Cat Eyes - 11. První krok

Zdravím vás :-)

Předně chci moc a moc poděkovat komentujícím - Benny, bacilovi, Saskye, jaja-chan, Agnes, Blesk, Bobo, Efox, Claire, Clare, weras, kamčí, Máje, Nade, Lucce a Sise. Jsem za vaše reakce moc vděčná :-)

Zároveň vám musím oznámit, že příští týden pravděpodobně kapitola nebude, ještě jsem ani nezačala a mám dost učení.

Snad se vám ta dnešní bude líbit ;-) Chybky prosím omluvte, mám pocit, že kdybych to měla číst ještě jednou, tak...

Příjemné počtení... a pozor na sladké :-D

ooOoo

Aby si nepřipadal úplně neužitečný, trval Remus na tom, že bude pomáhat s vyučováním dětí a nutno přiznat, že slavil dech beroucí úspěchy. Už v Bradavicích byl jako učitel velmi oblíbený a zabýval se všemi svými studenty, jedno, z jaké koleje pocházeli.

Právě dokončil výuku pro dnešní den a uklízel si své věci. Myšlenkami byl však u Reguluse a faktu, že s ním kouzelník flirtoval, jak se zdálo – nebo si to přinejmenším až příliš rád namlouval. Mávnutím hůlky smazal tabuli.

„Jak to děláš?!“

Remus se překvapeně otočil a rty se mu zkroutily do úsměvu, když spatřil Regulusův zoufalý obličej. „Co tím myslíš?“

„Jak to, že tě mají rádi?!“

„Protože je nevnímám jako nepřátele, ale snažím se jim ve skutečnosti pomoct a něco je naučit.“

„To jsem dělal taky…“

Remus se vesele zasmál. „Začít na ně najednou řvát není ten nejlepší přístup.“

„Vždyť taky nejsem žádný učitel, zatraceně…“

„Jsi příliš netrpělivý…“

„To je pravda,“ zašklebil se v tu chvíli Regulus a přistoupil blíž k Remusovi. Týden se mu snažil pomalu přiblížit, protože zjistil, že Remuse shledává děsně žádoucím. Že ten muž neztratil nic ze svého kouzla – právě naopak.

„Co to děláš?“ ptal se Remus s povytaženým obočím.

„Och, myslím, že nemám chuť na pomalé flirtování a čekání, jestli jednou zareaguješ. Neudělal jsi to ani ve škole, takže – jdu na to zostra.“ S tím Regulus překonal krátkou vzdálenost mezi nimi a Remuse políbil.

V první vteřině byl vlkodlak naprosto perplex, ale pak se projevil jeho vlk. Popadl Reguluse, přitlačil ho k tabuli a převzal vedení. Po chvíli se trochu odtáhl. „Nepochopil jsem to už ve škole?“ zajímal se tlumeně.

„Dávals přednost tomu, dělat kraviny s mým bráchou, než aby sis všímal mě…“

Remus se na něj pozorně zadíval a koutky mu zacukaly. „Spíš jsem měl strach, že si něco vyložím špatně a musel jsem zatajovat, že jsem vlkodlak…“

„Dozvěděl jsem se to tři měsíce po Siriovi,“ ušklíbl se Regulus. „Věděl jsi, že mě vlkodlaci fascinovali?“

„Víš, že to je nebezpečný koníček?“

Regulus jen pokrčil rameny: „Není to horší, než tetování na mém předloktí,“ zubil se. „A ty… musíš být poměrně mazlivý vlk, když tě Severus při úplňku strpěl v Harryho blízkosti…“

Remus se tiše zasmál. „Řekněme, že Harry a já… máme zvláštní pouto. Nedokázal bych mu ublížit ani bez Vlčí zhouby. Můj vlk ho přijal jako své štěně…“

„Tak, tak, pak dostanu muže i nevlastního syna – jestli to půjde dobře?“

I Remus se musel tlumeně pochechtávat. „Přece ho máš taky rád, tak se nedělej…“

„Nedělám. Jen mi to přijde legrační.“

„Jen ať tě neslyší Severus.“

„Fajn, kdo ví, co by mi pak uřízl a spálil to v těch svých dryjácích.“

Remus se zaculil. „Ano, to je otázka, kterou by sis měl v každém případě položit,“ přisvědčil a znovu mladšího muže políbil. „A co budeme dělat teď…?“

ooOoo

Harry seděl schoulený v křesle. V jedné ruce knihu a na jedné ze stránek malý poznámkový sešit, v druhé ruce kuličkové pero, jež si obstaral. Je neuvěřitelné, co všechno Malfoy nosí po kapsách. Ještě teď se musel šklebit, když pomyslel na to, jak ve třídě prošťáral Dracův penál, aby pisatele obral o psací potřebu a následně zmizel.

Ne, že by tu neměl k dispozici dostatek brků, ale kuličková pera měl raději. Nezanechávala žádné nepříjemné skvrny. Kromě toho si Malfoy nic lepšího nezasloužil! Neměl provokovat Nevilla!

Pak se ale Harry přiměl soustředit a znovu pročetl stránku. Tady se zastavil. To muselo být ono, kouzlo, kterým Brumbál přinutil duši Godrika Nebelvíra opustit říši mrtvých a připoutat se k fénixovi. Spolu s protikouzlem a instrukcemi.

Ale to ani zdaleka nebylo všechno. Pět měsíců a to ani ne tak docela. To byl čas, který jim zbýval a on tajně poslouchal, i na shromážděních, od kterých ho chtěli držet daleko. Byl si vědom toho, že ho ostatní chtěli udržet mimo válku. Ale k tomu bylo už příliš pozdě, byl do této záležitosti zapleten příliš hluboko.

Věděl, že Severus a Tom a také Lucius byli jako kouzelníci neobyčejně silní. Remus a Regulus byli na vrcholu střední kategorie. On sám byl silný – a jako jediný se mohl v Bradavicích vplížit kamkoliv a použít jakoukoliv tajnou chodbu, v každé podobě. Díky čemuž mohl vyřešit největší problém ostatních a dostat studenty ze školy pomocí přenášedla.

Ale věděl taky, že Severus se ho bude snažit držet z té věci úplně stranou. Starší kouzelník nechtěl vidět, že Harry v tomhle případě neměl na výběr. Co by pro něj další, doufejme, že poslední sólo akce, představovala, kdyby měl pohromadě všechno, co potřeboval.

Znovu se zadíval na seznam. Sehnat bylinky nebyl problém a i lektvar mohl uvařit potajmu, když byl druhý muž na schůzi, protože do laboratoře směl kdykoliv, teď když dokázal, že s těmito věcmi uměl zacházet.

Nechtěl Seva takhle pdovádět a pak se vypařit. Ale v tomhle směru neměl na výběr. Věděl, že to byla jeho zatracená práce. Věštba byla pravdivá – jen si ji všichni zřejmě špatně vyložili. On sám jí porozuměl až příliš pozdě. Temný pán. Tom se za něj považoval, proto měl teď tu prokletou jizvu, ale byl to Brumbál, kdo jím byl míněn. Možná že byl zdánlivým vůdcem světla, ale přinášel jen zkázu a ničení. Byl to on, kdo zabil Harryho rodiče a tím si z něj udělal nepřítele. Proto byl poznamenaný dětstvím stráveným u Dursleyových, za které vděčil jemu.

A jen on mohl starého kouzelníka zabít, proč – to nevěděl, ale tak to bylo. Tak to říkalo to pitomé proroctví, které mu ničilo život od okamžiku jeho narození. A on věděl, že to musel skončit, jinak by nikdy nenašel klid. On, Remmy, Severus a ani ostatní.

Když zaslechl kroky, spěšně schoval knihu i blok a vytáhl jiný, který si přichystal. Další knihu o pokročilých lektvarech, kterou mu dal Severus. Sotva knihy vyměnil, vstoupil Mistr lektvarů a pousmál se, když spatřil Harryho sedět v jeho obvyklém křesle. Znovu se účastnil bezvýsledné schůze, která ho jen frustrovala. Avšak pohled, který se mu naskytl, se okamžitě postaral o zlepšení jeho nálady.

Rázným krokem přistoupil k Harrymu, knihu odložil stranou, zdvihl mu hlavu a políbil ho. „Snad už zase něco neplánuješ…“

Harry se zasmál: „Už jsem všechno naplánoval,“ odvětil a zvedl kuličkové pero, což staršího muže přimělo k úšklebku.

„Ano, ten příběh se mi již donesl, přičemž si dovedu představit, že ostatní si při „Honu na kočku“ užili mnoho zábavy a Regulus ještě víc mrzutostí.“

„Remmy ho za to určitě odškodnil,“ zazubil se Harry.

„Co…?“

Mladík se zatvářil rozpustile a jeho uši sebou mírně zaškubaly. „Remmy má Reguluse opravdu rád, ale nikdy se neodvážil něco říct, a protože Regulus ho má rád taky, myslím si, že potřeboval jen trochu frustrace, aby mu začal nadbíhat.“

„Pořád mě překvapuješ.“

Harry se jen usmíval. „Nejsem zase tak hloupý.“

„Ne, ovšemže ne,“ souhlasil tiše muž a přitáhl si Harryho do náručí, pevně ho k sobě tisknouce. „Ale co tě k tomu, prosím tě, vedlo?“

„Setřít Malfoye…“

„Nu, alespoň se něčím zabavil – ačkoli by měl rád zpátky své kuličkové pero.“

„Jasně – hned jak bude prázdné.“

Severus se tiše zasmál. „Také zajímavé.“

„Co to vaše setkání?“

Starší kouzelník zvážněl.

„Nic moc?“

„Ne, opravdu ne.“

Harry si tiše povzdechl.

„Ale něco nás už napadne,“ prohlásil sebejistě. „Pojď, jídlo tu jistě bude hned.“

Harry přikývl a posadil se, jídlo se opravdu krátce na to objevilo. Nenechal se od toho odradit. Bylo mu jasné, že ostatní neměli ponětí, co by měli dělat, a čas běžel. To vůbec nebylo dobré.

Když byl najedený, přivinul se k Severusovi, který ho zdvihl a přešel s ním k pohovce. Vzal si knihu a dal se do čtení. Mladík si udělal na jeho klíně pohodlí a užíval si drbání, na které se těšil celý den. Ovšem cítil, že by mělo přijít ještě něco, ale mohl počkat.

„Harry…“

Ha! Věděl to! „Hmm…?“

„Chtěl bys se mnou ven?“

„Cože?!“ překvapeně vzhlédl. „Kam ven?“

Severus v pobavení nadzdvihl koutek úst. „Zkrátka ven. V zastřešené zahradě je jezero a dnes tam nikdo nebude. Od té doby, co jsi tady, jsi venku nebyl. Prospělo by ti to a v té části zahrady panuje takřka neustále jaro, abych tam mohl pěstovat speciální byliny.“

„Rád!“

Severus se pousmál a vstal. „Tak pojď, můžeš jít normálně tak, jak jsi, chodby jsou pro dnešek prázdné.“

„Jak to?“

„Večírek.“

„Oh…“

ooOoo

Harry seděl zamyšleně u okna. Uběhly další dva úplňky. Dohromady tři a jejich čas vypršel. Věděl, že nemá jinou možnost, musel jednat, kromě něj to nemohl udělat nikdo jiný. Hleděl ven, do temné, chladné noci. Byla chyba otevřít okno, když bylo tak mrazivo. Ačkoli byl březen.

Očima přelétl ke své tašce. Všechno bylo připravené. Nacházela se tam nová hůlka, která sice nebyla tak dobrá, jako ta jeho, ale svůj účel splnila, stejně tak bezpočet přenášedel, na kterých v poslední době pracoval a nějaké lektvary, které měly asi stejný účinek, jako Molotovovy koktejly a dýmovnice. Věděl, že by mohl potřebovat veškerou pomoc. Měl v úmyslu ty věci použít. Sev by nikdy neměl být znovu zraněn!

Harry se chmurně pousmál. Byl si jistý, že to dokáže, protože neměl na vybranou. V sázce bylo příliš mnoho, například život jeho lektvaristy, Rega a Remmyho. A dokonce Toma…

Všichni říkali, že nemusí bojovat. Ale on to věděl líp, byl vychováván jako zbraň, tak teď jednou takovou byl. A tak by to zůstalo, dokud by válka neskončila. Pak by, doufejme, mohl konečně dělat něco jiného. Dokončit školu a možná… jít k Severusovi do učení, aby se také stal lektvarovým mistrem. Představa, že by s ním mohl pracovat, pro něj byla něčím naprosto skvělým. Pokud by proti tomu Sev nic neměl.

Ale za to musel bojovat. A udělá to, poprvé dobrovolně a jen proto, že sám chtěl. Bez nátlaku, bez toho, že by násilím a nepřipraven byl do něčeho vmanévrován. Pro lidi, kteří ho opravdu milovali.

„Smím se zeptat, nad čím dumáš a co z toho zase vyleze?“

Harry přistiženě vzhlédl a pak se zazubil. „Musel jsem myslet na ten večer z předvčerejška. V zahradě to bylo moc prima.“ Což byla pravda. Tu noc si užil. Od hvězdnatého nebe je oddělovalo jen očarované sklo, uvnitř bylo příjemné teplo, zatímco venku byl vidět sníh.

Severus k sobě mladíka přitiskl. „Ano,“ souhlasil tiše. „Bylo to skutečně krásné,“ dodal, zvedl Harrymu bradu a přivlastnil si jeho rty v polibku; věděl, že to nebylo vše. Ale přimět Harryho mluvit o jiných věcech, také nebylo chytré. Chlapec za ním přijde, až bude čas. A do té doby mohl počkat.

Přisedl si k mladšímu kouzelníkovi. „Rád bys byl venku, že ano?“

„Někdy,“ přiznal Harry, pak se uchechtl. „Ale jen když tu nejsi ty.“ To byla pravda, když tu lektvarista byl, cítil se naprosto spokojený.

V Severusovi to tiše zabublalo smíchy: „Můj malý přítulný kocourek,“ protáhl a rukou prohrábl mladíkovy vlasy. Rád by chodil s Harrym ven častěji, ale nechtěl, aby chlapec narazil na ostatní. Příliš mnoho kontaktů měli k přátelům tam venku. Poštovní sovy mohly být snadno odchyceny.

„Ne na dlouho, Harry.“ Přivinul ho k sobě těsněji a rukama mu přejížděl po bocích.

Harry se lehce usmál a přilísal se ke staršímu muži. „Jo, ne na dlouho,“ opakoval šeptem, jen nevěděl s jistotou, co Severusovi běželo hlavou. Podíval se na muže, otočil se v jeho náručí, upřeně se mu zahleděl do očí a políbil ho.

Severus pobaveně nadzdvihl obočí: „Chceš něco konkrétního?“

Zelenooký chlapec se zašklebil a hlavu naklonil na stranu, zatímco jeho uši sebou zacukaly. Díval se na něj a svými prsty mapoval jeho rysy, přičemž mu jedno bylo bolestně jasné. I když zvítězí, nebylo jisté, jestli taky přežije. A jedno nechtěl docela určitě: umřít jako bídný panic!

Severus překvapeně rozevřel oči. Znamenalo to, co si myslel? Pátravě se na Harryho zahleděl, ale jediné, co četl v jeho očích, byla čirá touha. Daleko více, než v posledních dnech. A jedno musel čestně přiznat – on po Harrym také toužil. Už dlouho, ale až do teď se pokaždé držel zpátky a po ránu mizel do koupelny na vydatnou, studenou sprchu, odhodlaný Harryho nevyplašit.

Něžně mladíka přitáhl zase k sobě, políbil ho a hladil ho po krku, zatímco jeho druhá ruka vklouzla pod Harryho svršky. Posečkal by i déle, ale jestliže to oba chtěli…

A on by si všiml, pokud by Harry nechtěl – jak řekl, od té doby, co měl na hlavě kočičí ouška, prakticky nemohl lhát. Protože dokonce i když jeho tvář zůstávala klidná, jeho uši sebou škubaly.

Harry si naopak doteky užíval naplno, sice to ještě nebylo víc, než co dělali v zahradě, ale přece to teď bylo jiné, mnohem. Začal se potýkat s četnými knoflíčky, přičemž ho znovu napadlo, proč Severus pořád ještě nosil tyhle hábity. Což ho, mezi dvěma polibky, nutilo k frustrovanému zaúpění.

Severus se jen hrdelně zasmál, zatímco Harryho zbavoval svetru a lehce ho políbil. „Jsi netrpělivý,“ vydechl a vžil se do dalšího polibku. To ho vskutku pobavilo, ale ve skutečnosti nosil tyto hábity z dobrého důvodu. Právě kvůli početným knoflíkům. Byly daleko víc než to. Některé obsahovaly jedy nebo lektvary, které byly v jistých nebezpečných situacích často více než prospěšné.

Harry jen zavrčel, než zvedl frustrovaně ruku a knoflíky se uvolnily jakoby samy od sebe. „Příliš mnoho knoflíků!“ reptal, a konečně mohl rozepnout košili skrývající se pod hábitem.

Severus mladíka líbal, zatímco si svlékal svůj hábit. Pak zahrnul polibky Harryho krk a postupoval směrem dolů, zatímco svými dlouhými prsty prozkoumával hruď svého milovaného. Miloval ten opojný pocit hebké kůže pod bříšky svých prstů. Ale nakonec zelenookého mladíka zvedl a odnesl do postele. Docela jistě si ho poprvé nechtěl vzít na parapetu.

Sotva Harry ležel na posteli, strhl staršímu muži košili úplně a zůstal zírat na hruď, která ho vždycky tak fascinovala. Zvědavě přejel rukou po svalech, které muž jinak skrýval pod množstvím látky.

Severus opět mohl nad nedočkavostí svého malého kocourka jen shovívavě zvlnit rty, i když ho udivovalo, jak naléhavě Harry působil. Ale docela upřímně – nebyl nevděčný. Jeho prsty sklouzly k chlapcovým džínsům a rozepnuly knoflík. Zašklebil se téměř vlčím úsměvem, když se mu zelenooký kouzelník prohnul vstříc.

Harry těžce oddychoval a s nadšením vycházel muži naproti. Cítil se prostě skvěle, když dlouhé, štíhlé prsty přejížděly po jeho kůži a pak mu, konečně, stáhly kalhoty. Trochu se nadzdvihl, jak se patří Severuse políbil a snažil se ho osvobodit z jeho kalhot. Ačkoli to nečinil ani z poloviny tak koordinovaně jako starší muž.

Severus Harryho žádostivě líbal, zatímco ho zatlačil zpět do polštáře, aby ho docela vysvlékl z kalhot a chvatně se osvobodil i ze svých vlastních, než si začal prolíbávat cestu dolů po Harryho břiše, kde si chvilku pohrával s lemem jeho boxerek, načež ho pohladil na vnitřní straně stehen.

Harry zalapal po dechu, sotva byl ještě schopný se hýbat a tak staršímu muži pro teď zcela přenechal vedení. Byl velmi zaměstnán tím, aby setrval na posteli a zápolil se svým sebeovládáním, především když se Severus čím dál více přibližoval jeho nejlepší části, bez toho, že by si jí i jen částečně všímal.

Když mu konečně stáhl boxerky, chtivě pozvedl boky proti svému Mistru lektvarů. Ale ten se jen tiše zasmál, hluboce Harryho políbil a opětovně ho zatlačil zpět. „Nebuď tak netrpělivý, kocourku,“ zašeptal znovu a zatnul prsty do jeho pevných hýždí.

Severus si vychutnával zvuky, které ze sebe mladík vydával. Nesmírně ho vzrušovaly. Více než cokoli předtím. Snažil se z něj vyloudit ještě více takových zvuků a skutečně si to užíval.

Avšak nakonec se natáhl ke svému nočnímu stolku, vytáhl jednu ze spodních zásuvek a vyndal odtamtud malou dózičku. Svůj krém na ruce. Ne zrovna ideální volba, ale později obstará něco lepšího. Teď ale odšrouboval uzávěr a jeden prst ponořil do příjemně voňavého krému. Pak lehoučce sjel prsty podél páteře, což Harryho přimělo k tomu, aby se zachvěl, než začal mírně dráždit jeho anus.

Harry vzrušeně zasténal. „Dělej… dělej přece konečně!“

Severus se nenechal pobízet dvakrát. Něžně Harryho líbal, když do něj zaváděl jeden prst.

Harry sebou trošku trhl, avšak polibek odvedl jeho myšlenky od mírného pálení. Poté ucítil, jak se prst v něm pohnul – otřel se o něco v něm, což vedlo k tomu, že se hlasitě sténajíc vzepjal.

Severusovi na rtech zahrál úsměv. Mladík mu vyšel vstříc a vůbec si nevšiml, jak první prst následoval druhý a pak třetí. Jen když se jeho prsty stáhly, ozvalo se frustrované zakňourání. Rychle připravil sám sebe, poté se umístil mezi nohy zelenookého čaroděje. Vrhl poslední pohled do vášní zastřených očí předtím, než do něj sám vstoupil. Pomalu se do mladíka ponořil, pak na okamžik ustal v pohybu, jednak aby se hned neudělal, jednak aby dal Harrymu čas si na ten pocit zvyknout.

Ten pocit, když do něj muž pronikl, byl nepopsatelný. Krátce to zabolelo, ale ruce, které ho něžně hladily po bocích, mu pomohly se uvolnit. Zůstal neuvěřitelný pocit naplnění, spojení s mužem, který pro něj znamenal všechno. „Pokračuj…“ vyzval ho nakonec a pohnul trochu svými boky, přičemž znovu okamžitě hlasitě zavzdychal, když ten bod v něm byl opět stimulován.

To dopomohlo i Severusovi ke ztrátě sebeovládání, nejprve pomalu, pak stále rychleji vrážel do mladíka, který mu dychtivě vycházel vstříc a produkoval nadšené zvuky. Když si uvědomil, že to sám už dlouho nevydrží, vklouzl rukou mezi jejich těla a třel jeho penis v rytmu svých přírazů.

Harry se naposledy vzepjal, až se zdálo, jakoby se každý sval v jeho těle napnul. Tělo jakoby mu mělo vybuchnout a pak… tu byl už jen ten naprosto senzační pocit.

Když se Harry udělal a jeho svaly ho jemně sevřely, bylo to pro Severuse přespříliš. A bez toho, že by tomu mohl zabránit, sesunul se nejprve na chlapce a chvíli trvalo, než dostatečně nabral dech, aby se z Harryho jemně vytáhl a zbavil mladíka své tělesné váhy. Přitáhl si ho do náruče a ani jej příliš nepřekvapilo, když začal tiše příst.

Harry zůstal spokojeně ležet v mužově náruči a vychutnával si obvyklé drbání, které Severus prováděl již zcela automaticky. Cítil se nekonečně bezpečně a sex byl absolutně skvělý. Jeho oči byly už z poloviny zavřené, když pocítil, jak po něm sjelo čistící kouzlo. Pak se přes něj přetáhla přikrývka. „Hmmm,“ spokojeně zamumlal.

Severus se pousmál. „Spi,“ řekl tiše a Harryho políbil, přičemž si více než jen užíval předení na své hrudi. Pozoroval, jak mladík zavřel oči a jeho dech se pomalu uklidňoval. Usnul.

Ale Harry nespal. Prostě tam jen ležel, aby se těšil z těch několika chvil. A nemusel čekat dlouho, než Severus usnul. Všiml si toho díky tomu, že pevné objetí se o něco uvolnilo. Toho Harry využil, aby se odkutálel pryč a zalovil po jedné lahvičce. Opatrně vzal trochu lektvaru do úst a položil své rty přes ty mužovy, který je skutečně otevřel a následně spolkl lektvar, u kterého Harry dokázal, aby chutnal téměř jako voda.

Poté se Harry opět přitulil ke staršímu kouzelníkovi, jehož paže si ho automaticky přitiskly k  hrudi. Ještě pár okamžiků chtěl mít pro sebe. Protože to možná byly poslední. Téměř půl hodiny tam jen ležel a laskal Severusovy rysy, než se s konečnou platností posadil a naposledy ho políbil. „Postarám se o to, abychom měli klid,“ slíbil tiše.

Pak spěšně vstal a oblékl se. Žáruvzdorné kalhoty z dračí kůže, k tomu černý, těsný vršek a černý plášť, který mu daroval Severus a který měl na vnitřní straně více kapes, než by dokázal spočítat. Do nich uložil věci, které připravil, aby se nemusel potýkat s taškou, až se přemění do své zvěromágské podoby. Proto rychle přendal obsah.

Jako poslední zvedl tři dopisy, které napsal. Jeden položil pod Severusovu hůlku, ležící na jeho nočním stolku. Pak s posledním pohledem na staršího kouzelníka opustil pokoj a vyplížil se chodbou. V této části zámku byly chodby prázdné a kolem neběhali žádní studenti. Další dva dopisy prostrčil Tomovi a Remmymu s Regulusem pode dveřmi. Poté opustil pozemek tak, že se přemístil.

Což by vlastně nemělo být možné, ale on přece unikl i z Brumlovy kanceláře.

Nyní začal – svůj boj. A ani náhodou neměl v plánu prohrát!

ooOoo

Ahoj, Remmy, Regulusi.

Až tohle najdete, budu už pryč a doufám, že nebudete tak naštvaní, jak se domnívám, že jste. Ale tohle tady je jediná možnost, jak vás všechny ochránit. Proroctví je pravdivé, jen nikdy nemluvilo o Tomovi. A abych vás a Seva ochránil, mám pouze jedinou možnost – ukončím válku dřív, než už nebude žádná další příležitost.

Vím, že nechcete zabíjet, ale nemůžete najít žádnou cestu, jak zachránit alespoň mladší děti. Já mám šanci. Godrik (to vysvětlím, až se vrátím, je to příliš komplikované) mi dal schopnost vidět a používat všechny dveře a chodby.

Udělal jsem přenášedla, která přenesou děti na chráněný pozemek ležící v Harringtonfieldu. Do bývalého domu s pečovatelskou službou, který je teď už prázdný. Až budou děti pryč, zatnu drápy do Brumbála, to je můj úkol! Je to na mě, jak říkali i Godrik s kloboukem. Přinejmenším nakopu do zadku toho pravého.

Máme sotva ještě tři měsíce, než budou štíty pohlceny a pak už bude příliš pozdě. Už teď se zdá, že to bude pěkně nebezpečné. Proto odcházím. Prosím, nezlobte se na mě, ale ztratil jsem už příliš mnoho lidí. Nejsem připravený, ztratit jich ještě víc!

Uvidíme se brzy,

Harry

Regulus zděšeně zíral na ty řádky, které mu hleděly vstříc. První myšlenka byla, že on nechtěl být tím, kdo to oznámí Snapeovi. Druhá byla čistý údiv nad tím, že Mistr lektvarů ještě nehulákal přes celou usedlost, aby vedl záchrannou misi. Pomalu si rukou prohrábl dlouhé vlasy a zvedl kalhoty, které ztratil předchozí den na cestě do ložnice, no dobře, o které byl připraven…

Oh ano, nesmíme zapomenout, že tohle… písemné dílo taky ještě…

„Regu, děje se něco?“

Pokud se na ďábla myslí…

„Regu?“

Tázaný se pomalu otočil, v ruce dopis. „Nejdřív dobrou nebo špatnou zprávu?“

Remusova obočí sebou trhla vzhůru: „Dobrou…“

„Harry mě zdá se, akceptoval.“

„To jsem ti už přece říkal! A… jak jsi u všech mozkomorů přišel teď na takovou věc?!“

„No – ta špatná zpráva je, že… on sám podnikl křížovou výpravu proti starci…“

„COŽE?!“

Dopis byl Regulusovi vytržen z ruky.

Když četl, co tam stálo, bylo zřetelně vidět, jak Remus bledne, zatímco jeho oči měly čím dál více zlatější barvu. To obvykle nebylo nejlepší znamení. Mohl jaksepatří cítit, kterak rozčílený vlk volá po uvolnění, aby mohl stát při svém štěněti, a aby ho následně ohnul přes koleno.

Právě, když chtěl něco říct, nahrnul se do pokoje Tom. Jeho černé, polodlouhé vlasy mu visely zcuchané do obličeje a pod županem toho podle všeho neměl na sobě víc, než spodky nebo tak. Nikdy ani nepomyslel na to, že by vyměnil své plyšové trepky (v podobě známé myši z mudlovského filmového průmyslu, které údajně nosil jen proto, že mu je Draco před chvílí daroval) za úctyhodnou obuv.

V ruce ještě dopis.

„Vidím, že nejsme jediní s takovým dopisem,“ konstatoval tiše Regulus, zatímco pozoroval oba muže, kteří vzájemně usilovali o verzi toho druhého. Kdyby situace nebyla tak zatraceně vážná, byla by jednoduše k popukání.

„Otázkou je, proč tady ještě není Snape nebo proč jsme ho už někde neslyšeli,“ poznamenal tiše Remus.

Tom pohlédl z vlkodlaka na Blacka a přikývl: „Jdeme za ním!“

Otočil se na patě a vzal útokem další dveře, kde podle předpisů spořádaně zabušil, a když se nedočkal žádné reakce, otevřel je násilím – a zarazil se. Severus ležel v posteli, stále ještě zjevně v hlubokém spánku, což pro ranní ptáče v devět hodin ráno jednoduše nebylo normální.

„Co je s ním?“ ptal se znepokojeně Regulus.

Tom se k muži sklonil a zadíval se na něj, rozevřel jedno z očních víček a polkl. „Inu – vypadá to, že je pod vlivem lektvaru na spaní. Ale jak mu to mohl Harry aplikovat?!“

Remus zvedl lahvičku a přičichl k ní. Byla jen z poloviny prázdná. „Voní to skoro jako voda,“ oznámil pak.

„Co… je cítit skoro jako voda?“ ozval se v té chvíli nevrlý hlas z postele. Co se to tady dělo? Stal se snad jeho pokoj místem masového shluku lidí? Zatápal vedle sebe, zarazil se a prudce se posadil. „Kde…?!“

Všichni tři se na sebe nejistě podívali, než se Remus rozhlédl a postřehl další obálku, kterou předal lektvaristovi.

Severus na vlkodlaka celou dobu zíral, než ji otevřel a vytáhl list pergamenu. To první, co ho uhodilo do očí, bylo nejisté písmo a skutečnost, že bylo na jednom místě rozpité, jako by bylo navlhčené.

Seve,

vím, že v tuhle chvíli bys se mnou chtěl pravděpodobně s chutí zatřepat a nemůžu ti to mít za zlé. Tak často jsi říkal, že tohle tady není moje válka a že nemusím bojovat.

Ale to nejde.

Je to můj boj od okamžiku, kdy byli zabiti moji rodiče. Nemám na výběr, buď budu bojovat, nebo to zabíjení nikdy nepřestane. Nikdo z vás nezná celé proroctví a to, co znáte, jste špatně pochopili. Tom není Temný pán.

Seve, miluju tě. Myslím si, že jsem tě miloval už předtím, než jsem si to přiznal a nepřipustím, abys právě ty ještě víc trpěl. Měl jsi to těžké dost dlouho.

Vím, že jsi rozzuřený. Ale vím taky, že trčíte ve slepé uličce a nemůžete se hnout z místa. Já mám však jiné možnosti než vy. A dotáhnu to do konce, než ten šílenec všechny ohrozí. Tom a Remmy vědí, kam pošlu zbylé studenty.

Doufám, že přežiju. Když ne, dám maximum, abyste to udělali vy a Seve, miluju tě celým srdcem. Ukázals mi, že je možný se zamilovat jen tak, pro člověka samého, ne jen kvůli hloupému jménu nebo ještě hloupějšímu titulu.

Doufám, že tě brzy zase uvidím,

Harry

Lektvarista několik vteřin mlčel. Pak vzhlédl a jeho oči vypadaly, jako oči šíleného maniaka, který se právě k něčemu rozhodl. „Kde je ten malý spratek?! A co to se mnou udělal?!“

„Kde je – nemáme tušení. Opustil pozemek a ne, nevím jak, ale skutečnost, že jsme příbuzní, mu přitom jistě byla nápomocná,“ odpověděl Tom. „Co s tebou udělal – podstrčil ti lektvar. Co má v úmyslu – to nikomu nesdělil.“

„Musíme…!“

„Já vím.“

Severus spěšně opustil postel a popadl své kolem se povalující oblečení, které si v rychlosti natáhl. Měl strach, panický strach, pokud se to tak dalo říct a skutečně s Harrym toužil zatřást. Pitomý kluk! To nebyla jeho válka!

„Co uděláme?“ zeptal se nakonec Mistr lektvarů, zatímco zapínal svůj tmavý hábit.

„Svolám své lidi…“

ooOoo