Dny havrana - 9. Jezero

Zdravím vás, milí čtenáři :-)

Že mi to trvalo, než jsem se dokopala k opravě... Už se mi to zoufale nechtělo číst po xkráté, takže je možný, že tam stejně budou chybky nebo něco navíc, má omluva, pokud něco najdete ;-) 

Taky bych vám chtěla oznámit jednu věc. Došly napřekládané kapitoly a v současnosti toho mám moc. Jednak jsem delší dobu nepřekládala, byla jsem bez počítače, nahromadily se věci do školy atd. takže teď dohánim, co se dá. Rozhodla jsem se nejprve dopřeložit Cat Eyes, protože mi zbývají už "jen" čtyři kapitoly. Až s tím budu hotová, vrhnu se na havrana a nějakou dobu se budu intenzivněji věnovat jen a jen jemu. Tudíž tím chci vlastně říct, že nevím, kdy přibude další kapitola...

Propíchněte bublinu naděje, že se snad konečně dozvíme, co že se to s tím Severusem vlastně má stát. Nedozvíme. Ale tahle kapitola je zatím moje nejoblíbenější :-) Ráda ji věnuji cim, Nade a weras. Děkuju vám za komentáře, jsem vděčná ;-)

Hezké čtení!

ooOoo

Zády se opřel o kupku polštářů. Na okamžik zavřel oči, pak se přinutil vrátit zpět do reality. Musel se alespoň pokusit se odsud dostat. Snažil se opatrně vstát. Nohy ho unesly bez problémů. Už neměl žádné bolesti. „Měsíční květy,“ zašeptal tiše sám pro sebe a potřásl hlavou. A pro něj! Stál v místnosti vzpřímeně a chvěl se. Bez přikrývky bylo i navzdory ohni pod kotlíkem chladno a on si teprve teď uvědomil svou nahotu. Potřeboval něco na sebe, koneckonců nemohl jít vstříc svému poslání zahalený jen ve vlněné dece. Pořád ještě byl Snape!

Ale kde by měl teď splašit nějaké oblečení? Náhle ho něco napadlo. Obezřetně ušel několik kroků až k dřevěné truhle, kterou mu tam nechala elfka. A skutečně, jeho domněnka byla správná. V bedně se nacházely volné černé kalhoty, černý plášť, jakož i tmavě zelený vlněný svetr a hnědé pletené ponožky.

„Alespoň jsou to tlumené barvy,“ zabručel tiše Zmijozel a s hrůzou pomyslel na pestrobarevné šátky, jež tvořily Medeořino oblečení. Přinejmenším nemusel kolem pobíhat jako papoušek. Poté, co si oblékl šaty, cítil se lépe. Nebyly tím, co by označil jako lichotivé, ale padly mu pozoruhodně dobře a na dotek byly měkké a teplé. ‚Žádné boty,‘ zjistil podrážděně.

Přešel se svým pohárem a jedním z listů z hmoždíře ke kotlíku a pomocí naběračky zalil list horkou vodu. Nechal čaj pět minut vylouhovat a pak poslušně začal horký bylinný odvar v malých doušcích upíjet. Shromáždí své síly tak dobře, jak jen to půjde.

Protože v malém výklenku už neměl co dělat, rozhodl se porozhlédnout dál po sklepení. Zvláště to šplouchání a bublání, které během posledních dní stále znovu a znovu poslouchal, vzbuzovalo jeho zvědavost.

Následoval nízké schody až k amfiteátru, a teprve teď poznal, jak obrovské a současně rozeklané a členité to sklepení bylo. Muselo se jednat o velký jeskynní labyrint pod Voldemortovým hradem.

Po strážcích nebylo ani vidu. Měl by se pokusit uprchnout chodbou, kterou ho sem dovlekli? Ne, to by bylo zbytečné. Byl napůl v bezvědomí a okolí vázlo v temnotě, když ho sem táhli, beznadějně by se ztratil. A dokonce, i kdyby našel východ do Kamenné síně, co pak? Jistě by ho nenechali prostě skočit z okna obranné věže nebo projít měděnou bránou. Severus si byl jistý, že byl střežen lépe, než bylo patrné.

Obrátil se tedy ke skalnatému oblouku ležícímu za amfiteátrem, odkud sem dopředu pronikala zlatavá světelná záře. I to šplouchání vycházelo z tohoto směru. Nějakým způsobem ho to tam téměř „magicky“ přitahovalo. Bylo to rozhodně zvláštní. Jeho bdělý rozum signalizoval „poplach“, ale jeho tělo neochvějně mířilo ke kamenité bráně.

Když dorazil k průchodu a jeho pohledu se za obloukem otevřel téměř dvacet metrů vysoký skalní dóm, zatajil se mu dech.

Hluboko pod vysokým stropem se rozkládalo zeleně se třpytící jezero. Nad jezerem byla terasovitě uspořádaná menší skalní jezírka nad- a vedle sebe, a jejich průzračná voda stékala v malých stružkách a velkých a středních kaskádách pěnivě vstříc jezeru jako nejnižšímu bodu. Voda sem pramenila tucty menších pramenů vysoko ve skalách.

Jezero samotné působilo dojmem, jakoby v něm na mnoha místech problikával plápolající oheň, který maloval v třpytivých zelených jezírkách zlatavé kruhy. Skalní stěny obrovské jeskyně byly protkány viditelně silnými zlatými žílami, které v zářivém lesku odrážely světlo vycházející z jezera, jakož i výrazně žlutavou záři hořících pochodní rozmístěných všude kolem.

Severus obdivoval to pohádkové místo a zakrátko zapomněl na pocit ohrožení, který ještě před chvílí pociťoval. S obezřetností vyšplhal přes několik skalisek na jedno méně strmé místo a přiblížil se k jezeru. Zdálo se, že ho voda vábila stejně magicky, jako dříve oblouk. Chtěl se toho jiskřivého povrchu dotknout, vidět, jak se pod jeho prsty zavlní. Posadil se na plochý kámen, sundal si ponožky a palcem se opatrně dotkl vody. Byla studená, ale ne nepříjemně. Ohrnul si kalhoty a obě nohy ponořil do vody.

Ztracen v myšlenkách si je prohlížel: byly kompletně uzdravené. Ušklíbl se. Ani zrohovatělá kůže nebo zarůstající nehty po léčbě nezůstaly. Medeora odvedla skvělou práci. Úsměv na jeho tváři se rozšířil. Jeho chodidla se mu líbila a bylo nějak utěšující, že na jeho těle existovalo něco, co se dalo označit za krásné.

Jako dítě o tom nepřemýšlel, ale později jako mladík si byl bolestně vědom toho, že vzhled asi nikdy nebude jeho předností. Vytáhlý a vyzáblý, s bledou, těstovitou pletí, permanentně mastnými vlasy a v nejlepším případě „prominentním“ nosem byl neustále jen přihlížejícím společenskému životu v Bradavicích. Dívky – přinejmenším takové, o které se zajímal, a těch bylo také jen málo – ho jako přítele jednoznačně nebraly v úvahu. Dokonce i najít přátele ve Zmijozelu, o ostatních kolejích nemluvě, pro něj bylo kvůli jeho původu z chudobných poměrů obtížné.

Byl a zůstal outsiderem i později. Přesto si svým pronikavým intelektem, železnou disciplínou, pílí a přísností získal ve své koleji určitý respekt. Touhu být chápán a milován však brzy odložil ad akta a sám se skryl za zeď odmítání.

Jen jednou někdo skrz tuto zeď pronikl, prohlédl chladnou fasádu a natáhl ruce po opravdovém Severusovi, jednou. Byla tak...

- ale tomu, jaká byla, této myšlence se uzavřený Zmijozel nemohl nadále oddávat, protože ho zaujal hlasitý zvuk.

Na vodě něco zapleskalo, a pak zaslechl jasný smích. Krátce nato uviděl, kdo nebo spíše co, bylo příčinou toho hluku. Jedna zlatavě třpytivá ploutev mu zamávala z druhého břehu jezera, a pak se něco zářivého a velkého pod vodní hladinou vyřítilo směrem k němu. Rychle se snažil vytáhnout nohy z vody, ale ne dost rychle. Úzká bílá ruka s dlouhými zlatými nehty se sevřela kolem jeho pravého kotníku a pevně ho držela. Tahal, ale nebyl dost silný, aby se osvobodil. Pak se objevila hlava a ze záplavy zlatých vlasů se nad vodní hladinu pozvedla tvář a pohlédly na něj zelené oči. Zelená, s tančícími zlatými světýlky uvnitř, jako jezero samotné.

„Ahoj Severusi,“ řekla jezerní panna, která se tu před ním vynořila.

„Odkud znáš mé jméno?“ ptal se překvapeně kouzelník, ignorujíce v tu chvíli značné nebezpečí, v němž se nacházel.

„Oh, a ty chceš vyučovat Obranu proti černé magii a nevíš, jak to že znám tvé jméno?“ zářivě se usmála.

„Ne, nemám ponětí,“ přiznal, teď ještě více zmatený.

„Vím všechno, co si myslíš, dokud jsi ponořen v mé vodě.“

„Pak mě pusť!“

„To ty přece doopravdy nechceš,“ odpověděla a vědoucí úsměv jí pohrával na plných, tmavě červených rtech.

Užasle zjistil, že měla pravdu. Nechtěl pryč, chtěl naopak blíž a vidět víc z této podivuhodné bytosti. Podívala se na něj a její pohled byl současně provokující a vyzývavý, když mu nabídla svou druhou bledou ruku. Uchopil ji - na dotek byla chladná. Chladná, ale příjemná. Pomalu ho stáhla do studené vody, a zeleň jejích očí a jezera se spojily ve víru chladných barev, když jeho ústa potkala ta její v polibku vymazávajícím vědomí.

ooOoo

Co se stalo? Severus se vynořil z víru barev a pomalu se mu vracela paměť. Loreley. Znal její jméno, jakmile ho celého stáhla pod jiskřivou vodní hladinu. Od okamžiku, kdy ho sevřela ve svém náručí, bylo jeho srdce naplněno jediným zlatým akordem v durové tónině. Zbavila ho oblečení a v následujícím, pro něj neocenitelném časovém intervalu vyhledala a zahrnula nekonečnými, žádoucími polibky každý bod na jeho těle, který potřeboval vědoucí a láskyplnou ruku. Znala každou myšlenku, každé skryté přání, které by se nikdy neodvážil vyslovit, a dokonce i ty touhy, o kterých sám netušil, že v jeho srdci existovaly.

Cítil se tak naprosto přijímaný, jak nebyl už od svého útlého dětství. Vychvalovala, tiše mumlajíc do jeho ucha, krásu jeho jemných rukou, hebkost tmavých chloupků na jeho hrudi, jeho vysoké lícní kosti a hloubku jeho černých očí. Její slova se mu dostávala přímo do srdce, vtrhla hluboko do jeho duše a uzdravovala. Zahojila rány, které mu způsobila minulost, trhliny, na které si on sám sotva vzpomínal, protože je pohřbil ve svém nitru. Drobné šrámy na duši, které po sobě v průběhu let a desetiletí zanechaly údery, tvrdá slova, pohrdavé pohledy, se uzavřely, zanechávajíc pouhý stín minulé bolesti. Její doteky zažehly vnitřní oheň, který mu horce pulzoval žilami a všechen strach a zoufalství posledních dní nechal zapomenuty. Nakonec se napětí a žár soustředily do jednoho tepajícího bodu jižně od pupíku, srdce jako by mu vysadilo a on explodoval v bouřlivé smršti světla, vody a barvy.

Později – když ležel vedle ní v jednom z malých, výše položených a velmi teplých jezírek a zamyšleně ji hladil po prsou a sledoval přitom lehké plácání jejího zlatého ocasu, vzpomínal si na to, že v onen neobyčejný okamžik měla namísto třpytivého rybího ocasu dvě veskrze dobře formované nohy, které se omotaly kolem jeho boků.

„Kdo jsi doopravdy? Proč jsi tak, tak... je to s tebou tak... zvláštní, tak jiné?“ ptal se jí.

Bylo to zvláštní. Severus sice nedisponoval mimořádně četnými zkušenostmi v oblasti tělesné lásky, ale měl ve smrtijedských kruzích kvůli svému rychlému postupu do Vnitřního kruhu moci dost příležitostí, být se ženami. Dokonce, i když si byl přitom neustále vědom toho, že tyhle ženy chtěly pouze využít pozice, kterou zastával, pro své vlastní plány, avšak některé takové zážitky byly dostatečně uspokojivé – z fyzického hlediska.

Takové souznění mysli a těla, taková odevzdanost jako ta, kterou cítil v Loreleyině náruči, však pro něj byla neznámým územím. Ona ho přijala bez toho, že by jeho postavení, jeho blízkost k Temnému pánovi hrála nějakou roli.

„Proč jsem taková? Oh, jednoduše dobrá stará magie,“ zasmála se jasně. „Je to v mé krvi a vodě.“

„Krvi?“

„Ano, magická krev, jasná a čistá, jak tahle voda. Právě v ní ležíš.“

„Ve tvé krvi?“

„V mé vodě, mé krvi, říkej tomu, jak chceš.“ Zamrkala. „Jsi ve mně,“ zasmála se dvojsmyslně a zároveň přitom vypadala jako ztělesněná nevinnost.

Severus řekl: „Věděl jsem, že Sirény jsou svázány se svými vodami, ale neměl jsem tušení, že je to spojení takové.“

„Sirény? To nemyslíš vážně!“

V očích se jí náhle zablýsklo a voda kolem nich se začala pěnit, když se jí do bílých tváří nahrnula jasná zeleň. Severus okamžitě cítil, že ji rozhněval, ale když se chtěl omluvit, již to věděla a vodní plocha se čeřila už jen nepatrně.

Zdálo se, že znala každou z jeho myšlenek ještě předtím, než je dovedl do konce. On měl také pocit, že ji zná, ona však jakoby se uvnitř neskládala z myšlenek a charakterových rysů, silných a slabých stránek, ale výhradně jen z barev a emocí.

Ale to mu bylo jedno. Byl u ní, zůstal by tady s ní v tomhle magickém jezeře navždy, kdyby ho nechala. Byla – perfektní, stvořená pro něj. Možná by se mu také vyvinul rybí ocas, ne zlatý, ale stříbrný nebo zelený. Jeho myšlenky byly unášeny proudem do bezstarostnosti věčného snění s Loreley.

„Severusi...“ její hlas ho ze snění zavolal zpět, „Severusi, domnívám se, že potřebuješ trochu doučování v Obraně proti černé magii a Péče o kouzelné tvory. Ano, jsem spojená s touto vodou, dítě své vody jako podlé Sirény, ale já jsem víc než to. Já JSEM jezero. Mám jiné poslání, než Sirény. Nestahuji muže pod vodu, abych je svedla a pak zabila nebo je proměnila v mořskou pěnu.“

„Mmmh...“ zavřel jí ústa dlouhým polibkem. Ovinula kolem něj své paže a nechala se v tom polibku polapit, avšak brzy se od něj znovu odtrhla.

„To s tím sváděním ale bylo fantastické, a pokud se musím stát mořskou pěnou, abych byl s tebou, tak ať,“ řekl Severus zaníceně, avšak v hlase mu zazněl náznak nejistoty. Měl temnou předtuchu.

„Severusi, mám poslání.“ Držela ho dál od sebe a vážně mu hleděla do tmavých očí. „Jsem vodní panna, jezerní panna. My léčíme duše, které jsou nám poslány. Není náhoda, že jsi mé jezero - že jsi mě našel. Jakmile se do mě ponoříš, jsem tvá, a jsem taková, jakou ženu si ty po svém boku přeješ. Čtu tvé myšlenky a touhy, dokud jsi v mém jezeře. Tvá touha určuje mé chování.“

„Pak si přeji, abys byla po mém boku navždy. Chci tady být s tebou. Zříkám se světa tam venku. Nic pro mě neznamená. Beztak tam na mě čeká jen kamenitý konec.“

„Ale Severusi, tohle tady je jen dočasné. Jakmile opustíš jezero, tvé city ke mně zemřou.“

„Ne, to se nestane!“ Domlouval jí teď svým tichým, intenzivním hlasem a temné oči mu jiskřily. „Miluji tě, Loreley. Copak to nevidíš? Ještě nikdy jsem to žádné ženě neřekl. Nikdy jsem k nikomu nechoval takové city, jako k tobě. Prosím, Loreley...“ úpěnlivě se na ni díval.

„Severusi, je mi to líto.“ Čelila jeho pohledu. Byl to pradávný rituál a ona znala zaklínadlo, jímž ho propustí. „Mým úkolem je tě vyléčit tak, že budeš moct naplnit svůj osud. Nyní to nebudeš chápat, ale bez tebe je Světlo ztracené. Musíš dál pokračovat svou cestou. A to nemůžeš, dokud se před světem skrýváš v mém jezeře.“

V jeho černých očích doutnala jiskra porozumění. „Jen dočasné, bylo to tak od začátku, že?“ V koutcích očí se mu zaleskly jasně třpytivé slzy. Merline, už zase by plakal.

Přikývla. Věděla, že bude akceptovat, když mu připomene jeho povinnost a řekne mu, že jeho úkol ještě nebyl u konce. Kromě toho její slova obsahovala konkrétní naději, že ho žádná poprava nečeká, a ona velmi dobře věděla, že jeho pronikavý intelekt její skrytou nápovědu nepřehlédne. A on věděl, že mluvila pravdu.

„To... strašně to bolí,“ vytlačil ze sebe. „Nechci tě ztratit.“

„Vždycky budu s tebou,“ zašeptala a přitáhla si ho do náruče. A pak plakal. Jeho tělo se třáslo v křečích, jak si neprolité slzy dlouhých let razily svou cestu ze dna jeho duše ven. Jeho hlasité vzlykání se dutě odráželo od skal. Držela ho, kolébala ho, a když jeho pláč nakonec ustal, a on se slabý a malátný opřel o její hruď, svou tvář skrývaje za závojem černých vlasů, začala zpívat prastarý žalozpěv, a její krásný alt se nad jezerem v té kouzelné jeskyni nesl ještě dlouho poté.

ooOoo

Další

ooOoo