Být tvým kocourkem - MK 5

08.02.2014 22:00

 

Zdravím ;-)

A vítám vás u poslední várky kocoura Harryho. Čeká nás poslední mezikapitola, ve které zařve Voldemort (zásobte se nadhledem, neboť jeho konec se nese v duchu celého příběhu, ale myslím, že už by vás snad nic nemělo překvapit ;-) ) a epilog.

Weras, Nade, Safiře, kamčí, Bobo, Agnes, Mononoke, POPO, KalamityJane, bacilovi, Patoložce, grid, Máje a arkamě mockrát děkuju za úžasné komentáře k předchozí kapitole ♥ , užijte si ty poslední dvě (pokud možno :-D )

Jsem neskonale vděčná Pat za bezvadný betareading a vůbec, že se kocourka tak ochotně ujala. Děkuju Ti! ♥

Pokud jste snad našli (či najdete) nějaké gramatické nebo stylistické nesrovnalosti, mám je na triku jen a jen já!

Příjemné počtení!

=^.^=

Hra na kočku a myš

Voldemort spokojeně shlížel na zástupy svých věrně mu oddaných následovníků, kteří před ním pokorně klečeli.

Vytvářeli působivý obraz, ve svých černých pláštích a bílých smrtijedských maskách. Armáda poslů smrti, připravená vypochodovat na jeho příkaz a zamořit kouzelnický svět strachem a beznadějí. Temní, strach nahánějící a naprosto smrtící. Tito lidé byli perfektním nástrojem k uskutečnění jeho snů a tužeb.

Dobře, všichni možná nebyli symbolem duševního zdraví, ale to nebylo v tomto oboru nutně bráno jako nevýhoda.

Bylo pozoruhodné, jak v lidech dokázala mnohem více strachu podnítit křehce působící, avšak naprosto šílená Bellatrix, než rozumově zdravý, i když sociálně slabší svalovec, jakým byl Goyle starší. Nesmí zapomenout na její úchvatný, sadistický humor a nové, vskutku jedinečné způsoby mučení, které vyvinula s hravou lehkostí.

Půvabná, ale ani za nic, byť i jen částečně, příčetná.

Och… a pak tu byli ještě ti Smrtijedi, kteří by sami nemohli skutečný respekt a/nebo strach vzbudit ani za tisíc let, natož pak jednat na vlastní pěst.

Červíček například opravdu mohl mít určitý talent – ne že by Voldemorta právě teď napadlo, na co, ale určitě nějaký měl – ale čas od času se člověk musel podívat pravdě do tváře a ta bohužel vypadala takto: Byl to politováníhodný kňoural, slaboch a jen o málo víc než moták a bohužel tu neexistovalo nic, co by na tom mohlo něco změnit.

Ale přesto, hrůza z něj a jeho Smrtijedů byla enormní. U Salazara… většina lidí si ani netroufla vyslovit jeho jméno.

Ano, celkem vzato bylo dobré být Temným pánem.

Takže v této chvíli se obávaný Temný pán vznášel ve svém malém světě samolibosti, rukou lenivě laskal svého domácího mazlíčka tak, jak to předepisuje příručka pro zlé mega-padouchy. (A věřte, že s Nagini to bylo ještě o něco působivější, než u Dr. Zlouna a jeho bílých plyšových koťátek.)

Bylo jen přirozené, že ten moment nemohl trvat dlouho.

Zcela nečekaně se do Voldemortova těla vkradlo ledově chladné zachvění. Jen s námahou se dokázal vyvarovat vnější reakce, ale nebyl úplně schopen zabránit mírnému škubnutí ruky.

Nagini zvedla tázavě hlavu a pohlédla na svého Mistra, avšak ten jí decentním gestem pobídl, aby se zase položila.

Trpělivě naslouchal zprávám svých následovníků, zatímco se snažil ignorovat husí kůži, která se rozprostřela po celém jeho těle.

Byl to ten nepříjemný pocit za krkem, jako pohledy, které se zabořily přímo na to místo a Voldemort to neměl ani v nejmenším rád.

Muž v jeho postavení, Temný pán a vládce kouzelnického světa…

Nu ano, řekněme prostě, že v jeho případě to znamenalo jednoznačně ‚zdravou paranoiu‘.

Nenápadně pročesával své okolí a snažil se vypátrat zdroj těch pohledů, ale při nejlepší vůli nedokázal nic objevit. Jeho Smrtijedi hleděli uctivě k podlaze, zatímco tiše čekali na pokyny. Žádný z nich nemohl být původcem toho nepříjemného pocitu. Ale kromě nich se v shromažďovací místnosti nenacházel nikdo. Pochopitelně. Kdo by se také odvážil proniknout bez pozvání do středu hadího hnízda a navštívit Voldemorta v jeho vlastním sídle?

Existovaly jednodušší způsoby, jak spáchat sebevraždu.

Pocit nepřátelských očí v jeho zádech přesto nezmizel za celou dobu trvání shromáždění a Voldemort do teď nedokázal zjistit, odkud pocházel.

ooOoo

S vlajícím pláštěm Voldemort spěchal těmi sporým světlem pochodní ozářenými, klikatými chodbami své usedlosti, obklopen tančícími stíny, které jejich plameny vytvářely na zdech a na podlaze. Každého pozorovatele by ihned napadlo, že je s ním něco v nepořádku.

Obvykle se pohyboval s aurou obrovské moci, s bezmeznou sebedůvěrou v každém kroku a vyzařující téměř hmatatelný pocit nadřazenosti. S bezemoční tváří a ledově chladnýma očima shlížel na svět a jeho obyvatele, kteří pro něj nebyli ničím víc, než obtížnou havětí.

Ale nic z toho teď nebylo znát. Neustávající pocit toho, že je pozorován, brnění nepřátelských očí v šíji a – nově – to hrozivé skřípání drápů hryzalo jeho nervy tak dlouho, dokud nebyly zcela obnažené.

Začalo to tím, že někdy cítil na svých zádech oči, když shromažďoval své Smrtijedy, a nebyl schopný identifikovat jejich majitele. To se stalo už před několika týdny.

Brzy začal mít pocit, že je pozorován stále častěji. Ty oči ho následovaly ze shromáždění a někdy to zašlo tak daleko, že ho za nocí vytrhovaly ze spánku.

Často si byl stoprocentně jistý, že se kromě něj v pokoji nikdo nezdržuje, ale ten pocit byl zkrátka příliš skutečný, než aby ho odepsal jako čirou fantazii. A to škrábání bylo jen poslední kapkou, která přiměla kotlík k přetečení.

A tak teď nepospíchal chodbami sebejistě jako dřív, ale obezřetně, opakovaně vrhaje pohledy všemi směry. Stíny byly hrozivými monstry, známá temnota líhní nepopsatelného nebezpečí. Bojíme se toho, čemu nerozumíme, a Voldemort nechápal, co se kolem něj dělo a jak to všechno bylo možné.

Jedna z pochodní syčivě zaprskala a on jejím směrem obrátil svou kouzelnickou hůlku, klouby kolem dřevěné rukojeti bílé namáhavým úchopem, s jakým ji svíral.

Poté oheň se zablikáním vyhasl, když byla pochodeň jednou řezací kletbou černé magie rozložena na tisíce odštěpků.

Voldemort zaklel. Zatraceně, musí se už sebrat.

Avšak jeho předsevzetí se ukázalo jako zbytečné, když v příštím momentu z vteřiny na vteřinu zhasly i všechny ještě zbývající pochodně.

Temnota, která ho obklopila, byla absolutní a neproniknutelná. Byla to taková tma, že před očima neviděl ani svou vlastní ruku. Jakkoliv mohlo toto prohlášení znít jako klišé.

Voldemort prudce pozvedl svou hůlku a zasyčel: „Lumos!“

Špička jeho hůlky se okamžitě rozzářila. Ne že by mu to bylo něco platné. Vyprodukované světlo stačilo osvětlit právě jen minimální oblast kolem něj a pak bylo spolknuto okolní tmou.

Temný pán nasucho polkl. Ten nyní již známý pocit pronikavého pohledu se vrátil s plnou silou.

„Kdo je tu?“

Jediná odpověď sestávala ze zaškrábání po jeho levici.

„Ukaž se!“ Lord Voldemort namířil svou hůlku směrem, ze kterého vyšel ten zvuk. Tam, ukryté v temnotě, svítily dvě oči, zářivé jako zelené plameny ve světle jeho Lumos. Ty oči si jej intenzivně měřily, aniž by jen jednou zamrkaly.

Byly to oči predátora a Voldemort měl nepříjemný pocit, že on byl kořistí.

„Avada Kedavra!“

Kouzlo vletělo do prázdna, když ty zelené oči jakoby zmizely v nicotě.

Voldemort se horečnatě rozhlédl kolem. Kde byl ten… člověk? Obluda?

Všude, kam pohlédl, nenacházel nic než čerň. Majitel očí mohl být všude a to znamenalo, že mu byl vydán zcela na pospas.

Zdálo se, jako by uběhla celá věčnost, ale ve skutečnosti to bylo jen několik vteřin, než se náhle štíhlé, ale šlachovité tělo přitisklo zezadu k jeho zádům. Drápy se zanořily do jeho tlustého hábitu a skrz něj do jeho paží a Lord Voldemort, Ten, jehož jméno se neříká, ztuhl jako myš před kočkou… eh, hadem.

„Och, Tomášku!“ zapředl mu tichý hlas do ucha a vyslal mu mráz do celého těla. „To ale nebylo vůbec hezké. Dávej raději pozor, kam tou svou hůlčičkou míříš. Jinak ještě někoho zraníš.“

„Kdo jsi?“ Jeho hlas nezněl tak netečně, jak by si Lord Voldemort přál.

Kdo by si pomyslel, že ne víc než několik týdnů psychického teroru a trocha tmy přiměje jednoho Temného pána pištět.

Voldemort byl v tu chvíli víc než rád, že ho žádný jeho přisluhovač nemůže slyšet. Nevěděl, koho v ten okamžik více nenáviděl; sebe, protože zněl jako ustrašený mudlovský červ, nebo vlastníka těch očí, protože v něm vyvolal tuhle reakci.

Bylo to, jako by byl hluboko v něm osloven skrytý instinkt, vůči kterému byl zcela bezmocný.

„Kdo já jsem?“ zeptal se předoucí hlas. „Och, to je prosté…“

Drápy vyzbrojená ruka jemně přejela přes Voldemortovu paži vzhůru k jeho obličeji a on ucítil, jak se tělo za jeho zády mrštně pohnulo kolem něj. Ruka se dotkla jeho brady a vedla jeho pohled šikmo dolů tak, aby se jeho rubínově rudé oči střetly se zelenýma očima šelmy.

„Jsem tvá smrt!“

Bílé tesáky se zablýskly.

Voldemort zařval.

ooOoo

Mnoho kilometrů odtamtud otevřel Harry líně své kočičí oči a pohlédl na svého druha, který ho sledoval hlubokýma černýma očima.

Tázavě nadzdvihl jedno obočí a na mladíkově tváři se rozšířil kočičí úsměv.

„Obávám se, že jsem našeho zašitého Temného pána zničil. Jsem zlá, zlá kočička.“

 

=^.^=

Další

=^.^=