BAtW 47

24.11.2019 18:34

 

Zdravím :)

Myslela jsem, že dnes zveřejním zase dvě kapitoly najednou, ale tu druhou jsem nestihla opravit a teď už se mi do ní pouštět nechce. Přidám ji buď v týdnu nebo až o víkendu. Děkuji, že jste mi pod minulou kapitolou daly vědět, že tu stále jste :)

Příjemné počtení!

Sit.

 

Kapitola 47 – Hatchet, část II.

Galaxie Mléčná dráha

Soustava Tilnast

Planeta Sarka

 

Tony sledoval scénu, která se před ním rozvíjela, s napjatými svaly a se zbraní v ruce, ačkoli zbraň držel skloněnou a skrytou před cizincem. Díval se, jak Loki muže popadl a praštil s ním o zeď. Díval se i na to, jak si muž stáhl kapuci a jak v reakci na to Lokiho sevření na noži povolilo.

„Hatchete,“ oslovil ho Loki. Takže ho znal, samozřejmě. To však Tonyho ještě neuklidnilo, protože věděl, v jakém druhu společnosti se Loki někdy vyskytoval. Dotyčný muž měl bílé vlasy, ne blond, ale doopravdy bílé. Tvář měl úzkou a ostře řezanou, ještě víc než Loki. Jeho lícní kosti byly téměř nepřirozeně vystouplé a nápadné, jakoby mu kůže na hlavě byla moc těsná. Jeho oči měly tvar mandlí a na jeho obličej se zdály trochu moc velké. Nemohl vypadat lidsky, ani kdyby se snažil, ne s takovým tvarem lebky.

Muž stál chvíli naprosto klidně, a pak když Loki odtáhl nůž, se jeho úzké rty roztáhly do velkého úsměvu, ostrého a zubatého. Když se pohnul, pohyboval se velice rychle a Tonymu okamžik trvalo si uvědomit, že se nepokoušel Lokiho napadnout. Ne, místo toho obtočil paže kolem bohových ramen a přitáhl si ho do něčeho, co vypadalo jako kosti drtící objetí. Tehdy mu kapuce sklouzla úplně a odhalila velmi dlouhé špičaté uši. To co Tony uviděl, nezmenšilo jeho zmatek, ale dalo mu to pár nápadů.

Loki, pokud šlo o něj, se nepokusil uniknout. Vypadal téměř příliš ohromeně, aby pořádně reagoval, což se vážně nestávalo často. Cizinec se rozesmál, pak ještě jednou Lokiho sevřel, než ho pustil a o krok ustoupil.

„Jak ses sem dostal?“ „Co tady děláš?“ zeptal se Loki a ten muž téměř ve stejnou chvíli, což chlapíkovi patrně přišlo vtipné, protože se znovu zasmál.

„No, snažil jsem se chovat přátelsky, po čemž následovala nešťastná událost a nějaká naprosto nespravedlivá hovadina, pak samozřejmě můj vlastní mimořádný typ důmyslnosti, a to všechno dohromady mě zavedlo sem,“ odpověděl mlhavě muž. Vlastně neřekl vůbec nic.

Loki se na muže dlouze zadíval. I když Tony nemohl vidět jeho tvář úplně, věděl, že zvažuje, co dál. Pak zasunul nůž zpátky do opasku a promluvil.

„Drsné pravdy, následované špatnými rozhodnutími, poté spáry několika naprostých mizerů, následované dalšími špatnými rozhodnutími a dalšími mizery, na závěr dobré instinkty přežití a pomoc skutečného přítele.“

Muž pozvedl obočí a zahvízdal. „To zní jako zajímavý příběh,“ řekl.

„Ne,“ zavrtěl Loki hlavou. „Ty mluv první. Chci přesně vědět, jak to, že právě teď stojíš přede mnou, na téhle planetě tak daleko od domova, v tomhle městě, na téhle konkrétní ulici.“

Tony mohl zastrčit svou zbraň opět do pouzdra, ale byl rád, že Loki zůstával své obvyklé podezřívavé já. Nezáleželo na tom, jestli toho chlapa znal nebo ne, vždycky se vyplatilo nevěřit na náhody. Tony měl asi milion otázek, ale usoudil, že je raději položí až poté, co Loki dostane své odpovědi od toho muže… elfa? Byl to elf? Vypadal jako elf. Úplný Pán prstenů… no, trochu víc… éterický. Dokonce i tvar jeho čelisti se zdál nepřirozený, příliš ostrý a příliš špičatý. Ne že by kdy předtím viděl nějakého skutečného elfa, možná ta věc s ušima nebyla opravdová a ti z Alfheimu vypadali úplně jinak. Nemohl to vědět, ale nechtěl se hned ptát.

Muž nevypadal Lokiho žádostí vůbec zneklidněný. Sklonil hlavu dopředu, trochu do strany, ale oči z Lokiho nespustil.

„Samozřejmě, můj princi,“ pronesl s lehkostí. „Ale možná bychom měli jít pryč z ulic.“

„Loki?“ promluvil konečně Tony. Byl si docela jistý, že víc říkat nemusel. Dost jistý, Loki se otočil a podíval se na něj. Protože Loki toho chlápka znal, musel to být on, kdo se ohledně něj rozhodne. Loki na něj kývl. Takže ten chlap nebyl potenciální nepřítel. To bylo dobré. Pořád to nezmenšilo jeho podezření.

„Tví přátelé?“ zeptal se pak chlap vypadající jako elf.

„Ano,“ odpověděl Loki bez rozmýšlení.

„Dobrá, pak mí přátelé,“ prohlásil muž znovu s úsměvem. „Dvě nároží odtud je jedno místo. Teplejší, nenápadné, mají tam slušné jídlo…“ pohlédl na Lokiho, jakoby čekal, až mu pokývne nebo udělá něco jiného.

„Dobře, veď nás,“ souhlasil Loki. Muž se na okamžik podíval na Tonyho a Juyu, pak se otočil a opustil uličku. Loki čekal, až Juyu s Tonym přistoupí k němu, než se vydal za ním.

„Věříš tomu chlapovi dost na to, abychom za ním někam šli?“ zeptal se Tony tiše.

„Ten chlap tě slyší,“ ohlédl se muž přes rameno.

„To je mi jedno, kámo,“ odsekl Tony.

„Hmm, je to Midgarďan? Vypadá jako Midgarďan,“ zeptal se Lokiho, jakoby tam Tony ani nebyl.

„Ano, to je,“ odpověděl místo toho Tony. „Je to elf?“ zeptal se na oplátku, ale vlastně neoslovoval Lokiho. V odpověď obdržel ostrý úsměv.

„To vskutku je,“ potvrdil Hatchet.

„Dostává výhodu pochybnosti,“ promluvil konečně Loki. „Bez ohledu na to, jak podezřele se objevil.“

„Ty mě zraňuješ, opravdu ano,“ řekl elf. „Nebylo na tom nic podezřelého.“

Zpomalil, až dokud ho nedohnali, aby mohl jít vedle Lokiho, jak si razili cestu skrze dav. Juyu pozorovala toho chlápka se svraštělým obočím, ale Tony nedokázal říct, jestli byla podezíravá nebo jen zvědavá. Možná za to mohly ty uši. Dívky měly ve své pravé podobě velmi podobné.

„Nic podezřelého?“ zeptal se Loki.

„Proč se Norny rozhodly, že se naše cesty musí znovu protnout,“ pokračoval elf vážně.

„Norny?“ zeptal se Loki s pozvednutým obočím. „V téhle části galaxie?“

„Můžeme být daleko od domova, ale pořád jsme synové Devíti světů,“ pokračoval muž. „Naše osudy vždy leží v jejich rukách, bez ohledu na to, kde jsme.“

„Nemůžeš upřímně očekávat, že tomu budu věřit,“ odvětil Loki nevěřícně. Z toho, co Tony slyšel v jeho tónu, nebyl rozzlobený nebo obezřetný, jen podezíravý.

„Jistě že ne, nebuď směšný,“ odfrkl si elf. „Tady je to místo,“ poznamenal pak, než mohl Loki odpovědět. Ukázal na dveře na druhé straně ulice a zamířil k nim.

Loki si povzdechl a otočil se, aby ho následoval.

„Víš, mám docela… dost otázek,“ podíval se Tony na Lokiho.

„Je z Alfheimu,“ vysvětlil Loki.

„To mi došlo.“

„Je to… byl to… přítel.“

„Zaslechl jsem minulý čas,“ zvolal elf, který byl o trochu napřed. „Jsem hluboce dotčen. Hluboce, říkám ti.“

„Je to přítel,“ opravil se Loki. „Jen jsme se velmi dlouho neviděli.“

„Přes pět desetiletí!“ vykřikl elf. „A nebyla to moje chyba,“ dodal, když rozrazil dveře a vstoupil do budovy.

„Pravděpodobně neví…“

O Lokiho nedávných problémech s Asgardem, hádal Tony, když Loki nepokračoval.

„Tak jdeme dovnitř?“ chtěla vědět Juyu.

„Chci vědět, co tady dělá,“ odpověděl Loki a pohnul se, aby vešel. Tonyho ta myšlenka nenadchla, ale stejně ho následoval a ani Juyu to nezpochybnila.

ooOoo

Pár minut na to procházeli zpola zaplněnou místností… baru, restaurace, saloonu? To Tony nedokázal říct. Lidé pili a jedli, zatímco v pozadí hrála i nějaká hudba. Možná taverna, to se zdálo výstižné. Takže Tonymu netrvalo ani pár minut, aby se o elfovi, Hatchetovi, dozvěděl dvě věci. Za A) rád mluvil a za B) vážně měl něco proti osobnímu prostoru. Tonymu obvykle mluvení nevadilo, ale tolik mluvení bez toho, že by skutečně bylo něco řečeno, to musel být nějaký speciální druh talentu. Hatchet si stěžoval na sníh a břečku, zatímco si otíral bojové boty se silnou podrážkou. Pak začal nadávat na to, jak je vevnitř moc teplo, zatímco si stahoval kapuci a šálu, a přehodil si ji přes ruku. Tony si všiml, že měl k boku připevněnou pistoli. Pak začal držkovat kvůli davu a Tony měl takhle blízko k tomu ho zastřelit. Možná do nohy. Dobře, tak možná nebyl tak hrozný, ale pořád byl Tonymu proti srsti. A vážně, nebyl důvod naklánět se tolik do něčího osobního prostoru, jen abyste něco řekli. Teď když Tony viděl jeho světle fialkové oči a husté bílé řasy z blízka, elf vypadal ještě víc mimozemsky.

Hatchet je vedl do zadní části taverny, kde byl mnohem větší klid. Jedna ze servírek s modrou kůží – nebo barmanka, Tony si nebyl moc jistý, jak jí říkat – si jich všimla přicházet a hned se k nim vydala. 

„Je můj stůl volný, zlatíčko?“ zeptal se jí Hatchet.

„Nebudeš zase dělat potíže, že ne?“ zeptala se dívka a hodila si černý ohon přes úzké modré rameno.

„Vždycky platím navíc za potíže,“ ušklíbl se elf.

„No, drž to na uzdě, dobře, Bledulko?“

„Udělám, co budu moct.“ Zabručela a odešla, zatímco Hatchet se vydal ještě dál, vedl je do boxu. Loki se nezdál vyveden z konceptu tím krátkým rozhovorem a šel za elfem dozadu. Hatchet padnul na lavici na jednom konci, zatímco Loki, Tony a Juyu si sundávali kabáty.

„Tak, máte hlad?“ zeptal se.

„Nezdržíme se tak dlouho,“ řekl mu Tony.

„Och, nebuď takový. Něco si dejte, možná polévku, zahřeje vás.“

„Já bych si něco k jídlu dala,“ ozvala se Juyu a Tony po ní střelil pohledem. „Co? Bude nějakou dobu mluvit. To poznám.“

„Polévka je v pořádku,“ souhlasil Loki, když si sedl, Tony se pohnul, aby si sedl vedle něj. Na Juyu tak zbylo místo vedle Hatcheta, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. Nedala se snadno zastrašit a to, že Loki elfa neoznačil za nepřítele, ji rozhodně uklidnilo.

„Nemyslím, že mladá dáma a já jsme si byli řádně představeni,“ promluvil Hatchet.

„Důraz na mladá,“ upozornil ho Loki.

„To jsi celý ty, zase mě urážíš. Vážně to bolí.“

„Můžeme se dostat k té vysvětlující části?“ zeptal se Tony. Hatchet se jen plný očekávání zadíval na Lokiho.

„Stark a Juyu,“ řekl Loki a ukázal na ně. „Tohle je Hatchet, jak jste asi slyšeli. Je to starý přítel z Alfheimu.“

„Můžeme se teď dostat k té vysvětlující části?“ zeptal se znovu Tony.

„Tak co to bude?“ zeptala se servírka z dřívějška, jakmile se objevila u jejich stolu.

„Nejlepší polévku jakou máš pro mé přátele,“ řekl jí Hatchet. „A to co vždycky pro mě, zlato.“ Dívka přikývla a odešla.

„Tak… to počasí je jako osina v zadku, co?“ promluvil pak elf.

„Hatchete,“ varoval ho Loki pohledem.

„Jasně-jasně, já vím. Tak nějak jsem chtěl počkat na svůj drink, ale brzy by tu měl být. Je čas, abych ti řekl nešťastný příběh svého vyhnanství.“

„Frey tě vypověděl z Alfheimu?“ zeptal se Loki překvapeně.

„Ach, pokud si myslíš, že tohle je špatné, počkej, než ti řeknu, jak se to stalo,“ pronesl Hatchet. „Nebyla to moje chyba, to ti říkám s předstihem.“

Tony o tom upřímně pochyboval, ale nic neřekl. Nechal elfa mluvit.

„Kdy se to stalo?“ zeptal se Loki.

„Před více než deseti lety,“ Hatchet pokrčil rameny. „Záleží na tom, jak počítáš roky.“

„Co? Proč jsi ne--“

„Dostanu se k tomu. Nech mě ti to říct,“ přerušil ho Hatchet. Loki se na lavici opřel a na tváři se mu usadilo zamračení.

Elf se poškrábal na jednom ze svých tenkých obočí, pak sepnul ruce na stole.

„Všechno to začalo, když jsem potkal tu dívku…“

„Prosím, řekni mi, že to nevede tam, kam si myslím,“ přerušil ho Loki.

Hatchet se na něj zamračil. „Přesně tam, zase urážka. Nech toho.“ Chvíli čekal, než začal znovu mluvit. „Byl jsem ve vnějších zámeckých zahradách, hleděl jsem si svého, když ke mně po cestě zamířila mladá dívka. Nikdy dřív jsem ji tam neviděl, tak jsem se představil, zeptal jsem se, jestli se ztratila, obvyklé řeči. Řekla mi, že čeká na svého bratra. Nabídl jsem jí, že se ke mně může připojit, zatímco čeká, tak si sedla. Zeptal jsem se jí, kdo je a ukázalo se, že to byla dcera lorda Tanathrona, toho z jezera Aer.“

„Slyšel jsem o něm,“ přikývl Loki. Tony samozřejmě ne, ale neptal se.

„Ano, takže dcera lorda, víš, jaký jsem. Usmíval jsem se, flirtoval, řekl jsem jí pár zábavných historek, nic nepřístojného. Jen jsem se choval přátelsky. Když dorazil její bratr, pomohl jsem jí vstát, dal jí na ruku drobný polibek a poslal ji její cestou. A přísahám ti na cokoli, co je svaté, to je všechno, co se stalo.“

„A pak?“ zeptal se Loki.

„Znovu jsem ji nějakou dobu neviděl, ale poptával jsem se, co se stalo, proč byla ta dívka u dvora lorda Freye. Po několika dnech se mi podařilo zjistit, že lord Tanathron a lady Yára se rozhodli sezdat své děti, aby ukončili tisíciletý svár mezi jejich rodinami a sjednotili své země. Lord Frey působil jako prostředník, který zařídil, aby rozmluvy proběhly na neutrální půdě, možná dokonce i svatba. Takže ta malá dáma, kterou jsem potkal, se měla stát manželkou syna lady Yáry. Pomyslel jsem si, že jsem udělal dobře, když jsem se k ní choval přátelsky, jednoho dne se měla stát mocnou paní.“

„Tak co se stalo?“ chtěla vědět Juyu, očividně zaposlouchaná do příběhu. Hatchet se k ní obrátil.

„Co se stalo je nestálé srdce mladé dívky,“ řekl. „Normálně bych nikdy nenazval srdce lady špatným, ale v tomto případě mi způsobilo značné potíže. Mladá lady Miressë, když uslyšela zprávy o nadcházejících svatebních přípravách, no… popadl ji pěkný záchvat vzteku. Nemluvím o pláči nebo křiku. Ne, ječela na všechno a všechny, zanechala svůj pokoj v troskách, rozbila všechno, co mohla a tak dál. Nezajímalo mě to. Samozřejmě jsem slyšel drby, rád vím o tom, co se děje, ale se mnou to nemělo co dělat.“

„O dva dny později se ozvalo zaklepání na mé dveře, a jak můžete hádat, byla to mladá lady Miressë. Uslzená, začala vzlykat, jak je její život v troskách a že by se raději utopila v moři Mrtvého Měsíce nebo se nechala roztrhat zvířaty z Bouřkového Lesa, než si vzala toho arogantního mladého lorda Rissiona. Byla dost dramatická.“ 

„Mám pocit, že vím, kam tohle povede,“ poznamenal Tony. Ne že by byl expert na tyhle věci, ale pořád měl dost zkušeností, aby nikdy nepodceňoval přehánění mladé dívky, zvlášť pokud šlo o její milostný život. Slyšel až příliš mnoho „Zabiju se, jestli mě nebudeš milovat“ proslovů, které téměř skončily tragédií. Ne v posledních letech, pochopitelně, ale když byl teenager a v časných dvaceti, kdy nebyl moc dobrý v rozpoznání těch se šílenými deziluzemi. Těch, co si myslely, že pár drinků znamená svatební zvony. Nikdy nelhal, nikdy nic nesliboval a stejně k tomu došlo.

„Chtěla, abych s ní uprchl!“ řekl Hatchet nevěřícně. „Mluvil jsem s ní jen jednou, políbil ji na ruku a řekl jí dva příběhy a ona chtěla, abych ji zachránil z noční můry manželství, protože „ona cítila, že jsme sdíleli něco výjimečného“.“

 Loki tiše zasténal a potřásl hlavou.

„Tak co jsi udělal?“ chtěla vědět Juyu.

„Řekl jsem jí, aby se vrátila k otci, bratrovi a snoubenci a že s ní v žádném případě neuteču. Jsem hodně věcí, ale ne blázen.“

„Zareagovala přehnaně,“ usoudil Loki.

„Och, to ona vždycky!“ potřásl Hatchet hlavou. „Protože se ukázalo, že ne jen její slova byla přehnaně dramatická, ale její činy rovněž. Takže, když jsem se s ní rozloučil a doporučil jí, aby se vrátila zpátky do paláce, hned vyskočila z věže.“

Po tom následovala chvíle ticha.

„Přežila?“ zeptal se Loki.

„Severní věže,“ upřesnil Hatchet.

„Uh,“ zasténal znovu Loki.

„No ano. A i když nemám ve zvyku mluvit špatně o mrtvých dívkách, způsobila mi takové potíže, že se mi z nich ještě nepodařilo vyhrabat.“

Poté dorazila servírka s jejich jídlem, tak Hatchet ztichl. Všichni na chvíli zmlkli, když pokládala misky horké polévky na stůl a jeden džbánek před elfa.

„Děkuju ti, lásko,“ usmál se na ni Hatchet.

„Jen křikni, když budeš něco potřebovat, Bledulko,“ řekla mu a odešla, znovu je nechala o samotě.

Tony se dlouho díval na svou polévku, snažil se vydumat, co na Zemi v ní mohlo být. Nějaké kusy, co vypadaly jako maso, možná. Jiné kousky vypadaly jako purpurové houby, ale možná se pletl. Ve skutečnosti to ale vonělo dobře.

„Je to jedlé, přísahám,“ ujišťoval je Hatchet. „Jen její dezerty chutnají jako sračka,“ dodal s širokým úsměvem. Pak pozvedl svůj džbán a začal pít. Zdálo se, že pro Juyu to bylo povzbudivé tak akorát, protože popadla svou lžíci a pustila se do jídla. Nikdy nebyla vybíravá, pokud šlo o jídlo. Tony začal jíst trochu pomaleji. Polévka byla slaná a kousky masa chutnaly jako… ryba, možná. Nebyl si jistý, jestli to chtěl vědět. Bylo nicméně dobré jíst opravdové jídlo, ne jen jejich výživný sliz a polystyren.

„Tak proč jsi za to nesl zodpovědnost?“ zeptal se Tony. Hatchet položil svůj džbánek, utřel si ústa a povzdechl si.

„No, mladá lady Miressë si byla blízká se svou služebnou. Než zamířila za mnou, aby si promluvila, řekla jí, že má způsob, jak uniknout manželství, řekla jí, že se se mnou chystá utéct. Takže hádejte, na čí dveře zaklepali, když našli tělo.“

„Frey tě zná lépe než to,“ odtušil Loki a také se pustil do jídla.

 „To ano,“ souhlasil Hatchet. „Ale ne lord Tanathron a lady Yára, ti mrzutí blázni, byli přesvědčení, že jsem zaplnil dívčinu hlavu všemožnými nesmysly, že jsem ji vodil za nos sliby lásky, že to byla moje chyba, že si odmítla vzít mladého pána Rissiona a že jsem jí zlomil srdce, když jsem ji odmítl. Nikdy jsem se jí ani nedotkl, copak je to fér? Ale nezáleželo na tom, co jsem řekl.“ Poslední věta vyzněla zlostně a on opět pozvedl džbán, aby si přivdal.

„Konflikt se musel vyřešit a já jsem z rodu obětních beránků, jak dobře víš. Tak abych si udržel hlavu na krku, jak to mám rád, lordu Freyovi se je podařilo přesvědčit, že vyhnanství je pro mě dostatečně krutý trest.“

Loki upustil lžíci zpátky do misky s hlasitým klinknutím a zamračil se na elfa.

„Proč jsi nepřišel za mnou?“ zeptal se.

„Nemohl jsem! Běžet za tebou by bylo jako běžet za samotným Odinem, zatahovat Asgard do vnitřních záležitostí. Víš, jací lordi a lady jsou ohledně své autonomie. Jen by to způsobilo víc problémů mně a lordu Freyovi a třenice mezi Asgardem a Alfheimem.“

Loki si masíroval spánek dvěma prsty, pak znovu pozvedl lžíci.

„Vanaheim?“ zeptal se.

„Ano,“ přikývl Hatchet. „Lord Frey řekl, že není potřeba tě informovat. Že bych měl nejdřív jednoduše zůstat z dohledu a z potíží pár let na Vanaheimu a pak až se věci uklidní, bych mohl jít do Asgardu.“

„Ale to jsi neudělal,“ konstatoval Loki.

„No, narazil jsem na jednu čarodějku…“

„Hatchete, zatraceně,“ zaklel Loki a znovu upustil lžíci.

„Co? Co?! Někdy prostě potkávám lidi, to není moje zatracená chyba!“

„Ale ty vždycky urážíš čaroděje ve chvíli, kdy otevřeš ústa,“ obvinil ho Loki.

„No však je to banda chlípných bláznů, co neustále komplikují věci a nepochopí zatracený vtip, ani kdyby na tom závisel jejich nezpůsobný život!“

Loki znovu zasténal a obličej si vložil do dlaní.

„Bez urážky tvé matky, samozřejmě,“ dodal Hatchet trochu tišeji. „Ona je velice ušlechtilá čarodějka, vskutku pravá výjimka.“

Tony si odfrkl a potřásl hlavou, protože tohle začínalo být zábavné.

„Pokračuj,“ vybídl ho Loki.

„Takže jsem tuhle čarodějku, kterou jsem potkal, rozzlobil,“ řekl Hatchet poté, co si znovu přihnul z poháru. Tony se začal podivovat, co v něm má. Trochu se z toho kouřilo, takže to určitě bylo něco teplého.

„Stal se z toho souboj… krvavá, brutální bitka. Mohl jsem ji býval dostat, ale jen kdybych ji zabil a já se měl od potíží držet dál. Tak jsem se pokusil prchnout… skrze tajné cesty.“

„Jsi příšerný v teleportaci a dimensionálním cestování,“ řekl Loki.

„To já vím,“ zakabonil se Hatchet. „Ale do záznamu, cestu mezi Alfheimem a Vanaheimem znám perfektně… jen jsem nemohl zpátky na Alfheim. Ani jsem nemohl do Asgardu.“

„Měl jsi,“ řekl mu Loki.

„Měl, mohl, na tom už nezáleží,“ pokrčil elf rameny.

„Kam jsi tedy šel?“ zeptal se Loki.

„Myslel jsem si, že bych se mohl na pár dní ukrýt na Midgardu,“ odpověděl Hatchet. „Byla to lepší možnost než jiné světy. Tak jsem to zkusil. Nikdy jsem se tam ale nedostal… když jsem vykročil z cesty, byl jsem někde jinde. Nevěděl jsem kde. Bylo to temné, smrdělo to a místní byli opravdu nepřátelští. Byl jsem i mimo Devět světů.“

„Myslel jsem, že branou byla Země,“ zamračil se Tony. „Není to jediná možnost dovnitř a ven?“

„Na smrtelníka toho víš hodně,“ poznamenal Hatchet.

„Existují malé trhliny, tu a tam,“ vysvětlil Loki. „Staré cesty vytvořené mocnými objekty, malé průchody, které se v dávných dnech protrhly působením neuvěřitelné síly. Jsou dost velké pro uživatele magie nebo možná i několik, ale ne dost pro armádu, takže se s nimi většina neobtěžuje.“

„Takže jsem byl venku a nevěděl jsem, jak znovu najít trhlinu,“ pokračoval Hatchet. „Trvalo mi týdny zjistit, na jaké jsem planetě. Po chvíli se mi podařilo se z ní dostat, ale na Midgard nelétají žádné lodě. Tak od té doby putuju po galaxii,“ dokončil.

„To je tvůj domácí svět, že?“ zeptala se Juyu s pohledem upřeným na Tonyho. Přikývl. „Proč tam nelétají lodě?“

„Starkův druh si nebyl vědom existence jiných ras ve vesmíru po velice dlouhý čas,“ vysvětlil jí Loki. „Jeden mocný král rozhodl, že by to tak mělo zůstat pro jejich vlastní bezpečnost.“

„To je úplná blbost,“ řekla.

„Vskutku,“ souhlasil Loki. „Ale je to také velmi důležitá planeta, a tak musela být ochráněna před vetřelci.“

„Tak jak tam přistaneme?“ zeptala se.

„Je to moje planeta,“ prohlásil Tony, konečně dojedl svou polévku a odstrčil misku stranou. „Mám právo se tam vrátit.“

„Míříte do Midgardu, huh?“ zeptal se ho Hatchet.

„Ty dokonči svůj příběh první,“ doporučil mu Tony. „Pak můžeme mluvit o jiných věcech.“

„Nechte mě tedy nejdřív dopít moje pití,“ řekl na oplátku Hatchet. „Asi budu potřebovat ještě jeden.“

Jako by ji přivolal, modrá dívka, která je obsluhovala, se objevila u jejich stolu, ale nevypadala, že tam byla proto, aby přijala další objednávky.

„Nedělej mi v taverně problémy, slyšíš mě?“

Hatchet na ni okamžik hleděl zmateně. „Jenom tady sedím. Jaké přesně problémy způsobuju?“ zeptal se. Dívka jen kývla hlavou směrem ke vchodu a Hatchet sledoval její pohled. Moment pátral očima, pak zaťal čelist a povzdechl si.

„Och, tenhle sráč,“ zasténal.

To neznělo dobře.

ooOoo

A/N: Mimochodem, koho by to zajímalo, Hatchet není marvelovská postava.

 

ooOoo

Další

ooOoo

Fanart zde