BAtW 52

13.05.2021 19:02

 

Zdravím vás, čtenářstvo!

Přiznám se, že nevím, jak úvodní slovo začít… zas po takové době. Život trochu odbočil od překládání a je těžké se urvat a věnovat se takovému žroutu času :) Budu ale smýšlet pozitivně a doufat, že další kapitolou potěším aspoň někoho. Zatím ji sem dávám neobetovanou, ale snad vám udělá radost.

Příjemné počtení a opatrujte se.

Sit.

 

 

Kapitola 52 – Laufeyson

Galaxie Mléčná dráha

Soustava Tilnast

Planeta Sarka

 

Jejich den začal celkem dobře. Jediná věc, která Tonyho doopravdy štvala, byla, jak nepříjemně užitečné bylo mít kolem Hatcheta. Neustále vypomáhal, prevít jeden. Tony by byl raději, kdyby měl pro nepřátelství víc důvodů, ale kromě Hatchetova přístupu a iritující osobnosti neměl proč být na něj naštvaný. Prozatím. Slíbil Lokimu, že nebude zasahovat, že ho nechá, ať si s elfem těch pár dní poradí, než se ukáže, jestli prošel nebo selhal v Lokiho testu upřímnosti. Na jednu stranu chtěl, aby selhal, protože ten chlap byl vážně příliš podezřelý, než aby jednoduše přiznal, kdo do pekla ho za Lokim poslal. Kdyby mlčel, měli by důvod jeho zadek jednoduše vykopnout a znovu se o něm nezmiňovat. Ale zároveň nechtěl, aby selhal. Protože se vším, k čemu se Loki otočil zády, jeho problémům s rodinou, bylo by na prd, kdyby ho jeho přítel zradil taky. Tony opravdu-opravdu neměl toho chlápka rád, ale byl první osobou z Lokiho minulosti, která v bohovi nepodněcovala nějakou formu vražedného hněvu. Byla by to ta nejodpornější věc vůbec, kdyby doufal, že Loki ztratí jednoho z posledních přátel, které měl z dřívějška.

Takže ano, Hatcheta stranou, měli fajn den. Dokud do jejich doku nenapochodovala skupina pěti chlápků – co vypadali jako ozbrojení vojáci. Jeho mysl okamžitě křičela „Nebezpečí, Wille Robinsone, nebezpečí!“ a celý se napjal, jak se otáčel směrem k nim. Venku s ním zůstala jenom Juyu, když se k nim přiblížili a Tony si nebyl jistý, jestli zavolat Dronga a Bee. Byli blízko, nejspíš by i slyšeli, kdyby zakřičel. Rozhodl se to prozatím nedělat, doufaje, že vyřeší vše, oč šlo, jen slovy.

„Jen zůstaň zticha, dobře?“ pohlédl na Juyu a dívka na oplátku pevně přikývla.

Když se ti muži před nimi zastavili, nasadil jeden ze svých nejvíce okouzlujících úsměvů, které používal na tiskovkách.

„Jak vám mohu pomoci?“ zeptal se.

„Vy jste zodpovědný za tuto kosmickou loď?“ zeptal se vůdce.

„Ano, to jsem,“ odpověděl Tony bez zaváhání.

„Já jsem Ulcan, tohle je rutinní prohlídka a podle Zákona Rady #5 vás žádám o spolupráci, zatímco prohledáme vaši loď, zda na ní není přítomna nepřátelská forma života.“

„Tady nenajdete žádné nepřátelství,“ ujistil je Tony s úsměvem. „To vám můžu říct rovnou. Jsme jen neškodní obchodníci.“

Vůdce mu věnoval pohled, který jasně říkal, že tyhle fráze slyšel už stokrát předtím.

„Vaší spolupráce si ceníme,“ odvětil. „Nemělo by to trvat dlouho, a pokud neukrýváte DireWraithy, Gramosiany, Kodabaky, Chitauri, Skrully, Yirbeky, Ul’lula’ny nebo Solony, neměl by tu být žádný problém.“

Tony nikdy nebyl pyšnější na svou pokerovou tvář a na to, že jeho úsměv nezakolísal, když uslyšel slovo „Skrull“. Byl také nesmírně rád, že jim Juyu nerozuměla. Neuměla moc dobře skrývat své reakce. Mysl mu okamžitě začala uhánět míli za minutu, takže promluvil dřív, než o tom stačil vůbec zapřemýšlet.

„Páni. To je hodně nepřátelských ras. Jsem v téhle části galaxie tak trochu nový. Měl bych si dělat starosti ohledně toho, jaká bychom měli učinit opatření? Jsou tu soustavy, kterým bychom se měli vyhnout? Chci říct, jsou některé z těhle útočících lodí tady kolem nebo tak něco?“

Jediná věc, kterou dokázal vymyslet, bylo zdržovat je, než vymyslí něco lepšího. Aspoň že Ulcan vypadal, jako by byl ochotný mu vyhovět.

„Není třeba se znepokojovat,“ řekl. „Většina těchto ras obývá galaxii Andromedu a je nepravděpodobné, že by se k nám přiblížily, ale někteří z nich mají dovednosti, které se dají využít k infiltraci. Ani vy se nemusíte obávat, že vás napadnou, obchodní lodě nejsou pravděpodobné cíle.“

„Ale vy přece taky pravidelně hlídkujete v docích, ne?“ zeptal se Tony. Potřeboval víc času, tolik kolik to půjde. Loki se ještě nevrátil, takže nemohl jednoduše vzlétnout a vzít odtud roha.

„Městská stráž zajišťuje bezpečnost všech našich rezidentů a návštěvníků,“ odpověděl muž. „Nemusíte se bát. Na ulicích je jen obvyklé množství nebezpečí, ale to se dá ve velkých městech čekat.“

„To je skvělé!“ usmál se znovu Tony, a ujistil se, že řeč jeho těla působí otevřeně a srdečně. Jestli ho začnou podezřívat kvůli jeho mnoha otázkám, tak budou hluboko ve sračkách. No, už byli v hlubokých sračkách, ale velice brzy by se to mohlo zhoršit. „Cítím se mnohem bezpečněji, když vidím vaši sebejistotu v této věci. Chci říct, že jste očividně profesionálové a hádám, že to není snadné s množstvím doků, které musíte prohledat. Doufám, že vás chlapy nenutí dělat všechnu práci. Navštívil jsem jiné planety, kde byli strážní jako vy úplně přepracovaní. Chci říct, že tam byla tak hrstka mužů na celé zařízení. Dokážete si představit, o jaký druh bezpečnosti šlo. Rozhodně jsem se necítil bezpečně, ne jako teď. Ale doufám, že vás je tady víc a že v tomhle městě nedochází k tak hroznému nepřiměřenému pracovnímu vytížení. Někteří pitomci na vysokých místech si vždycky neuvědomí, že hoši jako vy dělají nejtěžší práci, udržují klid, že? To je to nejtěžší, to je to, co přináší zisk, nemám pravdu? A pak vám jednoduše peníze upírají, když vy udržujete podnikání v chodu. Kdo se stará o nějakého korporačního úředníka, když doky a město nejsou dost bezpečné na přistání? Bezpečnost, to je to, co přiměje obchodníky přistát. Ale kdo dostává víc zaplaceno za svoji práci? Ti idioti nahoře ve svých kancelářích.“

„Jo, to mi povídejte,“ zamumlal jeden z hochů vzadu. Vůdce po něm střelil pohledem, ale on jen pokrčil rameny. Tony si vůbec nepamatoval, kdo byl ten odborář, který na něj kdysi na Zemi hartusil něco takového, ale byl rád, že si něco z toho zapamatoval, i když neměl tušení, proč o tom začal mluvit. Jen věděl, že musí pořád mluvit.

„Že jo? Že jo?“ kýval mu Tony s nadšením. „Hned jsem věděl, že budete chápat, o čem mluvím. Takže jsem chtěl jenom vědět, jestli něco z těch sraček, co jsem viděl na jiných planetách, se děje i tady. Chci říct, že už jsem zahlédl pár podezřele vyhlížejících lidí mimo doky, tak jsem chtěl zkrátka vědět, jaká je tu bezpečnost. A--“

„I když je tohle všechno velmi fascinující,“ přerušil ho Ulcan. „Musíme navštívit i jiná místa. Nejprve potřebujeme, abyste nám zodpověděl pár otázek.“

„Samozřejmě, ano. Nechci vás zdržovat, rozhodně ne. Jen se ptejte. Ze všech sil se je budu snažit zodpovědět.“

Co měl sakra dělat? Tihle hoši jen tak neodejdou. Plus vůdce nevypadal jako by byl ochotný smířit se s dalšími kecy. Nereagovali na Juyu, takže si nevšimli, kým byla. Měli nějakou možnost, jak si to ověřit? Vzpomněl si na obojky, které na sobě dívky měly, když se prvně setkali, takže ta technologie v nějaké formě existovala. Měli tihle kluci něco takového? Neměl tušení.

„Předchozí navštívené galaxie?“ zeptal se Ulcan.

„Uh, Fornax a Draco,“ odpověděl. Jo, rozhodně nebude zmiňovat Andromedu. Ani náhodou. A přišli ze směru galaxie Draco, takže by bylo hloupé ji nezmínit.

„Velikost posádky?“ zeptal se pak.

„Pět,“ sdělil Tony. „Malá posádka, je to spíš rodina.“

„Původ posádky?“

„Jsme místní, svým způsobem. A tím samozřejmě myslím galaxii. Tuhle galaxii. A Fornax. Jeden člen je z Fornaxu.“ Protože neměl ponětí, jestli by někdo rozpoznal Drongovu rasu, takže bylo lepší držet se pravdy, co nejvíc to půjde. Vůdce na něj kývl.

Kde byl k čertu Loki? Tony si nevzpomínal, v kolik slíbil, že se vrátí. Měl zpoždění? Byl na cestě zpátky? Tohle bylo tak na hovno. Pořád neměl tušení, co dělat, pokud se tihle hoši rozhodnou podívat do lodi. Jistě že s nimi mohl bojovat, ale pak co?

Ulcan podle všeho pro teď se svými otázkami skončil.

„Teď jen potřebujeme--“

„Hej chlapi, co se tu děje?“ Tony a strážní se otočili. Byl to Hatchet, kdo na ně zakřičel, ale Loki ho těsně následoval. Tony si chtěl úlevně vydechnout, ale nechtěl prozradit, že je nervózní. Tak jen dál udržoval svou uvolněnou masku. Jestli se něco semele, můžou odsud jednoduše vypadnout. Doufejme.

ooOoo

Tonymu neušel způsob, jakým se Loki postavil mezi Juyu a stráže, a protože normálně nebyl tak ochranářský, Tony předpokládal, že měl nějakou představu o tom, co se děje. Hatchet zaujal pozici nejblíž strážím, aniž by jim blokoval výhled, protože to by bylo příliš nápadné.

„Hej, 6. oddíl, že jo?“ zeptal se Hatchet s pohledem upřeným na strážné. „Tak co má tohle být?“

„Rutinní kontrola,“ odpověděl Ulcan.

Hatchet si odfrkl. „Opravdu? Ze všech míst zrovna tady? Byl to Vismio, musel to být Vismio. Žiju tady, víte a tohle jsou moji přátelé, obchoduju s nimi už roky. Není na nich absolutně nic podezřelého a jen proto, že s nima zeDat nemohl vyjebat, nemají právo poslat--“

„Nikdo nás neposlal,“ přerušil ho Ulcan. „Tohle je rutinní postup, kterým si musí projít každý nový návštěvník.“

„No, pak je to zbytečné, protože oni nejsou noví. Obchoduju s nimi už dlouho. Prošli celou řadou kontrol v nedalekých hvězdných soustavách. A vy víte, že jsou to doky Milsyské Korporace, co se hemží nežádoucími lidmi. Proč ztrácíte svůj čas tady?“

„Právě řekl, že je v téhle části galaxie nový,“ kývl Ulcan na Tonyho a och sakra, opravdu? Jestli ho tohle kousne do zadku…

Hatcheta to nevyvedlo z konceptu a s pokrčením ramen odpověděl. „Jo, on je, ale ostatní ne,“ řekl.

„Dobrá tedy,“ pronesl muž a vytáhl ze svého pouzdra neobvykle vyhlížející zbraň. Tony ani neměl čas se napnout, když na něj vystřelil. Nedokázal se uhnout a uniknout z cesty jasného záblesku žlutého paprsku. Jenom čekal, až ucítí bolest a okamžitě se chytil za hruď.

Nebolelo to. Jen mu do kůže pronikl divný pocit chladu. Způsobilo to, že klopýtl a hlasitě zaklel, jak ztěžka oddechoval.

„Co to kurva bylo?“ zařval na strážného. Když se zase napřímil, viděl, že Hatchet byl pořád na stejném místě, ale Loki stál mnohem blíž, na tváři šokovaný výraz. Taky si musel myslet, že Tonyho vážně střelili. Juyu měla v ruce zbraň a mračila se na stráže. Nic neřekla, zůstávala zticha, jak jí bylo řečeno, ale oči měla rozzlobené a plné otázek. Tony na ni zavrtěl hlavou.

Studené brnění v jeho hrudi neustávalo, bylo to zatraceně nepříjemné.

„Hej, na něco jsem se vás ptal!“ mračil se na Ulcana. „Proč jste mě sakra střelil, huh?“

Strážný se zdál neohromený jeho hněvem, což Tonyho jen ještě víc naštvalo.

„Jak jsem předtím řekl, někteří z našich nepřátel mají určité dovednosti. Jednou z nich je změna jejich vzhledu. Máme své způsoby, jak odhalit měňavce,“ vysvětlil, když zvedl zbraň. „Zdá se, že jste testem prošel.“

„Jo, nejsem zatracenej kožoměnec, mohl jsem vám to říct,“ zamračil se Tony o něco víc a třel si stále brnící kůži. Pak se podíval na Lokiho. Jeho oči byly lehce rozšířené, i když to bylo sotva patrné. Tony cítil totéž. Jestli tihle sráči vystřelí na Juyu, budou se odtud muset sakra rychle dostat pryč.

„Dobře, zkontrolovali jste je a pobavili se, teď přestaňte obtěžovat mé obchodní partnery,“ vyzval je Hatchet. „Vážně, měli byste být v Milsyských docích.“

Vůdce napřímil ramena a s hlubokým zamračením přistoupil k Hatchetovi. Byl o něco menší než elf, ale nezdálo se, že by si z toho něco dělal.

„Nemáte žádnou pravomoc mi říkat, které doky bych měl kontrolovat,“ odvětil. „Takže udělám svou práci tady a vy budete zticha. Teď ustupte stranou.“

Hatchetův postoj se okamžitě trochu změnil, svaly se mu napjaly, jak se narovnal. Ale nepohnul se, jen dál shlížel dolů na strážného. Tohle jim moc nepomůže. Loki opatrně pozoroval strážné, když se znovu pohnul, aby blokoval Juyu.

„Hatchete,“ promluvil Loki tiše. Elf se na něj podíval, vyčkával. Správně, čekal, až mu Loki řekne, co dělat, možná, rozhodně to tak vypadalo. Loki natáhl ruku, sklouzl si prstem přes spánek a uhladil si pramen vlasů za ucho. Vypadalo to jako velmi přirozený, nevinný pohyb, ale Loki si nikdy nehrál s vlasy, zvláště ne když byl ve stavu pohotovosti.

Jen Ulcan podle všeho začínal být unavený zdržováním. Zatlačil Hatcheta do ramene a znovu pozvedl tu stupidní zbraň.

Tonymu dech uvízl v krku, ale trochu se uvolnil, když výstřel zasáhl Lokiho místo Juyu. Loki vůbec nevypadal, že by se mu ulevilo, ale Tony si vzpomínal na pocit chladu, který se v něm rozprostřel poté, co dostal zásah, takže možná i Loki potřeboval chvíli na to, aby se mohl sebrat.

Očima zachytil něco jasného a fialového, tak se otočil zpátky k Hatchetovi a strážím. Elfovy ruce zářily. Pulzující, palčivá energie mu pokrývala prsty a na moment si Tony pomyslel, že to byly ty samé energetické paprsky, jaké viděl Lokiho používat kdysi dávno, v jeho věži, když všechno tohle začalo.

Ale neměl čas to sledovat, protože Loki najednou začal dýchat hlasitě a rychle. Tony se pohnul dřív, než si vůbec uvědomil, co vidí. Loki byl trochu nahrbený. Několik dlouhých pramenů mu přepadlo dopředu a skrylo jeho tvář. Jeho dýchání bylo příliš drsné a Tony okamžitě cítil, jak v reakci na to mu hruď svírají první nitky paniky. Pak si konečně všiml; Lokimu zmodraly ruce.

Nebyly pobledlé a šedavě zbarvené, jako kůže místních, ale tmavě a sytě safírově modré. Loki zíral na svoje ruce, těžce lapal po dechu a napínal své dlouhé prsty.

„Loki?“ Tony poplašeně zavolal jeho jméno, chtěl se k němu natáhnout, aby ho zkontroloval, ale Loki vypadal tak otřeseně, že ho to v půli cesty zastavilo. Neviděl Lokimu do obličeje, vlasy mu v tom překážely, ale viděl, jak se mu ta modrá barva plížila ke krku, pomalu pokrývala každý centimetr jeho bledé kůže. Spolu s ní se objevily vyvýšené linie, které na první pohled vypadaly jako jizvy, ale byly příliš jemné a hladké, aby se za ně daly zaměnit.

„Hatchete, pospěš!“ vyštěkl Loki.

„Dělám na tom,“ zvolal elf. Tony vzhlédl a nebyl si jistý, co viděl. Pryč byla ta fialová energie obklopující Hatchetovy ruce, ale místo ní se objevila průsvitná fialová mlha. Ulcan a ostatní strážní se zmateně rozhlíželi kolem, zírali na nic s uvolněně prázdnými výrazy. Tony absolutně neměl tušení, co to prováděl. No, věděl, že šlo o magii, ale mimo to mu to zrovna teď bylo upřímně úplně u prdele. Chtěl je pryč a chtěl zjistit, co se stalo Lokimu.

„Co chceš, abych--“ Hatchet se ohlédl a náhle se zarazil, prudce se nadechl. Dobře, takže byl stejně šokovaný jako Tony, takže tohle nebylo normální. Co to potom sakra bylo?

„Prostě je dostaň pryč,“ procedil Loki a pořád nezvedl hlavu. Jen dál zíral na své ruce. Celé tělo měl křečovitě napjaté; každý sval v tenzi a Tony mu pořád neviděl do tváře. Tony byl vyděšený, byl hrozně vyděšený. Měl Loki bolesti? Byl zraněný? Co měl Tony dělat? Co uděláte, když lidi najednou zmodrají? Opravdu se ho chtěl dotknout, ale celé Lokiho tělo bylo naprosto uzavřené, doslova křičelo, jak moc by byl dotek nevítaný.

„Kožoměnci, ale ne nepřátelští,“ řekl pomalu a vyrovnaně Hatchet.

Tony se na ně znovu podíval a uviděl, jak fialová mlha pomalu mizela. Ulcan zamrkal a zastrčil pistoli, pak se natáhl k malému trojúhelníku na svém rameni.

„Tady Ulcan z 6. oddílu. Kožoměnci, ale ne nepřátelští, dok je čistý. Přesuneme se k doku 18,“ nahlásil. „Děkuji za spolupráci,“ řekl jim, pak se otočil a odešel, zbylí čtyři ho beze slova následovali.

Normálně by si Tony docela dělal starosti, pokud šlo o tenhle malý Jedi trik s myslí, kterého byl právě svědkem, ale právě teď měl větší problémy.

Jenže Loki, jakmile se k nim strážci otočili zády, doslova zaběhl do lodi, aniž by něco řekl.

„Loki!“ volal, ale bůh se nezastavil ani na okamžik. „Juyu, uzavři loď,“ křikl a běžel za ním.

ooOoo

Drongo se snažil zeptat, co se děje, když kolem něj Tony běžel, ale Tony zakřičel rychlé „Později!“ a běžel dál. Zatraceně, Loki byl rychlý. Pravděpodobně běžel k jejich pokoji. Byl zmatený, neměl absolutně žádné tušení, co se děje. Byl jenom rád, že se Loki rozhodl běžet do lodi a ne pryč od ní. Pravděpodobně chtěl být chvíli z dohledu. Ale Tony mu to nemohl dovolit, ne teď.

„Nech mě jít,“ slyšel Lokiho tiše mluvit a přimělo ho to v koridoru zpomalit. „Malá Bee, prosím!“

Zrychlil se mu dech, když zatočil za roh a přivítal ho pohled na Bee – v její skrullské podobě – jak drží Lokiho za pas. Loki byl samozřejmě pořád úplně modrý.

„Vidím, že tě chytila,“ poznamenal a Lokiho hlava hned vyskočila. Červené. Červené oči. Loki se téměř okamžitě odvrátil, ale Tony to už viděl. Ne stejně červené jako v případě Bee. Měl hluboké karmínové duhovky obklopené světlejším odstínem červené, jen zorničky měl černé.

Tony šel blíž, jeho dýchání se hned trochu zklidnilo. Nestačil se ani podivit tomu, že Bee se někoho ochotně dotýkala, protože Loki pořád vypadal neuvěřitelně našponovaně. Jediný důvod, proč stál klidně, byl ten, že by musel použít sílu, aby Bee odpáčil pryč. Vyrovnaně na něj hleděla, červené oči soustředěné a ostré.

Když se Tony natáhl, Loki se odtáhl a vyhnul se jeho dotyku. Tony polkl a pevně potlačil bodnutí, které v reakci na to pocítil v žaludku.

„No tak Loki. Mluv se mnou,“ požádal ho. Nedokázal toho moc vymyslet. Ať už ta zatracená zbraň fungovala jakkoli, očividně ji používali na kožoměnce. To opravdu nenechávalo moc možností, proč by se jinak díval na modrou kůži. Její účinky také očividně ještě nepominuly.

„Takhle doopravdy vypadáš?“ zeptal se. Loki zatnul čelist, nadechl se, aby se uklidnil a přikývl. „Tohle jsi mi nechtěl říct,“ dovtípil se pak Tony. Ve skutečnosti to nebyla otázka, ale Loki stejně přikývl.

Tony věděl, že tohle bylo ono, ta věc s adopcí, kterou zmiňoval Thor. Tohle byl původ všeho, věc, která to všechno začala. Tohle byl důvod, proč Loki odmítal nazývat je svou rodinou. Tohle nebyla jen otázka pokrevního příbuzenství. Loki byl úplně jiná rasa. Ale ne, to taky nebylo všechno. Tohle byla královská rodina. Věci musely být mnohem komplikovanější než tohle. Jeho mozek začal opět uhánět. Spojoval dohromady všechno, co věděl o tom, co se stalo v Ásgardu, co věděl o Thorovi, Odinovi a Frizze. Všechny ty věci, které mu Loki řekl o Ásích a své vlastní minulosti. Nebylo toho moc, ale Tony vždycky věnoval pozornost každému útržku informací. Loki nebyl sdílný, když přišlo na tohle, takže bylo těžké poskládat si všechny kousky dohromady. Musel si přidat svá vlastní pozorování do rovnice a všechny ty drobnosti, které se o Lokim za ty roky naučil.

Najednou to zapadlo, metaforická žárovka nad jeho hlavou se rozsvítila, když si vzpomněl; Odin, válečný štváč, mazaný král a všechny jeho ukradené poklady.

„Jsi ten princ, kterého vzal?“ zeptal se. V Lokiho příběhu figurovali dva princové a jedna princezna. Frigga a Frey byli první, o kterých mluvil, sourozenci vzatí z Vanaheimu. Pak jeden princ, kterého Odin vzal po bitvě na Zemi, ten, kterého sebral spolu se Srdcem Jötunheimu. Nebyl si jistý, ale… Loki přikývl.

Tony vydechl a přistoupil ještě blíž. Tentokrát nenechal Lokiho se odtáhnout od jeho doteku a položil mu ruku na tvář. Pokožku měl chladnou, ale ne tak docela studenou, aby to bylo nepříjemné. Bylo to jen jako by byl dlouho venku v chladném větru, což ve skutečnosti byl, tak Tony nevěděl, jestli se mu kůže po chvíli zahřeje.

Bee Lokiho pustila, jakmile viděla, že se už nesnaží odtáhnout. Nešla však daleko. Aby byl upřímný, ani Tony nechtěl nikam jít, nechtěl narušit momentální klid, kterého se mu podařilo dosáhnout. Loki musel začít mluvit.

„No tak,“ vybídl ho tiše a udělal krok vzad ke zdi, aby si sedl na podlahu, Loki následoval bez odporu. Bee se posadila z Lokiho druhé strany, už se znovu nedotýkala, ale byla pořád blízko, jen tichá přítomnost. Tony byl vždycky vděčný za její ostré instinkty, ale tentokrát víc než kdy jindy.

Loki zíral před sebe a Tony využil příležitosti, aby se mu podíval do tváře. Byl to zcela jasně on, samozřejmě, nic se nezměnilo na tvaru jeho čelisti, jeho rtů, nosu nebo brady. Jen barva a jemné linie, které zdobily jeho kůži, byly jiné a samozřejmě ty oči.

„Nech mě se na tebe podívat,“ požádal Tony. Loki jen znovu zatnul čelist. Nemusel být génius, aby mu bylo jasné, že Loki není ze svého vzhledu zrovna nadšený. „Co to bylo? Obr, správně?“ zeptal se.

„Ledový obr,“ pronesl Loki. Ne, v podstavě to vyplivl, jako by samo to slovo chutnalo odporně. Nemluvil o té rase s takovým pohrdáním tenkrát, když vyprávěl svůj příběh. Očividně si dal záležet, aby tehdy neprozradil své emoce. Dneska na sobě neměl tolik masek.

„Jotun,“ řekl Tony.

„Největší nepřátelé Asgardu,“ promluvil někdo jiný a Tony se otočil, aby viděl Hatcheta, jak stojí na rohu. Jestli to bylo možné, Lokiho čelist se napjala ještě víc, dokonce zaťal ruce v pěsti.

Tony si nebyl jistý, jestli by měl elfa poslat pryč nebo ne, ale byl si zatraceně jistý, že by ho Hatchet stejně neposlechl, tak zůstal zticha.

Hatchet přešel blíž, až dokud nestál přímo před Lokim, pak si klekl na jedno koleno.

„No,“ začal. „Tohle mě překvapilo. To se moc často nestává,“ přiznal a na okamžik se odmlčel, jen se na Lokiho díval, skoro stejně jako před chvílí Tony. „Jsi ten nejmenší obr, jakého jsem kdy viděl,“ řekl pak znenadání.

Loki zvedl hlavu a věnoval mu chladný pohled. „Ano, zakrslík, jsem si toho vědom.“

Hatchet v odpověď jen zamručel. „Dobře,“ řekl. „Ale aspoň jsi taky nejpohlednější obr, jakého jsem kdy viděl,“ dodal s úšklebkem.

Tentokrát byl Lokiho pohled mnohem víc ohromený, než co jiného, Tony na moment taky oněměl. Bee tiše odfrkla. Hatchetův úšklebek se jen rozšířil.

„Co? Nemůžu uvěřit, že tě to pořád překvapuje. Víš, jak mi funguje pusa. Nebudeš mít žádný speciální zacházení jen proto, že jsi velký zlý ledový obr, kamaráde.“

Loki si odfrkl, zaklonil hlavu ke zdi a díval se na strop.

„Jsi směšný,“ informoval ho.

„To už jsi věděl,“ odvětil Hatchet, ale pak v mžiku vystřízlivěl, jeho hravý úsměv se vyhladil do něčeho jemnějšího. „Ale opravdu,“ pokračoval. Loki se na něj znovu podíval a Hatchet zvedl ruku dlaní nahoru. „Můžu?“ zeptal se, trochu zavrtěl prsty.

Loki si povzdechl způsobem, který vypovídal o předem ztracené bitvě. Tohle bylo všechno, jen ne poprvé, co se elf na tohle zeptal, Tony si tím byl jist. V tom gestu a Lokiho trpělivém povzdechu bylo až příliš mnoho důvěrnosti. Loki zvedl ruku a vložil ji do přítelovy. Tony si všiml, že má Loki černé nehty a že vyvýšené linie mu zdobí i ruce. Musely mu pokrývat celé tělo. Hatchet položil svou druhou ruku na Lokiho a zakryl ji.

„Jsi Loki,“ prohlásil a díval se mu přitom do karmínových očí. „Všechno ostatní mi je ukradený.“ Loki mu chvíli pohled opětoval, pak přikývl. Hatchet se znovu usmál, trochu mu stiskl ruku, než ji pustil.

Tony pořád nemohl říct, že se mu ten chlap líbil, ale chápal, co jeho slova znamenala. Ani on očividně nevěděl, že Loki byl Jotun. Teď to věděl, ale nebude kvůli tomu s Lokim zacházet jinak. Nic se nezměnilo.

Tony neodolal nutkání přikrýt Lokiho dlouhé modré prsty svou vlastní rukou a byl rád, když se Loki neodtáhl. Byl teď klidnější, některé z jeho svalů se uvolnily rovněž.

„Mohli byste nás nechat o samotě?“ zeptal se. Bee vstala a na rozloučenou přitom žďuchla Lokiho do ramene, ale Hatchet jen letmo pohlédl na Tonyho a pak se místo toho tázavě podíval na Lokiho. Postavil se na nohy, až když Loki souhlasně přikývl.

Když byli sami, Tony ani nevěděl, kde začít.

„Nemyslím si, že sis opravdu dělal starosti kvůli mojí reakci na to, jak vypadáš,“ promluvil. „Protože musíš vědět, že mi na tom nezáleží.“

„Opravdu? Nezáleží na tom, že jsem tak moc odlišný než ty?“ zeptal se Loki. „Že to, co znáš, není nic než lež? Že moje skutečná podoba je obludný mimozem--“

„Ne, to není,“ přerušil ho Tony. „Proč bych si to myslel? Myslíš, že dívky taky vidím jako obludy? Jsou to zelené reptiliánky s kožoměneckými schopnostmi, to je maximálně mimozemšťanské.“

„To je jiné,“ přel se Loki.

„Proč by to mělo být jiné?“ oponoval Tony.

„Není to jen barva mojí kůže,“ řekl Loki. „Ledoví obři jsou krutá, hloupá zvířata.“

„Tohle si nemyslíš, já vím, že ne,“ prohlásil Tony. „Nebo si myslíš, že dívky jsou taky nějaká monstrózní zvířata? Chci říct, samotná reputace Skrullů nám tohle říká.“

„Jistě že ne,“ odmítl to Loki.

„Imperialisté na Sakaaru si taky mysleli, že Drongovi lidé byli jen velká hloupá zvířata. Byla to pravda? Je on nějaký velký hloupý surovec?“

„Někdy si myslím, že je chytřejší než my oba dohromady,“ odtušil Loki.

„Jo a to je docela děsivá myšlenka, abych byl upřímný,“ přikývl Tony.

„Pořád to není to samé,“ přel se Loki.

„Ale je,“ trval na svém Tony. „Možná že Ledoví obři byli ďábelská monstra z Áských příběhů, ale historii píšou vítězové. To‘s byl v první řadě ty, kdo mi to řekl, takže vím, že si o nich tohle doopravdy nemyslíš.“

„Nepotkal jsi skutečné Ledové obry. Viděl bys, jak necitelní a barbarští jsou.“

„No, právě teď sedím vedle jednoho, který je živoucím důkazem, že takoví nejsou.“

„Mě vychovali na Ásgardu,“ namítal Loki.

„Což ti magicky nedodalo vyšší než průměrnou inteligenci, s tou ses narodil. Nemluvě o tvojí magii. Tyhle věci máš v genech, v mase a kostech a v té své natvrdlé lebce. Dokonce i čistě statisticky je nemožné, abys byl jediný takový. Nikdo není tak unikátní, ani já. Můžu z hlavy jmenovat alespoň pět až deset lidí, kteří se mnou na Zemi udrží krok, dokonce mě překonávají, když přijde na jejich vlastní pole. A ty jsi chytrý, tak jsem si jistý, že si to uvědomuješ. Já vím, že‘s o tom musel aspoň párkrát uvažovat.“

„Má to být důkaz? Že musí existovat pár chytrých Ledových obrů?“ zeptal se Loki.

„Pochybuji, že doopravdy víš, kolik jich tam je,“ poukázal Tony. „Pochybuju, že o nich ve skutečnosti něco víš. Mají mágy nebo čaroděje? Co jejich města než jim Odin vzal jejich… Srdce a odsoudil je k věčné zimě a tmě? Než prohráli válku?“

„Na těchhle věcech nezáleží!“ odsekl Loki. Tony se nehádal, ale jen proto, že si byl jistý, že Loki věděl přesně, o čem mluvil.

„Dobře, fajn. Jen jsem na to chtěl poukázat,“ řekl.

„Takhle jsem tuhle konverzaci vést nechtěl,“ povzdechl si Loki a znovu se opřel hlavou o zeď.

Tony byl rád, že vůbec tuhle konverzaci v plánu měl. Otočil se, aby se na něj zase podíval a přitáhl si jeho ruku do svého klína, propletl s ním prsty.

„Podíváš se teď na mě?“ požádal ho Tony. Loki si znovu povzdechl, ale konečně k němu otočil hlavu.

„Nenávidím to,“ přiznal.

„No, já ne,“ odpověděl Tony. „Protože jsi to ty,“ usmál se. „A ty víš, že červená je moje oblíbená barva.“

Zůstali tam chvíli v tichosti, a i když byl Lokiho vzhled zvláštní, rozhodně to vůbec nebylo špatné. Možná před pár lety by ho to víc šokovalo, ale v tuhle chvíli už byl zvyklý na všechny druhy různých ras. Sakra, existovali růžoví lidé a lidé s fialovými vlasy a různé druhy ještěrek, tahle planeta taky měla modré lidi. Tohle ho vážně nemohlo překvapit. Ani ty krvavě rudé oči nebyly tak znepokojující, jak by mohly být. To bylo rozhodně díky Bee.

„Nikdy ti neřekli pravdu, že je to tak?“ zeptal se pak po chvíli ticha. Loki zavrtěl hlavou.

„Zjistil jsem to sám,“ řekl. „Jotunův dotek tě může popálit mrazem, moje ruka jednoduše zmodrala.“

„Tehdy ses obrátil proti Asgardu,“ usoudil Tony.

„Lhali mi,“ zavrčel Loki a skřípal zuby, znovu dýchal o něco tvrději. „Celý můj život. Máš ponětí, jaké to je… selhat ve všem, co jsi měl udělat, jen aby sis uvědomil, že‘s nikdy neměl šanci uspět? Že ti vždycky bylo souzeno selhat? Že‘s měl být vždycky méněcenný místo rovnocenný?“

Těžko říct s těma červenýma očima, protože Tony na ně nebyl zvyklý, ale zdálo se, jakoby se zkalily a leskly se rozzlobenými neprolitými slzami. Pohled na Lokiho tváři bylo snazší rozpoznat, ale nebylo méně bolestivé ho vidět.

„Nenávidím svou kůži, své oči,“ pokračoval Loki. „Nenávidím chladnou krev v žilách. Ale ze všeho nejvíc nenávidím, že mě učili to nenávidět. Že jsem monstrum z pohádek na dobrou noc.“

Dál už se Tony nemohl držet zpátky. Zvedl paži, aby si ho přitáhl blíž, aby mu vtiskl jemný polibek na rty zúžené zlostí. Loki se při prvním doteku napjal, ale po chvíli se uvolnil. Tony ho jen držel blízko u sebe. I poté, co se odtáhli, jejich čela se stále dotýkala. Pohladil Lokiho vlasy, zatímco jen pomalu dýchali, nádech a výdech. Tony byl ochotný ho znovu uklidňovat, protože si nebyl jistý, že by zvládl slzy. Nikdy nechtěl vidět jeho slzy.

„Věděl jsi, že mi to nebude vadit. Že mi bude jedno, jestli jsi Ás nebo Jotun,“ poznamenal Tony. „Tak co ses mi bál říct?“

Loki dlouhou chvíli zůstal zticha, ale musel se rozhodnout, že už nemělo dál smysl mlčet.

„I když nejsem monstrum pro to, kým jsem, možná jsem jím proto, co jsem udělal,“ pronesl, když se odtáhl.

Zdálo se, jakoby se zase dával dohromady, ne že by nasazoval masku, ale vytahoval štít, připravoval se na ránu, na bolest, na nevyhnutelné.

„A něčeho z toho vůbec nelituji,“ dodal Loki, a mírně, vzdorovitě zdvihl bradu. Těžko říct, jestli opravdu necítil lítost nad některými svými činy nebo jestli si jen nedovolil jich litovat.

Tony by lhal, kdyby řekl, že nebyl nervózní z toho, co asi uslyší. Věřil, že věděl přesně, čeho byl Loki schopný, že neuslyší nic horšího, než si dokázal představit. Ale taky věřil, že Lokim otřásla pravda, které musel čelit nebo ze způsobu, jakým jí musel čelit. Zjistit důvod své odlišnosti, ukrytý lží pod svou kůží, muset vidět nepřítele, monstrum, jehož ho učili se bát a nenávidět v zrcadle. Věřil, že tohle byl skutečný počátek Lokiho sestupu do šílenství a ne pohled na Yggdrasil, sevření Šíleného Titána na jeho mysli nebo dotek Tesseractu. Také věřil, že neexistovalo nic, co by ho mohlo přimět přestat toho muže milovat. Ale taky věděl, že láska není všechno a že to někdy nestačilo.

Loki se na něj díval, výraz na tváři nečitelný, ale vypadal, jako by na něj právě zacílil pohled.

„O co jde?“ zeptal se Tony.

„Chci si tohle pamatovat,“ odpověděl Loki s drobným, rozbitým úsměvem. „Chci si pamatovat způsob, jakým se na mě díváš.“ Natáhl se a opatrně přejel prsty po Tonyho tváři. „Protože si nemyslím, že se na mě ještě někdy dokážeš takhle dívat.“

Tony ho popadl za ruku, držel mu ji na místě a na moment ji pevně sevřel, načež mu do dlaně vtiskl polibek. Pak kývl.

„Řekni mi to,“ vyzval ho.

„Potřebuju, aby to ostatní taky slyšeli, protože pochybuju, že o tom dokážu promluvit víc než jednou.“

Tony přikývl, ale nevstal hned. Naklonil se blíž k Lokimu pro další polibek.

„Miluju tě,“ řekl mu pevně.

A znovu ten úsměv, ten pohled na Lokiho tváři. Jako by věděl, že jeho svět brzy shoří na prach, rozpadne se kompletně do základů a on bude moct jen nehybně stát a bezmocně to sledovat.

„A já miluji tebe, Tony Starku. Nezapomeň na to.“

Ne. Ať se stane, co chce, na tohle nikdy nedokáže zapomenout.

ooOoo

Další

ooOoo