Klub predátorů - 1. kapitola

Hola hou, všechny vás moc a moc zdravím :)

Tak mě tak napadlo, že 24. prosinec by mohl být dobrý den pro start povídky, kterou se s přestávkami zabývám už od jara. Jo, já vím, je to děs, sama jsem se divila, že se tu toho za ten rok moc nedělo, devět příspěvků, to je vážně slabota, ale co nadělám... Snad vám aspoň teď na konci roku a následujících pár týdnů udělám trochu radost. Kdo nečetl varování a moje okecáváníčko, nechť se kouká vrátit sem a napravit to. Když už se s tím píšu :) 

Obrovitánský dík patří jednoznačně Adelaine :) Bez té by to zkrátka nešlo.

Všem přeji hezké počtení a krásné a pohodové vánoční svátky!

Sit.

ooOoo

Mladá dívka se otočila. Myslela si, že zaslechla nějaký zvuk, ale ulice se zdála být prázdná. Klub už nebyl moc daleko, tak přidala do kroku. Jen pár stop od ní se rozlétly dveře a na ulici se vyhrnula skupina zjevně opilých mužů. Prošli kolem ní, chlípně na ni pošilhávali a hvízdali, ale dívka si jich nevšímala. O pár vteřin později se dostala k nenápadně vyhlížejícím dveřím do klubu a už-už přitiskla ruku ke kovovému rámu, když se najednou vedle ní ze tmy zhmotnila další postava.

„Dobrý večer,“ řekl hluboký mužský hlas až příliš blízko jejího ucha. Polekaně vzhlédla přímo do tváře rusovlasého cizince. Muž se na ni usmál, přitiskl svou ruku na kov vedle té její a přidržel jí dveře otevřené, aby mohla vstoupit.

Zvláštně se na něj podívala, ale předešla ho do klubu. On ji následoval v těsném závěsu. Nevěděla, co si o tom muži má myslet.

Ztratili jeden druhého v davu a dívka si šla dát k baru něco k pití, ale když vstoupila na taneční parket, stál před ní zas.

„Zdravím.“

Znovu k němu překvapeně vzhlédla.

„Chceš tančit?“ zeptal se a dívka přikývla. Koneckonců byl docela hezký. Usmál se a přitáhl si ji blíž.

Tu noc spolu tančili více než jednou a potom, co společně opustili klub, ji vzal domů. Jak to tak často chodí, pozvala ho na máslový ležák a myslela tím něco jiného. Nakonec byl opravdu hezký a milý.

Pili máslový ležák a kávu, a když už nebylo co jiného pít, pozvala ho do své ložnice.

Ostatní muži v kruhu se zasmáli. „Žádná skutečná výzva, hm?“ vysmíval se jeden z nich a usrknul ze svého nápoje.

Bill Weasley si odfrknul. „Nejsem tak špatný lovec, víte! Možná ještě nemám vaše zkušenosti, ale nebyl jsem to já, koho minulý pátek málem vyhodili z ložnice toho kluka,“ zazubil se.

Snape si odfrknul. „Přinejmenším se ten incident ukázal jako mnohem větší výzva, nemyslíte? Jsem si jistý, že na tuhle holčičku bylo snadné zapůsobit.“

„Byla rozkošná! A ten večer jsem neměl chuť na žádný boj. Vy na druhé straně, se zdáte být na lovu dvacet čtyři hodin denně,“ odsekl Bill. „Dobře. Pokud si myslíte, že jsem tak zatraceně neohrabaný, co byste řekl na malou výzvu, drahý profesore?“

Snape upil svého vína. „Vždy jsem otevřený novým návrhům, jak byste měl touto dobou vědět.“

Bill se usmál. „Velmi dobře, pane profesore. Řekněme, že se sejdeme znovu za tři týdny. To by nám mělo dát dostatek příležitostí k vyšlapání nových cestiček. Předpokládám, že se zúčastníte konference Obrany příští týden?“

Snape v odpověď přikývl.

„Poté naši kolegové posoudí, kdo zaznamenal větší úlovek.“

Snape souhlasně sklonil hlavu, v očích výraz jasně říkající, že nepochybuje o tom, kdo bude mít více štěstí.

ooOoo

Harry vystoupil z  ohromného krbu, kterým se právě přiletaxoval. Naštěstí byl dost velký, aby zvládl několik příchodů letaxem najednou. Jako vždy se mu podařilo obalit se sazemi, načež se smířeně rozkašlal.

Když se rozhlédl kolem, zjistil, že se nachází v obrovské hale něčeho, co kdysi mohlo být rodinným panským sídlem, ale co teď sloužilo jako nejmodernější konferenční centrum v celé kouzelnické Británii.

Stěny odrážely zvuk kroků stovek lidí.

Náhle se ocitl tváří v tvář Remusovi Lupinovi.

„Pane profesore! Nevěděl jsem, že tu budete!“ Potřásli si rukama a Remus se usmál.

„Jak je mi známo, je tu i někdo jiný, kdo tě rád uvidí, Harry.“

Přelétl očima dav a zamával na někoho, koho Harry nemohl vidět, protože lidé, kteří je obklopovali, byli všichni vyšší než on. Nebylo však těžké si představit, kdo se k nim připojí, a tak roztáhl rty do širokého úsměvu.

Sirius k nim dorazil o několik vteřin později a okamžitě zajal Harryho v těsném objetí.

Pár stop vedle se dav rozestoupil před další postavou, která právě přicestovala krbem do haly. Snape vyšel z plamenů elegantně jako vždy, bez jediného smítka prachu na svých černých šatech.

Na tváři se mu zformoval úšklebek, když o kousek dál spatřil Pottera a jeho podvraťáckého kmotra v podle všeho neoddělitelně propojené změti hábitů.

Lupin, který stál vedle těch dvou, si ho všiml, ale než stačil cokoliv říct, Snape zmizel v davu.

Harry byl stále ohromený. „Proč jsi mi neřekl, že tady budeš?“

„Zřejmě jsem chtěl, aby to bylo překvapení,“ ušklíbl se Sirius. „A opravdu se těším na velkou řeč svého kmotřence.“ Harry zakoulel očima a plesknul ho po ruce.

„Neprovokuj! Bude to mizerný, vím to. Budou se mi smát. Nechápu, co mě to popadlo.“

„Ne, Harry, určitě to zvládneš,“ ujišťoval ho Remus.

„Jsem víc praktický typ, jestli víte, co tím myslím,“ odpověděl Harry a povzdechl si. „Nemyslím, že přednášky jsou něco pro mě…“ Znovu si povzdechl. „Pojďte, chci se dostat do svého pokoje.“ Společně přešli k recepčnímu, který zkontroloval Harryho rezervaci a podal mu klíč od jeho pokojů.

Když dorazili do Harryho pokoje, Sirius sebou praštil na postel.

„Hele, moc se neuvelebuj, chci si jít dát něco k snědku, a brzy,“ káral ho Remus.

„Já taky!“ ozval se Harry a vytáhl z kapsy u kalhot malý kufr, který obsahoval jeho oblečení. Zvětšil ho a položil dolů na úpatí své postele. „Ani jsem se nerozhodl, co si vezmu na sebe!“ zaskřehotal, když vytáhl několik hábitů a pověsil je zepředu na dveře šatníku.

Sirius se tiše uchichtnul. „No, podle mě vypadáš dobře…“

„Dobře? Nechci vypadat dobře! Potřebuju vypadat sebejistě. A to se může stát, jen když budu mít na sobě správné oblečení.“ Sirius si nepatrně odfrkl, ale Harry ho ignoroval. Z představy, že bude stát před tisíci odborníky na Obranu, profesně mnohem starších než on, se mu podlamovala kolena.

„No tak pojďme,“ řekl a hodil pár posledních hábitů na postel. „Nemám na to teď nervy.“

Šli zpátky do přízemí a Harry najednou pocítil žaludeční nevolnost, když mezi nyní prořídlejším davem uviděl reportéra Denního věštce. Sirius ho chlácholivě poplácal po rameni a táhl ho vpřed do hotelové restaurace, kde se posadili u stolu daleko od zvědavých očí.

„Nemám moc hlad,“ přiznal Harry a zasmušile zíral do menu.

„Ale musíš něco sníst! S prázdným žaludkem se nebudeš moct soustředit!“ argumentoval Sirius. „Pravda, Remusi?“

Remus přikývl, ale vypadal trochu roztěkaně. „Hledáš někoho?“ zajímal se Sirius.

„Ne. Ne, jen jsem pozoroval lidi,“ odpověděl Remus trochu moc rychle.

Sirius pozvedl jedno obočí, ale dál to nekomentoval. „Tak, co jsi dělal od doby, co jsme se viděli naposledy, Harry?“

„Oh, nic zvláštního. Dostal jsem nový úkol. Zbavit se něčeho, co se pohybuje v Graceton Manor House.“

„Ale klienta nech prosím tebe naživu, dobře?“ Sirius se zasmál a poplácal ho po zádech.

Brzy přišel číšník, aby přijal jejich objednávky a i přes Harryho protesty mu kmotr objednal obrovský talíř těstovin a pudink.

Zatímco čekali, až jim přinesou jídlo, Harry poslouchal, jak se Sirius s Remusem baví, a očima těkal po davu. Když nechal pohled zabloudit přes kout za nimi potřetí, myslel si, že zahlédl stín, který tam předtím nebyl. Trochu potřásl hlavou a proklel svou paranoiu. Podobné věci byly jen vedlejším efektem jeho práce a přílišné fantastičnosti z jeho strany.

Byl právě znovu rozptýlen Remusovou otázkou, když si pomyslel, že si všiml pohybu v tom tmavém koutě. Opět se otočil a tentokrát to uviděl. Nebo spíš jeho. Snape, jeho bývalý profesor lektvarů se tam právě usazoval.

Snape na okamžik zachytil jeho pohled, načež se mírně ušklíbl a pak se vedle Harryho objevil číšník a položil před něj jeho talíř.

Harry by neřekl, že je to možné, ale teď byla jeho chuť k jídlu ještě menší než dřív.

Apaticky posouval jídlo po talíři, čímž si vysloužil mnoho starostlivých pohledů od Remuse a Siriuse.

ooOoo

Snape přes okraj své sklenky pozoroval tři postavy před sebou a podivoval se chlapcově nervozitě. Byl překvapený, když zjistil, že Potter přijal nabídku přednášet na konferenci. Nakonec to byly jen tři roky, co ten mladý muž opustil školu, a on si nedokázal představit, že by měl Potter dost zkušeností v oblasti lovu temných bytostí, aby si na to troufl. Ale jakmile se to týkalo chlapce, byl Severus vždy připravený na zázraky.

Snape se samozřejmě zúčastní a už se těšil na diskuzi poté. Koneckonců měl pár věcí, které chtěl k dané záležitosti říct.

Díval se, jak chlapec odhodil vidličku a vstal. Po rychlé rozpravě s kmotrem a Lupinem Potter restauraci opustil.

ooOoo

Zbytek času Harry strávil přecházením po pokoji. Poznámky si prošel už asi milionkrát, ale pořád si nemohl zapamatovat, co chtěl říct. Naštěstí ho Sirius s Remusem nechali na pokoji. Ze Siriusových dobře míněných komentářů by se zbláznil.

Patnáct minut před začátkem své přednášky nakráčel dolů do největší místnosti, kde se už shromáždila většina lidí. Když oznamovatel konečně vyvolal jeho jméno, srdce se mu málem zastavilo. Stál uprostřed sálu jako přikovaný, než se Remusovi konečně podařilo ho jemně popostrčit směrem do přední části.

Nemotorně doklopýtal na pódium a zamrkal v příliš jasném osvětlení. Odkašlal si, vrhnul rychlé Sonorus a rozhlédl se po davu.

„Um, vítejte dámy a pánové,“ vykoktal a sevřel své poznámky mnohem pevněji, takže pergamen trochu pokroutil.

„Jak jste už jistě, um, vyrozuměli z dnešního programu, dám vám krátký přehled o své práci coby lovce a pak bych vás rád pozval k účasti na diskuzi a položení všech otázek, které ze sebe zoufale chcete dostat.“

ooOoo

Když skončil, Harry si ze své přednášky nepamatoval nic, ale publiku se zřejmě líbila. Zahrnuli ho ovacemi ve stoje, tolik příznačnými pro Chlapce, který přežil, ale Harry si je docela navykl ignorovat, než pozvedl ruku, aby zahájil otevřenou diskuzi. Věděl, že tady by mohl obstát.

Poté, co se publikum znovu usadilo, zvedlo se okamžitě několik rukou. Harry namátkou některé z nich vyvolal a odpověděl na jednoduché otázky o své práci. Nemohl se dlouho vyhýbat pozornosti rukou několika expertů v oblasti Obrany proti černé magii. Nečekal, že tolik jich bude chtít poslouchat jeho přednášku.

Znervózněl ještě víc, když si povšiml temné postavy v zadní části místnosti. Snape. Samozřejmě, on by nikdy nepropásl možnost sledovat Harryho, jak ze sebe dělá blázna. K jeho překvapení zůstával Snape potichu.

Hodina diskuze byla téměř u konce a Harry si podle svého vlastního názoru vedl dobře. Otázky a komentáře pomalu ustávaly a následovalo ticho.

Snape záměrně zachytil Potterův pohled a viděl, jak se chlapec psychicky připravil.

„Pane Pottere,“ ozval se ze zadní části místnosti uštěpačný hlas, „jsem překvapen vaší nenadálou výřečností. Musíte být ve skvělé formě, opravdu.“

Harry polkl, vyvedený z míry. Samozřejmě bylo zvykem, že se účastníci sami představí, ale Snape se tím zcela zjevně neobtěžoval.

„Mohl byste mi vysvětlit, jak řešíte situace, které se netýkají temných stvoření v obvyklém slova smyslu, ale řekněme, zvěromága, kterého byste mohl považovat za nebezpečného?“

„Ehm…“ Skvělý začátek. „Myslíte, jestli bych dokázal rozpoznat zvěromága a vypořádat se s ním odpovídajícím způsobem?“ Tady, celá věta. Nuže, to nebylo moc těžké, ne?

Snape se ušklíbl. Lidi by to nedokázali poznat jako takové, ale Harry to mohl vidět v jeho očích. „Například, pane Pottere. Myslíte, že zvěromágové jsou schopní si přenést většinu z toho, co definuje způsob, jakým člověk myslí skrz transformaci do jejich zvířecího protějšku?“

Harry přikývl. „Myslím, že ano. Co dělá některé z nich tak nebezpečné, by mohlo být spíš způsobeno jejich zvířecími instinkty, které nemohou být utlumeny.“

„Takže vy naznačujete, že zvěromág je vám oprávněně vydán na milost, abyste ho lovil, jste-li toho názoru, že jejich instinktivní chování představuje hrozbu?“

„…Ano, předpokládám,“ souhlasil Harry. „Ještě jsem nepřemýšlel o zaměření pozornosti na zvěromágy.“

„Možná byste o tom měl začít uvažovat, pane Pottere. Jeden nikdy neví, mohl byste jednomu z nich stanout tváří v tvář mnohem dřív, než myslíte.“

Harry se na něj podezíravě zadíval, a když nereagoval hned, Snape se otočil ke dveřím.

ooOoo

Když se Harry vrátil k Siriusovi a Remusovi, oba se na něj podívali úkosem. „Čeho chtěl ten umaštěný bastard dosáhnout?“ ptal se Sirius podezíravě. Nelíbilo se mu, jak Snape mluvil o zvěromázích, jako kdyby čemukoliv kolem nich rozuměl.

„Nemám ponětí,“ pokrčil Harry rameny. „Ale aspoň nebyl příliš kritický.“

Sirius na to otevřel pusu, ale Harry ho přerušil dřív, než stačil říct něco kousavého.

„Vím, že ho nemáš rád, ale on je v téhle oblasti mistr. Od té doby, co konečně dostal post učitele obrany v Bradavicích, je jeho integrita mezi jeho kolegy uznávaná. Ví, o čem mluví.“

Sirius něco zavrčel, ale nemohl se o tom se svým kmotřencem hádat. Přesto Snapea mít rád nemusel.

Remus změnil téma. „Tvá nervozita byla mimochodem naprosto zbytečná, odvedl jsi tam skvělou práci.“

„Opravdu? Nemůžu si vzpomenout na nic z toho, co jsem říkal!“

„Stejně to určitě znáš všechno zpaměti,“ zasmál se Sirius. „No, jsem na tebe opravdu hrdý.“

„Oh, no tak, není to nic extra. Vsadím se, že v příštím čísle čtvrtletníku Obrany nebude nic než kritika. Snaží se pracovat proti mé perfektní image už celé roky.“

„Hej, kde je můj optimistický kmotřenec a co jsi s ním udělal? Ne, opravdu, jen věř nám, když říkáme, že jsi byl brilantní.“

„Tak jo, vyhráli jste. Můžeme už jít? Mám hlad.“

„To máš z toho odmítání jídla, co jsme se do tebe snažili nacpat,“ usmál se Remus a vydali se zpátky do restaurace.

Tentokrát Harry jídlo neodmítl. Snědl dvojitou porci těstovin a čokoládové rakvičky jako dezert. Nevšiml si očí, které ho opět pozorovaly.

ooOoo

Později ten večer sebou Harry zmítal a převracel se ve velké, prázdné posteli. Spánek se mu vyhýbal a dnešní diskuze se mu v hlavě opakovala pořád dokola. Snapeovy komentáře byly méně kousavé, než se obával. Hodně o tom muži a jeho práci slyšel a navzdory nepřátelství, které mezi nimi podle všeho vždy existovalo, by si s ním rád promluvil trochu víc. Možná, že vzdálenost, kterou teď mezi sebou měli, když už nebyli student a učitel, by tomu pomohla.

Po asi dvou hodinách, během kterých se marně pokoušel usnout, si Harry povzdechl a vstal. Nemělo smysl promrhat noc v posteli. Tak se rozhodl zajít do baru na půlnoční drink.

Tentokrát se tolik nestaral o své vzezření a hodil na sebe džíny a lehčí svetr. Chtěl se jen cítit pohodlně. Do kapsy si strčil nějaké peníze a zamířil dolů. Možná trochu se zkárovat by mohlo být odpovědí na jeho současný problém.

Bar byl povětšinou prázdný, jen pár židlí bylo obsazených. Harry se posadil do rohu, tak daleko od ostatních, jak bylo možné. Poté, co si objednal whisky, střelil pohledem po stolcích a dbal na to, aby nepřitáhl žádnou pozornost, protože nepotřeboval konverzovat s dalším nadšeným obdivovatelem.

Dneska si tu diskuzi docela užil a těšil se na účast v dalších během příštích pár dnů teď, když jeho nervozita byla pryč.

Pití dorazilo a on zamyšleně usrknul, dumaje o své nynější práci. Měl ji moc rád. Byla to výzva, která ho udržovala ve střehu, ale tak odlišná od toho, co musel dělat v boji proti Voldemortovi. Tahle konference byla šancí naučit se o tolik víc a možná i rozšířit nabídku služeb, které poskytoval.

Jeho hloubání bylo náhle přerušeno, když bočním vchodem do baru vstoupila temná postava. Okamžitě ji poznal. Jejich oči se na pár vteřin střetly, než Harry zase sklonil hlavu ke svému pití. Doufal, že by tomuhle mohl nějak uniknout. Nebyl si jistý, jestli byl právě teď schopen čelit jistě sarkastickým poznámkám.

Jeho přání však nebylo vyslyšeno. Snape si objednal na baru a pak zamířil rovnou k němu. „Dobrý večer, pane Pottere.“

„Oh, um, zdravím, profesore.“ Harry vzhlédl, když se muž usadil naproti němu. „Tohle není právě moje noc, pane.“

„Proč ne? Očividně jste se svou přednáškou dnes odpoledne uspěl. Moji vážení kolegové si vás již značně vysoce považují.“

„Jen jsem mluvil o svých zkušenostech a… no, kdo si Harryho Pottera docela vysoce nepovažuje?“ Spolknul pachuť svých hořkých slov spolu s velkým douškem pití.

„A co vaše zkušenosti? Copak jste toho na svůj věk neudělal dost?“

„Jo, jasně, ale čekal jsem něco víc. Ne, pokud jde o práci, ale… vás to pravděpodobně nezajímá.“ Harry si povzdechl. Jeho sklenka byla prázdná, tak pokynul barmanovi o další.

Snape se na něj pozorně zadíval, ale neřekl nic. Harry měl pocit, že Snape nesouhlasil s tou poslední částí jeho prohlášení. Pár minut uplynulo v tichosti, která byla narušena jen tehdy, když barman přinesl Harrymu drink.

„Od kdy je pro nás možné vést tento druh konverzace?“ Harry se v duchu plácnul do čela, protože, no… ani jeden z nich totiž nějakou chvíli nic neříkal. „Protože já pořád ještě nejsem zvyklý na… vy víte.“ Harry mírně potřásl hlavou a znovu se pohroužil do svého pití.

Jedno obočí putovalo vzhůru.  „Na co, Pottere? Na nehádání se?“

„No, jo. Myslím.“

Snape si odfrknul. „Říká se tomu ‚dospět‘, pokud vím.“ Upil ze svého vlastního nápoje. „A možná to platí pro nás oba,“ dodal polohlasně, než si odkašlal.

Harry si ho trochu zaskočeně prohlížel, pak řekl: „Necítím, že bych víc dospěl potom, co jsem opustil školu.“ Jedním nehtem lehce škrábl do hrany dřevěného stolu.

„Nepředpokládám, že ty tři roky mohly vůbec být tak nesnesitelně klidné, jak mi chcete namluvit.“

„Pro mě byly. Lov temných bestií a návrat domů do prázdného bytu, většinou.“

Snape usrknul svého nápoje a upřeně na něj zazíral. „A tady bych si myslel, že po porážce Temného pána by si hrdina mohl užívat.“

„Neužívám si alkohol a ochotné fanoušky, pokud myslíte tohle,“ odseknul Harry.

Snape pozvedl obočí. „Mluvil jsem o životě, Pottere. Ať už je to cokoli, co mladí lidé vašeho věku dělají.“

„Oh. No, ještě jsem doteď nenašel nic, co by mě opravdu lákalo.“

Znovu to obočí. „Chápu.“

Harry dopil druhou skleničku a znovu mávnul na barmana. Muž ho však neviděl, tak přešel k baru, aby si objednal tam. Když se otočil se sklenicí vody, všiml si, jak ho Snape pozoruje.

„Líbí se vám, co vidíte?“ zavtipkoval, když si zase sedal.

„Myslím, že byste měl být schopen na tuhle otázku odpovědět už před nějakou dobou,“ odpověděl Snape a přimhouřil oči na Harryho sklenku.

Harry se na něj zmateně podíval. „Chcete říct… Co tím chcete říct?“

„Chci tím říct, pane Pottere, že nemáte naprosto žádné pozorovací schopnosti.“

„To nikdy nebyla moje silná stránka,“ povzdechl si Harry. „Vlastně jsem tu otázku myslel jako vtip. Nikdy by mě nenapadlo, že by něco jako tohle mohlo mezi námi přijít na přetřes, jelikož to byla vždycky jedna z věcí, které jsem nemusel zkoumat, protože bylo víc než zřejmé, že…“ Náhle se zarazil ve svém blábolení a vzhlédl.

Snape se uculoval. „Copak, zajímá vás, co si o vás myslím?“

Harry okamžitě ztichnul. Snapeův upřený pohled jakoby pronikal skrze něj a on se nepohodlně zavrtěl, a zarýpal nehtem do dřeva, tentokrát hlouběji.

„Um, možná bych už měl jít. Je pozdě,“ řekl nakonec Harry a překvapil je oba tím, že se zvedl k odchodu.

Snape se na něj zaskočeně podíval a pokochal se přitom jeho plachým ruměncem. Strnule přikývl. „Jak si přejete.“

„Um, dobrou noc, pane profesore,“ zamumlal Harry a pospíchal pryč.

ooOoo

Nakonec se mu podařilo aspoň zbytek té noci trochu prospat. Po probuzení příštího rána si odbyl svou ranní rutinu a sešel dolů na snídani.

Nedohodl se s Remusem a Siriusem, že půjdou na snídani spolu, takže vstoupil do restaurace sám. Jelikož bylo ještě brzy, bylo vzhůru jen málo kouzelníků a čarodějek.

Harry se chvíli rozhlížel a rozhodl se pro stůl ve vzdálenějším rohu místnosti, vedle jednoho rusovlasého cizince, který byl napůl schovaný za novinami, jimiž se momentálně zaobíral. Až když Harry přišel blíž, toho muže poznal.

„Bille!“ zvolal a zrychlil své kroky.

Bill vzhlédl od stránky, kterou studoval, a vstal, aby se s ním přivítal, v uchu se mu přitom jako vždy pohupovala náušnice z dračího zubu. Harry cítil teplo zaplavující mu hruď. Nikdy ho neomrzí mít kolem sebe lidi, kteří mu připomínají, jak dobrý je pocit mít rodinu.

„Harry! Konečně si s tebou můžu promluvit. Po tvojí včerejší přednášce jsem tě nemohl najít.“

Harry se na něj zazubil a pokrčil rameny. „Byl jsem vyčerpaný a vrátil jsem se do pokoje. Po té diskuzi jsem se na nic víc necítil.“

„Jo, no, trvalo to víc jak hodinu. A Snape byl pěkně divný,“ dodal Bill šeptem a odvrátil pohled.

„Oh. Jo. Mluvil jsem s ním minulou noc u baru. Nemohl jsem spát a šel jsem dolů na drink. Dělal mi společnost a řekl pár divných věcí.“

Bill se pomalu ohlédl zpátky na něj. „Co myslíš tím ‚divých věcí‘?“

„No, on… on chtěl vědět dost o tom, jaký byl můj život po Bradavicích. Zní to zvláštně, ale je to tak.“

Bill cosi nesrozumitelného zabručel. Po nějaké době se náhle zeptal: „A odkdy vy dva míváte… takový druh konverzace?“

Harry potlačil malé odfrknutí, když se mu vybavila obdobná slova ze včerejšího večera, ale zase rychle vystřízlivěl. „My… asi jsme museli nějak překonat něco z naší… zášti, abychom mohli během války spolupracovat,“ odpověděl zamyšleně Harry. „A-“ Jeho oči se přesunuly ke dveřím, „my o vlku…“

Bill se také otočil ke dveřím a sledoval Snapea vstoupit do restaurace v dobře známém zavíření černého hábitu. K Harryho překvapení si to Snape namířil rovnou k nim, jakmile se jejich oči setkaly, a Bill mu kývl v neochotném pozdravu.

Profesor se ještě jednou rozhlédl po místnosti a pak přešel ke stolu, vedle kterého stáli. „Pane Pottere. Pane Weasley.“

„Dobré ráno, pane profesore, právě jsme mluvili o-“

„Velmi zajímavé, pane Weasley,“ přerušil ho Snape, „ale nepochybně můžete odložit vaše dojemné shledání a jít na pár minut se mnou?“

Bill se na něj nechápavě podíval. „Nemůžete se mnou mluvit tady? Brzy sem dorazí moje snídaně!“

Snape na něj pouze studeně pozvedl obočí. „Oh, v pořádku,“ zabručel Bill a následoval Snapea k jinému stolu. Harry se zamračil a posadil se k Billovu stolu.

„Co chcete, profesore?“ zeptal se Bill mrzutě.

Snape se ušklíbl a jeho pohled na několik vteřin zabloudil k Potterovi, než řekl: „Jen jsem chtěl, abyste věděl, že přítomní členové Klubu mají v úmyslu se setkat tento týden. Již byla nalezena vyhovující místnost.“ Věnoval Billovi poslední pohled a otočil se, aby se posadil.

„Velmi dobře,“ odpověděl úsečně Bill a otočil se zpátky, aby usedl po Harryho boku. „Promiň to vyrušení,“ omlouval se.

„Co chtěl?“ zajímal se Harry a trochu se naklonil, jak se snažil neopětovat Snapeův pohled.

„On, um, chtěl se zeptat, jestli se zúčastním setkání s ním a několika jeho kolegy.“

„Setkání? Nevěděl jsem, že jsi s ním pracoval?!“

„Oh, to ne. Je to jen diskuze o Obraně.“

Harry se chtěl zeptat na víc, ale v tu chvíli se přiblížil číšník s Billovým jídlem. Harry si objednal něco pro sebe a téma bylo brzy zapomenuto. Zbytek snídaně strávili příjemným hovorem o své práci.

Znovu a znovu putoval Harryho pohled k muži, kterého kdysi nenáviděl nejvíc ve svém životě. Ale když se podíval tentokrát, pomyslel si, že viděl pár zlatých očí, které mu pohled opětovaly. Okamžitě ten svůj odvrátil a proklínal se za svou paranoiu.

Po několikerém zamrkání se podíval znovu. Snape neměl zlaté oči, když se na něj posledně díval. Samozřejmě že ne. A když muže opět zahlédl, nebyla tam žádná zlatá, pouze černá (a smetanově bílá kůže).

Červenající se Harry odvrátil zrak a vrátil jej do svého talíře. Snape ho přistihl při zírání.

Poté k jejich stolu přišli Sirius s Remusem a Harry byl zase rozptýlen. Příliš ho to nemrzelo.

ooOoo

Den letěl rychle a Harry si ho ze začátku užíval mnohem víc než ten předešlý. Jeho nervozita byla pryč a tak mu nic nebránilo naslouchat jakékoliv přednášce, která mu přišla po chuti. Aktivní účast v diskuzích byla stimulující a on dostal mnoho komplimentů za inteligentní otázky, které vznesl, což ho dost podráždilo.

Jedno, jak dobře den začal, nějakým způsobem mu lidi vždy v určitém okamžiku připomněli, že nebyl doopravdy jedním z nich. Sirius se snažil, aby na to zapomněl, ale než dojedli večeři, měl Harry čím dál horší náladu.

Takže znovu hledal klid ve svém pokoji, ale nedokázal se zabavit. Spánek se mu vyhýbal stejně jako předchozí noci, ale tentokrát, místo aby se snažil usnout, šel rovnou dolů do baru.

Posadil se a ani se nepokoušel tvářit příjemně, když se ho číšník ptal, co si dá. Poté co drink dorazil, jen na něj zíral, ztracený v myšlenkách. Tajně si přál, aby se k němu Snape znovu připojil, ale muže nebylo nikde vidět.

Všiml si mladé ženy, která ho upřeně pozorovala, a přál si, aby neudělala to, co jak ze zkušenosti věděl, se zdálo být nevyhnutelné.

A opravdu, žena záhy přistoupila blíž a sedla si na prázdnou židli vedle něj. Nepozdravil, ani jinak ji nevzal na vědomí, ale nevypadalo to, že by jí to vadilo. Místo toho na něj začala mluvit, jako kdyby se znali věky.

„… a pamatuju si, jak tvůj tým téměř vždycky vyhrál,“ řekla s povzdechem. „Jsem o dva roky mladší, víš. A když jsme byli oba ještě na škole, sledovala jsem úplně každou tvou hru.“ Zářivě se na něj usmála.

Nějakou dobu se snažil předstírat, že tam její chichotající se hlas nebyl, ale ona jen dál mluvila, jako kdyby pozorně naslouchal. Po nekonečných minutách měl dost a obrátil se k ní. Žena se na něj s očekáváním usmála, ale Harry jen zavrtěl hlavou.

„Můžete mě prosím nechat o samotě?“

Její tvář povadla. „Ale já myslela…?“

„No, myslela jste špatně,“ odpověděl a okamžitě litoval ostrosti svého hlasu.

Její úsměv byl teď trochu nucený. „No, dobře, um… možná bychom mohli, víš, setkat se znovu někdy v tomto týdnu?“

„Ne, to si nemyslím,“ zněla úsečná odpověď. Snažil se zlostně na ni nehledět a předpokládal, že nebyl moc úspěšný, když seskočila ze svého místa a utíkala pryč.

„Ale, ale, pane Pottere, nevěděl jsem, že v sobě máte schopnost zranit city jiného člověka.“

Harry nechal svou hlavu padnout na desku stolu. „Šla mi na nervy,“ povzdechl si tiše. „Jen jsem chtěl trochu klidu. Ale vy vždycky přijdete v tu pravou chvíli, co?“ zamumlal do tvrdého dřeva.

Snape se sám pro sebe usmál, sedl si a pozoroval Harryho hlavu zase se zvedat. „Ta mladá dáma vám nebyla po chuti?“

Harry zavrtěl hlavou, pohyb téměř nepostřehnutelný. „Moje chutě běží poněkud jiným směrem.“

„Hm, zajímalo by mě, jak byste takovou věc věděl, kdyby váš život byl až do teď tak vysoce jednotvárný, jak jste se mi snažil včera namluvit.“

„No, možná tu byly dvě nebo tři věci, které jsem vám neřekl. Nebo jednu obzvlášť.“

„Zajímavé. Jste ochotný tak učinit teď?“ ptal se Snape s úšklebkem a Harry si vážně začal lámat hlavu, o čem že to celé bylo.

„No, byl tu jeden chlápek, nic zajímavého, opravdu,“ vymáčknul ze sebe nakonec.

„Vy jste nikdy neměl talent pro jemné umění lhaní, Pottere, a musím podotknout, že se to dosud nezměnilo.“

„Je to pravda!“ protestoval Harry.

„Jsem si jist, že tenhle ‚jeden chlápek‘ skutečně existuje, ale musel jste být nějak zainteresovaný, jinak by se to nestalo.“

„Dovolte mi to přeformulovat. On nebyl až tak zajímavý. Co dělal, byly nudné, vždy ty samé staré věci. Ze začátku bylo všechno v pořádku, hádám, ale já jsem chtěl… nevím co.“

Snape najednou vypadal velmi domýšlivě a Harry nemohl určit příčinu toho výrazu. „Co?“

„Možná byste pak měl zkusit něco jiného. Jste koneckonců mladý a odvážný, že ano?

Harry byl zděšený, když si uvědomil, že zrudnul. „Jo… Nejspíš.“

„Myslíte, že byste nebyl proti tomu naučit se víc o své sexuální přirozenosti?“

Harry se znovu začervenal a proklínal se za to. „Um, ne. Totiž. Proč se ptáte?“

Snape chvíli neříkal nic. Potom: „Snad je tohle ten správný čas uchýlit se do vašeho pokoje.“

Harry polkl, sklopil pohled, pak znovu vzhlédl a přikývl. Možná byl dobrý nápad mluvit se Snapem o sexu v soukromí. Tady by mohl někdo poslouchat.

I tak ale zůstával na místě jako přikovaný a v puse měl náhle velmi sucho. Snapeovy oči se toulaly po jeho těle a on z ničeho nic pocítil nevolnost.

Snape vstal a čekal, až Harry učiní totéž. „Veďte mě, pane Pottere.“

ooOoo

Další

ooOoo