Dny havrana - 19. Dva bratři

15.09.2013 20:31

 

Vítejte :-)

Stačila jedna obetovaná kapitola kocourka (mimochodem, první kapitola je v plánu příští týden ;-) ) a já si plně uvědomila, co občas vypouštím za divná slovní spojení :-D Jsem si vědoma, že se mi to stává i v Havranovi, ale doufám, že vás to při čtení příliš neruší...snad. Jestli ano, tak se omlouvám, a když se vám něco nebude zdát, klidně mi to do komentářů dejte vědět, budu ráda ;-)

Děkuji mým věrným komentujícím cim, Safiře a Nade, že mě i u předchozí kapitoly potěšily svými reakcemi. Jste zlaté ♥

Příjemné čtení!

 

ooOoo

Byla to pravda. Věřil bývalému učiteli Obrany. Remus Lupin byl chytrá, rozvážná hlava, měl velký magický potenciál, který kvůli své nemoci plně nevyužíval, a byl naprosto spolehlivý.

Pokud mu jeho bratr alespoň částečně, co se týče jeho výjimečných schopností, sahal po kotníky, musel být uznávaným výzkumníkem. Nemluvě o jeho nadprůměrných technických dovednostech. Musel být Mistrem svého oboru, když mu Brumbál svěřil zakázky pro Řád.

Prozatím však Angelus Lupin nepotřeboval žádné mimořádné schopnosti. Vstal a otevřel další dveře, které vedly z knihovny do sousední místnosti. I zde byly knihy nakupené v regálech až po strop, řady tlustých a tenkých svazků, přerušované jen exponáty, jako byly staré solární mikroskopy, váhy a zvířecí lebky, a na širokém tmavém stole ležely různé dokumenty, stoh vědeckých časopisů a uprostřed trůnil monitor. Zřejmě to byla Lupinova pracovna. Její majitel právě vylovil zpod papírů v jednom rohu telefon.

S bezdrátovým aparátem v ruce se vrátil do knihovny. V tu chvíli se dveře knihovny otevřely a oba vlci vstoupili do místnosti. Zvířata běžela mávajíc oháňkami k Lupinovi, setrvala pak v podřízeném gestu a nakonec se usadila vedle křesla u jeho nohou. Nebylo pochyb o tom, že ho uznávala jako alfa vlka.

Lupin se posadil a duchem nepřítomný pohladil jednou rukou samcovu srst. Vlk klesnul na bok a uvolněně funěl.

„Nazdar, Clayde,“ přivítal ho Lupin tiše, pak na telefonu vyťukal číslo. Velké, tmavé stojací hodiny v rohu místnosti dvakrát odbily.

„Dobré ráno, Hariet,“ promluvil Lupin do telefonu, „je mi líto, že vás ruším tak pozdě, ale je to naléhavé. Mohu prosím mluvit s Remusem?“

Severus, který sice teoreticky věděl, co to byl telefon, avšak ještě nikdy nikoho neviděl ho používat, jej fascinovaně pozoroval.

Na druhém konci linky se zdálo být ticho, ale po chvíli Lupin pokračoval.

„Ahoj Remusi.“ – Pauza – „Ano, vím, jak je pozdě. Jedná se o neobvyklé okolnosti. Nemůžu ti to vysvětlit po telefonu, musíš přijít sem.“ – Pauza – „Ne, nemyslím, že by sis měl vzít auto. Musíš přijít jinak.“ Zdůraznil slovo „jinak“. Jeho bratr mu zřejmě rozuměl. „Ne, musíš přijít sám,“ řekl teď Angelus, jeho hlas zněl pevně a napjatě. „A Remusi – pospěš si.“

„Hned tu bude,“ řekl Lupin k Severusovi. „Úplněk byl naštěstí už před pár dny. Remus není ranní ptáče.“

Severus měl na jazyku, že Remus Lupin nebyl žádné ptáče, vlastně vůbec nebyl člověk, ale pamětliv svého vlastního nepříjemného stavu a prekérní situace, ve které potřeboval pomoc obou bratrů, místo toho řekl: „Noční pták by byl naprosto dostačující.“

Severus vypil ještě doušek irské whisky. Přejel si hřbetem ruky po čele a pak si špičkami prstů začal masírovat bolavé spánky. Bolest hlavy se v těchto dnech zdála být jeho neustálým společníkem.

„Bolest hlavy?“ ptal se účastně Lupin.

Severus mlčky přikývl.

Lupin přešel ke svému psacímu stolu, vytáhl šuplík a vyprodukoval odtamtud zelenobílou krabičku. Zmizel s ní v kuchyni a o něco později se vrátil zpátky se sklenicí čiré, šumivé tekutiny, kterou podal Severusovi.

„Pijte, pane Snape. To je aspirin, spolehlivý prostředek proti bolesti. Neškodný, ale účinný.“

Zmijozel, který, aniž by hnul brvou, mezitím vypil všechno, co mu druhý muž s informací „to pomáhá“ nabízel, vyprázdnil sklenku naráz. Chutnalo to trochu kysele, a on to spláchnul douškem whisky.

Lupin zatím promlouval s vlky a pak se vydal do kuchyně, přičemž obě zvířata ho s vyplazenými jazyky následovala. Zřejmě jim slíbil něco k snědku. Krátce nato bylo slyšet bouchnutí, následované dvojím spokojeným mlaskáním a biolog se vrátil do knihovny sám. Přiložil poleno do ohně a vklouzl do svého křesla, nalil si rovněž další whisky a opřel se.

V ten moment se ozvalo hlasité „Plop“, a Remus Lupin se přemístil do pracovny svého bratra. Vstoupil obezřetně a s vytasenou hůlkou do knihovny a zůstal stát ve dveřích jako přikovaný, když uviděl Severuse.

„Severusi!“ vykřikl užasle, a zmateně pohlédl ze Snapea ke svému bratrovi, a pak na skleničky a lahev whisky na stole.

Zatímco Remus Lupin současně fixoval pohledem temného Zmijozela a svého bratra, měl také Severus příležitost si vlkodlaka důkladněji prohlédnout. Od té doby, co ho viděl naposledy asi před třemi měsíci na schůzi Řádu, se Lupin změnil:

Vypadal nějak jinak. Severus nemohl říct, v čem ta změna spočívala, ale neduživý vzhled Nebelvíra, aura melancholie, která ho neustále obklopovala, již nebyly znatelné. Nebyl ani tak bledý jako posledně, ani neměl pro něj tak typické kruhy pod očima.

Lupin stále ještě nosil svůj obnošený plášť, který míval už coby učitel Obrany proti černé magii v Bradavicích, pod ním však měl mudlovské oblečení, které nebylo ani obnošené ani záplatované.

Jestli pak ho podporoval jeho bratr Angelus?

Ale tato úvaha se rychle ukázala být mylná, jak Severus zjistil, poté co vyslechl další rozhovor mezi oběma bratry.

„Co se tady stalo?“ ptal se Remus a podíval se na Severuse. Hůlku nesklonil.

„Co pro všechno na světě děláš tady, Severusi? Tvrdili, že jsi mrtvý. Chlapec říkal, že tě na útěku zabil nějaký Smrtijed, než ses stačil dostat k přenášedlu.“

„Daří se mi dobře, děkuji za optání, také mě těší, že tě vidím, Remusi,“ přerušil Angelus Lupina kousavým podtónem, než mohl Severus odpovědět na vlkodlakovy otázky.

„Kdo se tě ptal?“ vrátil mu chladně Remus a okamžitě se otočil zase k Severusovi. „Takže?“ Jeho tón byl nezvykle ostrý a netrpělivý.

„To se dá těžko vysvětlit třemi větami, Remusi, takže si prosím vezmi místo a sklenici. Whisky nebo červené víno?“ Angelusova slova byla klidná a zdvořilá, když ukazoval na volné křeslo po své levici, jeho výraz však odrážel jen těžko skrývané napětí.

„Co to tu bude – párty? Vytáhneš mě uprostřed noci z postele, abys mi otevřel svůj irský jed?“ ptal se provokativně Remus, a jeho oči vztekle jiskřily.

„Jen pro tvou informaci, můj milý bratře, nevybral jsem si to a jistě bych se vyvaroval toho, tě obtěžovat, kdyby tady profesor Snape neměl velice důležité důvody informovat Albuse, například o nepodstatné maličkosti, že je ještě naživu a vy máte ve svých řadách zrádce!“ Zpočátku mluvil biolog ještě tichým, i když slyšitelně podrážděným tónem, avšak ke konci nabíral jeho projev na hlasitosti. Vyskočil ze svého křesla a dal si ruce v bok, a také teď vypadal zlostně, na čele se mu rýsovala příkrá vráska.

Severus překvapeně povytáhl obočí. Kdyby situace nebyla položená tak, že bylo nezbytné rychlé jednání, s klidem by se opřel, aby se tou kuriózní scénou pobavil. Vlkodlak a jeho vlky zkoumající bratr patrně měli mezi sebou značně vyhraněné neshody. Několik vět stačilo, aby oběma mužům vehnaly do tváří hněvivou červeň.

Severus, který Remuse Lupina znal už věky, a zažil ho téměř jen neustále jako přátelského, skoro až stoicky klidného člověka, a také z Angeluse získal dojem, že ten měl spíš otevřenou, klidnou povahu, byl více než překvapený agresivitou bratrů ve vztahu jednoho k druhému.

Oba se teď dívali téměř nenávistně.

‚Už jen chybí, aby kolem sebe kroužili, jako dva nepřátelští alfa-vlci,‘ pomyslel si Severus.

Tím však situaci trefně vystihl. Oba Lupinové vypadali, jako kdyby stačilo jediné další slovo, aby jeden druhému skočili po krku. Napětí v ještě krátce předtím tak útulně působící knihovně bylo téměř hmatatelné.

Co se proboha mohlo mezi těmi dvěma muži v minulosti přihodit, že jako číhající dravci, ostře sledujíc každý pohyb toho druhého, stáli proti sobě?

Angelusovy hnědé oči byly pevně upřené na ty žlutavými skvrnkami protkané vlčí oči jeho bratra. Jeho počasím vyčiněná, snědá kůže ztmavla o jeden nebo dva odstíny. Na tvářích se mu vyrýsovaly tmavé skvrny, a Severus mohl vidět rychlé pulzování žíly vystouplé na jeho spánku. Také na Remusově obličeji se objevily horečnatě tmavé skvrny. Odkdy byl vlastně vlkodlak obdařen takovou zdravou barvou pleti?

Severus se rozhodl teď definitivně zasáhnout, aby se napjatá situace nevyhrotila ještě víc, než už byla. Neměl ani čas ani chuť zaplést se do tohoto hierarchického soupeření, přičemž si byl jist, že mezi oběma tak rozdílnými a přece tak podobnými muži byla daleko více než jen bratrská rivalita, bylo však nutné, jednat brzy. Ale jak měl především Remuse, který byl přece jen ozbrojen, přimět k rozumu? Dokonce i s Angelusem by si to pravděpodobně fyzicky sotva mohl rozdat. Ještě než však Severus mohl učinit další opatření, stalo se něco zvláštního:

Náhle se otevřely dveře do jídelny a lesknoucí se páry očí obou skutečných vlků odrážely světlo ohně z krbu. Hlučný spor musel vyburcovat obě zvířata, která až do teď v kuchyni konzumovala své žrádlo. Ale když se teď pomalu plížili do místnosti a směrem k Remusovi, signalizovala řeč jejich těl nikoli útok, ale absolutní podrobení. Víc se plazili, než šli, břicha těsně u podlahy, oháňky mezi zadníma nohama a sotva znatelné. Clyde ze sebe vydal vysoké zakňučení, a také Bonnie, která se coby samička v ritualizovaném bojovém chování vlků obecně měla máloco strachovat, padla před Remusem na záda a nabídla svůj téměř bílým kožichem pokrytý krk.

Remus klesl na kolena a konejšivě pohladil břicho vlčice. Část obrovského, téměř ve vzduchu mihotajícího se napětí se rozplynula, když Nebelvír nakonec vstal, sklonil hůlku a z ramen nechal sklouznout plášť.

„Tedy dobrá,“ povzdechl si a unaveně klesl do křesla. Podal Angelusovi prázdnou sklenku od whisky, kterou ten už dříve postavil na stůl. Angelus mu beze slova nalil.

„Díky,“ řekl Remus suše. „Takže kdo z vás dvou začne?“

Severus krátce kývl Angelusovi Lupinovi, a ten v několika slovech vypověděl, že Bonnie a Clyde byli celý večer neklidní. Citlivá zvířata velmi brzy ucítila Lucyinu blízkost, tak jako vždycky. Lupin zašel do svého „dispečinku“ ve sklepě, a z kamer rozestavěných na několika strategických místech na stezce přijal obrázky jako ze starého hororu. Okamžitě věděl, že musel jednat, pokud chtěl uprchlíka zachránit. Vypustil oba vlky, kteří se sotva ještě dali udržet v domě, ven a aktivoval reflektory umělého osvětlení.

Severusův stav při jeho příchodu diskrétně přešel.

„Poté, co se tu pan Snape trochu posilnil a informoval mne o nejnutnějším, viděl jsem jako jedinou možnost, jak zastihnout neprodleně Brumbála tím, že tě vyženu z postele, Remusi,“ zakončil Angelus svůj popis událostí.

Jeho bratr chápavě přikývl, zřejmě však neviděl žádný důvod, aby se omluvil za své předešlé neadekvátní chování. Místo toho se otočil na Severuse.

„Nechceš mi říct, jak tě to zaválo na křižovatku? Je to skryté místo, už před lety jsem tam umístil kruh odpuzovacích kouzel, aby pravděpodobnost, že se někdo dostane do spárů téhle…“ zarazil se a vrhl rychlý pohled na svého bratra, „téhle bytosti, byla co možná nejmenší.“

„Tvé výkony v čarování byly vždycky v nejlepším případě průměrné, Lupine,“ řekl Severus se zlomyslným úsměvem.

„Pokud si dobře vzpomínám, byly vesměs lepší, než tvoje, Severusi,“ kontroval Lupin, a hodil po svém bývalém spolužákovi zamračeným pohledem, ve kterém byl nádech triumfu.

Severus si povzdychl. „Nebudeme se hádat, Lupine, na výměnu vulgarit tu máš svého bratra a nepotřebuješ, jak při nejlepší vůli nemohu ani přehlédnout ani přeslechnout, jednoho starého nepřítele. Dnes v noci máme k  vyřízení ještě několik důležitých věcí, a já tě musím poprosit o pomoc, na tvou absolutní diskrétnost se mohu tak jako tak spolehnout.

Když mě slečna Kroloková honila po lese, bylo to potřetí během několika dní, co se někdo snažil obrátit mou tělesnou integritu v její absolutní opak. Únos toho chlapce byla past. Někdo musel chovat podezření vůči mé osobě, a vyprovokoval Řád. Já…“ krátce zaváhal, nejistý, zda by měl připustit své selhání, rozhodl se pak ale přesto k tomu, být k Remusovi otevřený. „Nechal jsem se podvést jako začátečník. Měl jsem si všimnout, že něco není v pořádku. Bylo příliš snadné získat místo chlapcova zadržení, příliš snadné přemoci stráže.“ Nevěřícně potřásl hlavou. „Malfoy tam na mě čekal,“ dodal pak tiše.

Remus vrhl rychlý pohled na svého bratra, ten si pospíšil doplnit Severusovu prázdnou sklenku whisky. Tmavovlasý kouzelník umlkl, příliš vtažený do bolestivých vzpomínek na noc svého odhalení.

„Pane Snape…“ řekl jemně Angelus a povzbudivě na Zmijozela kývl.

Severus si dal posilňující doušek a pokračoval:

„Temný pán se rozhodl nezabít mě osobně, nýbrž přenechat mě některým nočním tvorům, kteří mu slouží.“

„Krolokovým?“ ptal se zděšeně Remus. „Ale proč by měl chtít, aby tě proměnili v jednoho z nich? To přece nedává žádný smysl.“

„Ne, upírům ne,“ odpověděl rychle Severus, „ale něčemu úplně… jinému. Říkají si Gargoyleové. Jsou odsouzeni sloužit tomu, kdo je pánem hradu, jehož jsou součástí, a bohužel hradním pánem není nikdo jiný, než Pán zla. Ale neslouží mu doopravdy, jsou… jsou jako já.“

Teprve v tu chvíli, protože to vyslovil, si Severus uvědomil, kolik ho toho pojí s Nuriyyou a ostatními kamennými bytostmi. Zdánlivě sloužili Temnému pánovi, skrývali své pravé záměry a byli stejně prokletí, jako on sám, vést život ve stínech. Slyšel ve svém uchu Nuriyyin jasný hlas: „No, i my dva, Severusi, sdílíme temné tajemství nebo dokonce osud, neboť přesně jako ty ve své lidské podobě, jsem i já dítě noci.“

„Četl jsem legendu o Gargoylech,“ řekl Remus a přerušil tím Severusův myšlenkový pochod. „Byl jsem před několika lety ve Francii, tam byly kamenné sochy, které představovaly chránící dynastii démonů a seděli nade dveřmi, na hřebenech střech a kostelů, označovány jako „Gargoyleové“, ale existuje i několik mýtů, které vypovídají o více než kameni… vždy jsem je považoval za mudlovské postavy z pověstí.

„Gargoyleská kněžna a její lid jsou docela reální – někdy znepokojivě reální,“ odpověděl Severus. „Ušetřili mě a oklamali Temného pána. Považuje mě za mrtvého, Malfoy viděl mou mrtvolu.“

Remus se na Severuse chvíli díval pochybovačným pohledem. Bylo na něm jasně vidět, že přemýšlel, jestli byl Mistr lektvarů ještě vůbec příčetný. Ale znal Severuse příliš dlouho, aby o jeho duševním stavu a opravdovosti výroků vážně pochyboval.

Severus pokračoval: „Líčení detailů na tomto místě si ušetřím, alespoň pro dnešek, důležité je jen to, že jsem přežil – alespoň částečně – a Temný pán o tom nemá tušení.“

„Promiň, prosím tě,“ přerušil ho Remus, nyní zase svým obvyklým, zdvořile váhavým způsobem, „ale řekl jsi právě, že jsi částečně přežil?“

Severus přikývl a skryl svůj obličej v dlaních. Teď musel chtě nechtě přiznat barvu, ale že zrovna vlkodlakovi naproti – to mu připadalo nekonečně těžké. Kolik let trestal Remuse Lupina svými zlomyslnými komentáři, snažil se nechat vlkodlaka pykat za Blackovu chybu, nenáviděl ho za poloviční existenci, kterou byl. Nezalekl se toho, zruinovat Lupina tím, že mu „omylem“ vyklouzlo, že byl vlkodlak. Bylo mu jedno, že Lupin neměl žádnou šanci na další zaměstnání, poté co on jeho tajemství vyzradil Zmijozelským a tím celé magické společnosti. A přesto to byl Remus Lupin, který mu vzhledem k jeho práci pro Řád projevoval takřka nezlomnou důvěru.

No, Nebelvír si zaslouží triumf.

Severus upřednostnil zírat do ohně v krbu, když zodpovídal poslední kouzelníkovu otázku. „Ano, rozuměl jsi tomu správně. Přežil částečně. Přibližně. Aby byl vykonán rozsudek Temného pána, jehož přímými rozkazy jsou Gargoyleové vázáni, museli mě postihnout kletbou, která je nezvratitelná. Ta kletba je důsledkem magického rituálu, nutí mě brát na sebe od východu do slunce západu podobu… havrana.“

Severus cítil, jak mu do bledé tváře stoupá červeň. Merline, proč to musel být bratr toho zatraceného vlkodlaka, který ho zachránil? Proč nemohla mít stará McGonagallová poustevnicky v lese přebývající sestru?

Pokud Severus Snape očekával, že Lupin se teď triumfálně zasměje, spletl se. Druhý kouzelník vypadal právě tak vážně, jako jeho bratr Angelus před hodinou.

„To je mi moc líto, Severusi,“ řekl Lupin, a když Severus vyhledal pohled jeho očí, nebylo v něm nic, než upřímná účast. Kdo – pokud ne on, Remus Lupin, vlkodlak – mohl pochopit, co to znamenalo, být nucen měnit se do jiné podoby, zvířecího těla. „Je to hrozné prokletí,“ dodal Lupin.

„Vskutku,“ přizvukoval mu Angelus, „ale znamená to i obrovskou strategickou výhodu pro naši stranu,“ doplnil.

Severus a Remus na Angeluse civěli.

„Jste mrtvý, pane Snape,“ dodal vědec, „což znamená, že s vámi nikdo nepočítá. Z téhle strategické výhody byste měl těžit tak dlouho, jak to bude možné. Jste přitom perfektně zamaskován, alespoň za dne. Ovládáte toho havrana, pane Snape?“

Severus potřásl hlavou a roztržitým pohybem si shrnul tmavé vlasy z čela. Ne, havrana s jeho instinkty neovládal. Ačkoli…

„Včera jsem měl moment relativně krátce před zpětnou proměnou, kdy jsem si uvědomil, kdo skutečně jsem. Že se ve mně stále ještě skrývá něco lidského, i když zvířecí instinkty nemohu kontrolovat. Ale sotva mohu jasně myslet, když jsem v podobě ptáka.“

„No, pak musíme poznání a síle svobodné lidské vůle dopřát trochu podpory, není-liž pravda, Remusi?“ Vyzývavě pohlédl na svého bratra.

Remus Lupin tázavě pozvedl obočí.

Severus kvitoval ten neobvyklý pohyb sarkastickým komentářem: „I když jsme si do jisté míry podobní tím, Remusi Lupine, že jsme teď oba prokleté poloviční bytosti, tenhle pohled patří mně. Ovšem já nemám žádné tušení, co tím tvůj bratr myslí.“

Vlkodlakův výraz tváře zůstával záhadný.

„Opravdu ne?“ Lupin znovu zvedl záměrně přehnaným způsobem obočí.

„Opravdu,“ zavrčel Severus vztekle.

„Nebyl jsi ty vždycky lepší myslitel?“ Zašklebil se vlkodlak.

Jediné slovo od něj stačilo, aby Severus na sebe vzal iluzi pronikavého intelektu a rychlejší vnímavosti.

„Vlčí zhouba.“

„Vlčí zhouba…?“ Severus na vlkodlaka užasle pohlédl.

„Severusi, znám Agela a jeho myšlenkové pochody už téměř čtyřicet let. Je brilantní, ale je to jen malý bratr a já jsem schopný jej následovat. Kromě toho disponuji náležitými zkušenostmi v této oblasti, jak ti snad nemohlo docela uniknout, protože koneckonců jsi měl tu neustálou čest pro mě Vlčí zhoubu vařit.“ Lehký náznak sarkasmu v Lupinově hlase, zatímco pronášel poslední větu, Severusovi – samotnému Mistru v tomto oboru, nezůstal skrytý.

„Angel chce Vlčí zhoubu předělat tak, aby lektvar působil na havrana v tobě, potlačil o něco jeho dominantní instinkty a posílil tvé lidské vědomí. Změníš se navenek, ale ponecháš si kontrolu nad svými skutky.“

„Nápad je to dobrý, ale nebude to fungovat,“ řekl Severus rezignovaně. „Dokonce, i kdybychom měli čas vlkodlačí lektvar modifikovat – což nemáme – a já bych tady měl svou laboratoř a všechny nezbytné přísady – což nemám – musím dělat věci, které jsou ještě naléhavější. Musím informovat Brumbála a splnit svou povinnost vůči Gargoyleům.“

„Bude to fungovat, pane Snape,“ přesvědčoval ho Angelus Lupin. „Jen si musíme účelně rozdělit naléhavé úkoly. Remusi, ty se musíš přemístit do Prasinek a jít do školy, postarej se o to, aby Albus obdržel všechny nezbytné informace a vezmi si na starosti Řád. Pak obstaráš z pokojů pana Snapea jeho druhou hůlku, kterou tam bezpochyby má na skladě. Bez magie nemůžeme Vlčí zhoubu modifikovat a tvé schopnosti lektvaristy jsou pověstně špatné.“

„Teď zadrž dech, Angelusi, kdo je tady vlastně kouzelník?“ zaprskal Remus, zřejmě naštvaný samozřejmostí, se kterou mu jeho malý bratr uděloval pokyny.

„Ty,“ odpověděl biolog pravdivě a usmíval se, „proto jsi také ten, který se přemístí a zahraje si na poslíčka, a ne já.“

„A jak si představuješ svůj úkol?“ zavrčel vlkodlak.

„Dělám, co umím nejlíp – strukturovaně myslet a příležitostně kreativně rozvíjet chytré nápady. Kromě toho vím, jak můžeme Vlčí zhoubu pozměnit a rozvinout dál do ‚Havraní zhouby‘. Ale k tomu ještě potřebuju přísady z tohoto seznamu.“ –

Podával Remusovi ručně psané poznámky, které si musel udělat, zatímco Severus Remusovi ještě vyprávěl o Gargoylech. Severus vrhl pohled na čtverečkovaný kousek papíru. Stála tam každá přísada, kterou by napsal i on sám, a ještě dvě další, na které Severus nepomyslel, z nichž jedna mu však okamžitě dávala smysl, zatímco tu další neznal.

„Co je Sibutramin?“ zajímal se Severus.

„Medikament,“ vysvětlil Angelus Lupin přátelsky. „Zabrání záchvatům chuti na jídlo, když havran převezme vedení,“ – Severus pomyslel s hrůzou na rybí pokrm – „a bude to zmírňovat vaše deprese a pochybnosti o sobě samém, pane Snape,“ objasňoval dále biolog. „Pohlížejte na to, jako na mudlovskou obdobu Felix felicis.“

„Jak to seženu? Lékárna?“ ptal se Remus, ignorujíc Severuse neschopného slova.

Angelus Lupin to zamítl. „Popros Hariet, aby se o to postarala, bude to nejrychlejší a bez komplikací.“

Remus krátce přikývl.

„Jaké je tvé heslo, Severusi?“ otázal se.

„Sni dál, Lupine!“ zaskřípal Severus.

„10 bodů ze Zmijozelu za nedostatek spolupráce, Snape,“ zavrčel Remus. „Musím do tvých privátních pokojů, abych vyzvedl tvou druhou hůlku, už jsi zapomněl? Kde ji najdu?“

„V mém psacím stole, nejspodnější zásuvka. Klíč leží v obalu od ‚Nanejvýš mocných lektvarů‘, vzadu. A nedotýkej se ho holýma rukama!“ zasyčel Zmijozel.

„Jeho heslo je pravděpodobně „Vipera verita“ nebo „Apertura serpentiae“ odtušil Angelus Lupin.

Severus se otočil. „Kdo vy opravdu jste, pane Lupine?“ zeptal se a zkoumavě se zadíval na vlkodlakova bratra.

Zdálo se, že ten muž věděl více o kouzelnickém světě, lektvarech a o něm, než příbuzenství s Remusem Lupinem vysvětlovalo. Remus nepředvedl ještě nikdy více než taktak postačující dovednosti při přípravě lektvarů.

„To už přece víte, pane Snape,“ odpověděl Angelus Lupin usměvavě. „Pojďte, ukážu vám svou laboratoř. Jsou tři hodiny ráno, máme už jen několik hodin do východu slunce.“ Opustil knihovnu směrem k chodbě.

„Heslo je ‚Vipera veridica‘,“ řekl Severus chraplavě a zamračeně se podíval na Remuse.

„Jo, někdy mě Angel taky děsí,“ řekl Remus, a přemístil se s tichým „pop“, zatímco Severus potřásajíc hlavou, následoval mladšího Lupinova bratra chodbou a dolů schodištěm, které zřejmě vedlo do podzemní laboratoře.

 

ooOoo

Další

ooOoo