BAtW 9

15.04.2017 22:41

 

Všechny čtenáře moc a moc zdravím :)

Po delší odmlce mě přepadla chuť opravit pár kapitol a tady jsou. Devátou a desátou opravila Adel (za což jí patří můj VELKÝ DÍK :), jedenáctka/dvanáctka prošla jen mým čtením, takže je pravděpodobné, že tam přinejmenším přetrvávají kostrbaté věty (snad vás nebudou moc mlátit přes oči :) Za tu několika-měsíční pauzu se omlouvám, ale na rovinu přiznávám, že lepší už to se mnou asi nebude. Jsem hrozná osoba.

Přeji vám příjemné počtení ;)

Sit.

 

Kapitola 9 - Právo silnějšího

Orbita Andromedy

Tony se vyhýbal oblastem, kde věděl, že ležela těla. Možná bylo zbabělé nechtít čelit tomu, co se právě stalo, ale bylo mu to fuk. Nevyhnul se jim, jelikož musel jít do kuchyňky, ale v rychlosti jen popadl pár věcí, které vyhlížely poživatelně a láhev s tekutinou, která voněla a vypadala jako voda, aniž by se byť jen letmo podíval na louži krve na podlaze a tělo, které se nacházelo za pultem. Upíjel vodu a pátral přitom po místě, kde by se mohl umýt a vyspat. Našel jeden pokoj, ve kterém stály dvě postele, stůl a spousta skříní. Když se rozhlédl pečlivěji, uviděl i vchod do koupelny. Zdálo se, že sprcha nebyla čistě lidským vynálezem, i když sprchová hlavice a kabinka vypadaly trochu jinak, a regulátory rovněž. Objevil i zrcadlo a jen těžko rozpoznával svůj odraz. Vlasy měl dlouhé, delší než kdykoli předtím, a bradku taky. Nebyla to ani jeho módní bradka, ale plnohodnotný plnovous. Později si bude muset sehnat břitvu nebo nějaké ostří či tak něco, ale teď se o to nestaral. Obličej měl bledý a propadlý, mnohem hubenější a ostřejší, než si pamatoval. Pod očima, které na něj zíraly nazpět sytě hnědou barvou, se mu rýsovaly hluboké tmavé kruhy. Cítil se příliš unavený, příliš ztrhaný, téměř bez života a taky až moc špinavý.

Nejdřív se najedl, ne moc, jen trochu, aby nehladověl. Jedl velmi málo po velmi dlouhou dobu, takže by bylo hloupé, aby se mu teď udělalo špatně z přejedení. Metodicky žvýkal, ať už to bylo cokoli, co jedl, mělo to takovou nijakou chuť. Pak si poprvé za několik měsíců svlékl oblečení. Byl tak zatraceně špinavý, všude, bylo to nechutné. Vykoumal, jak pustit vodu a vyštrachal nějaké mýdlo, opět se zdálo, že šlo o univerzální vynález. Voda vůbec nebyla horká, ale s jeho promrzlými končetinami dělala hotové zázraky. Smývat si zažranou špínu z kůže, z vlasů a vousů byl opravdu dobrý pocit. Vzpomněl si na první sprchování poté, co v Afghánistánu utekl z té jeskyně. Bylo to v americkém vojenském táboře, a cítil se přitom neskutečně, protože voda představovala cosi dobrého a ne nic, co by mu ubližovalo, a prvně se mohl podívat na své jizvy a rány zblízka. Teď to bylo taky neskutečné, ale převážně z jiných důvodů. Jednak díky teplu, které necítil už tak dlouho a taky tomu, že zápach špíny a krve pomalu nahrazovala čistá vůně mýdla a vody. Stejně jako tehdy si i teď prohlížel jizvy, i když jich moc neutržil. Většina se uzdraví a vymizí úplně. Měl pocit, že v životě lepší sprchu nezažil.

Dostali se ven, dokázali to a mířili domů. Jen pro to museli zabít tucet naprostých cizinců… kurva.

Opřel si čelo o kovovou stěnu sprchové kabinky a nechal si teplou vodu dopadat na zadní stranu hlavy a krku. Utišovala mu svaly, jak mu stékala dolů po zádech, a on se mocně, zhluboka nadechl. Ani to nezmírnilo tíseň v jeho hrudi, ani chaos v jeho mysli. Udělal to, souhlasil s tím kvůli útěku.

Kurva, nemohl to ospravedlňovat, neměl by to ospravedlňovat. Bude se na sebe muset dívat do zrcadla a žít s tím. Věděl, že měl protestovat víc, věděl, že měl říct ne, ale ne že by na tom záleželo. Mrtvé to nezajímá. Zasraný Loki s jeho zasranými proslovy. Mrtvé to nezajímá. Ta těla roztroušená po lodi se nestarala o to, že se teď cítil strašně, tak či tak byli mrtví. Loki měl pravdu, i kdyby měl pro to několik dobrých důvodů, jim to bylo jedno. Jen by se díky tomu cítil méně provinile. Kdyby se mu podařilo přijít na to, že to opravdu byli nějací bezcitní vrazi, kteří ostatním dělali ze života peklo, bylo by to pak najednou v pořádku? Ne, zabil a nechal je zabít, aniž by cokoliv věděl, i kdyby vyšlo najevo, že to byla nějaká monstra, nezměnilo by to nic na volbě, kterou udělal. Jen by se krmil otřepanými frázemi, aby se cítil líp.

Protože jaká byla pravda? Že byl vyděšený, vyděšený z návratu zpátky, z opětovného zajetí, z toho, že bude znovu vydaný na milost ostatním. Loki to řekl správně. Nebyl ochotný podstoupit to riziko. Vůbec nebyl ochotný. Bylo to buď tohle, nebo riskovat tamto, a on neměl žádnou jinou… ne, mrtvé to nezajímá. A nějaký hlas v jeho hlavě, doopravdy protivný hlas, který mu trochu připomínal Stevea Rogerse, mu řekl, že lepší člověk by raději zemřel, než zabil z takových sobeckých důvodů, že lepší člověk by se tak nerozhodl. Ale on nebyl lepší člověk, takže neměl jinou možnost. Říkávali mu, že nebyl tím, kdo by přinášel oběti, ale on jim dokázal opak tenkrát a nyní to dokázal znovu, jen tím nejhorším způsobem. Dobře, oběť už přinesl, jen neobětoval sebe. Chtěl žít a chtěl se dostat pryč. Byla to volba a on s ní bude muset žít. Bude muset pamatovat, co to stálo dostat se pryč z toho místa, jakou cenu byl ochoten zaplatit. Co byl ochoten udělat, aby přežil.

Nikdy by si nepomyslel, že je toho schopný. Ale změnil se, když utekl z té jeskyně, vidět své zbraně, trpět v té jeskyni, ten šrapnel v jeho srdci, obloukový reaktor a Yinsenovy prázdné mrtvé oči ho změnily v někoho jiného. Bylo pošetilé si myslet, že po tomhle útěku zůstane stejný, že ho to nezmění. Tentokrát ho provázely Lokiho pronikavé zelené oči, klidný zlověstný hlas a drsné pravdy, a ne Yinsenova moudrá trpělivá slova a jemné vedení. Jeskyně ho udělala lepším, přiměla ho chtít dělat něco lepšího, přiměla ho, aby zhodnotil svůj život a škodu, kterou nadělal, a dala mu nový smysl. Co s ním udělalo tohle? V co ho změnilo tohle?

Udeřil pěstí do zdi, tvrdě, bolelo to, ale bolelo ho celé tělo, takže v tom neviděl rozdíl. Udeřil tedy znovu a znovu, dokud nepocítil štípání nové rány a po kloubech mu nestékala krev. Ztěžka a zrychleně dýchal, ale po pár okamžicích veškerá energie z jeho těla opadla a on se sesunul na dno sprchového koutu. Až po nějaké chvíli si uvědomil, že pláče, že mu z úst unikají velké, zlomené vzlyky. Uplynulé měsíce, vězení, bolest, hlad, strach, poslední dny strávené v zimě jen chůzí vpřed ve tmě, a konečně poslední hodiny, které na něj právě dopadly. Loki tam teď nebyl, aby ho viděl. Aby na něj shlížel s odporem, a vysmíval se jeho slabosti. Právě teď se nemusel držet zpátky a teplá voda stejně ty slzy odplaví. Bolelo to, tolik věcí bolelo, ale zároveň se mu z hrudi zvedlo něco těžkého.

Mrtvé to nezajímá, ale on se chtěl jenom vrátit domů.

ooOoo

Nakonec se sebral a vyšel z koupelny. Cítil se otupělý. Jako kdyby všechny emoce, které v sobě dusil v minulých měsících, se z něj konečně vyvalily a zanechaly ho prázdného. Chtěl do sebe natlačit trochu víc jídla, ale s jistotou věděl, že by to jen vyzvrátil, takže se vydal hledat nějaké čisté oblečení. Otevíral skříně jednu po druhé, nejprve našel nářadí, něco z toho se zdálo dost jednoduché, jako šroubováky s různými konci, francouzské klíče neznámých tvarů, ale většinou šlo o věci, které nikdy předtím neviděl. Zmáhala ho příliš velká únava na to, aby se u něj rozhořela zvědavost, takže ty dveře znovu zavřel a pokračoval v hledání. Objevil také zbraně, hlavně malé pistole. Pak konečně narazil na nějaké šaty. Trochu moc velké na jeho postavu, ale byly čisté a pro teď budou muset stačit. Stejně měl v plánu jít spát. Popadl nějaké kalhoty a zavázal si je u pasu páskem, aby z něj nespadly a přes hlavu si přetáhl velké tílko. Určitě vypadal směšně, ale nestaral se o to.

Prostě jen přešel k posteli a sesunul se na ni. Spal na podlaze bůhví jak dlouho, takže mít postel se opět zdálo celkem neskutečné. Nechal světla zapnutá, protože tmy měl plné zuby. Byl příliš utahaný, než aby o tom přemýšlel, a usnul během okamžiku, vyčerpání nakonec zapůsobilo.

Nevěděl, jak dlouho spal, ale když se probudil, pořád byl unavený. Jak se dalo očekávat. Mohl být vyčerpaný, ale sny měl stále neklidné. Ležet na posteli mu připadalo cizí, prostředí bylo neznámé a v hloubi duše byl nejspíš pořád ostražitý kvůli tomu, že ještě nebyli dost daleko, že je znenadání Jiný a jeho muži napadnou a odvlečou je zpátky. Takže ne, moc se nevyspal. Nemohl. Chvíli mu trvalo sesbírat myšlenky a vzpomenout si, kde přesně byl. Posadil se a promnul si oči. Chtěl vstát a vypít trochu víc vody a možná zkusit znovu jíst. Rozhlédl se po místnosti a málem dostal infarkt.

„Do prdele, co tady děláš?“ vybuchl. Loki seděl na podlaze mezi oběma lůžky. Taky se někdy v mezičase umyl, měl na sobě kalhoty, ale byl bos a bez košile. Zády se opíral o zeď, ruce mu spočívaly na ohnutých kolenech. Tuhle pozici teď Tony velmi dobře znal, Loki si vždycky sedával takhle.

„A proč jsi sakra bez košile?“ uhodil na něj znovu.

„Bylo by poněkud obtížné cokoliv si obléknout, když mám tohle,“ odvětil a pozvedl spoutané ruce. Jasně. „Musel jsem ze sebe své předchozí oblečení strhat, jen abych ho sundal.“

„Fajn. Co tady děláš?“

„Nebylo by… uhm… vhodné zůstávat od sebe příliš daleko… pro případ, že nás někdo dostihne. Nebo bychom byli napadeni.“

„Dobře,“ Tony se zamračil. Loki se nedíval na něj, nýbrž civěl před sebe zdánlivě na nic. Tony si ho chvíli upřeně prohlížel, pak poznal ten pohled v jeho očích, pronásledovaný obezřetný pohled, který viděl mnohokrát v zrcadle. Téměř vždycky to znamenalo jednu věc; noční můry.

„Potíže se spaním?“

„Je lepší, když někdo vždy drží stráž, pro případ…“

„Ne, poslouchej, já to chápu.“

„Chápeš co?“ odsekávaný tón Lokiho hlasu rovněž naznačoval výbušný vztek jen těsně pod povrchem. Fajn, že konečně uměl zachytit tyhle sotva patrné nuance v jeho hlase. Zlepšoval se v odhadu, zda bude Loki jen nadávat, prskat nebo se ho doopravdy pokusí uškrtit.

„Je to tou postelí,“ prohlásil po dlouhé odmlce. Loki se zamračil a konečně na něj pohlédl. „Je příliš měkká,“ pokračoval Tony. „Spali jsme na tý zatraceně příšerný podlaze tak dlouho, že jsme si na ni zvykli. Pitomá postel se teď prostě zdá bejt divná, že je těžký spát. Se mnou je to stejný.“

Loki se na něj ještě chvíli díval.

„Ano,“ potvrdil tiše a pak odvrátil zrak. Trochu se posunul, aby se u zdi ještě víc uvelebil, pouta zacinkala. „Je to postelí.“

„Jo,“ souhlasil Tony. „Pitomá postel.“ Pořád sledoval boha, jak tam tak seděl na té podlaze. Jeho mysl se zbavila posledních stop spánku a začala opět pracovat běžnou rychlostí.

Dobře tedy. Vstal z postele a přešel místnost k jedné ze skříní. Otevřel dveře a začal hledat. Poté sebral několik věcí, vrátil se k Lokimu a posadil se na zem vedle něj.

„Dej mi ruce,“ vyzval ho. Loki se k němu znovu otočil, pořád se mračil. Tony mu ukázal několik nástrojů, které sebral ze skříně. Na Lokiho tváři svitlo uvědomění a zvedl ruce, aby se Tony mohl podívat na okovy.

„Najednou mi věříš?“ zeptal se a Tony si odfrkl.

„Nevěřím ti, ani co by se za nehet vešlo,“ řekl. Prozkoumával pouta ze všech stran, aby zjistil, jak mechanismus zámku funguje. Výmluvné ticho bylo jedinou odpovědí, kterou dostal, takže Tony mluvil dál. „Věc se má tak, muflone. To všechno, o čem jsme mluvili? Vzít to domů delší oklikou, udělat několik zastávek, vykoumat všecko o lodi, to znamená jednu věc; že spolu zůstaneme trčet o trochu dýl.“ Konečně našel, kde by se pouta měla otevírat, takže měl kde začít s jejich rozebíráním.

„Vím, že už jsi říkal, že mě potřebuješ naživu, ale ty mě potřebuješ víc než jen živého.“

„Myslíš?“ zeptal se bůh.

„Jo, oprav mě, jestli se pletu, ale nemohl jsem si nevšimnout, že nemáš absolutně žádnou představu, jak řídit tuhle loď,“ vzhlédl k Lokimu. „Je to tak?“ Loki jen přimhouřil oči, ale neřekl nic.

„Myslel jsem si to,“ poznamenal Tony a vrátil se k práci. „Takže mě potřebuješ na víc, než jen abych ti dělal živý štít. Protože jo, chápu to, oni mě chtějí živého, ale tebe moc ne. Bylo od začátku jasný, proč’s mě chtěl s sebou, i potom, co jsem ti pomohl vyřídit stráže a dostat se z vězení. To je důvod, proč jsem z tebe nechtěl sundat tyhle malé doplňky.“

„Tak co se změnilo?“

„Změnilo se to, že mě potřebuješ kvůli lodi.“

„Mohl bych na to přijít sám.“

„Jistě,“ pokrčil Tony rameny a pak se znovu zadíval na boha. „Ale jsi ochotný to riskovat?“

Způsob, jakým se Lokiho oči opět zúžily, vypovídal o tom, že mu neuniklo, že mu Tony vrátil jeho vlastní slova.

„Takže,“ pokračoval Tony. „Ztvrdneme spolu na dlouhou dobu a je dobrý vědět, že mě přitom nezabiješ a vůbec, budeme muset krapet víc spolupracovat, pokud se někdy chceme dostat zpátky na Zemi. Stíháš mě?“

„Ano.“

„Dobře. Teď mě nechápej špatně, pořád tak nějak nenávidím tvoje vnitřnosti… hodně. Ta celosvětová nadvláda nebylo nic, co by se mi líbilo. Zabil‘s Coulsona, to mě obzvlášť dožralo,“ na to zakroutil pouty, až Loki zasyčel. „Moje chyba, je to složitý zámek… a taky použít moji věž k otevření svýho malýho portálu… to bylo vyloženě urážlivý na osobní úrovni.“

„Kam tím směřuješ?“ zeptal se Loki.

„Jde mi o to, že tě nemám rád a ty očividně nemáš rád mě, ale musíme spolupracovat. Mluvím o týmovém druhu spolupráce, efektivní, ne zdráhavé, ne spát s jedním okem otevřeným, abys mě nebodl do zad.“

„Příměří?“ zeptal se Loki s nádechem překvapení v hlase.

„Raději bych tomu říkal obchodní ujednání. Ty mě potřebuješ, ale vzhledem k tomu, že já nevím o téhle části vesmíru nic a ani nemluvím zdejším jazykem, potřebuju tě stejně tak.“

Nadechl se, než pokračoval. „A aby to fungovalo, musíme věřit jeden druhému… aspoň do určité míry, aspoň dokud nedosáhneme našeho cíle.“

„Takže tímhle projevuješ důvěru?“ zeptal se Loki.

„Ne, tímhle ti dávám výhodu pochybnosti. Tímhle věřím, že si uvědomíš, že mám pravdu a co říkám, dává smysl. A tímhle dělám první krok,“ řekl a pak se zámek konečně s cvaknutím otevřel. „Protože ty očividně nechceš být tím, kdo to udělá,“ dokončil. Sundal pouta z Lokiho zápěstí. Bledá kůže pod nimi byla pohmožděná a zkrvavená. Tony nečekal, až Loki něco řekne, jen uchopil jeho druhou ruku a začal otevírat druhý zámek.

Netrvalo to tak dlouho, protože teď věděl, jak mechanismus funguje. Oba zůstávali zticha, zatímco Tony pracoval. Když mohl konečně sejmout pouta, znovu se na boha zadíval.

„No… tohle bylo vlažný. Čekal jsem přinejmenším nějakej ohňostroj,“ prohodil, když nechal nástroje dopadnout na svou postel.

„Jsem vyčerpaný. Magie je velmi energeticky náročná. Potřebuji získat zpět svou sílu, než budu moct seslat nějaká kouzla.“

„Okej, to je dobrý vědět, podvyživení bohové nemohou vrhat ohnivé koule.“

„Nemohu vrhat ohnivé koule tak či tak,“ poznamenal Loki. „Není to ten druh elementární magie, se kterým jsem obeznámen.“

„To je ještě lepší vědět,“ odpověděl Tony.

Pak seděli okamžik v tichosti.

„Myslíš, že dokážeš spát?“ zeptal se Tony.

„Ne.“

„Ani já ne,“ podotkl.

„Starku.“

„Ano?“

„Nevrátím se,“ řekl Loki. „Nemůžu, nechci. Takže pokud nás nějak najdou, nenechám je, aby mě dostali. Už ne. Už nikdy.“ Tony se dál díval na boha, který zase zíral před sebe. „Takže pokud nás najdou, udělám cokoli, naprosto cokoli, abych se od nich dostal pryč. Bude mi jedno, co to bude stát, nevrátím se tam zpátky.“

Tony chvíli přemýšlel o tom, co to znamenalo, a pochopil, že Loki se chtěl stejně tak zoufale, dostat pryč od jejich vězení a jejich věznitelů stejně jako on. Oni se nevrátí, bez ohledu na cokoli. Toliko bylo jasné.

„Nevrátíme se,“ potvrdil mu Tony a myslel to vážně.

 

ooOoo

Další

ooOoo