BAtW 54

 

Zdravím :)

Jak vidíte, tak stále žiju... jen teda nepřekládám, no. Popravdě, myšlenka na stojící překlad se pro mě už před dlouhou - dlooouhou dobou stala zdrojem stresu :D Už aby nastoupila OGESka se svou částí a věci se pohnuly kupředu :D Pokusím se s tou 55. už tolik nezdržovat...

Úžasné OGESce také tímto moc a moc děkuju za betareading! :-* 

Příjemné počtení...

Sit.

 

ooOoo

 

Kapitola 54 – Bůh tisíce tváří

Galaxie Mléčná dráha

Soustava Tilnast

Planeta Sarka

 

Tony nevěděl, jestli se cítit pobaveně nebo znechuceně, když Loki s Hatchetem začali stahovat a vyvrhovat svou kořist. Byl to zvláštní pohled, ba přímo bizarní. Ale Loki se zdál také mnohem uvolněnější než dřív. Buď za to mohla Hatchetova společnost, nebo samotný lov, anebo obojí. Tony nikdy doopravdy nepřemýšlel o relaxačních atributech lovu a vyvrhování zvířat, ale on taky nebyl divný mimozemský viking. Třebaže raději viděl Lokiho stahovat zvěř než vyhazovat věci do vzduchu. Měl tak možnost upustit páru a určitě mu to pomohlo zbavit se trochy nahromaděné zuřivosti, kterou, jak Tony věděl, si Loki nosil v sobě.

Bylo trochu divné ho při tom sledovat. Tony ho znal, znal ho po takové době velmi dobře, ale teď mu v mozku vířilo další množství informací a vyžadovalo si jeho pozornost. Věděl, čeho byl Loki schopný, na Zemi to viděl z první ruky a stejně ho pořád miloval. Co udělal na Ásgardu, by to nemělo změnit; nezměnilo to nic, miloval ho. Ale také věděl, že doma budou věci mnohem komplikovanější, než zprvu předpokládal. Loki mu řekl už docela dávno, že ho v Devíti světech nečekalo nic než uvěznění, ale souhlasil, že bez ohledu na to zůstane s Tonym. Na tom záleželo, ne? Že byl ochotný čelit čemukoli, co mohlo přijít, jen kvůli němu. Že byl ochotný se svým způsobem zodpovídat ze svých zločinů. Zatím o tom moc nediskutovali, ale věděl, že Loki musel mít nějaké plány. Věděl, že se nehodlal nechat jen tak zavřít. Tony se rozhodl už dávno, že mu na Zemi pomůže, že mu pomůže uklidit jeho binec, ale to se týkalo invaze. Tony si docela věřil v tom, že jakmile se SHIELD a zbytek Avengers dozvědí o Jiném a Šíleném Titánovi a o všech dalších hrozbách ve vesmíru, uvědomí si, že mají větší problémy než Lokiho. Ve skutečnosti, pokud by Loki představoval nejhorší mezihvězdný konflikt, kterému museli kdy čelit, měli by sakra velké štěstí.

Takže věděl, že Loki musel mít nějaké plány a Tony měl své vlastní, pokud šlo o jejich návrat na Zemi, ale ten zbytek? S tím Tony nemohl dělat nic. To byla úplně jiná hromada sraček a Tony neměl tušení, jak ji uklidit. Ani nevěděl, jestli bylo možné ji uklidit. Co pro ně všechno tohle znamenalo? Pošle Odin znovu Thora, aby přivedl Lokiho zpět? Tony nemohl s Thorem bojovat, ne kvůli tomuhle. Nemohl Ásgard jen tak vypnout. Na jeho názoru na Odina nezáleželo, Loki se dopustil hrozných věcí. Možná ne Ásgard, ale přinejmenším Jötunheim měl právo dožadovat se spravedlnosti. Ale také se nemohl k Lokimu otočit jen tak zády, to nemohl udělat. Nemohl by tam stát a dívat se, jak ho odvádějí pryč, vězní nebo dokonce popravují. Tahle možnost musela být na stole taky, i když se o tom Loki nezmiňoval.

Celá tahle šlamastika ho přiváděla k šílenství. Loki mlčel, dopřával mu čas a prostor, jak Tony chtěl, i když to mezi nimi vedlo k velice podivnému a nesmělému rádiovému tichu. Byl to teprve den a Tony hodně přemýšlel, ale pořád nevěděl, co na tohle všechno říct. Doufal, že ho brzy osvítí nápad a on najde správnou odpověď. Pokud správná odpověď vůbec existovala.

Nevěnoval Lokimu a Hatchetovi moc pozornosti. Tony si v klidu procházel své plány a připravoval všechno na odstranění nepřátelského modulu a opravu hlavního trupu lodi, zatímco ti dva byli zaneprázdněni svými mrtvými zvířaty. Když však zachytil jméno ‚Laufey‘, začal dávat pozor.

„Co s ním?“ zeptal se Loki úsečně.

„Jen je to divné, víš,“ pokrčil Hatchet rameny. „Nesedí mi to. Nedává to smysl.“

„Byl jsem skrček a on nechtěl někoho takového za svého dědice. Není na tom nic přehnaně komplikovaného,“ odvětil Loki a jeho tón zchladl. Tony nechápal, proč to Hatchet znovu vytahuje.

„Ne, to bych chápal, jenom… proč chrám?“ zeptal se.

„Cože?“ Loki konečně položil svůj nůž a podíval se na Hatcheta.

„Jötunští držitelé magie jsou čarodějové, víš,“ začal Hatchet. „Uctívají Ymira a své předky. Nemohou sesílat kouzla bez své víry.“

„A?“ nadnesl Loki. Tony ustal v činnosti a teď pozorně naslouchal konverzaci.

„A jejich chrámy jsou posvátnými síněmi jejich předků,“ pokračoval elf a konečně také odložil svůj nůž. Zdálo se, že váhá, než znovu promluvil. „Když chceš něco vyhodit a chceš se toho zbavit, proč to nenechat ve stoce? Nehodit to z útesu nebo to nenechat divokým zvířatům? Nechat něco nechtěného na posvátném místě mi nedává smysl,“ dokončil.

Loki na něj chvíli zíral a pak se náhle postavil. „Ne,“ řekl. „Ne, ne, ne, tohle… ne!“

„Loki…“ snažil se Hatchet.

„Ne!“ řekl Loki znovu, hlasitěji. Udělal pár kroků, pak se zastavil a zaťal pěsti. Tony viděl jen polovinu jeho tváře, ale stačilo to, aby rozpoznal alespoň některé z rapidně se měnících emocí.

Tonymu chvíli trvalo, než si uvědomil, co Hatchet říkal, co naznačoval, a Lokiho náhlá reakce najednou dávala smysl. Byla to malá část příběhu, maličká, téměř zanedbatelná část v porovnání se vším, co jim Loki řekl, ale Tony si to pamatoval. Odin řekl, že v dozvucích poslední bitvy našel v chrámu opuštěného Laufeyova zakrslíka. Že tam byl ponechán zemřít.

„Loki, já neříkám, že-“ pokusil se Hatchet znovu promluvit, ale Loki ho opět přerušil.

„Ne, ne, to není… to nemůže být, protože pak jsem…“ Loki se znovu odmlčel a Tony teď mohl vidět, že se mu ramena zvedala a klesala moc rychle. Pohnul se zpoza svého pracovního stolu, ještě než se Hatchet podíval jeho směrem.

„Loki,“ oslovil jej také, ale ani jeho hlas nic nezměnil. Loki znovu promluvil a tentokrát vystrčila svou hlavu jeho zuřivost. Jeho tón zněl drsně a zlomyslně, hněv poznamenával každé jeho slovo.

„Ovšemže to řekl, samozřejmě! Jednou lhář, vždycky lhář! Vykreslil by sám sebe jako ušlechtilého hrdinu, který se slitoval nad ubohým opuštěným dítětem; který ho zachránil před krutým otcem Mrazivým obrem! Ovšem, že to řekl! Nestačilo, že mě vychovával příběhy o monstrózních Jötunech, ne, musel zajít dál, položit poslední hřebík na své místo. Musel se ujistit, že jsem pochopil, před jakými monstry mě zachránil!“ Ta poslední slova vyplivl tak záštiplným tónem, který od něj i Tony slyšel jen zřídka. Hatchet se znovu podíval na Tonyho, jeho obočí někde mezi zvednutým v překvapení a snažícím se varovně svraštit; očividně nevěděl, co dělat.

Ach, jistě. Možná, že se s Lokim přátelil dlouho, ale nikdy ho neviděl tak stravovaného vztekem. Mohl mít o něm staletí znalostí, ale neznal tohoto Lokiho. Naštěstí (nebo možná bohužel) Tony ano, poznal tohoto Lokiho mnohem dříve.

„Co se stalo, stalo se,“ pronesl Tony. Hlas měl pevný, ale věděl, že Loki se neuklidní hned, takže ho nežádal, aby to zkusil. „Víš, co je ochotný udělat pro svůj vlastní zisk, líp než kdo jiný. Nedovol, aby tě to znova dostalo.“

„Nejde jen o něj!“ vyštěkl Loki, tvář rozzlobenou a zdeptanou, celé tělo napjaté, jako by na něj znovu dolehla obrovská tíha. „Pokud… to neudělal, pokud to Laufey neudělal…“

V Lokiho rozzuřených očích se jasně leskly neprolité slzy a ruce se mu mírně třásly. Tony si uvědomil, že tohle se začínalo vymykat kontrole. Loki se vážně přestával kontrolovat. Okamžitě se dal do pohybu, šel přímo k němu, i když bohovo tělo působilo uzavřeně a vztekle.

„Ne, nedělej to.“ Loki škubnutím ucukl, když se Tony ocitl v dotekové vzdálenosti, ale to teda ne, musel něco udělat. Takže se natáhl, jednu ruku položil Lokimu ze zadu na hlavu, druhou na šíji a jen je držel blízko, čelo na čelo. Loki byl strnulý a znovu se pohnul, snažil se vykroutit, ale Tony ho pevně sevřel a nenechal ho ustoupit. Mohl by se odtáhnout, kdyby se o to doopravdy pokusil, ale pak by přitom nejspíš Tonyho zranil.

„Jen dýchej se mnou,“ vybídl ho Tony klidně. „To je všechno, oč žádám, jen dýchej se mnou.“

Loki mu jednou rukou pevně sevřel rameno a rozhodně mu tím zadělal na modřinu, ale Tony potlačil trhnutí a nepohnul se. Loki dýchal příliš rychle a trhaně a trvalo dlouho, než se vůbec pokusil sladit s Tonyho stálejším rytmem. První pomalý nádech byl nejistý a celé Lokiho tělo se tím zachvělo, výdech nebyl o nic lepší. Byl to hněv, Tony to věděl; ten druh vzteku otupujícího mysl, který vás nutil mlátit kolem sebe a rozbíjet věci v marném pokusu zbavit se některých pocitů, které hrozily, že vás rozervou zevnitř. Tony nic neřekl a Hatchet byl dost chytrý na to, aby taky zůstal zticha.

Když se Lokiho dýchání o něco zpomalilo, znovu promluvil. Pořád byl naštvaný, ale teď převládaly jiné emoce, takže jeho hlas byl tišší a tón méně ostrý.

„Zabil jsem ho,“ řekl. „A on možná… on ani…“

„To není…“ začal Tony, ale zmlkl. Nemohl říct, že to nebyla Lokiho chyba. „Nemohl jsi to vědět,“ rozhodl se říct.

„Měl jsem si to uvědomit,“ odvětil Loki.

„Teď už to nic nezmění,“ řekl. Možná to znělo krutě, říct to takhle, ale byla to pravda. Loki vždycky potřeboval pravdu víc než laskavé fráze. „Pořád neznáš pravdu. Nemáš tušení, co se doopravdy stalo. A mrtvým je to jedno.“

To byla jedna z Lokiho lekcí, ta, kterou se Tony taky musel naučit tvrdou cestou. Loki nemohl upadnout zpátky do nekonečné spirály nenávisti, vzteku a viny. Byl to celkem zázrak, že se z ní dokázal už jednou dostat. Kdyby dopustil, aby ho jeho temnější instinkty opět strávily, bylo nejisté, že by se z toho zvládl znovu dostat.

Lokiho tělo se pomalu uvolnilo. Ne úplně, ale prozatím to stačilo. Tony objal Lokiho kolem zad, aby převzal část jeho váhy. Loki ho nechal.

„Nenávidím ho,“ ucedil Loki. Hlas měl tichý, trochu zlomený, ale pevný a Tony věděl, že už nemluví o Laufeyovi.

„To je v pořádku,“ ujistil ho Tony. Pokud Loki mohl soustředit svůj hněv na někoho, kdo si to skutečně zasloužil, místo aby byl naštvaný na všechno a na všechny, Tony to považoval za vítězství. V posledních letech si vedl moc dobře. Dokáže si poradit i s tímhle nezdarem.

Když se Loki o chvíli později odtáhl, nechal ho.

„Celého jsem tě zašpinil krví,“ poznamenal Loki. Jo, zvířecí krví. Tony trhnul rameny, protože na tom nezáleželo.

Hatchet stál o několik kroků vedle, tiše a zamyšleně. Paže měl zkřížené na hrudi a tvář tvrdou a rozhodnou. V očích se mu zaleskl také surový hněv, který ale Tony zahlédl jen na okamžik.

„Dokončím to,“ ozval se elf a ukázal na hromadu kožešiny a toho, co zbylo ze zvěřiny. Pryč byl hněv z jeho očí a tvrdost z jeho tváře. Vypadal skoro tak vesele jako vždy, ale Tony věděl, jak to doopravdy je. „Jen jdi a umyj se,“ vybídl Lokiho, posadil se a zvedl svůj nůž.

„Nepotrvá to dlouho,“ řekl Loki.

„Žádný spěch, můj princi,“ zašveholil Hatchet. „Nikam nejdu.“ Nemyslel tím jen právě teď, to bylo dost jasné i Tonymu. Nekomentoval to však, neřekl ani slovo, dokud nebyli dál od nákladového prostoru.

„Lepší?“ zeptal se pak.

„Ne,“ odpověděl Loki. „Ale nesesypu se, jestli myslíš tohle. Nemusíš se bát o mé ach-tak-křehké duševní zdraví.“

Tony se natáhl a dotkl se jeho paže. „Neotočím se k tobě zády,“ ujistil ho. „Nemůžu… Nechci. Je to… není snadné zamyslet se nad tím, co to říká o mně, že se tě odmítám vzdát navzdory všemu, ale prostě nemůžu. Možná je to proto, že jsem mohl tak zatraceně snadno skončit jako ty. Kdyby na mě Pepper a Rhodey nedávali pozor, kdyby se mě Obie nepokusil zabít…“

Loki se konečně otočil.

„Tobě by se to nestalo,“ řekl. „Jsi lepší než to.“

„Ty můžeš být mnohem lepší, dokázal jsi to.“

„Mohu být lepší a mohu být mnohem horší, to se nezmění; to se nikdy nezmění. Nezapomeň na to,“ řekl Loki. „Jsme si sice podobní, ale já nemohu být jako ty, stejně jako ty nemůžeš být jako já.“

„To není špatné,“ soudil Tony. „Nemusíme být stejní.“

„Ale nejsou naše rozdíly příliš velké?“ zeptal se na oplátku Loki.

„Ne,“ potřásl hlavou Tony. „To si nemyslím… přinejmenším doufám, že ne,“ ustoupil, protože se ohledně toho všeho stále cítil nejistě. „Máš plány?“ zeptal se místo toho.

„Ohledně čeho?“

„Co budeš dělat, jakmile se vrátíme,“ upřesnil Tony. „Vím, že jen tak nedovolíš Ásgardu, aby tě předvedli a potrestali, takže chci vědět, co plánuješ.“

„Ne, chceš vědět, zda mám v úmyslu se lstí vyvléknout z trestu, nebo jestli se upřímně pokusím napravit některé své zločiny.“

Tony se o tom nemohl hádat, bylo to přesně to, co chtěl vědět. „Takže co to bude?“

„Obojí,“ odvětil jednoduše Loki. „Nemělo by tě to překvapovat.“

Tony zavrtěl hlavou a odfrkl smíchy.

„Ne, to mě opravdu nepřekvapuje,“ souhlasil. „Ale řekneš mi to? Tvé přesné plány?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Loki. „Nebudu před tebou mít žádná tajemství, pokud je to to, co chceš.“

ooOoo

Oprava lodi trvala více než týden. Normálně by Tonyho štvalo, že něco takového trvalo tak dlouho, ale nechtěl všude kolem cizince. Musel by nějaké zaměstnat, kdyby Drongo a Loki (a Hatchet, ve dnech, kdy se ukázal) nebyli tak zatraceně silní. Logicky věděl, že všichni mají fyzickou sílu, která mnohonásobně předčí tu lidskou, ale pořád to byl nezvyklý pohled. Drongo nevypadal tak divně, když zvedal nějaké těžké věci, protože byl obrovský, ale Loki a Hatchet ano, ti opravdu ano, zvlášť Hatchet. No, ten sice nebyl tak silný jako Loki, ale pořád to bylo působivé.

Zatímco se zaměstnávali opravami, Tony mohl občas zastrčit své obavy ohledně budoucnosti do pozadí své mysli, ale ne vždycky. Bylo to, jakoby se s Lokim vrátili zase zpátky na začátek svého vztahu. Věci, které se dlouho měnily v komfortní a důvěrné, teď byly znovu trochu nejisté. Jejich spací návyky se vrátily do normálu, ale nic jiného. Spílal si zas a znova, protože věci se neměnily. Loki se nezměnil jen proto, že řekl pravdu o své minulosti, pouze Tonyho pohled na něj se trochu změnil. Ani to nebyla tak velká změna. Takže jo, říkal si pořád dokola, že by se měl sebrat. Nechystal se ho opustit, takže jen musel přijmout věci tak, jak byly, a posunout se kupředu. Snadněji se to řeklo, než udělalo, ale jak dny plynuly, nepříjemné svrbění v zadní části Tonyho mysli začalo být méně iritující. Ten malý hlásek v jeho hlavě, který mu připomínal věci, jež Loki spáchal, se ztišil. Loki už takový nebyl. Ano, ta možnost tu sice vždycky bude, vždycky bude schopný velkých skutků, ať už dobrých nebo příšerných. Ale Tony věřil, že kdyby udělal něco tak neskutečně destruktivního znovu, měl by k tomu své důvody - měl by velmi dobré důvody.

Celkem vzato byla situace mírně napjatá, ale na velmi dobré cestě, aby se všechno zase vrátilo do naprostého pořádku. Jen potřebovali trochu času.

Tony měl vědět, že se něco stane, protože něco se vždycky stalo, kdykoli měli náhodou pár dní klidu. Tentokrát se přihodilo to, že Hatchet jednoho odpoledne přišel z poloviny pokrytý krví.

„A sakra!“ vykřikla Juyu, která si ho všimla jako první. Bee a Drongo se otočili a Tony při těch slovech od své práce vzhlédl také. Loki vstal a během chvilky překonal nákladový prostor.

„Jsi zraněný?“ zeptal se ho.

„Přežiju,“ odpověděl Hatchet jednoduše a šel dál dovnitř, pryč ode dveří.

„Je to tvá krev?“ zeptal se pak Loki.

„Většina ano,“ odvětil elf.

„Máš rameno ve vážně divném úhlu,“ podotkla nápomocně Juyu.

„Jo, to by mohlo být tím, že je vykloubené,“ odpověděl Hatchet.

„Nekousni se do jazyka,“ varoval Loki. Pak ho dřív, než se mohl Hatchet pohnout nebo zaprotestovat, popadl za paži a pohotově mu vrátil rameno zpět. Hatchet zařval bolestí a sprostě zaklel. Tony zaslechl jen ten konec. Prvních několik vět byla jen velká změť rozzlobených slov.

„…ty bídnej zkurvysyne! Ach, sakra! Zrovna teď tě fakt nenávidím!“

Loki se Hatchetovou tirádou nenechal vyvést z míry. „Co se stalo?“ zeptal se místo toho.

„Špatné místo a čas,“ prohlásil Hatchet a trochu zakroužil ramenem, zasyčel bolestí a pěkně rychle upustil od dalšího pohybu.

„Má to co dělat s tou bitkou v taverně?“ zeptal se Loki.

„Ne… tak trochu… dobře, tak ano.“

„Sledovali tě?“

„Ne.“

„Jsi si jistý?“

„Ano, jsem si sakra jistý, Loki. Myslíš si, že jsem nějaký zatracený idiot?“

„No, podle toho, jak zrovna teď vypadáš…“ podotkl Loki, když elfa uchopil za bradu, aby mu otočil hlavu na stranu a prozkoumal krvavou ránu na jeho spánku. „Jestli máš potíže, řekni mi o tom hned teď,“ požadoval. „Víš, že bys měl-“

„Nepoučuj mě, chlapče!“ vyštěkl Hatchet a vyškubl se z Lokiho sevření. Loki zatnul čelist, ale chvíli nic neříkal, jen se na něj přísně díval.

„Víš, kde je kuchyně,“ řekl pak. „Běž se umýt.“

Hatchet si jen odfrkl, setřel si krev pod nosem a nehádal se. Po pár krocích vypadal víc rezignovaně než naštvaně.

„No…“ začal Tony, jakmile byl pryč, ale doopravdy nevěděl, co říct. Měl pocit, že všechno, co mohl říct, bylo docela zřejmé.

„Na Álfheimu se nedostával do tolika potíží,“ okomentoval to Loki s hlubokým zamračením na tváři.

„Možná nemá tolik problémů ani tady a tohle byla jen špatná doba,“ nadnesla Juyu.

„Ne, ta servírka v taverně jasně mluvila o tom, že se pravidelně dostává do bitek,“ řekl Tony.

„V umění držet jazyk za zuby příliš nevyniká,“ dodal Drongo. To vysvětlovalo hodně, na tom se všichni mohli shodnout.

„Ne, to není jen to,“ potřásl hlavou Loki. „Velká města pro něj nejsou dobrá. Z dlouhodobého hlediska nesnáší moc dobře davy. Začne ho to… znervózňovat.“

„Tak fajn. A pro případ, že by Hatchet náhodou nebyl tak dobrý v nepozorovaném připlížení se sem, měli bychom být raději opatrní,“ rozhodl Tony. Opravdu doufal, že ať už elf lítá v jakémkoli maléru, nebude ho to následovat až sem. „Juyu, zavři dveře,“ požádal dívku. „Bude nejlepší, když budeme nenápadní, venku jsme stejně už skončili.“ Nikdo se nehádal.

Loki měl na tváři pořád to nešťastné zamračení a Tony vážně nevěděl, co mu říct. On osobně čekal, že se něco takového přihodí mnohem dřív.

„Dobře, možná se pletu,“ zavolala Juyu ode dveří. „Ale myslím, že hned venku je hromada Hatchetových věcí.“

Loki se otočil a pohlédl na něj a ach, kruci, věděl, že tohle přijde, prostě to věděl. Ten obličej říkal, že Loki se ho chce na něco zeptat, a bylo zatraceně jasné, na co. Tonymu se ale ten zmetek pořád nezamlouval a vážně nechtěl, aby tohle vedlo tam, kam si myslel, že to vede.

„On je snad horší magnet na potíže než ty,“ rozumoval Tony.

„Nebylo to vždy takové,“ řekl Loki. „Jen tu prožil pár těžkých měsíců.“

„Nevěřím mu,“ prohlásil Tony. „Vím, že ty ano, ale… kurva, fajn, prozatím jen přines jeho věci dovnitř,“ ustoupil. „Můžeš tuhle malou situaci probrat s ostatními,“ doporučil Lokimu. „A já mezitím půjdu a sám s ním prohodím pár slov. Pak uvidíme.“

Loki otevřel ústa, ale Tony mu nedovolil se hádat. „Mělo k tomu dojít už dávno,“ uzavřel.

„Dobře,“ souhlasil neochotně Loki.

ooOoo

Hatchet vzhlédl od dřezu, když Tony vešel dovnitř, ale o chvilku později se vrátil k omývání obličeje. Krev byla v jeho bílých vlasech a na bledé pokožce jasně viditelná a teď, když většinu smyl, byly jeho rány a podlitiny také mnohem znatelnější. Jednoduše řečeno, vypadal pěkně mizerně. A hodně unaveně.

„Chtěl bych tě požádat, abyste mě nechali jít s vámi,“ ozval se Hatchet po chvíli ticha.

„Takže?“ kontroval Tony.

„Co?“

„Chtěl jsi mě požádat.“

Hatchet zafuněl a upustil látku, kterou používal k mytí, zpátky do dřezu, než se otočil. Chvíli zíral do prázdna a pak konečně navázal oční kontakt.

„Prosím, nechte mě jít s vámi,“ požádal.

„To je zdvořilejší, než jsem čekal.“

„Pýcha a arogance nikdy nepatřily mezi mé neřesti,“ odpověděl Hatchet.

„Mám na tebe pár otázek,“ začal Tony. „A nesnaž se mě krmit nějakýma kecama. My oba víme, že žádat mě je jen formalita, protože Loki tě tady nechce nechat. Takže nezáleží na tom, že se mi nelíbíš, prostě mu nemůžu říct ne. Nemůžu ho žádat, aby za sebou nechal přítele.“

Tony by to po něm nemohl chtít. Nevěděl, jestli by byl Loki vůbec ochotný opustit Hatcheta v případě, že by to po něm Tony chtěl. Kdyby nechali Hatcheta tady, Loki by byl naštvaný, podrážděný nebo ještě hůř. Přemýšlel by, jestli je jeho přítel naživu, nebo někde leží mrtvý ve stoce, protože ho jeho velká pusa dostala do větších potíží, než jaké dokázal zvládnout. Bylo to zatraceně k zbláznění, ale nezáleželo na tom, že se Tonymu nelíbil. K čertu, dokonce i on by přemýšlel, jestli je ten zmetek živý nebo mrtvý, kdyby ho tady nechali.

Hatchet byl k Lokimu loajální. Nejen na normální úrovni loajality, tohle se vážně blížilo k úrovni loajality vtisknutého kachněte. Což bylo opravdu divné, ale zase – Hatchet byl divný celkově. Tony si byl téměř jistý, že kdyby řekl Hatchetovi, aby sakra vypadl, jednoduše by si našel způsob, jak se přikrást zpátky a schovat se, dokud by nevzlétli. Nemohl se ho zbavit a Loki se ho nechtěl zbavit. Tony doufal, že elf bude možná chtít na planetě zůstat, protože se zdálo, že tu provozuje nějaký druh podnikání a to všechno, ale ne, bez šance. Tohle bylo v podstatě vyřízené a to nejlepší, co Tony mohl udělat, bylo shromáždit nějaké zatracené informace.

„Zdá se to fér,“ řekl Hatchet. „Vyhrazuji si právo neodpovídat, ale neřeknu žádnou lež.“

Tony věděl, že nedostane lepší nabídku, takže pokračoval.

„Víš, co čeká Lokiho, až budeme zpátky v Devíti světech,“ začal. „Chystáš se při něm i přesto pořád stát?“

„Ach, jak zvláštní,“ dumal Hatchet. „Sám jsem se tě chtěl zeptat na to samé,“ pousmál se dráždivě. „Ale abych ti odpověděl…, no, řekněme jen, že pokud bych s ním byl býval v době, kdy musel vést tu invazi, ty a já bychom měli také nepřátelskou historii.“

„V dobrém i ve zlém? Proč?“ zeptal se Tony. Dostal z té odpovědi víc, než čekal.

„Zaslouží si to,“ odpověděl Hatchet jednoduše. „On vede, já ho následuji,“ pokračoval. „Patrně se pro tentokrát rozhodl následovat on tebe, takže udělám to samé.“

„Ale nelíbí se ti to,“ konstatoval Tony. „Protože se ti nelíbím já.“

„Ale já myslím, pane Starku, že ten pocit je zcela vzájemný, ne?“

„Nelíbíš se mi, protože jsi mi nedal žádnej důvod ti věřit, a protože mi lezeš na nervy,“ objasnil Tony. „Co máš za problém ty? Je to kvůli Lokimu, že? Myslíš si, že pro něj nejsem dost dobrej nebo tak něco?“

„Ach, to není nic osobního,“ pokrčil Hatchet rameny. „Nemyslím si, že je pro něj vůbec někdo dost dobrý.“

„Víš, pořád to nechápu… tu divnou, důvěrnou, ochrannou přátelskou věc, kterou vy dva mezi sebou máte. Tak co kdybys mi řekl, jestli to, co jsem zatím viděl, je opravdu všechno, co mezi vámi kdy bylo?“

Hatchet se tomu zasmál. „Nejsi první, kdo se na to ptá,“ řekl. „Ale myslím, že k tobě budu upřímný, tolik sis už zasloužil. Co cítím? To je to, na co se ptáš, že? Je to láska? Ano. Zbožňování? Ano, i to. Přitažlivost? Ne. Bylo by znepokojující, ba dokonce odporné přemýšlet tak o někom, koho jsem poznal jako malého chlapce, nemyslíš? Řekl bych, že náš vztah je spíše „bratrský“, ale ten titul patří pouze Thorovi.“

„Loki teď Thora nenávidí,“ poukázal Tony. Hatchet si odfrkl a znovu se pousmál.

„Ano, ale pořád ho miluje, stejně jako pořád miluje Odina, i když ho zároveň nenávidí. A pokud tvrdí opak, lže.“

„Takže mě nemáš rád, ale ne proto, že bys chtěl Lokiho pro sebe. Tak proč teda? Vím, že máš skutečnej důvod.“

Hatchet ztichl a zdálo se, že zvažuje odpověď. To Tonyho trochu znepokojilo. Byl ochotný přiznat, že neznal Hatcheta moc dobře, ale jestli byl tak vážný při odpovídání na tohle, pak jeho důvody nebyly něco nepatrného nebo směšného, co by Tony mohl jednoduše smést stranou. A k čertu, možná nechtěl, aby ho Lokiho otravný nejlepší kámoš nenáviděl, tak co? Bylo to pro Lokiho a ne pro toho stupidního elfa.

„Loki miluje hluboce,“ rozpovídal se pak Hatchet. „Jakmile někoho přivítá ve svém srdci, nic už toho člověka odtamtud nemůže vytrhnout. Jeho city jsou vždy divoké a neochvějné. Miluje vším, čím je. Někdy, když se na něj podívám, myslím si, že on sám je čistou emocí. Jednou jsem o tom přemýšlel a uvědomil jsem si, že mě nepřekvapuje, co se stalo, protože pokud cítí lásku, oddanost a věrnost takhle hluboce, pak bude stejně hluboce cítit i zradu, žárlivost a žal.“

To co říkal, nebylo pro Tonyho novinkou. Byl si toho velmi dobře vědom. Slyšet to z Hatchetových úst byl jen další důkaz toho, že opravdu znal Lokiho a ne jen jednu z jeho mnoha masek, které si nasazoval.

„Takže co se snažíš říct?“ zeptal se Tony.

„Říkám, že tě miluje,“ řekl Hatchet. „Miluje tě víc, než jsem ho kdy viděl někoho milovat. Říkám, že jsi v jeho srdci zakořenil tak hluboce, že odtamtud nikdy nezmizíš. I když mu ublížíš nebo ho zradíš nebo opustíš, nepřestane tě milovat.“

„Já ho neopustím,“ prohlásil Tony klidně. „A vím sakra jistě, že ho nezradím.“

„Nakonec odejdeš,“ řekl, a než mohl Tony namítat, pokračoval. „Jsi smrtelný. On ne. Už bys měl vědět, co to znamená.“

Samozřejmě, že to věděl, ale…

„Vidím, že jsi ho zvládl uzemnit, že můžeš zastavit jeho vztek jen pouhou svojí přítomností, jako maják, který ho vede z temnoty. Děláš ho šťastným. Jsem za to rád, nemysli si, že ne. Ale co se stane za pár desetiletí? Století? Milénium? Já ho budu pořád následovat, bez ohledu na to, co se z něj stane, ale opravdu se netěším na ty roky, kdy už tady nebudeš.“

Tony stál v kuchyni neschopen řeči, Hatchetova slova mu probíhala myslí. Tolik přemýšlel o budoucnosti, ale nikdy tak daleko dopředu, za limity svého smrtelného života.

Odkašlal si a pro tuto chvíli utišil vír svých myšlenek.

„Jo, um… můžeš jít s námi,“ řekl slabě. „Odlétáme za den nebo dva.“

„Jsem si toho vědom a děkuji ti,“ pronesl Hatchet s malým úklonem. Pak se bez dalšího slova otočil zpět ke dřezu, aby dokončil svou očistu.

 

ooOoo

Průměrná délka života:

Loki: Jötun, Mrazivý obr … 5 000 let

Hatchet: Ljósálfar faeling, kvazi-nesmrtelný

Juyu a Bee: průměrná délka života Skrullů … 210 let

Drongo: průměrná délka života Šedého Sakaařana … 200 let

Tony: průměrná délka lidského života … 77-80 let

 

V nadcházejících kapitolách bude autorka sdílet více dat (výška, současný věk, atd.).

ooOoo

Další

ooOoo