Dny havrana - 2. V kobce

02.02.2013 19:37

 

Pro cim, která se nebojácně pustila do čtení první kapitoly :-D

 

ooOoo

Snape pomalu přicházel z temného tunelu opět k sobě. V hlavě mu hučelo a připadala mu podivně oteklá a současně prázdná. Tělem mu ve vlnách proudila řezavá bolest z potrhaných svalů a šlach v nohou.

Zjistil, že nemůže pohnout rukama. Jeho zápěstí byla sevřena železnými pouty, která vypadala trochu zrezivěle, ale jak musel po marném tahání zkonstatovat, byla upevněna odolnými řetězy, které byly přikovány k hrubým železným kruhům zapuštěným v kamenné zdi.

Jeho vězení se nacházelo jen několik metrů pod základy hradu. Severus mohl skrze okno nacházející se vysoko nahoře, v blízkosti stropu, rozeznat modré nebe. Opatrně se snažil dostat do pohodlnější pozice, ale každý pohyb mu jen způsoboval ještě větší bolesti.

Jeho zájem vzbudilo blížící se řinčení a rachtání. Chodbou přicházely dvě podsadité postavy a Severus poznal Crabbea a Goylea, kteří odemkli mříž jeho cely a teď se k němu pomalu a váhavě blížili, s nejistými úšklebky na svých drsných tvářích.

„Hej, Severusi,“ zaburácel kobkou Crabbeův hlas s předstíranou žoviálností, „přišli jsme se zeptat na tvůj zdravotní stav.“

„Ano a chceme tě zbavit těch řetězů...“ chraplavě se zahihňal Goyle.

Severus tušil, že se za hraným nabubřelým vystupováním obou Malfoyových rohožek skrývala jejich nejistota vůči němu. Pořád měli strach z Mistra lektvarů a z jeho odporu k neohrabaným, primitivním mužům, kterým se nikdy netajil. Smrtijed sem či tam, Snape si ošklivil hloupost. A tihle dva byli přímo zosobněním nedostatečné inteligence. Co jim chybělo v hlavě, však naproti tomu dorovnali skrze absolutní podrobení se Voldemortovi a Malfoyovi, jakož i svou prokázanou brutalitou.

Snape jen příliš dobře věděl, že mu teď předloží účet za jeho zřejmou averzi a jednu či více jasných poznámek v minulosti. Bude platit větší bolestí a pravděpodobně i svou krví. Proklínal sám sebe za svou bezmoc. Jak mu Voldemort přišel na úklady?

Zdálo se, že je oběma Smrtijedům jasné, že Snape už nebude mít žádnou možnost oplatit jim jejich krutosti. Zbavili se své počáteční nejistoty, jakmile vytáhli hůlky.

„Náš pán ti poskytne milosrdenství a nechá tě naživu ještě jeden den, traviči. Nejradši by ses poslední noc prostě už neprobudil, co? Ale měl by sis s námi užít ještě trochu legrace. Temný pán si s tebou už nechce špinit ruce, zrádce,“ zasyčel Goyle.

„Nechal nám volnou ruku, jako uznání za naši věrnost!“ přidal se důležitě Crabbe.

Jeho hlas vibroval pýchou a triumfem nad touto nenadálou poctou a zadostiučiněním nad nečekanou příležitostí, že si může užít své sadistické sklony na tom, koho stále vnímal jako silnějšího a arogantního bradavického učitele.

„Ukážeme polokrevnému, co za nehodný kus bahna je,“ zahulákal Crabbe a jeho oči se leskly horečnatým očekáváním. „Páchnoucí kus bahna,“ dodal s úsměvem.

Poté zamířil hůlkou na Snapeova chodidla a zvolal: „Inflammatio!“

Palčivá bolest se šířila od Snapeových prstů u nohou, přes kotníky až k lýtkům.

Červené plameny syčely kolem jeho nohou a spalovaly – jak se zdálo – jeho kůži a maso, ale žádný zápach spáleného masa nebo kouř se neobjevil.

Crabbe nechal hůlku podrážděně klesnout a přistoupil ke Snapeovi. Strhl mu vysoké boty, nejprve z jedné, poté i z druhé nohy.

Na vnitřní straně bot visel kus černé látky, která kdysi musela být Snapeovými ponožkami. Na látce zůstalo něco bledého s červenými fleky. ‚Kůže,‘ pomyslel si Severus zděšeně a pohlédl na své nohy, které se leskly živým masem. Poraněním prosakovala žlutá tekutina.

Crabbeovo zaklínadlo Snapeovy nohy nespálilo, ale značně zanítilo. ‚Neschopný bastard!‘ pomyslel si Severus, byla-li by to jeho kletba, byly by nohy druhého muže spálené na uhel.

„Ta kletba zní ‚Combustio‘, ty idiote!“ poučil Snape Crabbeho, při čemž potlačil zachvění ve svém hlase.

Zavalitý muž zlostně zaklel, jeho tvář zrudla vzteky. Přiblížil se ke Snapeovi a dupl mu se svou těžkou botou na jeho zraněnou, obnaženou levou nohu. Snape tiše zasténal skrz zaťaté zuby. Ne, nebude křičet, nebude prosit o milost. Řetězy ho držely ve vzpřímené poloze, jinak by se už dávno zhroutil. Nohy mu už nefungovaly, kdyby se odtud nějakým zázrakem zase dostal, nemohl by ujít ani krok.

Naději, přiznal si, však žádnou neměl. Bylo by bláhové doufat v něco víc než v rychlou smrt. Sám to neočekával, sdělila mu malá, šílenou bolestí nezaměstnaná část jeho mozku.

„Jsem na řadě,“ zaslechl teď Snape Goyleův hlas. „Pěkné červené nohy, ty bídný míšenče,“ posmíval se Smrtijed. „Snad bysme měli zapálit i pár dalších míst.“

„Jak nudné,“ odvětil Snape a snažil se ovládnout svůj hlas, aby mu dodal chladný, nezúčastněný a povýšený tón. Neměli by na něm poznat strach a on doufal, že kdyby ty tupouny dokázal rozzlobit, snad by se zapomněli a smrtelnou kletbou by učinili rychlý konec jeho utrpení.

Ke Snapeově nechuti se mu zachvěl hlas, zněl také chraptivě a poněkud cize. Odkašlal si. Z úst mu vyšla krev. Už včera ho docela zdolali a musel už nějakou dobu křičet bez toho, že by si mohl vzpomenout kdy a jak dlouho.

„Toga evanesca,“ šklebil se Goyle a už tak zřízené oblečení viselo teď Snapeovi od těla v cárech, které zakrývaly jeho nahotu jen sporadicky.

Snape nad tím ponížením zrudl studem, samo vysvlékání obětí bylo v smrtijedských kruzích nezvyklé. Cítil se ještě dodělanější, než předtím, pokud to vůbec bylo možné. Ptal se sám sebe, jaká muka si Goyle vymyslel jako další. Ale vzchopil se.

„To bylo mizerně provedené kouzlo, Goyle,“ provokoval Snape druhého Zmijozela. „Špatná inkantace.“

Ztratí Goyle nervy? Snape napjatě čekal.

Avšak Goyle rozzuřeně zahodil hůlku a tvrdě udeřil Snapea do obličeje. Patrně již neměl chuť namáhat si dál mozek, ale bezpochyby se chtěl pobavit formou surového, fyzického násilí.

Podíval se Snapeovi přímo do očí a pak mu plivl do tváře. Poté udeřil znovu. Znovu a znovu. Goyle byl silný jako vůl a jeho údery rozdrtily Snapeovi nos a lícní kosti.

„Pomalu a po částech tě rozmlátím na kaši! Zrádcovská svině!“ křičel Goyle.

„Ale ne sám,“ zasyčel spěšně Crabbe, zatlačil druhého muže ke straně a stoupl si před Snapea. Náhle a blesku rychle vystřelil svou nohou vybavenou pevnou černou botou vpřed a kopnul Snapea tvrdě do rozkroku. Snape zasupěl a nemohl popadnout dech, bolest se řítila jeho tělem jako ohnivý blesk. Pohroužil se do tmy, poté se mu před očima roztančily ostré, mihotavé tečky a jeho tělo se napjalo, jak se pokoušel nadechnout. Nová, tupá bolest se najednou šířila z jeho podbřišku přes trup do končetin – Goyle ho kopl do břicha. Snape ztratil vědomí.

Jako další ucítil, jak po něm stéká něco chladného. Crabbe na něj vylil vědro ledové vody, aby ho vytrhl z jeho milosrdné mdloby.

„Ucítíš ještě víc bolesti, bastarde!“ zařval Crabbe a z koutku úst mu stékal úzký potůček slin.

Studená sprcha vrátila Snapea zpátky do reality, do které, jak měl pocit, už tak docela nepatřil. Byla tady bolest, tupá a obrovská, ale už nepronikala do jeho nitra. Cítil se nahý a ponížený, styděl se za své výkřiky a slzy, které nebyl schopen dál potlačovat.

Nicméně: zatímco Crabbe a Goyle mučili jeho tělo střídavými údery a kopanci a znovu a znovu ho kropili ledovou vodou, aby ho přivolali zpět z milostivé tmy, podíval se Snape na tu scénu užasle z nové perspektivy. Připadalo mu, jakoby se vznášel nad vším tím děním, bolest a stud už jen v omezené míře vnímající divák.

‚Já umírám,‘ náhle si Snape ohromeně uvědomil. ‚Brzy bude po všem, zemřu.‘

Avšak tato myšlenka, jež toužil, aby se po celou uplynulou dobu mučení vyplnila, nečekaně způsobila, že se zachvěl. Náhle se cítil být stažen zpět do svého těla, jeden horký nával adrenalinu po druhém proudil jeho žilami. Jeho tělo se vzpíralo, něco v něm nebylo připravené. Jeho hloupé, silné srdce se nezastavilo, nadále pumpovalo krev jeho tepnami.

‚Severusi, stojíš sám sobě v cestě,‘ pomyslel si cynicky, ‚bylo to tak po celý život a ani teď si nedopřeješ konec téhle tortury.‘

Pak ucítil, jak se perspektiva znovu změnila a on hleděl na tři postavy pod sebou. Ta jedna, hubená, zaplavená krví a černovlasá, ležela zkroucená na vězeňské podlaze.

Melodie a úryvky slov jedné dětské písně zaznívaly Snapeovou myslí, „bílá jako sníh, červená jako krev a černá jako ebenové dřevo“. Jeho téměř nahé tělo bylo bílé, zalité tmavě červenou krví a cáry jeho pláště a jeho tmavě černé vlasy k tomu tvořily silný kontrast. Oba velcí muži byli sklonění nad jeho tělem, řvali na něj – jakýžto odvážný čin, pomyslel si Snape; polévali vodou jeho bezvládné tělo a kopali ho do hrudníku.

Náhle, jakoby z ničeho, se v žaláři objevila čtvrtá postava, vysokého vzrůstu, oblečená v černém smrtijedském hávu, avšak s kápí staženou dozadu. Blond vlasy, téměř až bílé, spadaly na ramena muže, který se teď také nakláněl nad Snapeovým tělem.

„Ubili jste ho jako mudlu, vy kreténi,“ zaskřípěl chladný hlas Luciuse Malfoye. „Žádné umění, žádný styl.“

„Je to jen mizernej zrádce,“ namítal popuzeně Crabbe, ustoupil ale okamžitě bázlivě zpátky, když se na něj blonďatý kouzelník ostře zadíval.

„Téměř mrtvý,“ konstatoval Malfoy skoro lítostivě, „jen dvě hodiny s vámi a je téměř mrtvý. Já bych ho nechal trpět celou noc, plazil by se přede mnou na podlaze kňourající o milost. Vy nemáte ani ponětí, jaké uspokojení přináší pravý triumf, skutečná moc.“

Hlasitě se rozesmál: „Vyšleme vás k mudlovské mafii, až konečně zvítězíme...“

Crabbe a Goyle odmítavě zabručeli: „Temný pán říká, že jsme věrní služebníci. Říká, že jsme ve vnitřním kruhu moci. Dostaneme vysoké posty na Ministerstvu, až bude Mistr vládnout.“

Malfoy pohodil hlavou a povýšeně odvětil: „Bude tomu, jak praví Pán, ale nejdříve poslechnete můj příkaz. Temný pán chce, aby tenhle zrádce spatřil skutečný děs a jistě tím nemyslel mudlovský výprask! Dotáhnete ho k NÍ do Kamenné síně. Ona ho zabije. Do rozkládajících se rysů mu vtiskne věčnou hrůzu.“

Při zmínce o NÍ se oběma hrubiánům vytratila barva z tváří. V jejich výrazech mohl Snape rozeznat holé zděšení. Co mohlo v obou Smrtijedech, kteří neznali slitování a nezalekli se žádné krutosti, vyvolat takový strach? V obličejích se jim zračilo více strachu, než kdy způsobila samotná Voldemortova přítomnost.

„Ach ano,“ Malfoy se zlomyslně zasmál, „vy dva ho tam donesete a zprostředkujete JÍ vůli našeho Pána. Ale předtím,“ a s tím se otočil ke Snapeovu nehybnému tělu, „ho budeme muset dát zase trochu do pořádku – jinak nám zemře příliš brzy a propásne to „nejlepší“ – trest, který pro něj Temný pán přichystal.“

Nenuceným mávnutím hůlky ukázal Malfoy na Snapea:

„Sanitas!“

Snape opět ucítil zvláštní tah, když musel opustit své místo nad tou scenérií a opět se vrátit do svého bolavého, dobitého těla. Jeho víčka se zatřepotala a on teď znovu hleděl skrz své vlastní oči, z perspektivy svého vlastního těla. Jeho pohled se setkal s Malfoyovým a studené šedé oči se zúžily do štěrbin, když ten se zle ušklíbl:

„Ach, Severusi. Buď zdráv, můj drahý příteli.“ Jeho úsměv se rozšířil. „Pohleď k oknu, byl to podivuhodně jasný den, uvidíme dech beroucí západ slunce. Podívej se pozorně, Severusi. Je to tvůj poslední.“

Vězení opustil s vlajícím pláštěm, vydávaje ze sebe posměšný chechot.

 

ooOoo

Další

ooOoo