BAtW 18

20.08.2017 22:17

 

Zdravím :)

Další kapitola je tu. Přeji příjemné počtení :)

 

Kapitola 18 – Dar bohů

Galaxie Andromeda

Soustava Huz’deyr

Širý vesmír

 

Stark se z událostí na Ki’eendu vzpamatoval rychle. S elixírem, jenž mu v těle spustil léčebnou kúru, se za krátko vrátil do normálu. No, možná na tom byl i lépe než normálně. Den po incidentu se projevoval docela hlasitě, pokud šlo o jeho uzdravení a jisté… vedlejší účinky.

„Říkal jsi, že to nezmění nic, čeho bych si všiml,“ remcal Stark, když se zamračením na tváři vyšel z koupelny.

„Ano?“ zeptal se Loki, aniž by vzhlédl od čepele, již brousil. Ztratil nůž, který používal před Ki’eendem a potřeboval něco prozatímního, než dokončí svou čepel z alyndoru. V tomto případě se jednalo pouze o malý nůž, který našel v kuchyni, ale pro teď si s ním musel vystačit.

„Děláš si ze mě, kurva, srandu? Vypadám, jako bych omládl o pět let… nebo o víc!“ zvolal člověk. Loki k němu vzhlédl. Smrtelník se čerstvě oholil, na tváři si nechal jen svou malou bradku, která Lokimu nepříjemně připomínala Fandrala. Vlasy měl mokré a trochu mu padaly do očí. Teď, když se na něj doopravdy podíval, uznal, že kůže na jeho tváři vypadala trochu hladší. Některé z vějířkovitých vrásek kolem očí mu rovněž zmizely. Nezdál se ale výrazně mladší.

„Nebo bys takhle možná vypadat měl. Tedy kdybys žil zdravěji,“ oznámil mu Loki. Existovala malá možnost, že elixír mohl „napravit“ i některé ze známek stárnutí. Stárnutí bylo koneckonců způsobeno poškozením, jež se hromadilo v buňkách a orgánech, téměř jako choroba a elixír měl tělu pomoci poškození napravit.

„Ne. Já vím, jak mám vypadat. Tohle není, jak mám vypadat. Tohle je, jak jsem vypadal před pár lety.“

Loki pokrčil rameny. „Stárnutí je druh poškození těla, takže předpokládám, že elixír něco z toho napravil. Nikdy jsem to neviděl používat na bytostech, které ve skutečnosti stárly tak rychle jako vy lidé, tak nevím.“

„Jasně, vy nestárnete.“

„Stárneme, jen velmi, velmi pomalu,“ opravil ho Loki.

„Takže ti je fakticky tisíc let?“ chtěl vědět Tony. Předpokládal, že měl pravdu, ale nikdy se neobtěžoval zeptat.

„V midgardských létech? 1040 nebo tak nějak, koneckonců neznám skutečné datum svého narození.“

„Jak to?“

Loki se na něj podíval a doufal, že je jeho výraz dobře srozumitelný. „Nepřeji si o tom diskutovat.“

Stark se na něj zamračil. „Jde o tu věc s adopcí?“

Loki praštil svou čepelí o stůl a zabodl se do smrtelníka pohledem.

„Nebudu o tom diskutovat!“ Ani teď, ani jindy a už vůbec ne s nějakým pitomým smrtelníkem. Stark smířlivě zvedl ruce.

„Dobře, v pořádku. Je to prostě jen setsakra divný.“

„Nebyla jiná možnost, Starku. Na to nezapomínej. Jsi naživu, takže nemáš důvod si stěžovat.“

„Jo, já vím. Ačkoli by mi nevadil úplný seznam možných vedlejších účinků.“

„Pokud si začneš všímat negativních vedlejších účinků, nemohl bych se starat méně.“

„Fajn,“ zafuněl Stark.

„Jistě ztráta několika vrásek není nic tak strašně nepříjemného.“

„Ne, ani ne,“ pokrčil Stark rameny a začal si vytírat vlasy do sucha.

„Pak mne přestaň obtěžovat,“ s tím se Loki vrátil k ostření nože.

„Tak jsem tak přemýšlel.“

Loki položil ostří. Opravdu začínal nenávidět všechno, co vyšlo ze Starkových úst, když to začínalo touhle větou.

„To, co jsi řekl o Vše-jazyku, že by ho moje mysl nedokázala zvládnout. Kolik je na tom pravdy?“

„Myslel jsem, že tohle už jsme probrali, proč to znovu vytahuješ?“

„Protože když se rozdělíme, jsem v háji a to se mi nelíbí,“ odpověděl člověk.

„Pochybuji, že kdybys dokázal mluvit s těmi divochy, nějak by ti to pomohlo.“

„Kdo ví?“ přemítal Stark. „O něčem se mnou mluvili. Kdyby mi rozuměli, možná bych mohl udělat víc. Něco jim nabídnout, zmást je nebo je aspoň, kurva, trochu zpomalit. Je snazší někoho ošálit nebo kruci dokonce přelstít, když víš, co chce.“

V tom se jistě nemýlil. Stark uměl zacházet se slovy a rychle mu to myslelo. Jeho neschopnost s kýmkoliv hovořit ho připravila o jednu z jeho největších předností… a také o jeho největší přítěž. Někdy ten člověk nevěděl, kdy držet hubu, jeho ústa ho také mohla dostat do potíží.

„Vzhledem k tomu, že jsi přežil ten elixír,“ začal Loki. „Možná by ses s tím dokázal vypořádat, ale stále je tu riziko. Vždycky tu bude riziko, teď je zkrátka jen menší.“

„Jo, to jsem si myslel,“ prohodil Stark, když odložil ručník a posadil se na postel. „Dej mi pár čísel, na stupnici jedna až sto, kolika procentní je šance, že dokážu využít Vše-jazyk bez jakéhokoliv poškození mozku?“

Loki o tom musel okamžik přemýšlet. Před pár dny by řekl, že existovala větší šance na selhání, než na úspěch, ale teď to viděl jinak. Starkovo tělo se vypořádalo s elixírem, vlastně se přizpůsobil v otázce pouhých několika hodin. Možná, že lidé obecně byli odolnější, než si myslel nebo prostě jen Stark byl zvláštní případ. Druhý elixír na něj působil stejně, jako na jakémkoli Ásovi. Takže Starkova inteligence a jeho schopnost tak snadno ovládat loď se musely rovněž uvážit. Šance měl poměrně vysoké vzhledem k Lokiho znalostem magie a tomu, jak pracoval Vše-jazyk. S nějakým průměrným čarodějem by jeho šance byly nižší, ale Loki byl natolik kvalifikovaný, aby s tak delikátní magií zacházel s požadovanou opatrností.

„Asi kolem 85,“ řekl mu Loki. „Nebo lepší s vhodnými přípravami, záleží na tom, jak zareaguješ na magii.“

„To je docela slušný.“

„Opravdu bys riskoval svou zdravou mysl, jen abys mohl s někým mluvit?“

„Jsem ochotný to risknout, abychom v podobné situaci neskončili znovu. Možná by se nic nezměnilo, ale možná by mohlo. Možná, že příště dokážu odpovědět na zatracenou otázku místo toho, abych otevíral hubu jako ryba. Co když se rozdělíme a já tě nebudu moct najít, protože se ani nedokážu nikoho zeptat, jestli tě viděl? Co kdybych musel v nějakém městě najít cestu zpátky na vlastní pěst, ale nebudu si moct přečíst ani zatracený názvy ulic?“

„No, třeba bychom se mohli nerozdělovat,“ nabídl Loki.

„Jo, protože ty předchozí situace jsme taky naprosto plánovali,“ poznamenal Stark. „Vím, že se musíme spoléhat jeden na druhýho, abychom se dostali zpátky domů, ale muset se na tebe spoléhat v tomhle… připadám si jako mrtvá váha, když nedokážu udělat nic sám mimo tuhle loď. Nemůžeš mi tvrdit, že to není zbytečná přítěž, problém pro nás oba.“

Loki si povzdechl. Do jisté míry to představovalo problém. Nějaký druh nouze by mohl od Starka vyžadovat, aby s někým promluvil, stejně jako příležitost mohla vyžadovat po Lokim, aby s sebou nosil zbraň. Neschopnost s kýmkoliv komunikovat by jim mohla jednoho dne velmi dobře způsobit ještě větší problémy, zvláště s ohledem na to, jak moc jim štěstí na cizích planetách dosud přálo.

„Říkal jsem ti, že mám ke své magii omezený přístup,“ připomněl mu Loki.

„Také jsi mi řekl, že můžeš používat magii, jen tě to příliš vyčerpává. Teď se ale nikam nechystáme, tak mě napadlo, jestli bys měl v zásobě dost na to, abys něco takového udělal.“

Unavilo by ho to velmi, ale dokázal by to provést, kdyby chtěl. Jen by ho to na zbytek dne více méně zneschopnilo a to ani nešlo o skutečně energeticky náročné kouzlo. Pomyšlení na to, že se učiní tak zranitelným, mu nahánělo husí kůži. Tohle byl ale Stark, a ačkoli jeho instinkty proti té samotné představě křičely, byl si docela jistý, že znal smrtelníka natolik dobře, aby věděl, že v jeho přítomnosti mu nebezpečí nehrozilo, ani ve zranitelném stavu.

„A ty mě opravdu pustíš tak blízko své mysli? Jak pošetilé je tohle?“

„Nezradil jsem tě, ne? Takže se nemám čeho bát.“

Stark byl blázen, když mu věřil. Dobrá, Loki mu dal své slovo. Ale pořád to byl blázen. Všechno, co Loki dělal, dělal pro sebe a svůj vlastní prospěch, copak to ten stupidní člověk mohl nevidět?

„V pořádku, je to tvá hlava,“ vzdal se.

ooOoo

„Lehni si.“

„Proč?“

„Na čem jsme se dohodli?“

„Že se budu bez vyptávání držet tvých instrukcí,“ odříkal svědomitě Stark.

„Velmi dobře. Teď si lehni.“

Člověk tak tentokrát učinil bez odmlouvání. Loki se posadil vedle jeho hlavy. Už Starkovi vysvětlil, jak to bude probíhat, úspěšně to teď uskutečnit byla věc jiná. Podařilo se mu přimět člověka vypít slabou uklidňující směs, bez které by nedokázal svůj mozek zklidnit na dostatečně dlouhou dobu. I takhle to bude náročné, předpokládal Loki. Stark nepatřil mezi ty, kdo by dokázali přestat myslet, to Loki docela dobře chápal, ale tím se celá záležitost pouze komplikovala.

„Zvládneš to? Na nic nemyslet?“ zeptal se Loki.

„Věř tomu nebo ne, v minulosti se mi to hodně krát podařilo… jen to zahrnovalo víc alkoholu a sexu.“

„Ani nevím, jestli máš jazyk tak uvolněný díky mé směsi nebo za to může něco jiného.“

„Já mám jazyk vždycky uvolněný,“ odpověděl Stark, načež se jeho rty stočily do líného úsměvu. „Zní ti ‚mírná dysfunkce‘ povědomě?“

„Ticho teď, Starku. Utiš svou mysl. Tohle ti ublíží, jestliže se dostatečně nepřipravíš.“

Na to člověk zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Nemyslím si, že bys byl zvyklý hodně meditovat, ale tentokrát to zkus. Soustřeď se na své dýchání, naslouchej úderům svého srdce.“

Loki trochu ztišil hlas, stejně tak prohloubil i tón, aby zněl spíše konejšivě než tvrdě. Bylo to už dávno, co naposledy pracoval s tak delikátní magií. Nikdo mu s něčím takovým nevěřil. Loki předpokládal, že se obávali z jeho strany nějakých her či žertíků. Raději zašli za léčiteli nebo k čarodějnickému cechu než k Lokimu, i když on se pro tento úkol hodil mnohem víc. Pokud si správně vzpomínal, naposledy se to stalo na Alfheimu, když jednu z dvorních dam během vyjížďky uštkl jedovatý had. Jed jí napadl nervový systém a elfové ani nezaváhali, aby Lokiho coby nejbližšího mága požádali o pomoc. Napravit škody napáchané na její mysli si žádalo jemnou práci. Žádný obyčejný lektvar by něco takového vyléčit nesvedl. Musel u toho být držitel magie, aby reguloval proudění léku na ta správná místa. Muselo se to provést velmi rychle, ale s velkou opatrností. Loki se nikdy nestal opravdovým léčitelem, ale o jeho schopnostech se dobře vědělo, přinejmenším na Alfheimu. Odměnili ho za ten skutek skvěle vyrobenou dýkou, již Loki uhlazeně přijal. Elfy jeho umění značně ohromilo, všichni mágové u dvora o něm mluvili v dobrém. Ne že by mu to přineslo jakékoliv uznání na Asgardu, léčení nějaké holky, to není zrovna příběh, který by se dal vyprávět po čas hostiny ve Velké síni.

Ta dívka patřila mezi ledové elfy, vzpomněl si najednou a Ljósálfarský dvůr tehdy navštívila jako velvyslanec z Kaldálfaru, ze Zamrzlých zemí Alfheimu. Vzpomínka na její světle modrou kůži mu zahořela v paměti jasněji než kdy jindy i přes to, kolik let uplynulo. Oči měla rovněž modré a dlouhé vlasy stejně tak. Bylo zvláštní vybavit si to teď… s ohledem na…

Zahnal tu vzpomínku pryč, znovu soustředil pozornost na úkol před sebou. Umístil ruce na Starkovu hlavu a zasyčel na něj, když se při tom dotyku trochu pohnul.

„Nebojuj se mnou,“ nabádal ho. „Jen dovol, aby se to stalo, jako když otevíráš svou mysl lodi. Pokud je cesta volná, magie nezpůsobí žádnou škodu.“

Stark se na moment napjal, když se Loki konečně dostal dovnitř a chopil se své moci, nechávaje magii volnost. Okamžitě pocítil, jak ho to začalo vyčerpávat. Vše-jazyk představoval starou magii, a něco, co tvořilo součást jeho samotného jádra tak dlouho, jak pamatoval. Jen potřeboval čas, aby pochopil jeho vnitřní fungování, ovšem jeho přítomnost cítil vždy. Někdy se podivoval tomu, jak Ásové mohli být tak ignorantští, že si přítomnost takové magie v sobě neuvědomovali.

Nejprve narazil na mírný odpor, ale Loki nenaléhal.

„Nebojuj se mnou, Starku. Neublížím ti,“ ujišťoval ho. Poté chvíli čekal. Člověk se párkrát zhluboka nadechl a Loki ucítil, jak se odpor rozpadá. Velmi dobře.

Neztrácel čas a vyslal svou moc, aby ji spojil s jádrem, tím uzlíčkem magie, který kotvil hluboko v Lokiho mysli, stejně jako kotvil v myslích těch, kteří si ten dar nesli. Potřeboval ji jen zasadit jako semínko a pobídnout Starkovu mysl, aby ji přiměla růst, tak aby uvnitř mohla vzkvétat a dostatečně vyrůst a být k užitku. U malých dětí se semínko magie zaselo předtím, než se naučily mluvit, a tak neznaly nic než jen Vše-jazyk. Och, jak dlouho Lokimu trvalo naučit se kvůli magii nové jazyky. Aby dokázal vyslovovat slova tak, jak se měla vyslovovat, na místo ve Vše-jazyku. Pro Starka to bude jiné, on už svůj vlastní jazyk používal, nebo i několik, protože na Midgardu jich existovalo mnoho.

Stark se znovu napjal, když magie zakořenila, ale Loki na něj opět syknul a pomalu z jeho mysli ustoupil. Spojení přerušil, teprve až když se zcela stáhl. Pak si všiml, že trochu ztěžka oddechuje a jakmile se jeho pozornost přesunula zpátky k jeho vlastnímu tělu, začal si uvědomovat vyčerpání, které mu prosakovalo do každičké kosti. Ruce z hlavy člověka nesundal.

„Loki?“ zeptal se Stark.

„Hlavní část je hotová… Gratuluji, neutrpěl jsi žádné poškození mozku.“

„Dobře, hurá, dobrý pro mě, ale necítím žádný rozdíl,“ poukázal Stark. „Pokud nepočítám pocit, jako bych měl hlavu naplněnou bavlnou.“

„Ne, nepocítíš nic. Nejprve se musíš naučit ho používat, uvědomit si jeho přítomnost.“

„A jak to mám udělat?“ zeptal se smrtelník.

„Musíš jen poslouchat,“ sdělil mu Loki. „Už je to dávno, co jsem se naučil řeč elfů. Jazyk, který používali a stále používají z mnoha důvodů, i přesto že mají dar Vše-jazyka.“

„Proč?“

„Kvůli magii, samozřejmě,“ odpověděl Loki.

„Ale jak ses učil jazyk, když už jsi všemu rozuměl?“

„To by vyžadovalo poměrně dlouhé vysvětlování, které se mi nechce ti dát.“

„Máš studené prsty,“ řekl Stark z ničeho nic. Loki odtáhl ruce od jeho hlavy. „Ne, um… je to díky nim lepší… bavlnová situace v mojí hlavě, mám na mysli.“

Loki na to neodpověděl.

„Budu k tobě promlouvat v jazyce elfů,“ prohlásil Loki. „Jen se mi snaž porozumět. Čím více snahy vyvineš, tím blíž se dostaneš k  využití toho smítka magie, které jsem zasadil v tvé mysli. V tuhle chvíli je to jako sval, který jsi nikdy předtím nepoužíval. Musíš jej rozpohybovat, takže nejprve jej potřebuješ posílit.“

„A po chvíli ti prostě najednou porozumím?“

„Stane se to pozvolna a možná to potrvá několik dní, ale protože jsem vyčerpaný a upřednostňoval bych vůbec se nehýbat, můžeme stejně tak dobře začít kdykoliv. Od začátku dokážeš něčemu z toho porozumět, ale ne všemu.“

„Takže mám prostě jen poslouchat?“

„Ano, jednoduše poslouchej.“

„O čem budeš mluvit?“ zeptal se pak Stark.

„Je nějaké konkrétní téma, které tě zajímá?“

„No, zatím jsi mi řekl pár střípků o Devíti světech, tak bys mi mohl dát úplný obrázek.“

„Tak dobře,“ souhlasil Loki. Tohle bylo dost obecné a existovala jen minimální pravděpodobnost, že mluvit o tom mu začne být nepříjemné.

„Jen na mě nechoď moc technicky, když přijde na magii nebo nebudu rozumět, Vše-jazykem ani jinak.“

„Pak se tedy pokusím mluvit opravdu velmi jednoduše, abys to i ty pochopil.“

„Nesnaž se, muflone.“ Stark zněl tak unaveně, jak se Loki cítil, jen jeho únavu způsobilo vyčerpání mysli a nikoli těla. Och, kdyby je právě teď někdo napadl, zemřeli by strašlivou smrtí.

„Máme na lodi nějaký druh automatického obranného systému, že ano?“ zeptal se.

„Jo, jistě. Je zapnutý vždycky. Máme tu a tam několik vcelku pěkných zbraní, ale právě teď jsme od všeho docela daleko, takže pochybuju, že na někoho narazíme.“

„To je dobře,“ přikývl Loki.

„Můžu k tomu donést něco k jídlu? Mám docela hlad… a žízeň.“

Loki o tom chvíli přemýšlel.

„To… je skvělý nápad,“ usoudil. Dostatečná strava představovala nejrychlejší cestu k obnovení sil. A nějaká voda mu také přijde vhod, když se chystal tolik mluvit.

 

ooOoo

Další

ooOoo