BAtW 48

01.12.2019 19:18

 

Krásnou první adventní neděli a příjemné počtení :)

Sit.

 

Kapitola 48 – Hatchet, část III.

Galaxie Mléčná dráha

Soustava Tilnast

Planeta Sarka

 

„Nebude ti vadit prohodit si místa, že ne lásko?“ zeptal se Hatchet Juyu, aniž by očima přestal sledovat vchod. Juyu nepatřila k těm, co by se hádali, když se dělo něco očividně nebezpečného, tak si stoupla, aby Hatcheta pustila.

Loki si dobře všiml napětí v Hatchetových ramenou, přestože si muž zachovával klidnou tvář. Byla to jedna z Hatchetových lepších dovedností, umět skrýt nakolik ho co ovlivnilo. Někdy měl i Loki problém určit, jak ustaraný nebo rozzlobený ve skutečnosti byl. Na Asgardu mnozí říkali, že čím vyššího věku elf dosáhl, tím víc připomínal mramorovou sochu. Většina Ásů se nikdy neobtěžovala naučit, jak maskovat své emoce, ale elfové na druhou stranu v tom ohromně vynikali. Hatchet nebyl tak starý, takže řeč jeho těla ho stále dokázala prozradit. Museli jste ho ale znát, abyste ji rozpoznali. Právě teď se zdál spíš nervózní než ustaraný, tak se tím Loki nezabýval.

Brzy na to se u jejich stolu objevili dva mohutní muži – jeden modrý domorodec, druhý lehce hnědý – a zatímco se snažili, seč mohli, aby se nad sedícím Hatchetem výhružně tyčili, on jim nevěnoval žádnou pozornost. Dokonce odvrátil pohled od vchodu.

„Paano chce s tebou mluvit,“ promluvil jeden z nich po chvíli ticha.

„Tak může přijít dolů do Oblasti 7 stejně jako každý jiný,“ odvětil jim Hatchet.

„Nebudeme o tom diskutovat,“ procedil ten modrý.

„Ne, to vážně ne,“ přitakal Hatchet. „Teď se ztraťte. Nemám čas.“

„Nebyl spokojený s kvalitou,“ dodal ten hnědý. Hatchet si dramaticky povzdechl.

„Znovu nevyjednávám,“ řekl. „Zvlášť ne po doručení. To jemu se nezdála původní cena, tak se musí vyrovnat s nižší kvalitou. Jestli chce něco lepšího, může nakupovat od společností nebo bude muset zaplatit víc. Tak to funguje. Teď se ztraťte.“

Ti dva muži se chvíli dívali jeden na druhého, pak se ten modrý vydal zpátky ke vchodu. Druhý zůstal pár stop od jejich stolu a mračil se na Hatcheta.

Loki pozvedl jedno obočí, když se na něj Hatchet podíval. Elf jen protočil oči a potřásl hlavou.

„Vážně bych si cenil toho, kdybys nám teď řekl, jestli máme vypadnout,“ ozval se Stark.

„Žádný starosti,“ ujistil je Hatchet. „Vyřídím to.“

Když se ten modrý muž vracel zpátky k jejich stolu, Loki si byl okamžitě jistý, že tohle neskončí mírumilovně. Soudě dle pohledu na Hatchetově tváři, on to věděl také.

„Paano nerad čeká,“ prohlásil. Stark si potichu odfrkl při té dramaticky pronesené hlášce. Hatchetovy oči se zatřpytily pobavením, když na něj pohlédl, pak obrátil svůj zrak zpátky na zamračeného muže. „Buď uděláš, co jsme ti řekli, nebo si prostě vezmeme, co chceme.“

Nyní bylo zcela evidentní, jak Hatchet při těch slovech zatnul čelist a oči mu ztvrdly. Se svou obvyklou grácií vstal a přistoupil blíž k modrému muži. Chlap byl mohutnější, ale Hatchet byl vyšší a pochopitelně to využil ve svůj prospěch. Přibližoval se k němu až na vzdálenost několika centimetrů a zíral na něj dolů bez mrknutí oka. Jejich nosy se téměř dotýkaly, ale muž narovnal ramena a neustoupil, i když vypadal, že chtěl.

„Vážně jsi mi právě vyhrožoval, že mě okradete?“ zeptal se vyrovnaně. „Nemyslím si ale, že sis to celé promyslel až do konce.“

Bylo téměř obdivuhodné, jak si ten muž stál za svým, i když při pohledu na Hatcheta rychle mrkal a neustále polykal.

„Pak jsi měl s Paanem zacházet s větším respektem.“

„Respekt musí být zasloužený,“ odpověděl Hatchet. „A on si ho nevysloužil.“

„Rozmysli si to. Tohle je poslední varování.“

Hatchet přimhouřil oči a Loki ten výraz znal, viděl ho mnohokrát. Hatchet se ocitl na konci své – nesporně velmi omezené – trpělivosti. Loki odolal nutkání si povzdechnout.

Hatchet naklonil hlavu ke straně, aby se podíval přes mužovo rameno.

„Hej Paano!“ zvýšil hlas. „Když tak dychtíš používat pusu, proč sem nejdeš a nevykouříš mi ptáka?!“

Hm, na úrovni jako vždy.

Ti dva nohsledi na něj okamžik nebo dva civěli v naprostém šoku a i na část krčmy padlo úplné ticho.

„Omluvte mě na moment,“ řekl Hatchet, když se na ně ohlédl ke stolu a vteřinu nato na něj ze zadu skočil ten hnědý muž. Hatchet ho popadl a přehodil přes rameno. Ten modrý do něj vrazil z boku a oba je tím odstrčil z jejich boxu.

Juyu sledovala boj a i Stark se na lavici obrátil, aby viděl, co se děje.

„Takže, uhm… chceš se… zapojit nebo něco?“ zeptal se. Bylo od něj ohleduplné, že se zeptal, opravdu, i když nevypadal, jakoby se chtěl pohnout.

„Ne,“ odpověděl Loki.

„Nevypadáš překvapeně,“ poznamenala Juyu.

„Ne, to opravdu nejsem,“ potvrdil Loki a opravdu nebyl. Hatchet se vždycky pokusil vtlouct do někoho zdravý rozum, pokud si myslel, že jeho slova nepadnou na úrodnou půdu. Tohle byl očividně ten případ.

Konečně se také otočil, když zaslechl zvuk praskajícího dřeva. Během bitky se rozbily nějaké židle, jak se zdálo. Hatchet držel modrého muže za vlasy a hlavou mu mlátil o stůl. Elf měl tržnou ránu na rtu, ale vypadal, že má všechno pod kontrolou. Pobouřilo by ho, kdyby mu někdo pomohl, zatímco nebyl ve smrtelném nebezpečí, idiot.

Rychle modrého muže pustil, když ho ten hnědý znovu napadl. Otočil se, aby ho chytil za oblečení a kolenem ho kopnul do břicha, až se zlomil v pase bolestí. Poté následoval rychlý kop do hrudníku.

„Vidíš, co myslím tím, že kopnutí je lepší než úder?“ prohodil Loki směrem k Juyu. Přikývla, ale neodvrátila oči od šarvátky. Několik sklenic a talířů se roztříštilo, jakmile ten modrý zase vstal.

„Ne že bych byl expert,“ začal Stark. „Ale nemají elfové být… jemní a elegantní? Víš… okouzlující a to všechno?“ Stark sebou téměř škubnul, když viděl na Hatcheta letět džbán.

„Většinou,“ souhlasil Loki. „On je zvláštní případ.“

ooOoo

„Myslel jsem, že elfové mají být jemní,“ říkal Loki, když byl vláčen přes obrovský padlý kmen stromu, ne příliš jemně.

„Myslel jsem, že Ásové mají být vysocí a nebojácní,“ odpověděl. „Jen pokračuj v chůzi, kluku.“

„Já se nebojím!“ ohradil se. „A nemluv se mnou tímto způsobem! Jsem asgardský princ, synovec tvého krále!“

„Víš, co jsi tady venku v těch lesích? Chutné jídlo na dvou nohách. Tak míň mluvení a víc chození, dobře? Slunce brzy zapadne.“

„Až o tomhle uslyší můj strýc…“

„Bude zděšen, že byl jeho synovec hloupý dost na to, aby se ztratil ze všech míst zrovna tady,“ dokončil za něj elf.

„Budeš…“

„Odměněn za to, že jsem to s tebou vydržel.“

„Nemůžeš jen…“

„Sleduj mě.“

Loki rozzlobeně zafuněl a zmlkl. Nějakou chvíli šli v tichosti, šplhali přes obří kořeny stromů a prodírali se hustými keři. Elf nevypadal, že by mu to vadilo, ale on byl vysoký, dokonce vyšší než strýc Frey. Lokiho oblečení na druhou stranu se neustále zachytávalo ve větvích a špičatých listech. Věděl, že vlasy měl plné špíny a větviček. Musel vypadat naprosto směšně. I jen představa, že by musel nakráčet do paláce a vypadal přitom takhle, byla děsivá. S prázdnýma rukama k tomu, taková potupa.

„Jak ses vůbec ztratil?“ zeptal se elf. Bylo to poprvé, co na Lokiho promluvil sám od sebe.

„Neztratil jsem se,“ pověděl mu Loki tvrdohlavě. „Jen jsem se schoval ostatním.“

„Samozřejmě, co jsem si myslel? Tak proč ses schovával ostatním v lesích?“

Loki o tom nechtěl mluvit. Nebylo to nic, o čem by se mělo mluvit, zvlášť s ohledem na jeho naprosté selhání. Jakým právem mu ten ošuntělý elf pokládal takové otázky? Ani nevypadal jako ostatní elfové. Vlasy měl kratší a pevně spletené, šaty obnošené a ani s sebou neměl luk. Jaký elf nenosil luk? Jen ti divní. Elfové milovali své luky.

„Najednou jsi zticha? Přeju si, abych věděl před pár hodinami, že tohle je způsob, jak ti zavřít pusu.“

„Lovil jsem,“ prohlásil Loki. Elf se zarazil a otočil se k němu.

„Holýma rukama?“

„Ne, měl jsem s sebou zbraně!“

„A teď jsou taky schované před ostatními?“

Loki se na něj zlostně zamračil, ale elf to nebral na vědomí. Otočil se a pokračoval v chůzi. Loki musel popoběhnout, aby s ním a jeho dlouhýma nohama udržel krok.

„Tak mi to tedy vysvětli,“ promluvil elf znovu. „Proč by malé princátko jako ty vyšlo do lesů samo na lov?“

To byla dobrá otázka, ale Lokiho nenapadlo jak odpovědět, aby nevyzněl jako bláznivé dítě. Bylo nezodpovědné jít ven sám, ale on přece neměl s kým jít.

„Do toho ti nic není,“ řekl tedy.

„Utekl jsi?“ zeptal se elf.

„Ne, neutekl jsem. Řekl jsem ti, že jsem byl na lovu!“

„Proč nejdeš lovit se zbytkem dvora? Dělají to docela často, pokud vím.“

„Protože by mě nevzali!“ vyštěkl zlostně Loki. „Jen můj bratr měl dovoleno jít. Prostě mi řekli, že můžu jít, až budu větší a silný jako Thor! To není fér! Není ani o tolik větší než já! Je jen silnější, ale já jsem rychlejší, tak jsem mohl jít s nimi! Teď ho všichni chválí za tu hloupou laň, kterou zabil. Mohl jsem zabít laň nebo i kance. Jsem lepší ve vrhání kopí než on, protože on vždycky cvičí s meči a palicemi.“

„Takže jsi naštvaný na svého bratra.“

„Ne. On chtěl, abych šel. Je také opravdu šťastný, že zabil tu laň, ale kdybych mohl jít s nimi, mohl jsem zabít něco také a mohli bychom oslavovat oba.“

„Rozhodnutí jít sem lovit sám pořád nebylo moc moudré,“ řekl mu elf.

„Já jsem… si to nepromyslel. Neopovažuj se smát!“

„Nebudu se smát.“

A opravdu se nesmál, jen dál v tichosti pokračoval v chůzi jako předtím. Loki si díky tomu až moc dobře uvědomoval zvuky kolem nich. Jak slunce zapadalo, většina ptáků utichla, zatímco hmyz se ozýval hlasitěji a jednou za čas mohl slyšet něco většího, co se hýbalo mezi stromy, ne tak daleko od nich. Byl rád, že si to drželo odstup, ať už to bylo cokoliv.

„Ty tu tedy žiješ?“ zeptal se, když už nemohl dál vystát to ticho.

„Ano.“

„Se svou rodinou?“

„Ne.“

„Jak to?“

„Žádnou nemám.“

„Och. Proč tedy nežiješ ve městě s ostatními elfy? Nejsi tu osamělý?“

Elf se zastavil, aby se na něj na okamžik zadíval, ale řekl jen „pokračuj v chůzi“.

„Ty jsi nejmrzutější elf, jakého jsem kdy viděl,“ poznamenal Loki. Elfové měli být zábavní. Každý elf, kterého potkal, byl šťastný a pořád se usmíval, s výjimkou tohoto.

„A ty jsi nejspratkovitější Ás, jakého jsem viděl já,“ odpověděl.

„Ještě jsi nepotkal mého bratra.“

Elf se najednou začal smát, jeho hlas zazvonil mezi stromy hlasitě a jasně. Znovu se zastavil, aby pohlédl na Lokiho, oči mu jiskřily pobavením, ale nic neřekl. Jen potřásl hlavou a dal se do pohybu.

Už to netrvalo dlouho a Loki v dálce spatřil věže Freyova zámku. Když se tak stalo, rozeběhl se kupředu, dychtivý být konečně venku z potemnělého lesa. Zastavil se teprve, až když kráčel po známé cestě, ale když se ohlédl, elf byl pryč. Nikde po něm nebylo ani vidu. Vážně se stmívalo, tak se Loki otočil, aby běžel zpátky do paláce, jen chvíli zůstal stát, podivoval se, proč si elf nešel pro nějakou odměnu.

Skoro se mu podařilo proplížit se zpět bez toho, že by ho odhalili, ale jeho matka ho chytila těsně před jeho pokojem. Jeho špinavé potrhané oblečené ji vůbec nenadchlo. Řekl jí, že byl jen na kraji lesa, protože nebyl důvod přidělávat jí starosti a ani nechtěl, aby někdo věděl, že se ztratil. Tahle část byla trapná.

ooOoo

Velký muž, což musel být Paano, přistoupil k Hatchetovi právě když modrý chlapík konečně zůstal ležet na podlaze. Hatchet mu věnoval plnou pozornost, když se k němu dostal. Proto se nestrhla další rvačka. Když se na něj muž vrhnul, Hatchet ho popadl za paži a zkroutil mu ji, až dokud Paanovo rameno nebylo v nepřirozeném úhlu. Okamžitě zařval bolestí a snažil se vymanit z elfova pevného sevření. Hatchet ho nepustil a podtrhl mu nohu. Muž těžce dopadl na podlahu, ale hned se překulil, aby sáhl po zbrani. Hatchet byl rychlejší a v další chvíli měl své koleno na mužově krku a svou vlastní zbraň v ruce.

„Nedělej to,“ varoval ho Hatchet a Paano odtáhl ruku z pouzdra. Elf se jen lehce zadýchal, i když mu tvář pokrývaly drobné modřiny a oděrky a krev mu poskvrnila bledou kůži. Většina krčmy stále setrvávala v tichu, jak osazenstvo sledovalo podívanou, aniž by někdo z nich zasáhl.

Hatchet strčil zbraň Paanovi do obličeje, hlaveň se doslova dotýkala mužových úst. Vzhledem k jeho dřívějšímu posměchu, toto gesto jistě nezůstalo bez povšimnutí. Minimálně stran Lokiho.

„Nemyslím, že ti musím říkat, že už spolu nebudeme obchodovat,“ pronesl Hatchet. „A příště, až dostaneš nějakej nápad, jak se mnou vyjebat, chci, aby sis pamatoval přesně tuhle chvíli. Chci, aby sis zapamatoval, že jedinej důvod, proč právě teď nezmáčknu spoušť, je ten, že nechci Hanie zašpinit podlahu tým zbytečným mozkem. Rozumíme si?“

Paano po chvíli přikývl, tak se Hatchet natáhl, aby mu vzal zbraň, než ho pustil.

„Teď vypadni nebo Vorlu uslyší, že jsi zase v Oblasti, do který nepatříš.“

Muž se vyškrabal na nohy a stejně tak i jeho dva kumpáni, jen lehce se opírající jeden o druhého. Hatchet se za nimi díval, až dokud nebyli z taverny pryč. Jako by to byl signál, znovu se ozvalo klábosení lidí uvnitř, všichni odvrátili svou pozornost od Hatcheta a vrátili se zpátky ke svým záležitostem.

Hatchet si povzdychl a zaplul zpátky do jejich boxu, zasunul svou zbraň do pouzdra a druhou hodil na stůl.

„No, to bylo poučné,“ poznamenal Stark, než zbraň se zvědavě nakloněnou hlavou zvedl.

„To bych řekl,“ přikývl Hatchet a setřel si trochu krve z koutku úst. „Nikdy nevěř nikomu ze syndikátu Oblasti 4. Měli bychom odejít.“

Než mohli zmizet, přidupala k nim dívka s dřívějška a zlostně se do Hatcheta zabodávala pohledem.

Loki hádce nevěnoval pozornost, ale postrčil Starka, aby se dal do pohybu, než se příliš zabere do zkoumání zbraně.

„Nemohl jsem si nevšimnout, že nám stále neřekl, jak tě tady našel,“ poznamenal Stark. Loki si obtočil plášť kolem ramen a podíval se na Hatcheta, jak mluví s barmankou.

„Řekne nám to,“ ujistil ho.

„Taková důvěra, jako bys to ani nebyl ty,“ poznamenala Juyu.

„Znám ho, řekne nám to,“ opakoval. Stark na něj pohlédl a zdálo se, že chce něco říct, ale jen vrhl letmý pohled na Hatcheta a zůstal zticha. Ne že by Loki už nevěděl, co chtěl říct.

ooOoo

Mlčky vyšli na chladnou ulici, kde dav oproti dřívějšku jen lehce prořídl. Hatchet měl plno práce, aby si očistil tvář od krve hrstí sněhu, kterou si nabral hned, jak byli z krčmy venku. Ani nepožádal Starka o to, aby mu vrátil zbraň, tak mu asi nevadilo, že si ji nechává.

„Nevěřím na náhody,“ řekl pak tiše Loki. „Jak jsi mě jen tak našel na takovéhle ulici?“

„Ne náhodou,“ souhlasil Hatchet. „Vždycky hlídám doky z Oblasti 10 až 12. Tamní lodě jsou vždycky nevojenské, nezávislé, pravděpodobnější pro obchod a tak mimo spolky. Takže když jsem vás uviděl… pomyslel jsem si, že jsem letmo zahlédl tebe, chtěl jsem se ujistit. Ve skutečnosti jsem běžel přes celé město.“

„To nevysvětluje, proč jsi v tomhle městě, na téhle planetě,“ řekl mu Loki.

„Obchodní trasy,“ odvětil Hatchet jednoduše. „Sarka je uzel, hlavní přístavní planeta. Všechno, co přichází z galaxií Draco a Dorado se nejdřív zastaví tady a Dalekanium má největší mezihvězdnou dopravu.“

Loki se zamračil, snažil se pochopit smysl tohoto vysvětlení.

„Čekal jsi, že se tu ukážu? To nedává smysl.“

„No, mohlo by tu být jisté lokalizační kouzlo, které ovlivnilo můj kvalifikovaný odhad.“

„Cože?!“ zarazil se Loki a podíval se na něj. Stark a Juyu se hned zastavili také a otočili se k nim. „Ty jsi mě hledal? Proč?“

„Co myslíš tím proč?“

„To znamená proč! Proč jsi mě hledal?!“

„Kvůli pěti zatraceným desetiletím, Loki!“ zařval Hatchet náhle, až se po něm ohlédlo několik chodců, tak svůj hlas zase ztišil. „Protože co jiného jsem měl dělat? Nejdřív jsem se tě jen snažil nějak kontaktovat, ale nebyl jsi v Asgardu, nebyl jsi sakra nikde! Musel jsem tě najít. Máš ponětí, kolik času a peněz mě stálo sehnat přísady na kouzlo dost silné, aby hledalo tak daleko, jak jen je to možné? Tři roky, slyšíš mě? Jen dát všechno dohromady, jen to moct zkusit. Takže když jsem se před několika měsíci konečně dozvěděl, kde jsi, přišel jsem sem. Tohle byla nejbližší planeta k tvojí poloze. Poptával jsem se kolem, nikdo nikdy neviděl nikoho, kdo by vypadal jako ty, tak jsem předpokládal, že jsi na cestě sem. Tak jsem čekal, i když zatraceně nenávidím velká města.“

„Ale proč jsi…“

„Musel jsem tě najít, ty to víš,“ hádal se Hatchet.

„To vážně nevím,“ řekl Loki. Stále se snažil pochopit slova, která mu právě byla řečena, známá a současně cizí. Nebyl tím, kým býval a vždycky se mu to připomenulo obvykle těmi nejkrutějšími způsoby. Tohle nebylo kruté, ale pořád jakoby mu to zkroutilo něco ve vnitřnostech.

„Byl jsi ztracený, tak jsem tě musel najít,“ vysvětlil mu Hatchet, jako by to mělo být jasné. „Tak to funguje.“

Říci takovou absurdní věc. Opravdu si nemyslel, že to tak stále fungovalo. Nebyl dítě, nepotřeboval být nalezen. Ti, kdo hledali, měli zákeřné úmysly, chtěli ho využít, zlomit ho a uvěznit ho. Nehledali, jen aby věděli, kde je. Ale Hatchet nevěděl nic z toho, nic co se stalo, tak pochopitelně hledal. Byla to drsná připomínka všech věcí, ke kterým se otočil zády.

„Nebyl jsem ztracený,“ řekl nakonec.

„Jen schovaný před ostatními?“ zeptal se Hatchet na oplátku a to přimělo Lokiho zafunět drobným úsměvem, než znovu vystřízlivěl.

„Měl jsem důvody se skrývat.“

Hatchet otevřel ústa, aby se zeptal, ale Stark ho přerušil.

„Opravdu se potřebujeme vrátit do doku. Přistát s lodí, uvést věci do pohybu,“ řekl. Měl na tváři nespokojené zamračení, se kterým Loki nebyl obeznámen. Nicméně měl pravdu. Měli toho hodně co na práci. Nemohli ztrácet další čas slovy. Ne teď.

„Ano, měli bychom se vrátit,“ souhlasil. Stark pohlédl na něj a na Hatcheta, pak se otočil a šel. Juyu po něm střelila zmateným pohledem, ale následovala ho.

„Má štěstí, že je pěknej,“ poznamenal Hatchet, zatímco zíral na Starka.

„Je víc než to,“ opravil ho hned Loki a pak rovněž pokračoval v chůzi. „A ani na to nemysli.“

Byli dost daleko, takže Stark s Juyu pravděpodobně neslyšeli jejich konverzaci.

„Ooch, dobře ty, můj princi… vypadá… velmi zajímavě…“ rozhodl Hatchet s úšklebkem. „A je to zatraceně hezkej zadek.“

„Prostě sklapni,“ doporučil mu Loki, ale elf se samozřejmě jen zasmál, žádné překvapení.

„Přiznej to, chyběl jsem ti,“ vybídl ho s širokým úsměvem.

Ne, to Loki rozhodně neudělá.

ooOoo

A/N: V pozdějších kapitolách bude další flachback.

Planeta Sarka a zvláště město Dalekanium je můj hold Shadowrun, jedné z mých nejoblíbenějších role-playing her. To se týká i Hatchetova vzhledu, který byl inspirován...  zde

ooOoo

Další

ooOoo