Dny havrana - 21. Remusovo přiznání

07.04.2014 22:18

 

Konečně :-)

Kapitola věnovaná Safiře, cim, Nade a Adelaine. Děkuju za vaše komentáře :-)

 

ooOoo

Severus v předvečer už jednou Angelusovou kuchyní procházel, ale teprve teď měl chvilku čas a příležitost si místnost v klidu prohlédnout. Byl to obrovský kontrast k útulné knihovně a příjemné, stylově zařízené jídelně. Hladký povrch vestavěné skříně zářil v křiklavě oranžové, která byla přerušena jen držátky v pronikavé jedovaté zelené a několika stříbrnými nerezovými spotřebiči.

Před oknem, které nabízelo pohled do obrovské zahrady se starým stromovím a mocnými, starými rododendronovými keři, se nacházel stůl s ubrusem v hořčicově žluté barvě, jež se silně tloukla s ostatními barvami kuchyňského nábytku.

Angelus Lupin postavil už první kouřící šálek kávy na stůl a Severus byl rád, že porcelán nebyl také podobně řvavě zbarven.

Jeho myšlenky ohledně prezentované barevné nádhery se mu musely značně odrážet v obličeji, neboť se Angelus zeptal: „Jak vidím, líbí se vám moje kuchyň, Severusi?“

„Je… neobyčejná,“ odpověděl tázaný diplomaticky.

„On ji nenávidí, to je zřejmé – a absolutně pochopitelné,“ řekl Remus, který do kuchyně vstoupil po něm.

„Kávu, Remusi?“ zeptal se Angel a pohlédl na svého bratra s nevinným úsměvem.

Nebelvír zkroutil obličej odporem a pak odpověděl: „Co je s tím pekelným přístrojem naproti?“ – ukázal rukou na odšťavňovač – „Máš pomeranče?“

„Ale samozřejmě – posluž si,“ odpověděl mladší bratr Lupin a podal Remusovi košík s banány, jablky a pomeranči.

Remus přijal košík a váhavě přistoupil k „pekelnému přístroji“. Severus fascinovaně pozoroval, jak Angelus sledoval každý pohyb svého bratra zkoumavým pohledem, zatímco pokračoval v prostírání.

Napětí v kuchyni stoupalo s každou sekundou. Náhle se Remus otočil ke svému bratrovi a řekl chladně: „Pokud čekáš na to, že se zesměšním, vsadil jsi na špatného koně.“ Několika dovednými pohyby naplnil a obsloužil odšťavňovač, vytáhl hůlku a zavelel: „Accio skleničky!“ Dvířka od skříně se rozlétla a tři vysoké skleničky s barevnými potisky, medvídek Paddington ve žluté pláštěnce, Kolínská katedrála a zámek Neuschwanstein, se přibližovaly k Lupinovi.

Levitačním kouzlem dirigoval naplněné sklenky ke kuchyňskému stolu.

„Jak hezké, že jsi tak učenlivý, Remusi,“ komentoval Angelus proceduru s více než jen náznakem ironie v hlase. „Skutečně užitečné, mohl bych příležitostně potřebovat pomoc v domácnosti, takže pokud se ti zase nedostává peněz…“

Teplota v místnosti spadla minimálně o 20 ° C. Remus Lupin zblednul a zíral na svého bratra očima jiskřícíma vzteky. Angelus zjevně udeřil na citlivou strunu. Remus Lupin stiskl rty tak, že se zdály téměř bílé. Viditelně bojoval se svým hněvem.

Severus zatím bojoval se značným nepohodlím. Nejen, že se v tomto konfliktu cítil jako vetřelec, který se teď začal houpat mezi oběma bratry, obával se i nadcházejícího rána, které se pomalu, ale neúprosně blížilo. Kromě toho se v něm stupňovala konstantně se zvětšující nevolnost.

„Remusi, prosím…“ slyšel svůj hlas téměř úpěnlivě uklidňovat vlkodlaka, „a Angelusi, jakkoliv málo se mě to může týkat, ale tato poznámka byla ve vysoké míře nevhodná.“

„Říká kdo?“ zasyčel Remus. „Snad vážený kolega, který za mou finanční mizérii, v nikoli nepatrném rozsahu, nese zodpovědnost? Mnohokrát děkuji, Severusi, ale tvé podpory se rád zřeknu.“

Lupin promluvil tiše a kontrolovaně, ale jeho hlas se třásl potlačovaným vztekem. 

„Vážený kolega“ se obratem ptal sám sebe, zda bylo chytré přitáhnout na sebe vlkodlakovu zlost. Napětí u stolu bylo hmatatelné. Jen jedna jiskra a explodovali by.

V tu chvíli něco zaklepalo na vnější sklo kuchyňského okna.

„Sova,“ konstatoval udiveně Angelus a otevřel jednu okenní tabuli.

Drobný kalous pustovka elegantně přistál na Severusově paži a vytrčil nohu. K ní byl připevněný pergamen ve fialovém pastelovém odstínu, který se neobyčejně tloukl se žlutým ubrusem. Ten efekt způsobil Severusovi závrať. Rozvinul zprávu od Brumbála, neboť nikdo jiný nepoužíval svitky pergamenu v takové barvě, o víc jak sedmdesátiletých čarodějkách nemluvě.

Severus se rozhodl, že dopis od ředitele představoval perfektní rozptýlení rodinné kuchyňské krize.

Můj milý Severusi,

velmi se mi ulevilo a rád slyším, že jsi dokázal uniknout z Voldemortových spárů,‘ četl dál. Toto jsou nezbytné další kroky,‘ zdál se mu být příhodný začátek. Odkašlal si: „Brumbál mi píše: Snaž se tak rychle, jak jen to bude možné, dostat svou havraní podobu pod kontrolu.“

„No, děláme, co je v našich silách,“ komentoval Angelus.

Jakmile to bude možné, vrať se na hrad a projednej další kroky s Nuriyyou. Následuj její pokyny, ona ví, co dělá. Respektuji, že nejprve musíš splnit své závazky vůči Gargoyleům. Do té doby tě může Řád postrádat. Tvé přežití budeme držet v tajnosti, je to strategická výhoda, kterou si musíme udržet v ruce tak dlouho, jak jen to půjde.

Buď opatrný, Severusi. Na Tvém úspěchu závisí velmi mnoho, pokud jsem správně rozuměl své staré přítelkyni Medeoře, která mě dnes téměř současně s Remusem navštívila.

Nechává Tě srdečně pozdravovat.

Uvidíme se brzy.

Do té doby dávej pozor na oba Lupiny. Měli by nechat své rozmíšky stranou a pracovat společně, potřebujeme je oba, řekni jim to.‘

No, myslím, že je to postačující,“ uzavřel Severus. „Ředitel si nepřeje žádnou další rozepři.“

„Na to teď už také ani není čas,“ řekl věcně Angelus, „vychází slunce.“

Severus, který stál zády k oknu, se otočil na patě. Červení poslíčci paprsků se nezadržitelně plížili k oknu. Vzápětí se okraj nebeského tělesa jako drobný kousek pomerančové kůry vyšplhá nad horizont, a zatlačí ho do jeho ptačí podoby.

Zatímco se ještě zhluboka nadechoval, projela jím bolest s nespoutanou silou. Znovu se cítil, jakoby jeho kosti hodily do tavicího kotlíku, jen aby se poté s tím větší silou provrtaly jeho masem. Jeho záda jako by byla jediná otevřená rána, jeho nohy se ohýbaly, a tak jako ráno předtím ho mučily kůží pronikající brka jako tenké jehly. Horní cesty dýchací mu byly přes jeho deformující se obličej přemístěny, lapal po vzduchu.

A pak bolest zmizela tak náhle, jako přišla. Všechno kolem něj bylo modré. Pastelově modré. Uvízl v rukávech svetru, který mu půjčil Angelus Lupin. Pár rukou jej jemně osvobodil z textilu, a on odolal nutkání po cizích prstech klovnout a místo toho si natřepal peří. Roztáhl křídla a cíleně popolétl na žlutý snídaňový stůl. Havran měl hlad.

Oba bratři Lupinové na něj fascinovaně zírali velkýma očima. Sova, která si mezitím našla místo vysoko nahoře na kuchyňské lince, nervózně zahoukala.

„Páni!“ zaslechl Angelův hluboký hlas.

Nepozoroval často svého bratra při přeměnách?

„Jak nádherné zvíře,“ byl Severus obdivován.

„Pozoruhodné,“ poznamenal Remus. „Značně tou přeměnou získal.“

Severus Nebelvíra silně klovl do ruky.

„Au, šetři si agresi pro Smrtijedy,“ protestoval Remus.

„Hned jsem zpátky,“ vystřelil jeho malý bratr a spěšně opustil kuchyň.

Remus za ním hleděl s tázavým pohledem. Pak se obrátil zase k ptákovi na kuchyňském stole.

„Vypadáš jako obyčejný havran, Severusi, přesto jsi dobře rozpoznatelný. Máš na prsou několik bílých per. Chceš se podívat? Rozumíš mi? Pak by ses mohl poklonit jednou pro „ano“ a dvakrát pro „ne“,“ navrhnul vlkodlak.

Severus se rozhodl, že vlkodlakovi tuhle poznámku oplatí, jakmile zase bude schopen použít hůlku. Samozřejmě, že se nepokloní. Na druhou stranu musel nějak ukázat, že lektvar fungoval – mohl jasně myslet, a žádné instinkty nezamlžovaly jeho rozum. Ale uklánění nepřicházelo v úvahu. Angelus řekl, že se havrani mohou naučit mluvit. Nuže, on uměl mluvit. Bude to umět také jako havran.

„Zmlkni, vlku!“ chtěl říct. „Krchz,“ zaskřehotal havran.

„Merline!“ zaklel. „Krah-i,“ řekl havran.

„Jen obzvlášť inteligentní havrani umějí mluvit, víš, Severusi,“ ušklíbl se Lupin, kterému se na obličeji vykreslil nestoudně široký úsměv.

No, bude muset cvičit. Koneckonců své instinkty ovládal. Přinejmenším si to myslel. V tu chvíli se do kuchyně vrátil Angelus. Měl injekční stříkačku v jedné ruce a malý černý sáček v druhé.

„No, tak se pojďme podívat, zda tu máme ptáka nebo přeměněného kouzelníka.“ Bleskurychle sáhl po Severusovi, chytil ho a otočil obratným sevřením na záda. Severus se snažil z toho sevření vymanit, ale Lupinův úchop jistý a právě tak dost pevný. Nechal vystříknout ze špičky jehly pár kapek, pak píchl velmi tenkou injekční jehlou do havranových prsních svalů.

„Je mi líto, Severusi,“ řekl, „ale byl jste s intramuskulární aplikací srozuměný a tohle je opravdu bezbolestné.“

To byla přinejmenším pravda. Přesto havran v Severusovi – nebo to byl Severus v havranovi? – popuzeně zaskřehotal, dokud nebyl konečně zase posazen zpátky na stůl.

„Tak, to byla předehra, teď následuje akt,“ oznámil Angelus. Remus pozvedl tázavě jedno obočí. Zatraceně, bude to od teď dělat neustále, přemýšlel naštvaně Severus.

Angelus vylovil z kuchyňské linky velkou modrou dózu a naplnil jejím obsahem malou modrou misku.

‚Zrna, ořechy, sušené ovoce,‘ identifikoval Severus.

„Uahh, Müsli, komentoval znechuceně Remus. „Další z Německa importovaná odpornost.“

„Dal bys přednost tomuhle tady?“ otázal se Angel a naplnil teď obsahem tmavého sáčku druhou misku a postavil ji v určité vzdálenosti od všech ostatních předmětů. V misce se to hemžilo. Svíjelo. Také Remusův žaludek se zkroutil. Dno misky pokrývala hrudka červeno šedých kroužkovitých žížal.

Remus očima fixoval s intenzivním odporem žížaly.

Angelus fixoval očima Severuse.

Havran se krčil na stole, jakoby tam zapustil kořeny. Jeho hlava pendlovala jednou doprava, směrem k červům, a pak zase doleva, k misce s müsli. V černě opeřeném stvoření zjevně zuřila bitva.

Severus cítil, jak pomalu ale jistě ztrácí kontrolu. Havran chtěl proteiny. A to nejlépe živé. Jeho zobák rozčileně zaklapal. Miska s červy lákavě voněla. Jako magnetem přitahovaný hřebík putovaly žluté pařátky směrem k hrnečku se žádoucím obsahem.

„Věřím, že váš lektvar je zpackaný,“ řekl Remus. „Severus ti dnes večer určitě pozvrací kuchyň, až mu budeme vyprávět, co měl dnes k snídani. Máš fotoaparát, Angele? Tak bychom to mohli nafilmovat a vydělat s těmi obrázky v Bradavicích jmění. Studenti se na tom jistě povozí, zejména ti z Nebelvíru.“

„Zníš jako dřív Sirius,“ odpověděl Angelus, „studenti si jistě váží svého učitele lektvarů.“

„Hmpf,“ reagoval na to Remus, „studenti ho nenávidí, protože je to odporně naladěný, nespravedlivý…“

Ale nemohl dokončit větu, protože jeho bratr zakřičel: „Podívej se!“ a ukázal na havrana, který se mezitím usadil přímo před miskou s červy.

Havran téměř vyhrál. Ale Remusovy provokace Severuse natolik rozhněvaly, že teď ve své hlavě bojoval vší silou s havraními instinkty. Obzvlášť Angelusova zmínka o Siriu Blackovi ho napružila. Nenacpe se růžovou proteinovou bombou, najde způsob, jak odolat. Už vůbec nebudou žádné obrázky v Bradavicích, na kterých by požíral červy a později je vyzvracel!

Ten tak nekonečné roky v askezi se cvičící Zmijozel, kterému jeho osobní disciplína často zachránila život, se prosadil vůči havranovi – přinejmenším skoro. Místo zanoření zobáku hluboko do narůžovělé, hemžící se masy, se otočil, popadl z dřevěného prkénka velký kus sýra a odletěl s ním na kuchyňskou linku.

Sova zděšeně odcupitala tak dalekou stranou, jak jen to šlo, aniž by z linky sklouzla. Nechtěla se jen tak vzdát místa, odkud byl takový rozhled, ale společnost černého ptáka jí byla očividně nepříjemná.

Angelus Lupin zatleskal. „Bravo, Severusi! To byl skvělý úspěch.“

„Vybral si sýr místo červů, Angele, žádný důvod vyzdvihovat ho do nebe,“ podotkl Remus, ale také vypadal, že se mu ulevilo. „Váš lektvar podle všeho přece jen působí. Alespoň v případě krmení. Nemáš náhodou někde v laboratoři páření-chtivou samici havrana, Angele? To by byl prvotřídní test!“ zašklebil se vlkodlak.

„To není dobrý nápad,“ odpověděl jeho bratr, „havrani jsou věrní, párují se na celý život. To by mi měl extrémně za zlé, jakmile by zase získal svoji lidskou podobu, nejpozději až by zjistil, že se všechny jeho myšlenky točí kolem nějakého černého ptáka, který má v hlavě jen žraní a hnízdění. A pokud jsem tě v minulosti správně pochopil, je velmi nerozumné Severuse Snapea naštvat.“

„Pokud je v tom havranovi byť i jen trochu ze Severuse, mohl bys pravděpodobně přivázat tu samičku na břicho a stejně by se nic nestalo. Ještě nikdy jsem Severuse neviděl se žádnou ženou. Když odhlédnu od disputací nad kolejními body s Minervou ve Velké síni, ještě nikdy nebylo v jeho tváři vášnivé pohnutí,“ zahihňal se Remus. „Možná nestojí o ženy.“

„Je ti vůbec jasné, že ti může rozumět, Remusi?“ zeptal se Angelus, přičemž obava a pobavení sváděly v jeho očích tichou, ale náruživou bitvu. „Budeš litovat každého slova.“

„Ano, obávám se, že budu,“ řekl Remus, stále ještě se smíchem.

‚Přísahám, že budeš,‘ pomyslel si Severus.

Současně ho zasáhl obrázek, který o něm Lupin měl. Dotklo se to pracně potlačené stránky v jeho nitru. Ale proč by se hádal? Byl to přesně ten obraz, který neustále navenek promítal. Severus Snape, brilantní, ale chladný a bezcitný Mistr lektvarů z Bradavic. V tu chvíli si bolestně uvědomil, že tento sebeobraz stejně tak nenáviděl, jako potřeboval, aby mohl náležitě vykonávat své úkoly. Nešlo o jeho život nebo o to, zda se radoval nebo trpěl, ale výhradně o zájmy Řádu a dobro Bradavic. Všechno ostatní bylo nedůležité. Ale bylo to ono? Copak neměl právo na svůj vlastní život?

Než se však mohl propadnout do dalšího rozjímání, vzbudil rozhovor obou Lupinů jeho pozornost.

„Byl jsi z Bradavic zpátky velmi rychle,“ slyšel Angeluse říkat jeho bratrovi.

„Nebyl jsem tam,“ odpověděl Remus. „Potkal jsem Albuse v Prasinkách. On také vyzvedl hůlku ze Severusových pokojů, poté co jsem ho U Tří košťat zpravil o nejnovějším vývoji. Už ovšem věděl, že Severus žije.“

„Odkud? A co dělal U Tří košťat?“ zeptal se Angelus.

„Vyšel si..  eh… s ‚dámou‘,“ vysvětlil Remus.

„Dámou? Albus? Ale Minerva…“

„Minerva by jistě nic nenamítala, Angelusi. Ne každý má v těle tak málo morálky jako ty, milý bratře…“ v poslední polovině věty zazněla v Remusově hlase hořkost, zíral vteřinu před sebe, pohled namířený do dálky a přece prázdný. Pak ale znovu navázal nit a zněl teď důrazně stroze.

„To byla nanejvýš podivuhodná bytost, tahle „dáma“. Byla jen z poloviny tak vysoká jako člověk, zahalená v křiklavě barevném oděvu, odkud se koukaly jen obrovské oči. A nepila žádný máslový ležák, nýbrž jen pramenitou vodu a jedla očištěný salát bez ničeho. Moc toho nenamluvila, dokud jsem tam byl. Ale už Albuse informovala, že Severus žije a také, že je teď pod tímto prokletím.“

Remus se poškrábal na bradě, na které mu prosvítal náznak stříbřitě šedé.

„Zažil jsem Albuse jen zřídka s takovou úlevou v posledních letech, jako s ohledem na Severusovo přežití. Zdá se, že mu na tom starém netopýrovi opravdu docela záleží.“

„Remusi!“ namítl Angel káravě.

„Krah!“ protestoval Severus z kuchyňské linky.

„Prokleje tě za to, co tě slyšel dnes večer říkat,“ dodal Angel.

‚A za každou nemístnou myšlenku,‘ přisadil si v duchu Severus.

„Dnes večer už tu nebudu,“ řekl Remus. „Máme na OP pyometru¹ a dvě sleze², takže mám dost co dělat. A neexistuje nic – věř mi, Angele – co by mi Severus mohl provést, co bys ty už dávno neudělal.“

„To stačí, Remusi. Můžeme to stejně dobře prodiskutovat mezi čtyřma očima, pojď.“

Angelus tlačil svého bratra z kuchyně směrem do chodby a zavřel za sebou dveře. Venku se začali oba muži hlasitě dohadovat.

Severus, který nevěděl, co si počít jak s pojmem „pyometra“ tak s „OP“, se oddával svým vlastním myšlenkám, zatímco kousíček po kousíčku baštil sýr a přemítal o tom, co slyšel. Takže Brumbálovi se ulevilo, že přežil. Tedy ředitelova náklonnost nezávisela na jeho funkci coby špiona, neboť tuhle roli už nebude moct nadále zastávat – a ani nemusí. Jaká to blahodárně působící myšlenka. Už žádné lži, žádné patolízalství a plazení se před Temným pánem. Jen ještě poslední, roztrpčující a otevřený boj. Před očima se mu míhaly pochmurné scény. Temný pán, jak ho nemilosrdně loví. No, možná by ho mohl rozptýlit a zaměstnat na tak dlouho, aby měl Harry šanci. Na konci jeho, Severuse, čeká pravděpodobně jen zelené světlo, které ho dožene. Ale na tom nezáleželo. Šlo o Světlo. A o svobodu těch, kteří riskovali všechno, aby ho vyrvali ze spárů Temného lorda a jeho „vyslance“ a jejich přisluhovačů. Musel zpátky ke Gargoyleům a k Medeoře. Při vzpomínce na malou elfku ho naplnil vřelý pocit vděčnosti. Nebylo pochyb, že to byla léčitelka, kterou Remus potkal s Brumbálem v Prasinkách. Popis její osoby byl tak typický, že ji před sebou téměř mohl vidět. Pramenitá voda a salát bez ničeho – to bylo vegetariánské elfce podobné. Koneckonců ji i Brumbál vzpomenul ve svém dopise. ‚Má stará přítelkyně Medeora,‘ stálo tam. Poprvé se Severus sám sebe ptal, jak stará vlastně Medeora byla. Jak staří mohli být horští elfové? Neměl tušení. V minulosti byly tyhle „malé magické bytosti“ pro něj v nejlepším případě sluhové. Věděl, že elfové měli svůj vlastní prvotní druh magie, ale teprve od doby, co viděl Medeoru a Mistra Nepomuka, mu bylo jasné, že „prvotní“ nepředstavoval protějšek k „slabý“.

Další otázka ho zaměstnala. Brumbál psal o Kněžně Gargoyleů jako o „Nuriyyy“. Tudíž ji musel znát blíže. Pochopitelně měl starý kouzelník skvělé spojence, ale o kamenných bytostech-bojovnících Temného pána, Severus nic netušil, ačkoliv sám stál ve vnitřním Kruhu Moci. Existovalo spojení mezi Brumbálem a Gargoyley? Vzpomněl si na chrlič, který strážil Brumbálovu kancelář. Vždycky ho považoval za očarovanou kamennou figuru a nic víc. Odpovídal tento odhad pravdě nebo v tom bylo něco víc?

V tu chvíli se v chodbě ozval nějaký silný kravál, a dveře z chodby do knihovny se rozlétly, a zase zabouchly. Přes jídelnu a ty odtamtud do knihovny jen pootevřené dveře se nedaly hlasy Lupinových přeslechnout:

„Teď mě poslouchej, můj skvělý čarodějný-bratře,“ zvedl Angelus, „po řadě od zadu. Ty říkáš, že by ti Snape nemohl udělat nic, co jsem už neudělal já. Špatně! Severus by ti mohl přidělat netopýří uši. Něco, co já s jistotou udělat nemůžu.

„Jenom to zesměšňuješ!“ sykl Remus.

„To dělám, protože už to nemůžu brát vážně. Remusi, už je to víc jak patnáct, téměř dvacet let. Kolika tisíckrát jsem ti řekl, že je mi to líto? Byla to obrovská a velmi hloupá chyba, ale byl jsem mladý. Nemůžeš mi to konečně odpustit?“

Severus pohlédl se zájmem, i když poněkud v rozpacích škvírou mezi dveřmi.

Angelus Lupin se díval svému bratrovi zpříma do očí. Znal odpověď, ale musel to zkusit, znovu a znovu. Možná mu Remus někdy odpustí, jednoho dne.

Remusova tvář byla jako z kamene. Po malé věčnosti, ve které se ticho jako zmrazený led v kruté zimě zažralo do každého koutku místnosti, sklopil oči a mlčky zavrtěl hlavou.

Angelus si povzdechl. „No dobře, Remusi, vidím, že některé věci nejdou. A ty jsi dost starý, abys následky svých slov o Severusovi nesl sám. Ale pokud jde o tvé „OPéčko“: Magický svět – tvůj svět – stojí nad propastí. Voldemort a jeho přisluhovači získávají každým dnem víc moci a vlivu. Nemůžeš se ukrýt ve svém malém bezpečném mudlovském světě a hrát si na veterináře. Řád tě potřebuje. Jsi značně mocný čaroděj, Remusi, pokud mohu věřit Albusovým slovům, nemůžeme postrádat tvé schopnosti.“

„Teď mě poslouchej, můj chytrý malý mudlovský bratře,“ odpověděl Remus. „Já jsem za Řád bojoval, už když jsi ty ještě pitval na Oxfordu žáby. Zatímco jsi na Sorboně proháněl holky, já ztratil své nejlepší přátele ve válce proti Ty-víš-komu. A když on byl konečně pryč, ty ses vypařil s mojí nevěstou do Frankfurtu. Mám právo na normální život. Dal jsem Řádu všechno, co jsem dát mohl. Víc nemůžu. Nechci. Jsem tak… unavený. Po všech těch letech mám konečně z poloviny normální život. Nikdy nebude jako u ostatních, s mojí… s mojí ‚nemocí‘“ – doslova to slovo vyplivl – „ale teď, poprvé, je to dobrý život. Konečně jsem zachytil drobný cíp toho, co by ostatní snad nazvali štěstím. Přísahám ti, že ten cípeček už nedám z ruky.“ Zašeptal poslední slova, jako by je řekl sám pro sebe, aby se utvrdil ve svém rozhodnutí. Jeho výraz však byl odhodlaný.

„Nemůžeš přece takové rozhodnutí postavit na egoismu a vlastních potřebách, Remusi.“ Angelus hleděl šokovaně na svého bratra.

„Och ale ano, můžu a udělám to, Angele,“ řekl Remus.

Severus byl právě tak neschopný slova jako mladší Lupin. Co se to jen s vlkodlakem stalo? Ve skutečnosti nebyl mnoho let nic jiného než člen Řádu, muž bez zaměstnání – na čemž Severus nebyl tak docela bez viny – a bez rodiny, což zřejmě spadalo do odpovědnosti mladšího bratra. Aniž by znal dotyčnou nevěstu, byl Severus přesvědčen o tom, že Angelus jí udělal laskavost, když ženu ušetřil života s vlkodlakem. Ale ať už to mohlo být, jak chtělo, Severusovi bylo náhle jasné, že si Lupina nedokázal představit jinak než jako výhradně k dispozici pro záležitosti Řádu. Lupin zastával v Řádu tolik důležitých funkcí. Spravoval finance. Roky bez zaměstnání ho naučily hospodařit s penězi. Lupin pěstoval kontakty k mnoha mudlovským organizacím. Vlkodlak se bezpečně pohyboval ve světě mudlů, byl někdo, kdo nevzbuzoval pozornost. Lupin trénoval s bystrozory, předávání znalostí měl v krvi. Vlkodlak byl nadaný učitel v Obraně, i když by to Severus nikdy otevřeně nepřiznal. A jako poslední byl nebezpečný a chytrý bojovník, který odklidil z cesty už několik Smrtijedů.

Angelus měl pravdu. Nemohli si dovolit ztratit Remuse Lupina, Řád ho potřeboval.

Ale Remus měl zjevně jiné plány.

„Angele, pochop mě přece. Ano, mám vlastní zájmy, které nemají s Řádem nic co dělat. O svůj nový život jsem tvrdě bojoval. Ale je tu ještě další problém.“

Blonďatý kouzelník teď mluvil potichu a jeho hlas zněl napjatě, když řekl: „Řád potřebuje plnohodnotného kouzelníka, Angele. Já však takový nejsem.“

„Jak to, že takový nejsi? Co tím myslíš?“ ptal se Angelus podrážděně.

Také Severus byl překvapený. Remus Lupin byl velice mocný kouzelník. O čem to mluvil?

Vlkodlak se opřel o zeď a pomalu klesnul do podřepu. Dřepěl si tu teď vedle dveří, úplně se schoulil do sebe. Paže si překřížil na svých pokrčených kolenou a obličej zabořil do rukávu svého kabátu, který měl pořád na sobě.

Jeho bratr poklekl před ním, a natáhl k němu ruku, avšak rozmyslel se a na poslední chvíli ji stáhl, v očích se mu odrážela nejistota.

Severus opatrně vklouzl do knihovny a bezhlasně přistál vedle Nebelvíra.

„Remusi, co se stalo? Co myslíš tím, že nejsi plnohodnotný čaroděj?“ dokončil Angelus svou otázku.

Remus Lupin mlčky zavrtěl hlavou. Zhluboka se nadechl a bezvýrazně řekl: „Opouštějí mě, mé magické síly. Mám už delší dobu problém, že každé kouzlo, které vykonávám, mě stojí víc a víc síly. Zpočátku jsem to přičítal přetažení, nedostatku spánku, stresu – ale je to pořád horší. Snažil jsem se to ignorovat, ale někdy si nemohu přivolat ani šálek čaje.“ Opět utichl.

„Je to u vás běžné, že vás opouštějí síly?“ zeptal se Angelus.

Severus nereagoval, teprve poté, co si muž odkašlal a pronikavě na něj pohlédl, si uvědomil, že Angelus Lupin oslovil jeho, havrana sedícího vedle Lupina, a ne svého bratra.

Havran Severus Snape odmítavě zatřásl hlavou.

„Obnoví se zase tvé síly?“ obrátil se teď Angelus ke svému bratrovi. „Přece ses sem přemístil, a do Prasinek, a zase zpátky?“

„To je pravda,“ řekl Remus. „Ale stálo mě to všechno, co jsem v magii nashromáždil v posledních týdnech. Kvůli tomu jsem také okamžitě nesouhlasil, že sem přijdu, když jsi mi minulé noci volal. Kouzlím jen tehdy, když je to bezpodmínečně nutné. Doba, kterou potřebuji, abych si doplnil zásoby, je stále delší.“

„Je to kvůli lykantropii, že je to tak?“ řekl Angelus a v jeho tváři se odrážel skutečný zájem. Znovu natáhl ruku a tentokrát ji nestáhl zpátky, ale dotkl se paže svého bratra. Na okamžik se zdálo, že se čas zastavil. Ve vzduchu náhle viselo napětí a docela unikátní druh magie, magie, která se nekanalizovala do hůlek a podmaňovala si vůli člověka. O malou věčnost později položil Remus Lupin svou zjizvenou ruku na širokou tlapu svého bratra a ten potom stáhl vlkodlaka do mlčenlivého objetí.

Severus se rozhodl, že jeho přítomnost v tomto okamžiku byla nadbytečná, a přeletěl několika údery širokých křídel z knihovny ven a do kuchyně. Přistál na stole a otočil se k misce s müsli. Neměl hlad, ale musel jíst, aby si zachoval síly, a tak vyzobal selektivně rozinky a slunečnicová semínka z jadrné směsi.

Druhé misky s žížalami si nevšímal. Už ho nezajímala. Lektvar havraní zhouby účinkoval.

 

 

¹ Pyometra (z řec. pyon, hnis, a metra, děloha) je zánět dělohy, při kterém dojde k naplnění děložní dutiny hnisavým výpotkem.

² U přežvýkavých živočichů se vlastní žaludek, jenž navazuje na předžaludky, označuje jako slez (latinsky: abomasum).

 

ooOoo

Další

ooOoo