Být tvým kocourkem - MK 1

29.09.2013 17:55

 

Zdravím vás :-)

Doufám, že jste si užili slunečný víkend ;-)  Chci vám opravdu moc poděkovat za všechny vaše komentáře! Jsem z nich vždycky hrozně nadšená! :-) Dneska nás čeká první mezi-kapitola z pěti. V ději se v nich nikam neposuneme, jedná se spíš o takové bonusy. Ta dnešní představuje scénu odehrávající se na ošetřovně po odchodu ostatních a střídají se v ní pohledy Harryho a Severuse. Věnování patří především Benny, bacilovi, Claire, Agnes, Bobo, moon, Patoložce, Nade, Mononoke, KalamityJane, weras, Máje a kamčí. ♥

Patoložce patří speciální poděkování za betareading. Děkuju!

Hezky se bavte ;-)

=^.^=

Jak dostat kočku z pytle... ech, z klína

S tichým klapnutím se za Albusem, Minervou, Poppy a těmi jen velmi neochotně pokoj opouštějícími Nebelvíry zavřely dveře. Chvíli bylo ještě slyšet zvuky vzdalujících se hlasů a kroků, pak ale zavládlo ticho, které narušovalo jen tiché předení nově přeměněného kočičího člověka. Ten nyní povolil železný úchop hábitu Mistra lektvarů, protože potenciální nebezpečí v podobě jiných lidí konečně pominulo. Naprosto uvolněně se na mužově hrudníku přímo rozpouštěl, obě paže nyní volně ovinuté kolem jeho pasu a hlavu uloženou na jeho prsou, přesně nad pravidelně tlukoucím srdcem.

Severus se zamyšleně díval do prázdna, myšlenkami u problému, jak by mohl Harryho nejlépe dostat ze svého klína zase dolů. Hermionu napadlo nalákat ho něčím, co je pro kočky atraktivní, ale on upřímně pochyboval, že by měl tento nápad velkou vyhlídku na úspěch. Bylo by to příliš snadné.

Pokud šlo totiž o Harryho Pottera, nikdy nic nebylo snadné. Ach, kdepak! Harry Potter byl jedním z těch lidí, kteří byli schopní najít na naprosto rovném povrchu široko daleko jediný kámen a zakopnout o něj. Byl jedním z těch lidí, kteří byli za slunečného dne zasaženi bleskem.

Věřit tomu, že právě on by jednomu nabídl nějaké východisko, znamenalo věřit tomu, že by se u Popletala jednoho dne vyvinulo něco jako kompetence. Jen zbožné přání. Známka pomatení smyslů.

Tak viděno, vlastně žádný div, že byl ředitel tím návrhem tak nadšený.

Lapen ve svých myšlenkách si Severus ani nevšiml, jak jeho prsty samy od sebe znovu podnikly svou cestu do měkké srsti kočičího ocasu, stále ještě omotaného kolem jeho zápěstí, a teď po něm lehce přejížděly.

Teprve, když se k němu chlapec na jeho klíně se spokojeným povzdechem přivinul ještě blíž a zamumlal něco nesrozumitelného, probral se ze svých úvah. Jakmile si Severus uvědomil, co dělá, od laskání srsti upustil. Ignorujíce Harryho nespokojené brblání, vytáhl svou hůlku.

Klidně to můžu nejprve zkusit s nápadem Grangerové, pomyslel si, někde koneckonců začít musím a tohle je stejně tak dobrý začátek jako každý jiný.

„Pottere?!“ řekl polohlasně, doufaje přitom, že vzbudí pozornost kočičího člověka, ale nevyděsí ho. Dalšího setkání s jeho drápy by se opravdu rád vyvaroval.

Harry jen nerad zvedl hlavu ze své útulné pozice na hrudi Mistra lektvarů. Ospalé zelené oči se setkaly s bezedně černými.

Kočičí uši sebou zacukaly na znamení, že je mladík jedno velké ucho.

Skvělé, pomyslel si sarkasticky Severus, teď už se jen musí naučit poslouchat to, co se mu řekne.

Mávnutím hůlky vykouzlil na nejbližší posteli obrovský květináč plný kočičí trávy, který zabíral téměř celou plochu matrace. Beze slova ukázal na sbírku na posteli a nezvykle poslušný Harry otočil hlavu, aby se podíval na tu vyčarovanou zeleň. Krátce zavětřil, jeho pozornost, jak se ovšem zdálo, nemohla být udržena nijak zvlášť dlouho, neboť jen o několik málo okamžiků později obrátil hlavu zpátky k Severusovi. Tázavě ji naklonil a jeho oči jako by se ptaly: ‚Ano, a?‘

Severus nechal dalším mávnutím všechno zase zmizet.

Zajímalo by mě, jestli mě Albus nechá těch pět bodů Nebelvíru zase odečíst? ...A co teď?

ooOoo

Poprvé toho dne, od doby, co se Harry probudil, se cítil bezpečně a chráněný.

Lidé, kteří ho utlačovali a probudili v něm instinkt útěku, byli konečně pryč a s nimi se rozplynuly i zvuky a pachy, které přetěžovaly jeho citlivé smysly. V pokoji s ním zbyl jedině temný muž, jeho Útočiště, ale on nevadil. Ba právě naopak. Jeho přítomnost byla příjemná, jeho vůně decentní a utěšující. Když promluvil, byl jeho hlas hluboký a hřejivý jako samet. Ne všechno, co řekl, dávalo Harrymu smysl, ale v jeho momentálním stavu mu úplně stačilo - prostě jen poslouchat polohu jeho hlasu a cítit, jak slova rozechvívají jeho hrudník.

Tkanina hábitu, ve kterém měl zabořenou tvář, byla měkká, a pod ní skryté tělo pevné. Bylo správné se k němu přitulit, nechat se obklopit jeho teplem a naslouchat pravidelnému tlukotu srdce.

Tady byl v bezpečí. Od prvního okamžiku věděl, že tomu tak bude. Instinktivně to cítil.

Jeho Útočiště něco říkalo. Něco v jeho tónu mu sdělilo, že si muž žádal jeho pozornost, takže Harry jen nerad zvedl hlavu a tázavě se mu zadíval do očí. Koutkem oka mohl vidět, že muž mávl ve vzduchu hůlkou, ale ignoroval to. Ti ostatní lidé měli také takové věci a mávali s nimi kolem. Objevovala se barevná světla, která mu zraňovala oči, ale jinak to bylo zcela nezajímavé. Raději ještě chvíli hleděl do černých očí svého Útočiště a…

Hej! Proč se díváš jinam?

Pohled černých očí nyní směřoval na něco za Harryho zády a temný muž na něco ukazoval rukou.

Je tam něco, co bych měl vidět?‘ zajímal se Harry a zvědavě tím směrem otočil hlavu. Tam, na posteli, se rozprostíral šťavnatý, zelený, rostlinný koberec. Harryho nezajímalo, jak se tam dostal. Bylo to, jako by už mnohokrát zažil, že se věci objevovaly z ničeho nic. Což tak asi bylo. Jeho paměť právě teď nebyla nijak zvlášť dobrá. Všechno, co se stalo před jeho probuzením, bylo nějak rozmazané, jako skryté za hustou mlhou. Ať už se ta zeleň vzala odkudkoli, teď byla tady. A vůbec nevoněla zle.

Harry začichal. Opravdu to nebylo špatné. Za jiných okolností by možná vstal a prohlédl si tu rostlinu zblízka, ale ne teď. Teď byl nablízku svého Útočiště a jakkoli dobře mohla ta rostlina vonět, jeho Útočiště vonělo ještě tisíckrát lépe.

Jen by mě zajímalo, proč mi to ukázal.

Znuděný kočičí chlapec se rychle zase otočil ke kočičí trávě na druhé posteli zády a s nakloněnou hlavou pak pohlédl na muže. V zelených očích zmatek. Tak docela nechápal, co mu chtěl druhý muž předvést. Tu zelenou věc? Opravdu to mělo příjemnou vůni, ale víc na tom fakt nebylo.

Když muž znovu švihnul svou hůlkou ve vzduchu, Harry opět klesl na jeho hruď.

Mohl si teď nad tím lámat hlavu, co to mělo celé… nebo si mohl vychutnat ještě trochu blízkosti svého Útočiště.

Rozhodnutí mu nepřipadalo nijak zvlášť těžké.

ooOoo

Tak, co zkusím jako další?‘ dumal Severus, když Harry znovu nechal svou hlavu klesnout na jeho hruď a spokojeně si povzdechl. Selina ráda lovila všechny možné věci a Potter je přece jen chytač. Je docela pravděpodobné, že jeho lovecký instinkt proměnou ještě zesílil. Za pokus to stojí.

Chvíle koncentrace – což vůbec není tak lehké, když máte na klíně vrnícího, mazlivého kočičího chlapce – a příslušné zaklínadlo a po podlaze ošetřovny už pelášila kočičí hračka.

Harryho jediná reakce sestávala z pootočení hlavy tak, aby mohl hračku pronásledovat očima. To nebylo mnoho, ale přinejmenším víc, než čeho dosáhl s kočičí trávou, takže se Severus rozhodl nadále to zkoušet tímto směrem.

Postupně přeměnil hračku nejprve do kutálejícího se klubka vlny, pak skákajícího gumového míčku, který hopsal od jedné zdi ke druhé a jednou ho málem zasáhl, a nakonec, protože už ho nic jiného nenapadlo, ve zlatonku.

Harry celou dobu ani jedinkrát nebudil třeba jen zdání úmyslu, hnout se z jeho klína. Jen když míček letěl směrem k nim, vydal ze sebe tiché zaprskání. Když teď po místnosti vířila zlatonka a kroužila jim kolem hlav, předvedl konečně jasnou reakci. K Severusově lítosti, však nespočívala v tom vrátit mu jeho svobodu pohybu zpět.

Ne, jeho reakce tkvěla v tom, že on, právě když chtěla zlatonka zase jednou prosvištět kolem jejich hlav, vymrštil ruku, a ten čiperný, malý míček cíleně vyhmátl ze vzduchu. Spokojený se svou kořistí, se pak znovu uvelebil na Severusovi.

Ten měl oči do široka otevřené. Merline, to šlo opravdu rychle.

S takovou asi můžeme na famfrpálový pohár zapomenout!

Severus potřásl hlavou, aby takové myšlenky zahnal. Famfrpál teď právě nebyl jeho největším problémem. Nejprve se musel dostat z téhle místnosti, PAK si mohl lámat hlavu nad kouzelnickým sportem. Možná by Albuse mohl přesvědčit o tom, že nechat Pottera hrát v jeho nové podobě by bylo vůči ostatním studentům nespravedlivé. Ačkoliv… ne, dřív by ten starý podivín přesedlal z citrónových bonbónů na jahodové dražé, než by svého Zlatého chlapce vyloučil z famfrpálu. Hloupá myšlenka!

Severusi soustřeď se!

Ale on opravdu tu zlatonku chytil zatraceně rychle!

ooOoo

Copak je to?

Nějaký rychlý pohyb na zemi k sobě přitáhl Harryho pozornost. Opět se odlepil od svého odpočívadla na hrudi Mistra lektvarů a natočil se tak, aby měl lepší výhled. Něco malého, barevného uhánělo po podlaze, točilo se to dokola, mizelo pod postelemi a znovu se objevovalo, jen aby to pak náhle měnilo směr. Harry si připadal neschopný odvrátit svůj zrak od divokého tance té barevné věci.

To byl skutečně zábavný kousek.

Pak to najednou změnilo formu. Velké klubko vlny se teď kutálelo bez rozmyslu kolem a přitom se rozmotávalo, takže se vlákno brzy táhlo křížem krážem po místnosti. Harry stále ještě sledoval ten pohyb jako uhranutý, i když zdaleka neshledával klubko tak zajímavým, jako neidentifikovatelný objekt předtím.

Do toho, změň se ještě jednou!

Jako na povel klubko lehce změnilo svůj tvar a nitky se rozplynuly. Gumový míček, který teď nekontrolovatelně skákal ode zdi ke zdi, odrážel se od postelí a skříní a neušetřil dokonce ani strop, byl Harrymu po chuti daleko víc.

Svrbělo ho v rukách, chtěl se natáhnout po malé kaučukové kuličce, ale když tu pojednou letěla přímo na hlavu jeho Útočiště a minula ho jen o pár centimetrů, okamžitě pro něj ztratila na jakékoliv přitažlivosti. Zasyčel. Všechno, co ohrožovalo jeho Útočiště, bylo špatné.

Byl rád, když se míček znovu změnil. Nabral zlatou barvu, objevila se malá křídla, a pak s bzučením ten nově vzniklý létající míček poletoval vzduchem rychle jako střela.

Tohle mi připadá nějak povědomé.

Zlato se ve světle zalesklo, když malá zlatá kulička proletěla přímo kolem něj a jeho Útočiště a on automaticky vymrštil svou ruku kupředu. Napůl překvapeně, napůl triumfálně, pohlédl Harry na své prsty. Mohl cítit, jak ho křidélka lechtají v dlani. Byl to dobře známý pocit. Spokojený kočičí mladík se zase opřel, ruku s okřídleným míčkem sevřenou v pěst ve svém klíně.

To bylo legrační.

Zívl. Vzrušení si pomalu vybíralo svou daň.

ooOoo

Tiché zívnutí mladíka na jeho klíně obrátilo Severusovy myšlenky od famfrpálu a otázky, zda by kočičímu člověku měla být dovolena účast na tomto sportu, zpět k jeho vlastnímu problému.

Chlapec je unavený. Možná je tohle teď moje šance!

Opatrně se pokusil vymanit z náruče kočičího mladíka. Ten mu však udělal čáru přes rozpočet. Ospale omotal své paže kolem lektvaristova krku a těsně se k němu přilepil. Možná mohl být unavený, ale věděl docela přesně, co chtěl a co ne, a v tuto chvíli definitivně nehodlal svůj pohodlný, i když trochu neochotný tulící polštář v lidském formátu, pustit.

Vždyť to by bylo až příliš krásné.

Hm… je unavený… možná je i hladový.

Severus nyní, chytaje se každého stébla, zavolal domácího skřítka. Jedno z těch stvoření se okamžitě zjevilo před ním a uklonilo se. „Jak může Gondy pomoci?“ Skřítek zvědavě okukoval Mistra lektvarů a „koťátko“ v jeho klíně, které, když se tak náhle zjevil, své držení ještě zesílilo. Naštěstí se to obešlo bez vysunutí drápků.

V očích domácího skřítka se dal vyčíst ryzí údiv. Severus byl u domácích skřítků známý – a obávaný – a vidět ho teď takhle, bylo velice neobvyklé. Ostatní skřítci by mu to nikdy neuvěřili.

„Mohl bys mi, prosím, něco…“ krátce rozmýšlel, co by kocouru-Potterovi asi chutnalo. „…tuňáka a smetanu.“

„Hned, profesore Snape, pane!“

Opětovným „pop“ skřítek zmizel a krátce nato přistál tác s požadovanými věcmi na nočním stolku.

Chvíli trvalo, než se Harry z příchodu domácího skřítka vzpamatoval a své sevření kolem Severuse zase uvolnil. Jídla u postele si dokonce všiml až o hodnou chvíli později. Pak se však chopil talíře s tuňákem a obezřetně jej očichal. Severus se málem rozesmál, když se na tváři kočičího mladíka rozprostřel výraz nejčistšího odporu a talíř zase rychle postavil pryč.

Smetana sklidila více uznání a rychle zmizela v chlapcově žaludku. V žaludku, kterému nyní přišlo jídlo k chuti, hlasitě zakručelo.

Vyčkávavě se k němu otočily dvě zelené kočičí oči.

„Ach, takže chceš ještě něco k snědku? Více smetany?“ Mladík zavrtěl hlavou. „Nechceš mi náhodou říct, na co máš chuť?“ Ticho a žebrající, velké oči.

Severus si povzdychl a znovu zavolal skřítka.

Objevil se ten samý jako předtím. Tentokrát zůstal Harry klidný. Zdálo se, jakoby poznal, že pro něj to drobné stvoření nepředstavuje žádné nebezpečí.

„Čím může Gondy profesoru Snapeovi ještě posloužit?“

„Je v kuchyni někdo, kdo ví, co pan Potter rád jí?“ zeptal se Severus bez velkých nadějí. Asi prostě něco objedná, a pak bude doufat.

Ale zmýlil se.

„Ano, profesore Snape, pane! Dobby je přítel pana Pottera, pane. Požádám ho, aby vám něco poslal.“

Zmizel, nechávaje za sebou vděčného Mistra lektvarů. Kdo by si pomyslel, že jednou bude mít opravdu štěstí. Nu ano, bylo to všeho všudy poprvé.

Na nočním stolku se zhmotnil podnos. Na něm talíř s chili, pohár dýňové šťávy, trochu chleba a kousek čokoládového koláče.

Takže nanovo.

Severus napjatě pozoroval, co se bude dít.

ooOoo

Harry se polekaně přimkl k temnému muži, když se v místnosti objevil podivný malý tvor. Neměl pochyb o tom, že byl u něj v bezpečí, ale hluk, který příchod té bytosti doprovázel, ho vyděsil. Byl vděčný, když to stvoření zase zmizelo.

Napětí z jeho těla opadalo jen pomalu. Toho dne se toho stalo prostě už příliš.

Pak si všiml něčeho na nočním stolku, co tam před chvílí ještě nebylo. Talíř a pohár. Zvědavě si vzal talíř a přičichl k němu.

Fuj!!!!!!

Harryho obličej se zkřivil odporem a postavil talíř zase pryč. Tuňák jednoznačně nebyl nic pro něj. Nějak měl pocit, jakoby s jeho nechutí měl co dělat tlustý, praseti-podobný chlapec. Kdo to asi byl? No jo, to je fuk.

Sáhl po šálku. Opětovné začichání.

Bezva, to už bylo lepší.

Pohárek byl prázdný až příliš rychle.

Harry mohl slyšet, jak v jeho břiše zakručelo a s prosbou vzhlédl ke svému Útočišti. Jistě by mu mohl obstarat ještě něco k jídlu.

„Ach, takže chceš ještě něco k snědku? Více smetany?“ Mladík potřásl hlavou. Ne, smetana byla dobrá, ale víc jí už opravdu nechtěl. „Nechceš mi náhodou říct, na co máš chuť?“ Harry přemýšlel, ale nic ho nenapadlo. Takže se na druhého muže jen intenzivně zadíval, spoléhaje na to, že mu určitě něco dobrého vybere.

Muž si povzdechl a krátce na to se na jeho výzvu v místnosti znovu objevil ten malý tvor. Tentokrát se Harry nevylekal. Ospale maloval prsty malé kroužky na černé látce mužova hábitu, zatímco ten mluvil s tou bytostí. Teprve pak opět vzhlédl, když se tvoreček vytratil, a jemu náhle stoupla do nosu vůně, při které se mu sbíhaly sliny.

Rozhlédl se a rychle vypátral na nočním stolku podnos s jídlem. Okamžitě se vrhl na chutný pokrm. Chili bylo pikantní a ostré tak akorát, dýňová šťáva vychlazená a osvěžující. Když se k tomu pak ještě přičetlo, že se při jídle mohl pohodlně opírat o hruď muže s tmavýma očima, pak by se dalo nejspíš s jistotou říct, že to bylo to nejlepší jídlo, jaké kdy měl. Ne, že by si mohl vzpomenout na mnoho jídel, ale to bylo v podstatě vedlejší. Vůbec to nemohlo být jinak.

Harry rychle vyprázdnil talíř s chili. Kouskem chleba vytřel poslední zbytky omáčky z talíře a pak se obrátil, aby si dopřál koláč.

Čokoládový – mňam!

Ale po vytouženém dezertu nebylo na nočním stolku ani stopy.

Kočičí mladík se podrážděně rozhlédl kolem. Mohl koláč cítit, takže nemohl být daleko.

A vskutku. Nacházel se jen několik metů od něj… a asi čtyři metry vysoko ve vzduchu.

No počkej, já tě dostanu!

Harry hbitě vyskočil. Bylo by mnohem lepší, kdyby býval tu hloupou věc vůbec nedostal. Byl to jeho koláč, ještě jednou sakra, jeho ČOKOLÁDOVÝ koláč! Chtěl ho bezpodmínečně mít.

Utíkání ti nepomůže, pomyslel si Harry a provrtal ten šikovně se z jeho dosahu vzdalující zákusek nakvašeným pohledem. Nemůžeš mi uniknout.

Následovala honička po celé místnosti, než delikatesa konečně přistála na posteli docela na konci, naproti dveřím. Harry triumfálně popadl talíř.

Mám tě!

Se zářivým úsměvem se otočil, aby muži ukázal svůj úlovek. Ale místo muže s černýma očima a hebkým hlasem uviděl jen prázdnou postel a zaklapnuvší se dveře.

Slyšel, jak se dveře zamkly, a zarmouceně klesl na jednu z postelí. Najednou už na svůj koláč vůbec neměl chuť.

ooOoo

Vně ošetřovny Severus vydechl úlevou.

Konečně hotovo!‘ pomyslel si, než zamířil do sklepení.

Kdo by si pomyslel, že je Potter takový blázen do čokoládového koláče? Nebo to ‚podědil‘ po Lupinovi? Ten by pro takovou pitomost také udělal skoro cokoliv. Až se Albus dozví, že jsem se musel osvobodit pomocí vznášejícího se dezertu, pak se uchechtá k smrti. Nemluvě o tom, že budou jeho oči pak pravděpodobně jiskřit tak, že vedle toho každý vánoční stromeček zbledne závistí.

Hm… a musím mu to vůbec říkat?

Dobře, hloupá otázka! Jako kdyby existovala nejmenší šance, že to ze mě Albus nevytáhne. Přísahám, někdy by si člověk opravdu mohl myslet, že má oči a uši všude. Ten chlap ví prostě všechno!

Celou cestu do svých pokojů vedl vnitřní monology ke svému mentorovi, svým kolegům a jejich reakcím týkajících se toho, co se stalo. Zatímco očistil kotlík s těmi uhlí-podobnými hroudami vyvařeného lektvaru, představoval si ty poznámky u zítřejší snídaně. Dokonce ještě později večer, když se převlékl a šel do postele, kroužila dál jeho mysl jen kolem toho jednoho tématu.

A to všechno, jen aby zahnal myšlenky na to, jak prázdný byl teď jeho klín bez Harryho.

 

=^.^=

Další

=^.^=

 

Komentáře

...

Anonymka SS | 04.09.2014

pokračuje to slibně. hihi Harry se nechal nalákat na levitující dezert :-D líbí se mi ty pohledy z různých stran ;-)

:-)

Mája | 10.10.2013

Severus si během chvilky vypěstoval návyk na kočičku :-) Nic si z toho nedělej, Seve, nám se to stalo taky. Když nám sedmiměsíční kocour dezertoval z balkónu ve čtvrtém patře a nebyl k nalezení, tak jsme hned koupili druhého, protože se nám stýskalo. A ten dezertér se po třech měsících vrátil domů, takže už máme dva :D

Re: :-)

Sitara | 13.10.2013

To je rozkošný příběh, Májo :-D se šťastným koncem a dvojí radostí k tomu :-D
Děkuju!

Pohodička na závěr

Claire | 05.10.2013

No jo, vlastníci domácích zvířátek by byli asi rychleji úspěšnější, Severus musel dolovat v paměti útržky informací z druhé ruky... a protože pro něj samotného jídlo není prioritou, občas spíš něčím, na co snadno zapomene, tak mu nenaskočilo jako první. Ale vzpomněl si, což mu dalo kýženou svobodu, ovšem délce vzpomínání je pak přímo úměrná rychle získaná návykovost.
Příjemná kapitola, zábavné střídání úhlů pohledu.
Díky, moc jsem se pobavila. :-)

Re: Pohodička na závěr

Sitara | 06.10.2013

Krásně shrnuto, Claire, jako vždycky :-)
Jsem ráda, že ses dobře bavila a moc děkuju za komentář! ;-)

black-lana.webnode.cz

Lanevra | 05.10.2013

Tráva? To je první co Severus zkusil a jídlo ho napadlo až jako poslední? :-D Sakra, Severusi, tys nikdy neměl doma zvíře, nebo co? Kračky jsou bezvýznamné, za žrádlo nás zvířata vymění kdykoliv a s kýmkoliv. :-D

Líbí se mi ta čičinda na konci kapitoly. :-)

Re: black-lana.webnode.cz

Sitara | 06.10.2013

Taky jsem si říkala, co že zrovna on nezkusil jako první jídlo :-D No, asi si chtěl potvrdit, že nápad Nebelvírské vševědky je k ničemu...
Čičinda je též od autorky :-D Taky se mi líbila.
Díky Lani ;-)

:-)

Patoložka | 01.10.2013

Severus ví, co chce, Harry ví, co chce a teď je to kdo z koho... A nakonec za to všechno může čokoládový dort, no toto:-)
Ještě chvíli a je ze mě taky kočka, uch, nenarostly mi uši? Musím se kouknout...
Příjemné počtení, ale překládat to asi musí být horor:-)
Děkuji moc za další kapitolu!

Re: :-)

Sitara | 06.10.2013

Severus si jenom myslí, že ví, co chce :-D No a čokoláda - mocná to zbraň.
Že by kočkovina byla nakažlivá...? To bych si taky měla dávat pozor, ne? :-D
To máš pravdu, horor to je, musím říct, že němčina (neobetovaná), kterou je to psané, je pro mě na překlad hrozná :-D
Já moc děkuji Tobě, Pat :-)

Chlieb a hry

Mononoke | 01.10.2013

na ľudí i na mačičky treba asi ísť rovnako. Nakŕmiť, zabaviť, nakŕmiť, zabaviť... a Severus na to nakoniec prišiel. Som zvedavá, čo bude ďalej. Mačky vedia dobre liezť, čo ak sa Harry vyberie cez okno na návštevu... hrad má toľko výklenkov, škoda ich nevyužiť.

Re: Chlieb a hry

Sitara | 06.10.2013

Pravda :-D Naštěstí nám Harry nikam neuteče, hezky pěkně skejsne na ošetřovně. Chudák.
Díky za komentík, Mononoke :-)

:-D

kamčí | 30.09.2013

jo, jo Severusi, Harry je zkrátka návykový. Tak dlouho ses ho pokoušel zbavit... Ale jsem si jistá, že tahle odluka nebude dlouhá a ty budeš mít spoustu příležitosti na Harryho hudrovat :-P
Krásné, díky

Re: :-D

Sitara | 06.10.2013

Krásně vystiženo :-D a máš pravdu, nebude to dlouho trvat a bude ho mít zase na krku.
Já děkuju, kamčí :-)

:-D

bacil | 30.09.2013

No to jak Severus nakonec Harryho odlákal ze svého klína byla pěkná podpásovka. No podruhé se mu to už nepodaří. Takže jsem moc zvědavá na jejich další setkání.
Krásná kapitola a moc se těším na pokračování :-D

Re: :-D

Sitara | 06.10.2013

To se vsaď, že ne :-D
Děkuju bacile, jsem ráda, že se ti líbila ;-)

:-D

Blesk | 30.09.2013

Teda, Severusi, ty mrško podšitá. Vůbec bych se nedivila, kdyby Harry do ráda rozdrápal celé dveře a rozcupoval matracil. Známe kočičky. :-D Jinak jeho pokusy s jídlem neměly chybu a strašně se mi líbí, jak tam jsou oba pohledy. A pochopila jsem to tak, že Harry dokáže mluvit? Jenom k tomu zatím neměl důvod? :) Severus asi bude koukat, až z něho něco vypadne. A jelikož mu ho albus hodí na krk, tak to u toho určitě bude. :-D

Re: :-D

Sitara | 06.10.2013

:-D Jsem moc ráda, že se líbí!
Ano, Harry dokáže mluvit. Tohle se ale odehrává těsně po přeměně, takže se celá ta věc musí nechat uležet.
No jo, známe Albuse, že :-D Chvílemi Severuse až lituju.
Moc děkuju za komentář, Blesku :-)

;)

Clowers | 30.09.2013

Děkuji moc za kapitolu ;)

Re: ;)

Sitara | 06.10.2013

Já moc děkuji za odezvu! :-)

ooOoo

Nade | 30.09.2013

Taky se musím přiznat, že popisování jedné věci ze dvou stran mě zrovna nebere. Jenže tohle bylo jiné, protože z každého pohledu se jednalo o něco úplně odlišného. :-D Na konci mi bylo kocourka líto. Řekla bych, že stejnou chybu už nikdy neudělá a na čokoládové koláče zanevře.
Díky, moc se těším na pokračování.

Záznamy: 1 - 20 ze 33
1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek