Cat Eyes - 10. Úplněk

Zdravím vás :-)

Nějak dnes nevím, co napsat do úvodu... hmm :-D

Každopádně Benny, Saskye, Hajmi, Bobo, Clare, Blesku, Lucce, Adelaine, weras, Agnes, Claire, bacilovi, Sise, Nade, kamčí a Máje patří můj dík za komentáře a názory k minulé kapitole ;-) Věřím, že to do toho konce spolu úspěšně dokopeme, i přes nějaké ty negativní pocity z děje :-D

Příjemné čtení, snad nebude tak sladké, jako to minulé...

ooOoo

Lucius si promnul čelo a ani nevzhlédl od své sklenky, když do místnosti vpadl Tom. Jeho den byl na hovno. Nechápal, jak by někdo mohl být dobrovolně učitelem a pocítil k Severusovi zcela nový respekt.

„Vidím, že jsi zaneprázdněný, ale ten koňak ti nic neudělal.“

„Proč se dětmi nesmí mrštit o zeď?“

„Protože bych tě pak přiměl tu špínu odstranit. Zubním kartáčkem a bez magie.“

„A to by bylo špatné, protože…?“

„Přinutil bych tě vyčistit i koberec – jen vodou a kartáčkem.“

Lucius jen něco zabručel.

„Cože?“

„Říkal jsem, že si myslím, že by to někdy stálo za to!“

„Copak je to tak hrozné?“ ptal se pobaveně Tom. „Mě poslouchají.“

„Cissy to také stále říká…“

„No, ona taky nemá žádné problémy.“

„A CO PAK DĚLÁM ŠPATNĚ JÁ?!“

„No, problém je, že děti nejsou ministři, které můžeš podplatit trochou peněz,“ ušklíbl se Tom. „To na ně opravdu nezabírá. Kromě toho se pak za tvými zády baví ještě víc.“

„Proč jsem sem měl přijít?“

„Protože máme další přírůstek.“

„Jsem jedno velké ucho…“

„Lupin.“

„Lupin jako ten vlkodlak Remus Lupin?!“

„Ano.“

„Proč?!“

„Protože to Severus považoval za důležité.“

„PROČ?!“

„Aby pomohl Potterovi.“

„Proč?!“

„Kolik ti je? Tři roky?!“

„Snažím se porozumět.“

„Okay, ještě jednou do záznamu, extra pomalu pro blonďáka,“ pronesl Tom pobaveně. „Severus zjistil, že Potter neměl pohádkové dětství a že trpí pocitem viny. Údajně se viní z Blackovy smrti. Siriusovy, ne Regulusovy, který až do teď stále ještě žije. A myslí si, že ho Lupin nenávidí, protože ten senilní balík podle Seva zadržel jeho dopisy. Kromě toho je to silná a dobrá posila.“

„Vzdávám se…“

„To má čas, až vyhrajeme naši válku.“

„Chci díru! Nějakou, do které si mohu zalézt!“

„Jestli ji chceš – myslím, že po válce si o tom můžeme promluvit.“

Jedním douškem Lucius vyprázdnil celou sklenku a hned si nalil další. „Potřebuju víc…“

ooOoo

Severus pohlédl na listinu před sebou. Promnul si kořen nosu a povzdychl si. Musel mluvit s Tomem, výsledek byl jednoznačný. Tom a Harry byli v příbuzenském vztahu, přes Lilyinu matku. Přes její pravou matku. Lily byla pravděpodobně po narození unesena a umístěna k Evansovým*, ať už z jakéhokoli důvodu.

Což přinejmenším vysvětlovalo zarážející rozdílnost údajných sester.

Podíval se na Harryho, který seděl schoulený ve svém oblíbeném křesle a četl knihu. O důsledcích světa bez magie, která byla klasifikována jako temná. Harry měl opravdu překvapující zájmy, to musel přiznat. „Harry.“

Chlapec vzhlédl. „Co je?“

„Musím na chvíli za Tomem. Jestli chceš, vezmu tě k Lupinovi a pak tě zase vyzvednu.“

Mladík se usmál, pak ho něco napadlo. „Není… dneska úplněk?“

„Ano.“

„Můžu… můžu s ním zůstat? Jako… kočka a pokud je pod Vlčí zhoubou, nejsem přece v nebezpečí.“

Mistr lektvarů si povzdychl. Věděl, že si Harry dělal starosti o ten bleší koberec. „Pro mě za mě,“ odvětil, přistoupil k chlapci a políbil ho. „Ale dávej prosím pozor, ano? Nechám tě tedy pro dnešek u něj a vyzvednu tě zítra ráno, dobře?“

Harry přikývl a muže objal, než se proměnil v kočku a nechal se od Mistra lektvarů zvednout. Spokojeně se k Severusovi tiskl. Ten svižně proběhl chodbami, aniž by se zabýval vyjevenými pohledy, které ho sledovaly proto, že měl v náručí kočku. Jako by byl chorý nebo tak něco. Jen proto, že projevil náklonnost…

U Regulusových dveří zaklepal. Věděl, že Black musel asi za hodinu odejít, měl vyřídit nějakou práci pro Toma. Tak mohl Harry s oběma povečeřet a pak si hrát se svým náhradním vlčím kmotrem. Předpokládal, že by mohl být zaměstnán až dlouho do noci.

„Copak ho… Severusi…?“ Regulus pohlédl na to chlupaté klubko, které zvedlo tlapku.

„Zůstane dnes v noci s Lupinem,“ zavrčel na půl úst lektvarista. „Musím k Tomovi a vyzvednu ho zase zítra ráno.“

Regulus přikývl a pozoroval, jak malý seskočil z náruče Mistra lektvarů, naposledy se mu otřel hlavičkou o nohy a vběhl do jeho bytu. S posledním kývnutím Regulus zavřel a přihlížel Harryho přeměně.

V ten okamžik přišel i Remus, pravděpodobně přilákán pachem.

„Harry!“

Chlapec se zakřenil a sevřel Remuse v náruči, než se usmál na Reguluse.

„Co děláš tady, štěně?!“

„Dopřávám ti společnost při úplňku!“ zašklebil se Harry. „A nic neříkej. Krysu jsi taky nesežral, takže mi sotva něco uděláš!“

Remus se tiše zasmál: „Nemám v plánu něco říkat. Jsem jen překvapený, že to tvůj drak dovolil!“

„Nebuď k Severusovi tak zlý!“

Remus se jen zasmál a postavil Harryho zase na podlahu. „To nebylo míněno ve zlém a ty to víš. Pojď, hned bude večeře. Co chce vůbec Severus u Toma?“

„Nemám tušení, ale tvrdil, že je to důležité,“ přiznal Harry, zatímco si sedal ke stolu. Kde se také objevilo jídlo.

ooOoo

„Severusi,“ ustoupil překvapeně stranou Tom, aby nechal vstoupit Mistra lektvarů. „Co tě sem přivádí? V tuhle hodinu? Zmýlil jsem se a žádná šmajchlovací hodinka se nekoná?“ dobíral si svého přítele láskyplně. Měl ho snad ještě raději než dřív, protože byl vyrovnanější a klidnější. Harry mu svědčil více, než by on sám kdy jen tušil.

„Musím s tebou mluvit,“ odvětil, ignorujíce to ostatní.

Tom přikývl a zvážněl. Věděl, že Severus by sem nikdy jen tak nevpadl, kdyby se nestalo něco důležitého. Jinak by svého malého přítulného kocourka jistě nenechal samotného. „Co se stalo? Nějaké problémy?“

Severus se posadil a pomalu rozvinul pergamen. „Harry mi něco vyprávěl. Něco o tom, kolik věcí se dozvěděl. Patrně mluvil s kloboukem a fénixem, ne, nevím o tom, že se Fawkes umí dorozumívat. Jedna věc mě… zarazila a než jsem s tím mohl přijít za tebou, musel jsem to ověřit. Tohle je výsledek.“

Tom nadzdvihl jedno obočí, ale vzal si dokument a začal ho studovat. Jeho rodokmen, nic neobvyklého, ten znal, ale pak se zarazil. Nevěřícně následoval vedlejší rodovou linii své matky, jednou, dvakrát, pak vzhlédl.

„Severusi…!“

„Je to pravda, uvařil jsem lektvar a sám přidal Harryho krev. Ten výsledek je správný a nezpochybnitelný. Je to tak, Tome: jste příbuzní.“

Tom nevěřícně zíral na pergamen. „Jak to ten stařec dokázal?!“ sykl rozzuřeně. Bylo mu špatně při pomyšlení na to, že téměř zabil svou vlastní rodinu.

„Není žádným uměním vniknout do porodnice Sv. Munga a vyměnit živé dítě za mrtvé. A pro někoho jako je Brumbál není ani obtížné, ovlivnit myšlenky mudlů, aby jim namluvil, že to oni jsou rodiči dítěte, lhostejno, jak moc to dítě z rodiny vyčnívá.“

„Ale… copak je s tou údajnou krevní ochranou?! To byl přece důvod, proč přivést Pottera k jeho příbuzným!“

„Žádná ochrana nikdy neexistovala, tím jsem si jist,“ prohlásil temně Severus. „Naopak, nepochybuji o tom, že stařec doufal, že tam Harry zemře dřív, než nastoupí do školy. Koneckonců, ty jsi byl považován za vyřízeného a ředitele dost těžce zasáhlo, že dvouleté děcko získalo slávu, o níž si myslel, že by měla patřit jemu.“

Tom civěl na dokument, zatímco zaťal pěst tak silně, že si prořízl dlaň svými nehty. „Nenávidím tu svini! Zničí všechno, na co se podívá!“

„Ano, a zjistil jsem, proč neztrácí svou sílu.“

„Jsem jedno ucho.“

„Napojil se na Bradavice. Tušil jsem to, když jsem si všiml, že ochranné štíty často kolísají a slábnou. Takže jsem mohl Draca dostat ven, ale víš, co to znamená!“

„Ach můj bože,“ zašeptal Tom. „Bradavice drží štíty, které slouží jako pilíře magického světa v Anglii!“

„To je řediteli přece naprosto lhostejné,“ prohlásil Severus. „Chce pouze moc a peníze.“

„Pokud vysává Bradavickou magii…“

„Je docela dobře neporazitelný.“

„Kolik nám zbývá času?“

„Harry zmínil, že klobouk říkal něco o čtyřech nebo pěti měsících, které nám ještě zbývají.“

„Štíty kolísají?“

„Ano, to by mohla být naše šance.“

„Ale problém je, že škola je stále ještě plná studentů a ty víš, že se nezalekne použít je jako štít pro svou vlastní ubohou kůži,“ připomněl Tom. „Já nejsem on. Dávám přednost tomu, nechodit přes mrtvoly. Už vůbec ne přes ty dětské.“

„To vím, ale… mohli bychom najít způsob, jak děti evakuovat.“

„Jak?“

„To je, Tome, otázka.“

„Máš nějaký nápad?“

„Přenášedlo v jakékoli formě,“ odpověděl neurčitě Severus. „Ale musím to nejprve prozkoumat.“

Tom přikývl. „Dobře, také budu pátrat po možnostech. Hned si promluvím s Luciusem.“

„Zůstanu, třeba bude mít nějaký skvělý nápad – ale co chceš dělat s Harrym? Jsi jeho poslední příbuzný.“

„Starat se o něj, jestliže to dovolí. Vypadá, že je na tebe trochu… fixovaný,“ dodal Tom s úsměvem.

Severus si tiše povzdychl. „Mám ho rád, Tome…“

„To já vím, můj Mistře lektvarů. Nelze to přehlédnout…“

ooOoo

Remus hravě chňapnul po malé kočce, která mezi jeho běhy závodila ve slalomu, což vedlo k tomu, že se málem zakousl do vlastního kožichu – a Harry na něj ještě vyplázl jazyk! Taková drzost! Rychle se otočil – a zakopl o koberec ve svém pokoji, což Harryho přimělo na něj vyskočit a svým malým kočičím jazýčkem olíznout Remusovu srst.

Remus byl nadšený chlapcovou hravostí, kterou v této podobě vykazoval. Něco, co u Harryho nikdy nezažil. Bylo to téměř, jako by byl zase studentem v Bradavicích a hrál si se Siriusem a Jamesem. Jenže tentokrát byl on ten větší. Protože James byl pro něj jako jelen příliš velký a i Sirius ho o dobrý kus převyšoval, alespoň zpočátku. Siriuse nakonec dohonil.

Posléze Harryho šťouchl, aby si šel lehnout vedle něj, krátce maličkého olízl a stočil se kolem něj do klubíčka. Nastal čas, aby se mladík aspoň trochu prospal a Harry, jak se zdálo, rozuměl.

Remus se zahleděl na chlapce, kterého jeho vlk už dávno viděl jako rodinu, jako své štěně. Maličký ležel přitulený těsně k němu a absolutně spokojený, viditelně zmožený ze všeho toho dovádění. A konečně měl příležitost, opravdu se o něj postarat. Nemusel víc hrát učitele, který jen náhodou znal rodiče…

Začalo to už mnohem, mnohem dřív. Když byl Harrymu jeden rok. Byl úplněk a Snape ještě nevynalezl Vlčí zhoubu. Normálně tam bývali Sirius, James nebo ve vzácných případech i Petr, ale ten s nimi od jisté doby sotva udržoval nějaký kontakt, údajně kvůli své práci, o které jim nikdy nic neřekl.

Nyní – ve zpětném pohledu taky věděl proč.

V tu noc byl ale sám. Úplně poprvé. Nechal se od Lily a Jamese zavřít ve sklepě. James byl na misi, společně se Siriem. Lily vyslovila kouzlo, aby ho spoutala řetězy.

Ale musela být unavená, velmi unavená. V každém případě se mu tehdy podařilo řetězy uvolnit a vlkodlak nebyl hloupý, hnaný touhou po krvi, ale ne hloupý. Bylo snadné dostat se nahoru. A bylo by snadné všechny zabít. Lily ležela na pohovce, už byl pozdní večer. Pamatoval si ještě, jak se jeho vlk rozmýšlel, zda by jí měl rozsápat hrdlo nebo odtrhnout paži, když ho nějaké broukání donutilo se otočit.

Malý Harry seděl na podlaze, s medvídkem v ruce. Dárek, který mu přinesl po porodu. A místo aby měl strach, se k němu malý přibatolil. Bez rozmyšlení se sápal po vlkovi ve snaze ho nemotorně pohladit, načež ho popadl za kožich a pokoušel se k němu vytáhnout. Pochopitelně přistál opět na zadečku a už už chtěl začít plakat. Tu se jeho vlk rozhodl malému pomoci a olízl mu tvář.

Což se chlapečkovi podle všeho líbilo. Spokojeně si broukal, schoulil se u toho tak nebezpečného tvora a usnul.

Od té doby se Remus cítil za malého zodpovědný. Harry byl tehdy nejmladší a nejslabší člen jeho smečky, jeho štěně, které chtěl chránit, ale nemohl si ho nechat, kvůli své lykantropii, přitom Harry už přece dokázal, že by mohl vlka v něm zkrotit, ale to nestačilo…

Něžně do maličkého žďuchl, když začal vypadat neklidně. Zlé sny… často Harryho vídal, ráno, když si myslel, že mu nikdo nevěnuje pozornost, se zapadlýma, unavenýma očima. Nebylo těžké uhodnout, proč. Tak často se po škole nikdo nepotloukal.

Opravdu se zdálo, že se malý zase trochu zklidnil a přitulil se blíže k měkkému vlkodlakovu kožichu.

Remus strávil zbytek noci tím, že dohlížel na Harryho neklidný spánek. Možná by si měl ještě jednou promluvit se Severusem. Takhle to přece nemohlo pokračovat, potom by si nikdo neodpočinul.

Ráno, když Remus pocítil, že přeměna brzy začne, trochu se od Harryho vzdálil. Malý krátce mňoukl, ale pak se stočil do klubíčka. Proměna byla rychlá a méně bolestivá, než byl zvyklý. Pak kvapně zmizel do koupelny, aby se umyl a oblékl. Po návratu ho trochu udivilo, že Harry už byl také vzhůru a přeměněný do své původní podoby. Seděl právě na podlaze a mnul si oči.

„Brý ráno, Remmy,“ zamumlal. „Všechno v pořádku?“

Vlkodlak se usmál a prohrábl Harrymu vlasy. „Ano,“ přitakal mírně. „Bylo hezké, moct zase s někým dovádět.“

Harry se zazubil. „Budu se snažit být tu příští úplněk zas,“ slíbil a stiskl muži rameno. „Taky mě to bavilo,“ přiznal poté.

„Měl jsi noční můry.“

„Aha,“ pousmál se nedbale. „Nic hrozného.“

„Jak často?“

„Remmy, prosím, to je v…“

„Harry, prostě to řekni.“

„Já… spím dobře, když jsem u Severuse…“

„To opravdu nezní dobře.“

„Je to v pohodě – podívej, jídlo!“

Změna tématu, zpozoroval Remus. Ale přistoupil na to. Harry nikdy neměl rád, když stál ve středu zájmu, takže tomu nechá volný průběh. Také ho trochu překvapilo, že se krátce na to ozvalo zaklepání a za dveřmi se objevil Snape. „Dobré ráno.“

Severus jen zavrčel. Postrádal dnes v noci Harryho vedle sebe v posteli, a proto si ho chtěl konečně zase pověsit na krk. „Dobré ráno.“ Krátce podrbal Harryho za ušima. „Vidím, že ještě žiješ.“

Remus se zasmál, když to viděl. Ten muž se opravdu pořád ještě snažil hrát vzteklouna, ačkoli každý jeho čin ukazoval, že má srdce. „Chceš s námi posnídat, Severusi?“ zeptal se proto.

„Ano.“

Harry se usmíval, odtáhl ho sebou ke stolu a usadil se na pohovce, kde se přitulil k Mistru lektvarů.

* Dovolila jsem si malou úpravu, neboť autorka má v textu Dursleyovi. To koukáte, co, na únos 8-)

ooOoo

Ještě pro upřesnění, jedenáctka by měla být normálně v neděli, s těmi posledními si nejsem jistá, jak budu stíhat (kvůli učení na zkoušky), tak jen abyste počítali s tím, že může dojít ke zpoždění.