Cat Eyes - 1. Z bláta do louže

01.03.2013 21:23

 

Buďte vítáni u dalšího kočičího příběhu!

Doufám, že jste věnovali patřičnou pozornost varování a poznámce. Vykecala jsem se tam dost, tak tady už to nebudu přehánět :-D Přeju hezké počtení ;-)

ooOoo

„Oooh, no tak pojď!“

Harry se pousmál: „Tak dobře,“ řekl. A už se zase nechal přesvědčit, i když nechtěl. Neměl náladu na výlet do Prasinek, ale Ron tak dlouho naléhal, až se podvolil.

Přitom mu nebylo ani do smíchu, ani neměl chuť si vyrazit. Vlastně chtěl strávit den sám v Tajemné komnatě. Sám se sebou a svými dočista neveselými myšlenkami. Ale taky nechtěl nechat ve štychu Rona a Hermionu, no dobře, spíš Rona. Kdyby řekl, že by raději zůstal tady, tmavovlasá dívka by jen pokrčila rameny a poznamenala by, že by měl opravdu strávit nějaký čas učením, jeho známkám by to jistě neuškodilo.

Byla prostě taková.

Takže s jeho volnem zase nebude nic. Bude se muset svým problémům věnovat v jinou dobu. Co by byl dal zato, aby se konečně mohl přestat neustále hloupě usmívat, jen proto, že se to očekávalo! Protože to k tomu patřilo!

Opětovně se usmál, když ho Ron šťouchnul. Pak znovu zvedl pero, které nechal nedbale sklouznout přes pergamen. Tu a tam začlenil nějaké chyby. Ne proto, že nevěděl, co dělá nebo že by věřil tomu, co píše, ale prostě ze zvyku. Musel to dělat už od prvního ročníku a taky od samého začátku tady měl k tomu nutkání, aby ostatním nedal znát, co opravdu dovede.

Konečně měl hotovou i esej z lektvarů. Beze slova položil dokument stranou, přičemž mu bylo skutečně líto, dělat tak hloupé chyby. Ale udělal to, jako vždy. Jak by se asi tvářil Snape, kdyby věděl, co Harry ve skutečnosti umí a jak moc ho baví připravovat lektvary? No – pravděpodobně by ten muž prostě jen omdlel.

Dříve by ho ta představa pobavila, ale od té doby, co Sirius padl, bylo mu všechno lhostejné. Ztratil víru v dobro i důvěru v Brumbála. Také něco, co neřekl nahlas. Když se před čtyřmi týdny vrátil do Bradavic, všechny události přešel, jako by se nikdy nestaly.

Ve skutečnosti se Harry uvnitř cítil mrtvý, odumřel, když padl Sirius. Remus se snažil o něj zpočátku pečovat. Ale jakkoli byl Remus milý, sotva ho znal, jen z krátké doby, kterou tu strávil jako učitel a ze dvou, tří setkání Řádu. To mu ani zdaleka nestačilo k vybudování důvěry. Vlkodlak ho vybízel k mluvení, kdyby měl někdy potřebu. Ale Harry se nikdy nenaučil své problémy vyjádřit slovy.

Věřil jen Siriusovi. Se Siriusem mluvil o svých pochybnostech a obavách, někdy celé hodiny, přátelsky stulený u staršího muže. Protože se cítil v bezpečí. Mluvili o politice a válce. Jejich poslední rozhovor před... tím, než jeho kmotr propadl závojem, se točil kolem Harryho role ve válce. Kolem toho, že by se neměl nechat dotlačit k tomu, aby udělal něco, co nechtěl.

Harry byl dítě a žádný válečník, to Sirius opakoval pořád dokola. A má právo na svůj klid a mír. Pch! To by měl někdy říct ostatním! Tisku, který ho stále víc nutil, stát se vrahem. Brumbálovi, který ho držel pod tlakem, aby se stal konečně silnějším, aniž by mu poskytl nějakou formu vzdělání.

A každoročně dostával své přátele a sebe do nebezpečí, protože mu dospělí nevěřili. No jo, možná s výjimkou Snapea. Ten ho vždycky nejprve sjel zlým pohledem, pak mu zakázal se tou záležitostí zabývat a později se sám pokusil něco podniknout. Jenže Harry byl přesto vždycky rychlejší.

Což byl nejspíš jeden z důvodů, proč ho měl muž tak málo rád. Snape byl k němu rok od roku tvrdší, přísnější, jen aby ho zpomalil a on mu to dělal pokaždé čím dál těžší, také proto, že mu Sirius stále znovu vyprávěl, jak si z něj v jeho školních letech dělali srandu.

A pak ta věc s myslánkou, ve které neměl co pohledávat... Žádný div, že ho Snape do krve nenáviděl. Při tom to byl muž, kterému důvěřoval nejvíc. Kterého znal, kterého obdivoval pro jeho odvahu špehovat u Voldemorta a pokaždé nanovo riskovat svou kůži.

Ovšem mezitím to s jeho náladou zašlo tak daleko, že záviděl i Hedvice. Ona byla zvíře, měla křídla, od ní nikdo nečekal, že vyhraje hloupou válku nebo nastaví svůj krk za chyby jiných. Mohla přijít a odejít, kdykoli a jakkoli chtěla.

Ale on byl v pasti. Ve škole, ve svým posraným životě, u svých příbuzných, ve svých údajných povinnostech...

„Harry?“

Vzhlédl: „Neville, co je?“

„Ach, jen jsi právě vypadal tak... sklíčeně.“

Harry byl opět přinucen nasadit svůj stálý úsměv. „Nedělej si starosti, Neve.“

Neville svraštil obočí. Už od začátku roku měl pocit, že je s ostatními něco v nepořádku. Krátce se dotkl své levé paže. Tak nějak si připadal jako zrádce, na druhou stranu se musel řídit tím, čemu věřil. Věděl, že jednou si bude muset s Harrym promluvit, aniž by při tom byli jeho dva hlídací psi.

Ron a Hermiona se radikálně změnili a on tušil proč, ale Harry by bez důkazů jistě nikomu nevěřil. Nikomu, kromě jeho kmotra Blacka a toho už nebylo.

Když si zelenoočko myslel, že si ho nikdo nevšímá, pak strojený úsměv zmizel a objevil se zvláštní ztracený výraz, který byl prostě odrazem jeho bolavé duše. Proč si toho nikdo kromě něj nikdy nevšiml? Především učitelé zřejmě dávali přednost tomu, zavírat před tím oči.

ooOoo

Severus klidným pohledem střežil svou učebnu. Nejhorších břídilů se tento rok zbavil, patřili k nim Parkinsonová, Weasley a Longbottom. Ovšem zbyl mu, proti jeho vůli, Potter, který se dokázal udržet, jako vždy! Poněvadž si obstaral odpovídající známky, navzdory své zřejmé neschopnosti. Což ho vedlo k tomu, nespustit toho smolaře z očí.

Potter byl posledním červeným šátkem, který zůstal a on by byl dal mnoho za to, aby se ho také zbavil. Skutečně měl problém s tím, že ten kluk viděl jeho vzpomínky, ale také mu bylo jasné, že zareagoval poněkud příliš prudce.

Nicméně měl už několik týdnů dojem, že něco není v pořádku. Nehledě na to, že se kluk navzdory všem událostem rozhodl hrát slepého, což bylo v souladu se záměry ředitele, zdálo se, že chlapce něco opravdu trápí.

Vlastně mu do toho nic nebylo, nemělo by ho to zajímat, ale on chtěl vědět, co se děje! Což znamenalo, že si pravděpodobně přivodí další žaludeční vřed. Tak jako tak si kladl otázku, proč to vždycky skončí tím, že toho hloupého kluka zachraňuje před jakoukoli újmou...

„Pottere!“

Harryho hlava sebou polekaně trhla vzhůru. „P...Profesore?“

„Kolik per?“ zeptal se výhružně.

„Eh... dvě?“

„A pročpak máte ve svých prstech tři? Zapomněl jste snad přes noc, jak se počítá? Máte vy vůbec představu, co by toto třetí pero způsobilo?!“

‚Lektvar by se změnil na kyselinu, kdybych pak ještě přidal prášek z jednorožce, vyletěl by ke stropu a byla by nutná renovace,‘ odříkal si pro sebe dřív, než se vytřeštěnýma očima zadíval do těch druhých: „P... P... Profesore?“

„Byla by to kyselina, která se prožere skrze všechno, vy idiote! Jak jste to vytvořil zde, v této třídě, je mi absolutní záhadou!“

Harry jen sklonil hlavu, přesto mu však při tom neunikl spokojený záblesk v Hermioniných očích dřív, než je obrátila k němu: „Copak jsi nečetl, co tam stálo?“

Severus svraštil čelo, pak svůj pohled odvrátil zase k ostatním žákům. Nevšiml si, že zapomněl chlapci strhnout body nebo mu zrušit víkend. Žádné Prasinky zde vlastně byly pro studenty v tomto věku nejhorším trestem.

Žádná příležitost k tajnému muchlování s Weasleyovou číslo sedm nebo Changovou. No, pochyboval, že by to byla poslední Potterova chyba. Existovalo ještě množství kroků, které by tento lektvar mohly udělat nepoužitelným.

Zatraceně! Harry frustrovaně civěl do svého kotlíku, kde mírně vřel perfektní lektvar. Přitom se snažil dosáhnout toho, aby nemusel jít do Prasinek. Raději by tady drhnul kotlíky. Teď tam ale bude muset nejspíš jít. Tady by to bylo pořád ještě víc uvolňující, než hloupý, neustálý úsměv.

Draco tento incident sledoval. Pokrčil čelo. Už od prvního ročníku pozoroval chlapce, který sám sebe udělal jeho soupeřem. Ale něco se s ním dělo. Kdyby to nevěděl lépe, přísahal by, že Potter čekal, až se tam Sev podívá, aby uchopil třetí pero. Jako kdyby si zadělával na trest.

Něco se dělo a on by víc nechtěl být Draco Malfoyem, kdyby to z něj nedostal ven. Ještě dnešní noci svolá radu a Pottera nechá sledovat!

Nevěděl, proč to dělal, ale Potter ho vždycky fascinoval a on by byl raději zatracen, kdyby tu záhadu kolem něj nemohl vyřešit! Kdo ví, možná to bylo něco, co by mu mohlo pomoci! Jemu a jeho otci.

Protože Lucius na tom nebyl tak dobře, třebaže dostal jen krátký pobyt v Azkabanu; i když se to jeho otec snažil skrýt, Draco věděl, že ho často budí zlé sny a proto chtěl pomstu, chtěl, aby Potter trpěl stejně tak! Ale jen, pokud by to byl on, kdo by toto utrpení způsobil!

Takže, pokud někdo vztáhl ruku na Pottera, chtěl to zatraceně vědět! Pak by to musel zastavit, jen on měl tu výsadu ostatní zlomit a tu by si zatraceně od nikoho nenechal vzít!

„Hodina za chvíli skončí. Odeberte vzorky svých lektvarů a přineste je dopředu.“

Severus pozoroval, jak studenti popisovali lahvičky svými jmény a přinášeli je k jeho katedře. Všichni měli nějaký odstín modré, jak to mělo být, ale jen dva takový, který dělal lektvar použitelným. Draco, od kterého to očekával a Grangerová, u které to tak bylo vždycky. Potterův měl bohatou neduživě modrou barvu, což opět nadhazovalo otázku, co pokazil tentokrát. Přitom toho kluka hlídal celou dobu jako ostříž!

Sledoval, jak žáci opouštějí svá místa, až na jednoho. „Draco? Co se děje?“

„Strýčku Seve, máš tušení, co se děje s Potterem? Přesně tu chybu, přísahám ti, to byl úmysl, bylo to jediné místo, kde mohl udělat něco špatně a zabít tím každého ve své blízkosti!“

Severus se zamračil. Tuto přezdívku slýchával jen tehdy, když byl Draco rozrušený. „Myslel jsem si to samé.“

„Proč jsi mu neodečetl body nebo nenechal zítra dělat trest?“

„Protože si myslím, že je potrestán podstatně více, když musí trávit den s Weasleyem číslo šest a sedm.“

Draco protočil oči vzhůru. „To by se dalo předpokládat, že věděl, co se kolem něj odehrávalo!“

Mistr lektvarů přikývl a srovnal domácí úkoly. Nahoře ležel Potterův a člověk si mohl nad těmi chybami zase jednou rvát vlasy, byly tak hloupé, že mu to už způsobovalo bolesti. Po krátkém přemýšlení přistrčil esej Dracovi. „Kdyby byl tak hloupý, jak se dělá, jak se pak zase jednou dokázal dostat do mé třídy?!“

„Myslíš, že to hraje?“

„Domnívám se, že ano.“

„Proč?“

„To je otázka, Draco a poněvadž on mi to jistě tak snadno nesdělí...“

„Zjistím to já,“ chladně se ušklíbl.

„Chci hlášení.“

„Jasně...“

ooOoo

„Pojď už! Pojď už, Medový ráj! Chci si něco koupit! Můžeš mi půjčit peníze?!“

Harry za svým úsměvem zaťal zuby a zvedl ruku: „Promiň, nemám při sobě žádný svrček.“

„Co? Chceš se mi posmívat?!“

„Ne,“ odvětil vážně Harry. „Upřímně, nemám u sebe nic, protože nic nepotřebuji,“ zdvihl měšec: „Jen spočítané peníze na brky a inkoust.“

Ron zaskřípal zuby. „No skvělé!“ vyštěkl. „Teď zase nemám žádné sladkosti! A ty jsi bohatý!“

Hermiona tam jen stála a poslouchala, aniž by zasahovala.

„Rone, co to má být?“ ptal se Harry klidně. „Možná mám peníze, ale ještě dlouho přece k žádným nepřijdu.“

„Odporný lakomče!“

Harry zaťal zuby, tentokrát už úsměv nepředstíral. „Já nejsem tvůj sráč na peníze!“ Bez dalšího slova se prostě otočil a bez přemýšlení odtamtud utekl. Jednoduše pryč, jedno kam. Když už neviděl žádné lidi, posadil se na kámen a nohy přitáhl k tělu.

Tiše popotáhl a vzhlédl k zatažené obloze, která slibovala déšť. Nemohl to pochopit, co jen si Ron při tom myslel? Viděl v něm jen dojnou krávu na sladkosti a další věci? Ron o tom přece mluvil celou dobu, že by mu Harry měl k Vánocům darovat koště!

„... v klidu!“

„... hlouposti! Děvko! Podvedlas mě!“

„Ty jsi s tím přece začal!“

Harry krátce vzhlédl. Hlasy se ozývaly relativně blízko, avšak on byl mezi několika stromy, když bude potichu, nikdo ho jistě neuvidí.

Pak ale uviděl vzduchem letět kouzlo. Spěšně vyrazil do úkrytu – bohužel ne dost rychle. Něco ho zasáhlo, ale nebyla tam žádná bolest nebo tak, jen jeho tělo se změnilo.

Ke svému zděšení poznal, co se stalo. Už před několika týdny se mu poprvé podařilo nabýt své zvěromágské formy a najednou ji měl zpátky. Podíval se dolů na své malé, černé tlapky, pak vylezl ze svého svetru. Co?! Co to má být? Normálně přece při přeměně neztrácel oblečení!

Ale leželo tam!

Zavřel oči, soustředil se, ale nic se nestalo. Nemohl se proměnit zpátky! Zasekl se! Uvízl v podobě kotěte! To nemohla... to nesměla být pravda! Zrovna tohle mu opravdu ještě chybělo! Co to mělo znamenat?!

Překotně se rozběhl směrem k hádajícím se. Pak zamrkal. Ginny? Ale... netvrdila, že je absolutně zamilovaná do něj?! V momentě vyšlehlo další kouzlo. Tentokrát se ukryl včas a narazilo jen do stromu. Byla to ta samá barva, kterou viděl.

„Co to bylo?!“

Dean se zle usmál: „Škoda, že netrefilo.“

„CO TO BYLO?!“

„Kouzlo, které tě spoutá ve tvé změromágské podobě.“

„Zbláznil ses?!“

Zlomyslně se ušklíbl. „Cože? Žádné potěšení z toho, že z tebe po zbytek života bude šváb?“

„Odkud...?!“

„Tvůj deník.“

„Ty máš můj deník...?!“

„Ano.“

„TY... ty svině! Chceš mě zabít?!“

„Ne, jen ponížit! A kouzlo vydrží asi čtyři týdny!“

Vypálil už další paprsek, ale teď Ginny stihla zmizet, těsně následovaná Deanem. Zanechali tam drobnou, naprosto zmatenou kočku s pronikavýma zelenýma očima.

Harry zíral na své tlapky. Čtyři týdny... Čtyři týdny bude uvězněn v této podobě! Zcela bezmocný a nikdo nevěděl, že je zvěromág! Co by měl dělat? Neměl tušení!

Pomalu běžel, sotva si všiml, jak začalo pršet, hluboce pohroužen do svých myšlenek. Ginny. Měla něco s Deanem a to nejspíš už nějakou dobu. A ne jen s Deanem. Ne, že by ji on někdy miloval, ale proč ty lži?

Přejel si tlapkou přes oči, jako by se snažil otřít si slzy a možná to i udělal. Pohled strnule upřený na dlažbu, ťapkal dál. Mezitím se silně rozpršelo a domovské zdi mu sotva poskytly ochranu.

A najednou ztratil kontakt se zemí. Okamžitě se začal rvát, ale zasáhl jen vzduch.

„Klid, maličká,“ promluvil – až příliš známý – hlas. „Chci ti jen pomoct.“

Malfoy! Draco Malfoy! Ne, ne, ne! Víc se jeho den přece podělat nemohl! Zaskučel a opětovně se pokusil osvobodit, ale nevyšlo to. Místo toho byl uchopen pevněji.

„Hm, jsi vychrtlý chlapeček a nemáš žádný obojek,“ zkonstatoval Draco. Byl naštvaný. Potter se Blaiseovi ztratil poté, co se handrkoval s lasičkou a on tady čekal, až se ten pitomec objeví, ale až do teď žádná stopa.

Namísto toho se kolem něj šourala mladá kočka, malý kocour, dokonale černý až na blesku-podobné vybledlé místo na hrudi. Zvíře bylo úplně promočené a vypadalo naprosto žalostně. Co ho přimělo zvířátko zvednout, nevěděl, ale spontánně se rozhodl vzít ho s sebou.

Harry se znovu pokusil bránit, ale to mělo jen za následek, že sevření zesílilo – no a pak byl strčen do kapsy.

Tiše zanaříkal a pokoušel se vymanit, ale bez výsledku, sice viděl ve tmě jako kočka, ale tady nebyl žádný východ. Lhostejné, z čeho byla látka Malfoyova pláště, se svými drobnými drápky neměl žádnou šanci.

Zdálo se, že uplynulo půl věčnosti, než byl konečně zase vypuštěn. Krátce se rozhlédl. Zmijozelská společenská místnost.

„Och, jak je sladká! Dray, odkudpak ji máš?!“

Harry okamžitě sklopil uši a snažil se zařadit zpátečku, ale bylo to beznadějné. Ihned byl popaden, tentokrát za kožíšek na krku. Tak, že se nemohl pohnout.

„V dešti,“ odvětil klidně.

„Přece si nenecháš takového malého tuláka.“

„Už jsi zapomněla? Sev má zítra narozeniny.“

Ne, ne, ne! To nemůže být pravda! Tolik smůly by přece mít nemohl! Koho ksakru ve svém životě tak nasral, aby si vysloužil takový trest? Snape ho nenáviděl!

„Ale kočka? Mám na mysli... má je vůbec rád?“

„Raději než lidi,“ řekl Draco pobaveně. „A maličký je k lidem přinejmenším stejně tak nenávistný, jako sám Sev. Oba si jistě budou dělat život vzájemně těžkým.“

Pansy se pobaveně zasmála, pak ale řekla: „Pojď, osušíme malého a dáme mu misku mléka a něco k jídlu. Kuřecí maso? Myslím, že bych mohla nějaké sehnat.“

Draco se zašklebil. „Udělej to. Já se postarám o jeho kožich.“ Pak malého kocourka vyzdvihl. „A neškrábej, já ti neublížím.“

Neublížíš?! Haló! Má být dárkem pro Snapea! Pro Snapea! Zrovna pro Snapea! Ale zmizet možná taky nebyl ten nejlepší nápad. Kdo ví, co by se stalo pak? Přinejmenším mohl Draco kouzlit a on ne! Ovšem snažil se udělat velmi, velmi malým, než se objevil obrovský ručník. Dokonce se po něm ohnal.

„Takže, ty opravdu nejsi legrační kočka!“ konstatoval Draco pobaveně. „Nemáš problém s tím, pobíhat zmáčený v dešti, ale nerad se necháváš sušit nebo hladit! Zcela upřímně, ty se ke strýčkovi Sevovi hodíš!“

Strýček Sev? STRÝČEK SEV? Pomoc! Pomoc! To nemůže být pravda! Zlý sen! A to jen proto, že Ginny měla, jak se zdálo, skutečně vážné problémy s věrností!

Pobavený zvláštním chováním kočky, která, na to by mohl přísahat, pokaždé když slyšela jméno jeho kmotra, sebou škubla stejně jako Longbottom, zatímco ji opatrně otíral. Měla také několik poranění a lysé místo na podbřišku, ale jinak bylo zvíře v pořádku.

Ano, byl to perfektní dárek! Přísady do lektvarů dostal Sev už na Velikonoce, k Vánocům a k posledním narozeninám, tohle tady bylo konečně něco jiného! A kočka byla černá, stejně jako Severusovo oblečení. Lepší by to být nemohlo!

„Jsem zase tady!“ zvolala v té chvíli Pansy, což při Harryho přecitlivělých smyslech málem vedlo k tomu, že se přiměl chtít odejít skrz zeď, avšak Draco ho držel pevně.

„Nekřič tak, ten zmetek by mě skoro samým strachem poškrábal!“

„Oh, promiň,“ řekla Pansy dotčeně a postavila před kočku misky.

Harry zamrkal, jednou, dvakrát, ale zdálo se, že vážně čekali, že to sežere a vypije! S přimhouřenýma očima zíral na dívku. „Podívej, vypadá jako Sev, když vidí Longbottoma!“

Draco se zasmál rovněž, ponořil prst do mléka a přidržel ho Harrymu pod nosem. „Tady, zkus to!“

Harry jen zaprskal.

„Nemá hlad.“

„No, tak holt později, malý drátěný kartáči,“ jen se usmál Draco a znovu ho chytil za krkem, pobídl Pansy, aby ho následovala a sestoupil několik schodů dolů do zmijozelských ložnic. Ne! On tam nechtěl! Ale zase neměl na výběr...

Ke své hrůze viděl, jak Draco některé předměty přeměňuje v klec, Pansy tam pak postavila misky, dřív než dovnitř Draco položil suchý ručník a jeho na něj posadil, poté rychle zavřel víko. Skvělé – byl polapen.

Pansy se posadila na postel a dívala se na vyplašené zvíře, které obíhalo mříže klece a jednou se dokonce do nich pokusilo narazit. „Wow! To je nejchytřejší zvíře, co jsem kdy viděla!“

Draco přitakal. „Ten malý je skvělý! Co myslíš, jak ho pojmenujeme?“

„Neměli bychom to nechat na tvém strýci? Myslím...“

„Pak nikdy žádné jméno nedostane.“

‚Já mám jméno,‘ chtěl Harry zakřičet, ale bylo slyšet jen žalostné mňoukání. Zatraceně! Frustrovaně zalezl pod ručník. Nechtěl už nikoho vidět ani být viděn.

„Och, je tak roztomilý!“

Draco se mírně ušklíbl. „A? Nějaké návrhy na jména?“

„Avada? Kvůli zabarvení na hrudi?“

„Neee! To příliš připomíná Pottera!“

No skvělý, zoufal si Harry.

„Možná Noc? Je tak tmavý, jako noc. A je to jednoduché jméno.“

„Ale špatně by se na něj volalo.“

„Tak co?“

„Shaddow? Co říkáš?“

Pansy se usmála a přikývla. „To je dobré!“

Oh, byl v loji...

ooOoo

Komentáře

:)))))

Saskya | 02.03.2013

Však on len bude nakoniec rád :) . Harry ako mačku mám veľmi rada. Teším sa na pokračovanie :)

Re: :)))))

Sitara | 02.03.2013

Ale bude mu chvíli trvat, než se k té radosti dopracuje :-D
Děkuju ti za komentík!

.

Agnes | 02.03.2013

Jsem zvědavá, co bude následovat. Taky nemám moc ráda povídky, kde jsou Nebelvíři zlí. Na Brumbála jsem si už trochu zvykla a Ron se občas chová jako idiot, ale tady to bude asi mnohem přehnanější. A k tomu Neville. Vypadalo to, že je na Harryho straně, ale jak si sáhl na ruku, došlo mi, že by mohl mít Znamení zla. Doufám, že si to jen špatně vykládám. Těším se na sžívání Seva s novou kočičkou :D

Re: .

Sitara | 02.03.2013

No jo, němečtí fanoušci asi rádi přetočenou Potterovskou realitu. Čím dál od kánonu, tím líp. Podezřívám je, že svorně nesnášejí Brumbála :-D Anebo mám "štěstí" na povídky, kde je on tím hlavním padouchem :-D
Ano, tady to bude mnohem vyhrocenější, právě proto to varování. Já prostě při čtení pominu všechny postavy kolem a soustředím se jen na Severuse a Harryho :-D
Děkuju za komentář!

+++

Bobo | 02.03.2013

Vypadá to dobře, jenom mi chybí informace, proč musí Potter ze sebe dělat takového hlupáka, vždyť vše jde dělat i chytře a lstivě a ne jenom přihlouple.

Re: +++

Sitara | 02.03.2013

Och, no jo, vždyť je to prostě Harry :-D Lstivost je mu cizí, důležité info si nechává pro sebe... a tak dále :-D
Díky ti za komentář ;-)

:)

Blesk | 02.03.2013

Máš pravdu, že povídky, kdy jsou Ron, Hermiona, Brumbál, Ginny a spol. hned zlý (bezdůvodně) nejsou úplně můj čálek čaje, člověku to tam občas prostě nesedí. Ale když si na to člověk zvykne a autor na to nezapomene upozornit předem (děkuji ti :), tak to jde. Povídka začala trochu otřepaně, ale pěkně. Máš pravdu, že příběhy, kdy je kdokoliv v podobě kočičky jsou skvělý! :-D Jinak jméno Avada nemá chybu! :) Těším se na další dílek.

Re: :)

Sitara | 02.03.2013

Přesně tak :-) Škoda, že autorka ty padouchovité osoby trošku víc nepropracovala... spolu s motivy jednání některých postav... :-D
Děkuju ti za komentář :-)

----

weras | 02.03.2013

trochu mi chybi informace,jak casto budou dily pribyvat.Jinak povidka zacala skvele,moc se tesim na to,jak bude pokracovat dej.

Re: ----

Sitara | 02.03.2013

Myslím, že prozatím každý víkend. Je možný, že poslední kapitoly budou mít zpoždění, ale budu se snažit, aby přibývaly pravidelně. Začátek je fajn, ale... no uvidíme :-)
Moc ti děkuju za komentář ;-)

:-D

anneanne | 02.03.2013

AVADA - hihi perfektní jméno , tak na okamžitou protikletbu. Hezký příběh.Díky za něj.

Re: :-D

Sitara | 02.03.2013

Ano, tu Avadu docela trefili, že :-D Jsem ráda, že se ti první kapitola líbila, snad tomu tak bude i nadále...
Děkuju za komentář!

:D

Aidrien Assagir | 02.03.2013

Chudák Harry. :D Vůbec mu nezávidím. :D

Re: :D

Sitara | 02.03.2013

Jsou horší věci, než být Snapeovou kočkou :-D Jak ostatně pozná i Harry...
Děkuju ti za komentář :-)

Záznamy: 41 - 54 ze 54
<< 1 | 2 | 3

Přidat nový příspěvek