BAtW 41

12.03.2019 21:25

 

Příjemné počtení :)

 

Kapitola 41 – Patová situace

Orbita Mléčné dráhy

 

Nebylo to poprvé, co si zlomila nějaké kosti, to vůbec ne, ale byl rozdíl mezi náhodným rychlým prasknutím a pomalým záměrným drcením, jež způsobovalo silné nepoddajné sevření. Vykřikla dřív, než stihla i jen přemýšlet o tom, že ani nemukne. Před očima se jí hned objevily mžitky, jak jí žhavý záblesk bolesti způsobil závrať. Přestala se vzpírat, protože každičký pohyb jí vysílal tělem nové vlny agonie. Muž, který ji chytil, byl vysoký, téměř tak vysoký jako Drongo. Měl tmavě zelené šupiny, téměř hnědé, ale ve skutečnosti to nebyl reptilián. Zorničky měl kulaté, jeho kůže byla na dotek moc teplá, takže možná kříženec nebo něco úplně jiného. Čtyři silné prsty se Juyu zarývaly do paže, ostré nehty se jí nořily do masa, až jí krev stékala po ruce dolů a na podlahu. Instinktivně se změnila do své původní podoby, bledou kůži nahradila zelená, ne že by ten velký muž už nevěděl, co byla zač.

V době, kdy se jí podařilo setřást šok z bolesti, se všude kolem bojovalo. Polekané výkřiky ustávaly jeden po druhém, zatímco se pálilo ze zbraní. Posluhovači vysokého muže chaoticky stříleli a poplašeně křičeli jeden na druhého. Nějakou chvíli Juyu trvalo, než si všimla své sestry, ale v momentě, kdy se tak stalo, vykřikla a začala se znovu rvát.

„Ne! Bee! Vypadni!“ snažila se ji varovat. Její sestra byla silná, ale nebyla neporazitelná. Zápasení bolest v její paži zhoršilo, celou levou stranu měla díky tomu jako v ohni, ale nepřestala. Bee byla příliš rychlá, než aby se dala snadno zastřelit a pozornost vetřelců se rozdělila, když na ně někdo začal střílet. Pořád byla zajatcem, pořád cítila bolest a nacházeli se vprostřed bitvy, ale jen vidět Starka stačilo, aby se v ní vzedmul nával úlevy. Stark vždycky věděl, co dělat, a taky kde byl Stark, Loki nemohl zůstat daleko.

Bee zuřila, pohybovala se rychle, ale téměř bezmyšlenkovitě, sekala a řezala do každého, na koho dosáhla, zatímco kolem ní pršely energetické paprsky. Stark se ukryl za nějakými boxy, střílel rychle ale přesně, i když ne vždy se smrtícím účinkem. Byl skrytý a dost daleko, takže se k němu útočníci nemohli dostat, aniž by riskovali, že je zastřelí a jejich pozornost se povětšinou stejně upírala k Bee. Vysoký muž, který ji stále držel, se nezdál být bojem znepokojený, i když o několik kroků ustoupil, aby ze sebe učinil méně snadný cíl. Rozdrcená kost v Juyuině paži se díky tomu pohnula a ona zasyčela bolestí, než si skousla rty, aby byla zticha. Musela se od něj dostat pryč.

„Opravdu, ostnáči?“ zakřičel Stark přes hluk boje. Další z cizincových mužů vykřikl, když přišel o ruku. Svíjel se na zemi, zatímco jeho druzi se na opačné straně nákladového prostoru snažili zahnat do kouta Bee.

„Používáš dívku jako štít? Jak to jde dohromady s tvojí hrozitánsky zlou image?“

„Využívám tvé slabosti,“ zaburácel muž nazpátek, když i on vytahoval zbraň ze svého opasku. „Mohl jsi na mě už vystřelit, ale příliš se bojíš, že zraníš svého malého skrullského mazlíčka.“

„Tolik se mě bojíš, ostnáči?“ zeptal se Stark. Juyu se pokusila otočit, aby viděla, co se děje s Bee, ale nemohla, slyšela jen zvuk boje, křik a ječení.

„Odvolej to malé zvíře,“ nařídil muž.

„Myslím, že nepřestane, dokud všichni tví muži neskončí mrtví u jejích nohou,“ odsekl Stark. „Můžu počkat, až s tím bude hotová.“

„Moji muži nejsou tak nekompetentní, aby je přelstila malá holka!“

Juyu se cítila uboze, jak tak visela v mužově sevření, nechávajíc se takto využívat. Chtěla doufat, že Bee je všechny snadno přemůže, ale bylo jich hodně, mnohem víc…

„Starku! Je jich tu víc! Poslal je prohledat loď!“ Poslední slovo jí sotva vyšlo z úst, když vysoký muž opět zpřísnil sevření a zkroutil jí ruku, aby ji umlčel. Vykřikla bolestí, když se zlomená kost pohnula.

„Juyu!“ Tentokrát to byl Stark, kdo vykřikl. Jeho hlas zlostný a tvrdý.

„Chci to, co jste mi vzali!“ promluvil znovu muž, dost hlasitě, aby byl slyšet i přes stále probíhající boj. Nevěděla, co bylo s Bee! Neviděla na ni. Byla v pořádku, byla zraněná? Mohla pořád bojovat, ale mohla být zraněná!

„Jsme daleko za bodem vyjednávání,“ odpověděl mu Stark.

„To byl rozkaz, ne návrh,“ zavrčel muž vztekle. Navzdory bolesti, která jí pulzovala v těle a mysl otupujícímu strachu, který hrozil, že ji přemůže každou vteřinu, kdy nevěděla, co se dělo s její sestrou, u ní ta slova téměř vyvolala úsměv. Protože jednu věc věděla jistě; Stark nepřijímal rozkazy od nikoho, zvlášť ne od někoho takového.

Stark se zasmál. Nebyl to radostný smích nebo škádlivý nebo nějaký z těch přívětivých, které od něj Juyu obvykle slýchala, tenhle zněl ostře, zlostně a neuvěřitelně uštěpačně. Způsob, jakým se mužova tvář zatvrdila, dával znát, že věděl, že ho Stark zesměšňuje.

„Řídit se rozkazy není můj styl,“ odpověděl nakonec Stark. Jeho výsměch uvolnil něco v Juyuině hrudi. Pořád se bojovalo, byli v nebezpečí, dokonce smrtelném nebezpečí, ale tak nějak díky tomu, že se Stark choval jako vždycky, se všechno zdálo méně deprimující a beznadějné. ‚Kalkulované riziko‘; tak tomu Stark s Lokim říkali. Vždycky očekávali, že se ocitnou v nebezpečí, ale vždycky byli i připravení vybojovat si z něj cestu ven. A ne že by si jen probíjeli cestu, vyžívali se v tom. Ji strach vždycky ochromil, bylo pro ni těžké myslet, jednat, dokonce i mluvit. U Starka strach vyvolával posměšky, smích a dvakrát tak tvrdý boj. Bylo to jako lít olej do ohně, prostě ho to činilo mnohem nebezpečnějším.

Výkřik bolesti ji vytrhl z myšlenek a způsobil, že jí okamžitě ztuhla krev v žilách, protože to byla Bee, byla to její sestra, byla zraněná, byla v nebezpečí a Juyu byla pořád zajatá jako ubohé dítě! Neuměla se přeměnit tak rychle jako Bee, ale pořád mohla dělat všechno, co uměla. Přeměnit jen malou část svého těla bylo těžké, ale také se to dalo snadno skrýt. Takže vytěsnila bolest a vytěsnila hluk a prostě to zkusila udělat tak rychle, jak to šlo.

„Máme ji!“ vykřikl jeden z poskoků, ale hned pokračoval jiným, méně jistým tónem. „Ne! Držte ji!!! Dávejte poz-“ Pak jeho hlas náhle ustal. Pozornost toho vysokého muže se na okamžik přesunula jinam a Juyu se okamžitě otočila, aby ho popadla za brnění a zakousla se mu do paže, kterou ji věznil, nyní se zuby dlouhými a ostrými jako břitva. Ústa jí naplnila teplá krev, jakmile prokousla silnou kůži a tvrdý sval, dokud se nedostala až na kost. Muž vykřikl a hned Juyuinu paži pustil, jen aby ji popadl za vlasy, ve snaze odtrhnout ji od svého předloktí. Nedbala toho a držela tak silně, jak mohla, tak dlouho, jak dokázala. Chvíli bojovali, muž se ji snažil setřást, zatímco Juyu ho kopala, kam mohla. Nakonec se muži podařilo ji odervat a odhodit ji pryč. Praštila se o jednu z větších beden a přistála na podlaze, opět narážejíc na svou zlomenou ruku. Vyplivla kus masa, který odervala svými zuby a pokusila se odvalit a najít úkryt, když na ni muž namířil zbraní.

Menší paprsek ho zasáhl do ramene, až klopýtl a Juyu se dostala na nohy, aby se schovala za bedny, zatímco Stark střílel na muže zas a znova, konečně schopný zacílit, když byla z cesty. Muž se rychle vzdal snahy ji napadnout a přikrčil se za několika barely. Stark nepostupoval vpřed, ale byl teď mnohem blíž než předtím.

„Za tohle zaplatíš!“ zakřičel muž. „Zabiju tebe i ty tvé skrullské děvky, teplokrevná spodino!“

Nemohla si pomoct a začala se smát. Pravděpodobně díky bolesti a krvi, která jí stále odkapávala z ruky, ale musela se smát.

„Nejsi ani reptilián,“ promluvila pak. Pořád byla muži dost blízko, aby ji dobře slyšel. „Mám tvoji teplou krev na zubech. Jsi Gegku!“

„Ticho, Skrullko!“ zavrčel muž a ona se znovu zasmála. Byla bez dechu a třásly se jí obě ruce, ne, třáslo se jí celé tělo, ale smála se.

„Takže ty seš jen další teplokrevnej!“ přerušil ho Stark. „Jen další spodina přinucená sklonit se před Skrully, co?“ Pravděpodobně odvracel pozornost od ní nebo se jen pokoušel toho muže rozzlobit ještě víc, to nevěděla. Musela jít za Bee. Navzdory bolesti se dala do pohybu, rychle klouzala malými prostory mezi bednami. Mnohokrát prozkoumávala loď a věděla, jak se tam dostat bez povšimnutí.

„Gozo, zabij tu Skrullku!“ vykřikl muž a Juyu věděla, že nemluvil o ní. Srdce jí v hrudi začalo bít ještě silněji a ona se rozeběhla. Už se víc nestarala o to, aby zůstala skrytá. Musela se dostat ke své sestře.

V další vteřině světla zcela naskočila zpátky, zpola potemnělý nákladový prostor se okamžitě naplnil jasným světlem. Všechny to překvapilo, až na moment zavládlo ticho. Vše vypadalo reálněji a míň jako noční můra, jejich okolí se vrátily barvy a zahnaly šedé stíny.

„Odhoďte zbraně,“ zaburácel Drongo ze strany, kde byla Bee. Juyu se usmála a opět se dala do pohybu, i když ho ještě neviděla, protože byl v pořádku a byl tu, a oni teď měli další pomoc. Když se konečně dostala na konec řady beden, pohled, který ji přivítal, byl zároveň strašný i uklidňující. Trojce útočníků měla Bee připnutou k podlaze, zatímco další dva mířili zbraněmi na Dronga. Kolem nich ležela mrtvá těla, čtyři nebo pět, těžko říct, když některá z nich byla na kusy. Obr stál ve dveřích, které, jak Juyu věděla, vedly dolů k motorům a generátorům. V ruce třímal velkou zbraň namířenou na muže kolem Bee, musela to být ta, kterou viděla v minulosti používat Starka.

„Pokud čekáte, že se ukážou vaši přátelé, budete velice zklamaní,“ promluvil znovu Drongo. Hlas měl právě tak klidný a rozvážný jako vždycky. „Už jsem měl to potěšení se s nimi setkat,“ pokračoval.

„Myslíte, že jste mě porazili jen proto, že jste vyřídili pár mých mužů?!“ zahřímal vůdce jejich útočníků. „Já jsem Ryasur, syn Ksaddurala, mám na své lodi stovky vojáků čekajících na mé rozkazy! Rozerveme vaši loď ve dví a vás spolu s ní a já neukážu žádné slitování!“

„My nepotřebujeme tvé slitování,“ zazněl Lokiho chladný hlas a Juyu chvíli trvalo, než si uvědomila, že vycházel z reproduktorů.

„Mí vojáci jsou už na cestě,“ řekl Ryasur na způsob odpovědi. „Brzy tahle malá ukázka odporu skončí. Nemůžete bojovat s námi se všemi.“

A bez ohledu na to, jak moc Juyu chtěla věřit, že si vedou dobře… nemohli bojovat se stovkami. Tentokrát ten strach nebyl tak ochromující. Tentokrát viděla svou sestru, i když ta se ocitla v pasti. Drongo tam stál, vysoký a jistý, zbraň stále namířenou na ty muže před ním. Stark byl s nimi a Loki byl blízko, poslouchal a čekal. Její strach ji neochromoval, byl jen jako tvrdošíjné svědění v koutku mysli. Byli tu všichni a všichni budou bojovat. Minuli bod, kdy na strachu vůbec záleželo.

ooOoo

Ryasurova slova následovalo několik okamžiků ticha, pak se z reproduktorů znovu ozval Lokiho hlas, ale tentokrát řekl jediné slovo.

„Drongo.“

Obr se hned dal do pohybu, rychlý i navzdory své velikosti. Nevystřelil na muže, kteří drželi v zajetí Bee, ale jednoduše se na ně vrhnul. Jeden z nich ho střelil do nohy, ale to ho nezpomalilo. Jednoho popadl a odhodil stranou, druhého udeřil a dostal se k těm, kteří drželi Bee na podlaze. Odloupnul je z ní jednoho po druhém, jeho stisk zdrcující, všechny pohyby rychlé a efektivní. Jakmile mohl, pevně ji popadl a strhl ji pryč od jejích útočníků. Bee se začala rvát a Juyu na Dronga téměř zakřičela, aby ji pustil, ale nebylo dost času. Drongo od mužů ustupoval s Bee pevně sevřenou v náručí.

„Jsme připraveni!“ zvolal pak. Každé ze světel zablikalo, jakoby kolísala energie. Potom si vzpomněla, kde byl Loki, dole u generátoru. Ale nedokázala odhadnout, co se děje. Po několika dalších záblescích se všechno nepředstavitelně rozzářilo. Nejprve si Juyu pomyslela, že to byla jen světla vracející se zpátky do normálu, ale nepřestalo to. V několika vteřinách musela zavřít oči a vymrštila svou nezraněnou paži nahoru, aby si skryla tvář kvůli tomu neuvěřitelnému jasu.

Slyšela nějaké hlasy, jakoby výkřiky přicházející od někudy z velké dálky, jako ozvěny v hluboké studni. Pak náhle nastalo ticho, slyšela jen tiché bzučení světel nad jejich hlavami a svůj vlastní přerývavý dech. Pomalu stáhla ruku dolů a otevřela oči, když jí za víčky už nehořela jasně červená barva.

První věc, kterou viděla, byla Bee vzpírající se v Drongově sevření. Měla drápy zabořené v jeho paži a zuby ho kousala do ruky, ale obr ji stále držel u sebe, ne a ne ji pustit. Když se přiblížila, uvědomila si, že k ní tiše mluví, tón vyrovnaný a klidný, jako by mu nepodrápala ruce v pokusu o útěk.

„Jsou všichni v pořádku?“ zeptal se Stark, když přiklusal blíž a teprve teď si Juyu všimla, že jejich útočníci zmizeli.

„Jsme v pořádku,“ odpověděl Drongo.

„Umm,“ Starkův hlas zněl nejistě, jak se tak na ně díval.

„Jen potřebuje uklidnit,“ odpověděl Drongo, pak vrátil pozornost zpátky k Bee. „Teď jsi v bezpečí,“ ujišťoval ji. „Jsou pryč. Nikdo ti neublíží.“

Nato se přestala násilně rvát, ale její drápy a zuby zůstaly pořád zabořeny hluboko v Drongově pažích.

„Drongo,“ promluvila Juyu, protože ji musel pustit.

„Je to v pořádku, my jsme v pořádku. Neubližuje mi,“ pronesl. Což bylo absurdní, vážně. „Potřebuje jen trochu času, uvidíte.“

Bee se třásla, všimla si Juyu, byla i zraněná, měla ránu na hlavě. Pohla se, aby se dostala ještě blíž, i když sykala bolestí, jakmile začala chodit. Stark byl o vteřinu později u ní a ovinul jí paži kolem pasu a zároveň ji pevně držel za nezraněnou ruku.

„Jen si sedni, nenamáhej se,“ vybídl ji. „Jsi taky zraněná.“

„Ne, nech ji přijít trochu blíž,“ vyzval ho obr. Stark se nehádal, pomohl Juyu se tam doplahočit a pak si sednout na zem vedle Dronga a Bee.

„Loki! Jsi oukej?“ zeptal se pak hlasitě.

„Jsem v pořádku,“ odpověděl Loki po chvíli, ale zněl nějak bez dechu a trochu slabě.

„Jdu za tebou,“ prohlásil Stark.

„Ne, zůstaň,“ poručil Loki. „Jsem na cestě.“

Juyu mlčky zírala na Bee, než pomalu natáhla ruku. Jen civěla před sebe, pořád zakousnutá do Drongovy paže, ale Juyu držela ruku v linii jejího zorného pole.

„Bee,“ zavolala. „Už je po všem,“ dodala. „Slyšíš mě? Jsou pryč.“

Trvalo několik dlouhých minut, než zareagovala a i pak jenom zamrkala a přesunula svůj pohled na Juyuinu ruku. Chvíli na ni hleděla, než se její čelisti konečně uvolnily a pustila Drongovu paži. Juyu si nikdy nezvykne na tenhle pohled na její tváři pokryté krví, vždycky se jí z toho bolestivě sevře žaludek, zkroutí něco ve střevech.

„Už jsme v pořádku,“ promluvila pak znovu Juyu, když měla její pozornost. Bee uvolnila jednu ruku, zatáhla drápy a natáhla se, aby ji ovinula kolem Juyuiných prstů. Nedívala se na ni, zatímco to dělala, ale stačilo to. Ještě chvíli trvalo, než z Drongovy paže sundala i druhou ruku. Když její drápy vyklouzly z týraného těla, zírala na ně, pak dolů na zkrvavenou paži a pak se otočila, jako by si nebyla jistá, komu ta paže patřila. Drongo se poklidně usmíval, jak tak na něj hleděla, jako by se právě před pár minutami nepokoušela odtrhat mu maso od kostí.

„Jsem to jen já,“ řekl.

Bee na něj okamžik hleděla, pak se jí svaly uvolnily a ona se mu sesunula v náručí, svou vahou spočívala na jeho hrudi, ale stále nepouštěla Juyuinu ruku.

„Ach bože, Loki!“ vykřikl Stark a rozeběhl se. Juyu se otočila a viděla, jak se žene ke dveřím, kterými předtím vstoupil Drongo. „Co se sakra stalo?“ ptal se Stark. Zdál se být rozpolcený mezi touhou se k němu natáhnout a nejistotou, jestli by měl, protože Loki vypadal, že je zraněný. Nějakou chvíli Juyu trvalo, aby pochopila, jak přesně. Jakmile se přiblížili, všimla si, že má ruce a předloktí tmavé a červené, ale až když stáli téměř u nich, viděla, že byl popálený. Obě ruce a většinu předloktí měl červené a černé, ožehnuté a plné puchýřů, a odlupovala se mu z nich kůže. Stark vypadal bledě a zdálo se, že je mu špatně, jak tam přešlapoval, protože pořád nevěděl, kde se mohl dotknout, aniž by způsobil další škodu.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Loki, jak ho přelétával pohledem, očima prodlel na krvavé skvrně na Starkově rameni.

„Děláš si teď ze mě, kurva, srandu?“ zeptal se Stark na oplátku. „Jsem zatraceně v pohodě! Co se sakra stalo tobě?!“

„Potřeboval jsem přímý kontakt,“ vysvětlil Loki. „Kontakt s kůží, stejně jako předtím s krystaly, abych dokázal využít dostupnou energii.“

„Kontakt s ků--“ zamračil se Stark. „Do prdele, to ses držel kabelu nebo co?“

„Vlastně několika kabelů,“ potvrdil Loki. „Všech, které obvykle vedou do tvé dílny.“

„Mohl ses kurva popálit… celej!“ zařval Stark. „Shořet na uhel! Doslova! Až by nezbylo nic než hromádka popela!“

„Jsem bytelnější než to,“ odpověděl Loki. „Jsem v pořádku, uzdraví se to.“

„Neříkej mi--“ začal Stark, pak se zarazil a několikrát se zhluboka nedechl, odvrátil se a přejel si rukou po tváři. Po několika okamžicích se otočil zpátky, ale tvářil se pořád zuřivě. Oči upíral na Lokiho ruce, místo do jeho tváře.

„Jsou to jen… jen ruce a paže?“ zeptal se.

„Ano,“ odpověděl Loki.

„Jsi zatracenej šílenec,“ ucedil, pak přistoupil blíž, aby druhého muže políbil, jeho tvář držel pevně mezi rukama a pečlivě se vyhýbal jeho pažím. Chvíli setrvali takhle blízko a Juyu odvrátila pohled, ohlédla se na sestru, která pořád klidně seděla zabalená v Drongově náručí.

„Takže, mám zlomenou ruku,“ ozvala se a prolomila tak dlouhé ticho, které je obklopovalo. Pozornost všech se téměř okamžitě soustředila na ni. „A máme jistotu, že se nevrátí?“ zeptala se.

„Jo, kam jsi je poslal?“ zeptal se Stark s pohledem upřeným na Lokiho.

„Neposlal jsem je nikam,“ odpověděl Loki. „Jsou pořád přesně tam, kde byli předtím.“

Stark se na něj zamračil a stejně tak Juyu, protože kolem nich byl velmi jednoznačný nedostatek nepřátel.

„My jsme ti, kteří změnili místo,“ vysvětlil Loki.

„Cože?“ zamrkal Stark.

„Já jsem teleportoval… nás všechny… a loď,“ ozřejmil. „Ale přitom jsem je nechal tam.“

„Děláš si ze mě prdel?“ vyjevil se Stark. „Jak daleko?“

„Dost daleko,“ ujistil ho Loki. „Už nás nenajdou. Zvlášť proto, že… Ryasur se s největší pravděpodobností sám ocitl obklopen kosmem místo lodí. Nejspíš je mrtvý.“

„Dobře, super,“ podotkl Stark. „Chci říct, skoro ses nechal upálit k smrti, abys to udělal, ale zatraceně super… působivý jako peklo. Kam přesně jsi nás vzal?“

Nastala nápadná pauza, než Loki odpověděl. „Nevím.“

„Co tím myslíš, že nevíš?“ chtěla vědět Juyu.

„Nemám v hlavě hvězdnou mapu,“ odpověděl Loki. „Šel jsem tak daleko, jak má magie mohla dosáhnout, tak daleko jak jsem mohl vidět s energií v generátorech, která mě poháněla.“

„Prosím, řekni mi, že jsme se aspoň pohli někam blíž k domovu a ne dál,“ promluvil pak opatrně Stark.

„Já nevím,“ opakoval Loki. „Musíme počkat a uvidíme.“

 

o-o-O-o-o

Zajímavost z Marvelovských komixů:

Gegkuové jsou rasa se zelenou kůží a silnými šupinami z galaxie Andromedy, kteří jsou (navzdory vzhledu) savci a ne plazi.

ooOoo

Další 

ooOoo