Být tvým kocourkem - 3. kapitola

Vítejte :-)

Bez dlouhého úvodu, dneska se konečně dozvíme, co se dělo po incidentu ve Velké síni :-)

Kapitolu věnuji Clare, Nade, Agnes, weras, Mononoke, Benny, kamčí, Claire, Bobině, bacilovi a Safiře – děkuju vám za komentáře k předchozí kapitole :-) Jsem za ně moc vděčná ;-)

Kapitolu opět perfektně obetovala Pat. Já tě nemít, tak nevím :-) Děkuju!

Příjemné počtení!

=^.^=

Váhaje mezi hloubavostí a hněvem, pohlédl Severus ve svém obývacím pokoji přes okraj své sklenky whisky na před sebou vesele praskající oheň, který tady ve sklepení navzdory venku vládnoucím letním teplotám neustále hořel.

Chlad, jedna z nevýhod, když žil člověk v téhle části hradu, ale zato tady měl mnohem více klidu, než kdekoliv jinde, a to mu při vaření lektvarů přišlo k dobru.

Kromě toho tu byl v blízkosti svých Hadů, což bylo pro jeho úlohu hlavy zmijozelské koleje jen výhodné, neboť jakkoliv dobře vychovaní jeho chráněnci obvykle byli – především ve srovnání se zbytkem těch tady pobíhajících pohrom – tak právě dnes zase jednou dokázali, že je člověk musel mít ideálně minimálně na očích, pokud chtěl zabránit nejhoršímu. Pořád ještě nemohl uvěřit tomu, jak se dneska zachovali.

Ta scéna ve Velké síni byla zcela… nepřijatelná a on informoval rodiče zúčastněných žáků o tom, co se stalo. Nebylo to chování, jaké by členové těchto rodin tolerovali, a on věděl, že každý trest, kteří jeho studenti od svých rodičů obdrží, bude o něco účinnější a zabrání opakování takového incidentu spíše než všechno, co by mohlo napadnout jeho nebo nějakého jiného učitele. Ačkoliv bez trestu od nich pochopitelně také nezůstanou. Dvakrát šité drží beztak lépe.

Teď, v tento okamžik, měl však Severus jiné problémy, než nedůstojné chování svých studentů, neboť to udělal znovu… nechal se Albusem zahnat do rohu.

Jak to ten chlap dokáže, že mě vždycky přiměje dělat věci, ke kterým by mě nemohl přinutit ani Voldemort pod pohrůžkou stovky Cruciatů?

Pokaždé si usmyslím, že se od něj už víckrát nenechám k něčemu takovému přesvědčit, jenže on si pak přijde s tím svým čajem a svými koláčky, se svým „můj chlapče“ a s tím zatraceným jiskřením v očích a než se naději, sedím tu v růžovém kostýmu králíčka nebo se jinak zesměšňuji. Nebo skončím v situaci jako tahle tady.

S odfrknutím vyprázdnil sklenku jedním lokem a nalil si ještě trošku z vysokoprocentního nápoje. Sice bylo na pití alkoholu v zásadě trochu brzo, ale díky Potterovi a tomu zmatku ve Velké síni, bylo vyučování pro ten den zrušeno. Normálně by byl za volný den rád, a třeba by trochu pokročil v práci na zlepšení lektvaru Vlčí zhouby, ale dnes to bylo jiné.

A to jen proto, že se od něj vždycky nechám přemluvit.

Proč to musím být vlastně právě já?

‚Chlapec se v tuhle chvíli patrně nemůže přeměnit zpět a tobě, zdá se, věří nejvíce…‘

Zatracený senilní dědek!

Jsem si jistý, že ostatní by tento úkol převzali s radostí, ale ne, přirozeně to zůstane viset na mě. Proč ne Hagrid? Nebyl by pro to jako stvořený? Ten chlap přece miluje zvířata a je do Pottera úplně zblázněný!

Nebo Minerva… ti dva mají teď v podstatě hodně společného… mohli by spolu například jít lovit myši.

Ale tohle je přece typické… dokonce i v této podobě mi ten kluk nedělá nic než potíže. Vsadím se, že jeho otec a zpropadený kmotr sedí teď v něčem na způsob pekla, které je rezervované pro takové zmetky, jako jsou oni, a vysmívají se hloupě a omezeně… ještě hloupěji, pokud to vůbec ještě jde… tomu, jak mi jejich potomek dělá ze života peklo.

Ano, to…

Tiché mňouknutí a černý stín po jeho boku ho vytrhly z myšlenek a odvrátily jeho pozornost od ohně v krbu k malé černé kočce, která právě ladným skokem přistála na jeho gauči a čiperně, téměř nezvučně, s lehce sem a tam mávajícím ocasem zamířila k němu.

Opětovné mňouknutí a velké zelené oči, které na něj nevinně pohlédly, pak mírný tlak čtyř měkkých tlapek, když malý kocour šplhal na jeho klín a tam se párkrát otočil v kruhu, než se uvelebil.

„Víte Pottere, tohle je právě to chování, kterému my oba vděčíme za tuhle šlamastiku.“

Kocour na něj jen nevinně pohlédl svýma zářivýma očima, otřel se hlavičkou o Severusovu ruku a vydával ze sebe něco mezi mňoukáním a předením.

„Přesně o tom mluvím!“

Někde na onom světě spadli dva všem známí Záškodníci v mdlobách ze svých oblaků, kde s jednou nyní zářivě se usmívající Lily pozorovali jejich mladého.

No, ani Severus Snape nemohl mít vždycky pravdu.

ooOoo

Harry pozorně naslouchal sametově hebkému hlasu muže, na jehož klíně si hověl a zaťapkal pacičkou proti jeho ruce, která ležela vedle něj.

Hej, chci podrbat!

Lehce kousl svými krátkými zoubky do jednoho ze štíhlých prstů, načež se ruka stáhla z jeho dosahu. Vydal ze sebe nespokojené zamňoukání a vyčítavě pohlédl na mužovu výraznou tvář.

No ták, podrbej mě!

Zatahal svými drápky za černý hábit.

Jedna Harryho část věděla, že bylo více než zvláštní, že se nacházel zrovna na klíně tohoto muže a že se tam cítil právě tak bezpečně a uvolněně, jako nikde jinde.

Tohle tady byl Snape, učitel, který ho nenáviděl od prvního okamžiku a ztěžoval mu život tady v Bradavicích tak moc, jak jen to bylo možné. Netopýr ze sklepení, ze kterého si spolu s Ronem vždycky utahovali a kterého se bál víc, než všech ostatních učitelů dohromady. No jo, snad kromě Lockharta a Umbridgeové, ale to bylo něco jiného, poněvadž ti dva ho mučili svým vlastním způsobem. Ještě teď se nemohl rozhodnout, který z nich byl horší. Přece jen… Cukrový úsměv a trpaslíci jako poslové lásky proti krvavému brku a noční můře v růžové. Vskutku žádné lehké rozhodování!

Jak už tomu tak bývá, nějak se nemohl přimět k tomu, aby svému dřívějšímu odporu vůči Snapeovi teď ještě přičítal nějaký význam.

Od své proměny viděl mnoho věcí jinýma očima a Severus Snape byl jednou z nich.

Když na něj teď pohlédl, tak už necítil strach nebo hněv jako dřív, ale bezpečí a jistotu, které mu až do teď byly neznámé.

Jeho hlas, jeho vůně, pocit, když se mu jeho prsty něžně probíraly v srsti… všechno na něm oslovovalo něco hluboko v jeho nitru, což ho přimělo k tomu chtít se přivinout co možná nejblíže k němu. Přitulit se k němu a za krátký okamžik zapomenout na svět.

Jeho Útočiště.

Tím pro něj byl Snape, když ho uviděl ten den na ošetřovně, a byl to zase on, kdo dneska pronikl strachem a slepou panikou, která se ho zmocnila, a zachránil ho.

Tam ve Velké síni, zatlačen do rohu, bezmocný a polapený, vzdal se veškeré naděje. Jeho hlas se k němu dostal skrze mlhu, která obestírala jeho mysl a náhle byla v jeho hlavě už jen jedna myšlenka, kterou bylo přání: k němu.

Byl si v tu chvíli naprosto jistý, že by všechno bylo zase dobré, jen kdyby se mohl dostat k němu. Prostě věděl, že u něj bude v bezpečí, a tak hledal způsob, jak toho dosáhnout. Zpočátku se to zdálo nemožné. Těla mu všude zatarasila cestu a vytvořila neprostupnou zeď.

Pak náhle pocítil, jak se něco v něm… na něm změnilo. Nechápal, co se stalo, ale to se taky nepočítalo. Nic se nepočítalo, dokud nebyl zachráněn těmi silnými pažemi, dokud nemohl vdechovat tu hřejivou bylinnou vůni a štíhlé, talentované prsty neprojížděly pravidelně jeho kožíškem.

V tu chvíli z něj všechen strach opadl.

Bylo mu jedno, jak to mezi nimi bylo dřív, zda se nenáviděli. Teď chtěl být hlazen… od něj… a to nejlépe okamžitě.

„Miau.“ Ještě jednou šťouchl Harry Severuse svou tlapkou, a pak se překulil na záda, nastavuje mu své zranitelné břicho.

„Nesnesitelný spratek!“ slyšel říkat tmavovlasého muže, ale neznělo to doopravdy rozzlobeně. Tichý povzdech, a pak mohl Harry konečně cítit, jak štíhlé prsty projely jeho hedvábnou srstí na břiše a vyslaly příjemné chvění jeho malým tělem.

Hmm… to je pěkné…

Během několika sekund nebyl nic víc, než bezmocné, vrnící, vykostěné klubko chlupů a tomu druhému naprosto vydaný na milost.

Pozměňuji svůj názor… Pottera a Blacka by smích spíš přešel, kdyby teď mohli chlapce vidět.

Úsměv se mihnul Severusovou tváří, když kocourek začal příst ještě o něco hlasitěji.

Třebaže by to nepřiznal ani na mučidlech, jedno se muselo tomu klukovi nechat… byl ukázkou zatraceně roztomilé kočky.

ooOoo

„Hej, kocourku, vstávat.“

Malý kocour se ospale protáhnul a podíval se na tmavovlasého muže, jehož tvář dokázal ve tmě rozeznat jen díky svým citlivým očím. Zdřímnul si někdy během pravidelných pohybů, kterými ho Mistr lektvarů laskal, a jak se zdálo, přišel mezitím večer, neboť začarovaným oknem nešlo rozpoznat nic než tmu a z kdysi vesele praskajícího ohně v krbu nezbylo nic, než řeřavé uhlíky.

„No tak, dolů ze mě. Čas jít spát,“ prohlásil Severus rozhodně a lehce Harryho popostrčil, když ten nepodnikl žádné přípravy, aby se ze svého místa pohnul pryč. Harry z něj jen nerad slezl dolů, sedl si pak vedle něj a tázavě na něj pohlédl. „Miau?“

„Ty spíš tady na pohovce. Jestliže se zítra ještě nepřeměníš zpět, půjdeme k Poppy a zůstaneš s ní.“

Do té doby by měli být z ošetřovny pryč všichni studenti, kteří byli tak hloupí a nechali se dnes ve Velké síni vážně zranit. Kdo by si pomyslel, že škrábance, které jim mladík přivodí, budou právě tak magii-rezistentní, jako on sám. Kdybych toho kluka teď kvůli tomu neměl na krku, shledal bych to přímo zábavným. Dobrá, shledávám to i tak vtipným, ale bez něj bych si to mohl užít mnohem víc!

Ve skutečnosti se ukázalo, že se škrábance a kousance, které Harry ostatním studentům ve slepé panice způsobil, nedaly vyléčit ani kouzlem, ani lektvary nebo mastmi. Budou muset být vyléčeny pomalou mudlovskou metodou. Jak se tak pěkně říká… čas zahojí všechny rány.

Poppy k tomu jen podotkla, že to bude dobré ponaučení pro studenty, kterých se to týká, a že si tak v budoucnu jistě více rozmyslí, než zase rozpoutají takovou šou, jako toho rána. Zuřila, když se dozvěděla, co se ve Velké síni přihodilo. Nejen proto, že jí Harry za ty roky, co jej znala, přirostl k srdci, ale také proto, že to od nich bylo jednoduše nezodpovědné. Už jim nebylo šest let a přinejmenším ti starší žáci by měli ukázat trochu více rozumu. Severus s ní musel souhlasit. Ještě nikdy nebyl tak rád, že nevězel v Albusově kůži, jako v ten okamžik. Ten si jistě musel vyslechnout něco krásného za to, že studenty na Harryho přítomnost u snídaně nepřipravil. Poppy byla opravdu děsivá, když byla naštvaná. Pak se totiž klidil dokonce i Severus!

Protože byla Poppy navzdory své zlosti na studenty zejména a hlavně zdravotní sestrou, trvala samozřejmě na tom, že si nechá několik studentů u sebe přes noc na pozorování, protože nebylo jisté, zda se u těch zranění nerozvine ještě něco dalšího, a ona chtěla hrát na jistotu. Bylo jasné, že Harryho v jeho stavu nemohla nechat na ošetřovně s ostatními, a tak ho Albus s jiskřícíma očima bez okolků vtiskl do ruky Severusovi. Starý blázen! Doufejme, že mu Poppy, jak se patří, správně zahrála marš!

No ano, zítra bude ošetřovna zase dostatečně volná, aby poskytla chlapci prostor, a do té doby to s ním zkrátka musí vydržet.

Jistě, vydržet… protože poslední hodiny byly tak neuvěřitelně hrozné, že ano?‘ mínil slabý hlásek v Severusově hlavě, který však muž ignoroval. Ne, vůbec nebylo nic příjemného na tom sedět s malým kocourem na klíně před krbem a číst si. A pokud se v tu dobu usmíval více, než v posledních třech měsících, pak to prostě vůbec nic neznamenalo.

Severus se zívnutím vstal a odložil knihu, ve které si v posledních hodinách četl, na stůl vedle pohovky. Chtěl se právě vydat na cestu do své ložnice, když zaslechl, jak se za ním něco na zemi téměř bezhlučně blíží. Následovalo tiché zamňoukání.

Prudce se otočil, obvyklá dramatičnost toho pohybu byla omezená proto, že svůj hábit poté, co přišel do svých pokojů, vyměnil za pohodlné oblečení. Jeho přísný pohled byl však stejně tak účinný jako kdykoliv jindy.

„Ne, ty laskavě zůstaneš tady v obýváku, nebo tě použiju jako přísadu do lektvaru,“ zavrčel směrem k nedaleko stojícímu kocourovi, který seskočil z gauče a patrně ho zamýšlel následovat.

No tak, vezmi mě sebou!

Harry se mu se žalostným zamňoukáním otřel o nohu, ale muž zůstal neústupný.

Se zamumlaným: „Zapomeň, Pottere!“ zvedl toho černého kocoura do výše, posadil ho na gauč a zamířil pak, zhášeje cestou kouzlem světlo, plynule do své ložnice.

Harry z toho byl všechno jen ne nadšený. Proč musel zůstat tady v osamělém a jistě brzy nepříjemně chladném obýváku, když si přál být mnohem raději ve Snapeově teplé posteli? Nejlépe ještě s několika pohlazeními navrch. Tohle nebylo fér!

Dobře jen, že byl dost Zmijozel, aby se takovým jednoduchým zákazem ze strany svého učitele lektvarů nenechal odradit. Klobouk ho tenkrát přece jen nechtěl poslat k hadům bezdůvodně.

No počkej, tak rychle se mě nezbavíš!

Harry trpělivě čekal nějakou dobu na gauči, špicoval uši, dokud nebyl toho mínění, že uběhlo už dost času, aby uskutečnil svůj plán. Opět hbitě seskočil na podlahu a bryskně si to šinul ke dveřím, za kterými zmizel starší muž. Jeden dobře mířený skok a… ano, zachytil kliku a dveře se pootevřely. Teď ještě skulinu packou trošku zvětšit a už byl v místnosti ležící za nimi.

Severusova ložnice se topila v naprosté tmě, která však pro Harryho kočičí oči nepředstavovala sebemenší problém, a která byla ve zde panujícím tichu rušena jen pravidelným oddechováním spícího kouzelníka. Harry nemarnil čas na to, aby si prohlédl neznámý pokoj, a přešel hned přímo k velké posteli naproti dveřím, ve které se nacházel jeho cíl.

Jeho obvyklá zvědavost byla v tu chvíli vedlejší a byla nemilosrdně rozdupána touhou přitulit se k Mistrovi lektvarů.

I kočka si musela stanovit priority.

Mrštným skokem se ocitl na posteli.

Myslím, že by Neville dostal infarkt, kdyby věděl, co tu dělám, a Ron by pravděpodobně vybuchl vzteky. Pokud šlo o tu scénu na ošetřovně, už se fakt choval jako šílenec,‘ pomyslel si Harry a pohlédl dolů na mírumilovně ležícího muže. Hmm… když spí, tak vůbec nevypadá tak navztekaně.

Ve skutečnosti působil Severus ve spánku o něco přátelštěji, i když se mu kolem úst stále ještě rýsovala napjatá vráska a pohyb jeho očí za víčky vypovídal o neklidných snech.

Najednou se Harry cítil k smrti unavený.

Ta trocha podřimování před několika minutami podle všeho nepostačovala k tomu, aby se zásoby jeho energie opět obnovily, a zdálo se, jakoby si vzrušení toho dne teď přece jen vyžádalo svou cenu.

Opatrně, aby Severuse neprobudil, vyšplhal se na tu pravidelně se zdvihající a klesající hruď spícího, vklouzl pod lákavě teplou pokrývku a stočil se na pod ní ležící, neoblečené horní části těla muže do malého klubíčka.

Kdo by si pomyslel, že Severus Snape spí nahoře bez… a je tak pohodlný?

Těsně před tím, než usnul, mohl slyšet tiché zamumlání a ucítil, jak se jedna ruka zabořila do jeho srsti. Zaplavil jej pocit bezpečí a on konečně vklouzl do Morfeova náručí.

ooOoo

Když člověk pracoval jako špion pro stranu Světla u Temného pána, pak se stal svědkem mnoha věcí, které jednomu s lehkostí dokázaly ukrást spánek.

Už léta nebyl Severus Snape schopen usnout bez lektvaru, natož pak prospat celou noc v kuse. Většinou ho, sotva že působení lektvaru na spaní vyprchalo, začaly sužovat noční můry, které ho probudily, a to mu znemožňovalo znovu usnout. Vzhledem k vysokému riziku, že by se mohl stát závislým, si však nemohl nikdy vzít více než jednu dávku lektvaru za noc, a proto si málokdy urval více než tři, možná čtyři hodiny spánku.

To bylo něco, co jeho už tak dost nedůtklivou existenci ještě posílilo, a přitom mu to dopomohlo k pozici nejneoblíbenějšího učitele Bradavic.

Jelikož byl na tento fakt zvyklý už mnoho let, nemohlo se mu zazlívat, že byl zmatený, když se jednou neprobudil koupající se ve vlastním potu a bez dechu z noční můry, nýbrž zcela výjimečně světlem ranního slunce, které do jeho ložnice dopadalo skrz magické okno a které ho vzbudilo.

Tak spokojený a vyspalý, se necítil už celou věčnost, a proto se rozhodl k tomu, že by si mohl ještě trochu pospat, když už jednou zažíval takové neobvyklé ráno. Koneckonců byla dneska sobota a on nebyl povinován dostavit se na snídani do Velké síně.

Jídlo bylo beztak přeceňované!

Mnohem raději ještě setrvá v příjemném polospánku a užije si slunce a tepla toho k němu se tisknoucího těla.

Ospale zabořil obličej do té na jeho rameni odpočívající černovlasé kštice, přitáhl si spícího k sobě ještě o něco těsněji a mimoděk maloval na jeho jemné pokožce malé kroužky.

Rozeznělo se předení a rozvibrovalo přítulné tělo.

Hmm… jako kočka, šlo mu hlavou. Pak ztuhl, všechna ospalost najednou jakoby odvála pryč. Kočka?

Potter!!

Prudce otevřel oči a skutečně… vedle, nebo spíš napůl na něm, ležel Harry Potter, super drzý kočičí mladík a od jeho prvního dne v Bradavicích prokletí jeho existence.

Jen s námahou se Severusovi podařilo zachovat rozvahu. Lépe si nejprve ještě jednou uspořádat myšlenky, než aby se Potter probudil a on by se s ním musel posadit. Ne, že by to skončilo tak jako před dvěma týdny na ošetřovně. Nějak pochyboval, že by trik s čokoládovým koláčem fungoval i napodruhé.

Čím jsem si to vlastně zasloužil, že mi ten kluk teď dělá ještě víc problémů, než před svou přeměnou?

Jak se vůbec dostal do mé ložnice? Jsem si jistý, že jsem ho včera zanechal s jasným příkazem zůstat tam, v obývacím pokoji.

Typické… Chlapec-který-přežil, nepovažuje pochopitelně za nutné dodržovat pravidla jako všichni ostatní.

Severus nakrátko zavřel oči a zhluboka se nadechl. Proč jen měl pocit, že by Albus shledal jeho nepříjemnou situaci nadmíru zábavnou?

No, alespoň že se ten kluk přeměnil zpátky.

Protože ten štěněčí pohled… Potterův „kotěcí pohled“ by pravděpodobně mohl obměkčit dokonce i Krvavého barona a z Protivy udělat ukázkový příklad poddajného malého dušíka.

Unikl mu tichý povzdech, když si vzpomněl na předchozí den a na to, jak ho ten kotěcí pohled přiměl sloužit Potterovi v kočičí podobě několik hodin jako lidský polštář na tulení.

Najednou měl pocit, že by asi bylo lepší, kdyby byl náležitě oblečen, než se Harry probudí, a opatrně se snažil z mladíkova objetí uvolnit.

Ten se v noci napůl vydrápal přes něho, což tento úkol dělalo vším jiným než snadným.

Opatrně se pokusil paži, kterou měl mladík pevně omotanou kolem horní poloviny jeho těla, odlepit a bez toho, aby ho vzbudil, ze sebe sundat dolů, ale sotva že to vypadalo, že by s tím mohl mít úspěch, zamumlal Harry cosi pro něj nesrozumitelného ve spánku a převalil se tak, že se Severus našel s jeho hlavou přitisknutou na své hrudi a jednou jeho nohou hozenou napříč přes ty své.

No skvělé!

Rezignovaně zavřel oči.

Možná prostě ještě chvilku počkám a později to zkusím znovu,‘ pomyslel si, zatímco opět pocítil, že na něj jde malátnost. Vždyť je ještě brzy a pár minut víc nebo míň už nemůže způsobit žádnou škodu.

S tím brzy upadl do pokojného spánku, paži v dřímotě opět ovinutou kolem chlapce vedle sebe a na rtech spokojený úsměv.

Harry se usmál rovněž a propletl své prsty s těmi spícího muže.

Přece to jde!

Ano, klobouk věděl, proč ho chtěl poslat do Zmijozelu.

=^.^=

Jen malé předestření toho, co nás čeká: příští týden bude opět patřit mezi-kapitole; problém je, že je velmi, velmi krátká. Uvažovala jsem, že bych ji sem hodila někdy během týdne, jenže na další kapitoly si stejně budete muset počkat, protože ty nasyslené docházejí a překlad pokračuje hlemýždím tempem. Přeháním, ale nejde to ani tak rychle, jak bych si přála. Takže jen dopředu malé upozornění, že příští týden si asi moc nepočtete...

=^.^=

Další

=^.^=