Potio felis - 3. kapitola

Hola hou, další kapitola je tu :-)

S věnováním Efox, Tamias, mathe, bacilovi, Máje, Profesorovi, denice, Agnes, Patoložce, Bobo, Hajmi, raven9, Saskyi, jesssnape, gleti, Aurore, POPO, Martě, Voldy, gesi, Lucie, weras, anneanne, cim, kamčí, IS, Noře, Nade, Ekolisias, Symphony a Claire.  Strašně moc vám všem děkuji za komentáře a za pochvaly. Moc si jich cením ♥

Tak si ji pořádně užijte! ;-)

Vysvětlení:

* flémování (nebo také větření) – chování kočky v případě, že cítí něco vzrušujícího. Obvykle doprovázeno nepřítomným výrazem a mírně pootevřenými ústy.

ooOoo

Harry se probudil za spokojeného vrnění, pokud se o procitnutí ze stavu, ve kterém doopravdy nespal, mohlo mluvit jako o probuzení. Vynořil se tedy z hlubin, do kterých ho poslalo drbání uší, i když tato myšlenka byla jednou z těch, o kterých by si nikdy nepomyslel, že by je měl, takže neměl ponětí. Byl si vědom toho, že je to jen důsledek jeho nové kočičí části, ale pokud byl tohle pocit, který kočky u drbání pociťují, pak si nebyl jistý, jestli chtěl být zase úplně člověkem. Žádný div, že se Křivonožka vždycky tak čertí, jakmile se přestane s hlazením.

Přesto se ten fantastický pocit relaxace a současně i vzrušení nedal podle jeho názoru vysvětlit jen drbáním. To byl také přibližně moment, kdy spatřil svou rozepnutou košili. Pohlédl přes opěrku pohovky na Snapea, který seděl pohroužen nad hromadou pergamenů a nevypadal, že by vítal vyrušování, pokud se dalo věřit bouřkovým mračnům nad jeho hlavou. Nějaký ubohý prvák na sebe pravděpodobně přitáhl lektvaristův hněv a odpovídající budoucnost tohoto nešťastníka v tomto oboru ani nevyžadovala žádné kalkulace, jež by prostého myslitele přiměla k podání pomocné ruky.

Navzdory všemu se Harry odvážil vyslovit otázku.

„Pane? Proč mám rozepnutou košili?“

Mýlil se nebo Snapeův obličej pokryla lehká červeň? Ale už v příštím okamžiku se Snape obrátil tváří k němu a v černých očích mu planul smrtelný hřích. Ovšem Harry si nebyl jist jaký a proto se tím odmítl blíže zabývat.

„Nemám nejmenší tušení, pane Pottere a je mi to také jedno. Pravděpodobně jste velmi neklidný spáč.“

Snape potají ze srdce doufal, že si Harry nespočítá jedna (že Snape byl u něj a že ho drbal) a jedna (rozhalená košile) a nedojde k nevyhnutelně správnému výsledku dvě a jeho propuštění. V duchu zaklel, že zapomněl na košili. Taková hloupá chyba by mu dříve neunikla a jen ukázala, jak moc ho Harryho blízkost rozrušila.

Harry se na chvíli zamyslel, svraštil obočí, pokrčil rameny a odvrátil se.

Snape na něj nevěřícně zíral. Chlapec sice mohl být skutečně přitažlivý, ale občas nebyl příliš bystrý. Na rtech mu zahrál ďábelský úsměv. Perfektní.

Harry se očividně nudil, proto podnikl průzkumnou túru po místnosti. Přecházel podél regálů s knihami a pročítal si názvy. Navzdory jeho očekávání vlastnil Snape nejen knihy o lektvarech a černé magii, ale i o mnoha jiných věcech, včetně mudlovské literatury od Shakespearea po Jane Austenovou a dokonce jeden či dva odrbané famfrpálové časopisy. Prošel celý pokoj, až dorazil ke Snapeovi.

Protože byl toho mínění, že když už tady uvízl, měl by mít ke všemu také přístupová práva, nahnul se Snapeovi přes rameno, aby si přečetl pár bezpochyby smrtících komentářů, které profesor naškrábal na eseje. Když tak visel přes Snapeovo rameno, stouplo mu náhle do nosu intensivní, lahodné aroma; něco, co bylo směsí bylin, lektvarových výparů a nezaměnitelného Snapea. Zhluboka se té vůně nadechl a posunul se ještě blíž ke Snapeovi, aby z ní zachytil tolik, kolik jen bylo možné, a ani si při tom nevšiml, že opět začal příst.

„Pane Pottere, proč, pokud se smím ptát, mne očicháváte?“

„To nedělám,“ bránil se Harry nepřítomně, než se svým nosem dostal přímo k Snapeovu krku a hluboce inhaloval. Vůně byla kořeněná, trpká a tak mužná. „Rawrrrrr", vydával Harry z hloubi hrdla a opíral se, omámen tím pachem jako alkoholem, o Snapeův bok.

Snape ztuhl. Poté naklonil hlavu, zadíval se na Harryho a přemýšlel. Kočku sice nikdy neměl, ale přesto se v nich trochu vyznal. Věděl, že kočky mají výrazný čich a výraz, který viděl v Harryho tváři, ten lehce nepřítomný pohled a pootevřená ústa, nasvědčoval tomu, že mladík ucítil něco, co ho vzrušovalo. To byla skutku zajímavá informace.

Trochu se s židlí pootočil a jak už se domníval, jednal Harry více instinktivně, než uvážlivě. Jeho pohyby byly kočičí a tak pružné, jako by měl mnohem více kloubů, než normální člověk. Přitiskl se blíže ke Snapeovi a vlezl si mu na klín. Oči zavřené a obkročmo usazen, se k druhému muži přitulil.

Snape, dalece vzdálen tomu, vznést námitku proti svému využití coby polštáře, si mladého muže před sebou zkoumavě prohlížel. Připadalo mu, jakoby se Harryho červená ústa vyzývavě usmívala, ale to bylo spíš jeho přání, než realita. Rukama svíral opěrky křesla, až mu zbělaly klouby. Merline, dokonce i tak vzdálený chápat to, co dělal, vypadal chlapec jednoduše nádherně. Kdyby jen věděl, do jakého nebezpečí se tím, co dělá, pouští. Harry pootočil hlavu stranou a Snapeova ruka okamžitě vystřelila k jeho bradě, aby jeho obličej nasměrovala zpátky k němu. Chlapcovy oči byly zamlžené a nesoustředěné a Snape cítil, jak jeho kontrola mizí.

Harryho vrnění zesílilo, až z jeho těla vycházely citelné vibrace. Předklonil se a začal olizovat a oždibovat Snapepův krk a to bylo vše, co bylo třeba, aby Snapeovo libido dalo to dlouho toužebné svolení. Jeho paže se omotaly kolem Harryho a bez toho, že by se namáhal s knoflíky nebo něčím podobným, přetáhl mu košili přes hlavu a sevřel ústa kolem jedné Harryho bradavky. Reakce byla okamžitá a silná. Harry vykřikl, ten zvuk byl směsicí mňoukání a vzdychání, a celé jeho tělo bylo malátné a poddajné, až na jedno určité místo, jehož pozice se v centrální poloze nechala snadno rozpoznat. Snape uchopil Harryho v podpaží a vyzvedl ho na svůj stůl, jakoby nevážil víc než pírko. Eseje, několik knih a v neposlední řadě kalamář zaplatily tuto akci životem, ale Snape se o to nemohl zajímat méně.

S tichým klením z důvodu nedostatečné spolupráce stran zapínání, se mu nakonec podařilo zbavit Harryho kalhot, které hned, včetně spodního prádla, skončily zapomenuty na podlaze.

Harry před ním ležel roztažený a oblečený jen v černých ponožkách a Snape neztrácel čas. Zbavil se vlastního hábitu, sklonil se, rukama podepřel Harryho boky, aby mu zabránil v příliš horlivých pohybech a rty obemkl kolem té o pozornost žebrající erekce.

Zdálo se, jakoby se celé Harryho tělo snažilo zvednout ze své podložky a jen Snapeovy ruce mu zabránily ve vzpínání. Opětovný výkřik, napůl lidský, napůl kočičí unikl z mladíkova hrdla a jeho prsty se zkroutily v extázi. Jeho ruce se pevně držely Snapeových černých vlasů, pak jeho ramen a nakonec našly oporu na okraji stolu, na kterém se už po sekundách mohla na základě hlubokých škrábanců měřit dosažená úroveň Snapeových dovedností v oblasti orálního sexu.

Nebylo pochyb o tom, že Snape byl v tom, co dělal, talentovaný, protože velmi brzy se Harry svíjel sténající a fňukající na stole, a když Snape nechal svůj jazyk sklouznout nejdříve přes naběhlou žílu na spodní straně Harryho erekce a pak ponořit do malé štěrbiny na špičce žaludu, byl s mladíkem amen. Podle výkřiků, které vystavily tvrdé zkoušce dokonce i profesionální tišící kouzlo bradavického Mistra lektvarů, měl Harry kulový blesk mezi orgasmy a jeho hořko-slané sperma naplnilo Snapeova vítězně pokřivená ústa.

Harry, spokojeně mňoukajíc, ležel sám se sebou a se světem v jedno na stole, a podle všeho s čelistí lámající se zíváním zvažoval možnost tady a teď usnout, avšak rozhodné plácnutí, které mu Snape zasadil na zadek, tomu zabránilo.

„Způsoby, pane Pottere,“ napomínal Snape radostí ochraptělým hlasem a s lesknoucíma se očima. Harry se šťastně otíral zády proti dřevěnému povrchu stolu, a když mu Snape svou rukou polaskal břicho, byl Harry v nebi. Snapeova ruka se ovšem nezastavila na jeho břiše, nýbrž sklouzla dolů, mnohem níž, dokud nezmizela mezi Harryho nohama a uchvácené mreaww Snapeovi oznámilo, že Harry proti vývoji situace nic nenamítá, i když měl za to, že nebyl stoprocentně pánem svých činů.

Snape k sobě acciem přivolal malou lahvičku s namodralou tekutinou a pomocí zubů vytáhl zátku. Navlhčil pravou ruku v tekutině a znovu ji nechal zmizet mezi Harryho nohama. Mírný tlak a Harryho oči se doširoka rozevřely a zaznělo slabé mňouknutí.

„Ššššš,“ uklidňoval ho Snape. „Nebolí to.“

Harry přikývl a uvolnil se pod jemným, hedvábným hlasem svého pána, načež roztáhl nohy ještě víc. Jeho pán mu dosud ukázal jen překrásné věci a on mu věřil. Zprvu zvláštní pocit plnosti trochu polevil a místo toho mu tělem projely malé ohnivé záblesky vždy, když jeho pán uvnitř něj přejel prstem po jednom konkrétním místečku. Za prvním prstem brzy následoval druhý a třetí a Harry se znovu začal kroutit sem a tam, ale tentokrát ne proto, že by mu ten pocit vadil, ale protože to nebylo dost.

„Víc,“ zalapal po dechu, šeptajíc hrdelně a chraplavě to jediné slovo.

Snape, který Harryho po celou dobu co nejpečlivěji sledoval a mohl se při té podívané sotva ještě krotit, si levou rukou rozepl kalhoty. Více se vysvléknout nebyl schopen, protože to by vyžadovalo čas, kterým jeho momentální stav nedovoloval plýtvat a zariskoval. I když si tu a tam užíval dohánět domácí skřítky k zoufalství, existovaly věci, které nikdo nemusel vědět, a poskvrněné kalhoty by definitivně nadhodily otázky, které nebyl připraven zodpovědět.

Když viděl, že byl Harry připraven, potřel se rovněž modrou kapalinou. Chytil Harryho za stehna a přitáhl si ho po stole blíž k sobě, umístil se k naolejovanému otvoru a vtlačil se dovnitř.

Žár. Těsný, vlhký žár, který ho obklopil jako rukavice a vymetl z něj všechny myšlenky, jako požár, jež pohltil létem vysušený les. Ponořil se do povolného těla pod sebou, mumlajíc nesmyslná slova, utišující slova, zda adresovaná Harrymu nebo sobě, nevěděl. Všechno, co věděl, bylo, že by zemřel na infarkt, pokud by se nepohyboval a tak se začal odtahovat, aby hned poté znovu pronikl do toho tepla. Po pár okamžicích našel rytmus a Harry se v pohybech připojil, zvedaje pánev a prohýbaje se ve stejném tempu, ve kterém z nich vycházel dech. Z pórů jim vyrazil pot a promísil se tam, kde se jejich těla setkala a Snape se sklonil dolů k Harrymu, aby zajal jeho rty v poživačném polibku. Jejich dech se smísil a jejich jazyky započaly tanec, který poznal každý, koho jednou držela vášeň ve svých spárech.

Minuty se protahovaly na malé věčnosti, přerušovaly se a znovu spojovaly, stejně jako se oddělovala a spojovala jejich těla, za doprovodu těžkého oddechování a sténání, hudby potěšení. Harryho paže si našly cestu na Snapeova záda a ve zrychlujícím se rytmu přírazů, které ho hnaly dál a dál nad propast, maloval svými nehty na bílé kůži červené šrámy. Na několika místech pokožku rozdrápal, až z nich stékaly rubínově zbarvené kapky a Snape každé poranění a každou krátkou, ostrou bolest kvitoval jedním ještě tvrdším, ještě hlubším přírazem, a tím ještě intensivněji stimuloval malou uzlinku uvnitř Harryho, až se ten, neschopný složit své vjemy do zvuků, zabořil zuby do Snapeova krku.

Po kůži jim běsnily plameny, ohnivé jazyky se svázaly v jejich podbřišcích a vysílaly proudy skrze jejich těla, malé exploze, brzy následované erupcí lávy. Jejich těla se zdála příliš malá pro extázi, která se jimi prohnala, jejich svět se stával menším a menším, žádný zvuk, žádná myšlenka k nim nepronikla, všechno se smrštilo a touha po osvobození od toho, co ve svém rozsahu už téměř hraničilo s bolestí, nakonec převládla.

Dvoje ústa se otevřela a vykřikla, když je propast pohltila.

ooOoo

Po několika minutách nebo snad i hodinách se Snape zase vzpamatoval. Ne, že by skutečně omdlel, ale všechna síla se vytratila v momentě, kdy opustil Harryho tělo. S poslední svobodnou myšlenkou si upravil oblečení, provedl dva kroky vzad a dopadl na židli, místo toho, což byla pro něho v tom okamžiku také přijatelná alternativa, aby se svalil na podlahu.

Harry podle všeho doopravdy omdlel. Provokativní pozice, ve které ležel na stole, s roztaženýma nohama, jež visely přes okraj, Snapeovi připadala, třebaže svůdná, tak přesto ne opravdu pohodlná, ale mladého muže to zřejmě, jak se zdálo, v jeho post-koitální blaženosti (či mdlobě) nerušilo. Výhody mládí. Snape ho zamyšleně pozoroval a překvapeně zaznamenal, že ten pohled ho navzdory právě vykonanému mistrovskému výkonu vzrušil. Ze své perspektivy měl nejlepší výhled na pozůstatky jejich aktivit, které si v tuto chvíli razily cestu dolů po Harryho stehnech. Ano, zcela jistě tu byl určitý pohyb ve Snapeových bedrech.

Zabořil obličej do dlaní. Vždycky si přece myslel, že Harry Potter bude jednoho dne jeho smrt. Ale že by ho chlapec, nenapadl ho žádný jiný výraz, ušukal k smrti, to bylo něco, co do svých úvah nezahrnul.

Nuže dobrá, existovaly horší způsoby umírání. Při tomto by alespoň nesl úsměv, nebo přinejmenším jeho ekvivalent. Na okamžik se poddal bláznivým úvahám a představil si palcový titulek Denního věštce:

„Chlapec-který-přežil-a-zlikvidoval-Voldemorta nejprve ex-Smrtijeda ošukal a pak ho skolil. Reportáž a další články na stranách 1, 2, 3, 4, 9 a 12. Fotografie na stranách 13 až 15.“

Rita Holoubková by při psaní tohoto vydání pravděpodobně měla mnohonásobný orgasmus.

Zasmál se, možná trochu hystericky, a pak začal znovu, protože když si k tomu teď ještě představil i Brumbálův obličej a jeho nekrolog u hrobu šťastného nebožtíka, hrozilo, že s jeho rozumem bude jednou pro vždy konec.

Povzdychl si a jeho pohled znovu padl na Harryho. Uznal, že by nebylo zdvořilé, kdyby ho prostě nechal ležet na stole a šel do postele. Jeho účet s karma-body byl tímto večerem beztak značně zatížen a měl takové podezření, že si příští den bude muset dost vyslechnout i bez toho, že by se k tomu přidala ještě ztuhlá záda a nachlazení.

Vstal a vsunul své paže pod spícího chlapce, zvedl ho a vykročil směrem ke své ložnici. Harryho hlava klesla na jeho rameno a mladý muž schoval svou tvář do záhybů černé látky, zhluboka se nadechl a vydal ze sebe spokojený zvuk. Snape se proti své vůli usmál a přitiskl k sobě teplé tělo těsněji.

Jakmile dorazili do ložnice, opatrně ho položil do své postele a šel do koupelny, aby tam namočil hadřík v teplé vodě. Tímto vyzbrojen, vrátil se zpátky k Harrymu a začal ho jemně ale důkladně čistit. Pak ho přikryl, zhasl světlo a odebral se do své pracovny.

Nějak měl pocit, že celou tu věc nesprávně promyslel. Zpočátku mu to všechno přišlo jako opravdu dobrý nápad, ale teď ho přepadla myšlenka na to, že by Harry třeba mohl po svém uzdravení zaujmout v této věci své vlastní stanovisko a to by pro něj za těchto okolností nemuselo vypadat příliš pozitivně. Na druhou stranu byl Harry naprosto tělem i duší přítomen a neměl nejmenší námitky. Bylo sice možné, že ho ovlivnily důsledky jeho částečné proměny, ale ne až do bodu, kdy by vůbec nevnímal, co se dělo.

Snape přitiskl hlavu proti chladné kamenné zdi. Měl si býval tu záležitost opravdu lépe promyslet. Ach, komu tady chtěl vlastně něco namlouvat? Jedna jeho část, která tu věc rozhodla, zajisté nebyla v blízkosti hlavy. Měl by vážně uvažovat o tom, že dá svému malému příteli nějaké jméno, aby věci, které mohly změnit celý jeho zatracený život, nebyly odhlasovány cizincem.

Opět se v něm probudil náznak hysterie, ale byl okamžitě stejně tak tvrdě odražen, jako student žádající ho o radu.

Nemělo smysl o tom dál přemýšlet, bude to muset počkat do rána a pak se ukáže, zda bude Harry chtít jeho hlavu na kůlu nebo raději na zlatém podnose. Pro tento večer zbyla jen ještě jedna věc, kterou mohl udělat.

Přešel ke skleněné vitríně a otevřel ji. Tam, v jedné poličce za tucty a tucty lahviček stálo rozhřešení. Jedna lahev nejlepší Ogdenské starorežné. Krátce zvažoval použití sklenky, pak ale usoudil, že tento den je pití z lahve naprosto omluvitelné.

Jak si pomyslel, tak udělal. Usadil se na pohovce, která mu dnešní noci bude sloužit jako místo na spaní, bez toho, že by bral na vědomí vzpomínky, které ho řvoucí a vřískající zaplavily, a zavdal si hluboký doušek zlatavé whiskey, avšak dokonce ani hřejivé pálení nedokázalo z jeho úst vyhnat nesrovnatelně sladší Harryho chuť.

Pár zajímavých dní, ano, vskutku.

Příště, až bude mít další skvělý nápad, poprosí Hagrida, aby ho přetáhl lopatou po hlavě.

Jen pro jistotu.

ooOoo

Další (ne)tradiční nápověda od Viv jejím čtenářům:

:-) - Příběh je super. Ostatně, právě jsem se ti nabourala do PC a když okamžitě neaktualizuješ, vypadá to pro tvé složky špatně....... muhaha.

:-/ - Nějak... nee...

:-( - Každý má talent. Hledej dál, brzy ten svůj najdeš...

Komentáře móc potěší i překladatelku ;-)

Mimochodem, zaregistrovaly jste tu větu, kde Snape přiznává, že rád přivádí domácí skřítky k zoufalství? Tak ta mi dala zabrat... Napoprvé, napodruhé atd. jsem ji totiž pochopila ÚPLNĚ špatně a chudák Severus z toho málem vyšel s docela neobvyklou (pro mě dost nechutnou) úchylkou. Naštěstí se mi rozsvítilo včas :-D

P.S. - čtvrtá a tedy poslední kapitola bude mít možná trochu zpoždění. Takže se tu asi objeví až ke konci příštího týdne.