BAtW 31
Tentokrát jsem měla v plánu zveřejnit jen jednu kapitolu, ale přiznám se, že jsem se sama nějak začetla a opravila i tu následující. Vsadím se, že vás to taky určitě potěší. Vztah Tonyho s Lokim se nám trochu posune. A mimochodem, pokud byste si náhodou nebyli jistí - vaše komentáře by opravdu byly vítány :) Zatím se mi ozvalo jen pár čtenářů a já jim jsem moc-moc-moc vděčná, ale pořád doufám, že vás je víc! ;)
Příjemné počtení,
Sit.
Kapitola 31 – Penci za tvé myšlenky
Galaxie Andromeda
Soustava Tumbla
Širý vesmír
Pepper. Pepper, Pepper, Pepper. Poslední dobou na ni moc nemyslel, což je… vůbec a najednou se kvůli tomu cítil hrozně provinile. Vyhýbal se myšlenkám o Zemi a o všem, co s ní souviselo, jak jen to šlo, protože si nechtěl představovat, jaké to doma bylo. Nechtěl přemýšlet o tom, jak dlouho byl pryč a jak dlouho mu ještě potrvá, než se dostane zpátky. Nebyl moc na řecké eposy, ale jestli kdy existovala nějaká Odyssea, tak to zatraceně byla tahle. No, tamten chlápek musel porazit spoustu lidí, kteří chtěli jeho ženu a království, když se vrátil domů. Jeho „království“ bylo určitě v bezpečí. Jeho vůle v tomhle naprosto jasně říkala, že v případě jeho smrti (nebo dlouhodobého zmizení jako právě teď) připadne většina věcí Pepper. Stala by se generálním ředitelem a majoritním akcionářem Stark Industries. Dostala by i sídla v Malibu a New Yorku a všechno v nich. Rhodey by dostal většinu z jeho aut a něco z jeho menších pozůstalostí, zatímco Stark Tower by se přejmenovala na „Ústředí Avengers“, tedy pokud by udrželi v chodu podlaží věnující se obchodu a podlaží zabývající se výzkumem a vývojem coby majetek Stark Industries. Věděl, že udělal všechno pro to, aby zajistil i své obleky. Už od afghánského incidentu měl Jarvis desítky protokolů na dobu jeho nepřítomnosti, jeho dílna se pak pro většinu lidí definitivně uzavřela. Jediný, kdo se mohl dostat k jeho oblekům, byla Pepper a Tony věděl, že by je nedala SHIELDu nebo armádě, ani kdyby o ně Rhodey požádal. Věděla, že Tony by to nechtěl.
Ale čím víc přemýšlel o tom, jak všechno bylo v pořádku, protože se v předstihu připravil na svou náhlou smrt, nemohl jinak než se smířit s tím, že to také znamenalo, že ho vlastně každý považoval za mrtvého. To nebylo příjemné pomyšlení. Pepper byla ještě v nemocnici tu noc, co ho unesli a Tony prostě nedokázal myslet na to, jaké to pro ni muselo být se příštího rána vzbudit a vyslechnout si novinky o tom, že Tony zmizel. Kolik času uplynulo? Rok? Možná už dva? To bylo možné. Příliš dlouho, to je jisté.
Teď se přinutil o ní přemýšlet, protože musel. Musel si připomenout, že byla pořád tam, doma, řídila Tonyho firmu, chránila to, co bylo jeho. Musel na ni vzpomínat. Nemohl o ní prostě přestat přemýšlet jen proto, že věci tak byly snazší, to nebylo fér. Musel ji mít na paměti.
Dosud nepotřeboval použít některou z těch nových map, ani je ještě nezkoumal, protože tahle soustava byla pořád ještě zahrnutá v lodní databázi. A tak se rozhodl opravit oblek a nejprve zapracovat na jakékoli chybě, která způsobila, že se mu v půli letu usmažila bota. Při práci na svých vynálezech se mu vždycky snáz přemýšlelo. Plus Loki a Juyu ustavičně vrhali jeden na druhého zlostné pohledy, takže Tony zrovna nedychtil setrvávat s nimi ve stejné místnosti. Juyu zřídka chodila do dílny, takže to bylo bezpečné místo.
„Starku,“ slyšel a vzhlédl, jen aby viděl Lokiho vcházet dovnitř. Ne, bylo to vykračování. Loki vždycky chodil s jistým rytmem v kroku, lehce a vyváženě, jako tanečník nebo mistr bojových umění. Pravděpodobně to bylo to druhé, ale Tony si byl jistý, že tančit uměl taky, nikdo neměl tak moc koordinované končetiny jenom z boje.
„Co pro tebe můžu udělat, košíčku?“ zeptal se, pak sebou v duchu trhnul. V posledních několika dnech měl vážně špatnou sérii přezdívek, ale naprosto z toho vinil Lokiho. Jen nevěděl, proč pořád myslel na dezerty.
Na Lokiho to zapůsobilo jako obvykle, ale nevyjádřil svou nelibost, opět jako obvykle.
„Och, ty nemusíš dělat nic,“ ujistil ho Loki. „Pouze jsem ti chtěl něco ukázat.“
Tony zvědavě nadzvedl obočí a sledoval, jak se Loki blíží ve své obvyklé kombinaci kožených kalhot-volné košile, až stál přímo vedle něj. Pepper, vážně musí víc myslet na Pepper.
Loki se rozhlédl po Tonyho pracovním stole a popadl jeden ze zářících energetických krystalů.
„Udělal jsem nějaký pokrok,“ oznámil, když kolem krystalu sevřel dlouhé prsty. Druhou ruku pak umístil nad něj. Tony se naklonil ke stolu a díval se. Krystal mezi Lokiho prsty začal zářit trochu jasněji, pak se jeho barva změnila z obvyklého odstínu na ocelově modrý. Příště, když Loki ruku z krystalu zvedl, mezi dlaněmi se mu táhl silný elektrický paprsek. Jako miniaturní blesk.
„To je vážně skvělý,“ okomentoval to Tony, zatímco pozoroval syčící, praskající elektrický blesk. Loki znovu umístil ruku na krystal a o chvíli později se barva změnila zpátky do původní. Lokiho rty se roztáhly v potěšeném úsměvu.
„Takže jak jsi to udělal? Myslel jsem, že elektrický věci jsou Thorovou doménou,“ podotkl Tony. Ani zmínka bratrova jména podle všeho nedokázala narušit Lokiho dobrou náladu.
„Samozřejmě to není můj element, ale blesk je stále nejblíže k prvotní energii, dá se nejsnáze přivolat, máš-li nějakou k dispozici.“
„Takže jsi přeměnil energii v krystalu do blesku?“ zeptal se Tony.
„Více méně, použil jsem prvotní energii v krystalu k přivolání blesku. I když velmi malého blesku, to přiznávám.“
„Huh,“ Tony zíral na krystal a chvíli o tom přemýšlel. „Takže to je pokrok, že jo? V celý tý věci ohledně využívání kosmických energií pro tvoji magii? Jsi blíž tomu to vykoumat?“
„Energie používaná ve zbraních, co máme a energie v generátorech se velmi podobá té, kterou cítím všude kolem nás. Tak jsem se rozhodl zaměřit nejprve na tuhle a uvidím, zda mě to přivede blíž k většímu obrázku.“
„Vypadá to, že s tím dokážeš pracovat,“ soudil Tony.
„Momentálně je to nejlepší cesta, jakou si mohu zvolit,“ přikývl Loki. „S dostatkem praxe bych mohl použít sílu v krystalech na jiné věci. Přivolat objekty, které jsou ve své podstatě odlišné. Štíty, magické střely, oheň.“
„Takže to je průlom,“ vyvodil Tony.
„Přesně tak!“ souhlasil Loki. „Pravé kosmické energie jsou tu pořád, jen za špičkami mých prstů, cítím je, jsem skoro tam!“
„Přijdeš na to raz dva,“ nepochyboval Tony.
Loki se zasmál. „Tvá důvěra v mé schopnosti se cení, Starku,“ řekl. Pak se otočil, opřel se o pracovní stůl a pohlédl přímo na Tonyho. „A protože jsem strávil značné množství času analyzováním té energie, která nyní rovněž probíhá tvým brněním, možná se nechám přesvědčit, abych ti pomohl s tím drobným špatným výpočtem, který se ti přihodil.“
Tradiční způsob, jak oklikou nabídnout pomoc, některé věci se na Lokim nikdy nezmění.
„Ty jsi takový laskavý bůh,“ ušklíbl se Tony.
„To opravdu nejsem,“ ohradil se Loki.
„Takže jsem to jen já, komu se dostává zvláštního zacházení,“ odtušil Tony vesele.
„Ano.“
Tony se na něj zadíval, protože v odpověď očekával něco mnohem víc kousavého, něco ohledně Tonyho ega a jeho duševních schopností.
„Oh… to je… milé,“ podařilo se mu říct.
„Dejme se do práce,“ pobídl ho Loki s úsměvem. Jedním z těch úsměvů, které Tony pořád nedovedl tak úplně zařadit.
ooOoo
Až do nedávné doby Tony jistým věcem ve skutečnosti nevěnoval pozornost. Věcem, jako když Loki lehce přejde blíž k němu, zatímco se dívá na něco na pracovním stole. Blízko jako… blízko na dotek ramen. Jak se Loki naklání, když něco vysvětluje. Začal přemýšlet o tom, jestli šlo o nový fenomén, nebo něco, co se už chvíli dělo. Vlastně ani doopravdy nevěnoval pozornost tomu, co dělal, protože tohle bylo něco divného, zatraceně hodně divného vzhledem k tomu, že šlo o Lokiho. Nezašel by tak daleko, aby tvrdil, že ví o tom chlápkovi všechno, ale znal ho zatraceně dost dobře a náhodné doteky rozhodně nebyly jeho parketa. Byl víc ten typ „neopovažuj se mě dotknout ani prstem, ty venkovane“. Ledaže by byl velmi vážně zraněn, pak s nechutí přijal pomoc a později předstíral, že se to nestalo. Nějakou chvíli teď ohledně toho v nouzových situacích polevoval a zdálo se, že mu nevadí Tonyho blízkost, ale tady se jednalo o skutečně šokojící iniciovaný kontakt.
Nepodobalo se to ani tomu typu „bratrských gest“, na která byl zvyklý od Rhodeyho. Ačkoli jo, Loki byl princ a všechno, a i když byl tvrďák, měl grácii mistra bojových umění nebo tak něco, co by Rhodey nezvládl, ani kdyby na tom závisel jeho život. Pak si představil Rhodeyho v kožené tunice, jak sedí na židli s rovnými zády a zkříženýma nohama a sotva si zabránil v pobaveném odfrknutí. Ne, existovaly věci, které dokázal jen Loki, aniž by přitom ztratil byť jen špetku mužnosti. Byl to jeden z jeho zvláštních talentů. Ukažte mu jiného muže, který se může v mocenském postoji lenivě šťourat pod nehty a nevypadá při tom směšně. Tonyho mysl se znovu vrátila k plášti a rohaté přilbě, protože co na to říct? Jak je možné vypadat v tomhle skvěle? To bylo nad jeho chápání. Považoval to za Lokiovskou záležitost, protože on to zvládl. Tony by vypadal jako zmutovaný kozel trpící růstovou zaostalostí. Jo, tak se kvůli Lokimu někdy cítit malý. Ale kdo by se tak necítil, huh? Kdo by se necítil malý? Zatracený bůh. Vysoký a štíhlý a přesto svalnatý, jako by byl mramorová socha nebo tak něco.
Loki byl svá vlastní kategorie. Nemělo smysl pokoušet se ho zaškatulkovat do nějaké stereotypní škatule. To ho v první řadě činilo tak zajímavým. Ale existovalo na něm pár konstantních věcí, takže když se jedna z nich změnila, v Tonym to vážně probudilo podezření. Snažil se to přejít, jakože je Loki jen fyzickým způsobem „přátelský“, ale to znělo tak zatraceně netypicky, že tomu Tony nemohl věřit. Loki si nehrál na „přátelského“ jen tak, všechno dělal z nějakého důvodu.
Tolik se zabral do svých myšlenek, že si zase všiml, jak se k němu Loki naklání, až když už stál u něj. Položil ruku Tonymu na kříž, když se natahoval přes stůl pro dříve vyřazený krystal. Jen se samozřejmě nepotřeboval opírat o Tonyho, aby udržel rovnováhu. Byl to skrz naskrz nadbytečný dotek.
„Zdáš se roztržitý,“ poznamenal Loki lehce, když odtáhl ruku.
„Ty víš zatraceně dobře, proč jsem roztržitý,“ odfrkl si Tony.
„Opravdu?“ zeptal se Loki. Předstíraná nevědomost a nevinnost, ačkoli ne dobře skrytá, takže to bylo pravděpodobně míněno jako divadýlko.
„Och, nech těch keců, co se to s tebou sakra děje?“ ptal se Tony. „Přinejmenším posledních pár týdnů se chováš divně a já nemám tušení, co se děje! Nejsem zrovna obeznámený s tímhle novým ‚Nevím, co to je osobní prostor‘ Lokim.“
Bůh měl tu drzost se usmívat a velmi pobaveně se pochichtávat. „Nezdálo se, že by ti to vadilo.“
„O to nejde!“
„Ach, ale o to přesně jde,“ prohlásil Loki.
„Huh?“
Loki se opřel o stůl, tváří v tvář k němu.
„Řekněme, že jsem testoval vody.“
Někdy jeho mysl záměrně nedávala pozor, hlavně pokud šlo o věci, které nechtěl brát na vědomí, ale nevyžadovalo génia, aby tohle pochopil. Přidejte k tomu Lokiho upřený pohled a bylo to vážně docela výmluvné. A jeho mysl najednou nevěděla, jestli zamrznout nebo začít pádit míli za minutu.
„Víš, jak reaguješ, kdykoli tohle udělám?“ zeptal se Loki tlumeným tónem, když se předklonil a levou ruku zvedl k Tonyho pravé tváři. Dvěma dlouhými prsty mu vklouzl za ucho, zatímco palcem spočinul na okraji jeho bradky. Loki se naklonil ještě blíž, dokud jejich tváře nebyly jen pár palců od sebe a Tony se nemohl pohnout. Jen zíral do potemnělých zelených očí.
„Zrychlí se ti dech,“ začal Loki, téměř ta slova vydechl. „Rozšíří se ti zorničky,“ pokračoval. „A pootevřeš rty,“ dokončil a pohnul palcem, až jím sklouznul přes kůži těsně pod Tonyho spodní ret. „Je to mimořádný pohled.“
„Loki…“
Bůh se předklonil ještě víc, až se jeho obličej ocitl přímo vedle Tonyho, jejich tváře se téměř dotýkaly, ale ruku pořád neodtáhl.
„Zajímalo by mě… kdybych ti sjel rukou na krk, cítil bych tvůj zrychlující se tep,“ byl teď dost blízko, aby Tony cítil jeho dech na svém ušním boltci. A pořád ještě neměl co říct, jen tam stál, mysl mu uháněla příliš rychle a jeho tělo nefungovalo tak jak mělo.
„Řekni mi, Starku. Bije ti teď srdce rychleji?“
„… Jo…“ odpověděl šeptem, stejně potichu, jako mluvil Loki. Byla to pravda. Srdce se mu rozbušilo silněji, i když se nechtěl blíž podívat na to, proč.
Loki se znovu pohnul, přiblížil se tváří a uzavřel vzdálenost mezi nimi, až mohl Tony cítit, jak se nosem dotkl jeho kůže. A kdyby Loki otočil hlavu jen o trochu víc, kdyby nachýlil hlavu tak akorát, dotkli by se rty. Cítil by ten téměř chladný dech na ústech místo na kůži, byl by…
V jedné ostré chvíli mu mozek zase naskočil a on se odtáhl těsně předtím, než se to stalo.
„Ne,“ podařilo se mu říct. Lokiho ruka mu pořád setrvávala na tváři a pořád ještě od něj nebyl zrovna daleko, ale jejich tváře se už nedotýkaly.
„Starku?“
„Někoho mám,“ vyhrkl Tony rychle, než polkl a olízl si suché rty. „Někdo na mě čeká… doma.“
Pepper, dobrý bože, sladká laskavá Pepper, měl se odtáhnout dřív. Odtáhl se teď, Lokiho ruka se svezla z jeho tváře. Ale zastavila se mu na paži, než se mohl odtáhnout ještě víc, svírala ho, aby ho udržela na místě.
„Kdo?“ chtěl vědět Loki.
„Neznáš ji,“ odvětil hned Tony, dostával dech pod kontrolu, snažil se dostat celou situaci pod kontrolu pro boha svatýho. Znovu se pokusil odtáhnout, ale Loki pořád ještě nepustil jeho ruku.
„Nikdy jsi o ní nemluvil,“ poukázal Loki.
„Nic ti do toho nebylo,“ odsekl Tony a to stačilo, aby ho Loki pustil. Když se tak stalo, Tony málem zaškobrtnul, jak se snažil ustoupit. Nevzdálil se moc daleko, jen o krok dozadu, aby měl zpátky něco ze svého osobního prostoru.
„Samozřejmě. Proč by bylo?“ Chladnější výraz nahradil Lokiho předchozí a jo, Tony preferoval ten hravý, téměř mile vypadající.
„Loki, podívej--“
„No, nerad tě připravuji o takový bláznivý sen,“ pronesl sarkastickým tónem, až to Tonymu připomnělo, jaké to mezi nimi bývalo na začátku.
„Promiň?“
„Musím přiznat, že jsem nečekal, že budeš tak naprosto naivní. Myslel jsem, že jsi víc realista, ale spletl jsem se i dřív.“
„O čem to sakra mluvíš?“
„Tahle tvá směšná představa. Že nějaká žena bude čekat dlouhé roky navzdory tomu, že všechny známky ukazují na tvou smrt.“
Tony zaťal zuby při těch nepříjemných slovech.
„Ona není jen ‚nějaká žena‘,“ procedil mezi zuby, ale Loki nedbal na varování v jeho hlase.
„Ne, samozřejmě že ne. Musí být perfektní a její věčná láska k tobě jí pomůže vytrvat a čekat bez ohledu na to, jak beznadějné se to celé může zdát. Bude prostě čekat navždy. Stává se to pořád… v pohádkách.“
Věděl, že Loki se schválně choval krutě, věděl to, a kdyby se zhluboka nadechl, aby viděl věci jasně, možná by byl schopný přijít na to, proč. Ale právě teď mu to bylo jedno.
„Nic o ní nevíš.“
„Och, ušetři mě svého velebení nebo jak je ‚jediná svého druhu‘ a ‚jako žádná jiná‘. Ztratil jsem přehled o tom, kolikrát jsem to v průběhu let od mužů slyšel. Víš, jak vždycky věci na konec dopadly? Že všechny byly přesně jako ostatní.“ Lokiho tvář se zkroutila odporem. „Máš nějakou představu, jak dlouho jsi z Midgardu pryč?“ Dokonce i způsob, jakým nadzvedl obočí, byl posměšným gestem namísto zvědavého vyklenutí, jaké si zvykl vídat. „Věř mi, dávno pokračovala ve svém životě po boku jiného muže, který jí zahřívá postel.“
Tony zase přistoupil o krok blíž, oběma rukama sevřel Lokiho oblečení v pěstech a tvrdě ho strčil proti pracovnímu stolu. Srdce mu teď bušilo z úplně jiného důvodu.
„Nikdy se o ní znovu neopovažuj takhle mluvit. Rozumíš?“ Och, byl tak vytočený. Zuřivý do morku kostí a Lokiho neustále chladný výraz mu vůbec nepomáhal se uklidnit.
„Nebudu ztrácet dech,“ ušklíbl se Loki. „Jen říkám pravdu, to je důvod, proč jsi tak rozzuřený!“
„NE! Nemáš o tom co mluvit! Kdyby nebylo tebe, nebyl bych ani v týhle bryndě! Ty jsi ten, kdo mě do toho zatáhl! Kdyby ses neukázal v mojí věži, byl bych pořád doma! Je to všechno na tobě, takže se neopovažuj mě poučovat!“
„Pusť mě,“ zasyčel Loki nebezpečně a Tony to udělal, i když hněv uvnitř něj pořád ještě vřel. „Už jsi se svým záchvatem vzteku skončil?“
„Já?! Já jestli jsem skončil?! Ty jsi ten, kdo se chová jako mrcha jen proto, že se ti dostalo odmítnutí. No, hu-huu, dospěj sakra! Mám život, o kterej jsem přišel! Lidi, co na mě doma čekaj! Lidi, kterým na mně záleží, kteří se mě nevzdají tak snadno, bez ohledu na to, kolik času uběhne! A Pepper mě miluje a já miluju ji! Nepředhazuj mi svoje blbý názory jen proto, že ty seš všem ukradenej!“
Tony mohl doslova vidět ten okamžik, kdy na Lokiho tvář vklouzla maska, aby zakryla jakoukoli upřímnou reakci, která se snad chtěla projevit. Viděl okamžik, kdy jeho zelené oči na vteřinu pohasly, a pak ztratily lesk, než se staly úplně bezvýraznými. Nesevřel pěsti, ani nezměnil postoj. Neudělal nic, jen na Tonyho zíral. Vydal ze sebe odfrknutí, což měl být asi smích a na krátkou chvíli se mu na tváři rozprostřel široký ostrý úšklebek – který ani zdaleka nedosahoval jeho očí.
„No, přinejmenším tohle je naprostá pravda,“ přitakal lehce okouzlujícím tónem, který zněl tak falešně, až to Tonyho tahalo za uši. Loki se otočil a odcházel, záda rovná, ani ne napjatá, kroky široké a sebejisté, ale také mnohem ráznější než kdykoli jindy. Teprve teď, když byl Tony obeznámen s Lokiho lehkým a elegantním způsobem chůze, viděl ten markantní rozdíl. Vážně chtěl vzít svá poslední slova zpátky.
„Loki,“ volal za ním, ale on se nezastavil ani neotočil, prostě odešel.
Tony si přitiskl dlaně na oči a chvíli jen dýchal. Pořád byl rozzlobený, ale hněv teď převyšovala i zdravá dávka viny. Ani to nedávalo smysl! Měl právo se zlobit, ale přesto si přál, aby byl držel jazyk za zuby.
„Kurva!“ zaklel a oběma rukama se opřel o pracovní stůl, hlavu svěšenou.
ooOoo
ooOoo
Nádherný fanart ke kapitole tady.