BAtW 24

22.10.2018 19:29

 

Zdravím!

Myslela jsem, že další kapitoly stihnu o víkendu, ale užívala jsem si posledních slunečních paprsků a nestihla jsem opravy, ty mě jednou zabijou. 

Příjemné počtení :)

 

 

Kapitola 24 – Podvědomě

Galaxie Andromeda

Soustava Filipima

Širý vesmír

 

První věc, kterou vzal Loki na vědomí, byla tupá bolest hluboko v hlavě. Znal tu bolest, i když ji nepocítil po staletí, tohle vyčerpání až do morku kostí v každé části těla. Věděl, že potřebuje víc odpočívat ještě předtím, než se pokusil přijít na to, co se stalo. Uvědomil si, že leží na něčem měkkém, postel, s hlavou položenou na něčem tvrdším, teplejším. Připadalo mu to povědomé, i když s jistotou nedokázal říct proč, a pozvolna se to hýbalo… počkat. Snažil se pohnout a otevřít oči, ale chvíli mu trvalo sesbírat k tomu sílu. Když se mu konečně podařilo se zvednout, mimoděk mu ze rtů uniklo drobné zasténání, protože bolest ve svalech byla všechno, jen ne příjemná.

„Hej! Jsi v pořádku?“ slyšel a cítil, jak ho kolem ramen ustaluje čísi paže.  Jakmile se mu vidění projasnilo, spatřil Starka. Loki se zamračil a rozhlédl se, přikrývka, která z něj právě sklouzla dolů, postel, Stark… nedávalo to moc smysl.

„Co děláš v mé posteli?“ dožadoval se.

„No, technicky je to Juyuina postel,“ odpověděl Stark. Lokiho mysl byla příliš zamlžená a pomalá, aby odpověděl, tak se jen ještě víc zakabonil. Stark se na něj chvíli díval, než si zřejmě uvědomil, že Loki svou otázku opravdu nemínil pouze řečnicky. „Použil jsi magii, pamatuješ?“

„Vím, že jsem použil magii, vím, jak se cítím po přepětí,“ zabručel Loki.

„Jo, no, pak jsi taky omdlel,“ dodal Stark ochotně. Loki zasténal nevolí. Takže ztratil vědomí jako vadnoucí květina, výborně.

„Právě teď tě opravdu nenávidím,“ odvětil a praštil sebou zpátky do postele. Starkova přítomnost budiž zatracena, cítil se vyčerpaně.

„Já vím, že jo, promiň,“ omlouval se Stark. „Chceš, abych ti udělal rohatou přilbu?“

Loki si odfrkl. „Nemůžeš mě pokaždé uplácet dárky.“

„Nepodceňuj moje uplácecí schopnosti. Měl jsem hodně praxe.“

„Och, prostě sklapni, tvůj hlas zhoršuje mou bolest hlavy,“ poručil mu Loki a zabořil hlavu hlouběji do postele.

„Nemyslel jsem, že by k tomuhle mohlo dojít,“ pronesl Stark o něco vážněji. „Drakea jsi vždycky ukryl bez problémů.“

„Je těžší oklamat stroje než vnímající bytosti, a řekl jsem ti, že používání magie bez vnějšího zdroje mě unaví,“ zavrčel Loki, hlas napůl tlumený postelí.

„Jo, ale zapomněl jsi zmínit, že to zahrnuje krvácení z nosu a studenou horečku a vůbec, zatraceně.“

„Nejsi hloupý, Starku. Nebyl jsem při užívání magie opatrný jen kvůli následné ospalosti.“

„Jo, já… vlastně jsem o tom moc nepřemýšlel,“ připustil Stark.

Loki neměl chuť se hýbat, nenáviděl to, nikdy se nechtěl dostat do takového stavu. Všechno to byla Starkova chyba. Ne, byla jeho vlastní zatracená chyba, protože souhlasil s tímhle šílenstvím. Čas byl v tu chvíli podstatný a on věděl, že Stark je příliš tvrdohlavý, aby poslouchal, takže udělal, co musel udělat. Pro Norny, věděl, že jim tohle způsobí potíže. Věděl to! A měl pravdu! Měl říct ne, ale zároveň nechtěl na lodi další cizince. Kdo ví, co by s nimi udělali i jen za to, že by tu našli Skrully, nebo potom, co by se podívali blíže na náklad, nebo potom, co by položili další otázky. Opravdu neměl na výběr, a byl to Stark, kdo to způsobil. Cítil se příliš unaveně, než aby zuřil tak, jak by správně měl.

„Neodpověděl jsi mi na otázku,“ připomněl mu Loki.

„Kterou?“

„Co děláš ve stejné posteli jako já?“ Lokimu se podařilo znovu si sednout, aby pohlédl na člověka. Stark mu pohled oplácel, oči na moment zmatené a zkoumavé, a pak se usmál.  Šlo o zvláštní druh úsměvu, který Lokiho přiměl k opětovnému zamračení.

„Hádám, že na konci jsi byl příliš mimo, aby sis to pamatoval,“ odtušil.

„Pamatoval co?“ chtěl vědět Loki, ale Stark se na něj jen dál díval, jeho úsměv se dokonce ještě rozšířil. Čemu se, do Valhaly, Stark tak smál.

„Byl jsi ve špatném stavu,“ začal Stark. „Vážně jsi mě měl varovat. Neměl jsem tušení co dělat.“

„Och, prosím,“ Loki obrátil oči v sloup. Bohové, i oční bulvy ho bolely. „Nebyl jsem v ohrožení života.“ Ne s tímhle kouzlem, s jinou magií mohl být, ale zatím neměl dost energie, aby teď Starka znovu poučoval o magii.

„No, to jsem nevěděl!“ poukázal Stark. „Přesně tak to totiž vypadalo. Krvácel jsi, byl jsi ledově studený, potil ses, třásl. Jak jsem měl vědět, jestli to bylo život-ohrožující nebo ne? Vypadalo to špatně.“

„Máš zbytečné obavy,“ sdělil mu Loki s nevzrušeným pohledem. „Jak můžeš vidět, jsem v pořádku.“

„Jo, vypadáš hrozně. ‚V pořádku‘ nejsou slova, která bych použil,“ odporoval Stark.

„Nebyl jsem v nebezpečí,“ opáčil znovu Loki. „Je to jen bolest.“

„To stačí.“

„Pořád jsi neodpověděl na mou otázku,“ poukázal Loki. Starkova blízkost ho sama o sobě nedráždila, ale neměl rád dlouhotrvající zbytečný kontakt, a jelikož zrovna před chvilkou spal na… pro Norny, nespal právě přímo na něm, že ne? Vzal v úvahu svou pozici a místo, kde Stark seděl a ano, vypadalo to, že přesně tak to bylo. Nevěděl, zda být zahanbený nebo rozzlobený. Co tady Stark vůbec dělal? Člověk si musel všimnout něčeho v jeho výrazu, protože ten divný úsměv se mu na tvář vrátil zpátky.

„Byl jsi… v bezvědomí,“ prohlásil. „A vypadal jsi hrozně, hrozně na způsob blízko-smrti, nechtěl jsem tě nechávat samotného,“ pokrčil rameny. V jeho tónu zaznívalo něco divného, takže Loki přimhouřil oči.

„No, teď můžeš odejít,“ řekl pevně.

„No, tohle je pořád Juyuina postel. Takže co kdyby ses najedl, napil a pak tě dostaneme do tvé vlastní postele?“

„Jsem dokonale schopný--“

„Jen se najez,“ nabádal ho Stark a ukázal na druhou stranu postele, načež se postavil a protáhl si svaly. Loki se otočil a všiml si jídla. Vážně měl docela hlad, takže to pro teď nechal být.

ooOoo

Jejich cesta zpátky do jejich pokoje začala tak, že se ji Loki snažil ujít na vlastní pěst. Moc dobře to nešlo. Jediný důvod, proč sebou nepraštil o zem, byl ten, že Stark u něj stál dost blízko na to, aby ho včas stabilizoval. Podráždilo ho, že Stark kolem něj musel obtočit paži, aby převzal něco z jeho váhy. Všechno od chvíle, co se probudil, mu připadalo ponižující. Jídlo trochu pomohlo, ale pořád potřeboval hodně odpočívat. Nechtělo se mu ležet a nic nedělat, ale nezdálo se, že by měl na výběr. Snažil se jít sám, jak jen to šlo, a o Starka se opírat jen když to bylo nezbytně nutné. Člověk chvíli mlčel, ale pak si najednou hlasitě povzdechl.

„Nemusíš to dělat, víš,“ podotkl.

„Co?“

„Tohle! Chovat se jako tvrďák.“

„Já se ne--“ začal Loki, ale Stark ho nenechal domluvit.

„Viděl jsem tě zmlácenýho, pořezanýho, popálenýho, krvácejícího, v podstatě v každým hrozným stavu, na jaký si vzpomeneš. Teď jsi trochu roztřesený, tak co? Jsem to jen já, proboha. Vykašli se na to a nech mě ti pomoct!“

Loki se kousl do rtu, aby si zabránil v odpovědi.

„Vím, že nenávidíš být slabý,“ pronesl člověk tišším tónem. „Ale jsem to jen já. Já už vím, co jsi za drsňáka, vážně si nemusíš na nic hrát.“

„Nedělám nic ku tvému prospěchu,“ odpověděl Loki. Dokonce i ta představa byla směšná. Stark si znovu povzdechl.

„Někdy jsi tak zatraceně tvrdohlavý, že já vedle tebe vypadám rozumně.“

Loki neodpověděl, ale po několika krocích nechal Starka převzít trochu víc ze své váhy. Stark o tom moudře pomlčel. Šli v tichu dalších pár chvil, než patrně ticho člověka znavilo a znovu promluvil.

„Víš, proč to bylo děsivý až hrůza?“ zeptal se.

„Co?“

„Dívat se, jak se takhle rozpadáš,“ pokračoval člověk. Loki mlčel. „Protože cokoli tě může takhle knokautovat, musí bejt zatraceně děsivá sračka.“

„Och, nebuď tak dramatický.“

„Ne, já si to vážně myslel. Jedna věc je vyhodit se do vzduchu při nehodě v laboratoři, to se nestane, když nejsi lehkomyslnej, ale magie, která ti udělá tohle… to je nebezpečný. Je to, jako by sis celou tu zatracenou dobu hrál s ohněm a jakmile ztratíš kontrolu, spálí tě to na prach. Nedokážu si to ani představit. Chci říct, jasně, musí to bejt docela něco mít všechnu tu moc k dispozici s vědomím, že když nebudeš dost dobrej, vyšlehne ti z prstů a zničí tě. Je to… moc a nebezpečí a… čím víc se to snažím pobrat, tím víc…“

„Ti to připadá vzrušující?“

„Povznášející,“ dořekl Stark a natočil hlavu, aby se na něj podíval. Oči měl trošku širší než obvykle, mozek mu zřejmě běžel na plné obrátky, jak o tom přemýšlel. „Vzpomínám si, když jsem poprvé doopravdy letěl se svým oblekem. Stoupal jsem pořád výš a výš, dokud jsem téměř nezabil sám sebe.“

„Musel ses cítit naživu.“

„Víc než kdy dřív,“ souhlasil Stark. „Ale ty a magie… víš, kdo je tanečník s ohněm? Nevím, jestli je máte na Asgardu. Jsou jako umělci. Plivání ohně a točení s poi a--“

„Ano, máme je.“

„Byl to nejlepší příklad, jakej jsem mohl vymyslet, protože je to velkolepé a nebezpečné a stačí jeden špatnej pohyb a ty skončíš se strašnou popáleninou nebo přijdeš o půlku tváře.“

„Jsem stejně tak Bůh ohně,“ pověděl mu Loki.

„Opravdu?“ Stark se na něj podíval. „Věděl jsem, že tam bylo něco s tebou a ohněm, je to jako dokonalá manifestace chaosu. Zkáza a tvoření, to všechno. Ani nevím, co je to s tebou a zelenou. Neměl bys kolem pobíhat ve zlaté, oranžové a červené?“

Loki zůstal chvíli zticha a pak jednoduše řekl: „Vypadal bych v nich bledě.“

Stark vybuchl smíchy, jak se dalo čekat. „Chceš říct bleději,“ pochechtával se. „Ale máš pravdu, to by nešlo. Styl je vážná věc.“

Dokonce i Loki se tomu musel zasmát, i když ho z toho bolely svaly.

„Takže, je ta záležitost s prochladnutím něco, s čím je třeba dělat si starosti?“ zeptal se Stark a Loki se málem zastavil vprostřed chůze.

„Cože?“

„Byl jsi studený, když jsi omdlel, studený jako led. A Juyu mi řekla, že z tebe cítí chlad pořád.“

Teď se opravdu zastavil a cítil, jak se mu svaly napjaly.

„Ty jsi s nimi o mně mluvil?“ zeptal se a okamžitě v něm stoupal hněv.

„Cože? Ne! Jen jsem jí řekl, že se mi nelíbí, jak na tebe Bee ustavičně zírá, tak mi vysvětlila, že z tebe cítí chlad. Jsou to plazi, nemají rádi studené věci. Takže se kvůli tomu cítily trochu divně. Vycítily, že máš nižší tělesnou teplotu než já.“

Loki se nadechl a pokračoval v chůzi. Stark ho nezastavil, ale pomohl mu.

„Na tom nezáleží,“ zaskřípal Loki.

„Jen jsem chtěl vědět, co dělat,“ prohlásil Stark pevně. „Potil ses, jako bys měl horečku, ale na dotyk jsi byl ledově studený a já nevěděl, co s tím dělat, nebo jestli s tím musím něco dělat nebo ne. Řekl jsi, že potřebuješ odpočívat, ale jak jsem měl vědět, co je normální a co už značí něco špatnýho? Byl jsi v bezvědomí a já se cítil jako zatracenej idiot, protože jsem nic neudělal.“

Loki na okamžik zavřel oči, nechtěl o tom přemýšlet, ani trochu.

„Je to normální,“ přiznal po chvíli.

„Oboje?“

„Ano, oboje,“ odsekl Loki ostře. Stark od téhle linie vyptávání raději upustil.

„Páni, studený bůh ohně,“ zašklebil se po chvíli. „Ty jsi vážně ztělesněný chaos skrz na skrz, že jo?“

„A ty to shledáváš zábavným?“ zeptal se Loki, pořád ještě trochu nabroušeným tónem.

„Jo, myslím tím, kdybys byl na dotek teplý, bylo by to… předvídatelný, ne? Něco, co diktuje přirozený řád. Ty pokrucuješ přirozený řád jen svou existencí, jestli tohle není rozhodující věc pro Boha chaosu, tak nevím, co je.“

Loki se náhle cítil pobaveně a to zahnalo jeho vztek. Pohled stranou mu ukázal, že Stark se usmívá také.

ooOoo

Ta vyšší Skrullka – Juyu – stála u jejich dveří. Když si jí Loki všiml, trochu se narovnal, i když bylo momentálně těžké skrýt jeho oslabený stav. Musely být u toho, když ztratil vědomí.

„Hej, Juyu,“ pozdravil ji Stark.

„Starku,“ přikývla, pak pohlédla na Lokiho. „Vypadáš líp,“ poznamenala. Loki na ni jen zíral, chtěl ji z cesty, aby mohl v klidu dál odpočívat. Chvíli ulpívala pohledem na Lokim, na což Loki v odpověď výrazně přimhouřil oči. Odvrátila pohled a zafuněla.

„Dobře, nebudu tedy mrhat tvým časem. Děkuju. To je všechno, co jsem chtěla říct,“ a pak prošla kolem nich a bez dalšího slova odešla.

Stark to nekomentoval a ani Loki necítil potřebu něco říkat. Rozhodně to neudělal pro Skrullky, ale aby se co nejrychleji zbavili hlídkové lodi, aniž by se musel znovu hádat a zabývat Starkovou blbostí. Zamířili do místnosti.

„Myslím, že ani před nimi se nemusíš chovat tak tvrdě,“ pronesl Stark, ze všech směšných věcí, které mohl říct.

„Nesouhlasím,“ oponoval Loki. Je riskantní ukázat slabost před cizími, dokonce i Stark tohle věděl.

„Ne, věř mi, ony vědí, že jsi nebezpečný. Vědí to moc dobře. Jedna malá mdloba ti z ničeho nic neubere na hrozivosti. Měl bys být hrdý. Velký, temný a zastrašující je jako tvoje základní nastavení a lidi to vážně děsí k smrti.“

Loki se konečně posadil na postel, jeho svaly vděčné, že už se nemusí hýbat. Ta procházka ho hodně unavila, cítil, že by mohl hned zase usnout.

„Nedá se jim věřit,“ konstatoval Loki.

„Možná,“ pokrčil Stark rameny, zatímco postával před ním. „Ale Juyu mi řekla, že si myslí, že jsi nebezpečný, ale její první reakce poté, co ses zhroutil, stejně byla tě chytit, aby sis svou pěknou tvář nerozbil o podlahu. Co nám to říká?“

Loki chtěl obrátit oči v sloup.

„Moc do toho vidíš.“

„Je vážně těžký zakrýt nebo předstírat bezděčný chování,“ opět pronesl Stark s úsměvem. „To určitě víš.“

To byla pravda, ale Starkův příklad nic nedokazoval. Někdo dokázal předstírat tak, že jeho chování působilo jako podvědomé, a přitom si zachovával naprostou kontrolu. Bylo to snadné. Ta dívka by musela být ve stresu nebo v bolestech nebo něco podobného, aby věřil, že její reakce byly opravdové. Ale necítil se na to, aby se o tom přel.

„Měl bys spát,“ doporučil mu Stark a ustoupil.

Loki ho chytil za oblečení, než mohl odejít. „Počkej,“ zarazil ho.

„Jo?“ zeptal se Stark.

Loki se díval na svou ruku, jak měl prsty zaťaté ve Starkově košili a najednou si vzpomněl, co se stalo předtím, než ztratil vědomí. Svůj výraz musel zřejmě vyrovnávat příliš pomalu, protože Stark se vědoucně usmál. Konečně věděl, čeho se ten úsměv týkal, ten nesnesitelný malý--

Stark položil ruku na jeho, aby ji odpáčil ze své košile.

„Zamknu dveře, takže se nikdo nedostane dovnitř,“ ujistil ho. „Jen spi.“ Pak Lokiho ruku položil a odešel, aniž by řekl cokoli dalšího, zavíraje za sebou dveře. Loki čekal alespoň nějakou sarkastickou poznámku ke svému chování.

Jak to vůbec mohl udělat, lnout k někomu, jako by byl ustrašené dítě? Zcela zjevně nebyl na pokraji ztráty vědomí při smyslech, ale pořád to bylo směšné. Z té míry ponížení se mu vařila krev. Žuchnul sebou na postel.

Stark se bezpochyby cítil provinile, protože to byl on, kdo se dožadoval Lokiho pomoci, to byl nejspíš důvod, proč nenadhodil Lokiho ostudné chování. Nemohl přijít na žádný jiný důvod. No, Stark také samozřejmě věděl, jak se Loki cítí ohledně projevu slabosti, ale tohle bylo pořád ještě nepřijatelné.

Měl by být vzteklejší, měl by být mnohem naštvanější, než právě teď byl. Měl by přemýšlet o způsobu, jak Starka potrestat za to, že Lokimu umožnil se takovým způsobem ponížit. Jak mohl vůbec věřit tomu muži, když dovolil, aby se něco takového stalo? Věděl, že Loki nebyl ve stavu, kdy by dokázal jasně myslet, Stark to neměl připustit. Bohové, spal s hlavou položenou na něm, to bylo tak potupné.

Stark to dovolil a měl tu drzost se kvůli tomu usmívat. Hloupý, velkohubý, nesnesitelný člověk. Co si myslel? Opravdu věřil, že Loki snad chtěl…

Ne. Ani trochu. Bylo to nedůstojné a pokořující a nikdy v životě by neudělal něco takového, kdyby se plně ovládal…

Znovu otevřel oči a dlouhou chvíli civěl do stropu, dech mu uvízl v hrdle. Srdce mu už těžce bušilo z hněvu a tohle malé odhalení nepomohlo jeho uklidnění. Podvědomě… …oh ne. Ne, proklatě. Ne!

Zasténal a podrážděně zavřel oči. To nemůže být pravda. Nemůže! On nemohl…

„Zatraceně,“ zaklel tiše. Potřeboval spát.

Potřeboval spát a potřeboval na všechno tohle zapomenout.

ooOoo

Když se probudil příště, mohl za to zvuk mumlaných slov. Znělo to ustrašeně a jeho spánkem obtěžkané mysli nějakou dobu trvalo, než rozpoznal Starkův hlas. Hned se ve spoře osvětlené místnosti posadil. Svítilo jen malé světlo vedle stolu, nikdy nespali v naprosté tmě. Ten zvuk se ozval znovu a Loki se obrátil ke Starkově posteli, aby viděl, jak sebou člověk mele, přikrývky ovinuté kolem nohou a trupu.

Noční můra, věděl to. Vyskytovaly se pravidelně. Bylo ostudné to přiznat, ale u obou. Loki ve své mysli skrýval až příliš mnoho hrůz, než aby měl klidné noci a Stark to samé. Obvykle ho Loki nechal o samotě, protože Stark se vždycky probouzel poměrně rychle. Tentokrát byl venku z postele dřív, než o tom dvakrát přemýšlel.

Starkova kůže pod Lokiho chladnými prsty sálala horkem, když se dotkl jeho čela. Obočí měl svraštělá, oči pevně zavřené, celé tělo napjaté úzkostí.

„Starku,“ zavolal tiše, zatímco rukou spočíval na jeho čele, s palcem na onom zamračení, které vyhlazoval už jen tím samotným dotykem. Chvíli to trvalo, ale nakonec se člověk uvolnil a probudil se, unaveně otevřel oči. Otočil se a podíval se na Lokiho. Oči se mu rozšířily, jeho noční můry pořád temně číhaly za tou teplou hnědou barvou. Kůži měl až příliš teplou a vlhkou, dech příliš těžký. Neřekl ani slovo, ale vypadal překvapeně, že vidí boha tak blízko.

„Jsi v bezpečí,“ řekl mu Loki jednoduše. O moment později vstal, aby se vrátil do své vlastní postele, a už si spílal za takový směšný projev sentimentality.

Naštěstí Stark nic neřekl a Loki věděl, že už znovu neusne, nikdy po nočních můrách už neusnul.  Po nějaké době opravdu vylezl z postele, hodil na sebe nějaké oblečení a s největší pravděpodobností zamířil do své dílny. Loki poslouchal, jak odchází a znovu otevřel oči, až jakmile se dveře zavřely a v místnosti se rozhostilo ticho.

„Zatraceně,“ povzdechl si znovu.

 

ooOoo

Další

ooOoo

 

Mimochodem, u předchozích kapitol jsem nepřidala odkazy na obrázky (doplním k příslušným kapitolám), ale abyste se nemuseli vracet, přidávám odkazy i sem:

Fanart pro kapitolu 22 - Little Bee by disizletzi

Fanart pro kapitolu 16 - Die, Beast! by MelancholicTeddy

Povídka dostala název podle songu Rose od A Perfect Circle, to jsem asi taky nezmiňovala, kdo by si chtěl poslechnout, může tak učinit tady.