Dny havrana - 18. O upírech a vlcích

Zdravím vás, milí čtenáři :-)

Další kapitola Havrana je tu. Za krásné komentáře ji s radostí věnuji Nade, cim a Safiře. Děkuju vám! :-) Pokud jde o vás ostatní - bylo by hezké, vítané a moc moc povzbuzující, kdybyste tu po sobě zanechali stopu a nebyli "jen" anonymní položkou ve statistice :-D Zajímá mě, jestli se vám povídka líbí - nelíbí - nebo ji čtete jen ze setrvačnosti a kdyby přestala vycházet, ani by vám nechyběla...?

Přeji příjemné počtení :-)

ooOoo

Severus na něj tázavě pohlédl. Ve způsobu, jakým Angelus Lupin teď pokrčil rameny, bylo něco velmi smutného.

„Lucy von Krolok je… byla moje sestra. Je rozená Lupinová, tendence nechat se pokousat od něčeho zlého, leží podle všeho v rodině,“ řekl Lupin s náznakem sarkasmu v hlase, a tváří mu prolétl rezignovaný úsměv.

Severus nevěděl, co by na to měl odpovědět. Každá upřímná odpověď by byla urážkou jeho hostitele, který mu zachránil život, takže mlčel. O okamžik později se však rozhodl přece jen zeptat.

„No, o vašem bratrovi vím, jednou jsme měli,“ zaváhal, „střetnutí. To bylo před mnoha lety…“

„Znám ten příběh, pane Snape a i kdyby to bylo sto let, vzpomenete si jen na tohle, když pomyslíte na mého bratra,“ skočil mu Angelus Lupin tvrdě do řeči, „myslíte příležitostně také na to, že on, spolu s Albusem a Minervou patří k tomu málu, kteří v Řádu neustále staví na odiv svou důvěru ve vaši osobu?“

Severus udiveně vzhlédl. V Lupinových vlídných očích se objevilo hněvivé jiskření, což ho překvapilo právě tak, jako povědomí muže o Řádu. Kromě toho se v Severusovi probudil pro Zmijozela velmi vzácný pocit – styděl se. Ano, byla to pravda, vždy když pomyslel na Remuse Lupina, vzpomněl si na tu jednu noc v Bradavicích, v níž ho téměř zabil vlkodlak. Ale Remus Lupin se nestavěl za Severuse jen v nedávné minulosti, svou vinu odčinil již před mnoha lety. Byla to záležitost mezi ním a Lupinem, a on to nikdy nikomu nevyprávěl, Brumbála nevyjímaje. Zřejmě ani Remus se nezmínil, a to ani svému vlastnímu bratrovi.

Bylo to chybné spínání v Severusově mozku, trauma, které ho stále znovu každé úplňkové noci házelo zpátky na pozemky. A to bylo špatné. Věděl to.

„Je mi to moc líto,“ řekl Lupinovi, „křivdím vašemu bratrovi Remusovi a vím to.  Je pro mě velmi těžké odpustit.“ ‚Je tisíc věcí, které nedokážu odpustit sám sobě,‘ dodal v duchu.

„Mě připadá těžké zapomenout, pane Snape,“ řekl teď Lupin mírněji, a na vysvětlenou dodal, „je těžké zapomenout, jaká byla Lucy jako člověk, dříve… Démon, který obývá její tělo, převzal některé její charakterové vlastnosti. V této schránce je stále ještě zastrčen poslední stín jejího já, a když ji potkám, pátrám po náznaku pravé Lucy Lupinové. Když je Lou Kay, a ne Lucy von Krolok, vypadá přesně jako tenkrát, než si ji získal ‚on‘,“ Lupin se podíval přímo na Snapea, pak odvrátil pohled a zazíral do ohně.

„Kdo je ‚on‘?“ zajímal se teď Severus.

„Baron von Krolok,“ odpověděl zasmušile Lupin, a po tváři mu přelétl stín. „Ale pojďte, pane Snape, připozdívá se a vy musíte být hladový. Pojďme do jídelny a já vám při jídle budu vyprávět celý ten příběh.“

Oba muži se zvedli a opustili knihovnu. Lupin pobídl Severuse, aby vzal místo u stolu, a donesl vodu, víno, chléb jakož i různé druhy sýrů a studený pokrm z kuchyně. Severus si všiml, jak byl hladový, teprve až když seděl u stolu a před ním stálo jídlo. Dychtivě hltal chléb a sýr, a poslouchal Lupina, který vyprávěl o historii hradu a rodině těch von Krolokových. Byla to stará dynastie upírů, kteří před několika staletími imigrovali z Maďarska a usadili se ve staré pevnosti. Zpočátku brutálně řádili na obyvatelstvu, a jejich kruh se rychle rozšiřoval, takže vesnice v okolí hradu byly stále vylidněnější. Bez potravy však mnoho nových upírů uhynulo, a jádro rodiny vyvodilo z této tragédie důsledky.

Starý Krolok hledal alternativy. Hlavní potravou rodiny se stala zvířecí krev, držel lidské „služebníky“ jako živoucí krevní konzervy pro zvláštní příležitosti a zakázal členům své rodiny vytvářet nové upíry.

Krolokovi zbohatli díky obchodům s koloniemi a průmyslu v zámoří, byli pijavicemi i v přeneseném smyslu. Ilegální obchody přinášely nejvyšší profit. Ale Krolok byl prohnaný a opatrný, přešel na seriózní obchody, kde to bylo možné. Rodina se snažila vystříhat každého rozruchu. Vesnice v okolí hradu zůstaly záhadných úmrtí ušetřeny, pokud se jim zachtělo „povyražení“, prostě si vyrazili na výlet.

„V dnešní době je majetek von Krolokových ohromný, ale ne tak zjevný, aby upozornil tajné služby nebo mafii. Starý baron je uvážlivý a diskrétní. V dobách krevních bank není třeba žádných dalších otevřených vražd. Jsem si však jistý, že se na hradě stále ještě dějí příšerné věci,“ zakončil Lupin své vyprávění.

„Jak došlo k tomu, že vaše sestra jím byla získána?“ zeptal se Severus, nejistý, zda měl tuhle otázku položit, avšak Lupin tu informaci ochotně poskytl.

„Každé léto jsme tu trávili prázdniny. S Remusem v rodině zbývaly jen opuštěné oblasti, kam odcestovat na déle než čtyři týdny. Vlkodlak není v turistickém hotelu na Mallorce nebo na Cote D'Azur právě snadno kontrolovatelný. Tenhle dům patřil mojí rodině už dlouho. Můj dědeček jej koupil, aby tu pozoroval vlky, když jich bylo na jiných místech v Anglii stále méně.“

„Držíte dvě ‚ochočená‘ zvířata?“ chtěl vědět Severus. Myšlenka na volně v domě pobíhající vlky mu stále ještě nepřipadala bezpečná.

„Bonnie a Clyde mají tady v domě svůj vlastní pokoj. Nemusíte se jich bát,“ řekl Lupin teď znovu s mrknutím, „jsou dobře vychovaní a velmi hodní.“

Severus spolkl poznámku, která se mu tlačila na jazyk. Koneckonců mu ani jeden nic neudělal, předtím v chodbě. „Už jsem měl to potěšení potkat oba v chodbě,“ řekl suše.

„Pak už víte, jak jsou mazliví,“ řekl Lupin s přátelským úšklebkem. Výraz jeho obličeje však okamžitě znovu potemněl, a pokračoval ve vyprávění:

„Lucy měla vždy svou vlastní hlavu. Naše matka jí vštěpovala, zůstávat po nocích doma a okna držet neustále zavřená. Díky Remusovi v domě jsme byli obyčejně relativně v bezpečí, protože upíři se vlkodlaka bojí. Jeho kousnutí je pro ně smrtelné, málokdo to ví. Naopak jsou vlci zcela imunní vůči jejich útokům. V úplňkové noci se však Remus potuloval po lese. Lektvar Vlčí zhouby, který pro něj dnes vyrábíte, tenkrát nebyl, ale to víte sám. Dům byl v ty noci méně dobře chráněný; tenkrát nebyla v zahradě bariéra, můj otec ji vyvinul teprve poté. Já ji později přestavěl a zlepšil, ale o tom později.

Jedné úplňkové noci nemohla Lucy spát, šla k oknu a roztáhla závěsy. Přitom spatřila „mladého“ barona von Kroloka, který se potuloval v zahradě. Bylo jí patnáct a zamilovala se do upíra.

Až pozdě jsme si všimli, co tu vzniklo. Oba se tajně setkávali, získal si její důvěru. Přes celé prázdniny se jí nedotkl. Když však na konci léta bylo jasné, že měla odcestovat, prosil ji, aby s ním zůstala. Vyhověla mu a on si pro ni posledního prázdninového úplňku přišel a odvedl ji na hrad. Co tam viděla, jí otevřelo oči. Plná odporu žádala, aby byla dovedena domů, ale jeho rodiče se jí vysmáli a řekli jí, že nemůže odejít, protože je koneckonců dezert.

Mladý baron byl rozzlobený, vynutil si po dramatickém boji po svém otci slib, že jeho mladou milenku ušetří.

Lucy však mladému baronovi řekla, že ho sice přese všechno miluje, ale že jeho rodina byla natolik odporná, že by s ním tam na hradě nikdy žít nemohla.

Krolok, který se právě postavil svému otci, aby ji chránil, se velmi rozzlobil. Byl prchlivec a ona několikrát použila slovo „život“. Cítil se odmítnutý a nakonec zvítězila jeho upíří hrdost nad jeho city k ní.“

„Copak choval k vaší sestře nějaké city?“ ptal se Severus. „Myslím tím, skutečně věříte v lásku mezi upíry?“

„Nemluvil jsem o lásce, pane Snape, jen o citech. Ale abych odpověděl na vaši otázku, ano, věřím, protože mezi nimi bylo něco zvláštního. Ale ať už to bylo cokoli, jeho zlá povaha nad tím nemohla vyhrát. Skutečně ji odvedl domů, ale tady v zahradě, pod jabloní, na které sedával před jejím oknem a mluvil s ní od začátku jejich vztahu, ji nakonec kousl a udělal z ní jednoho z nich.

No, právě v tom okamžiku se vrátil z lesa Remus a jeho pomsta byla strašná. Mladého Kroloka roztrhal na kousky, rovněž pod tím stromem.“

Severus nechal jablko, které měl v ruce, klesnout. Chuť na jablka ho náhle přešla.

Zdálo se, že si toho Lupin ani nevšiml, neboť vyprávěl poslední dějství tragédie. „Otec a já jsme vzali Lucy do domu, ale bylo příliš pozdě. Ztratila mnoho krve. Zemřela do dvanácti hodin a my ji pohřbili na kouzelnickém hřbitově v Godrikově dole. Ale jak už víte, je tamní hrob prázdný.“ Odmlčel se.

Také Severus mlčel. Nevěděl, jak by měl vyjádřit účast.

On sám neměl od smrti své matky žádnou rodinu. Spokojil se s tím, že stráví svůj život více méně sám.

Neustále však záviděl příslušnost jiných k jedné rodině, tu jistotu, že tam stále byli lidé, jimž osud toho druhého nebyl lhostejný, z nichž každý něco znamenal.

Věděl, že bylo jednodušší se vzdát něčeho, co člověk neznal. Lupin svou sestru miloval. Ztratit ji v bezduchém osudu nemrtvých, bylo hořkým údělem. Mít za sestru upírku a za bratra vlkodlaka neulehčovalo ani rodinný ani společenský život. Lupinovi byli stará kouzelnická rodina, která produkovala především učence a léčitele. O Lupinových rodičích věděl Severus málo, Mercurius Lupin však, Lupinův pradědeček, byl oceňovaným Mistrem lektvarů a alchymie, zkoncipoval základní dílo umění přípravy lektvarů a publikoval průkopnické výzkumné práce v oblasti základů, co se týče věštění z čísel. Severus sám napsal během svých studií na Akademii pro lektvaristická umění a alchymii v Oxfordu na toto téma svou magisterskou práci. Lupinovy publikace byly podkladem pro jeho vlastní bádání a on se naučil si díla této brilantní hlavy vážit. V jeho soukromé sbírce knih se dokonce nacházely dva originální vědcovy rukopisy z devatenáctého století, které Severus koupil v dražbě na aukci v magické sekci Sotheby's.

Také syn Mercuria Lupina, Kornelius Lupin, byl respektovaným vědcem, i když ne formátu svého otce.

No, v každém případě Lupinova rodina tajemství o své dceři pečlivě chránila. Zdálo se, že pro Angeluse Lupina je to zvláštní závazek. Proč by se jinak usadil v blízkosti hradu? Tady byl stále znovu konfrontován s Lucyiným osudem, proč to ten muž dělal? To vedlo Severuse k úvahám, co vlastně Lupin vůbec dělal. Nejprve ho kvůli vybavení domu i navzdory jménu považoval za mudlu, dokud si v knihovně nevšiml kouzelnických knih. Remus svého bratra nikdy nezmínil, a ani Snape si nemohl vzpomenout, jestli sám před dnešní nocí někdy něco o Angelusovi Lupinovi slyšel. Pak si Severus připomněl, jak Lupin připravoval jídlo a servíroval ho na stůl. Nepoužíval žádnou magii. Severus měl tušení, co by mohlo být důvodem, a formuloval svou otázku pečlivě, neboť to bylo ožehavé téma.

„Obranná kouzla, která jste použil, abyste chránil dům, pane Lupine, se všechna zakládají na mudlovské technologii. Také jsem si všiml, že máte v domě zabudováno mnoho elektrických zařízení…“

K Severusově překvapení se Lupin zasmál, než odpověděl: „Není nutné, ptát se mě oklikou, když chcete vědět, zda jsem kouzelník nebo ne, pane Snape. Vůbec mi není trapné, že nedisponuji žádným magickým nadáním.“

Pak značně energicky dodal: „Nemohu ani pochopit, proč vy kouzelníci z toho děláte tak velký problém, a dokonce je pociťováno jako hanba, když se narodí dítě bez magických sil. Vaše společnost by příležitostně měla od mudlů pár věcí odkoukat. I tam se často stává, že se rodí děti se značně sníženými tělesnými nebo duševními schopnostmi. Mudlové nazývají tyto děti ‚postiženými‘. Někteří z mých přátel mají takové děti, a buďte ujištěn, že budou přijaty v jejich jinakosti a podporovány co nejlépe. Jejich rodiče se spojují ve sdruženích, organizují spolu adekvátní opatrování těchto dětí, a komunita je při tom podporuje. Takovou solidaritu pro podporu ‚dětí-motáků‘ vaše tak nadřazená kouzelnická společnost nezná. Rodiny jsou postaveny mimo společnost, pokud se o tyhle děti diskrétně ‚nepostarají‘.“ Na Lupinových tvářích se mezitím vykreslily červené fleky, jak byl v ráži. V jeho hnědých očích se nebezpečně zablýsklo, a Severus už téměř očekával, že v jeho duhovkách uvidí žluté skvrnky, ale Angelus nebyl Remus, a zhluboka se nadechl, než uvolnil napětí novým úsměvem a pokrčením ramen.

„No, pane Snape, samozřejmě vás nečiním v žádném případě za tento nedostatek magického světa osobně zodpovědným. Všichni neseme zodpovědnost, a vy se tou vaší, jak je mi známo, v každém směru řídíte. Řád může být šťastný, že mu sloužíte.“

„Jak to, že víte o Řádu?“ ptal se Severus. „Nejste…“

„Kouzelník, ano, to jsme již zmínili. A nevěříte, že by Remus v příbuzenstvu šířil informace o záležitosti takového významu. Můj bratr je velmi uzavřený. Ne, před chvílí jste se ptal po „zabezpečovacích kouzlech“ tohoto domu, a jak jste se docela správně domníval, pane Snape, opírá se zabezpečení výhradně o techniku. Mé přežití zde je na technice závislé, není sice neomylná, ale v průběhu let jsem ji zdokonalil. Umělé osvětlení v zahradě může být napájeno solární energií, a má pak smrtící efekt na zvláštní „nezvané hosty“, postřikovač je napájen svěcenou vodou, a existují další podobné, užitečné serepetičky. Vyřizuji příležitostně nezbytné technické zakázky pro Řád. Znám Albuse – podmíněně Remusovou nemocí – už mnoho let. Víc vám k tomu nemohu říci.“

„Rozumím,“ přikývl Severus.

„No, je pozdě, pane Snape.“

Z knihovny tam dolehlo dvanáct zvučných, temných úderů hodin, jakoby hodiny reagovaly na tajný Lupinův kód. Ten si protřel oči, pak krátce pohlédl do obličeje temného Mistra lektvarů, který seděl naproti němu. Kouzelník měl tmavé kruhy pod očima.

„Vypadá to, že stejně tak jako já, potřebujete noc odpočinkového spánku, pane Snape,“ řekl přátelsky. „Pokud nemáte nic proti tomu, ukážu vám pokoj pro hosty, a zítra u snídaně se můžeme dál bavit. Jsem velmi zvědavý, jak jste se v Lucyině plášti a zcela neozbrojený objevil v tomto lese. Ale domnívám se, že je to dlouhý příběh?“

Oba muži se zvedli a Lupin zhasl světlo. Vyšel do chodby, a Severus byl nerozhodný, zda by svému hostiteli měl říct, že se sotva bude moct zúčastnit snídaně, aby uspokojil Lupinovu zvědavost. Kdyby jednoduše zmizel, bylo by to nejen nanejvýš nezdvořilé a jistě by to vyvolalo otázky, kromě toho musel nutně zabránit, aby se informace, že nebyl zabit, rozšířila.

V Řádu byl už jeden zrádce a on nevěděl, zda byl již odhalen. Pokud se mladík objevil znovu v Bradavicích, musel by vysvětlit záhadné zmizení lektvarového mistra, kterého Brumbál vyslal na jeho osvobození. A i když se ředitel nedal snadno oklamat, ten chlapec byl absolutně mimo podezření a nebylo vyloučeno, že ho Snape sice mohl osvobodit, přitom se však sám ocitnout ve spárech Smrtijedů, když bylo jeho krytí zmařeno. Snapeova smrt by pak byla skrz Voldemorta logickým následkem, a také k tomu mnoho nechybělo. Kdyby nebylo Gargoyleů a Medeory…

Proč jen nepomyslel na to, vyrozumět Albuse, když byl u Gargoyleů? Kněžna znala ředitele, jistě měla nějakou možnost komunikace. Severus byl příliš zaměstnaný sám sebou, aby myslel jasně a strategicky. No, i Lupin měl jistě možnost, jak ředitele kontaktovat. Severus Snape učinil rozhodnutí.

Náhle se zastavil. „Je mi líto, pane Lupine, jakkoliv vy i já potřebujeme spánek, musíme spolu prodiskutovat ještě několik důležitých věcí.“

Lupin, který byl už v polovině schodiště do horního patra, se otočil a podíval se na něj se směsicí rezignace a zvědavosti.

Mistr lektvarů nasadil výraz, který nesnesl žádné odmlouvání.

Lupin si povzdechl, pak mu kolem tenkých rtů zahrál úsměv. „Tak dobře,“ řekl, „pojďme zpátky do knihovny. Ale běda, jestli máte jen spadeno na další sklenku whisky, tak vás předhodím Lucy,“ – rozpustile mu zajiskřilo v očích.

„Pane Lupine, ujišťuji vás, že to není kvalita vaší bezpochyby znamenité whisky, která mě přiměla k tomu, vám noční odpočinek…“ odmlčel se, když viděl úsměv na tváři vousatého muže. Ten zatracený chlap měl stejný, podivný humor, který Severus už někdy viděl problesknout i u jeho bratra. Náhodou si všiml, a někdy se sám sebe ptal, jak to, že byl vlkodlak navzdory té na něm spočívající kletbě zpravidla tak klidný, vyrovnaný a přátelský. Dokonce se mu podařilo Severuse příležitostně přimět svými suchými komentáři k úsměvu, kterýžto se pak vždy snažil utajit. No, zdálo se to být rodinným rysem.

Oba muži se mlčky vrátili zpátky do knihovny a znovu zaujali svá místa u krbu. Oheň mezitím téměř vyhasl. Lupin vzal nějaká polena z proutěného koše vedle krbu a položil je na uhlíky. Po chvíli malé žluté plameny podélně olizovaly světlé dřevo, a brzy nato začal oheň vesele praskat, a jeho příjemné teplo se rozšířilo po místnosti. Lupin znovu uvedl do chodu mechanismus, který otevíral dřevěný globus a nabídl Severusovi další sklenku whisky. Kouzelník vděčně přijal.

„Než vám vysvětlím, jak jsem se dostal na křižovatku v lese, mám na vás ještě poslední otázku, pane Lupine,“ řekl Severus. „Proč dál obýváte tento dům v bezprostřední blízkosti hradu Kroloků?“ Chtěl tuhle otázku položit už dřív, avšak jiné otázky se mu zdály být naléhavější. „Musí to pro vás být spíše… bolestné?“

„To je, opravdu,“ odpověděl unaveně Lupin, „ovšem primárně to není sentimentalita, která mě tu drží. Už jsem se zmínil, že můj dědeček tu tenhle dům koupil, aby pozoroval poslední vlky, když jich na jiných místech v Anglii ubývalo. Budete znát Korneliuse Lupina spíš jako alchymistu, přičemž v této oblasti nedosahuje na svého otce Mercuriuse, ale můj dědeček je také zakladatelem moderní etologie. Zdědil jsem po něm lásku k vlkům a ti tady v přírodní rezervaci stále ještě jsou. Odvádím tu svou práci. Jsem biolog. V létě vedu pěší výlety návštěvníků prázdninových kempů po vlčích stezkách. Je pro mě důležité přiblížit mladé lidi k přírodě, a zde je kromě vlků, z nichž se zpravidla dají vidět jen stopy, jedinečná rozmanitost vzácných druhů orchidejí a mezitím nikde jinde ve Velké Británii se vyskytujících druhů motýlů.“

Severus byl upřímně překvapen. Takže Lucy říkala pravdu, co se přírodní rezervace týká. Že byl právě Lupinův bratr výzkumník vlků, se zdálo být hořkou ironií osudu. Žádný div, že Remus Lupin o tom nikdy neztratil ani slovo. Upíří sestra a motácký bratr, který zkoumal vlky – bylo to téměř až směšné, když byl člověk sám vlkodlakem.

No, on sám by se měl asi nejlépe vzdát komentáře: byl havranem neurčitého druhu, jedna z polovičních existencí, kterým se neustále posmíval. Jeho láska patřila ženě, která vůbec nebyla člověk, ale napůl ryba, napůl magie, a srdce mu vyrvala žena, která byla napůl něco velmi děsivého, napůl kámen. Jednoznačně se musel učit toleranci.

„Vy však nechcete, abych vám vykládal o didaktice ekologie nebo zdejší floře a fauně, pane Snape,“ vytrhl ho Lupin nyní znovu z myšlenek. „Jsem si jistý, že máte pádný důvod k tomu, abychom tu v tuto pozdní hodinu mluvili o motýlech a orchidejích?“

„Ovšem,“ odvětil Severus, „protože je biologie vaše parketa, mluvme o ornitologii, pane Lupine. Mám totiž problém s havranem…“

V následující hodině objasnil Severus vědci v hrubých obrysech události posledních dní, zradu chlapce, jeho odhalení, Voldemortův rozsudek, neuvěřitelné zážitky u Gargoyleů, jakož i příhody, které se udály od jeho první přeměny. Lupin byl pozorný posluchač, a ani jednou nepřelétl byť jen náznak pochybností přes jeho jemně řezaný obličej s přívětivýma hnědýma očima.

Po nějaké chvíli vyštrachal ze zásuvky stolu blok a začal si dělat poznámky. Severus pochopil, že vědecký způsob pozorování biologa spolu s tím, co věděl jako člen kouzelnické rodiny o magii a jako člen Řádu o Temném pánovi, mu lépe než komukoliv jinému – nehledě na Albuse Brumbála – umožňovalo situaci Mistra lektvarů pochopit a analyzovat. Severus měl více než štěstí, že přistál tady.

Poté, co své líčení dokončil, Lupin chápavě přikývl. „No, myslím, že nejprve musíme najít cestu, jak vyrozumět Albuse.“

„Doufal jsem, že tou možností disponujete.“ Severus byl zklamaný, když Lupin odpověděl záporně.

„Nemám žádný přímý kontakt,“ řekl vousatý muž lítostivě. „Mé služby nejsou potřeba stále, žádným způsobem nestojím v ohnisku Smrtijedů, a nejsem člen Řádu, pane Snape, spíš tak trochu „spolupracovník na volné noze“. Můj krb není připojen k letaxové síti, už aby nevzbudil žádnou pozornost, a nedržím ani žádnou sovu. Pokud však máte důvěru v mého bratra, mohu zastihnout alespoň Remuse,“ dodal Angelus Lupin a tázavě se zahleděl na Severuse.

„Kdykoli bych vašemu bratrovi svěřil svůj život, mimo úplňkových nocí,“ slyšel Severus ke svému vlastnímu překvapení říkat sám sebe.

ooOoo

Další

ooOoo