Lék na bolest hlavy

03.12.2013 22:23

 

Pro Benny k jejímu dni  ♥  Není to úplně to pravé, co bych si pro ni představovala, ale tak aspoň symbolicky ;-)

Patoložce patří velký dík za bleskový betareading. Děkuju moc :-)

 

ooOoo

Harry

Jen pro ujasnění…

Nemůžu Snapea vystát!

Posledních šest let mě šikanoval, zlomyslně se na mě šklebil a předpisově mě ničil. Měl jsem mezitím dost času se proti tomu vyzbrojit imaginární dračí kůží, ale ten starý netopýr má zvláštní talent, trefit se přesně tam, kde to skutečně bolí…

Ne, opravdu ho nemůžu vystát… vidět ho… lidsky…

Ve svém oboru je však ten člověk génius, to mu musím se vší nechutí nechat… pokud jde o lektvary nebo o duely, je ten chlap fakt eso…

Protože jsme za posledních šest let měli v Obraně jen samé nuly (kromě Remuse a to musí dokonce i Snape s odporem přiznat, že ten za něco stál) – má ten pseudo-upír ze sklepení jen dva koníčky – alespoň ve vyšších třídách – což znamená, že se to dotýká mě…

Fakt skvělý!!!

Osmkrát týdně Snape… osmkrát týdně hodina, na které mě může zesměšňovat… osmkrát týdně příležitost pro mě ztrácet body Nebelvíru a vysloužit si množství trestů…

 

Severus

Opět tady přede mnou sedí, ten zatracený kluk – s obličejem svého otce a očima své matky – nevím, co víc na něm nenávidím a co se mi víc hnusí…

Tu černou, divokou hřívu, která podle všeho ještě nikdy neviděla hřeben nebo kartáč…

Ty zpropadené, zářivé smaragdy, které se dokážou tvářit tak nemožně vyčítavě…

Nebo že je pro mě živoucí výčitkou, že jsem JI tenkrát nemohl zachránit, že zemřela, aby ho ochránila…

On je vzpurný, lehkomyslný, vždy ve středu zájmu, myslící si, že je pupkem světa… přesně jako jeho tupý otec a zatracený kmotr – to pitomé psisko – naštěstí na něj před rokem taky došlo! Je dobře, že je mrtvý… nemohl jsem ho vystát.

Sakra, po šesti letech by ten kluk měl snad vědět, jak nakládat s mandragorou…

Cupuje ten drahocenný kořen, až mě to fyzicky bolí. Procházím místností a přisvištím k němu – s efektně vlajícím pláštěm – přistoupím za něj a uchopím jeho zatracené, neohrabané prsty v hrubém sevření…

‚Krucinál, proč jen jsem se nechal od Albuse přemluvit, abych toho zpropadeného spratka vyučoval lektvary?‘ Mohu cítit, jak sebou kluk trhne a vyloženě pod mou přítomností zkoprní. Dělá se malým, a kdybych to nevěděl lépe, myslel bych si, že očekává, že ho uhodím… ale já děti nebiju… ani jeho ne…

Náhle si uvědomím, že jeho ruce pod těmi mými nejsou jako ruce mladého chlapce. Jsou tvrdé, pokryté šlachovitými svaly a plné drsných mozolů… to nejsou ruce studenta, který jen píše a drží sotva něco těžšího než hůlku nebo násadu od koštěte…

Jsou to ruce člověka, který vykonával těžkou fyzickou práci a to už před velmi dlouhou dobou… Nechci brát na vědomí ty poněkud zmatené myšlenky a tak mu ukážu s železným sevřením, jak má ingredience správně zpracovat…

Ale najednou se něco ve mně změní… najednou začnu zvažovat postavu „slavného Harryho Pottera“, až nakonec zůstane už jen mladík jménem Harry…

Později si to ještě musím důkladněji promyslet… ale nejdřív musím přestát tuhle hodinu (a zbytek dne, když na to přijde).

 

Harry

Najednou cítím, že ten starý netopýr stojí za mnou a schoulím se do sebe.

‚Ne, už zase,‘ pomyslím si.

Ale škodolibý komentář z jeho strany se kupodivu nedostaví. Popadne jen trochu hrubě moje ruce a ukazuje mi, jak se správně zachází s ostřím nože…

Kdybych nebyl tak ohromený, byl bych mu dokonce za jeho pomoc vděčný… jen docela maličko…

Všímám si, že má velmi silné a jisté ruce a že jsou neuvěřitelně zručné a cvičené v tom, jak zacházet s přísadami.

Jo, v týhle oblasti je ten zatracenej chlap víc než geniální… a najednou mě napadá pochmurná myšlenka, proč je tak nevrlý, když se k tomu někdo (zejména Neville nebo já) staví tak nešikovně – lektvary a všechno, co s tím souvisí, jsou smyslem jeho života…

Pořád ještě mlčí a jeho ruce spolu s mými rozkouskovávají mandragoru.

Konečně ode mě zase odstoupí a odfičí učebnou a já jsem najednou víc než jen zaujatý jeho dramaticky vlajícím hábitem…

 

Severus

Takže ještě jednou zpátky k tématu dne… POTTER!

Přesídlil jsem do svých pokojů a udělal si pohodlí se sklenkou červeného vína v pohodlném čalouněném křesle před krbem. Vím, že dobrá část studentstva si myslí, že spím v rakvi – což pochopitelně není pravda – dokonce i někdo jako já má rád teplo a útulno.

Takže… Potter…

Vždycky jsem ho považoval za Brumbálova prince, Zlatého nebelvírského chlapce… váženého, uctívaného, rozmazlovaného… bez toho, že by si to byť i jen v nejmenším zasloužil…

Jak by mohlo dítě přispět k tomu, že největší žijící černokněžník na něm ztroskotá… chlapec si na to přece ani nemůže pamatovat!

Ale ty ruce mi nejdou z hlavy. Žádné zhýčkané princátko nemůže mít takové ruce. Tohle byly prsty člověka vykonávajícího otrocké práce. Poprvé jsem taky vzal na vědomí, co se skrývá pod tím školním hábitem… to nebylo dobře živené tělo, byl to vyzáblý, hubený mladík, který zřejmě několikrát trpěl skutečným hladem… a přesto jsem mohl cítit silný odpor jeho paží, dokud se nepoddal mým rukám a nenechal se mnou vést. Jakkoliv neduživý mohl být, v tom hubeném těle se skrývala obrovská síla a pravděpodobně i vytrvalost a v palici vězelo množství tvrdohlavosti, jak mi bylo až moc dobře známo…

Co o tom klukovi vlastně vím… ne o Chlapci, který přežil, ale o Harrym…

Vyrostl u mudlů…

Hagrid mu tenkrát musel jeho školní dopis doručit, protože ho z nějakého důvodu nedostal…

Byl by zařazen do Zmijozelu, kdyby se Draco nechoval jako sekera v lese…

Je to potížista… no, abych byl upřímný, tak problémy si spíš hledají jeho, než že by on běhal za nimi… jeho třetí jméno je ‚jsem v pěkné kaši‘…

Mluví hadím jazykem…

Vytáhl z Moudrého klobouku Nebelvírův meč…

Pro své přátele, nebo lidi, které má rád, by udělal jednoznačně cokoli…

Dokáže lidi přimět k tomu, aby mu byli více než loajální…

Není hloupý a má nadání ve věcech magie, jinak by nikdy nepřežil Turnaj tří kouzelníků…

Má nehorázné štěstí…

Umí létat jako mistr světa…

Umí vyučovat a v pátém ročníku měl svou vlastní skupinu Obrany… a ve svých hodinách jsem postřehl, kdo jím byl vyučován… takže musel být docela obstojný učitel…

Umí vyvolat Patrona a to už od svých třinácti let…

Ale nějak mi to všechno pořád ještě neukazuje člověka za ikonou „Harryho Pottera“…

Nějak mi to všechno nestačí a najednou ve mně začíná klíčit nepříjemná zvědavost… která mě už dřív dostala do problémů, ale copak může škodit, když se tím klukem trochu víc zaobírám…?

 

Harry

Vlastně jsem chtěl spát, protože to byl dlouhý den a únavný, ale nejde mi z hlavy Snapeovo chování dneska při lektvarech.

Žádné srážení bodů, žádná tvrdá kritika… vlastně mi jen pomohl… nijak zvlášť přátelsky nebo tak… ale udělal to!

Proč na mě vlastně dneska jeho vlající hábit tak zapůsobil? Sotva ho znám jinak. Živé dědictví hraběte Drákuly a v (černé) barvě nebo tak… přesto, celý ten plynulý pohyb vypadal víc než rázně… zatraceně elegantní a noblesní… co by asi byl jako zvěromág?

Netopýr? Nee, to doopravdy nesedí, když se člověk snaží podívat se trochu za tu masku…

Panter? Nee, na kočku není dost přítulný, i když je určitě dost nebezpečný…

Ne vrána – jak mu Ron rád říkal? Mohl by být něco, co si u něj nějak nedokážu představit – ale možná přece jen havran… přitom musím myslet na příběh Edgara Allana Poea… řekl havran nikdy víc! No jo, s tím asi nemá fakt nic společnýho… ten mluví pořád, když si myslí, že má co říct…

Co to tady vůbec mám za divné myšlenky o tom chlapovi… nemůžu ho vystát a on nemůže vystát mě…

Tečka!

Ale dneska mi pomohl a já nejsem člověk, který něco takového neumí ocenit.

Měl bych se doopravdy vyspat… ale nějak se mi nechce… bojím se snů a v nitrobraně jsem děsnej… což mě zase přivádí ke Snapeovi…

Co já vlastně o něm vím?

Nic moc… to zřejmé… to, co jsem při nitrobraně viděl v jeho mysli a obrazy z myslánky…

Je to špion a umím si dobře představit, že to není lehký život…

Táta a Sirius ho neměli rádi a Remus se ve vztahu k němu drží značně zpátky…

Jak se vlastně vypořádal s Červíčkem, když ho potkal u Voldyho? Vím, že se ti dva taky právě nemuseli…

Myslím, že nemá rád děti a jak moc miluje své lektvary, tak moc nenávidí jejich vyučování… zajímalo by mě, proč to potom vůbec dělá… no jo, jistě není bohatý a nemůže být snadné, najít práci, když všichni vědí, že byl člověk Smrtijed nebo i pořád ještě je… ovšem Malfoyovi a McNairovi s tím nemají žádné problémy… to je fuk… tak jako tak se v politice nevyznám…

Pak se taky po nocích potlouká po hradu… nevím, jak často jsem se už vyhnul nebo mu i přeběhl přes cestu, když jsem se sám zase jednou potuloval…

Třeba taky nemůže spát?

Neměl pěkné dětství… ale to já taky ne… propána… nebudeme přece mít něco společného?

Mamka ho bránila proti Pobertům a on ji urazil… proč asi?

Byl příliš hrdý, než aby se nechal hájit holkou?... Může být… hrdý je v každém případě a vždycky chce projevovat respekt… no jo, nějak mu i náleží… když už ne za jeho chování, pak za jeho schopnosti a výkony…

Ach do prdele… už bych fakt měl jít spát…

 

Severus

Zas jednou noc, která nestála za nic. Ne, že bych měl tentokrát obvyklé noční můry… Nee, to Potter si dovolil strašit mě ve spánku. Co ten tam má co hledat? Jinak přece o tom usmrkaném fakanovi nesním.

Pořád jsem se na něj díval… na chodbách… ve třídě… ve Velké síni… při famrfpálu… Potter takřka ve všech životních situacích…

Ano, chtěl jsem na něj mít vyostřenější pohled… pro změnu ani ne proto, abych mu napařil jakékoli tresty, ale abych ho lépe poznal…

Tenkrát jsem něco viděl v jeho mysli, ale to mohlo sotva být všechno, co tvořilo toho kluka…

Po vydatné sprše se vydávám na snídani do Velké síně, abych ho pozoroval…

Sedí mezi svými satelity u nebelvírského stolu a žvýká suchou housku… pokud si správně vzpomínám, už od minulého roku moc nejí… jestlipak to má co dělat s Blackovou smrtí? … myslím, že ho měl rád… ale že ho to tak moc zasáhlo, toho jsem si vůbec nevšiml… já ne a pravděpodobně ani nikdo jiný…

Chlapec nevypadá, jakoby měl dobrou noc… zatraceně, proč jen se nenaučil, jak uzavřít svou mysl… přece mě to stálo tolik námahy… no ano, abych byl upřímný, jen jsem na něj mentálně útočil a doufal, že se ubrání… a pak jsem ho vykopl, když viděl příliš mnoho… nikdo nemůže čenichat ve vzpomínkách druhých lidí… už vůbec ne v takových…

Najednou mi připadá nějak těžké, vidět v něm dál jeho otce… ten nikdy nevypadal tak unavený a hotový… ani když se se svými přáteli potloukal kolem. Tady nesedí žádný zářný hrdina, žádný chvastoun a žádný výtržník, sedí tu unavený mladík, který drží oči sotva otevřené, když upíjí svou kávu…

Co jen se s tím klukem děje? Vídám ho každý den posledních šest let (kromě prázdnin) a teprve dneska to všechno vzbudilo mou pozornost.

Vlastně má jeho tvář také hodně z Lily, když se člověk podívá pořádně… kštice a brýle klamou… nejsou to jen jeho oči, je to celá mimika, zvlášť jeho jemný úsměv…

‚Severusi, ty blázníš… Potter a jemný úsměv?‘

Ale má ho. Mohu to vidět, když odráží přátelské poznámky svých kamarádů týkající se jeho zdravotního stavu… nemusím slyšet, co říká, samotná jeho gesta stačí, abych si řečené dokázal představit…

Proč jen je chlapec stále tak malý? James byl také docela malý, dokud mu nebylo tak patnáct, ale klukovi je sedmnáct a když ho tak člověk vidí, nevěřil by, že je v posledním ročníku. Nejvýš tak ve čtvrtém nebo pátém. Jeho zrzavý kamarád ho o mnoho převyšuje a dokonce i malá Vševědka je o něco větší než on. Možná jen působí tak malý, protože je tak štíhlý a protože jeho oblečení vypadá, jako by bylo dělané pro Hagrida – alespoň jeho privátní oblečení a ne školní uniforma…

Je víkend a tak ji nemá na sobě a poprvé mě napadá, jak ošuntěle chlapec kolem pobíhá… zatraceně, ten kluk je Potter a ta rodina je téměř tak bohatá jako Malfoyovi! Nestará se o něco takového? Zanedbaný není… můj nos si až příliš dobře pamatuje na vůni čistoty, když jsem se k němu včera sklonil… nějak po pomerančích a medu…

Se svými vlasy může sotva něco dělat, o to se už James před 20 lety snažil marně – ale přece jen existují mudlové, zabývající se vlasy – proč si od nich nenechá pomoct?

Chlapec pro mě vždycky bude záhadou, čím víc se pokouším pohlédnout za zjevné…

Sakra… dívá se na mě… co má ten zvláštní pohled znamenat… postrádá nenávist a odpor… spíš zvědavost a mnoho otázek… je to kvůli včerejšku? Protože jsem se tak neodpustitelným způsobem choval tak netypicky?

Jen aby si teď nemyslel, že se stanu fanouškem Pottera… jako všichni ostatní… ten mi může být ukradený… nebo snad ne...?

 

Harry

Dneska jsem sotva vylezl z postele. Celou noc mi v hlavě strašil Snape… vlastně mi byl nablízku celé roky… a já ho nenáviděl… ale když se nad tím zamyslím, tak na mě asi trochu dával pozor, abych neudělal ještě víc blbostí, než se mi beztak podařilo…

Ještě napůl spící se snažím dostat do žaludku aspoň kousek suché žemle, ne že bych měl moc chuti k jídlu, od té doby, co Sirius na Ministerstvu propadl závojem… on byl už druhým, kdo kvůli mně zemřel a já nechci, aby jich bylo víc, takže jsem se tak nenápadně, jak bylo možné, izoloval od svých přátel… nepřipadá mi to moc těžké… Ron a Hermiona jsou spolu a mají oči jen jeden pro druhého… což jim přeju a což mi připadá víc než jen správné… takže mi nepokládají žádné otázky…

Poslední rok jsem se toho hodně sám naučil a trénoval a nikdo se neptal, co dělám, když zmizím. Brumbál mi dal povolení do oddělení s omezeným přístupem a tak jsem se tam učil a studoval – pod neviditelným pláštěm… aby mě nikdo neviděl a nelezl mi na nervy…

Vlastně už vůbec nevím, jaké to je cítit se bdělý a odpočatý. Prázdniny byly dost těžké, protože jsem je ještě musel strávit u Dursleyových kvůli krevní ochraně… no, aspoň že to bylo naposledy… opravdu jsem si netroufl používat u nich magii, protože jsem měl až moc dobře v hlavě ten proces na Ministerstvu před mým pátým ročníkem… nechtěl jsem už žádné potíže a nechtěl jsem být nápadný… ještě aby Dursleyovy napadlo, že by si mě ten rok, než mi bude osmnáct, ale z Bradavic už budu venku, mohli držet jako levného domácího otroka… beztak mi to připadá celá doba…

Celé léto mě nechali dřít, při velmi malé stravě… jak jsem řekl, ne že bych měl skutečnou chuť k jídlu…

Prvního září jsem si zabalil svých pár švestek a všechno si vzal sebou do Bradavic – nechtěl jsem nic vzít na Grimmauldovo náměstí – všechno tam mi jen připomínalo Siriuse a vzpomínka bolela už dost, než abych se tam musel potkat se svým duchem…

Nevím, co budu po škole dělat nebo kam půjdu… ani nevím, jestli ten rok vůbec přežiju… myslím, že je dost brzy o tom přemýšlet, když je všechno pryč… tak či onak… to zatracené proroctví… jedno… on nebo já… a na něco takového je vždycky času dost…

Můj ospalý pohled putuje k učitelskému stolu a padne na Snapea. Jsem překvapený, protože se zdá, že mě pozoroval, aniž bych si toho všiml… obvykle si něčeho takového všimnu hned… sakra, ten chlap je fakt dobrej…!

Vypadá sotva bdělejší, než já se cítím, a tak si potvrzuji domněnku, že i on špatně spí… něco ve mně naléhá, abych s ním zavedl rozhovor… prostě mluvil a vysvětlil pár věcí… hlavně skutečnost, že já nejsem můj otec…

V dramatickém zavlátí pláště vstane a zmizí zadními dveřmi…

Je víkend a to by byla dobrá příležitost zastihnout ho samotného… kde by měl být jinde než ve své kanceláři? Ale odvážím se toho? Nuže, jsem Nebelvír a ti jsou známí svou statečností… takže… poshánět do hromady nebelvírskou odvahu a jde se do sklepení…

 

Severus

Najednou už nemohu pátravý pohled těch tázavých smaragdů dál vydržet a snažím se o důstojný odchod… čeká na mě dost práce… studentské eseje… příprava na vyučování… a měl bych se věnovat několika výzkumům… všechno mi vyhovuje… jen abych už nemusel čelit těm zeleným očím… no ano – téměř všechno – volání Temného pána by mi teď opravdu nepřišlo tak vhod…

Nepovažuji se za nijak zvlášť zbabělého, ale mimořádnou odvahou také zrovna nedisponuji… dávám přednost tomu jít obtížím všeho druhu z cesty… a vůbec… jak jsem jen přišel na ten nápad za milion pozorovat právě Pottera?

Dveře od mé kanceláře se za mnou nárazem otřesou a ten hlasitý zvuk mě neobyčejně uspokojí, i když mi to způsobí pulzující bolest hlavy… ale všechno má svou cenu…

Sáhnu po správné lahvičce a vyprázdním ji jedním douškem… moc to nepomůže… hlava mě bolí příliš často a nyní jsem odolný vůči většině prostředků… no a? Pak alespoň vím, co teď udělám… tady to máte… uvařím si něco silnějšího… Tak!

Že si v ten okamžik počínám jako pětiletý, toho jsem si vědom, ale tak nějak je mi to jedno… dokonce i já mám právo být trochu dětinský, když se mi chce… a když to nikdo nevidí… nechci přece, aby moje dobře pěstěná samo vládnoucí a temná image šla ke dnu…

Takže se ve své laboratoři postavím ke kotlíku a začnu vařit lektvar, o kterém doufám, že zvládne mou tepající lebku – mnoho alternativ už nemám a skoro to vypadá, že budu muset přijít s něčím úplně novým…

Nesmělé zaklepání na dveře…

Zatraceně! Kdo to otravuje? Je to Albus, který mě chce obšťastnit svou přítomností? Mám toho starce opravu rád, patří k těm několika málo lidem, ke kterým něco takového cítím… ale umí lézt na nervy hůř, než houf malých děcek, když si zase usmyslí, že se mi musí věnovat… nemůžu to vystát, ale bohužel to patří k jeho nejoblíbenějším zábavám.

Nebo je to Lupin, který má zase nižší ročníky na Obranu? Ten vlkodlak se tak nezpůsobně vkradl do mých pokojů a dopřál mi společnost, že se proti tomu sotva mohu bránit… leda bych ho vyhodil… což vlastně nechci… tak příšerný vlkodlak beze zbytku té své staré bandy zase není… eh… vlkodlak… je den po úplňku a ten on obvykle prospí… takže on to nebude…

Kdo jiný by se o víkendu mohl zatoulat do mého sklepení? Jeden z mých Zmijozelů? Spíš ne, ti jsou dneska z větší části v Prasinkách a malí si ke mně netroufnou.

Minerva? S tou sice jakž takž vycházím, ale ta tady dole pravděpodobně nebyla od svých vlastních školních dní…

Někdo z ostatních kolegů? Možná Pomona nebo Poppy? Jedna s rostlinami nebo druhá proto, že potřebuje nový lektvar? Ne, Pomona už říkala něco ve Velké síni a Poppyiny zásoby jsem v létě dostatečně doplnil…

Opětovné zaklepání… tentokrát hlasitější…

‚Nuže Severusi, pokud se nepodíváš, nikdy se nedozvíš, kdo tam venku stojí… skrz zavřené dveře ještě neprohlédneš!‘

„Kdo je?!“ zavrčím nevrle.

„Harry Potter, pane!“ přijde zvenčí a já se naprosto zmateně zarazím v pohybu, sundám kotlík z ohně.

Co ten tady chce?

 

Harry

Vím, že je tam uvnitř, protože ho můžu slyšet, ale na moje zaklepání nepřijde žádná odpověď.

‚No tak už otevři,‘ pomyslím si. ‚Mohla by to být nouzová situace, ne?‘

Když po třech minutách stále ještě nenastala žádná reakce, zaklepu znovu. Konečně zazní mimořádně rozčilené „Kdo je?!“ a já uvedu, potom co ještě seberu všechnu svou odvahu, své jméno.

Pak dveře bezmála zlověstně zavržou a já si připadám, jako bych musel vlézt do jámy lvové… no jo… asi je to spíš jáma vrchního hada…

„Pojďte dál, Pottere,“ zazní nepříjemně. „A řekněte, co chcete, nemám tolik času.“

Těžce polknu a nejistě tou mezerou proklouznu dovnitř.

„Chtěl jsem s vámi mluvit, PANE,“ zamumlám a mohl bych se kousnout do jazyka, že zní můj hlas tak nejistě.

„COŽE!“ zaprská na mě a já se přikrčím.

Nějak mi najednou nahání strach. Opravdu nevím, čeho je ten muž schopný, když ho člověk příliš provokuje.

„Já nejsem můj otec!“ vypadne ze mě a já nevím, jestli to je slavná nebelvírská odvaha nebo šíleně odvážná, neskutečná lehkomyslnost.

„Tak?!“ ozve se jen.

„Když myslíte, že mě musíte nenávidět, pane,“ pokračuju stále ještě nejistě, „pak to dělejte, ale prosím, nedělejte to jen kvůli mému otci ve mně. Já nejsem on… já jsem ho přece ani neznal… ani nemůžu za to, co vám jako hloupý kluk všechno udělal… a docela určitě to ani nepovažuju za legrační… Jak dlouho ještě chcete nenávidět mrtvého… Koneckonců vám už nemůže nic udělat… je prostě mrtvý… a vy žijete…“

„Nevíte, o čem mluvíte,“ zazní téměř bezvýrazně a on těžce klesne na stoličku za kotlíkem.

„Ne,“ přiznám poctivě. „Ne tak docela… ale vím, že nenávist nikdy není dobrá… člověk tím otráví jen sám sebe. Nemáte mě rád a já to dokážu akceptovat, ale prosím, nenechte mě trpět za něco, s čím nic nezmůžu.“

„Pottere,“ sykne nebezpečně. „Zmizte… jinak za nic neručím.“

„Ne,“ prohlásím úplně vážně. „Chtěl bych to tady a teď vyjasnit… tenhle nesmysl mezi vámi a mnou trvá na můj vkus už dost dlouho… dovolte nám to skončit, než si vzájemně ještě opravdu ublížíme… to všechno…“ udělám gesto, které má nějak představovat celou situaci, ve které se oba nacházíme, „…bolí už příliš…“

Hodí po mně pronikavým pohledem, pak sebou, jakoby v bolestech, trhne a začne si třít spánky.

„Není vám dobře, pane?“ chci vědět a najednou si dělám velké starosti o svého neoblíbeného profesora.

To gesto nevypadalo zrovna dobře a on by ho před ostatními nikdy nedal najevo, kdyby to nebylo opravdu vážné… něco pořádně vážného, pokud ho správně odhaduju.

„Jděte, Pottere,“ ozve se, ale nezní to, jako obvykle… temně… vrčivě… jízlivě… zní to unaveně, prázdně a vyčerpaně… téměř jako úpěnlivá prosba.

Neposlechnu ho, dokonce jdu ještě blíž k němu a rychlým pohledem zaznamenám, že se mu chvějí ruce a jen obtížně se drží ve vzpřímené poloze.

Podle všeho má pekelné bolesti hlavy. Příznaky znám až příliš dobře.

„Pane,“ zamumlám tiše a přistoupím za něj.

Pomůžu, když někdo pomoc potřebuje… dokonce mi říkají, že mám pořádný hrdinský komplex… a zřídka jsem viděl někoho, kdo by pomoc potřeboval naléhavěji, než ten muž tady přede mnou. I když tady nejde o život a smrt. Opatrně přiložím své prsty na jeho spánky, přiměju ho zaklonit hlavu a začnu ho jemně masírovat…

 

Severus

„Pottere, co to tu děláte?“ syknu na toho drzého klacka. „Co to má znamenat?“

Jak ten spratek přišel na nápad, že by se mě mohl dotknout…? Ale abych byl upřímný, tak v tom může klidně pokračovat, pro mou ztrýzněnou hlavu je to jako požehnání.

„Něco proti bolestem hlavy,“ odvětí suše. „Přece vám skoro praská lebka, ne?“

Jen zavrčím – to může teď brát jako souhlas nebo odmítnutí… to mu bylo naprosto volné – a typicky pro Pottera – vezme to jako souhlas a pokračuje nepohnutě dál.

„Já to znám,“ zamumlá a jeho hlas zní v tu chvíli docela příjemně… tak jemně a konejšivě.

Nevěděl jsem, že Potter může mít takový hlas. V posledním roce se mu musel prohloubit… vůbec jsem si nevšiml… možná proto, že toho moc nenamluvil…?

„Pokuste se uvolnit, pane,“ zašeptá a zní to skoro až spiklenecky.

Jeho osobitá vůně mi proniká do nosu… med a pomeranč… svěží a velmi příjemná vůně… zavřu pálící oči… ne proto, že opravdu chci, ale proto, že nemůžu jinak… nemohu si vzpomenout, kdy se mě někdo z druhých lidí takovým způsobem dotkl… nemůžu si ani vzpomenout, kdy jsem dotek jako takový vnímal příjemně…

„Taky mě často bolí hlava,“ řekne tiše a já mohu na svých zádech cítit něco na způsob omluvného trhnutí jeho ramen. „Pochází z jizvy… pomáhá jen něco takového a žádný lektvar nebo jiný prostředky… musíte se uvolnit, pane.“

Uvolnit, říká ten kluk… nesmím se uvolnit… Uvolnění vede k tomu, že se člověk stává neopatrným… a něco takového by se mohlo v mém případě ukázat jako přinejmenším bolestivé, pokud ne rovnou jako smrtelné. Přesto si nemohu pomoct, abych se dál neopíral o hubené tělo za sebou a neužíval si jeho teplo… ten mladík mě hřeje lépe, než by mohl kterýkoli krb… k tomu ta uspávací vůně… Potterova blízkost by měla být předmětem zbrojního pasu…

Kdyby mě nedržel, už bych z té stoličky spadl… kdyby tu ovšem nebyl, sotva by to zašlo tak daleko, že bych se tak velmi odvázal… přičemž samozřejmě nemohu říct, jak dlouho bych ještě mohl tento záchvat migrény vydržet, aniž bych se jednoduše nesložil tam, kde chodím a stojím…

Jeho silné prsty mi sklouznou ze  spánků přes vlasy dozadu na šíji, jemně zatlačí mou hlavu dopředu a začnou tam masáž, která mi tělem prožene lehké zachvění… zachvění, které shledávám vším jiným, než nepříjemným, což bych ale vlastně neměl tolerovat… kde pak k tomu přijdu, nechat se svým studentem jen tak rozmazlovat…?

Přičemž jistá část těla je toho mínění, že by docela chtěla také nějakou tu vlastní pozornost a docela ráda by byla i jinak obletovaná…

‚Ty jsi starý prostopášník, Severusi!‘ snaží se mě moje lepší Já kárat, zatímco od dalšího jižně situovaného přichází důrazné ‚Ano… oh ano… víc‘.

Kdybych ještě mohl, prostě bych teď vyskočil a poslal kluka k čertu, ale i když mé lepší Já bouřlivě protestuje, nejsem už doopravdy schopen reagovat tak, jak by v této situaci bylo adekvátní… byl jsem příliš dlouho sám… zažil příliš málo pohlazení, než abych tomu mohl ještě odolávat… Nevím, zda má chlapec byť i jen sebemenší tušení, co tu se mnou dělá…

 

Harry

Hej, tohle je správná zábava, dělat tohle Snapeovi a na dotek je to právě tak zakázaně dobré, jak se o mě opírá… skoro jako objetí a já musím přiznat, že jsem objímán dosti vzácně, abych to dokázal ocenit.

Ten muž taky neuvěřitelně dobře voní… po bylinkách a kouři… tak záhadně! Člověk by nevěřil, když se tak podíval na jeho vlasy, že o sebe pečuje… ale když je shrnu ke straně, abych se dostal na jeho krk, zjistím, že nejsou mastné, ale že si je musel natřít příliš velkým množstvím vlasového gelu… možná by měl změnit značku… tohle vypadá nechutně… i když to tak na dotek není a opravdu dobře voní… musím se hodně držet zpátky, abych jednoduše nezabořil nos do té černé krásy a tu vůni zhluboka nenasával do plic…

Oh páni! Copak tu ještě všechno skrývá pod tím objemným, černým hábitem? V každém případě docela jiný muž, než jakého ukazuje veřejnosti…

O čem to tu přemýšlím? Proč reaguju tak směšně na tohohle chlapa… je to skoro, jako bych od něj něco chtěl… něco, co jsem ještě nikdy od nikoho nechtěl… no dobře, od Cho… ale to asi nebyla ve skutečnosti pravda… jsem snad na chlapy? … no jo, Malfoyův zadek je docela k nakousnutí a hodný pozornosti… ale jeho charakter? Nee, děkuji… a ani pár jiných kluků není špatně stavěných… ale jsou to prostě pořád ještě kluci… a v poslední době mi všichni přijdou ještě víc dětinští, než kdy dřív… já si nemůžu dovolit být dětinský… mohl bych taky skončit mrtvý… což by bylo špatný… pro mě… a ještě hůř – pro ostatní…

Moje ruce kloužou ze Snapeova krku na jeho ramena a chtějí tam pokračovat v masáži…

„Takhle to nejde správně,“ zabroukám a dělám na tom, abych ho osvobodil z jeho hábitu.

Kupodivu to dovolí a dokonce mi s tím pomáhá. Objeví se bílá, velmi měkká bavlněná košile a široce střižené černé kalhoty, ve kterých se skrývají takřka nekonečně dlouhé nohy… wau… za těmahle nohama by měl člověk fakt hvízdnout… jestlipak je kvůli tomu schovává?

Stále ještě sedí, přesto můžu vidět jeho zadek a ten stojí za víc než jen jeden pohled…

 

Severus

Nevím, proč připouštím, aby mi svlékl hábit, ale dělám to… možná proto, že nechci, aby přestal… vím, že tohle tady se nemělo stát… jsem učitel… on je student… ale aspoň je podle zákona dospělý… Merline… je to mladý kluk! Ale to tělo, které se mi tiskne k zádům a poskytuje mi podpěru, patří dospělému – i když mladému – muži a šlachovité svalstvo, jistě žádnému neduživci… famfrpál by měl být zakázán… když formuje takové přitažlivé tělo… měl jsem pravdu… je velmi hubený… ale ne opravdu vyzáblý… protože je tam všechno, co k muži patří… a ve více než jen dostatečném množství, pokud to, se tu tiskne k mé kostrči, správně posuzuji.

„To má být nabídka, Pottere?“ zamumlám a otřu se mnohoznačně o tu lákavou bouli.

„Hmm?“ zabručí jen.

„No tohle tady,“ míním s o něco důraznějším šťouchancem. „A neříkejte mi teď, že to je vaše kouzelnická hůlka.“

Ozve se tiché zahihňání, zní docela hříšně.

„Ale vždyť jo,“ zašeptá do mého ucha a jeho dech se mi otře o kůži, přiměje mě se zachvět. „Ona kouzelnická hůlka, kterou mi člověk nemůže vzít Expelliarmem.“

Ten spratek opravdu vtipkuje?! Další horké zachvění se prožene mým tělem a shromáždí se v mém středu. To ‚Ano, oh, ano‘ vytí, které z toho směru zaznívá, mě téměř ohluší.

Smělé prsty začínají klouzat po mé hrudi a zkoušejí se dostat k poklopci mých kalhot.

„Pottere,“ zavrčím varovně.

Když zachází tak daleko, opravdu nemůžu za nic ručit.

„Copak, profesore?“ ozve se až příliš nevinně. „Takhle lépe dosáhnu na všechny svalové partie.“

Ten kluk je čirá smyslnost na dvou nohách, současně nevinný a hříšný. Jeho prsty jsou velmi šikovné ve své práci, zavadí jakoby náhodně o mé citlivé bradavky, dokud neztvrdnou a horká láva se odtamtud nepřiřítí dolů… jestli zajde ještě dál, ještě se udělám do kalhot… je to trochu dávno, co jsem si takové pocity dovolil a teď mě hrozí přemoci. Zaskřípu zuby a rozvzpomenu se na poslední zbytky svého sebeovládání… až… cítím, že se něco velmi jemného a hebkého přitiskne k mojí šíji a najednou se to tam trochu zvlhčí…

 

Harry

Myslím, že teď chci sex… ryzí, živočišný sex s tímhle mužem… byl jsem panic už dost dlouho a když už, tak s někým, kdo má ponětí o věci… co si tak ostatní kluci v ložnici vypravují, tak to může být docela pěkně trapné, když jsou oba partneři nezkušení a to fakt mít nemusím…

Jasně, teoreticky vím, jak na to… ale prakticky… nyní bych si možná tady a teď měl dopřát trochu doučování od svého profesora.

Merline, ten chlap voní tak chutně… nemůžu jinak a začnu olizovat kůži na jeho krku… na dotek je to velkolepé a chutná ještě lépe. Malé zasténání unikne jeho rty, a pokud můžu věřit jeho předchozím slovům, pak proti dalším aktivitám nic nemá… můj pohled padne do jeho klína a já můžu vidět, že je právě tak vzrušený jako já… i když široké kalhoty to tak trochu schovávají…

Moje prsty přejíždějí po jeho nyní již nahé hrudi a všímají si jemného ochlupení, které je na dotek neuvěřitelně hebké… moje ruce jej zvědavě následují dolů, kde se ztrácí v tenké linii v černých kalhotách…

„Pottere,“ zavrčí znovu.

„Tak se jmenuju,“ zašeptám mu do ucha a můj zvědavý jazyk ho pohladí po boltci a vydoluje z něj další malý sten.

Stále víc se moje smělé prsty přibližují k jeho opasku, ale sotva se k němu dostanou, vyklouznou zase nahoru… pořád nahoru a dolů… rád bych se dotknul a věřím i, že bych se toho mohl odvážit, vytáhnout mu korunní klenoty z kalhot… ještě se nebránil proti ničemu, co jsem tu s ním prováděl…

Najdu knoflíky na poklopci a začnu je rozepínat, přitom se stále znovu dotýkám pod nimi ležící vybouleniny. Protože je ho tam opravdu hodně a já si najednou připadám docela malý a nedostatečně stavěný… no jo, víc teď nemám co nabídnout…

 

Severus

Pomalu zachází opravdu příliš daleko. Když to tak nechám pokračovat, připouštím, aby vedl, a to nemám v povaze… přinejmenším ne, pokud se jedná o dobrovolný sex… těm ostatním nemohu zabránit a není v mé moci, držet Voldyho veselou partu zpátky, když on vydal nějaký takový příkaz… teď bych na to opravdu neměl myslet… je to zkrátka příliš odrazující.

Otočím se k chlapci a přitáhnu ho k sobě. Roztáhne nohy a usadí se na mém klíně. Nevím, jestli to byl tak dobrý nápad, protože naše erekce se už téměř bolestivě vzájemně třou. Chlapec se zakloní a jeho divoké vlasy mu spadají na krk, brýle dávno zmizely do neznáma a já si mohu ty zářivé smaragdy prohlédnout úplně nezakryté.

Nemohu v nich číst, ale to, co mohu i tak rozeznat je, že si to tu skutečně užívá.

Začnu ho osvobozovat od příliš širokého svetru a jsem překvapený, co za mužnou, i když velmi hubenou hruď se pod ním nachází. Jeho malé tmavé bradavky mě lákají, abych je ochutnal a mé lepší Já upadá do kómatu. Polapím je rty a silně nasaju, olizuji je, foukám na ně a mladé tělo na mém klíně se rozechvěje…

Chci toho mladíka… chci ho tady a teď a chci ho s těma jeho zelenýma očima a rozježenými vlasy… nehledě na zbytek.

Kluk se o mě otírá a já se pustím do rozepínání i jeho kalhot. Jeho ruce leží na mých ramenech a drží se mě pevně, přitom se zaklání dozadu tak daleko, že se musí opírat o jednu z polic tady, aby nepřepadl dolů.

Když rozepnu opasek, sklouznou jeho příliš široké kalhoty téměř samy od sebe dolů a moje prsty se prosmeknou dovnitř, aniž by je rozepínaly.

Hladký, mladý penis mi skočí do dlaně téměř sám od sebe a já jej začnu laskat. Chlapec hlasitě zasténá, kouše se do rtů, aby nebyl příliš hlučný.

„Nebraň se tomu,“ šeptám mu. „Líbí se mi tě tak slyšet.“

To také zdatně udělá. Jeho rty jsou pootevřené a malý růžový jazyk mezi nimi prokmitne neuvěřitelně erotickým způsobem. Chytím jej svými rty a on překvapeně zalapá po vzduchu, ale hned nato mě s ním začne pokoušet a lehce chňapat po mých rtech. Fantastická mladíkova sladká chuť zasáhne mé chuťové pohárky a já nemohu uvěřit, jak báječně ten kluk chutná.

Jeho mozolnaté ruce přejíždějí prudce a přece jemně po mé kůži, jakoby již déle nebyl schopen kontrolovat své činy.

 

Harry

Merline, můžu toho chlapa líbat… s Cho to bylo prostě jen mokré… ale tohle mi vhání elektrický třes do celého těla a já nevím, jak dlouho tyhle aktivity ještě zvládnu vydržet… nikdy to nevydržím nijak zvlášť dlouho… tu ruku, která škádlivě přejíždí přes můj nejlepší kousek, patří zakázat…

Hrdelně sténám a chci víc.

Druhá ruka se vzadu vkrade do mých kalhot a začne masírovat můj zadek. To je naprosto úžasné. Roztáhnu nohy ještě víc, chtěl bych jeho ruce, prsty a rty cítit všude.

Ruka na mém zadku mě přiměje se trochu nadzvednout a dřív, než to opravdu zaznamenám, jsou kalhoty spolu s trenkami pryč. On vstane, a zatímco dělá tohle, omotám mu nohy kolem boků. Zbaví se svých kalhot a zase si sedne. Je fantastické cítit jeho nahou kůži na té mojí, to tvrdé, pulzující maso, které se o mně otírá… Bože, ten chlap je štědře vybavený.

S přivřenýma očima vrhnu pohled dolů a musím polknout… Bože!!!

Přitahuje můj klín těsněji k tomu svému a jeho prsty sklouznou po mé štěrbině, téměř tázavě, zda smí zajít dál.

„Udělej něco,“ zasupím a ještě nikdy jsem nebyl tak vzrušený, jako v tomhle okamžiku. „Cokoli!“

„Cokoli?“ vrátí se mi s obvyklým výsměchem.

„To je jedno,“ sténám a svíjím se na jeho klíně, což ho zaručeně nenechá chladným.

 

Severus

‚Nuže, Severusi, to zní jako pozvání,‘ pomyslím si a začnu masírovat jeho malý prstenec svalů.

Udivuje mě, že se už dávno neudělal, být na dotek tak tvrdý jako on. S posunkem mi do ruky připluje kelímek s vazelínou, která mi obvykle slouží jako základní prvek pro různé masti, ale na to, co mám v úmyslu teď, se také výborně hodí. Trochu jí naberu na své prsty a začnu masírovat jeho vstup. Už zase sténá a ty zvuky znějí jako zpěv andělů… kdo by si pomyslel, že ten vysoce vychvalovaný zlatý chlapec Nebelvíru je tak zakázaně žhavý divoch.

Opatrně proniknu jedním prstem do něj a začnu ho rozšiřovat, pátrám po tom určitém místu, které ho přinutí vidět hvězdy, až ho najdu. Tichý výkřik svědčí o mém úspěchu.

„Oh, víc!“ vzdychá mi do ucha. „Dej mi víc… je to tak dobré!“

Nenechám se pobízet dvakrát a proniknu do něj druhým prstem. Chlapec těžce oddychuje a sténá, vzdychá a tře se proti mně. Opravdu nevím, jak dlouho se ještě zvládnu kontrolovat, ale chci se s ním skutečně vyspat a snažím se odvést své myšlenky jiným směrem, aby to neskončilo příliš brzy.

„Oh božeeee!“ vzdychá. „Udělej něco… prosím, udělej něco!“

„Jen klid,“ šeptám mu. „Nechci ti ublížit.“

„Neublížíš…“ vrátí se mi trhaně.

Znovu ho trochu nadzvednu, abych mohl štědrou porci vazelíny nanést na svou vlastní tvrdost. Musím polknout, protože celá tahle činnost mě dožene málem přes práh… opravdu jsem už dlouho neměl dobrý sex… jistá potrestání, jimž jsem se musel podrobit, nemají se sexem nic společného, ty jsou jen ponižující a způsobují zasranou bolest… a vazelínu přitom nikdo nevyužije…

Velmi opatrně a pomalu nechám roztažený otvor chlapce sklouznout po mém penisu a ten pocit mě přivádí téměř k šílenství… ten kluk je tak zatraceně těsný…

„Ano… oh ano!“ vykřikne a trhnutím z jeho strany jsem úplně v něm.

Setrvává lapaje po dechu na mé hrudi a snaží se zvyknout si na ten pocit naplnění.

 

Harry

Sedím na něm a on je úplně ve mně. Je to velmi neobvyklé a trochu to pálí, ale nebolí to, dělá mě to spíš ještě nadrženějším. Dá mi trochu času, abych si na ten pocit zvyknul, nic nedělá. Teprve když se na něm začnu pohupovat nahoru a dolů, vyrazí i on nahoru a já můžu jen lapat po dechu, křičet a sténat. Nikdy bych si nepomyslel, že by to mohlo být tak nekonečně ostré, spát s mužem, jinak bych to udělal už mnohem dřív a ušetřil si tím docela dost vpravdě neskutečných a nerealistických mokrých snů…

Jezdím na něm seshora a on do mě buší zespoda. Když se vezme v úvahu, že se stále ještě nacházíme na laboratorní stoličce, je to docela pěkně troufalá a riskantní akce… ale celý je to žhavý jak jen málo co…

Dělám to divoce se svým absolutně nejnenáviděnějším učitelem, mám zvířecí sex se Snapem a myslím si, že je to jednoduše boží, a chci víc… jsem fakt zralý na hospitalizaci u Sv. Munga…

 

Severus

Mladík na mně je tak divoký, že je obtížné držet rovnováhu a kdyby nebyl pořád ještě opřený o poličku, byli bychom se jistě už dávno zřítili na kamennou podlahu.

Vzájemně se poháníme stále výš a výš, až on s jedním vysvobozujícím výkřikem skočí přes útes a mě prostřednictvím hříšných kontrakcí svých pevných svalů po dvou dalších přírazech jednoduše strhne s sebou.

S důvěrou se ke mně přitulí a já si kladu otázku, čím jsem si od něj tu důvěru tak najednou vysloužil. Jen proto, že jsem se s ním vyspal? … ten kluk je opravdu naivní… mezi námi to vůbec nic nezmění… nebo ano?

„Díky,“ zamumlá téměř zasněně do ohbí mého krku. „Nevěděl jsem, že sex může být tak pěkný.“

„Pak ale nemáš moc zkušeností,“ řeknu posměšně.

„Vůbec žádné,“ doslova zavrní.

Oh Merline! Měl svoje poprvé se mnou… starým netopýrem ze sklepení… měl tu nepravděpodobnou důvěru ke mně, poskytnout mi tohle… oh bože… čím jsem si to zasloužil?!

Nemůžu ho teď prostě jen tak vyhodit… ne po tomhle… vůbec nehledě na to, že jsme stále ještě vzájemně spojeni a on usíná. Opatrně se od něj oddělím, abych ho nevzbudil, a on si tiše povzdechne. Pak vezmu to příliš lehké tělo do náruče a přenesu ho do své ložnice.

Po několika rozmanitých myšlenkách si pak ale lehnu vedle něj a než usnu, musím zkonstatovat, že se přece všechno mezi námi změnilo a že bych si něco takového rád brzy zase zopakoval.

Udělalo mi to prostě příliš dobře a… bolest hlavy zmizela, jako by nikdy neexistovala… asi opravdu potřebuji trochu pravidelného dobrého sexu, abych se cítil dobře… nu ano, člověk by měl tělu v každém případě dát to, co potřebuje, když chce zůstat zdravý… a chce dostát svým povinnostem…

… jako vystresovaný učitel…

… Brumbálův špion…

… a na pokraji propasti žijící Smrtijed…

 

~ Konec ~