Dny havrana - 3. Voldemortův rozsudek

10.02.2013 18:26

 

Pro cim, Adelaine, Hajmi a raven9. Je sice krátká, ale je vaše ♥

ooOoo

Malfoyova léčebná kouzla sice odvrátila Severuse od smrti, avšak jeho zranění nebyla uzdravena úplně. Krvácení bylo zastaveno, činnost vnitřních orgánů obnovena. Snape mohl prohlédnout skrz závoj zaschlé krve a potu a vnímat své okolí. Jeho mysl pracovala pomalu, všechno se kolem něj točilo a on stále ještě v celém těle cítil velkou, tupou bolest. Udělalo se mu zle a pozvracel se. Krev a žaludeční šťávy vytékaly z jeho suchých, pootevřených rtů a začala jej sužovat silná žízeň.

„Prosím, vodu!“ chraptivě vyrazilo z jeho hrdla dřív, než tomu mohl zabránit. Goyle se zlomyslně zasmál, ignorujíce prosbu, ale jeho smích zněl nervózně.

„Pospěšme si, musíme zmizet dřív, než se setmí a slunce už skoro zapadlo,“ řekl Crabbeovi, který mlčky přikývl. Těžké řetězy nechali zmizet mávnutím hůlky a spěšně zamumlaným „Evanesca“, popadli Snapea za nadloktí a vlekli ho z kobky ven.

Procházeli dlouhými kamennými chodbami, které byly osvětleny velkým množstvím pochodní. Podlaha byla pro Severusovy bosé nohy vlhká a studená. Šlo se nepřetržitě dolů a vzduch byl stále vydýchanější. Světlo pochodní se objevovalo jen slabě a vykreslovalo na tmavých zdech chvějivé, mihotavé stíny.

Severus měl pocit, že se opět zhroutí. Jeho krvavé, popálené nohy však vysílaly ostré signály pulzující bolesti do nyní zcela předrážděného mozku, což přivolalo jeho myšlenky z otupělé, černé prázdnoty zase zpět. Sám sebe se ptal, jak dlouho ho oba Smrtijedi budou ještě vláčet těmi nekonečnými chodbami a co oba muže pohání k téměř až zběsilému spěchu. Dýchání mu v tom vlhkém, studeném a zatuchlém ovzduší připadalo stále těžší. Jejich cesta náhle skončila před úzkým schodištěm, jež se táhlo vzhůru v ostrých zatáčkách. Světlá barva schodů působila v kontrastu s tmavými stěnami kamenných tunelů, kterými spěchali předtím, téměř křiklavě. Těžce oddechující Goyle táhl Severuse po schodech nahoru, jelikož cesta byla pro všechny tři příliš úzká a Snape se svýma zraněnýma nohama s potrhanými svaly a šlachami si sotva mohl dovolit přispět ke svému vynucenému přesunu.

Po nekonečně dlouhé době dosáhli malých železných dveří. Goyle je otevřel cíleným kopnutím, zjevně nebyly zamčené. Vstoupili do vysokého, křišťálovým lustrem osvětleného koridoru, v jehož přední části se nacházela obrovská brána. Ta sestávala z načervenalého lesknoucího se kovu.

,Měď?‘ pomyslel si Snape zmateně.

Crabbe poklepal hůlkou na zámek brány a tiše řekl: „Alohomora porta horribilis“.

Brána se otevřela, aniž by ze sebe vydala jakýkoli zvuk, dvě obrovská křídla se zasunula dovnitř v děsivém tichu. Oba Smrtijedi strčili Snapea přes práh. Zakopl, ještě než stačil udělat krok vpřed, zraněné nohy pod ním povolily a on tvrdě narazil na hladkou, šedou, kamennou podlahu. Hlasitě zasténal bolestí. Druzí dva kouzelníci se tentokrát nezasmáli nahlas, ale okamžitě se beze slova otočili a spěchali z místnosti pryč. Snape zůstal ležet ve velké gotické síni sám.

Poté, co oba sluhové Temného pána odchvátali zpátky do koridoru, zdvihl Goyle svou hůlku a zamumlal několik tichých vět. Když se k němu Snape v bolestech otočil, uviděl, že z Goyleovy hůlky vyšel bílý dým a v síni před obrovským krbem se soustředil do písmen, jež utvořila slova vznášející se ve vzduchu.

"Ferma porta horribilis!" zvolal Crabbe a mocná vrata se zavřela stejně tiše, jako když se otevírala.

Snape se pokoušel přečíst slova, která vznikla ze znaků, jež visely před vyhaslým chladným krbem jako zhutnělá mlha za bezvětří nad potemnělou poříční krajinou. Nedávala žádný smysl.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Podíval se znovu na kouřová písmena a snažil se soustředit. Teď poznal, že to byly runy nebo spíš písmena, která se runám podobala. Jazyk, ve kterém se ta slova v jeho hlavě utvářela do vět, znal, věděl, jaký je jejich význam. Nebyla to latina, ani řečtina. Ani žádný starý germánský jazyk. Ta slova byla... francouzsky.

Duchesse du portique de roc, ton maitre te commande de detruire le traiteur. Ne jamais doit lui voir le soleil se lever. Laisse-lui voir ton visage vrai, pour qu'il serrait marqué par ta puissance.

‚Zvláštní,‘ pomyslel si Severus překvapeně. ‚Není to právě standardní jazyk černé magie.‘ A náhle pochopil. Věty i jejich význam.

„Kněžno Kamenné síně, Tvůj Pán přikazuje zničit zrádce,“ četl. „Ať nikdy víc nevidí vycházet slunce. Nech ho spatřit Tvou pravou tvář, nechť je označen Tvou mocí.“

Snape okamžitě věděl, že před sebou vidí svůj rozsudek smrti. Ať už byla „Kněžna Kamenné síně“ kdokoli, její pohled bylo zřejmě těžké vydržet, i kdyby snad byl z počátku zahalen, aby pak tím strašněji požadoval svou smrtelnou daň.

Jako u Gorgony, pomyslel Snape se zachvěním na středomořské nositelky smrti, jejichž strašná pověst jim zajistila postavení dokonce i v mudlovských legendách.

Náhle před sebou Snape spatřil tvář: tvář ženy, úzkou, bledou a orámovanou černými vlasy. Její tmavé, skoro černé oči se upíraly na knihu, z níž předčítala jemným hlasem. Severus ji sledoval zářícíma očima, uchváceně naslouchal jejímu hlasu a příjemně se vyděsil při pohledu na vazbu knihy, která znázorňovala uměleckou litografii ženské hlavy, okolo které se vinuli svíjející se hadi jako copy vlající ve větru. Ženská hlava náhle hrozivě doširoka rozevřela oči a asi pětiletý Severus Snape si vytáhl deku trochu výš ke krku. Obraz se vytratil stejně rychle, jako se objevil a spolu s ním i pocit bezpečí, do něhož ho jeho vzpomínka na krátkou chvíli zabalila jako teplá deka. Cosi v této síni bylo nebezpečné a přibližovalo se s rostoucím soumrakem. Strach začal ve Snapeových útrobách vytvářet uzel. ‚Zabije mě to a pak to skončí,‘ snažil se uklidnit. ‚To je přece to, Severusi, co sis přál před pár hodinami. Nic než smrt, ticho a tma. Buď rozumný Snape, není východiska a ty bys neměl doufat, děláš si to tím jen horší.‘

Přesto začal jeho mozek horečnatě pracovat a jeho analytická mysl se spojila s hluboce zakořeněným pudem sebezáchovy. Malfoyova léčivá kouzla byla silná, pravděpodobně silnější než měl v úmyslu a kdyby se mohl navzdory svým zraněným nohám dostat k těm runám podobným kouřovým znamením, snad by mohl svůj rozsudek smrti smazat. Pak by mu zůstala nepatrná šance, že ONA, zlověstná Kněžna, by na něm snad neměla žádný zájem nebo by vůbec nepřišla...

‚Snape, teď se zapotíš,‘ řekl si.

Přesto se snažil, sténajíc a ignorujíc prudkou bodající bolest ve svých pažích, dostat k runám. Přitahoval se pažemi přes hladkou kamennou podlahu. Kupředu postupoval jen pomalu. Najednou se překvapeně zarazil, doslova ztuhl.

Co se to dělo s kamennou podlahou pod jeho rukama? Nemohl pochopit, co to bylo. Jaké zrádné kouzlo působilo zde, v této podivné síni?

 

ooOoo

Další

ooOoo