Dny havrana - 15. Přeměna

15.08.2013 21:36

 

Zdravím :-)

hip hip, je tu další kapitola. Nějak jsem se do toho dostala a během včerejška přeložila i šestnáctou, takže až bude opravená, hned ji sem hodím. Nějak se ve mně vzedmulo napětí a očekávání, takže jsem zvědavá na další děj :-D

Věnování patří Safiře, cim, Nade, Adelaine a ebrove. Moc vám děkuju za komentáře ♥

Příjemné čtení!

 

ooOoo

Její slova padla na pokoj jako tíživá mlha. Tušil to předem, jeho noční můra byla více než jen čistým výplodem přetíženého mozku. Srdce to na něj křičelo, avšak on ty temné předtuchy zahnal, ignoroval znamení.

Byl prokletý. Odsouzený k tomu, strávit svůj život jako mrchožrout, jako posel smrti.

„Není to, jako by ses proměňoval v supa,“ reagovala kněžna na jeho temné myšlenky.

„Nikdy nebudu moct znovu učit v Bradavicích,“ řekl Mistr lektvarů. „Ředitel sotva pošle žáky na půlnoční vyučování lektvarů, protože je učitel přes den zaneprázdněn a zaměstnán kroužením kolem sovince.“

„Severusi, Voldemortovi přisluhovači by tě zabili nebo by on sám na tebe uvalil smrtící kletbu, teď by sis měl sotva lámat hlavu se svou kariérou ve školství,“ pronesla káravě Medeora.

Snape věděl, jak nesmyslná jeho sebelítost byla, ale aspoň jednou si chtěl dopřát ten luxus a vyválet se v ní.

Provokativně pohlédl na Medeoru, a pak zabědoval: „Napravilas mi nos, ale k čemu je mi rovný nos, když musím ženě svých snů vysvětlit, že se ve dne změní do křivého, černého zobáku, se kterým na poli vyzobávám hmyz?“

„Severusi, ty nejsi havran polní, víš…“ zmlkla, když viděla úšklebek na jeho tváři.

Oba se hlasitě zasmáli, a napětí, které v místnosti vládlo ještě o několik vteřin dříve, bylo náhle jakoby smazáno.

„Jak krásné, že spolu můžete tak srdečně žertovat,“ přerušila kněžna jejich chechot, „ale já si myslím, že se teď musíme znovu vážně věnovat tématu, čas se pomalu krátí.“ Náznak úsměvu hrál také kolem Nuriyyina koutku úst, věděla o obrovském tlaku, který spočíval na černovlasém kouzelníkovi, a ten nyní vybuchl smíchy, ovšem napjatou situaci překryl jen nedostatečně. Ona však měla pravdu, hvězdy již bledly a ráno bude čaroděje konfrontovat s nikoli nepatrnými změnami na více než jen jeho nose.

„Existuje několik pravidel, která musíš vzít na vědomí, až budeš ve své zvířecí podobě,“ objasňovala nyní paní Gargoyleů. „Za prvé, létání je ti vrozené, jako havranovi. Nech se vést svým-“ slovo srdce jí leželo na jazyku, ale ohleduplně zvolila jinou formulaci – „instinktem. Vítr tě ponese. Také navigace ti bude připadat snadná. Přistávání ovšem musíš procvičovat, to je důležité. Využij následující dny, aby ses se svou novou schopností seznámil. Tvůj život by mohl někdy záviset na tvých leteckých schopnostech.“

„Fantastické,“ řekl suše Severus, „vždycky jsem snil o tom, že můj život bude záviset na něčem, k čemu nemám ani jiskřičku talentu.“

„Budeš se divit, Zmijozele, havranovy schopnosti budou mít po chvíli vliv i na tvé lidské já.“

V Severusových očích se něco rozhořelo – to byl opravdu sen, chlapecký sen – bohužel se naplnil příliš pozdě.

„Nyní budeš ovšem ovlivněn i kulinářskými preferencemi tvé nové zvířecí stránky,“ dodala Medeora. „Dokud budeš u Gargoyleů-“ vrhla skeptický pohled na Nuriyyin krví potřísněný, bílý plášť, „nebude to vzbuzovat pozornost. Ve společnosti lidí však musíš bedlivě dbát na to, co jíš. Ne, že někdy ostatním lidem připomeneš politováníhodného pana Renfielda.“

Severus tázavě povytáhl obočí.

„To není tak důležité,“ podotkla kněžna. „Má milá přítelkyně Medeora se pyšní téměř jen dobrými vlastnostmi, ale její slabost pro strašidelné filmy k nim nepatří.“

„Moje nevyslovená otázka neplatila literárnímu dědictví Brama Stokera, který mi je samozřejmě známý, nýbrž neočekávané zmínce téhož od horské elfky. Nečekal jsem, že někdy potkám jinou osobu kromě Albuse Brumbála, která by sdílela mou, pro kouzelníka nutno přiznat velmi neobvyklou, zálibu pro tento literární žánr,“ vysvětlil Severus.

„Voila, teď vás spojuje skutečně temné tajemství,“ řekla kněžna temným hlasem, její zelené oči však pobaveně mrkaly, a tohle mrkání se zdálo být ne tak docela nežádoucí vzpomínkou na zmíněného ředitele Bradavic.

„Nuže, také my dva, Severusi, sdílíme Temné tajemství nebo dokonce osud, neboť právě jako ty ve své člověčí podobě, jsem i já dítě noci, a jak můžeš vidět,“ ukázala k východnímu oknu, „naše Temná matka nás již dlouho chránit nebude.“ Venku začal bledý náznak úsvitu rozpouštět temnotu noci.

„Medeoro, vysvětli mu, co ještě potřebuje vědět, a pospěš si. Už se rozednívá. Uvidíme se opět po západu slunce, Severusi. Carpe diem (užívej dne).“

A s tím se vytratila vysokými dubovými dveřmi, bílý háv za ní teatrálně vlál. Byla už z místnosti pryč, když její stín, kožovitá křídla napůl rozevřená, se mihnul po zdi pokoje a škvírou mezi dveřmi zmizel za ní.

„Ona ten film také viděla,“ řekla Medeora, a její nezaměnitelný, široký úsměv jí na okamžik rozzářil snědou tvář.

„Severusi, má pravdu. Musíš se rychle připravit. Nejez nic, co by ti v lidské podobě způsobilo nevolnost.“

„Och, žádný strach, to docela jistě neudělám,“ odvětil a otřásl se při pomyšlení na brouky a syrová ptačí vejce. „Co je s mým oblečením, musím se před tím…“

„… svléknout?“ dokončila Medeora, znovu se teď široce šklebíc jeho otázce. Že ale lidé musejí být stále tak pruderní. Nu ano, možná, že bylo obtížnější, cítit se volný, pokud jeden neměl žádnou srst. Ačkoli – u Severuse nějakou viděla, alespoň místy. Zachichotala se. „Ne, nemusíš se vysvlékat, změníš se do menšího tvora, než je tvá lidská postava. Musíš jen najít cestu ven ze svých šatů. Až se přeměníš zpět, měl bys však dbát na to, abys to udělal v blízkosti svého oblečení – a beze svědků.“

„Strávím svůj život tím, že budu na všech možných i nemožných místech ukládat balíčky s oblečením,“ zavrčel Severus.

„Třesky plesky,“ přejela mu elfka přes ústa. „Brzy budeš velmi šikovný v tom, vyčarovat si oblečení. A Severusi – Nuriyya sice říkala, že by ses měl řídit svými instinkty, ale dávej prosím pozor na to, aby nezískaly převahu. Nesmíš nikdy zapomenout, kým opravdu jsi.“

„Medeoro,“ otočil se teď k neposedné elfce a pohled jeho černých očí byl najednou smutný a vážný, „skončí to někdy, myslím tím, ta kletba… zmizí?“ 

V Medeořiných velkých, šedých očích si přečetl odpověď dřív, než pomalu zavrtěla hlavou. „Ne, tvé šance pro to si stojí špatně. Až bude Voldemort, který tě odsoudil, zničen a Gargoyleové, kteří jeho rozsudek vykonali, již nebudou existovat – pak ano, Severusi, pak může Mistr Nepomuk poslední kouzlo zrušit, a kletba zanikne.“

Severus srozuměně přikývl. Zemře s tímto prokletím, nebylo žádného východiska. Pohledem zatěkal k oknu. Svítání téměř zahnalo noc.

„Mám tu lektvar,“ řekla Medeora, a z jedné ze svých mnoha kapes vytáhla lahvičku s třpytivou fialovou tekutinou, „probudíš se až po přeměně.“

„Ne, chci – musím vědět, co přesně se se mnou dělo,“ odpověděl Severus. „Ale děkuji ti za nabídku. Budu mít bolesti?“

„Poprvé to bude bolet, ale zvykneš si. Mám zůstat u tebe?“ zeptala se léčitelka.

Severus chvíli přemýšlel o jejím návrhu. Její přítomnost by mu dělala dobře, pořád bylo uklidňující vědět, že malá, chytrá horská elfka byla na jeho straně. Ale tohle tady – téhle výzvě bude muset čelit stále znovu, každou noc. Bude lepší se s tím od začátku vypořádat sám.

„Měla by sis raději odpočinout, Medeoro,“ řekl diplomaticky, „byla to dlouhá noc.“

Elfka chápavě kývla. „Vrať se zpátky sem, než se znovu přeměníš,“ dala mu poslední příkaz, „a dávej na sebe pozor, Severusi.“ Ještě jednou stiskla jeho ruku, sklouzla z postele a přešla doprostřed místnosti. Malý pestrý vír prudce zavířil a jen o mrknutí později leželo na tom místě už jen pár rozsypaných pestrobarevných listů, přesně tam, kde malá léčitelka stála.

Severus si povzdechl, pak rychle vstal z postele. Z obtíží posledních dní na něm fyzicky nebylo nic znát. Cítil se trochu unavený, ale ne zničený. Vyklouzl ze svého oblečení, nechtěl si to zbytečně ztěžovat a strávit první momenty jako havran tím, že se bude vylupovat z černých kalhot, které měl pořád ještě na sobě. Odstranil obvaz, kterým měl ovázanou hruď. Nad jeho srdcem se táhla úzká, bílá jizva. Jeho srdcem? No, ta věc v jeho hrudi každopádně byla v magickém smyslu jeho srdcem, neměl by sebou při každé myšlence na to vnitřně trhat, zvykne si.

Přešel k oknu. Už bylo téměř světlo. Slunce na sebe nenechá dlouho čekat. Nikdy si z jasného dne nic nedělal, své dny zpravidla trávil v bradavickém sklepení, také jeho soukromé pokoje se tam nacházely. Přesto však za některých letních večerů sedával pod starou lípou u jezera, pozoroval hru světla a stínů na své bledé kůži a vychutnával si hřejivé paprsky večerního slunce.

Byla to minulost stejně tak, jako jeho práce coby učitele. Nebyl oblíbený, ale byl nadaný – žáci, kteří v jeho vyučování obdrželi dobré známky, měli na konci své školní docházky dostatek vědomostí týkajících se přípravy lektvarů, aby v každé laboratoři magického světa odváděli vynikající výkony. Vždycky byl na to hrdý. Teď na jeho místě u učitelského stolu ve Velké síni bude sedávat někdo jiný a nebylo nic, co by s tím mohl udělat. Kromě toho měl jiné starosti.

Před ním ležely obtížné mise, jak kněžna Gargoyleů dostatečně objasnila a on bude pracovat na svých schopnostech, aby naplnil svůj osud. Gargoyleové riskovali mnoho, aby jej zachránili. Dokonce, i když to neudělali bez postranních úmyslů, byli by na sebe přivolali Voldemortův hněv. Temný pán nemohl ještě nic vědět o jejich podvodu, ale jeho pomsta by byla krutá.

Když první paprsky slunce rozžhavily východní oblohu, v obranné věži ponurého hradu, jež byl Voldemortovým hlavním sídlem, se Severus Snape zhroutil.

Tělem mu v horkých vlnách projížděla ostrá bolest. Cítil se, jakoby se mu rozpouštěly kosti a pak nově prorůstali skrz maso. Hlasitě sténal. Nohy se mu pod jeho zděšeným pohledem přetvářely do nažloutlých, zašpičatělých drápů, paže se mu podle všeho stáhly na zádech a vykloubily mu ramena. Kůži mu zevnitř propíchlo tisíce jehel. Jeho obličej se pokřivil, nos a ústa se sjednotily, nemohl dýchat. Pak bylo najednou po všem.  Z hrdla mu vyrazilo chraplavé krákání. Tělem proběhlo poslední zachvění a on si načechral peří.

Pohlédl k oknu. Bylo jasné ráno. Jako oslepující kotouč stálo slunce na obloze, ale on nemohl vnímat jeho barvy. Vzpomínal si na to, a přece se zdálo, jakoby vždycky bylo jen jasně bílé. Nemohl se na něj dívat, neboť polarizované světlo, které jeho ptačí oči místo toho vnímaly, jej vedlo lépe. Zapomněl na žhnoucí, jasný míč.

Místo toho mu žaludek signalizoval nedostatečný stav naplnění. Bezuzdný pocit hladu se zmocnil jeho smyslů. Vánek vstoupil otevřeným oknem pod jeho křídla a pronikl mu mezi peříčky. Zdálo se, jakoby ho zvedl téměř sám a nesl jej na okenní římsu. Čerstvý ranní vítr sebou přinesl vůni, kterou nedokázal zařadit, která jej ale magicky přitahovala a okamžitě začala dominovat jeho myšlenkám. Byla to vůně potravy.

Bez přemýšlení roztáhl křídla a vrhnul se z okna. Nespadl – proč by taky měl? Vzduch mu zajel pod perutě a neuvěřitelnou rychlostí ho nadnesl vzhůru ke věži. Okno místnosti se scvrklo do kontinuálně se zmenšujícího, nedůležitého bodu.

Šrouboval se, pomalu klouzajíce po větrných proudech stále výš, dokud se na mocný hrad nedíval se shora, a také jeho střechy, cimbuří a věže působily stále titěrnější a vzdálenější.

Hrad ztratil svůj význam – existoval už jen vzestupný proud pod jeho lehkým, aerodynamickým tělem a pocit absolutní lehkosti. Obavy a povinnosti už nehrály žádnou roli, jen divoká radost, která jím pulzovala, opojení z jeho vlastní rychlosti a závod s větrem určovaly jeho vnímání a myšlení.

Vyrazil hlasitý pokřik, a tentokrát to nebylo žádné chraplavé zakrákání, ale zajásání čisté radosti ze života, která zahrnovala celou jeho podstatu a bytí. Konečně byl volný!

ooOoo

Nevěděl, jak dlouho jeho tanec s živly již trval, když si všiml lahodné vůně, kterou cítil už na hradě, znovu víc a víc se tlačící do jeho vědomí.

Pomalu plachtil v širokých obloucích do hloubky, následujíc jemnou, delikátní známku, která mu jistě ukazovala cestu. Vůně byla intenzivnější. Ještě ze značné výše nakonec spatřil zdroj omamné vůně.

Špatné počasí vyvrátilo strom a ten – přecházejíc proud potoka – oddělil část tohoto vodního toku.

Potok byl přehrazen tak, že v jedné malé proláklině vedle tekoucí vody vznikla tůňka. S pozdějším snížením vodní hladiny bylo spojení s potokem přerušeno a tůňka pomalu vysychala. Některým rybám byla cesta zpět do potoka zablokována a nyní v izolované, bahnité louži umíraly. Omamný pach vycházel z jejich – ještě ne příliš dlouho rozkladu vystavených – zdechlin.

Havran přistál, obezřetně sledujíc okolí v blízkosti vody.

Hejno vran, které se tam už před chvílí dostavilo a hlasitě nadávajíc se vrhlo na ryby, prchlo před velkým ptákem a podezřívavě ho sledovalo.

On však měl oči jen pro mršiny. Tyhle ryby byly nejen v rozkladu, lezly na nich také stovky tlustých larev. Světle růžová, chutná, malá porce bílkovin, přesně to, co žaludek hladového krkavce vyžadoval.

Jedním skokem byl vedle ryb, a začal sezobávat malé světlé červíky. Byli vynikající.

Po chvíli se vrány váhavě odvážily do jeho blízkosti a dělaly mu – zachovávajíce jistou vzdálenost, aby se nedostaly do dosahu silného černého zobáku – při jeho jídle společnost.

Po půl hodině byly všechny larvy vyhlazeny, a také z ryb zbyly jen rybí kosti.

Nasycený a spokojený se sebou i se světem, vzlétl havran na vysokou větev jednoho, nedaleko potoka stojícího dubu a nechal pohled bloudit po širé zemi.

Tráva na louce se jemně vlnila v podvečerním vánku, rovinatá plocha před ním ležela jako stříbřitě zelené zářící moře. Stříbrná a zelená – co znamenají tyhle pojmy? Něco mu připomínaly, jako vzdálené tušení. Jeho přání strhujícího letu na západním větru bylo stejně jako hlad prozatím ukojeno, a nyní pronikaly myšlenky lenivě a neústupně do jeho vědomí. Byly to myšlenky cizího tvora, bytosti, nepatřily jemu a přece to byla část jeho samého.

‚Člověčí myšlenky,‘ pomyslel si havran, ale mohl mít havran lidské myšlenky? To nebylo možné, zvířata nemohla myslet nebo přinejmenším nemohla přemýšlet o sobě. Pokud on však mohl, a právě to v tuhle chvíli dělal, pak bylo nepravděpodobné, pokud ne nemožné, že on sám byl havran.

‚Nejsem havran. Jsem člověk.‘

Toto poznání zasáhlo černého opeřence jako příval studené vody a konečně, namáhavě a jako skrze hustou mlhu, se prodralo vědomí člověka skrz silnější vrstvu instinktů, a Severus Snape si uvědomil sám sebe.

Očima havrana vzal na vědomí směr a pořádek polarizovaného světla a nízkou polohu slunce a zděšeně si uvědomil, že záhy zmizí za horizontem. Medeořina slova mu náhle zněla nabádavě v hlavě.

„Buď zpátky před západem slunce,“ řekla.

Měl šanci dostat se do hradu včas? Jak daleko od hradu byla tahle louka ohraničená lesem? Vyhoupl se vysoko do vzduchu, užívajíc posledních vzestupných proudů večerní termiky, aby se vyšrouboval výš a výš, ale tak daleko, jak mohl vidět přes louky a lesy do krajiny, mohutný hrad k nalezení nebyl. Slunce neúprosně klesalo – jak mu připadalo – v dech beroucím tempu.

Vědomí toho, že by spadl vstříc smrti, kdyby nedosáhl země předtím, než zapadne za horizont, ho zasáhlo jako rána.

Zhluboka se nadechl, složil křídla k tělu a střemhlav se řítil k zemi.

V poslední chvíli se zarazil – zcela následujíce své zvířecí instinkty – a bezpečně přistál na louce vedle potoka.

Sotva se drápy dotkl měkké země, ucítil už i nepříjemný tah, jenž se stupňoval do vše pohlcujícího crescendo ostré bolesti. Jeho zobák se stáhl zpět, změknul a vytvořil nos a ústa, křídla se vtáhla do zad, jen aby jeho tělo po stranách opustila jako paže, z opeřených pahýlů narostly ruce s dlouhými, štíhlými prsty. Jako kdyby se mu vsály pod kůži, černá pera zmizela, a jako poslední se mu protáhly nohy a drápy znovu převzaly podobu lidských chodidel. Opětovný třas, který mu proběhl celým tělem, ohlásil konec přeměny. Kakofonie bolesti doznívala. Jen bolehlav zůstal, bodavý, pulzující.

Připlazil se ke břehu a chladnou vodou si postříkal své stále ještě hořící čelo.

Jak se mu den mohl jen tak vymknout? Zvířecí vědomí havrana to jeho téměř úplně potlačilo, hodinu za hodinou víc a víc, až téměř nic z něho samého ve zvířeti nezůstalo.

Skutečně to byla pravda, vlastnil už jen poloviční život.

Kdyby věřil, že by mohl ve své podobě havrana sloužit straně světla, tak by animální sílu nesmírně podcenil. 

A teď tu ležel za soumraku na blátivém břehu, neozbrojený, neoblečený – och Merline – a neměl ponětí, jak by se měl dostat k zámku. Ale hádání se sám se sebou mu nepomůže, musel myslet systematicky. Co teď potřeboval víc než cokoliv jiného, bylo útočiště na noc. Blízký les přinejmenším nabízel úkryt, a tak se spěšně vydal na cestu. Na dolině se rozprostírala mlha a tráva pod jeho nahými chodidly byla vlhká a studená. Zachvěl se.

Náhle šlápl do něčeho měkkého, půda pod jeho chodidly trochu povolila a on stál v kaluži. Prsty se zabořil do rozbředlého bláta, a na zemi se nacházely vybělené pozůstatky nějakých ryb.

Ryby!

Pomalu, ale nezadržitelně vklouzla vzpomínka na havranovo jídlo do jeho lidského vědomí, a jakmile hlava pochopila nehoráznost jeho konání, začalo se tělo bouřit. Před očima se mu hemžily stovky růžových, červovitých tělíček, křečovité záškuby zachvátily celého jeho tělo a žaludek se mu, zdá se, obrátil vzhůru nohama. V prudkém přívalu vyzvracel zvířecí pokrm, znovu a znovu dávil, naplněn bezedným odporem, až se z jeho trávicího ústrojí vyprazdňoval už jen čirý hlen a žaludeční šťávy.

Do ucha mu tiše pronikl Medeořin hlas: „Nejez nic, co by ti v lidské podobě způsobilo nevolnost.“

Teď taky věděl proč.

Otřásl se odporem. Zas a znovu. Nechutná, nakyslá pachuť pronikavě lpěla v jeho ústech. Běžel – ignorujíce zvyšující se chlad – zpátky k potoku a lehl si do ledově chladné vody. Poté, co si několikrát vypláchl ústa, začal nechutný pocit slábnout. Skrytá nevolnost zůstala.

Vylezl z vody a pospíšil si teď plynulým poklusem k okraji lesa. Brzy se úplně setmí, a třebaže jeho situace pravděpodobně nebyla nebezpečná, tak ale krajně nepříjemná.

Poté, co nějaký čas procházel lesem, opatrně se vyhýbajíc kmenům a nízko visícím větvím, udiveně zjistil, že mu bylo stále tepleji. Les sice držel dál vítr, to mu bylo jasné, ale stále ještě byl neoblečený a očekával, že bude mezitím značně mrznout. Protože se kvůli špatné viditelnosti nemohl pohybovat rychle, nemohlo to být tělesnou námahou, která mu nechala po obnaženém těle stékat malé, slané potůčky potu.

Zatímco byl na jednu stranu rád, že se nepotuluje přes temný shluk mocných stromů zmrzlý, vplížil se zvyšující se pocit ohrožení. Několikrát měl za to, že slyšel ne příliš daleko za sebou praskat větve. Rychle se otočil, neboť bylo v každém případě záhodno útočníka včas vidět, ale kromě difuzní záře, která mohla pocházet z tlejícího dřeva, nedokázal nic rozeznat.

Náhle a nečekaně se les před ním rozdělil, stromy ustoupily stranou a on dorazil na křižovatku. K jeho velkému překvapení byla cesta opatřená značkami. Severus si prohlédl runy. Ohořele vyhlížející tabule se začazeným povrchem znázorňovala téměř k nepoznání spálenou, kostnatou ruku, jejíž ukazováček směřoval doprava. „Ohnivé močály“ přeložil pracně Severus runy. Nyní rozuměl, proč bylo takové teplo. Nemohl být daleko od toho jistě nijak zvlášť pohostinného místa.

Druhým ukazatelem byl drsný, šedý kámen, vysoký asi šest stop, na jehož hladkém povrchu muselo být latinkou vyryté jméno, ze kterého se dalo rozpoznat už jen počáteční písmeno „K“ a poslední dva znaky, „o“ a další „k“. Pod jménem bylo uvedeno datum narození, 13. 11. 1492. Zřejmě se jednalo o prastarý náhrobní kámen. Datum úmrtí chybělo. Severus měl pocit, že by své dosavadní štěstí v neštěstí zatěžoval příliš, kdyby na vydlážděnou širokou cestu, na kterou ukazoval šedý kámen, vstoupil.

Poslední ze tří ukazatelů ovšem rozhodnutí bývalému učiteli lektvarů také neulehčil. Na úzkém, hladkém dřevěném kůlu se skvěla vybledlá, laminovaná deska. Ukazovala dvě zažloutlé fotografie, vlka se zářícíma, žlutýma očima a obrázek oplocené obory. Za plotem ohrady se v prachu líně válela celá smečka psovitých šelem. Nápis nad tím pod obrázky začínajícím textem zněl „Vlk - Canis lupus“ a následovalo krátké zoologické pojednání o výskytu, spektru stravy, společenském a reprodukčním chování vlků. Pod deskou visela dřevěná cedule s nápisem „Vlčí rokle“ a ukazovala na stezku mizející v temnotě stromoví.

Severus Snape byl bezradný. Ohnivé močály, upíři nebo vlci? To byl tedy výběr! Možná by se měl raději vrátit? Rozhodl se, že to představovalo jedinou přijatelnou alternativu. Otočil se. Cesta do lesa, po které právě přišel, nečekaně končila v houštině silných kmenů a trnitého roští. Zdálo se, že mezeru, kterou prošel, pohltila země.

Merline – co měl teď dělat?

 

ooOoo

Další

ooOoo