Cat Eyes - 12. Bitvy

Vítejte u předposlední kapitoly, milí čtenáři :-)

S velkým díky za komentáře ji s radostí věnuji Agnes, Benny, Clare, bacilovi, Saskyi, anneanne, Nade, Blesk, weras, Efox, kamčí, Lucce, Máje, Sise a Bobo!

Zároveň je třeba dodat, že jsem ji musela rozdělit. Už je to tak. Né, že by byla nějak extra dlouhá, ale prostě nestíhám... takže ten drobný zbyteček se tu objeví během několika dní.

A teď už příjemné počtení ;-)

ooOoo

Byla to hračka, proplížit se do školy. Harry k tomu využil slabé místo, přes které unikl už Draco a skrz tajnou chodbu se teď ubíral do pokojů svého milence – přinejmenším doufal, že jím Sev stále ještě bude, až to tady skončí.

Harry byl docela překvapený, když nalezl mužovy komnaty téměř beze změny. No dobře, několik věcí bylo divoce zpřeházených, ale všechno se zdálo být stále tady. I když ne bezpodmínečně v dobrém stavu. Rychle se přeměnil ze své zvěromágské formy do vlastního těla, pak se vydal do ložnice, kde se nacházelo Severusovo šatstvo. Na okamžik zdvihl jeden z hábitů a přivoněl k němu.

Pak sebou ale hodil a přeměnil se nazpět. Byl vyčerpaný, ale musel aspoň dostat všechny z hradu, než si bude moct udělat pauzu. Jedině tak bude moct zajistit, že ředitel nepoužije děti jako štít, až se objeví Tom a něco mu říkalo, že ten a především Remmy a Severus udělají přesně tohle.

Harry se nehlučně plížil chodbami směrem k Nebelvíru. Byl trochu překvapen, že několik bystrozorů drželo hlídky, ale žádný z nich si ho nevšiml, dokonce se ani nepodíval na podlahu. Sklepení bylo tak jako tak už prázdné. Takže se musel propracovat „jen“ přes tři koleje.

Konečně se bez problémů dostal vchodem pro domácí mazlíčky do společenské místnosti Nebelvíru, odkud si to nejprve, ještě jako kočka, namířil do dívčích ložnic. Teprve tam nabyl zase své pravé podoby a přistoupil k první posteli. Malá holčička pevně svírajíc svého medvídka viditelně spokojeně spala, středně dlouhé vlásky jí ve zcuchaných pramenech spadaly přes tvářičku.

Nevinná.

Vůbec nebyla do téhle války zapojená.

Harry potichu sáhl do své kapsy a vytáhl několik mincí. Jednu z nich opatrně položil do ruky děvčátka a sevřel jí kolem ní prsty, než zamumlal slovo, jímž aktivoval klíč.

Pomalu obcházel řady dětí a ložnice jednu po druhé. Nejprve Nebelvír, pak Mrzimor a nakonec Havraspár. Trvalo to od tří hodin v noci do sedmi do rána, než byl hotový. Všechny děti byly pryč. Bradavice byly opuštěné až na pedagogický personál a ten v tom pravděpodobně trčel příliš hluboko, možná až na Poppy, která chtěla prostě jen pomáhat lidem.

Harry se naproti tomu šustnul další tajnou chodbou zpátky do Severusova apartmá, nyní opět v kočičí podobě. Byl úplně grogy. Protože nejen tuhle, i minulou noc propracoval, aby se věci pohnuly. Postrádal svého Mistra lektvarů. Nekonečně. Byl první noc sám, bez něho, od té doby, co ho trefila ta kletba.

Tlapkami a za pomoci zubů zatáhl pod postel lektvaristův hábit, schoulil se na něm do klubíčka a snažil se usnout. Později bude svou sílu potřebovat.

Děti byly v bezpečí, to věděl. Přemluvil jednoho ze tří domácích skřítků k tomu, aby pro nově příchozí všechno připravil. Přičemž Weasley s Grangerovou byli drženi odděleně od ostatních, v zamřížovaném pokoji. Společně. Jako první, malá odveta. Neboť Harry neměl v plánu, nechat je uniknout jen tak. Jen zabít je nechtěl. Chtěl spravedlnost!

O všechny ostatní bylo postaráno. Domácí skřítek obstaral nějaké hračky, společenské hry, mudlovské konzole a pár dalších věcí. Dobře zásobená kuchyň jim byla plně k dispozici. A jakmile všechno skončí, vezme děti zpátky k jejich rodinám, aby už nikdy nemohly být využívány. Protože to si nezaslouží nikdo!

Harry zavřel oči, ale i když byl unavený, spánek prostě ne a ne přijít. Místo toho se jeho myšlenky stále znovu a znovu stáčely k tomu, co mělo následovat. Co jej čekalo, protože aby byl upřímný, neměl od teď žádný opravdový plán. Věděl, že bude muset bojovat s Brumbálem, ale kde by to měl provést, aniž by byl stařec obklopen svými lidmi?

No – v první řadě zajít za Godrikem, Fawkesem, aby dostál svému slibu a také kouzlo, aby uvolnil klobouk. Snad budou pak mít ještě nějaký nápad. S tou myšlenkou se Harrymu konečně podařilo ukrást si pro sebe trochu spánku.

ooOoo

Skrývajíc svou špatnou náladu za neupřímný úsměv, pospíchal Albus do Velké síně, jednou rukou si uhlazujíc svůj příšerný pestrobarevný hábit. Jeden z jeho oblíbených modelů, díky kterému působil trochu senilním dojmem. Efekt, který měl opravdu rád. Bylo tak snadné manipulovat s důvěrou!

McGonagallová se k němu připojila cestou. Skutečně pomalu začínal být toho mínění, že by se ta stará semetrika mohla stát reálným problémem. Ta žena tíhla k vysokým morálním hodnotám! Ona zkrátka nechápala, že oběti byly nezbytné, aby dosáhl svých cílů. Ale to nehrálo žádnou zvláštní roli, protože ona bude na konci jednou z obětí.

„Dobré ráno, Minervo,“ pozdravil přehnaně přátelsky. „Jaká byla noc?“

Minerva pozvedla jedno obočí, ale držela si odstup. „Jako vždy,“ odpověděla stroze. „Ačkoli mě zdejší prázdnota stále ještě zneklidňuje.“ Avšak nikoliv to, nýbrž její pochybnosti byly důvodem pro její špatnou náladu. Ne, vlastně to už nebyly pochybnosti, ale strašlivá jistota, že stála na špatné straně a dostala tak do nebezpečí i nevinné. Včetně Harryho. Ona byla u toho. Neměla dovolit, aby byl ten chlapec zanechán u svých hrozných příbuzných. Ale udělala to.

„Ach,“ pousmál se Albus a sotva vstoupil do síně, ztuhl. „Co… se to tady děje?“

Teprve nyní Minerva vzhlédla – a zůstala šokovaně stát. Velká síň byla prázdná, úplně. Ne tak, jako v posledních týdnech, v nichž zmizela značná část studentů. Byla ZCELA prázdná a to síň nebyla nikdy. Kromě hluboké noci. Jen tři další, bezradní učitelé, mimo jiné Binns, Hoodge, a rovněž Poppy postávali kolem.

„Co to má znamenat?!“ Veškerý postoj dávající na odiv přívětivost se vytratil.

„Žádný ze studentů se až doteď neukázal na snídani,“ zkonstatovala tiše Poppy, zatímco vrhla krátký pohled na Minervu. V poslední době toho se  ženou mnoho namluvila. Pak opět pohlédla k prázdným, opuštěným stolům.

„Sotva může být pravděpodobné, že budou všichni ještě spát!“

„To jistě.“

„Co to má být?!“ zuřil Albus. „Dělejte laskavě! Chci vědět, co se tu děje! Jeffersone! Zkontrolujte to!“

Velitel bojové jednotky Řádu, která se nacházela na hradě, spěšně udílel rozkazy, než se vydal na cestu, aby prozkoumal situaci. Trvalo to dvě hodiny, než se všichni zase vrátili zpátky.

„Co…?!“

„Prázdno,“ hlásil tiše Jefferson. „Všechno, každá ložnice, ani jediná…“

„Grangerová?! Weasley?!“

„Všichni, pane…“

„Kdo to byl?!“

„Pane… to… nikde nejsou stopy a… obrazy! Nic! Nikdo!“

Rána.

Magie, kterou vlastnil, právě rozdělila učitelskou tabuli na dvě poloviny. „Zaujměte pozice! Všichni!“

Bude nutné pohltit větší množství energie štítů, aby následně neztratil vědomí.

„Najděte je! A neodvažujte se ani pomyslet na to, ukázat se přede mnou, než budete vědět, který zrádce to byl! Ti prokletí spratci byli důležití! Oni jsou ochranný val, který potřebujeme!“

Zděšená Minerva zírala, pak se ale vzchopila. Beze slova se posadila na jednu ze židlí a hleděla do prázdné síně. Jedno, kdo děti unesl, ten někdo měl dobré úmysly a tak pravděpodobně zachránil všechny nezletilé. Dokonce i ty, u kterých si sama nebyla jistá, zda si to zasloužili, po tom všem, co udělali, jako Weasley a Grangerová.

Zrovna Hermionu měla na začátku ráda, ale pak se dívka změnila, hrozným způsobem a nic by za to nedala, že s tím měl co do činění starý muž. Ale ona se to až do nedávna zdráhala vidět.

ooOoo

‚Ahoj.‘

Harry se usmál. Spal tak špatně, že i navzdory své dlouhé noci nakonec vstával časně. Skutečně už bez Seva nemohl spát. Bylo by skvělé, pokud by se vrátil zpátky, i kdyby si za to, jak se potichoučku zdekoval, vysloužil jeho hněv. Pohledem krátce přelétl síň, která byla prázdná, jako o vánočních prázdninách.

‚Ahoj,‘ odpověděl Harry, stále ještě v kočičí formě. Vklouzl do Brumbálovy pracovny, poněvadž muž jistě odešel do síně, kde pak bude běsnit.

‚Takže ses vrátil.‘

‚Slíbil jsem to,‘ řekl Harry, když vyskočil na jednu z prázdných židlí a pohlédl na Fawkese, než se přeměnil a vytáhl lektvar: „Koneckonců jsem ti dal slovo,“ řekl tiše.

‚A chceš mě vysvobodit před bitvou?‘ Žasl Fawkes.

Harry se pousmál. „Rád plním své sliby tak rychle, jak jen to jde,“ odvětil tiše. „Dám ti lektvar, který musíš vypít. Pak vyslovím kouzlo. Tahle schránka, Fawkes, zemře, ale ty… budeš zase volný.“

Fénix naklonil svou hlavičku na stranu a zatrylkoval, poprvé opravdu úlevnou melodii. ‚Díky.‘

Harry jen zvlnil rty v úsměvu a podíval se ke klobouku, který je oba mlčky pozoroval.

‚Uvidíme se brzy, starý příteli.‘

‚To pochybuji,‘ kontroval klobouk. ‚Ty můžeš mít právo se zašít, ale já tu budu ještě potřeba.‘

Vypadalo to, že se Fawkes směje. ‚Ve smrti čas plyne jinak, ty hloupý,‘ vrátil mu, než se pln očekávání zahleděl na chlapce.

Harryho to bolelo, ale věděl, že to musí udělat. Slíbil to. Rychle odzátkoval lahvičku a pomohl Fawkesovi tekutinu vypít – nemohla chutnat dobře, protože se fénix zhnuseně otřepal, než vzhlédl a přikývl.

Harry si povzdechl a pohladil jeho peříčka, pak mávl novou hůlkou a začal vyslovovat stará slova, která našel. Když byl rituál u konce, sklonil hůlku a pohlédl na fénixe. Co bylo? Udělal něco špatně?! Zdálo se, že se nic nestalo – nejprve. Ale pak se začalo celé tělo zvířátka chvět a stoupat z něj dým.

Mladík naposledy něžně přejel rukou po peří, pak vyčaroval štít kolem klobouku i sebe a vyčkával. A pak se to stalo: v prvním okamžiku to vypadalo jako typické znovuzrození, avšak v tomto případě nevzešel z popela žádný další pták, zůstala jen hromádka, na které ležela čtyři pera. A pak Harry krátce spatřil něco jako chladnou hmotu, než také zmizela.

„Je pryč, že jo?“ ptal se Harry potichu.

‚Ano, je opět volný. Dobrá práce, chlapče.‘

Zelenooký mladík se smutně pousmál a zvedl peří. „A co mám dělat s tímhle?“

‚Miluješ Mistra lektvarů. To zde je fénixův popel a pera můžeš upotřebit pro hůlku. Ty věci jsou vzácné.‘

Chlapec pomalu přikývl a opatrně vytáhl igelitový sáček, který naplnil popelem. Také pera zabalil a obojí nechal zmizet ve svém hábitu, spolu s hůlkou. „Co teď?“ zeptal se tiše. „Já… oh, oh…“

‚Přeměň se a schovej se. Hned! Pode mne!‘

Přesně to Harry blesku rychle udělal a zalezl pod klobouk.

‚Nemáš žádný plán?!‘

‚No… opravdový ne,‘ přiznal Harry rozpačitě. ‚Odvedl jsem děti, aby nemohly být použity jako záštita a vím, že Severus a Tom už pravděpodobně sestavili záchranný oddíl. A pak jsem vlastně chtěl už jen osvobodit Godrika…‘

Měl-li by klobouk možnost, potřásl by hlavou. ‚Přece jsem věděl, že jsi Nebelvír.‘

‚No tak dík! Oh Merline! Je to ředitel?!‘ Harry sebou pořádně trhnul, když dveře silně bouchly.

‚Jap – a myslím, že je to jistě příslib toho, že jej tvá akce… rozzuřila. Téměř se z něj kouří…‘

‚Oh, takže nic nového…‘

‚Snad až na skutečnost, že začal házet věcmi kolem sebe.‘

‚Jak se teď dostanu ven?‘

‚Počkáme, až se dostatečně vyřádí na okolí, půjde na Ministerstvo, aby své lidi přiměl mu pomoci a přesvědčit Ministra. Většinou to klaplo…‘

‚No skvěle!‘

‚Proč nevyužiješ čas, abys poslal zprávu svým lidem, když bude pryč?‘

Harry zatápal tlapkou kolem látky židle. ‚Jo,‘ ustoupil. ‚Dám jim vědět, ale… ne hned, jen by se dostali do nebezpečí!‘

‚Hlupáku! Dáš jim vědět okamžitě! Stařec nebojuje své bitvy sám! Zatímco jeho idioty zdrží tvoji lidé, můžeš se o něj postarat! Nebo jim tak málo věříš?‘

Harry zavrtěl hlavou. ‚Věřím jim úplně! Ale nechci, aby někdo z nich…‘

‚Budou si velmi vyčítat, pokud se ti něco stane, takže jim dej vědět!‘

‚No dobře…‘

‚Hodný. Já… oh, už jde! Dobře, přeměň se zpět, protože je tu něco, co ti musím dát.‘

‚Nebude se mi to líbit nebo jo?‘

‚Buď trpělivý!‘

Harry si v duchu povzdechl, ale když slyšel zaprskání plamenů, vylezl ven zpod klobouku a přeměnil se. Teď už musel přijímat rozkazy i od klobouku, ale věděl, že ten měl pravděpodobně pravdu. „Takže – co mi chceš dát?“

‚Sáhni do mě, jako jsi to udělal ve druhém ročníku.‘

Harry tázavě zvedl obočí, ale udělal, jak mu bylo řečeno. Něco nahmatal a vytáhl to ven. „Meč?“ podivoval se a obracel jej v ruce. Nebyl to ten, který vytáhl ve druhém ročníku, tenhle byl jiný. Štíhlejší, delší a těžší. Ležel v jeho ruce, jako by pro ni byl stvořen a v rukojeti nebyl jeden, ale čtyři kameny. „Co je to?“

‚Magický meč, zakladatelé jej stvořili společně, kdyby někdy mělo přijít velké nebezpečí. Vynalezli kouzlo, které způsobí, že je čepel schopná odrazit dokonce i smrtící kletbu, jako zrcadlo. Skutečně mocná zbraň. Godrik mne požádal, abych ti ji dal, až ho osvobodíš, neboť jen pokud to uděláš, dokážeš, že nebojuješ ve svůj prospěch.‘

Harry otočil meč ve své ruce, cítil sílu té zbraně. „Díky.“

‚Prosím. Závisí na tobě víc, než jen tušíš,‘ pronesl tajemně klobouk. ‚A teď jdi a informuj své přátele!‘

Harry přikývl a kouzlem připoutal meč ke svému hábitu, než se znovu přeměnil v kočku a opustil ředitelovu kancelář. Běžel zpět do Severusových komnat, jen trochu překvapen, že byly opět prohledány.

Po krátkém kolečku se ubezpečil, že je sám. Pak se opět přeměnil a jal se ten nepořádek prozkoumat, až našel jakž takž použitelný list pergamenu a brk. Ironií bylo, že se jednalo právě o Severusův červený brk na opravování.

Rychle naškrábal několik řádků, spolu s další omluvou Severusovi a ujištěním, že ho miluje. Stejně jako žádost, aby nechali útok až na příští ráno, protože dřív by tu stařec nebyl a tak by na konci měl ještě příležitost se vypařit. Na slova klobouku ani nepomyslel.

Když byla zpráva konečně jeho Patronem poslána na cestu, Harry se znovu podíval na meč. Byl překrásný, ale bylo mu jasné, že byl přinejmenším stejně tak smrtelný.

Jak bude asi reagovat Sev? To nevěděl. Jistě navztekaně, což mu ani nemohl zazlívat. Mistr lektvarů byl prostě a jednoduše v právu. Udělal blbost a dokonce staršího kouzelníka omámil, ovlivnil ho lektvarem, aby ho vyřadil a mohl zmizet …

Harry beze slova zíral na kolem se povalující knihy. Co by asi tak Sev řekl, kdyby viděl svůj zničený majetek? Věděl, že několik knih bylo velmi cenných a jistě pro něj také mnoho znamenaly, stejně jako i některé ceny z mezinárodních sympózií lektvarů, k nimž byl pravděpodobně často zván…

ooOoo

„Až toho malého spratka dostanu do rukou!“ běsnil Severus, když četl dopis. Miloval Harryho a věděl, že chlapec k němu cítil to samé. Ale tahle lehkovážnost byla zkrátka neúnosná! Zatraceně, nebyl přece malé dítě! Už bojoval a rozhodoval se sám za sebe, když Harry ještě ani neuměl stát na nohách!

A teď chtělo zrovna tohle děcko chránit je všechny? Copak tomu mladíkovi stále ještě dostatečně nevysvětlil, že nebyl za všechno zodpovědný?

„Pokud ho dostaneš zpátky živého, budeš příliš zaměstnaný tím, jak ho držet a nikdy víc nepustit, než abys ho mohl ohnout přes koleno,“ mínil Tom shovívavě, neboť jak Harryho, tak Severuse znal až příliš dobře.

Také Remus poslouchal. Tiše si povzdechl a zadíval se na Reguluse, který stál vedle něj. „Dělám si o něj starosti.“

„To si děláme my všichni,“ odpověděl tiše. „A proto snad nebude špatné, když se budeme držet jeho pokynů. Sdělil nám celé proroctví a já si myslím, že je pravdivé. To jediné, co můžeme dělat, je koupit mu čas.“

Remus opět pohlédl na Severuse, který jejich rozhovor nezaznamenal. „Myslíš, že se ti dva dají pak znovu dohromady? Ještě nikdy jsem ho neviděl tak naštvaného.“

„To je jen starost. Počkej a uvidíš, Remmy. Říkám ti, ten už Harryho nespustí z očí, dokonce pochybuju, že mu opravdu vynadá. Kárání snad, ale nadávání ne.“

„To doufám…“

„Jo, a teď pojď. Je čas k večeři a pak bychom měli jít do stanu, protože pochybuji, že Severus bude se svým útokem čekat déle než do pěti do rána.“

„Máš pravdu.“

ooOoo

Tom pokynul své pravé ruce. „Luciusi, víš, co je třeba udělat.“

Blonďák se zlomyslně ušklíbl. Ještě nebylo ani pět hodin, ale v domě vládl čilý ruch. Mnoho mladých mu bylo přiděleno, ale on měl také neškodnou práci a na to, co se teď dělo, byli koneckonců vyškoleni. „Obsadím Ministerstvo a nikomu nedám šanci, aby vám zmařil plány,“ potvrdil. „Budu vám krýt záda tak efektivně, jak bude možné.“

„Dobrá.“ Tom pak pohlédl na ostatní. Vlkodlaka, Blacka a svého naštvaného Mistra lektvarů. Pod jeho velením bylo sto jeho nejlepších lidí. Nebylo to moc, ale Lucius bude potřebovat víc a mnohem důležitější bylo, poskytnout Harrymu rozptýlení, které bude potřebovat, až se postaví řediteli. Protože na rozdíl od Severuse považoval za nezbytné, aby proti němu zelenoočko nastoupil. Každý měl své vlastní závazky a démony. Ten stařec byl Harryho osud, a aby si mohl svůj život užít, musel se chlapec tomu muži postavit, lhostejno, zda chtěl nebo ne. Tak, jako on musel rozbít síť téhle války.

Lucius přikývl. „Rovnou se vydám na cestu,“ oznámil tiše. „Dej mi půl hodiny, než začnete, do té doby v nich vyvolám paniku, pak můžete udeřit.“

„Budiž tedy.“

ooOoo

Ještě ani nevyšlo slunce, ale Harry už prostě nemohl spát. Vzal si osvěžující lektvar, aby byl čilý. Vypadalo to, že spánek bez lektvaristy vedle sebe pro něj byl očividně opravdovým problémem. Zamaskovaný v kočičí podobě a vyzbrojený několika lektvary, svým mečem a kouzelnickou hůlkou se kradl kolem, až nakonec následoval McGonagallovou, když ta chvátala k chrliči střežícímu Brumbálovu kancelář.

Starý seděl k jeho překvapení u psacího stolu a nevyhlížel nijak šťastně. Proč asi, ptal se v duchu škodolibě Harry. Že by měl za sebou těžkou noc, potom co musel přiznat, že mu všichni jeho studenti byli uneseni přímo pod nosem? Dobře mu tak!

„Profesore?“

„Ministerstvo bylo právě napadeno!“ vyštěkl muž s rudou tváří: „Ti… ti zrádci! Ti blázni! Všechno zničili!“

„Co máme dělat?“ ptala se docela klidně Minerva. Ačkoli si již dlouho nebyla jistá, zda něco dělat chtěla. Už si vůbec nebyla jistá. Ne, snad bude jen příhodné, když někdo toho muže konečně sesadí, zajisté bylo jen otázkou času, než se tak stane.

„Co by?“ zahřměl Brumbál. „Držet zdejší pevnost! Nic jiného nám ani nezbývá!“

„Neměli bychom jim…?“

V tu chvíli se zdálo, že tam odevšad začaly doléhat hlasité, sotva snesitelné zvuky. Bylo to tu, Harry to věděl, Severus byl tady. Útok začal. A s ním i jeho povinnost. Krátce pohlédl ke klobouku, pak se opět soustředil na přítomné osoby.

„Byli jsme napadeni?“

Brumbál zbledl jako sníh, neboť jedno mu bylo naprosto jasné: od Ministerstva se žádná pomoc očekávat nedala. Ti teď byli zaměstnáni svými vlastními problémy. Zatraceně! Věděl, že byl terčem spiknutí a útok na Ministerstvo a toho nekompetentního idiota Popletala nebyl nic než snaha odvrátit pozornost.

„Očividně!“ zasyčel vousatý muž. „Dělejte! Běžte! Svolejte Řád!“

Minerva nevěřícně zamrkala, ale pak přikývla a odspěchala. Takže nyní museli jako obranný val posloužit oni sami a najednou byla vděčná, že ten někdo odvedl děti pryč, zřejmě nepřipraven nechat je obětovat. Vypadalo to tak, jako by byly jejich útočníci daleko méně násilničtí než samotný Brumbál.

„Zatraceně!“ prskal Albus, když opět osaměl a znovu udeřil pěstí do stolu. „Musím odtud pryč! A to i přesto, že jsem ještě neabsorboval celé štíty! Ale bez dalších bystrozorů…!“

Harry těžce polkl. Neměl na výběr, musel jednat. Rychle se přeměnil a vytáhl hůlku. „Nepůjdete nikam,“ promluvil pak docela klidným hlasem.

Albus překvapeně vzhlédl – do těch nenáviděných, zelených očí, které se na něj dívaly beze strachu. Oh, jak tím malým, drzým spratkem pohrdal! „Z cesty! Ty mrňavý, drzý zrádče!“

Harry nedal znát, jak se ho to dotklo. Zůstal úplně klidný, novou, ještě nesžitou hůlku držel pevně v ruce. „Ne,“ odvětil klidně. „Docela určitě ne. Neuniknete, zaplatíte za to, co jste mě a ostatním udělal, vy vrahu! Zabil jste moje rodiče, poslal jste Siriho na smrt a mě jste taky předvedl svoji dobrotu!“

Na Brumbálových rtech zahrál ledový úsměv, když vytahoval svou vlastní hůlku. „A bylo to tak směšně jednoduché,“ posmíval se. „Tvoji rodiče prosili o tvůj ubohý život! A ty to hned uděláš také! Morsmordre!“

„Protego!“

Kletba se odrazila od silného štítu. „Nechtěl jste mě nic naučit, ale přesto jsem se učil, vy mizerný lháři!“

Brumbál se chladně zasmál. „Jen proto, že jsi vyčaroval hloupý štít?“ vysmíval se mu. Pak rozevřel ruku a něco mu do ní vletělo. „Víš, co to je?“ zašklebil se. „Tvá hůlka!“

Zaznělo příšerné křupnutí, když ji zlomil. „Tímto jsi z Bradavic vyloučen a vykážu tě z jejich pozemků, na které již nikdy nebudeš smět vkročit! Abdico!“

Harry polekaně vzhlédl, věděl, že proti tomuhle nemohl udělat nic. Ucítil nepatrné škubnutí, ale pak to zase ustalo. Místo toho cítil něco skoro jako pohlazení po tváři. „Vypadá to, že to nevyšlo,“ zkonstatoval znuděně. „Plaga Maxima!“

V prvním okamžiku byl stařec překvapen, že to nefungovalo. Jak se to mohlo stát?! Byl přece ředitelem! Bylo v jeho moci žáky vykázat a přece ta malá, hloupá krysa stála ještě pořád tady! Jen těsně se dokázal kouzlu vyhnout. Ale zapotácel se o několik kroků zpět, až vrazil do svého stolu. „No počkej!“ Plný vzteku vztáhl ruku a silným kouzlem chlapci vyrazil hůlku z ruky. „Toho budeš litovat!“

Znovu se ozvalo lámání dřeva a malý, magický zpětný náraz donutil Harryho zavrávorat, ale snadno to přestál. No, teď to záleželo už jen na meči. Tom nebude nadšený, že jeho nová hůlka je už zase v čudu.

„Mors crudelis!“

Harry svižně uskočil stranou a kouzlo udeřilo do krbu. Oheň vyhasl a krb se rozpadl. „To bylo temné kouzlo,“ prohlásil tiše Harry. „Tolik k tématu bílé magie,“ ušklíbl se, zatímco jeho ruka putovala pod jeho plášť a chytila jílec meče. „Každý se dozví, co jste udělal!“

Albuse to vskutku pobavilo: „Obvinit mne?!“ ušklíbal se na chlapce, který byl viditelně zadýchaný. „Nikdo mne neobviní! Uctívají mě! Zbožňují mě, jako to, co jsem, reinkarnaci Merlina!“

„Že by byl Merlin šílenec?“ otázal se Harry. Věděl, že se pohyboval na tenkém ledě. Ale neměl v úmyslu couvnout byť i jen krok před vrahem svých rodičů. „Nejste nic než mizerný, zkurvený, starý, ubohý chlap! Jste neschopný! Musíte se napojit na staré ochranné kouzlo hradu, abyste mohl být i jen ve stavu se mi postavit! Prostě to nedokážete!“

„Ty… ty… ty… crucio!“

Harry ve vteřině vytáhl svůj meč. A i když to opravdu nečekal, kouzlo odrazil.

„Aahhhhhhhhhhhhh!“

Harry se nevesele uchechtl. „Ne jen vy vždycky máte plán B,“ oznámil stroze. Pozoroval, jak se starý schoulil do sebe, hůlku pevně v ruce. „Proč?“ zeptal se nakonec Harry. „Proč já? Co jsem vám udělal?!“

„Tys… mi stál v cestě! Měl si bídně zdechnout při bitvě proti Voldemortovi, v níž ses měl sám obětovat!“

„To se nestane.“

„Počkat! Možná jsi teď jako šachová figurka bez užitku, ale… znovu mi posloužíš jako hrdina! Avada Kedavra!“

Harry okamžitě znovu pozvedl meč, modlil se, aby měl klobouk pravdu, víc dělat nemohl. Neměl v plánu nechat se znovu využít.

Albus zděšeně zíral na své vlastní kouzlo, které se odrazilo od té podivné čepele. Co to bylo? Co bylo to, co ten bastard držel v ruce?! Rychle své kletbě uhnul. „Secumseptra!“

Vyděšený Harry ustoupil, tentokrát ale ne dost rychle, a zaťal zuby, když ucítil bolest, rány na nohách a na boku.

„Avada Kadavera!“

„Ani náhodou!“ Aniž by dbal na bolesti, opět pozvedl ostří – a tentokrát se stařec vyhnout nedokázal. Jeho vlastní kouzlo ho trefilo doprostřed hrudi.

„Ne…,“ zabědoval, než celé jeho tělo jakoby zazářilo, načež se zhroutil a zůstal nehybně ležet.

Meč Harrymu vypadl z ruky a s rachotem dopadl na podlahu, než se tamtéž sesunul i on sám. Co jen ho stálo tolik síly? Nevěděl, jen že nyní neměl absolutně žádnou, kočičí ouška se rovněž bezvládně složila.

‚Dokázal jsi to, můj chlapče…‘

„Godriku?“ zašeptal slabě.

‚Ano.‘

„Ale já myslel…“

‚Je ještě jedna věc, kterou musím udělat – starý ředitel je mrtvý, hrad má jen vteřiny, aby nového nositele…‘

„Ne!“ zděšený Harry se opět pokusil napřímit. „Ne, prosím ne! Já… já jsem nikdo, nejsem ten, kdo by měl něco takového dělat! Já… já jsem právě zabil! Je tu tolik lidí, kteří by byli vhodnější! McGonagallová! Prosím! Sev, on… on přece nechce…!“

‚Ššššš,‘ snažil se Godrik chlapce uklidnit, strašidelná postava mladíka něžně pohladila po ramenou. ‚Ty jsi jediný vhodný mezi nimi,‘ prohlásil jemně. ‚Jen ty máš moc napravit škody, které tu stařec napáchal a jen ty můžeš podpírat tento pilíř, který chrání magické před nemagickým světem,‘ vysvětlil. ‚A nedělej si starosti o svého Mistra lektvarů, nikdy tě nenechá ve štychu. Přeji ti překrásný život…‘

To bylo to poslední, co slyšel, než ucítil, jak ho něco prostoupilo, jako elektrický šok – docela silný. Na vteřinu mu dokonce vynechal dech. Měl panický strach, že se zadusí. A pak všechno zčernalo…

ooOoo