BAtW 32

26.11.2018 19:19

 

Kapitola 32 – Niklák za tvůj polibek

Galaxie Andromeda

Soustava Tumbla

Širý vesmír

 

V posledních několika hodinách vyčistil svou zbroj, svou zbraň a své nože, dvakrát přeskupil svůj lektvarový kabinet a rovněž vyměnil povlečení na své posteli. Pak několik minut zíral na postel a uvažoval o tom, zda by se neměl přesunout do úplně jiné místnosti. V hlavě mu bušilo a on věděl, že kdyby měl opravdu přístup ke své magii, z konečků prstů by mu každých pár vteřin létaly jiskry. Všechny jeho pokusy vyčistit si hlavu byly dosud marné, jeho mysl se prostě neustále znovu a znovu točila ve spirále kolem těch samých věcí.

Hloupý. Hloupý. Hloupý! Uvolnil se, ztratil ostražitost. Chyba, vždycky ta samá chyba. Nebyl blázen, měl to vědět. Sentiment, ubohý prokletý sentiment, jako vždy. Měl na sebe takový vztek! Nikdy neměl Starkovi dovolit se k němu dostat tak blízko, dostat se mu pod kůži, ale nechal se vlákat do falešného pocitu bezpečí pěknými slůvky a hrdinskými činy. Poučí se vůbec někdy?! Věděl to, alespoň si myslel, že to věděl. Měl to čekat. Zarazil se těsně před tím, než nakopl svou postel, protože tohle… tohle zkrátka začínalo být patetické. Tak zatraceně patetické.

Tak se místo toho jen posadil na postel, aby se zklidnil a sesbíral zpátky vše, co se náhodou vysypalo. Zatlačit to dolů, kam to všechno patřilo a kde to mělo zůstat. Stále se potřeboval své lekce učit tvrdou cestou, jak se zdálo. Co si vůbec myslel? Hloupý, tak moc hloupý. Chtěl něco spálit nebo něco rozbít, ale na lodi samozřejmě nebylo nic, co by mohl zničit, tak mu nezbylo než sedět na posteli, zatímco jeho mysl mu zas a znova připomínala jeho naprosté idiotství. Ani nevěděl, jak dlouho tam takhle seděl. Po chvíli se cítil jen otupělý.

„Loki.“

Povzdechl si a na okamžik zavřel oči. Neotočil se ke dveřím, ani když je znovu otevřel.

„Co chceš, Starku?“

„Seděl jsi tu celý den?“ Loki nepovažoval za nutné odpovědět. Stark po chvíli ticha pokračoval. „Hele, na takovýhle mluvení mě zrovna moc neužije, dobře? Doma by se na mě už každej díval, jako na exota jen proto, že se o to vůbec snažím. No, ne že bych se nesnažil vyvinout úsilí dřív, ale nikdy to nedopadlo moc dobře. Nejsem v tom dobrej, to už jsem říkal.“

„Co chceš, Starku?“ opakoval Loki, aby zastavil tu tirádu slov.

Stark se zhluboka nadechl. „Co kdybychom tu věc s výměnou slov zkusili znovu, ale tentokrát bez toho aniž bychom se snažili navzájem rozebrat?“

„Není o čem mluvit.“

„V tom s tebou nesouhlasím,“ oponoval Stark a vešel dál do místnosti. Ani nezaváhal, než se posadil na postel vedle Lokiho.

„Nemám právě zájem o to, co mi chceš říct,“ oznámil mu Loki pouze.

„Škoda,“ odpověděl Stark lehce. „Stejně budu mluvit a loď není dost velká, abys ode mě mohl utéct.“

„To v každém případě, mluv tedy.“ Stark byl umíněný a Loki se mu nemohl vyhýbat navždy, mohl by si to stejně tak dobře odbýt. Stark jistě chtěl uklidnit své svědomí, takže Loki ho nechá vyslovit svá prázdná slova. Ačkoli nečekal, že se ukáže tak brzo, ale to vlastně nic neměnilo.

„Někdy jsi vážně bastard, víš to?“

Och, tento rozhovor bude stejně slastný jako ten předchozí.

„Já vím,“ nebyl důvod to popírat.

„No, to i já,“ odpověděl Stark. „Zdá se mi, že něco z toho… se blížilo už dlouho.“

„Pokud se jen chystáš blábolit o ničem, můžeš stejně tak odejít,“ doporučil mu Loki.

„Fakt se mi to kurva ani nepokusíš usnadnit?“ zeptal se Stark.

„Své myšlenky jsi dokonale vyjasnil. Nevidím důvod, proč na to plýtvat více slovy,“ konstatoval Loki pevně.

„Nech toho sakra, mohl bys? Tohle! Tohle je… já nevím, jak se s tím vypořádat! Bože.“ Stark se předklonil, opíraje se lokty o stehna, hlavu svěšenou, podepřenou rukama.

Loki na něj teď konečně pohlédl, když se Stark díval někam jinam.

„Nelhal jsem.“

„Stejně ses zachoval jako bezcitnej bastard,“ odpověděl člověk. „Já… odmítal jsem o tom přemýšlet. Co to znamená bejt pryč tak dlouho. Že věci nebudou stejný, až se vrátím domů, že… jsem vlastně ztratil život, kterej jsem měl. Nechtěl jsem na to myslet, protože myšlenka na návrat domů mě držela nad vodou, dobře? A krucinál, ale měl jsi pravdu… Nedostanu to zpátky, není šance, že to někdy dostanu zpátky, ale zatraceně, Loki, to nebylo…“

„Nebylo na mně to říct?“ hádal Loki.

„To máš zatraceně kurva pravdu, že nebylo. Nevíš nic o mém životě a lidech v něm. Můžeš znát mě a věci, které ti řekl Barton, ale to jsou jenom titulky, prázdná slova, stejně jako kecy v novinách, takže nevíš, co mě to stálo se tam dostat…“ pokrčil rameny a nechal slova vyznít do ztracena.

„Pokud jsi už skončil,“ pronesl Loki a chystal se vstát, ale Stark ho chytil za ruku dřív, než tak mohl učinit.

„Ne, zatraceně Loki, poslouchej mě. Nemůžeš mi tohle jen tak vrazit do tváře a pak se chovat jako idiot jen proto, že mám ňáký sračky, který si musim dát do pořádku. A to říkám já. Jsem jako kluk z plakátu, co se chová jako idiot… jak jsem znovu ne tak dávno dokázal.“

Loki spolkl jakákoliv slova, která hrozila vyjít z jeho úst, a zhluboka se nadechl.

„Dobře. Zmírnil jsi něco ze svého pocitu viny. Skončili jsme?“ Neměl zájem slyšet k tomu víc, tak vstal, aby opustil místnost, ale bylo příliš žádat, aby ho Stark nechal o samotě.

„Zatraceně, počkej,“ zaklel Stark a znovu ho chytil za ruku, takže ji Loki škubnutím uvolnil a zamračil se na něj. Samozřejmě měl vědět, že ten tvrdohlavý blázen tak snadno neustoupí. V dalším okamžiku Stark popadl jeho oblečení a držel ho oběma rukama, tak pevně, že tentokrát jediný způsob, jak ho setřást, by bylo silou. Jestli si vážně myslel, že Lokimu zabrání v odchodu tím, že ho zraní…

„Přestaň ode mě odcházet!“ rozkázal Stark zlostně, v jeho hnědých očích plálo příliš mnoho emocí.

„Ty jsi tak dětinský!“ sykl Loki.

„Stejně jako ty!“ odsekl Stark a odmítl ho pustit.

„Co víc chceš? Už jsem poslouchal.“

„Ne, ty jsi neposlouchal ani slovo z toho, co jsem řekl,“ vytkl mu Stark. „Protože ti říkám, že jsem se choval jako kretén. Říkám ti, žes měl pravdu, že jsem se naštval proto, žes měl pravdu. Ale já ne. Lhal jsem.“

„Co?“

„Není to pravda,“ prohlásil Stark. „Dobře? Není pravda, že nemáš nikoho--“

„Pro Norny, Starku, jestli se opovážíš nadnést Th--“

„Mě!“ vykřikl Stark. „To je všechno, co říkám. Mně na tobě záleží… víc než trochu.“

Zatracený nesnesitelný člověk, proč by to mělo Lokiho zajímat? Takové zbytečné věci. Proč by měl vůbec chtít… k čertu s ním, k čertu s ním!

„Loki, podívej se na mě,“ požádal Stark. Proti svému lepšímu úsudku tak učinil. Téměř otevřel ústa, aby zasyčel člověku do tváře, kam si mohl svou lítost strčit, ale znal Starka, znal jeho výrazy a věděl, kdy lže. To co viděl právě teď, bylo něco jiného.

„Víš, jak to je,“ promluvil Stark tichým hlasem. „Ty a já, já a ty… na naší cestě domů, spolu řešíme všechny průsery… to se nezmění z ničeho nic. Nechci, aby se to změnilo. Já jen…“ Stark si povzdechl a na moment odvrátil pohled. „Prostě budu potřebovat nějaký čas… na přemýšlení… myslím.“

„Fajn,“ odvětil Loki úsečně.

„Vážně mi to neulehčíš?“

„Copak mě neznáš?“ odsekl hned a Stark si odfrkl a pousmál se.

„To je fakt,“ potvrdil a několikrát kývl. „Měl bych se nabídnout, že ti zase udělám tu rohatou přilbu?“ zeptal se nejistě.

Ze všech směšných věcí, které mohl říct! A říct to zrovna teď!

„Přestaň žertovat,“ zasténal Loki.

„Promiň, obranný mechanismus,“ trhnul Stark lehce rameny.

„Jsem na tebe naštvaný!“

„Tak trochu jsem na tebe naštvaný taky, ale… no… Nikdy jsem ti nic neřekl o… no, o ničem. Ani o Pepper. Takže jsem trochu naštvaný i na sebe. To věci vyrovnává.“

Chvilku stáli v tichu, Loki se nepohnul, ale ani Stark ho nepustil.

„Takové divné jméno,“ poznamenal Loki. Ale Stark pochopil, co měl na mysli.

„Je to přezdívka, kterou jsem jí dal… celkem se ujala,“ odpověděl Stark s milujícím úsměvem.

Tohle… Tohle… nemohl… nechtěl se tím zabývat.

 „Pusť,“ požádal tiše a po chvíli váhání to člověk udělal. Tentokrát, když se otočil zády, už ho nezadržel.

„Zůstaneš v pokoji?“ zeptal se Stark těsně předtím, než mohl Loki opustit místnost. Na okamžik nebo dva ho to přimělo ve dveřích zaváhat. Neměl by, opravdu-opravdu by neměl.

„Ano,“ řekl a odešel.

ooOoo

„Co je se Starkem?“ zeptala se Juyu, jakmile Loki druhý den ráno vkročil do kuchyně. Obě Skrullky byly uvnitř, ale jen ta mladší seděla u stolu. Loki jí neodpověděl, jen tázavě nadzvedl obočí.

„Byl velmi tichý,“ podotkla Juyu. „Nemyslím, že za celou noc opustil dílnu.“

Neopustil. To Loki věděl s jistotou.

„To není tvá starost,“ usadil ji Loki rozhodně. Dívka nakrčila nos a poslala jeho směrem zlostný pohled, než se vrátila ke svému jídlu.

„Jasně.“

Loki protočil oči, přešel k pultu a překvapilo ho, když mu Bee podávala hrnek. Loki nerad používal hrnky z lodi, byly to takové nicotné ošklivé malé věci. Ať už v něm bylo cokoli, bylo to horké a kouřilo se z toho, vůni ale nepoznal.

„Našli jsme nějaké kořeny kašti,“ poznamenala Juyu. „Zaliješ je vařící vodou a vypiješ to,“ dodala na vysvětlení, když Loki zůstával zticha.

„Chápu,“ pronesl. „Nemyslel jsem si, že bychom na lodi měli takové věci.“

„Překvapilo by tě, kolik věcí můžeš najít při úklidu skříní,“ sdělila mu dívka. Loki přijal hrnek červenohnědé kapaliny, který Bee stále držela natažený jeho směrem.

„Děkuji ti, malá Bee,“ poděkoval. Naposledy, když pil nějaký čaj, to bylo ještě s jeho… s Friggou. To opravdu nebyla vzpomínka, kterou by si měl právě teď vybavovat. Neměl zrovna úžasnou náladu, aby s tím začínal. Sedl si na židli, co nejdál od Juyu, protože dívka mu šla pořád ještě na nervy a ochutnal horkou tekutinu. Bylo to dobré a naštěstí ne sladké.

„Vy dva jste se poškorpili nebo tak něco?“ ptala se znovu Juyu.

„Která část z ‚to není tvá starost‘ uniká tvému porozumění?“ zamračil se Loki.

„Budu to brát jako ano,“ ušklíbla se dívka a vidličkou nabodla další kousek jídla. Bee vyskočila na pult a usadila se tam. Ráda se zdržovala na vyvýšených místech, pozorovala. Zdála se klidná, klidnější než kdy dřív, takže Loki měl alespoň v tomto pravdu.

Věděl, že by měl jednoduše odejít, ale v noci toho moc nenaspal a tento zvláštní druh čaje chutnal dobře, takže ignoroval culící se Skrullku u stolu a vrátil se k upíjení.

„Kdybys chtěl slyšet můj názor…“ začala Juyu znovu.

„Nechci,“ přerušil ji okamžitě, ale jeho názor byl samozřejmě ignorován.

„Vždycky byste mohli jednoduše zůstat spolu v jedné místnosti, dokud vás nezačne nudit mít na sebe vztek.“

Loki ji srovnal pohledem, který jí s největší pravděpodobností řekl, co si o tom nápadu myslí. Jen pokrčila rameny.

„Oba se začnete dost rychle nudit. Mluvili byste, jen abyste se nezbláznili. Myslím, že by to fungovalo.“

Loki dopil svůj čaj a bez komentáře opustil místnost. Nepotřeboval, aby ho nějaké dítě poučovalo o takových věcech.

ooOoo

„Co ve jménu zdravého rozumu sis to udělal?“ zvolal Loki, když se v pozdních odpoledních hodinách vrátil do jejich pokoje.

Stark měl na posteli spoustu obvyklých medicínských potřeb a pokoušel se obvázat si pravé předloktí. Prsty měl červené a plné puchýřů a na ložních přikrývkách se vedle něj tvořila krvavá skvrna. Stark sebou škubl, jak vzhlédl.

„Měl jsem malou nehodu, když jsem testoval něco na energetických krystalech,“ vysvětlil.

„Vybuchlo ti to v ruce,“ vyvodil Loki. Hluboké řezy a těžké popáleniny, muselo to být ono.

„Jo,“ přikývl Stark.

„Mohl jsi tak přijít o prsty nebo dokonce o celou paži! Co jsi dělal? Co sis vůbec myslel?!“

„Jak říkám, jen jsem experimentoval,“ prohlásil Stark defenzivně. „Ale myslím, že jsem byl trochu… unavený,“ připustil poté.

„Ty pitomý… prostě… uuh!“ jen rozzlobeně zasténal a přistoupil k posteli, aby muži odebral obvaz a podíval se na škodu. „Musíš dostat ven všechny střepy, než se to pokusíš obvázat!“ zaječel na něj hned, když se podíval zblízka.

„Myslel jsem, že jsem je vyndal všechny,“ odvětil Stark na oplátku. „A nechtěl jsem, aby to dál krvácelo.“

„Samozřejmě že ne,“ procedil Loki se zaťatými zuby, rozhlédl se kolem a zahlédl krvavé pinzety a větší střepy krystalů, které Stark již vytáhl ze svého těla. Tvrdohlavý, nesnesitelný člověk. Zvedl pinzetu a uchopil Starkovu paži nad loktem, kde neměl popáleniny v takové míře.

„Nemel se,“ nařídil. „Kdybych nevěděl, že nejsi tak ubohý, řekl bych, žes to udělal úmyslně,“ reptal Loki, když vytáhl několik střepů.

„Jo, rozřezal a popálil jsem si půlku ruky, aby sis mohl hrát na Florence Nightingaleovou,“ odsekl Stark podrážděně.

„Měl jsi mě zavolat hned,“ vyčetl mu Loki, když vyndával další malé kousky krystalu.

„Pořád jsi naštvaný,“ bránil se Stark.

„To neznamená, že chci, aby ses vyhodil do povětří,“ vyštěkl Loki. „Nebo že chci, aby ses zranil ještě hůř tím, že to správně neošetříš, ty nesnesitelný blázne!“

Stark sebou znovu škubl, když vytáhl další střep, celá ruka se mu třásla bolestí. Hloupý člověk, hloupý nezodpovědný iritující člověk.

„Já vím… omlouvám se,“ vydechl Stark. Loki jen na okamžik vzhlédl k jeho tváři. Byl bledý a chvěl se, a Loki nevěděl, jestli to bylo bolestí a ztrátou krve nebo nedostatkem spánku. Stark měl pod očima tmavé kruhy, jeho vlasy tvořily zpocený zmatek a šaty měl ohořelé a špinavé. Smrtelníci… jejich kůže a maso a kosti, vše křehké, skoro až příliš snadné je zlomit, tak snadno je šlo zranit.

Když nemohl najít žádné další střepiny, odložil pinzetu, popadl nějaké obvazy a volně je omotal kolem ran. No, celé předloktí byla jedna obrovská rána, ale zaměřil se na krvácející části.

„Jen to tu trochu přidržuj, zatímco namíchám elixír. Nechci, abys to tady zakrvácel ještě víc.“

Brzy mu dojdou ingredience, jestli Stark bude takhle pokračovat. Člověk by si měl mnohem víc uvědomovat svou vlastní smrtelnost, a jak snadno se jeho tělo mohlo poškodit. Stark to měl vědět lépe.

„Chci s tebou mluvit,“ ozval se poté Stark, zatímco Loki vytahoval komponenty do elixíru ze své skříňky.

„Vypiješ ten elixír a pak budeš spát,“ nakázal mu pevně Loki. „A nemysli si, že ti ještě někdy umožním hrát si s krystaly, když nejsi zcela soustředěný.“

„Jo, já si vážně nevedu dobře, když jde o takové restrikce,“ přiznal Stark.

„Zabiješ sám sebe!“ vyštěkl Loki, když se otočil.

„Ne, nezabiju! Někdy něco zpackám, no a co? Jsem člověk, to se stává! Ale nedovolím, aby mě to zastavilo!“ Pak pokračoval klidnějším tónem. „A ty mi nemůžeš říkat, co mám dělat.“

Loki jen zaskřípal zuby a vrátil se do práce.

„Budu dávat větší pozor,“ ujistil ho poté Stark.

„Nezajímá mě to, Starku,“ zasyčel Loki.

„Ne, já vím, že jo,“ odpověděl. „Trvalo by měsíce, než by se to samo uzdravilo,“ poznamenal. „Takže díky.“

„Ten elixír ti nedává povolení k tomu, aby ses choval lehkomyslně! Jen proto, že dokážu něco opravit, to neznamená, že budu vždycky včas u toho, abych to udělal!“

Loki prásknul ampulkou o stůl a bojoval, aby se zbavil sevření v hrudi, protože si vybavil, kdy naposledy tato slova pronesl. Vzpomněl si, jak se díval do stupidně důvěřivých, usmívajících se modrých očí, zatímco křičel a jak jeho slova byla k ničemu, protože se nic nezměnilo, vůbec nic, bez ohledu na to, kolik vzteklých slov vyplivl. Co by se ti hlupáci starali, dokud s sebou měli Lokiho, aby magicky vyřešil jejich problémy a vytáhl je z potíží? Co by se starali, že on se děsil okamžiku, kdy dorazí příliš pozdě? Kdy nebude schopný přiskočit a pomoci. Nestarali se, protože proč by tam neměl být? Coby loajální stín, kterým byl.

„Neberu tě za samozřejmost,“ poukázal Stark. „A nečekám, že mě spravíš pokaždé, když něco podělám. To není tvoje práce, nejsi můj sluha. Většinu svého života jsem nechával druhé, aby uklízeli můj svinčík, nechci se k tomu vracet a dělat to zas.“

Loki na moment ztuhl, pak polkl a vrátil se k přípravě směsi. Byla škoda, že se vždycky musela připravit čerstvá, aby správně účinkovala. Bylo by praktické mít kolem nějakou přichystanou v lahvích, zvlášť se Starkovou tendencí nechávat se zranit.

„Ta věc mě hned vyřadí z provozu,“ zamumlal Stark po chvíli mlčení. „Ale myslel jsem to vážně, když jsem řekl, že s tebou chci mluvit. Budeš tady, až se probudím?“

Loki k němu na okamžik zalétl pohledem a zhluboka se nadechl. Ramena mu poklesla, jak tenze z nalezení toho hloupého člověka v tomto stavu konečně opadla. Proč jen bylo tak těžké jeho slova pustit z hlavy? Proč se nemohl jednoduše otočit zády? Proč nemohl jednoduše zůstat naštvaný? S Thorem to bylo snazší. Ani Hromovládce prosící slovy a žebrající očima tohle nedokázal. Nepřiměl ho váhat, v každém případě ne nadlouho. Jak moc si jenom toho člověka pustil k sobě? Jak to že si toho nevšiml dřív? Proč jeho? Ach, ne, on věděl, proč jeho, jen nechápal jak. Jak to, že se to zapustilo tak hluboko? Jako čepel, která klouzala do něj a skrz něj, přímo do srdce. Mohl by ho vyrvat, jako vyrval ostatní… ale… možná by krvácel příliš, možná by rána byla příliš velká, možná by se nezahojila…

U všech bohů, jak se to stalo?

„Tvá postel je zakrvácená… můžeš dnes večer spát v mé,“ nabídl mu Loki poté, co dokončil elixír a otočil se zpátky ke Starkovi.

„Loki…“

„Prostě to vypij a spi,“ poručil mu Loki. Stark vzal sklenici z jeho ruky bez dohadování a vypil zlatavou tekutinu uvnitř.

„Loki, budeš tady, až se vzbudím?“ zeptal se Stark znovu, když přecházel k Lokiho posteli. Oči měl až moc velké a lesklé, zkalené bolestí a únavou a naplněné emocemi, kterým Loki nechtěl věnovat bližší pohled. Už tak měl pocit, jako by ho to celého stravovalo. Měl by víc bojovat nebo už byl podmaněn? Přistoupil blíž a přiložil ruce Starkovi zezadu na hlavu, prsty mu vklouzl do vlasů, jen trochu, jak mu ji zakláněl. Pak se sklonil, přitiskl mu rty na čelo a nechal je tam spočinout na několik úderů srdce.

„Ano, budu tady,“ zašeptal proti horké kůži.

ooOoo

Další

ooOoo

Nádherný fanart ke kapitole tady.