Cat Eyes - 3. Fénix a klobouk

Přeji vám krásný sobotní den!

Před dvěma dny jsem si byla jistá, že vás jistě (alespoň někoho) zklamu, až tu oznámím, že povídka bude pozastavena, protože můj nespolupracující počítač ji jaksi... odstranil. Bez mého přičinění. Naprosto nechápu, jak se to stalo. Vážně mě zachvátilo zoufalství při pomyšlení, že budu muset začínat znova a můj komp byl velmi blízko "smrti", o kterou jsem měla chuť se s nějvětší radostí definitivně osobně postarat. Nicméně později se mi s o něco chladnější hlavou a nápovědou z netu podařilo dokument obnovit. Takže hurá, je tu další kapitola! :-D Je možné, že po jejím dočtení si někteří z vás řeknou, že těch několik napřekládaných kapitol by nebylo zas tak velkou ztrátou a ačkoli já osobně mám druhou polovinu téhle kapitoly ráda snad z celé povídky nejméně, věřte mi, že nás čeká ještě spousta krásných a něžných scén mezi těmi našimi chlapci, které stojí za to si přečíst ;-)

Kapitolu s vděčností za komentáře věnuji sargo, Martě, Saskyi, Bobo, bacilovi, Tessie, Kelly, Máje, Nade, Bleskovi, Lucce, Efox, weras, Claire, kamčí, Benny a Ilay.

ooOoo

Severus se příštího rána probudil podrážděný, když mu něco přejelo po nose a to i několikrát. „Co...?“ Selhala snad ochranná kouzla a byly tu mouchy? Ne, ne v tuhle roční dobu! S reptáním se posadil – a povzdechl si. Och, docela by zapomněl...

Bezděčně se musel usmát, když spatřil toho narušitele. Někdy v průběhu noci si kočka zjevně vlezla k němu, pánovi asi nevyhovoval košík, který pro něj Severus přeměnil. Nyní v každém případě ta malá koule chlupů ležela u něj, přímo vedle jeho obličeje a čas od času zacukala černým ocáskem sem a tam. Malý jednou zívl a protáhl se při tom, pak začal mžourat a jeho hlavička sebou pořádně škubla, když ho kocour uviděl, což Severuse přimělo zdvihnout obočí, zatímco začal malého drbat na bříšku.

Harry zamrkal a doslova sebou trhl, když uviděl tmavé oči. Och bože! Proč ležel u Snapea v posteli?! V... v posteli Mistra lektvarů? Jak se tam dostal?

Matně si vybavil zlý sen, poté prochodil pokoj ve snaze najít nějaké lepší místo a... Och bože! Bude po něm, jestli tomu muži někdy dojde, kým doopravdy byl! Skončil ve Snapeově posteli a ... a... a... muž na sobě neměl ani nitku a ...!

Hm? Harry naklonil hlavu a pochybovačně na muže civěl. Co to?! Vyskočil na nohy a přiběhl k muži blíž, ťapkal kolem jeho břicha – dobře, že nevěděl, kdo se skrývá za kočkou, ale TOHLE prostě musel vědět. Ne! Žádný podvrh! Merline, proč Snape schovává takové tělo? Ještě dřív, než tomu sám mohl zabránit, se o lektvaristu otřel hlavou.

Ano, skutečně se mohl jen modlit, aby Se... Snape nikdy nezjistil, koho to měl v posteli... jinak bude Voldemort jeho nejmenší starostí...

Severus se musel nad chováním malého pousmát a krátce ho podrbal mezi ušima, takže začal znovu příst. „Jsi nejpodivnější kočka, která se mi kdy přihodila. Včetně Minervy,“ řekl, načež kotě zvedl, naplnil jeho misky a zmizel do koupelny, aby mohl další den čelit svému zcela osobnímu peklu, sestávajícímu z ryze malých, hlučných, nezdvořilých, nepřátelských a příšerných dětí, které se stokrát více zajímaly o temné a k muchlování vhodné kouty, než o jemné umění přípravy lektvarů.

Už tak dlouho nechtěl nic, než tuto profesi pověsit na hřebík, aby se plně a zcela věnoval výzkumu. Měl dokonce možnost kdykoliv odejít. V Salemu by ho přijali s otevřenou náručí a jeho výzkumy by podpořili. K tomu by mu zaplatili dost, aby mohl vést pohodlný život.

Ale tak prosté to nebylo.

Nemohl jen tak odejít. Severus se podíval do zrcadla, než si pomalu pozapínal hábit. Nebyly to statky jeho rodičů, které ho tu držely nebo možnost ztráty jeho ne tak malého jmění a cti. Nic z toho pro něj neznamenalo tolik, že by to nebylo nahraditelné. Šlo o přátelství a důvěru.

Krátce zavadil pohledem o své levé předloktí, kde se podélně vinulo temné znamení. Nikdo nevěděl, kým skutečně byl, co pro něj znamenalo nebo proč ho nosil. Většina si už ani nebyla jistá, pro koho špehoval.

Ale tak to bylo. Nosil znamení a nosil ho s hrdostí. Nepopřel by to, kdyby ho o to Tom nepožádal. Dobře, nebyl zdaleka srozuměn se vším, třeba proč vždy Harryho podporoval tak dalece, jak bylo možné, i přes jeho příjmení. Ale přísahal si, bez ohledu na to, jak těžké mu to bude připadat, pokud se ten kluk stane skutečným nebezpečím pro člověka, kterému věřil a kterého ctil, zabije ho sám, rychle a bezbolestně.

Ale pouze v krajním případě.

Neboť Potter nebyl nic než dítě, k tomu ještě takové, které mělo tu smůlu, že se hodilo do Brumbálových plánů. Ale jak to tak vypadalo, kluk jeho mašinerii prohlédl a zdálo se, že našel možnost, jak uniknout. Nuže – tím lépe.

Rychle dopnul poslední knoflíky a vstoupil do kuchyně, kde malý kocourek vzhlédl od své misky s mlékem, do které, jak se tak zdálo, ve své dychtivosti už téměř spadl. Maličký nejspíš neměl žádné obzvlášť milé přednosti...

Zvedl malého do náručí a opustil kuchyni. Za okamžik bude muset ve velké síni přihlížet, jak se děti bez jakýchkoliv způsobů nacpávají k prasknutí. A potom se postavit jejich donebevolající hlouposti – což představovalo téměř ještě horší trest.

Posadil kotě na pohovku – sama o sobě čest, kterou dopřál sotva někomu jinému než Dracovi. „Buď hodný,“ řekl ještě a pak zmizel. Nevšiml si, že jeho nový mazlíček se z bytu vyplížil spolu s ním.

ooOoo

Opatrný a ve stínech přikrčený Harry se rozhlédl kolem sebe, ale ještě hodil posledním pohledem na obraz, který ukrýval Se... Snapeův byt. Nikdy by si ani jen nepomyslel, že by se u toho muže mohl cítit tak dobře, když přece normálně potřeboval tak dlouho, aby někomu třeba jen částečně důvěřoval. Ale v tomto případě to bylo jiné, v noci dokonce musel ke staršímu muži do postele... Och díky Merlinovi, že byla jeho srst černá, jinak by po okolí pobíhal celý rudý! Doufal, že večer tam bude smět zase. Opravdu v to doufal. Ale byly tu záležitosti, které musel vědět. Naléhavě vědět.

Bylo pondělí, první hodinu by vlastně měli mít Dějiny čar a kouzel, ale Ron se poslední dobou ulíval z vyučování téměř neustále. Dobrá šance pro něj...

Rozběhl se. Bože, nikdy by si nepomyslel, jak dlouhé byly cesty, když měl člověk jen takhle krátké nohy! Ale zvládl to, právě když jedna prvačka vycházela z věže, proklouzl dovnitř. Namáhavě dýchal, no jo, s vyplazeným jazykem dýchal vůbec poprvé. Nakrátko se schoulil v jednom rohu, dokud zase nemohl vstát.

„...nikdy nebudeš!“

„Pche! Jsem čelenem Řádu! Nikdo mě neodmítne!“

Členem Řádu? Jak mohl Ron být členem Řádu? Ron... Ron... Ron byl příliš mladý! Ani on, který jako idiot musel dělat všechno, nebyl v Řádu! Jak to potom dokázal Ron?

„Já taky, přesto ale přece pracuju!“

„To je jenom tvůj problém, ty vševědko!“

„Řekni, co...?!“

„Potter tady není, nevidím žádný smysl v tom, předstírat přátelství v prázdné místnosti, vševědko!“

Hermiona se zarazila, pak se otočila na patě a zmizela bez dalšího slova. Co... o co tady šlo? Předstírat přátelství? Proč by oba měli něco takového dělat? To přece nedávalo žádný smysl! A... od kdy byl pro ty dva Potter a ne Harry?!

Přicupital blíž k Ronovi, který se teď válel sám na pohovce, v ruce časopis o famfrpálu, vedle sebe balíček Bertíkových fazolek.

„Potter, Potter, Potter! Potter sem a Potter tam! Já jsem tak skvělý Potter, mám to nej koště a byl jsem nejmladším hráčem famfrpálu v Bradavicích!“ vrčel zrzek. „Musíš se Potterovi omluvit! Ts! Potterova prdel má být šťastná, že se o ni někdo zajímá! On sám není nic jiného než mrhání časem a prostorem! Ale ne, musel jsem se na to dát!

Dát se na to? Dát se na co? O co šlo a... co to Ron říkal? Proč to říkal?! Byli přece přátelé! Udělal toho pro Rona už tolik! Chránil ho, dělal mu úkoly, on...! Proč?!

Tiše, aby nevzbudil pozornost – ne, že by to ještě hrálo velkou roli – se vplížil do ložnice, kde se nacházely jeho věci. A musel polknout. Ne! Jeho... jeho věci! Byly úplně přehrabané! Takže odtud měl Ron fazolky! Z jeho nouzových zásob! Dál se prohrabával v tašce a chyběl mu také časopis a ještě čokoládové žabky! Dobře, že schoval plášť svého otce. Už po té záležitosti na Ministerstvu ho spolu s albem svých rodičů uložil v Tajemné komnatě...

Stočil se do svého kufru, zatímco mu po kožíšku skanula slza, aniž by si toho byl vědom. Mýlil se celých pět let. Neměl žádné přátele, neměl nic. Vůbec nic. Nic a nikoho, protože i Se... Snape by ho vyhodil, kdyby se dozvěděl pravdu. Poprvé pochopil jedno: byl úplně sám.

A nejen to. Sice ho Snape vždycky chránil, když přišlo do tuhého, ale zdálo se, že muž je na straně Voldemorta. Jako mnoho jiných. Tedy... u Malfoye a té druhé dívky, Parkinsonové, viděl znamení – už teď.

K tomu zjistil, že Ron a Hermiona, ne, Weasley a Grangerová zřejmě už byli v Řádu – ale on ne. Proč ne? Proč ti dva? Přitom byli stejně staří! Nemohlo to záležet na věku! Takže co měli ti dva a on ne? Lepší známky platily jen pro jednoho a ne, že by on byl hloupější.

V tu chvíli se Harry rozhodl – ředitelna. Chtěl se dostat dovnitř, porozhlédnout se kolem. Možná konečně najde odpověď. Až Ron půjde na oběd nebo jakmile někdo vejde dovnitř! Ano! Tak to udělá! On... musel se dozvědět, co se tady dělo a proč ho všichni pořád jen obelhávali! Chtěl vědět, co se tu odehrávalo! Měl už tak plné zuby toho, že mu nikdo podle všeho neříkal pravdu!

Tiše se zvedl a tlapkou si rozhodně otřel slzu z kožichu dřív, než se tiše přikradl zpět ke vchodu, kde se posadil. Uměl čekat, to se přes dlouhé léto u Dursleyových naučil. Netrvalo to příliš dlouho, když se vynořila Ginny.

Neměla přece volno! Pročpak se taky ulívá?! No jo, to je jedno! Měl toho i tak dost! Ona ho půdně přivedla do těchhle potíží! Ačkoli – možná by jí měl být dokonce vděčný, protože tak zjistil věci, které by nikdy nepovažoval za možné.

Tak nehlučně jak se objevil, Harry zase zmizel z věže, v níž se kdysi cítil tak dobře. Ale právě teď by ho nic nepřimělo zůstat. Vůbec nic.

Takže běžel známými a přece tak cizími chodbami, stále dál, až dorazil k chrliči, který strážil vchod do ředitelovy kanceláře. Tam opět čekal. Tentokrát hodnou chvíli, dokud nedorazila McGonagallová. Nic neřekla, namísto slov se dotkla chrliče, který uskočil stranou, a schody byly volné. Spěšně ženu následoval. V kanceláři se ovšem ihned ukryl pod skříň.

„Minervo! Co tě ke mně přivádí?“

„Můžete na chvíli jít se mnou?“ otázala se žena klidně.

„Oč se jedná?“

„Někteří bystrozoři se domnívají, že ochranný štít je na pár místech příliš slabý a měl by...“

„Ovšem, ovšem. Pojďme.“

Ano! Měl volnou cestu! Krčil se ve stínech, dokud nebyli pryč. Pak se začal rozhlížet, ale hrozně se lekl, když se před něj snesl Fawkes. Chtěl zacouvat zpátky, ale byla tam... zeď.

Přitiskl uši k hlavě a tiše zamňoukal. Bože! Ještě tak aby v něm teď fénix viděl hrozbu! Ale k jeho úžasu se stalo něco docela jiného...

‚Co tu chceš, člověče?‘

Harry polkl. Ouha... pak se ale rozhodně napřímil: ‚Hledám pravdu,‘ odpověděl stejným způsobem v naději, že Fawkes porozumí. ‚Už nechci být využíván!‘ Neměl pochyb o tom, že zvíře vědělo, jak to myslel. ‚Chci konečně pochopit, co se tu děje...‘ Och ne! Otočil hlavu. Do prdele! Vraceli se zpátky!

V tu chvíli byl popaden. ‚Pod klobouk!‘ poručil Fawkes kvapně, pak se posadil na bidýlko, jako by se nic nestalo.

„Bylo ode mne hloupé na to zapomenout, Minervo,“ řekl v tom okamžiku Brumbál, otevřel svůj psací stůl a vytáhl malou krabičku, spolu s další... hůlkou? Ale to bylo to poslední, co viděl, než přes něj klobouk docela přepadl.

‚To se podívejme!‘ zazněl teď v jeho hlavě další hlas. ‚Mladý pan Potter – třebaže v poněkud neobvyklé formě. A chce pravdu, je připravený otevřít oči – správně?‘

Harry jen přikývl. ‚Já... nechci, aby mě dál využívali,‘ přiznal tiše a nešťastně. ‚Všechno... byla lež.‘

‚Vše a ještě mnohem více,‘ přitakal klobouk, rovněž s jistým smutkem v hlase. ‚A my jsme nuceni účastnit se, popírat, co je pravda. Ale zde v této místnosti jeho ostražitost polevuje, zde je jeho kouzlo slabé. Zde můžeme mluvit pravdu.‘

‚Jakou pravdu? Proč jste očarovaní? Jak je to možné? Myslel jsem, že vaše vlastní magie je... příliš silná!‘

Klobouk znovu nechal něco smutného protéct Harryho myslí. ‚Jsme staří, tak, jako naše kouzla a můžeme být manipulováni, i když se snažíme bránit. Fawkes je připoután ke starému muži, dokud ten nezemře nebo ho někdo nedokáže porazit. Já jsem vázán na školu, kterou si ten muž uzurpoval pro sebe.‘

‚Řekni mi...‘ v ten moment se klobouk zvedl a Fawkes byl opět vidět. Seděl teď na opěrce židle, na které byl položen klobouk. ‚Řekni mi pravdu!‘

‚Nejsi a nikdy jsi nebyl Nebelvír,‘ začal klobouk. ‚Ve skutečnosti se k tobě nehodí žádná z kolejí, avšak ta lví nejméně. Do Zmijozelu měl jsi jít, snad do Havraspáru, méně moudré. Rád čteš a sbíráš znalosti, ale nemůžeš to ukázat. A nesměl jsem tě poslat do Zmijozelu. Mrzimor nebyl to pravé. Tak zůstali jen lvi, Brumbál mne k tomu donutil. Meč, který jsi vytáhl, byla zbraň z jezera, zbraň, kterou kdysi vlastnil Merlin, nikoli Godric Nebelvír.‘

Harry vzhlédl a naklonil hlavu. ‚Co ještě?‘

‚Starý muž tě bude využívat a pak tě odstraní, svým způsobem, snad do Azkabanu, jako mladého Blacka, snad vyhnanství či smrt tě čeká. Nechce sdílet svůj věhlas, to nikdy nedělal. Fawkes - není fénix. Je zvěromág, k tomu starý.‘

Zmatený Harry se podíval na zvíře na opěradle. ‚Kdo... kdo potom jsi?‘ zeptal se tiše.

‚Především jsem vlastně již dávno mrtvý,‘ začal tiše Fawkes. ‚Jsem... ne, byl jsem... Godric Nebelvír. Založil jsem tuto školu se svým nejlepším přítelem a našimi manželkami.‘

‚P... p... p... přítelem?!‘

Fawkes vydal zvuk, který zněl podezřele jako smích. ‚Ano,‘ odvětil. ‚Sal a já jsme byli přátelé až do smrti... naše děti se chtěly vzít. Také to udělaly – a proto nemůžeš patřit do jediné koleje. Tvá linie spojuje krev všech zakladatelů.‘

‚Ale... pokud jsi mrtvý...!‘

Fénix smutně sklopil hlavu. ‚Když se Brumbál spojil s Grindelwaldem, použil prastaré kouzlo, které mou duši vytrhlo ze světa mrtvých a vnutilo do tohoto těla. Kouzlo potrvá, dokud stařec nezemře, teprve pak mohu zpět, a do té doby jsem přinucen mu sloužit, ale stárne a je slabší. Časy, ve kterých mám nad sebou plnou kontrolu, se prodlužují.‘

‚Proč mi věříte? Proč mi to všechno vyprávíte?‘

‚Protože existuje proroctví,‘ odvětil Moudrý klobouk.

‚Jiné, než to od Trelawnayové,‘ doplnil Fawkes. ‚Naši dědicové se spojí a vybudují, co bylo zničeno.‘

‚Já... a... Tom?!‘ ptal se otřesený Harry.

‚On nezabil tvé rodiče.‘

‚Coooooooooo?‘

Klobouk se pobaveně zasmál. ‚Tvoji rodiče, oni... nevěděli nic o svém původu. Tom naproti tomu pochází z jedné boční rodové linie Zmijozelu. On je... tvůj pradědeček.‘

‚Myslím, že chci omdlít...‘

‚Můžeš to snad odložit na později?‘

‚Přijde ještě NĚCO DALŠÍHO?‘

‚Ano.‘

‚No dobře, ven s tím, ať se to omdlévání aspoň vyplatí...‘

‚Tom tě chtěl zabít, protože samotná tvá existence ohrožovala vše, čeho dosáhl. Nevěděl o příbuzenství, jinak by to neudělal. Ale nikdy nechtěl zabít Lily nebo Jamese, tiše na ně uložil kouzlo spánku a Avadu Kedavru vyslovil proti tobě. Ale... příbuzní se nemohou jen tak zabít. Proto se jeho inkantace odrazila zpět k němu a to ho téměř stálo život. Brumbál byl na místě činu před Siriusem Blackem a... tvé rodiče zabil. Věděl, že ho nikdo nebude podezírat a tak... měl nad tebou plnou moc, chlapče. Je div, že jsi tu moc zlomil... už jsme se vzdali naděje.‘

‚TEĎ chci omdlít,‘ zašeptal Harry, hluboce šokován. ‚Byly to... byly to skutečně všechno... jen obrovské lži...‘

‚Ano,‘ souhlasil tiše Fawkes a opatrně svým zobákem pohladil Harryho srst v marné snaze chlapce utěšit nebo ho dostat ze šoku.

‚A... je příliš pozdě...‘

‚Ale ne,‘ odsekl klobouk. ‚Až budeš moci opět nabýt své pravé podoby, můžeš začít jednat. Příliš pozdě by bylo, kdybys nezačal pochybovat. Zbývá nám ještě půl roku, myslím, než kouzlo, které ředitel začal, bude úplné. Bradavice se ještě vzpírají a my se můžeme zase bránit. Já sám zahájím s hradem kontakt, každé dveře se ti otevřou. V jakékoli formě a kdykoli, na každé cestě, můžeš se spolehnout na záštitu. Jakmile budeš moct, musíš si promluvit s Tomem, pak porazíte ředitele.‘

Harry tiše popotáhl. Takže veškerý ten čas pracoval pro vraha svých rodičů. Těžší to už být OPRAVDU nemohlo.

‚Buď silný, dítě, spoléháme na tebe a... čas běží,‘ řekl Fawkes, popadl malého a postavil ho před štukovou výzdobu. ‚Zatlač proti tomu! Je to tajná chodba. Sal ji používal vždy ve své zvěromágské podobě, vede do sklepení. Rychle! A sem už nechoď, je to příliš nebezpečné!‘

Harry to udělal. Následoval chodbu až do učebny lektvarů. Pak nevěděl, co by měl dělat. Všude bylo liduprázdno, ostatní byli jistě na jídle. Prostě si tam lehl. Pořád se ještě nemohl srovnat s tím, co slyšel. Všechno, všechno to byly lži, celý jeho život, všechno...

ooOoo