Potio felis - 1. kapitola

Vítejte u mého prvního překladu :-)

Když jsem tuhle povídku četla poprvé, byla jsem z ní nadšená a dost jsem se u ní nasmála. Doufám, že se bude líbit i vám. Ráda bych první kapitolu věnovala všem, kteří překládají nebo píšou vlastní povídky (nebo tak činili v minulosti) a zásobují mě tak bohatou (nejen) slashovou stravou. Díky ;-)

Vysvětlení:

- monofilamentový drát = cosi, co zpravidla něco řekne jen řemeslníkům, sériovým vrahům apod. Velmi tenký drát, který rozřízne téměř vše, včetně oceli a kamene. (Pozn.: opisuju od autorky, nejsem ani řemeslník, ani sériový vrah a ten pochybný drát mi absolutně nic neříká.)

ooOoo

„Sem, Křivonožko. Pojď k mamince. Kde jen ten zatracený kocour zase je?“

Pod zkoumavými pohledy Nebelvírů vlezla Hermiona pod různé stoly a židle, dovedně se protáhla za skříně a nakonec se poskládala pod velkým gaučem naproti krbu, aby si dopřála zaslouženou pauzu.

„Až já to zvíře chytím, pak mu dám důvod vypadat mizerně naladěný,“ ozvalo se po chvíli temně zpod pohovky. „Každý zatracený den je to stejné. Já odcházím, on tu je, vrátím se, je pryč. Jak se odsud pokaždé dostane ven? A kde pořád vězí?“

„Ehm, Hermiono?“ zeptal se váhavě Ron.

„Cooo?“

„Uh, co by bylo, kdyby byl někdo v tvém pokoji, aby si tam opsal tvůj domácí úkol a pak zapomněl zavřít vchod do společenské místnosti?“

Pár vteřin se nedělo nic, pak se pod gaučem objevil obličej zamazaný od prachu.

„Poradila bych tomu dotyčnému, aby tuto otázku položil pouze hypoteticky.“

„Jo, ehm. A kdyby to tak nebylo?“

„Pak doufám, už kvůli tobě, že z této místnosti zmizíš rychleji, než já dokážu vytáhnout svou hůlku.“

Ron se přemístil svižněji, než mohl Brumbál nabízet citronové bonbony a Hermiona se vyškrábala na nohy.

„Harry?“

Oslovený chlapec vzhlédl od šachové partie, kterou právě s leskem a slávou prohrával s Ginny. „Ano?“

„Pojď, jdeme lovit lasici.“

„Hej,“ protestovala Ginny, ale poměrně rychle ztichla, protože jak Seamus, tak i Dean jí nabídli útěchu.

Harry a Hermiona zatím kvůli Ronovi prohledávali celý hrad. Ten sice byl, poněvadž vyrůstal s pověstnými Weasleyovými dvojčaty, v dost dobrém úkrytu, avšak obyvatelé bradavických portrétů byli vždy toho mínění, že jsou oprávněni účastnit se veškerých her na hradě, a proto rádi dávali tipy, kde se hledaný zdržuje. Vedeni těmito informacemi brzy stáli u vstupu do sklepení. Harry se stísněným pocitem hleděl do černých hlubin, do kterých vedlo úzké schodiště.

„Nemůžeme ho prostě ponechat svému osudu?“ zamumlal.

„To by se mu tak mohlo hodit,“ zasyčela Hermiona a dala Harrymu dobře míněnou herdu mezi lopatky, takže vrávoravě zdolal prvních pět schodů. „Ale pokud si myslí, že se může vyhnout mojí odplatě tím, že vyhledá ochranu u Zmijozelů, pak se plete.“

Harry po ní přes rameno hodil nevěřícím pohledem. „Nemůžu ti ani dostatečně vyjádřit, jak moc mi právě připadáš děsivá.“

Společně sestoupali po schodech dolů, až tam, kde byl vzduch chladnější a zdi zatuchlejší, vždy známý signál toho, že se ocitli na nepřátelském území. Když míjeli Snapeovu učebnu, ozval se náhle neurčitý zvuk a Hermiona, pohrdajíc smrtí a s  bojovnými záblesky v očích, které Harry naposledy viděl, když s ní byl na výprodeji knih Borkina & Burgese, vrazila do třídy lektvarů, kde ji Snapeova přítomnost zastavila se stejnou efektivitou, jako kamenná zeď.

„Slečna Grangerová a pan Potter.“ Snapeův hlas byl jako v hedvábí zabalený monofilamentový drát. „Dnešek zdá se být nebelvírským společenským dnem. Jak milé. Jsem dalek toho, vaši tak šlechetně nabízenou pomoc odmítnout. Prosím, posaďte se. Doufám, že jste se dostatečně navečeřeli, protože tyto kotlíky vyžadují mnoho síly a vytrvalosti. Prváci a hnis z dýmějových hlíz jsou vždy – v pravém slova smyslu – výbušná kombinace.“ Ustoupil stranou a uvolnil výhled na Rona, který se pod pohledy obou svých přátel snažil spadnout do kotlíku před sebou.

„Ale profesore, my...“ pokoušel se Harry oddálit nevyhnutelné.

„Ano, pane Pottere?“ Jedno obočí putovalo vzhůru a Harry se rozhodl své štěstí, co se týče přežití a úniků, šetřit pro příštího Temného pána.

„Ach, nic. Profesore.“

Zatímco si Snape se štosem esejí prvních ročníků, podezřele velkým kalamářem červeného inkoustu a konvicí čaje dělal pohodlí za svým psacím stolem a každou chvíli vrhal na trio pohled plný zlomyslné škodolibosti, ohrnuli si Harry s Hermionou rukávy a dali se do práce.

Ron v Harryho pohledu správně rozpoznal, že by se dnes v noci neměl raději objevovat v jejich ložnici a současně děkoval Merlinovi, že on a Hermiona už nebyli spolu, protože podle výrazu v její tváři by měl odepřený sex až do dalšího století. To Luna v tomhle byla docela jiná. Když provedl něco, co jí naštvalo (přičemž toho nebylo příliš mnoho), tak mu to prostě řekla a všechno zase bylo fajn.

Hodiny se tam vlekly ukrutně pomalu, stejně jako Binnsovo vyučování. Nakonec byl i poslední nechutný kotlík vyčištěn a trio upozornilo Snapea, který se mezitím se svým červeným inkoustem vrhl na výtisk „Lektvarů dnešních“ – bezpochyby, aby vydavateli poslal svou opravenou verzi, jakož i peprný dopis, na jejich přání odejít.

Snape je propustil mávnutím ruky, ale právě když chtěli opustit místnost, uslyšeli protáhlé mreooow z jednoho tmavého rohu učebny, odkud se vzápětí na světlo ospale vypotácel Křivonožka. Pořádně se protahoval, napnul každou nohu a slastně se otřepal, než upřel jedno žluté oko na Hermionu a její pootevřená ústa. Pomalu zamrkal, otočil se k ní zády a začal se pozvolna mýt.

„Ty mizerný, malý...,“ začala Hermiona, byla ale přerušena Snapem.

„Slečno Grangerová, byl bych vám velmi zavázán, kdybyste v budoucnu zabránila tomu, aby tato bojechtivá bestie neustále pronikala do mé učebny. Každý den mne obtěžuje a ruší mé vyučování. Neprovozuji zde žádnou ZOO.“

Hermiona, která se o pár kroků přiblížila ke svému nespolupracujícímu kocourovi a velmi dobře tak viděla zeleno-stříbrnou deku, která ležela v rohu na podlaze spolu s miskou na mléko, se při pohledu na Snapea vzdala komentáře. Ovinula paže kolem Křivonožky a zvedla ho do výše. Ten okamžitě zmalátněl jako pytel vody, vynasnažíc se o to, být tak těžký, jak jen je to možné a potrestat Hermionu za to, že ho zavřela v pokojích primusky.

„Rozumím, pane.“

Křivonožka zamňoukal Snapeovi na rozloučenou a ten si nemohl odepřít pár posledních slov.

„Doufám, že jste se bavili. Jakmile vy všichni opět pocítíte nutkání po tvrdé práci, neváhejte mne navštívit.“

Harry, který byl jako ostatní už ze dveří, se otočil na patě. Nasadil oslnivý úsměv.

„Bylo nám potěšením, profesore. Sotva můžu slovy vyjádřit, jak velmi jsme se bavili. Doufám jen, že dneska v noci budu snít o dnešním večeru. Jsem si jistý, že o něm budu ještě léta poté básnit. Vždyť bych mohl zůstávat jen tady.“

Jeho úsměv zmizel a udělal místo zamračenému zírání, jen pro případ, že by Snapeovi unikl ten sarkasmus. Navzdory očekávanému odečítání bodů, Snapeova víčka o něco klesla a jeho pohled sklouzl po Harryho postavě.

„Jste tu kdykoliv vítán,“ zavrněl a dveře se Harrymu zabouchly před nosem. Překvapeně stál na chodbě a civěl na dveře. Snapeova poslední slova mu sklouzla po zádech jako hedvábná šála a naplnila ho zmatkem.

„Harry, pojď,“ zařval Ron někde dál v chodbě. Harry potřásl hlavou, pokrčil čelo a klusal za svými přáteli.

Společně vystoupali po schodech, jen aby v polovině narazili na své osobní oblíbené nepřátele. Draco, Blaise a Goyle byli právě v tom, provést umělecký kousek tím, že dovlečou hromady jídla po schodišti dolů, aniž by zakopli a zlámali si vaz. Stříbrošedé oči podnikly pokus hrozivě se zablýsknout, ale záplava krabic s koláči a lahve dýňové šťávy to činily poněkud obtížným.

„Pottere,“ zaskřípal Draco.

„Malfoyi,“ zasyčel Harry.

„Grangerová,“ zafuněl Draco.

„Cukroušku,“ zaševelila Hermiona.

„Ou,“ udělali Blaise, Goyle a Ron a obě skupiny se vzájemně obešly, aniž by se uznaly hodna dalšího pohledu.

Ten nijak opravdový nepřátelský tón mezi stranami měl co dělat s tím, jak si Draco a Zmijozelští všeobecně – počínali ve válce proti Voldemortovi.

ooOoo

Jako každý k sebeúctě a egocentrismu vychovávaný Zmijozel, se Draco totiž rozhodl, že se ho válka netýká a uchýlil se do Paříže, aby tam počkal, jak se věc vyvine. Vzhledem k tomu, že jeho příkladu následovali i všichni ostatní Zmijozelští, chyběla Voldemortově armádě mladá krev. Avšak ani stará krev už nebyla svým vůdcem nijak zvlášť nadšená, poté co ten, v jednom ze svých ne příliš vzácných záchvatů vzteku, poctil Lestrangeovi avadou. Poněvadž ti byli jeho nejoddanějšími stoupenci, byla náhle větší část ne až tak docela loajálních Smrtijedů nervózní a dala přednost tomu, stáhnout se do ústraní.

Tak jako většina, byl i Voldemort přesvědčen o tom, že se velká závěrečná bitva bude konat v noci, mlze a chladu nebo přinejmenším v dešti, přičemž zvláštní důraz by byl kladen na dramatickou hudbu v pozadí. Z toho důvodu si lze dodatečně snadno představit jeho překvapený obličej, když v červenci, jednoho slunečného sobotního rána, Fénixův řád nakráčel na Malfoy manor – Voldemortův všem známý tajný úkryt – bez toho, že by byl spuštěn alarm varující před vetřelci, což ne zanedbatelně záviselo na tom, že úkryt zradil Řádu Lucius Malfoy a předal domovní klíč, než se i se svou ženou odebral do Paříže navštívit Draca.

Jakmile Snape učinil svého dřívějšího zaměstnavatele precizním stupefy neschopného jakéhokoli jednání, poslal Harry Potter Voldemorta tam, kam megalomaničtí, pouze v županech odění, Temní páni patří.

Nadcházející týden byl mlhou oslav a proslovů, přičemž proslovy byly velmi záhy z programu vyškrtnuty poté, co Snape stihl v děkovném projevu za svůj Merlinův řád první třídy během deseti minut všechny přítomné, včetně Popletala, Brumbála a několika švitořících zpěvných ptáků urazit, což také vysvětlovalo, proč měl v následujících čtyřech dnech přímo nechutně dobrou náladu. Sedm dní oslav následovalo sedm dní hrozných bolestí hlavy a nevolností, což také přispělo k Snapeově dobré náladě, poněvadž nadělal jmění s dryákem proti kocovině.

Přesně na začátku Harryho posledního roku v Bradavicích se vrátili také všichni Zmijozelští z jejich dobrovolného válečného exilu, většina do hněda opálených, odpočatých a v Dracově případě s mnoha kufry plnými nového předraženého oblečení.

Kouzelnický svět byl rozpolcený nad marginální účastí většiny čistokrevných rodin ve válce. Na jedné straně se jim ulevilo, neboť příčinné souvislosti tím byly velmi nepatrné, na straně druhé se nad spontánní změnu směru v zásadách samotných rodin nikdo nijak zvlášť nepovznesl. Většina se oficiálně omluvila na Ministerstvu a také v různých novinách, k velké radosti Rity Holoubkové, která se dostala do přímo orgastického rauše, když při té příležitosti mohla nepravdivě citovat hned devadesát procent nejprestižnějších rodin a po krátké době musela být uklidněna pomocí medikamentů. Ona a Zlatoslav Lockhart strávili fantastické chvíle u Sv. Munga. Otištěné omluvy uklidnily veřejnost, neboť žádná lež se neprodává lépe než ta, která je napsána odborníky.

Jiní, jako například Malfoyovi, nepovažovali za nutné se komukoli omlouvat. Proboha, koneckonců se zapojili do Voldemortova pádu, nebo ne? Že měli také nezanedbatelný podíl na jeho vzestupu, zametl Lucius pod stůl, když se mučednicky probíjel přes vlny reportérů na Ministerstvo, aby Popletalovi daroval malý „příspěvek pro blaho veřejnosti“. Protože Popletal, který jak známo, nedokáže rozeznat svůj zadek od své hlavy, dal na toto téma neuváženě své svolení, byli Malfoyovi velmi brzy všemi uznávaní váleční hrdinové.

Harry o tom všem nebyl tak lehce přesvědčený, ale poté, co Draco vyjádřil svou osobní omluvu v naturáliích, byl i Zlatý chlapec kouzelnického světa nakloněn, nechat toto téma být. Jejich obzvláště sexu-chtivými studentkami sledovaná aféra ovšem netrvala příliš dlouho, neboť třebaže se oba shodli na tom, že sex byl skvělý, nemohli překonat to, že se nemohli vystát. Draco, který byl po všech stránkách zajímavý, byl velmi brzy přiváben dlouhým zástupem střídajících se mladých dam, na které se rozšířil směr jeho sexuality, zatímco Harry se stejným svodům vytrvale vzpíral, a tu a tam se pobavil krátkými, ale vzrušujícími setkáními se zástupci mužského pokolení.

Přibližně ve stejnou dobu se u Hermiony rozvinul zlozvyk Draca při každé nabízející se příležitosti titulovat přezdívkami nejlepkavějšího původu, za prvé proto, že ho to přivádělo k zuřivosti, za druhé proto, že to bylo legrační, za třetí proto, že Ron pokaždé podstupoval riziko, že se pozvrací (což bylo také legrační) a za čtvrté proto, že zjistila, že nějakým způsobem byla na typ „blonďatý, arogantní bastard“, což ji nejprve trochu znepokojilo, ale pak si odfajfkovala „Zlepšení Nebelvírsko-Zmijozelských vztahů“.

ooOoo

„... se! Vstávej! PROBUĎ SE!“

„Nghargh.“ Harry se přetočil ze zad na bok a přetáhl si přes hlavu polštář. Zlá síla mu však polštář sebrala a dala rannímu světlu příležitost Harryho udeřit do obličeje.

„Nemáš žádnou úctu ke svému zachránci?“ zahuhlal do prostěradla. „Muži, který zlikvidoval zlo?“

„Ne. Kromě toho, ty jsi sotva něco udělal,“ udeřil Ron. „Sám jsi říkal, že Snape odvedl celou přípravnou práci.“

„Od kdy mě posloucháš?“

Ron pokrčil rameny. Zřejmě právě přišel ze sprchy, jelikož mu zrzavé vlasy spadaly na ramena mokré. Přešel k šatníku a vytáhl odtamtud svou školní uniformu. Pak se prudce otočil.

„Civěls mi na zadek?“ ptal se vyčítavě.

Harry protočil oči. „Ne.“

Na Ronově tváři se kupily bouřkové mraky.

„Proč ne? Není ti dost atraktivní?“ Natočil svou zadní stranu k zrcadlu a zmiňovanou část těla chytil oběma rukama. „Tvrdě trénuju. Zdravě se stravuju. Můj zadek je kulatý, pevný a prostě k nakousnutí. A tobě nestojí ani za jeden pohled?“

Harry rozčileně zasténal. „Docela upřímně, Rone. Pro tuhle diskuzi nejsem dost teplý.“ Zatímco se Ron hádal se světem, vlekl se Harry, filozofujíc nad smyslem života, do sprch.

ooOoo

Jednou z mála věcí, které se od války nezměnily, byla přetrvávající panika studentů z hodin lektvarů. Navzdory mnoha nadějím se Snapeovy učební metody, šířit strach a hrůzu v srdcích všech studentů, nezměnily. Jeho urážky snad už nebyly tak bolestivé, aby byly důvodem pro opravdové myšlenky na sebevraždu, nicméně stále ještě vyprodukovaly více slz, než loupání deseti liber cibule.

Poté, co tenhle pátek měli první dvě hodiny přeměňování s McGonagallovou a Hermiona poprvé v tomto předmětu ztratila body, jelikož se nemohla ubránit domněnkám nad analogií mezi Dracovými dvěma hůlkami – k pobavení dívek a vzteku McGonagallové – dívali se teď po druhé za dvacet čtyři hodin na dveře Snapeova ponurého lektvarového království.

Také skutečnost, že Snape s jistým vnitřním uspokojením rozdával k práci kotlíky, které vydrhli teprve předchozího večera, jim náladu nezvedla, a když Hermiona spatřila Křivonožku, který si hověl na své dece v tom samém rohu, jako noc předtím, zbývalo jen doufat, že v blízkosti nebyla žádná loď, neboť by ve vteřině narazila na ledovec.

Mezitím se Snape postavil před třídu.

„Dnešní úkol je snadný, což znamená: dokonce i vy všichni s vašimi nadmíru omezenými schopnostmi, zvládnete tento lektvar uvařit bez toho, že byste strhli budovu či způsobili apokalypsu. Nejedná se o nic jiného, než o základní lektvar, který bude na ošetřovně využit madam Pomfreyovou k výrobě dalších lektvarů. Podaří-li se někomu z vás vytvořit perfektní lektvar, což si, omluvte mi můj nedůvěřivý smích, sotva dokážu představit, použiji ho sám jako základ některých složitějších experimentů v tomto oboru.“

Podíval se do tváří svých studentů.

„Proč vás vidím stále ještě sedět?“

Hektický shon byl okamžitou odezvou. Všichni se hnali k rozmanitým skříňkám a policím, aby si donesli přísady a horečnatě začínali s vařením.

Hermiona opakovaně házela výhružné pohledy směrem ke svému kocourovi, který po počáteční ignoraci pomalu začal zpytovat svědomí, což znamenalo, že si vzpomněl na to, že ona byla tou, která ho krmila, a bylo v její pravomoci toto krmení pozastavit. Nervozita začala cukáním v pravém uchu, pokračovala přes naježenou srst v týlu, dosáhla ocasu, který se náhle ve své proporci znásobil, a nakonec přiměla Křivonožku vstát a cupitat kolem.

Neméně nervózní než kocour, avšak z jiných důvodů, byl Neville, který vystaven Snapeovu zlému pohledu, bezradně vhazoval různé věci do svého a příležitostně, špatně mířeným pohybem i do Harryho kotlíku. Stalo se, co se stát muselo. Jak Nevillův, tak i Harryho kotlík ze sebe vydaly nepatřičné zvuky. Neville se vyděsil a obratně přitom převrátil svůj lektvar, jehož obsah zasáhl podlahu a několika málo, ale o nic méně horkými kapkami i Křivonožku, který se v té samé minutě rozhodl vyprosit si fyzickým kontaktem Hermionino odpuštění. Křivonožka zařval, více leknutím než bolestí a vyskočil do vzduchu, zachytil Harryho kotlík, pevně zatnul drápky do jeho obličeje a, protože nebyl právě nejlehčím zástupcem svého druhu, mladého muže povalil. Lektvar z druhého kotlíku následoval na nohy dopadnuvšího Křivonožku, tentokrát trošku cíleněji a část Křivonožkova-základního lektvaru si prorazila cestu do Harryho úst.

Snape si probíjel cestu všeobecným povykem, vřískotem a vytím a postavil se, po jednom postranním pohledu na více méně nezraněného Harryho a rozhořčeného Křivonožku, před Nevilla. Bouře na sebe nenechala dlouho čekat.

„Navždy mi zůstane záhadou, jak někdo, kdo je údajně tak nadaný v bylinkářství, si s těmi samými rostlinami coby lektvarovými přísadami může vést tak neuvěřitelně hloupě. Máte recept, máte přísady. Vše, co musíte udělat, stojí podrobně ve vaší knize. Jste opravdu takový idiot nebo snad zlomyslný génius, který si předsevzal mne stále znovu a znovu sabotovat? Můžete mluvit o štěstí, že se vaše nešikovnost tentokrát opět nezvrhla v katastrofu!“

Neville se přikrčil pod náporem pocitů, z nichž žádný nebyl zvlášť pozitivní. Jeho záchrana přišla v nečekané podobě z Harryho strany.

„Miau?“

ooOoo

A takhle autorka podněcuje čtenáře ke komentářům :-D

Pro ty, kteří by rádi zanechali komentář, ale ne vždy vědí, co do něj napsat a proto většinou nezanechají nic, tady je malá nápověda:

:-) Moc se mi to líbilo, dovol mi postavit ti oltář a denně obětovat tequilu...

:-/ Nooo...

:-( Chci zpátky posledních 15 minut svého života!!!

Těším se na vaše reakce. (Aspoň doufám, že nějaké budou :-D )