BAtW 53

29.08.2021 20:26

 

Pro Moniku, Janu, Timeu... Pozdě, ale přece :D 

Za betareading moc a moc děkuju OGESce! :) Případné pozůstalé přežblepty padají na mě.

Příjemné počtení

Sit.

 

Kapitola 53 – Rádoby králem

Galaxie Mléčná dráha

Soustava Tilnast

Planeta Sarka

 

Loki o tomhle nikdy nikomu neřekl ani slovo. Nikdy nevysvětlil, jaké plány chystal, když se blížila Thorova korunovace, a nikdy nikomu neřekl proč. Nikdy se nikomu nesvěřil, že ho spíš než žárlivost poháněl hněv a obavy. Neměl v úmyslu připravit Thora o trůn, přinejmenším ne kvůli sobě. Jen ho chtěl od něj ještě chvíli držet dál. Byl to takový jednoduchý, ale zato skvělý plán. Zabránil by Thorovi v usednutí na trůn, zatímco Všeotci by ukázal, že Thor ještě není připravený vládnout. Odin by byl naštvaný a Thorova korunovace by se o pár desetiletí odložila.

Při zpětném pohledu bylo udivující, jak rychle věci eskalovaly. Jak se Lokiho malý plán změnil v obrovskou katastrofu. Jako obyčejná pochodeň, která se během mrknutí oka přemění v zuřivé inferno.

Na nikoho se nedíval, zatímco mluvil. Jen zíral před sebe, když mu slova plynula ze rtů, jedno po druhém. Mluvil tak nezaujatě, jak jenom mohl, ale jeho hlas stejně jednou za čas utichl, stejně se musel zastavit, aby se pro uklidnění zhluboka nadechl a stejně se u několika slov zadrhl.

Kůži měl pořád nesnesitelně modrou, dokonce i po tolika hodinách. Pořád cítil následky té podivné energie, která do něj pronikla, když ho střelili. Alespoň ale také cítil, že už pomalu vyprchávala. Čím dříve se bude moci přeměnit zpátky do své normální podoby, tím lépe. Prostě bude muset tenhle pohled ještě chvíli snášet.

Nelitoval, že pokazil Thorovu korunovaci. Hromovládce měl tak daleko k tomu, aby byl připravený stát se králem, až to bylo směšné. Byl to jen arogantní horkokrevný spratek, který se za své chování ani nestyděl. Myslel si, že vládnout znamená vést armády do slavných bitev a předvádět se před masami, zatímco by si liboval v jejich zbožňování. Při první diplomatické překážce by zapříčinil válku.

Nelitoval ani, že zabil Laufeye. Nezáleželo na tom, že sdíleli stejnou krev. Král Jötunů ho odhodil, pravděpodobně proto, že byl skrček. Navíc tak strašně moc toužil po Odinově smrti, že padl do očividné léčky. Nezasloužil si Lokiho slitování. Jeho vlastní krvežíznivost a hlad po pomstě způsobily jeho smrt. Loki byl jen prostředníkem.

Nebyl si jistý, jestli litoval toho, že poslal Ničitele za Sif a válečnickou trojkou. Loki byl král regent a oni byli křivopřísežníci; zrádci, stejně jako Heimdall. Loki seděl na Ásgardském trůnu pouhých pár hodin a okamžitě ho zradili jeho takzvaní přátelé. Neměl šanci prokázat svou cenu, ani to, že dokáže strážit trůn během Odinova spánku bohů. Ne, všichni běželi zachránit Thora. Všichni byli tak připravení označit všechno, co Loki udělal, za činy poháněné žárlivostí. Thor, který by se vrátil do Ásgardu, by zničil jeho jedinou šanci se osvědčit. Nebo to si přinejmenším Loki myslel. Byl příliš rozzlobený, než aby uvažoval logicky a rozumně.

A dobře, ano, Loki po přerušené korunovaci povzbudil Thorův hněv, ale dobrý král by se neměl dát tak snadno zmanipulovat, ani svou rodinou. Thor ve svém vzteku prahnul po boji. Loki jen musel prohodit pár slůvek. Thor mohl říct ne, mohl prokázat svou hodnotu a moudrost, kdyby se řídil Odinovými slovy. Mohl hledat způsoby, jak usilovat o odplatu diplomaticky přijatelnou cestou.

Ale ne, Loki mu pouze řekl, že má pravdu, když se obává Mrazivých obrů, a Thor byl okamžitě na koni a chystal se učinit nejhloupější rozhodnutí svého života.

Loki mu dal mnoho šancí udělat moudrou věc, ale Thor jen pochodoval kupředu jako ten největší hlupák. Neplánoval Thorovo vypovězení, ale nevadilo mu, že k němu došlo. Lokiho machinace jednoduše upozornily na Thorovy nedokonalosti. Ty byly jeho vlastní, stejně jako jeho chyby. Loki se jen ujistil, že všichni budou schopni spatřit, co on už dávno věděl; že Thor byl příliš nezodpovědný, příliš popudlivý a příliš snadno ovlivnitelný správně mířenými slovy. Loki tyto Thorovy chyby viděl a ujistil se, že ostatní je uvidí také, zvlášť Odin.

Thorovy přátele to pochopitelně nezajímalo, šťastně ho následovali a otočili se k Lokimu zády při první příležitosti. Nemělo ho to překvapit, protože vždycky věděl, že to byli Thorovi přátelé a ne jeho. Ale pořád je znal téměř celý svůj život, lovil s nimi a cestoval s nimi, následoval Thora spolu s nimi po celá staletí. Rozzlobilo ho to víc, než by mělo, když se od něj všichni odvrátili ve chvíli nouze; když se všechno rozpadalo a když o všem nejvíc pochyboval. Jen to dokazovalo, jak moc nechtěný na Ásgardu byl.

Překvapilo ho, že si od toho dne nepamatoval všechno jasně. Jeho paměť byla vždy bezvadná, ale teď měl některé detaily měl v mysli rozmazané, když se na ně snažil rozpomenout. Vše se událo příliš rychle poté, co mu Frigga řekla, že bylo jeho povinností usednout na Ásgardský trůn, zatímco Odin spal a Thor byl ve vyhnanství. Pamatoval si, jak plánoval Laufeyovu smrt, aby prokázal svou loajalitu; jak chtěl, aby se to stalo přímo před Odinem a Friggou, ale pak se všechno jen… zhoršilo.

Věděl, že se pokusil zabít Thora, i když bylo divné o tom incidentu takhle přemýšlet. Thor byl svržen jen na chvíli, než znovu nabyl své bývalé slávy. Věděl taky, že se zlobil na Sif a trojici válečníků za to, že odešli, ale ještě víc zuřil, když slyšel Thorovu srdečnou omluvu: „Ať už jsem udělal cokoli,“ řekl.

Prázdná, bezvýznamná slova; nic jiného to nebylo. Jak se mohl omlouvat, aniž by měl sebemenší představu o tom, co udělal? Jak mohl věřit, že si Lokiho usmíří pěknými slůvky bez významu?

„Ať už jsem udělal cokoli.“ Thor; ten mocný, ten ctihodný, ten blázen. Myslel si, že všechno je jenom o něm, ale nebylo to tak, že by neměl důvod hledat Lokiho odpuštění. Měl by žádat o odpuštění za všechny ty časy, kdy znevažoval Lokiho dovednosti. Za všechny chvíle, kdy arogantně zavrhoval Lokiho slova. Chvíle, kdy s ním nejednal jako se sobě rovným. Thor by měl žádat o odpuštění už jen za ty doby, kdy tam jednoduše nebyl. Loki by mu možná odpustil, kdyby měl Thor alespoň nepatrné tušení, za co se omlouvá. Ale to on neměl. Lokiho rozzlobilo k nepříčetnosti, že čekal odpuštění jen proto, že byl ochotný pronést několik pokorných slov.

Litoval útoku na Jötunheim. Přinejmenším teď, když po takové době dokázal myslet jasně. Ale z toho by nevinil nikoho jiného - z toho ne. Jeho svět se kolem něj rozpadal a on téměř smetl Jötunheim spolu s ním. Byla to velmi dobrá připomínka toho, čeho přesně byl schopný, když byl zahnaný do kouta. Jak destruktivní jeho zuřivost mohla být, jak mohlo jeho zlomené srdce vést ke zlomeným světům. Nepochybně dokázal, že neměl být zavržen a odstrčen stranou, že byl silou, se kterou bylo třeba počítat, někým, koho se měli obávat. Dokázal, že mohl být monstrem, o kterém vypovídala jeho kůže. Ne, dokázal, že mohl být ještě horší.

Kupodivu mluvit o jeho… pádu z Ásgardu a všem, co se stalo potom, bylo nějak horší. Stark už o té době věděl, a tak o tom Loki mluvil jen kvůli ostatním. Nebylo těžké si uvědomit, proč ho přitom kůže svrběla mnohem nepříjemněji, než při mluvení o Ásgardu. Co udělal tehdy, byly jeho vlastní činy. Sice poháněné zlostí, bolestí a šílenstvím, ale i tak byly stále jeho vlastní. Všechny, které spáchal poté, co ho našel Thanos, už však nebyly. Použil karty, které měl rozdané, aby přežil, aby unikl. Byl jenom zbitým, vzteklým psem, který se zoufale snažil uniknout z řetězů. Což bylo mnohem hanebnější, protože to jen ukazovalo, jak hluboko klesl.

Nesl vinu za Jötunheim, jinak by tomu ani být nemohlo. Ale invaze na Midgard? Byl jenom pěšákem ve hře mnohem větší, než byl on sám. Dělal, co mohl, aby Thanose zdržel, aby od něj udržel Tesseract dál a varoval Ásgard. Způsobil chaos, způsobil smrt, ale v sázce toho bylo mnohem víc, než jen životy smrtelníků. Možná existovala ušlechtilejší cesta, jak to provést, nějaká s méně škodami a menším krveprolitím, ale Loki nebyl žádný chrabrý hrdina a tohle bylo to nejlepší, s čím jeho zlomená mysl mohla přijít, když mu nutkání pomstít se za to, co se mu stalo, stále hořelo pod kůží. Byl příliš rozzlobený, než aby se obtěžoval sám sebe krotit, dostal se příliš hluboko na to, aby se staral o hromadící se těla.

Ale co se stalo, stalo se. Znal své hříchy a nepopíral je. Byl proto monstrem? Nevěděl. Nebylo na něm, aby o tom rozhodl, protože to nedovedl posoudit.

ooOoo

Poté, co Loki utichl, nikdo nepromluvil. Drongo se zdál být hluboce zamyšlený, jen se díval na místo někam před sebe. Beeino ticho mělo vždycky svůj význam, ale její pohled nebyl nepřátelský a Loki to považoval za dobré znamení. Juyu poposedávala, pohrávala si s nehty a poklepávala nohou o podlahu. Znamenalo to, že byla nervózní a možná měla i rozporuplné pocity. Hatchet byl zticha, ale když se na něj Loki podíval, pohled mu klidně oplácel. Pokud tu byl někdo, kdo rozuměl Lokiho úmyslům, než ztratil kontrolu nad situací, byl to on. Věděl všechno, co se dalo, o Thorovi a Ásgardu. Rozuměl tomu, že Lokiho plány nebyly pokusem o chopení se moci, zrozeny z dětinské žárlivosti.

„Dobře, tohle byl i tak dlouhej den,“ promluvil Stark. „Co kdybysme všichni prostě šli… něco dělat? Na opravách můžeme začít pracovat zítra.“

„Zbytek nářadí a materiálů by tu do té doby už měl být,“ souhlasil Loki.

„To je… dobře. Dneska už to nebudeme přehánět.“

Ostatní přikývli, souhlasili s ním.

„Vrátím se zítra,“ ozval se Hatchet a odlepil se od zdi, o kterou se opíral. „Kdybyste ode mě cokoliv potřebovali, zajděte do Haniiny hospody, ví jak se se mnou spojit.“

Loki přitakal. Ta slova ho podivně uklidnila. Vzpomněl si na dny, kdy Hatchetova loajalita byla něco, co očekával, že bude vždycky mít. Něco, co považoval za samozřejmost. Právě teď cítil, že to bylo něco, za co mohl být vděčný. Pokud ho poslední roky něco naučily, byla to skutečnost, že neexistuje nic, co by mohl považovat za samozřejmost. Zahrnovalo to jeho titul, jeho postavení, jeho přátele, domov, lásku jeho rodiny i jeho svobodu. Vše, co teď měl, se díky tomu zdálo cennější. Také se mnohem víc bál, že to ztratí.

„Vyprovodím tě,“ nabídla Juyu Hatchetovi. Pak se všichni začali zvedat, aby opustili nákladový prostor.

Stark se zdržoval u svého pracovního stolu a díval se na Lokiho, ale neřekl ani slovo. Loki se právě chystal promluvit, když k němu přistoupil Drongo.

„Kdybys nám dal chvilku, Veliteli,“ pohlédl na Starka, který po chvilce přikývl.

„Jistě, já budu… jen…“ nechal zbytek věty vyznít do ztracena a odešel.

„O čem si se mnou přeješ mluvit?“ zeptal se Loki.

„Není důvod, aby sis znovu začal udržovat takový odstup, Loki,“ začal Drongo. „Tvé minulé chyby nepodrývají pomoc, kterou jsi mně a mým lidem poskytl. Takže i kdyby nic jiného, pořád ti dlužím vděčnost za záchranu svého života.“

„Dobrá, tak o co tedy jde?“

„Nepřísluší mi tě soudit. To je na těch, kterým jsi ublížil,“ pokračoval Drongo. „Jen jsem chtěl, abys věděl, že tvé důvody, proč jsi mi pomohl, jsou teď mnohem jasnější, přinejmenším mně. Ale také jsem chtěl, aby sis něco pamatoval.“

„A co?“

„Že‘s usiloval o to, stát se Červeným králem, protože jsi nedokázal unést být jen ukradeným dítětem. Jenže cesta Červeného krále je plná krve, hněvu a trápení, zatímco ztracené duše vždycky najdou domov, když ho najít mají. Trůn by ti neposloužil dobře,“ řekl vyrovnaně. „A to není urážka.“

„Pro mě nikde žádný trůn není,“ odvětil Loki.

„Ach, ale mohl by být, kdybys ho opravdu chtěl,“ řekl Drongo. „Jsi chytrý, mazaný a mocný. Kdybys opravdu chtěl trůn, nedokázalo by tě mnoho věcí zastavit. Ty však víš, že to není to, co opravdu chceš. A já chci, aby sis to pamatoval. Mohlo by ti to pomoci zůstat na tvé vlastní cestě.“

„Jsem starší než ty, měl bych být ten moudřejší,“ poznamenal Loki. Drongo se tiše zasmál.

„Věk s tím nemá co dělat,“ podotkl. „To tě správně nenaučili.“

ooOoo

„Chceš, abych pár nocí zůstal někde jinde?“ zeptal se Loki, když o nějakou dobu později našel Starka sedět na jejich posteli. Nešel za ním hned po rozmluvě s Drongem, chtěl mu dopřát trochu času na přemýšlení.

Stark se na něj podíval, ale Loki nedokázal z jeho výrazu nic vyčíst.

„Cože? Ne, ne, pojď sem,“ zvedl ruku. „Stále modrý?“

Loki přistoupil blíž, shlédl na své ruce. „Zítra bych měl být v pořádku,“ odpověděl.

„Mně to nevadí,“ ujistil ho Stark.

„Mně ano,“ odvětil Loki, když se posadil.

„To by nemělo,“ oponoval mu Stark a Loki si jen povzdechl. „Není nic špatného na tom preferovat jinou podobu, než se kterou ses narodil,“ řekl pak Stark. „Prostě jen nechci, aby sis myslel, že jsi… ze své podstavy špatný kvůli tomu, čím jsi.“

„A co to, co jsem udělal?“ zeptal se Loki. „Nedokazuje to, že jsem?“

Poté, co to vyslovil, se nadechl, aby zklidnil své bušící srdce. Nemělo by smysl, kdyby se znovu rozzlobil.

„Já vážně nejsem ten nejlepší člověk, abych to posoudil,“ řekl Stark s pokrčením ramen.

„No, já se starám pouze o tvůj úsudek,“ přiznal Loki. Stark si povzdechl a poškrábal se vzadu na krku.

„Chápu to, dobře?“ začal. „Chápu, že jsi měl dobré úmysly, nebo aspoň většinou dobré úmysly. Chápu tvoje problémy s tvým… s Odinem, vážně jo. To jen že… je toho najednou hodně, dobře?“

Loki tiše přikývl a oba na chvíli znovu umlkli.

„Znáš, uhm… znáš rozsah škod? Chci říct… možná na tom nezáleží, já jen…“

„Neznám,“ odpověděl Loki. „Můj soud nebyl u konce, když mě odvedli z Ásgardu,“ pokračoval. „V prvních několika měsících se sotva dostali ke konci všech formalit, mé zločiny v tu dobu ještě nebyly vyřčeny.“

Znovu následovalo ticho, ale Stark byl pořád stálou přítomností po jeho boku. Jejich stehna a ramena se dotýkala, jak seděli na posteli.

„Opravdu jsi… spadl… z Ásgardu?“ zeptal se Stark tiše, opatrně. Loki zaťal pěsti, aby je o chvilku později hned zase uvolnil. Už na tom nezáleželo.

„Ne,“ řekl. „Pustil jsem se.“

„Ale věděl jsi, že přežiješ,“ naléhal Stark, jako by se chytal stébla, podle tónu jeho hlasu.

„Nečekal jsem, že zemřu, ale ani jsem nečekal, že přežiji,“ odpověděl. Byla to ta nejlepší odpověď, jakou mu mohl dát. Někdy bylo těžké zpětně porozumět své mysli. Chtěl jen být pryč, ale jestli jen z Ásgardu, nebo úplně pryč… to nedokázal říct.

Skličující ticho trvalo několik dalších okamžiků, ale Starkova přítomnost byla stálá a neochvějná. Neodtáhl se, ani mezi ně nekladl prostor. Díky tomu se něco v Lokim trochu uvolnilo.

„Dej mi pár dní, aby to moje hlava všechno zpracovala, jo?“ požádal pak Stark. Loki přikývl, nezpochybňoval to. Času měl spoustu, ten mu dát mohl.

ooOoo

Hatchet se vrátil druhý den, jak slíbil. Nicméně byl oblečený v tlustém oblečení a nesl dva samostříly. Stark třídil všechny nástroje, které předtím dorazily, ale i on překvapeně vzhlédl. Loki pozvedl obočí a Hatchet se zakřenil.

„Jdeme na lov,“ prohlásil a zvedl kuše.

„Ne,“ odmítl Loki.

„No tak, prosím!“ Hatchet přešel blíž. „Už jsou to věky, co jsem byl na lovu. Vyrobil jsem i kuše! A mám perfektní zvířata, na kterých můžeme jet. Mnohem lepší než koně.“

„Nemyslím si, že je teď ten nejlepší čas,“ krotil ho Loki.

„Čerstvé maso zadarmo. Nemůžeš říct, že by si ho posádka nedala!“ trval na svém Hatchet. Loki jen překřížil paže na hrudi a zíral na něj.

„Můžeš si ten samostříl nechat,“ zabroukal hravě Hatchet a zamával onou zbraní Lokimu před obličejem. „Patří k tomu i speciální střely.“

Loki zabručel a vzal si ji od něj.

„Ty prostě nemůžeš říct úplatkům ne, co?“ zeptal se Stark, koutkem rtů mu škubal úsměv. Hatchet zíral na Starka, pak se dramaticky chytil za hruď v hraném zalapání po dechu.

„Loki, on zná tvé tajemství. Jsi odsouzený k záhubě!“

„Znám tohle malé tajemství už léta,“ pochlubil se Stark.

„Opravdu? Čím jsi ho uplatil?“

„Zbrojí, většinou,“ odpověděl Stark.

„Opravdu?“ zamumlal Hatchet a znovu pohlédl na Lokiho.

„Tou, co jsi viděl před pár dny,“ objasnil mu Loki.

„To udělal on?“

„Měl bys vidět jeho vlastní brnění,“ dodal Loki s významně pozvednutým obočím.

„Je to tak?“ žasl Hatchet nad tou novou informací, a pak se otočil, aby se znovu podíval na Starka. „Velice jemná práce, mistře Starku.“

Ach, teď prostě nehrál fér. Lokiho tvář musela prozradit jeho myšlenky, protože Hatchet se na něj znovu zazubil. Stark jen vypadal zmateně, že se mu dostalo tak uctivého oslovení.

„Lov!“ zvolal Hatchet. „Ustroj se, pospěš si, jdi, jdi, jdi!“ pobízel ho, vzal kuši a strčil Lokiho do ramene. „Neber si na sebe černou, je zima. Jestli se vrátíš do deseti minut, dám ti toulec svých šípů s křišťálovým hrotem. Jdi!“

ooOoo

Na Lokiho se musel skýtat vskutku nepřístojný pohled. Stále ho pokrývala špína a zcela zaschlá krev. Nikdy nebylo překvapující, když se takhle ukázal zpět v paláci Thor, ale Lokimu se dostalo mnoha překvapených a pobavených pohledů, jakmile dorazil k branám.

Elf ho doprovázel, protože Loki nemohl unést všechno sám a protože Loki stále trval na tom, aby elf podal zprávu o záplavě a z ní vyplývajících škodách a nebezpečí. Mohl vypadat ošuměle, jako bezejmenný cizinec, ale podle všeho znal velmi dobře les a měl cenné informace.

Loki nakonec nesl maso, protože elf byl vyšší a díky tomu mohl nést objemnou medvědí kožešinu, aniž by ji tahal špínou. Už tak byla dost zakrvavená a zablácená, nepotřebovala utrpět další škodu.

Elf zpočátku mlčel, ale čím více se blížili k paláci, tím více začal mluvit, což podněcovalo k hovoru i Lokiho. Preferoval ticho, jen když se potřeboval na něco soustředit, takže slyšet elfa promluvit víc než jen pár slov za čas byla příjemná změna.

Strážní vyšli zdánlivě odnikud, a aby byl upřímný, Loki jim nevěnoval žádnou pozornost, protože proč by měl? V jednu chvíli naslouchal elfovi, v té příští ho táhli pryč a schovali ho za několik vysokých těl.

„Co to děláte?“ protestoval hned a chvíli mu trvalo, než se mu podařilo vytrhnout svou paži z jejich sevření.

„Jste v pořádku, princi Loki?“ zeptal se jeden z nich.

„Ovšemže jsem v pořádku. Co má tohle znamenat?“ dožadoval se rozhořčeně vysvětlení. Už nebyl dítě, nedovolí, aby s ním jako takovým zacházeli.

Když se mu konečně podařilo udělat krok stranou od těch dvou, kteří ho blokovali od ostatních, přivítal ho pohled na jeho nového bělovlasého společníka v zajetí strážných a na velkou černou kožešinu zapomenutou na zemi. Jeden ze strážců dokonce stál na jejím okraji.

„Můžete mi říct, co děláte?“ zeptal se znovu.

„Byl jste pryč celý den, princi Loki,“ řekl mu jeden ze strážných. „Lord Frey a královna Frigga se strachovali o vaše bezpečí. Hledali jsme vás celé hodiny.“

„Dobře, ale teď jsem zpět a jsem v pořádku, pusťte ho,“ poručil.

„Měl byste teď jít dovnitř,“ řekl mu jeden ze strážných a znovu se pokusil ho odvést pryč, uvést ho ke dveřím. Bělovlasého elfa však nepustili, ve skutečnosti ho jen sevřeli ještě pevněji a snažili se ho táhnout v opačném směru. A znovu stoupli na jeho kožešinu! Proč si nemohli dávat pozor, kam šlapou? Znovu se vykroutil ze strážcova sevření. Úderem srdce byl rozzlobený. Dokonce zuřil.

„Už bych byl uvnitř, kdybyste se mi nepostavili do cesty!“ řekl drsně. „A už jsem vám to řekl. Nechte ho jít! Hned!“

„Ale princi Loki…“ namítal jeden z nich.

„Jsi hluchý, nebo hloupý?!“ vyštěkl na něj Loki. „Pusťte ho! Nebudu se opakovat!“

Elfové, kteří drželi bělovlasého muže, si vyměnili pohled, ale konečně ho pustili. On od nich odstoupil, opatrně, aby nešlápl na kožešinu, a poslal jejich směrem nepříjemný úšklebek.

„Je to obyčejný zloděj, princi-“

Loki ta slova ignoroval, dával si záležet, aby vůbec nereagoval.

„On je ten, kdo mi pomohl, když mě napadla divoká bestie. Doprovodil mě, aby mi zajistil bezpečí, a přináší naléhavé zprávy mému strýci. A vy nás tady zdržujete a ničíte přitom mou trofej!“

Na to strážní konečně odstoupili z kožešiny. Bělovlasý muž ji sebral ze země a znovu si ji přehodil přes rameno.

„Místo toho, abyste se chovali jako blázni, od téhle chvíle položíte ruce na mé společníky jen tehdy, když vám to nařídím,“ mračil se na ně dál, a i když věděl, že to pravděpodobně nebylo tak působivé jako strýcův zlostný pohled, podle všeho to fungovalo docela dobře. Znovu zvedl svázané maso a podíval se na bělovlasého elfa.

„Až po tobě, můj princi,“ vybídl ho a s malou úklonou ukázal na dveře. Loki se tedy otočil na patě a znovu se dal do kroku. Stráže je nenásledovali.

Teprve až když se za nimi zavřely obří dveře, Loki vypustil dlouhý zadržovaný povzdech.

„To bylo… působivé,“ poznamenal elf.

„Nikdy předtím jsem to neudělal,“ přiznal Loki, srdce mu pořád bušilo příliš rychle.

„To bych  nepoznal,“ ubezpečil ho elf. „Byl jsi prudký a královský. Dobrá práce.“

Loki nedokázal říct proč, ale ta pochvala ho okamžitě uklidnila.

„Opravdu jsi zloděj?“ zeptal se pak.

„Ne, jen mě jednou náhodou chytili při krádeži,“ odpověděl elf.

„Když nejsi zloděj, tak proč jsi kradl?“

„Říkal jsem ti, povodeň způsobila mnoho škody; mé skrýše jsou pryč se všemi mými zásobami. Není to jen divoká zvěř, která má teď těžké časy při lovení.“

„Takže jsi ukradl jídlo?“

„Ne, ukradl jsem nějaké nástroje, abych mohl nahradit své ztracené zbraně. Vrátil bych je, až bych s nimi skončil.“

„To není tak špatné,“ usoudil Loki a vedl elfa ke svým komnatám. Raději se upraví, než se ukáže před svou matkou. A navíc musí elfa udělat více… reprezentativním.

ooOoo

Zvířata, na kterých jeli, byla vskutku lepší než koně, přece jen šlo o nějaký druh predátorů. Trochu mu ti tvorové připomínali vlky, ale našel na nich několik jasných kočkovitých rysů: hlavy měli široké, ocasy krátké a uši kulaté. Jejich srst byla špinavě bílá, jejich oči žluté a jakoby kočičí. Také si velmi hleděli svých jezdců, i když běželi. Loki byl v pokušení si jednoho nechat, i když věděl, že kosmická loď nebyla místem pro tak velká zvířata. Byla to opravdu škoda.

Hatchetovy speciální střely s křišťálovými hroty se ukázaly být velmi podobné energetickým kulkám, které dokázal vyrobit Stark. Slabě zářily pulzující energií a rozbily by se hned pro proniknutí do kořisti. Způsobily by hodně škody, aniž by poničily srst. Byl to chytrý vynález, zjevně inspirovaný energetickými zbraněmi, ale Hatchet jasně používal při jejich tvorbě spíš magii než technologii, protože zářily slabě fialovou barvou. Hatchet mu jich dal s vědoucím úšklebkem plný toulec, jak slíbil.

Loki cítil nostalgii, i když jen trochu. Lov s Hatchetem přinášel tolik vzpomínek a on alespoň na pár hodin, kdy byli pryč od města a všeho ostatního, mohl zapomenout. Zapomenout na všechno, co ztratil v posledních letech. Dokázal si detailně představit hostinu ve Freyově síni, která by na ně po návratu čekala. Nezlobil se, když o tom přemýšlel. Jeho vzpomínky na Alfheim byly ty nejsladší. Byl pryč z Ásgardu, daleko od Odinova vždy kritického oka. Cítil se bezstarostně způsobem, jakým na Ásgardu nikdy být nemohl. Smál se, žertoval, mohl předvádět svou magii a dostávat chválu za svůj talent.

Thor je vždycky doprovázel, když byli děti, ale v posledních staletích s tím téměř úplně přestal. Raději plánoval cesty, velká dobrodružství se Sif a třemi válečníky, místo toho, aby navštívil Alfheim s Friggou a Lokim. Země elfů ho nudila a chtěl prozkoumávat nové světy a neznámé země. Ne že by to nemohl dělat kdykoli jindy. Loki předpokládal, že to byla pouze výmluva, tak byl na Thora vždycky v tuhle roční dobu naštvaný. Ale jakmile ho přivítala Hatchetova šklebící se tvář, podařilo se mu zapomenout na Thora i na to, že tam nechtěl být.

Právě teď tomu bylo také tak. Lov s Hatchetem ho na chvíli přiměl zapomenout na jeho starosti. Vyčistilo mu to mysl lépe než jakákoli meditace. Byl si jistý, že ho jeho přítel odtáhl pryč právě z tohoto důvodu.

Zamířili zpátky do města, když se slunce blížilo k západu. Zvěřinu měli připevněnou k sedlům, ale stále bylo potřeba ji vyvrhnout a stáhnout z kůže. Šelmy – říkalo se jim Kajtové severní – klusaly pomalým tempem.

„Musím ti něco říct, Loki,“ ozval se Hatchet, jak se blížili k hranici města. Loki ho jen pohledem vyzval, aby pokračoval. „Nerozhodl jsem se jen tak jednoho dne, že tě musím najít,“ dokončil elf.

Loki chtěl vydechnout úlevou a zároveň se mu chtělo smát. Věděl to! Věděl, že Hatchet nezůstane mlčet dlouho. Prostě to věděl. Svou úlevu však nedal znát; místo toho se jen pousmál a znovu pohlédl na Hatcheta.

„Poslouchám.“

„Argh, věděl jsi to celou dobu!“ zavrčel Hatchet.

„Nejsi tak dobrý lhář,“ prozradil mu Loki. Hatchet si povzdechl, ale pokračoval.

„Držel jsem se blízko Devíti světů,“ řekl. „Pro případ, že by se někdo náhodou opravdu dostal někam poblíž Midgardu. Neměl jsem sice štěstí, ale pořád jsem se chtěl držet na dosah. Takže, uhm, asi před čtyřmi lety jsem měl podivný sen. A tím snem myslím to, že se někdo natáhl astrální rovinou, aby mi v hlavě nechal malý vzkaz.“

„Kdo?“

„Frey.“

„Věděl jsem, že to byl Frey,“ prohlásil Loki vítězným tónem.

„Když už všechno víš, proč vůbec něco říkám?“

„Mluv dál.“

„Dobře, takže moc mi toho neřekl,“ povídal Hatchet. „Řekl, že jsi pryč: buď jsi odešel sám, nebo tě někdo odvedl proti tvé vůli. Řekl, že tě musím najít, protože jsi s největší pravděpodobností v potížích a protože on tě potřebuje. Neřekl ani slovo o tom, co se stalo na Ásgardu nebo na Midgardu.“

„Je to všechno?“

„Nemohl jsem ho zrovna kontaktovat, aby mi dal víc informací.“

„Takže ses jednoduše sebral a šel jsi mě hledat?“

„No, ano,“ pokrčil rameny Hatchet.

„To se ti nepodobá, řídit se Freyovými rozkazy,“ poznamenal Loki.

„Nezačal jsem s hledáním proto, že tě Frey na něco potřebuje. Udělal jsem to, protože řekl, že máš potíže.“

„Jistě že to řekl. Jinak bys nezvedl ani prst.“

„Tvůj strýc je takový vychytralý zmetek.“

„To je,“ zachechtal se Loki. „Skoro těžko uvěřit, že ve skutečnosti nejsme příbuzní.“ S tou myšlenkou však hned vystřízlivěl. Se vším, co ztratil, už nemohl Freye dál zvát svým strýcem. Freye měl skutečně rád, takže mu ta myšlenka zanechala v ústech trpkou chuť.

„Na co si myslíš, že tě potřebuje?“ zeptal se pak Hatchet. „Nemyslel jsem si, že existuje něco, co by nezvládl sám. Proč by potřeboval tvou pomoc? Zvlášť s ohledem na to, že nejsi-“

„Že už nejsem ásgardský princ?“ zakončil Loki.

„Jsem si jistý, že jsi pořád princ,“ řekl Hatchet. „Odin se tě musí veřejně zříct a zbavit tě tvého titulu, abys o něj přišel. A věř mi, když řeknu, že drahá královna Frigga by mu dřív vyškrábala jeho zbývající oko, než by to dopustila.“

„Nevím,“ pokrčil Loki rameny.

„V tomhle mi věř,“ řekl Hatchet. „Ale pokud je to nějaká útěcha, je prakticky nemožné zbavit tě tvého titulu prince z Jötunheimu,“ dodal. „Když je Laufey mrtvý a vůbec… Hej, možná jsi korunní princ. Měl Laufey nějaké další syny? Chci říct, starší než ty?“

„Nemám tušení,“ odpověděl Loki.

„Musíš to zjistit,“ řekl Hatchet.

„Nemám zájem o převzetí jötunheimského trůnu,“ ujistil ho Loki pevně.

„Nemluvím o převzetí trůnu, mluvím o výhodách titulu korunního prince jednoho z Devíti světů,“ vysvětlil elf. „Jen o tom přemýšlej. Budeš potřebovat všechen vliv, který můžeš dostat, až se vrátíme do Devíti světů.“

„Budu na to myslet,“ slíbil Loki po dlouhé odmlce. Bude, musí, věděl to. Nemohl si dovolit ten luxus nepřemýšlet o tom. Ne, pokud chtěl věci alespoň trochu urovnat.

ooOoo

*Kajtové severní (v originále North Caits) – s českým překladem přišla OGESka, patří jí veeelký dík :)

 

ooOoo

Další

ooOoo