Cat Eyes - 13. Čas změn

Zdravím vás :-)

S posledníma kapitolama se ploužím, jak hlemejžď, ale bohužel se nedá nic dělat. Rozhodla jsem se tuhle poslední zase rozdělit, takže se můžete sami rozhodnout, jestli si raději počkáte, až bude kapitola celá nebo jestli vám to bude vyhovovat po kouskách :-) Ale druhou půlku vidím až tak na příští týden...

Tuhle kapitolu věnuji všem zlatým lidičkám, kteří se mnou došli do konce (skoro :-D )  a ač mají třeba vůči příběhu řadu výhrad, nechávají komentáře. Benny, Agnes, Nade, Lucko, Májo, weras, Claire, Clare, bacile, kamčí, Dag, Bobo, aryo, Blesku, Siso - moc vám děkuju! :-)

Takže první část...

... příjemné počtení ;-)

ooOoo

Náhle se zdi starého hradu jakoby zachvěly. Všichni bojovníci se zarazili, hůlky byly skloněny. Každý věděl, že se něco stalo. Něco rozhodujícího.

„Co…?“ Tom se zmateně rozhlédl kolem sebe. Ale v tu chvíli se ho pokusil napadnout nějaký muž, kterého však jednoduchým kouzlem poslal k zemi. „Co to k čertu bylo?!“

Minerva pohlédla na ostatní: „Ředitel právě zemřel,“ oznámila tiše. Uprostřed bitvy se spolu s Poppy odvrátila od lidí z Řádu a začaly bojovat zády ke Smrtijedům.

„Harry! Harry, kde… kde byl ředitel?!“

Profesorka přeměňování se zmateně zadívala na Mistra lektvarů. Od kdy se tak staral o chlapce, kterého kdysi tak nenáviděl? „Harry? On tady přece není…“

„Odpověz na mou otázku, ženská!“

„Kancelář…“

„Tome, Remusi! Jdeme! Poppy, ošetřovna! Všechno připravte!“

A už byl černovlasý kouzelník pryč, jeho hábit za ním vlál.

„Co to bylo?“

Regulus na obě ženy chvíli mlčky zíral. „Inu, to je prosté. Řekněme to tak. Harry je Severusovo koťátko a jistě není nezraněný. Bude naštvaný, pokud brzy něco neuděláte.“

„Ale…!“

„Připravte ošetřovnu!“

Trvalo ještě několik vteřin, než se ženám podařilo vymanit se z jejich strnulosti, ale pak také vyrazily.

ooOoo

„Harry!“

Proč byl průchod volný, Severuse opravdu nezajímalo. Důležité bylo jen to, že mohl okamžitě běžet do ředitelny, kde se mu nenabídl nijak zvlášť pěkný pohled. Předměty ležely rozházené po celé podlaze. Spisy, knihy, psací potřeby, magické předměty. A přímo na kraji kanceláře leželo tělo ředitele, s ošklivým zraněním na hrudi.

„Avada Kedavra? Harry by přece nikdy…“

Severus ale okamžitě běžel k druhé, zhroucené postavě, která spočívala na podlaze a mírné zdvihání a klesání hrudníku ukázalo, že tahle se zdála být jen v bezvědomí. „Neudělal,“ sykl popuzeně Severus a ukázal na meč. „Tu kletbu odrazil.“

Něžně Harryho zvedl a rozeběhl se, poté co ještě vykřikl strohý příkaz, jež velel odnést ředitelovu hůlku na Ministerstvo a pustit se do vyšetřování. Vzdálenost mezi ředitelnou a ošetřovnou ještě nikdy nepřekonal tak rychle.

Tam Harryho jemně položil do jedné z postelí a začal ho zbavovat oblečení, přičemž se zděšením posuzoval řezné rány. „Poppy! Krvetvorný lektvar!“

„Severusi, dělám tuhle práci už roky, vím, co mám DĚLAT!“ ohradila se sestra podrážděně, když lektvaristovi podávala lahvičku, jejíž obsah dal chlapci opatrně vypít.

Severus pozoroval, jak sestra používala svou hůlku a pak nějaké masti, aby zastavila krvácení a uzavřela rány. Alespoň tak dobře, jak to šlo. Tohle způsobilo řezací kouzlo, nad to temné. Pravděpodobně zůstanou jizvy, i když mohl zajistit, aby zůstaly jen malé.

„Severusi, postarám se o něj, ty můžeš…“

„Zůstanu!“

„Co? Řekni, co…?!“ překvapeně se otočila, když ucítila ruku na svém rameni. „Remusi?“

„Nech ty dva,“ řekl potichu vlkodlak.

„Ale…!“

„Poppy, nech je,“ ozval se teď další hlas, který jí připadal povědomý.

„Och, Ten-jehož-jméno-se-neříká osobně! Co tady děláte?“

Tom si promnul čelo. „To myslíš vážně, ženská?“ zeptal se suše. „Nemyslíš, že tohle jméno je poněkud zdlouhavé?“

Poppy nadzdvihla obočí a stoupla si před postel, v níž ležel Harry: „Co tu chcete?“

„Jistě ne ho zabít. Nepotřebuji mít za zadkem Fúrii od Mistra lektvarů. Možná není silnější než já, ale dobře se vyzná v rozličných jedech.“

„Cože? Já… co se to tady děje? A od kdy má Harry kočičí uši?!“

„Remusi, vysvětli to.“

„Proč vždycky já,“ zasténal vlkodlak, pak ale zavedl sestru i McGonagallovou do Poppyiny kanceláře. To bude ještě dlouhý den…

Severus naproti tomu nikoho nebral na vědomí. Jen hladil zpocené, černé vlasy. „Ty tupohlavče,“ zašeptal tiše. „Co jsi zase vyváděl?“ Mohl vycítit, kolik ho to všechno stálo síly. A bylo tu ještě něco. Něco, co mu připadalo známé a přece docela jiné.

„Co vyváděl? Inu, je jedno, co to bylo – škola ho učinila svým strážcem.“

„Cože?!“

Tom si povzdechl, přistoupil blíž k posteli a lehce pohladil Harryho po tváři. Cítil, že chlapec dostal horečku, obvyklá reakce organismu na změny, které jej právě postihly. „Když ředitel zemře, pak na několik vteřin ochranné štíty nikdo nenese, z toho důvodu právě ten otřes během boje,“ vysvětlil.

„Co to má co dělat s Harrym?!“

„No – hrad zřejmě Harryho považuje za vhodného nástupce.“

„Cože?!“ ptal se šokovaně Severus a vtáhl si mladíka do objetí, jakoby ho chtěl před tím ochránit. Věděl, že si Harry přál vidět svět. V pozici ředitele to sice také bylo docela dobře možné, ale nesměl by být mimo zemi nikdy déle, než jen pár týdnů. Nemluvě o tom, co za zodpovědnost sebou tento post přinášel, pro chlapce, který vlastně ještě ani nedokončil školu. Inteligence sem či tam. Nepřestál toho Harry už dost?

Tom si povzdechl. „Hrad nám umožnil dostat se do ředitelny, aby mu pomohl,“ připomněl Tom. „Ale vsadím se, že teď dovnitř nikdo nevstoupí. Kromě toho jsem právě potkal Reguluse. Říkal, že všichni členové Řádu, kteří by nám mohli být nebezpeční, byli najednou pryč. Ochranný mechanizmus hradu. Stáhnout nepřátele do sklepních vězení. To nám, alespoň některým z nás, taky jistě zachránilo život.“

Severus pohladil bledou tvář. „Jak to asi přijme?“

„Nemám ponětí,“ odvětil tiše Tom. „Otázkou je, co budeš dělat ty?“

„Jak to myslíš?“

„Vím o tvých plánech v Salemu, Severusi.“

„A?“

„Co budeš dělat?“

Severus se pousmál. „Výzkumy mohu provádět i zde. Bradavice mají velkou, sotva používanou laboratoř,“ prohlásil šeptem. „Nemluvě o tom, že Harry bude potřebovat pomoc. Pochybuji, že ví, jak spravovat školu. Vypadá to, že Salem zůstane jen prázdninovým cílem.“

„Děkuji,“ řekl tiše Tom a stiskl muži ruku.

„Za co?“

„Že ho nenecháš ve štychu.“

„Řekni, jsi šílený?“ ptal se popuzeně Severus. „Proč bych to měl asi dělat?!“ Pohlédl na Harryho, který sebou krátce, nejspíš kvůli zvyšujícím se hlasům, škubnul a začal ho něžně drbat, načež ten se znovu uvolnil.

„Nevím, vždycky jsi byl z téhle školy tak málo nadšený.“

„Nikoli ze školy, nýbrž z ředitele,“ ozřejmil Severus. „A ze skutečnosti, že jsem byl nucen k tomu, vyučovat děti, které nemají o lektvary absolutně žádný zájem!“

Tom přikývl. „Pomohu vám, kde budu moci.“

„No, pro začátek bys mohl nechat toho žvanění… a obstarat nové učitele. Zeptat se Minervy, zda bude dál vyučovat. Přimět tu učit Reguluse, Lupin to jistě také udělá. Nové zákony o vlkodlacích, aby to i směl. Zavést nové předměty.“

Tom se tiše smál. Přikývl: „Uvidím, co můžu udělat a co se týká dětí – mám takové tušení. Neboť jeden z mých domácích skřítků chybí. Najdu studenty a nejprve je pošlu k jejich rodičům. Kromě Grangerové a Weasleyových, kteří se dopustili zločinů!“

Severus temně přitakal. „Ano,“ souhlasil tiše. Pak se zajímal: „Máš nějaké novinky od Luciuse?“

„Až do teď ne, ale myslím, že to muselo proběhnout dobře, protože tady stále ještě nejsou žádní bystrozorové.“

„To je pravda. Ale měli bychom také usilovat o proces, aby byl Brumbál vymazán z historie. Vsadím se, že jeho hůlka viděla více temných než světlých kouzel. Jeho zločiny musí být známy.“

„To se přece rozumí samo sebou. Inu, půjdu se tedy postarat o několik věcí.“

„Já zůstanu.“

„Nic jiného jsem nečekal. A Severusi?“

„Ano?“

„Nenech si prosím znovu dát nějaký lektvar, kdo ví, co by pak zase provedl.“

ooOoo

Lucius se vyčerpaně rozhlédl kolem sebe, právě magií poslal zprávu Tomovi, aby mu sdělil, že bylo po všem. Vyhráli a byl to tvrdý boj a přece skončil dobře, s jen malými ztrátami na jejich straně a žádná nebyla mladší osmnácti let.

Uprostřed nejhorších bojů nastal krátký otřes a pak to skončilo. Dokázali to. Díky špatně vycvičeným bystrozorům a skutečnosti, že už získali mnoho spojenců v předpolí, kteří jim kryli záda. Unaveně klesl do jedné z židlí, ale ne tak, aby to bylo nápadné. Nemohl ukázat slabost, ale musel se na chvíli posadit, protože ho do nohy zasáhlo kouzlo – k jeho velké frustraci.

„Tati?“

Lucius vzhlédl: „To je v pořádku, Draco,“ ujistil ho potichu. „Vedl sis dobře.“

„Děkuji. A co teď?“

„Počkáme na Toma,“ odpověděl blonďák. „Musí pro sebe vymáhat úřad Ministra. Odmítám dělat tuhle práci. Raději tahám za nitky v zákulisí,“ dodal pobaveně. „Tam člověk nepřijde tak rychle do dráhy střely.“

Draco se tiše zasmál. „Myslíš?“

„Ano, a teď si svlékni ten hloupý hábit, vypadá směšně. Kde je vůbec tvá matka?“

„Oh, pomáhá se starat o raněné.“

„Ach tak.“

Ve vzduchu zaznělo ostré prásknutí a před nimi se objevil Tom. „Vidím, že se vám daří dobře.“

„Ano Tome,“ odpověděl lakonicky Lucius. „Vidím, že vy už jste Bradavice také zdolali.“

„Ne my, Harry. A to ve více než jednom smyslu.“

„Harry?!“ ptal se nevěřícně Draco. „Harry jako Zlatý chlapec Harry Potter?!“

Lucius se ušklíbl, když viděl ten zděšený obličej. Ale bez toho, že by se jím zabýval, otočil se k Tomovi: „Jak to prosím tě dokázal?“

„Jo no… to se má tak,“ začal vyhýbavě.

„Kde je stařec?“

„Mrtvý.“

„Mrtvý? Ale… štíty jsou… Ne! To neudělal!“

„Tati? Tome? O čem to k sakru mluvíte?!“

„Ale ano. Udělal to.“

„Oh bože! A kde je teď?“

„Hele! To mě právě ignorujete?“

„Kde by. Na ošetřovně,“ odpověděl suše Tom. „S přinejmenším dvěma hlídacími psy, oprava, jedním hlídacím netopýrem a jedním hlídacím vlkem.“

„A to má pomoct?“

„Pokud netopýra znovu nenadroguje, tak ano,“ odvětil pobaveně Tom.

„Co to má být? O čem to sakra mluvíte?! Co má tohle všechno společnýho se svatouškem Potterem?!“

Lucius si povzdechl a podíval se na Toma, ten pak ale přikývl. „Nuže synu,“ začal mírně Lucius, „vzpomínáš si na kočku, kterou jsi dal Severusovi?“

„Ouuu, co s tím má co dělat Shaddow?“

„Věděl jsi, že je Potter zvěromág?“

„COŽE? Ne! Neříkej mi, že… že Potter… Shaddow… Ne!“

„Ano,“ potvrdil Tom. „Harry byl ta malá, černá kočka, která měla tu drzost mě poškrábat. A on byl tím, kdo zabil Brumbála, no, i když, on se vlastně zabil sám, ale Harry k tomu velkým dílem přispěl, předpokládám.“

„Co? Potter, že… zabil Brumbála? Myslím, že si musím… sednout…“

Žuch.

„A já myslel, že jsem ho naučil, aby si každou maličkost tak nebral.“

„To ano, vypadá to, jakoby ho to dost zasáhlo.“

„Ano, ale teď mi řekni, co víš o tom, co se stalo.“

„No, byli jsme, jak bylo domluveno, v  síni, kde se bojovalo, pak jsme cítili otřes…“

„U vás taky?!“

„My jsme ho spustili. Mělo ti vlastně dojít, že je stařec mrtvý. V každém případě jsme vtrhli do ředitelny a starého jsme našli. Mrtvého, s proklátou hrudí, a Harryho, ale ten byl v bezvědomí. Nebo co sis myslel, proč leží na ošetřovně?“

„To znamená, že vy ještě vůbec nevíte přesně, co se stalo?“

„Jen, že škola zřejmě považuje za správné, toho chudáka, otřeseného chlapce vystavit ještě většímu stresu. Právě jsem byl na cestě k domu, ve kterém zřejmě ukryl zbývající studenty a myslím si, že by mělo jít několik lidí se mnou. Ty ne, jsi zraněný a Seva bych z ošetřovny nedostal ani násilím, pokud bych se snažil, stejně tak vlka a kde je vlk, je i Black.“

„Takže si chceš ode mě půjčit lidi?“

„Ne?“

„Prosím?“

„Copak jsi myslel, že se chci zbavit špinavé práce?“ ptal se zlomyslně Tom. „Grangerová a Weasleyovi jsou drženi odděleně, chci je v zajištěných vězeňských celách. Měli by být vyslechnuti. Black se postará o analýzu Brumbálovy hůlky. Oh, a jak to tak vypadá, Harry už zase potřebuje novou.“

ooOoo

Ještě ten samý večer odjely kouzelnické vlaky z nádraží. Byly plné zmatených dětí, které nevěděly, co se s nimi dělo. Též s poznámkou, že se v Bradavicích bude opakovat rok a že dopisy jako vždy dorazí v srpnu, aby si obstaraly požadované materiály.

Grangerová a Weasleyovi byli umístěni v celách, odděleně, aby se uklidnili. Což asi ještě bude trvat, uváží-li se, že křičeli kletby a nadávky, když je odváděli. A že vyhrožovali lidem Brumbálovou pomstou, což bylo přirozeně samo o sobě velmi směšné, když stařec ležel s obrovskou dírou v hrudi v magické komoře.

Jinak den sloužil jen k veřejným prohlášením. Ale to bylo fuk, všichni protivníci, kteří mohli být opravdu nebezpeční, byli zajati nebo mrtví. Známí členové Řádu, jako jednooký Moody a Jefferson se nacházeli v celách bez možnosti úniku nebo byli mrtví, padlí v boji.

Ponejprv se zdálo, že zavládl klid, i když byl napjatý. Na další den byla připravena velká tisková konference. Do té doby chtěl Tom výsledky. Důkazy v Tomův prospěch a to nikoli od jeho lidí, ale od Kingsleyho Pastorka a Amelie Bonesové.

Odhodlaně se vyjádřili, že nejprve prozkoumají důkazy a soudit budou pak.

Tom sám se rozhodl, že do té doby rozbije svůj tábor v Bradavicích. Tam by se měla konat i konference a byl se svými lidmi. Protože kromě Malfoyových, kteří byli rádi, že se mohou znovu nastěhovat do svého Manoru, zůstali všichni tam.

A jeden z nich dokonce pořád okupoval ošetřovnu. Poppy ho nemohla vystrnadit ani pod hrozbami, Severus zůstával u svého kocourka a nakonec řekl rozhodující slovo Tom, takže sestra s  reptáním ustoupila.

Zbývalo čekat, co se stane.

Harry měl horečku, což se dalo očekávat, protože jeho tělo se snažilo přizpůsobit novým okolnostem. Žádný lektvar proti tomu nemohl pomoci. To ovšem vedlo k tomu, že Severus nezamhouřil oka, v mylném předpokladu, že něco zmůže.

Přitom by bylo mnohem důležitější, aby byl muž bdělý, až horečka opadne a Harry se probere, neboť od té věci s lektvarem by se od chlapce mohl nadát všeho. A to poslední, co by mohl potřebovat, byl mladík, který si myslel, že všechno udělal špatně a který by se pak pokusil udělat něco hloupého. A ano, věřil, že přesně to by Harry také bez rozmyslu udělal.

ooOoo

2. část

To první, co si Harry uvědomil, bylo, že už neměl téměř žádné bolesti. Po tom řezacím kouzlu, které vykryl jen z části, by je očekával.

Opatrně otevřel oči – a v duchu zasténal. Existovalo jen jediné místo, na kterém mohl být. Bílá pokrývka, bílé prostěradlo. Ošetřovna.

Do prdele!

Pomalu se posadil a odhrnul si vlasy z čela. Zamžikal. Bylo šero. Odpoledne. A on ležel tady. Skvělé, opravdu! Přesně to, co chtěl. Ha ha…

Pomalu otočil hlavu – a ztuhl. Tam, vedle postele v jednom z křesel, spal Severus. Vypadal unaveně a nevyspale. Což Harrymu připomnělo, že mu stále ještě hrozila mužova oprávněná zloba. Přece jen Severuse omámil a věděl, že právě to starší kouzelník absolutně nenáviděl.

Ne, ještě nebyl připraven na odmítnutí. Rychle se proměnil v kočku. Hupsnul na Severusův klín, a pak se odplížil pryč dřív, než ho někdo mohl zastavit.

Automaticky se vydal tím samým směrem, jako už tolikrát předtím, vzhůru. Na nejvyšší bod v Bradavicích. Teprve tam se přeměnil zpět, přičemž si sotva povšiml, že kromě nemocničních kalhot od pyžama na sobě neměl vůbec nic. Přinejmenším byl toho mínění, že konečná bitva se už odehrála. Posadil se na parapet a vyhlédl ven, kde právě zapadalo slunce a všechno se zdálo být ponořené do krvavě rudého světla. Krvavo, jako bo boji.

Harry se zachvěl a nevěděl, jestli proto, že mu byla zima nebo proto, že musel znovu myslet na díru v Brumbálově hrudi. Nebo na mrzutosti, jež měl s jediným člověkem, který pro něj znamenal svět. Mohl by křičet, jenže neměl na vybranou. Mohl buď odejít, nebo by všichni zemřeli. Jen on mohl Brumbála zabít, aniž by bylo víc zbytečných obětí. A neměl v úmyslu Severuse ztratit, i když ten ho teď třeba už nebude chtít.

Nesmíme zapomenout na tu maličkost, že byl nyní více méně připoutaný k hradu. Cítil v sobě pulzovat novou moc, která vedla do jeho magického jádra. Také se zdálo, že všechny štíty byly znovu obnoveny, pokud mohl soudit. Ale věděl, že by odloučení od hradu, které by přesahovalo období půl roku, prostě nevydržel. Jeho magie by ho donutila vrátit se zpátky.

A on nemohl a nechtěl Severuse nutit tu být a připoutat ho k životu, který už předtím tak nenáviděl. Harry ani nepostřehl, že mu začaly téct slzy.

Severus se zmateně probudil, mohl by přísahat, že něco cítil. Krátce pohlédl k posteli – a zarazil se. „To přece nemůže být pravda!“ Postel byla prázdná. Úplně prázdná a po kočce také nebylo mezi lůžkovinami ani stopy. A pak dokázal identifikovat pocit, který měl při probouzení – Harry ve zvěromágské podobě.

Proč, prosím pěkně, už zase zdrhnul?! Zrovna teď, spal přece jen chvilku! Poté, co horečka předchozí den konečně ustoupila! Proklatě! Člověk opravdu nemohl Harryho spustit z očí ani na vteřinu! Rychle vstal a přehodil si přes sebe plášť, pod kterým výjimečně neměl nic, kromě černých kalhot a bílé košile. Vzal si Harryho radu k srdci a s těmi příliš strohými věcmi se už neobtěžoval.

Měl by ho co nejdřív najít. Zatraceně, kam se mohl chlapec vypravit?! A jistě kolem stále ještě pobíhal jen v kalhotách od pyžama! Ten mladík se ještě postará o jeho předčasnou smrt!

Dobře, klid, jen klid. Dokud Harry hrad neopustí, bude v bezpečí a on se domníval, že chlapec by pro teď toto riziko nepodstoupil. Takže – kam se Harry obvykle zašil, když chtěl být sám?

Bylo mu jasné, že jedním z důvodů pravděpodobně bylo to, že měl strach ze Severusovy reakce na tu záležitost s lektvarem. Ne tak docela neprávem. Neboť kvůli tomu byl opravdu naštvaný. Ale nikoli tak, aby Harryho opustil nebo mu jinak ublížil. Avšak on to zřejmě viděl jinak, což bylo zcela normální, uváží-li se, že byl jako dítě zanedbávaný.

‚Knihovna? Ne, nemyslím, to byla parketa Grangerové. Famfrpálové hřiště… sotva. Ale co tedy? Kde…? Moment! Ano! To bude ono! Atronomická věž.‘ Svižně vyrazil, míjejíc na schodech značně zmateného vlkodlaka, přičemž zpomalil, až když se přiblížil ke svému cíli.

Překvapený Harry se s trhnutím obrátil – a byl by téměř spadl z parapetu, kdyby Severus tak rychle nezareagoval a nepřitáhl si ho k sobě.

„Klid! Co tady děláš? Chceš spadnout?“

„Já… já… já…, omlouvám se, já… já ti nechtěl ublížit! Já… já chtěl jenom…!“

„Šššššš, uklidni se.“ Tiskl Harryho k sobě a hladil ho po zádech. „Vím, že jsi nám chtěl jen pomoct. Ale to nemění nic na skutečnosti, že tato akce byla nadmíru lehkomyslná a nebezpečná! A pak ještě zmizet z ošetřovny! Máš ponětí, jaké jsem si dělal starosti? Dvakrát ve dvou měsících? Nemá mé ubohé srdce nárok na přestávku?“

„Cože?“ ptal se popleteně Harry. „Co… co tím myslíš? Jak to… dva měsíce? Udělal jsem to přece teprve přede dvěma dny… nebo ne?“

Severus si povzdychl, nadzdvihl Harryho, sám se posadil na parapet a mladíka sevřel v náruči. „Dal jsi mi ten lektvar asi před pěti týdny, Harry,“ řekl mu tiše.

„Cože? Co…? Ale… to přece není možné!“

„Jistěže ano, kocourku,“ ujistil ho mírně Severus.

„Ale… jak to? Tak těžce zraněný jsem přece nebyl…!“

„Ztratil jsi mnoho krve,“ připomněl Seveus. „A tvá magická podstata následně potřebovala dlouho na to, aby přijala magii hradu. Měl jsi víc jak čtyři týdny vysokou horečku. Klesla teprve včera odpoledne.“

„Spal jsem čtyři týdny?“

„Byl jsi pět týdnů v bezvědomí,“ opravil ho znovu Severus, zatímco přešel k mladíkovu drbání, v důsledku čehož se ten opět uvolnil.

„Byls tu celou dobu?“

Staršímu kouzelníkovi hrudí otřásl tichý smích a políbil Harryho, který si ho nevěřícně prohlížel svýma velkýma zelenýma očima. „Kde jinde bych měl být?“ zajímal se něžně. „Přece jen jsi tohle šílenství zahájil, abys mě a všechny ostatní uchránil od nebezpečí. Kromě toho jsi zneklidněl, když jsem byl pryč příliš dlouho,“ dodal. „Poppy ovšem nebyla vůbec nadšená, že jsem se jí nastěhoval na ošetřovnu.“

„Ty… neodejdeš?“

„Co? Odejít?“ ptal se Severus v první chvíli upřímně zmatený. „Kam bych měl jít?“

„Já… chtěl jsi přece po válce… někam pryč a ne zůstat tady... Já… já nechci, abys tu zůstal jen kvůli mně. Já… já přece vím, že se tady necítíš dobře. Všechno… všechno zničili, všechny tvé věci v tvých komnatách, taky… taky tvé knihy!“

Po krátké, překvapené sekundě, na kterou se zarazil, drbal Harryho dál. „Ano, viděl jsem, co způsobili,“ řekl Severus s pokrčením ramen. „Ale nikdy jsem tu neměl uschováno nic vzácného a nábytek se dá opravit. Kromě toho ty pokoje převzal Rudolphus, je novým učitelem lektvarů,“ doplnil.

„Ale… ale co ty?!“

Severus se tiše zasmál. „Hrad si už zřejmě myslí, že patříme k sobě, mohl jsem tedy připravit ředitelův byt,“ vysvětlil. „A věř mi, ten není tak nepohodlný. Myslím, že se ti bude líbit.“

„Ty… ty zůstáváš?!“

„Očividně,“ odvětil s úsměvem. „Poté, co jsem si dal tu námahu, jistě jen tak neodejdu. A kromě toho – nic ve zlém – naléhavě potřebuješ někoho, kdo nad tebou bude bdít jedním, dvěma nebo více očima.“

Harry se úlevně k muži přitulil a ovinul mu paže kolem krku. „Díky…“

„Tupohlavče,“ mínil dobromyslně Severus a mladíka políbil. Dál ho vískal ve vlasech. „Vezmu tě zpět.“ Ihned ovšem zaregistroval, že se paže kolem jeho krku omotaly pevněji. „Co je?“

„Prosím… ne na ošetřovnu! Už tam znova nechci!“

 „Dobrá tedy,“ ustoupil Severus, který měl toho místa už také plné zuby. „Vezmu tě do našeho bytu, ale pak dám vědět té dračici, jinak by nás ještě všude naháněla, dokud by nás, no, především tebe, nenašla. A já bych dal přednost tomu, projednou moct zase prospat celou noc.“

Severus vstal a vydal se na zpáteční cestu. Harryho pevně tisknouc k sobě. Tiše proběhl chodbami a vykročil směrem k ředitelově kanceláři, přičemž se musel lehce usmívat. Sotva věřit tomu, že ho právě nesl v náruči. Chrlič také okamžitě poslušně uskočil, bez hesla, z cesty, takže mohl jít přímo do znovu uklizené kanceláře, kde Harryho postavil a ukázal na meč ležící na stole. „Zajímavá zbraň.“

„Zachránila mi život.“

„Odkud ji máš?“

„Z klobouku.“

„Raději se ani nebudu ptát,“ rozhodl Severus. „Stejně jako nechci vědět, odkud se vzal fénixův popel a pera v tvém plášti.“

„Ty… jsou pro tebe,“ oznámil tiše. „No jo, jedno pero budu potřebovat, ale… Potřebuju akorát jedno z nich…“

„Na novou hůlku,“ dokončil pobaveně Severus. Prohrábl Harrymu vlasy, načež vzal jeho ruku do své a dotkl se obrazu, který se odklopil, a objevila se široká chodba, v níž si Severus sundal boty. Vedlo z ní několik dveří. „Tady je koupelna,“ vysvětlil a otevřel jedny z nich tak, aby byla vidět luxusní místnost. „Troufám si tvrdit, že bude postačující.“

„Páni!“

Severus se zasmál: „Výhoda ředitele – ten byt je čirý luxus.“ Mávl hůlkou, aby se naplnila vana. „Umyj se,“ pobídl ho něžně. „Tohle je lepší než čistící kouzlo. Přinesu ti čisté oblečení, pak dostaneš něco k jídlu, a já ti odpovím na všechny otázky. Dobře?“

Harry se nadšeně zazubil a lehce ho políbil, než se překotně zbavil kalhot od pyžama. Byla úleva se vykoupat, jako vždycky. Miloval vodu a obrovská vana připomínala spíš bazén, než cokoliv jiného. S požitkem zavřel oči a až ruka na jeho tváři ho přivedla zpátky do současnosti. Zakřenil se na staršího kouzelníka. „Seve…“

„Do toho,“ usmál se ten a položil hromádku prádla vedle Harryho. „Obleč se a přijď se najíst.“

Harry přikývl a rychle vylezl z vany, neviděl žádný důvod, proč hrát teď stydlivého, přece jen už spolu spali. Osušil se a oblékl, pak následoval Severuse, který mezitím už odešel.

Chvilku mu ovšem trvalo, než muže našel, protože se tu nevyznal. Konečně objevil velký, prostorný obývací pokoj, z něhož vedly troje dveře. Za prvními se nacházela obrovská, působivá ložnice s velkou postelí a vysokými okny. Kromě toho byla vyložena měkkým, tlustým kobercem. Jeho pozornost upoutaly skryté dveře, ale prozkoumá je později. Místo toho pokračoval dál, druhé dveře byly nakonec ty správné. Skrývala se za nimi, k jeho velkému překvapení, opravdová kuchyň. S tím v Bradavicích skutečně nepočítal.

„Tady jsi.“

„Ty jsi uvařil?!“

„Co? Kdy bych to měl asi udělat?“ ptal se pobaveně Severus. „Požádal jsem domácí skřítky, aby něco přinesli,“ objasnil a naplnil dva talíře, z nichž jeden postavil před mladíka.

„Ten byt je… páni!“

Mistr lektvarů se pousmál: „Ovšem,“ souhlasil. „Je prostorný a pohodlný, to musím přiznat. A teď něco sněz.“

Harry se nenechal pobízet dvakrát. Svou porci doslova zhltnul a pak se zadíval na muže. „A… co budeme dělat teď?“

„Můžu ti vyložit, co jsi zaspal.“

„Já… nemohli bysme to udělat zítra?“ zeptal se tiše Harry.

„A co chceš dělat místo toho?“

„Odpočívat? Ty jsi přece taky unavený.“

Lektvarista se pousmál a souhlasně kývl. To byl dobrý nápad, definitivně. „Jdi zatím do ložnice, já si ještě pro něco dojdu.“

Harry přikývl a vstal, zatímco Severus kouzlem očistil nádobí a nechal je zmizet. On sám tu byl předtím jen jednou, poté mu chrlič tvrdošíjně odepřel vstup. Inu, problém se teď pravděpodobně vyřešil. Chvatně přešel do obývacího pokoje a vzal si odtamtud úzkou knihu.

Byl sice opravdu vyčerpaný, ale zároveň ještě dalek toho, aby mohl spát, poté co mu Harry už zase nahnal takový strach. Jak jenom ten chlapec přišel na tu hloupou myšlenku, že by ho opustil? Bylo to naprosto směšné! Jako by byl Harry zodpovědný za to, že si ho škola vybrala za ředitele! Dobrá, jeho nadšení se drželo z pochopitelných důvodů v mezích, ale to přece neznamenalo, že by chlapce přenechal napospas osudu! Kromě toho ho tentokrát nikdo nenutil tu vyučovat!

Naopak, konečně bude moct znovu zprovoznit dlouho nepoužívanou laboratoř a věnovat se výzkumu. Také měl v plánu, navrhnout Harrymu změny ve školním systému tak, aby se mohly některé věci změnit a dělat lépe, než dosud. 

Poněvadž nyní, když už ho nemohl dál terorizovat Brumbál, musel docela upřímně přiznat, že Bradavice už nepovažoval za tak špatné. Naopak, měl tady skleníky a Zakázaný les, který často ukrýval mnoho vzácných přísad do lektvarů, přímo jemu pod nosem.

S knihou v podpaží vstoupil do ložnice, kde se rychle převlékl a své normální oblečení vyměnil za kalhoty na spaní, než ulehl k Harrymu. Byl docela rád, že se chtěl všechno dozvědět až příštího dne, kdy budou všichni zase čilí.

Poppy již vyrozuměl, ale musel jí slíbit, že Harryho zítra přivede ještě jednou na vyšetření. Také si rychle zalezl pod měkkou, tlustou přikrývku, přičemž Harry se k němu okamžitě přitulil a lehl si tak, že jeho hlava spočinula na mužově hrudi. Severusovy rty se zvlnily v úsměvu a začal ho drbat, zatímco tiše předčítal z knihy. Nicméně ke svému údivu zpozoroval, že Harry sám usnul velmi rychle a tak i on odložil knihu stranou a udělal si pohodlí. „Běda, jestli zítra ráno nebudeš přesně tam, kde tě mám teď,“ zašeptal nežně, než se rovněž oddal spánku.

ooOoo

„Donesu Severusovi jídlo,“ ozval se tiše Remus. „A zkontroluju Harryho.“

„Není třeba.“

„Tome?“

Starší muž se zasmál a naznačil vlkodlakovi, aby zůstal sedět. „Harry už se probudil,“ vysvětlil. „A Severus ho vzal do ředitelských pokojů, ale slíbil, že s námi zítra poobědvá. Dej těm dvěma nějaký čas pro sebe. Potřebujou to, tím jsem si docela jistý.“

„On… on je vzhůru?“ Remuse zaplavila čistá úleva.

„Ano, je, a udělal přesně to, na co jsem sázel. Zmizel, jakmile Severus nedával pozor. Dozvěděl jsem se to jen náhodou, ale myslel jsem, že by si to měli vysvětlit mezi sebou.“ Opět se podíval na podklady před sebou. „Luciusi, jak to vypadá s přelíčením?“

„Starostolec se bude pravděpodobně ještě několik dní radit, ale rýsují se rozsudky o vině pro všechny zúčastněné a myslím, že stařec bude pravděpodobně vymazán z historických análů, protože se předpokládá, že vítězství nad Grindelwaldem nedosáhl osobně. Jeho vyznamenání mu budou posmrtně odejmuta.“

„Weasleyová, Wealsey a Grangerová?“

„Také vinni. Grangerová má být zapuzena do mudlovského světa, protože se její zločiny omezují vlastně jen na zradu přátelství a přijetí kradených peněz. Přinejmenším je to všechno, co jí lze bez problému dokázat. Bude ovšem pochopitelně zbavena magie. Bude sledována a narodí-li se jí dítě s magickou mocí, bude jí odebráno a umístěno do jiné kouzelnické rodiny.“

Tom přikývl. „A ti druzí dva?“

„Weasley číslo šest se může těšit na dlouhý život v Azkabanu, protože se podílel na několika údajných smrtijedských útocích a pomáhal krýt Harryho zneužívání. Weasley číslo sedm bude umístěna ke Sv. Mungovi. Má psychickou poruchu a myslí si, že Harry je její majetek nebo tak něco. Asi jí příliš dlouho vyprávěli o tom, že tomu tak je. Zda se odtamtud někdy dostane ven, je jiná věc.“

„Dobrá, pak jsou tedy všichni z cesty? A co je s tím článkem?“

Remusova tvář potemněla. Rita Holoubková se odvážila napsat poutavý příběh o Harrym, který prý zjevně podporoval čiré zlo, a proto by se mělo zajistit, aby mu Bradavice byly vytrženy ze spárů.

„Sprej na hmyz,“ ušklíbl se zlomyslně Regulus. „Má na krku obvinění pro pomluvu.“

„Umbridgeová?“

Při výslechu Popletalovy asistentky vyšlo najevo, že i ona Harryho týrala a Regulus a Tom museli bojovat, aby vlkovi zabránili, roztrhnout ženu vejpůl.

„Týrání dětí v několika případech, snažila se o zatajení. Sedí s Holoubkovou v jedné cele a obě kvílejí, jak je svět nespravedlivý,“ odpověděl Lucius. „Procesy budou asi ještě chvíli trvat. Máme teprve ty z nejvrchnějších zločinců.“

Tom přikývl. „Dobrá, pak je tedy všechno jasné,“ zkonstatoval klidně. „Spoléhám se na to, že budeš všechno dál řídit, Luciusi.“

„Samozřejmě.“

„Dobře, pak tedy mohou Bradavice po létu znovu otevřít své brány.“

Regulus protáhl obličej, pak se ale zašklebil. „Nemůžu se dočkat. Trápit děti – v poslední době mi to fakt nějak chybí.“

Všichni prostě jen potřásli hlavou, než si dopřáli další rundu ohnivé whiskey.

Bylo zábavné sledovat, jak rychle se všechno znovu uklidnilo, poté, co vyšlo najevo, že Tom vůbec neměl v plánu zmasakrovat mudli a polokrevné. Obchody už dva dny po Tomově vítězství znovu otevřely a začaly s podnikáním. Jen několik pravidel nový Ministr okamžitě prosadil a ty se bez výjimky týkaly ochrany společnosti. Jedním z nich bylo, že vzdělaní kouzelníci, kteří se rozhodli jít do mudlovského světa, byli vázáni magií, z jednoho prostého důvodu, že neměl chuť muset neustále posílat bystrozory k napravování škod.

„Pak tedy pro dnešek padla…“

ooOoo

Svět se od pádu Brumbála změnil. Magické společenství v Anglii bylo konečně modernější a zavedla se důležitá pravidla.

Kouzelnické děti byly hlídány a při prvním náznaku týrání odňaty z jejich rodin, aby byly umístěny do jiných, které se o ně láskyplně postaraly.

Děti, které vyrůstaly u mudlů, byly do Bradavic posílány už v deseti letech, namísto dosavadních jedenácti a v přilehlé budově byly připravovány na magický svět, aby nezaostávaly za ostatními dětmi.

Kouzelnické děti musely naproti tomu navštěvovat kurzy, v nichž se učily o mudlech, aby se samy mohly rozhodnout, ve kterém světě budou chtít žít a neúspěšní tak měli možnost žít ve světě, ve kterém nebyli považováni za méněcenné.

Magické a nemagické postupy se sloučily a zavedly se také předměty jako matematika a chemie, aby se dosáhlo rovnocenného vzdělání jako u mudlů, pokud by mladí kouzelníci a čarodějky chtěli pracovat v jejich světě.

Bradavice samotné byly veselé místo a mladý ředitel s kočičíma ušima byl populární daleko za hranicemi země. Jeho životnímu partnerovi se však každý obloukem vyhýbal a pochopitelně se i nadále tradovalo, že je to upír, což Severuse jen extrémně obveselovalo. V jeho očích stačilo, když byl oblíbený jeden a na té roli on sám neměl pražádný zájem.

Byly také vydány zákony, které dávaly vlkodlakům nová práva, a ti již nebyli štvanou zvěří v případě, že dobrovolně za úplňku brali Vlčí zhoubu, která se neustále vylepšovala a nyní, deset let po obratu, byla tak daleko, že čerstvě pokousaní mohli být dokonce uzdraveni.

A lidé byli konečně připravení, pohlédnout za masku svých někdejších svatých a přivítat nový, lepší a spravedlivější svět…

~ The End ~

Přemýšlím, co takhle nakonec napsat... Napadá mě toho hodně, ale uskromním se :-D

Všem komentujícím hrozně moc děkuju za všechny komentáře. Nic člověka nenakopne víc a zvlášť u těch posledních kapitol jsem to potřebovala :-D Děkuju vám!

Pokud vás náhodou zajímá, jestli se chystám překládat dál, tak ano - chystám :-) Bude to zase kočičí příběh. Kdy ho však začnu publikovat, je ve hvězdách. Slíbila jsem, že se budu chvíli věnovat Havranovi, protože jsem ho dlouho zanedbávala a pauza od kočičího Harryho taky nebude na škodu :-D

Tak snad se tu sejdem v hojném počtu. Budu se těšit ;-)