BAtW 16
Zdravím vás :)
Přihazuji další dvě kapitoly. Opět je nezkoukly žádné objektivní oči.
Přeji příjemné počtení :)
Kapitola 16 – Červená a zlatá, část I.
Galaxie Andromeda
Soustava Huz’deyr
Planeta Ki’eend
„Říkal jsem ti, aby sis s sebou vzal zbraň,“ zachraptěl Stark.
„Ano, měl jsi pravdu. Tohle chceš slyšet? Zůstaň potichu!“ zasyčel Loki.
„Myslím, že tak jako tak můžou sledovat pach krve.“
„Budou sledovat stopu z tvých končetin, jestli nezmlkneš!“
„Nezvládnu jít tak rychle… musíme… musíme zpomalit.“
„Ano, zvládneš a ne, nemusíme!“ opáčil Loki a sevřel Starkovo zápěstí trochu pevněji, aby ho popohnal.
ooOoo
O dva dny dříve…
„Taky by sis měl vzít zbraň,“ poznamenal bryskně Stark.
„Žádnou nepotřebuji,“ prohlásil Loki. „Dokážu se velice dobře ochránit i bez ní.“
„Ale neuškodilo by to,“ stál si člověk za svým. „Máš lepší mušku než já.“
„Ne.“
„Fajn, jak myslíš.“
Stark popadl svůj vak a zamířil k Drakeovi. Loki neměl zbraně rád. Energie, která v nich pulzovala, v něm vždycky vyvolávala divný pocit. Jako kdyby narušovala jeho magii. Možná se jednalo o neškodné rušení, ale pořád se mu nelíbil ten brnivý pocit v rukou, kdykoli držel jednu z energetických zbraní. Snad až se mu podaří ovládnout kosmické energie kolem nich, tomu tak nebude, ale pro teď mu postačí čepel. Po téhle cestě by mohli konečně začít s kováním. Loki plánoval zapracovat na několika nožích, možná i na meči, a Starka nechá pracovat na brněních. V jejich takzvané „dílně“ stále převládal chaos, ale alespoň z části se již dala označit za funkční. Tedy funkční na to, k čemu ji chtěl Loki využít. Stark ještě ani z poloviny nedokončil zařízení, které potřeboval kvůli svému brnění a ani další věci, které chtěl v dílně používat. Midgardská věda byla vskutku otravná s množstvím nástrojů a vybavení, bez kterých se neobešla.
Když se Loki dostal do jejich raketoplánu, Stark už se připravoval ke startu. Zavřel dveře a šel se posadit vedle něj.
„Vsadíš se, že se dostaneme do problémů?“ zeptal se člověk zvesela.
„Nebereš to vážně,“ obvinil ho Loki.
„Nerad beru věci vážně. Můžeme?“
„Já mohu už hodinu. Ty jsi ten, kdo plýtvá čas balením.“
„Jen chci být připravený.“
„Oh, tak už poleťme.“
Stark se zachechtal, ale nehádal se a brzy se ocitli ve vesmíru nad planetou Ki’eend. Jakmile ji Stark uviděl, trval na přistání. Šlo o zeleno-modrou planetu podobnou Midgardu. Podle Starka tam vládlo horké a vlhké klima a celou planetu pak pokrývala bujná vegetace. Loki se na ni netěšil. Také se zdálo, že tam působila větší gravitace, než jaké si přivykli na lodi, ale Stark tvrdil, že mu to nezpůsobí žádné těžkosti. I atmosféra se ukázala vyhovující, což byl hlavní důvod, proč si tuhle planetu na prvním místě vybrali. Ale i tak, horko a vlhko? Znělo to jako ta nejhorší kombinace. Stark to nazval „tropy“, ale jeho to znechucovalo víc než co jiného. V takových oblastech si libovaly všechny druhy hmyzu a on nikterak netoužil se s nimi vypořádávat.
Tentokrát vstoupili do atmosféry planety dokonce s méně problémy než předtím. Stark se v létání zlepšoval. Krajina před nimi se vskutku celá zelenala. Nad nekonečnými lesy se táhly bílé mraky a mezi stromy spatřili jezero nebo dvě.
„Bude trochu těžší najít v téhle zemi město,“ poznamenal Loki.
„Naštěstí toho tohle dítě může nalítat spousty. Jestli nic nenajdeme, prostě se vrátíme na loď,“ usoudil člověk.
„Vážně potřebujeme najít způsob, jak se na planetu podívat blíž z kosmu.“
„Ale kde by v tom pak bylo dobrodružství?“ ptal se Stark. Loki po něm střelil nevěřícným pohledem, který znovu přiměl člověka se zasmát. „Dělám si srandu. Pracuju na tom. Ale vážně, mám asi sto a deset různých věcí, na kterých dělám.“
„Co jsi to povídal o prioritách?“ připomněl Loki.
„Myslím, že výroba obleku, který mi umožní bojovat nebo se chránit, je větší prioritou než teleskop. Muset sestoupit sem dolů není takový problém. Nejhorší věc, která se může stát, je, že se vrátíme na loď po pěkném přeletu nad lesy.“
„Když to říkáš,“ odtušil Loki. Opravdu neměl náladu se se Starkem o těchto věcech hádat.
Letěli už nějakou dobu a sem tam si vyměnili pár slov. Byl to hlavně Stark, kdo neustále žvanil, Loki odpovídal jen, když měl opravdu co smysluplného říct. Člověku se čím dál častěji dařilo ho do těchto banálních rozhovorů zapojovat. Mnohokrát si Loki uvědomil, že mluvili v podstatě o ničem, až když už nějakou dobu konverzovali. Iritovalo ho to. Alespoň že Stark měl povětšinou na jazyku důležité věci, a zbytečně tlachat začínal, až když dělal něco, co mu nepřinášelo intelektuální stimulaci. Zřizování dílny trvalo dlouho, ale sotva se jednalo o úkol, který by si žádal maximální koncentraci. Létání s Drakem se opět dalo považovat za všední úkol, tudíž by ho nemělo překvapovat, že člověk trval na tom, že bude mluvit. Loki by měl být kvůli tomu naštvaný víc, než jak se ve skutečnosti cítil. Což mu připadalo velmi zvláštní.
Stark právě vedl dlouhý monolog o tom, jak by mohl využít prázdné nábojnice, jakmile dokončí spuštění své dílny, když něco velkého a zeleného narazilo do jejich letounu. Na kontrolním panelu začaly blikat varovné kontrolky a Stark zaklel, jelikož nad letadlem ztratil kontrolu. Pevně svíral ovládání, ale letadlo se díky nárazu roztočilo a oni padali. Stark přepínal všechno možné, jak se snažil raketoplán stabilizovat.
„Starku! Jsme téměř u stromů!“ zařval Loki.
„Já vím!“ odpověděl člověk. Loki pocítil, jak trochu zpomalili, zatímco Stark zjevně protáčel motory, aby je udržel ve vzduchu. Dostali se však už příliš nízko, takže i přes výrazné zpomalení slyšel Loki praskání a lámání větví, jak spodní část Drakeova trupu drhla o vrcholky stromů.
„Drž se!“ varoval ho Stark, než se znovu otočili a klesli ještě víc. Teď je obklopovaly stromy a oni se pohybovali stále kupředu, větve vrážely do předního skla, ale naštěstí ho nedokázaly prorazit. Pak se najednou ocitli trochu mimo stromoví a praštili sebou o zem.
„Do zkurvený prdele!“ zaklel Stark, dýchal ztěžka a stále pevně svíral ovládací kotouč. Loki na tom nebyl o moc lépe, cítil srdce až v krku.
„Dobrá práce,“ pochválil. Alespoň přistáli v jednom kuse.
„Co to k čertu bylo?!“ zeptal se Stark, vlastně zařval. Očividně se nedostal přes ten šok z toho všeho.
„Vypadalo to jako drak.“
„Drak?!“ Teď zněl smrtelníkův tón téměř freneticky.
„Nebo ještěrka s křídly, nevím,“ pronesl Loki a chytal dech. Stark nakonec ovládání pustil, opřel se do svého sedadla a zhluboka dýchal, aby se uklidnil.
„Myslíš, že můžeme zase odstartovat?“
„Nevím,“ odpověděl Stark, znovu se předklonil a začal kontrolovat systémy. Nejlepší způsob, jak zabránit Starkovi v přílišném zahlcení, bylo dát mu úkol, na který se mohl zaměřit. Podle všeho to zafungovalo i tentokrát.
„Většina věcí se zdá v pořádku, i když budu muset nějak restartovat systém, protože z tohohle přistání se všechno zbláznilo.“
„Udělej to,“ přikývl Loki. Předklonil se, aby se podíval ven; skončili na velmi malé mýtině. Přistáli na několika padlých kmenech, ale alespoň se nad nimi nenacházely žádné větve, které by jim ztěžovaly opětovné vzlétnutí.
„Něco muselo uvíznout v levém motoru,“ ozval se náhle Stark. „Asi větev. Půjdu se podívat.“
„Chceš, abych šel já?“ nabídl se Loki. O chvíli později se divil, proč to udělal.
„Ne, jen se na to kouknu. Když to budu potřebovat pomoct odstranit, tak na tebe houknu,“ ujistil ho, načež vstal a odešel dozadu. Loki slyšel, jak se otevírají dveře, a pak Starkovy kroky, jak vychází ven. Loki sledoval, jak se systémy na kontrolním panelu vracejí zpátky k životu, stabilizovaly se jeden po druhém. Naštěstí se Drake nedal tak snadno poškodit. Zcela jistě, pokud utrpěli vůbec nějakou škodu, ji dokážou opravit, jakmile se vrátí zpátky na loď.
Čekal na Starka několik dalších minut, ale pak se zvedl také. Nechtěl ztrácet čas jen proto, že se ten tvrdohlavý člověk odmítl vrátit a požádat o pomoc, jelikož neměl sílu pohnout s větví. Stark se někdy choval tvrdohlavě ohledně těch nejpodivnějších věcí. Vyšel ven a do obličeje ho udeřil vlhký teplý vzduch. Nemýlil se, vskutku příšerná kombinace.
„Víš, nabídl jsem svou pomoc, abychom se odtud dostali rychle,“ poukázal, jakmile udělal několik kroků. Obešel letadlo, aby se dostal k levému motoru, ale pak se okamžitě zarazil, protože nikoho neviděl.
„Starku?“ Ihned zpozorněl. Zatímco setrvával uvnitř raketoplánu, nic neslyšel. „Starku!“ zavolal znovu. Rychle přešel i na druhou stranu, ale člověka nikde neviděl.
„Starku!“ zavolal ještě jednou, ale nepřišla žádná odpověď. Les kolem něj zůstával nepřirozeně tichý. Měl by v něm zaznívat nějaký lomoz. Zvuk života, ptáků a hmyzu, ale neozývalo se nic. Ještě jednou se rozhlédl, ale neviděl nic než stromy a rostliny. Ticho se mu svou dokonalostí vysmívalo.
„Zpropadeně.“
ooOoo
Jelikož Stark by se nezachoval tak hloupě, aby se zatoulal sám od sebe, nabízelo se jediné vysvětlení, a sice že jej někdo zadržoval proti jeho vůli. Trochu času to Lokimu zabralo, ale nakonec objevil nějaké stopy. Už uběhly celé roky od doby, co musel někoho nebo něco stopovat v lese, ale to neznamenalo, že to i tak nesvedl. Drakea skryl krevní pečetí, a pak sledoval stopu. Neměl času nazbyt. Když si dostatečně pospíší, brzy je dostihne.
Po krátké době bylo celkem jasné, že se tak nestane. Nejprve stopy odhalily pouze šlépěje několika osob. Jedny patřily Starkovi, další tomu, který ho držel, téměř vláčel, a další dva páry následovaly za nimi. Ale pak se stopy proměnily v otisky čtyřnohých zvířat. Tří. Zřejmě se na nich dalo jezdit. Ačkoli nešlo o koně, protože stopy ukazovaly na čtyřprsté nohy s drápy. S ohledem na to okřídlené stvoření, které do nich narazilo, muselo jít o nějaký druh plazů. Opravdu začínal reptiliány nenávidět. Existovaly vůbec v téhle zatracené galaxii nějaké jiné živočišné druhy?
V nejmenším netušil, jakou rychlost tahle zvířata dokázala vyvinout, ale držel se stopy. Možná neměl šanci je takhle dohnat, ale určitě nakonec budou muset zastavit. Takováto chůze lesem mu připomněla všechny lovy, kterých se zúčastnil. Minimálně jednou za rok, někdy víckrát, vždycky když Thor…
Teď nebyl čas přemýšlet o tom šaškovi.
Pokračoval pořád dál. Les kolem něj zůstával podezřele tichý a to ho zneklidňovalo. Nic, co se zdálo tak plné života, by nemělo být tak poklidné. Opravdu začal uvažovat o tom, co se tu stalo. Naposledy také nechal Starka vybrat planetu. Od nynějška bude on sám rozhodovat o tom, kde přistanou.
Země pod jeho nohama byla vlhká a plná kamenů a kořenů, které mu ztěžovaly chůzi. Ze stromů visely liány a popínavé rostliny a nejednou se musel přikrčit nebo přelézat balvany, aby se mohl hnout kupředu. Boty mu pokrývalo bahno, vlasy se mu začaly z vlhkého vzduchu na koncích kroutit a oblečení už měl špinavé. Jestli Stark žil, za tohle ho zabije. Bylo směšné, že se musel takhle hnát lesem, aby našel jednoho na nervy jdoucího člověka. Potřeboval ho kvůli lodi, pořád připomínal sám sobě. Musel Starka dostat zpátky.
ooOoo
Padla noc a on pořád ještě nedostihl ty, co člověka unesli. Sledovat stopu se mu dařilo bez potíží a Loki se činil, dokud nepadla příliš velká tma dokonce i pro jeho oči na to, aby ji viděly. Doufal, že ať už Starka unesl kdokoliv, na noc se zastaví rovněž. Usedl na kládu a použil jiskřičku své moci, aby zažehl ohýnek. Ne kvůli teplu, samozřejmě, ale kvůli světlu. Ticho lesa bylo ohlušující. Před zvířaty se měl na pozoru, ale v tomhle tichu uslyší cokoli, co se přiblíží. Nespal však. Zkrátka jen čekal, až zase vyjde slunce.
ooOoo
Proklínal ta zpropadená stvoření, na kterých Starkovi věznitelé jeli. Sledovat stopu zvládl snadno, jenomže nebyla čerstvá, a on měl pocit, jako by zaostával vždy několik hodin za nimi. Stark ať raději kouká být naživu. Pokud ne, zmasakruje každého z těch zatracených tvorů. Možná je pozabíjí i tak, jenom za to, že ho přinutili hnát se za nimi tímto ubohým lesem.
Připozdívalo se, když konečně něco zaslechl. Utišil své kroky a připlížil se blíž, opatrně, aby zůstal nepovšimnut. Slunce již zapadalo a soumrak mu pomůže dostat se blíž, aniž by vzbudil něčí pozornost.
Přesně jak očekával, tři muži a tři celkem nechutně vypadající ještěrky, které sloužily jako koně. A Stark, naštěstí živý, ačkoli trochu zmlácený, seděl přivázaný u stromu vedle nich. Ti muži vypadali jako divoši. Měli na sobě hrubě šité kůže, při sobě oštěpy a malé nože. Pravděpodobně kmenoví průzkumníci. Opravdu nevěděl, proč chtěli Starka, ale ve skutečnosti nechtěl ani hádat.
Počkal, dokud ti tři nešli spát, což netrvalo tak dlouho. Dokonce i jejich koně se vedle nich stočili do dřímoty. Nevěděl, jak lehkým spánkem spali nebo jak dobrý ti tvorové mohli mít čich, takže se ujistil, že vítr nevanul z jeho směru a přikradl se blíž tak tiše, jak to šlo.
Stark naštěstí bděl, ale Loki se mu neukázal, nechtěl, aby zareagoval nějak moc hlasitě. Zvuk Lokiho posledního kroku přiměl Starka poplašně ztuhnout, ale Loki mu svou rukou rychle zakryl ústa, než mohl nadělat nějaký hluk. Člověk ho poznal a okamžitě se uvolnil. Loki vysunul z boty dýku a jal se přeřezávat lana. Pohrával si s myšlenkou pomalu přejít blíž k reptiliánům a jejich ještěrkovitým stvořením, aby je zabil ve spánku, ale pokud šlo o ty bestie, rozhodl se raději zachovat obezřetnost. Byly obrovské, na nohách velké drápy, v tlamách ostré zuby, a jejich jezdci také měli zbraně. Nemohl s určitostí říct, jakou by proti nim měli šanci. Stark byl neozbrojený a Loki si s sebou nesl pouze nůž. Měl si vzít zbraň, nepříjemný pocit budiž zatracen, ale nečekal ty bestie, když se vydal po stopě. Jen zřídka se cítil takhle hloupě. Měl si to promyslet, namísto toho, aby se dal okamžitě do pronásledování.
Jakmile lana přeřezal, Stark se otočil a přesunul se blíž k Lokimu, každý jeho krok tichý. Ne tak tichý, jako Lokiho, ale dostatečně dobrý. Loki ho popadl za loket a začal ho odvádět od stvoření pryč na relativně prázdnou pěšinu mezi stromy. Ani jeden z nich nepromluvil a i jejich dýchání znělo tak potichu, jak jen to šlo. Čím více se vzdalovali, tím rychlejšími se jejich kroky stávaly, a brzy se pohybovali temnotou kupředu s mnohem menší opatrností. Loki pořád viděl docela dobře a nepustil Starkovu paži, aby i člověk mohl držet krok.
„Nikdy jsem nebyl tak rád, že tě vidím,“ vydechl Stark, jakmile se dostali dostatečně daleko. „Nevím, odkud přišli, šel jsem k motoru a další věc, kterou vím, je, že jsem měl zavázanou pusu a provaz kolem rukou. Do prdele.“
„Víš, co od tebe chtěli?“ zeptal se Loki.
„Nevím. Jeden z nich na mě pořád mluvil, ale samozřejmě jsem mu nerozuměl.“
Starkův hlas vyzníval drsně a udýchaně, zjevně ho zmáhala únava.
„Na tom nezáleží,“ odvětil Loki. „Musíme pokračovat dál, dokud spí. Opravdu nechci bojovat s těmi bestiemi, na kterých jezdí.“
„Proč sis s sebou nevzal aspoň zbraň?“ chtěl vědět Stark. „Aspoň mojí z Drakea?“ ptal se člověk.
„Nemyslel jsem si, že by byla potřeba.“
„Zbraň je vždycky potřeba! To je novej zákon, dobře? Vždycky měj zbraň!“
„Ticho! Nejsme tak daleko.“
„Nevidím jedinou zatracenou věc,“ stěžoval si Stark.
„Já ano, tak se prostě drž blízko u mě,“ poradil mu Loki. Stark tak učinil bez dohadování.
ooOoo
Už téměř svítalo v době, kdy za sebou zaslechli hluk, lámající se větve, zvuk nohou pohybujících se po zemi. Dohonili je. Nedalo se moc co dělat, běželi. K Drakeovi to neměli tak daleko, ale nedostali se zatím ani dost blízko.
Běh se nakonec ukázal zbytečný, ale našel je jen jeden jezdec. V jednu chvíli se ten zvuk ozýval zpoza nich, v další se obří bestiální ještěrka objevila na kmeni stromu přímo před nimi. Oba se zarazili a zírali na ně. Ještěrka sklouzla na zem a přibližovala se k nim. Loki popadl svou čepel a udělal krok vpřed. Stark by bojovat nezvládl, ale Loki dokáže jednu z těch věcí porazit. Jenom aby ty další dvě zůstaly daleko.
„Utíkej, Starku,“ vybídl ho Loki tiše s pohledem upřeným na přibližující se ještěrku a jejího jezdce.
„Hodláš bojovat?“ zeptal se Stark téměř panickým tónem.
„Zvládnu je,“ prohlásil Loki. „Prostě uteč, jen co zaútočí.“
Stark se možná chtěl hádat, ale na to nezbýval čas. Ještěrka vyskočila, Stark utíkal. Jenomže jezdec seskočil ze zvířecích zad a zaútočil na Lokiho svým kopím, zatímco bestie šla po Starkovi. Zatraceně!
Loki uskočil před kopím a ohnal se svým nožem, ale muž měl dostatek zkušeností, aby se mu vyhnul. Příliš rychle, ale to neznamenalo, že vyhraje. Nějaký primitivní reptilián ho nemohl porazit. Trvalo to pár minut, ale nakonec se Lokimu podařilo zmocnit se kopí a jezdce probodnout. Sebral obě zbraně a běžel za Starkem a tou bestií, a jen doufal, že nepřijde moc pozdě.
Stark se ocitl zahnaný do kouta, ale Loki považoval za zázrak, že dokázal ještěrce unikat tak dlouho. Byl to chytrý člověk, věděl, jak přežít. Téměř to na něj udělalo dojem. Loki utíkal tak rychle, jak mohl, protože se stále nacházel příliš daleko, aby smrtelníkovi pomohl. Stark držel v ruce silnou větev, jež představovala jeho jedinou zbraň proti té surové bestii. Zvíře si s ním jen hrálo, pravděpodobně čekalo na svého pána, až mu dá příkaz k zabití, ale brzy zaútočí i bez rozkazu. Nervózně mrskalo ocasem. Stark ho už stihl naštvat. Tohle mu šlo velmi dobře.
Dvě věci se staly současně. Zvíře nakonec vyrazilo a Loki se dostal dost blízko, aby hodil oštěpem. Starkův výkřik bolesti přišel o vteřinu dřív, než zvířecí skřek. Lokiho kopí se o jeden moment zpozdilo. Znovu se rozeběhl. Stark ležel na zemi, ještěrka na něm, její zuby zaklesnuté do smrtelníkova masa, zatímco jí ze zad čněl Lokiho oštěp. Loki neztrácel čas, když se tam dostal, zabořil své ostří z boku do zvířecí hlavy, prorazil mu lebku a zabil ho. Starkova košile se barvila do ruda ze vší té krve proudící z rány a obrovské ještěrčí zuby vězely stále zabořené do jeho masa.
„Vydrž, Starku,“ nabádal ho Loki. „Tohle bude bolet,“ varoval, načež zlomil mrtvému tvorovi čelist, aby Starka osvobodil od jeho zubů. Člověk hned přiložil svou ruku na ránu.
„Do prdele, kurva, do hajzlu!“ zaklel Stark roztřeseným hlasem.
„Jsme dost blízko Drakea,“ ujistil ho Loki. „Musíme jít jen o chvíli déle.“
„Nemůžu jít,“ odporoval Stark.
„Samozřejmě, že můžeš.“
Nejprve potřeboval tu ránu něčím zavázat. Starkova košile, která skončila rozcupovaná na cucky, držet nebude, tak si pro nedostatek lepších možností přetáhl přes hlavu svou vlastní košili a roztrhl ji napolovic. Vytáhl Starka do sedu, aby mu ji ovázal kolem pasu. Rána zela na straně břicha.
„Vypadá to horší, než to je,“ uklidňoval ho Loki.
„Jo, já vím… zranění břicha. Krvácí jako mrcha, ale nezemřu přinejmenším ještě pár hodin.“
„Ty nezemřeš vůbec,“ okřikl ho Loki ostře. „Musíme jít,“ řekl. „Pochybuji, že další dva jsou daleko.“
Pomohl Starkovi na nohy. Položil mu ruku kolem pasu a přetáhl si jeho paži přes rameno, aby tak mohl nést většinu jeho váhy.
„Zvládneme se dostat k Drakeovi, než nás najdou?“ zeptal se Stark.
„Když si pospíšíme,“ odvětil Loki. Určoval tempo, a přestože se Stark pohyboval velmi pomalu, držel krok, jak jen mohl. „Jen neztrácej vědomí.“
„Říkal jsem ti, aby sis s sebou vzal zbraň,“ zachraptěl Stark.
„Ano, měl jsi pravdu. Tohle chceš slyšet? Zůstaň potichu!“ zasyčel Loki.
„Myslím, že tak jako tak můžou sledovat pach krve.“
„Budou sledovat stopu z tvých končetin, jestli nezmlkneš!“
„Nezvládnu jít tak rychle… musíme… musíme zpomalit.“
„Ano, zvládneš a ne, nemusíme!“ opáčil Loki a sevřel Starkovo zápěstí trochu pevněji, aby ho popohnal. Drakea už měli na dohled. Stark klopýtal a hroutil se vedle Lokiho těch posledních několik stop, ale bůh ho snadno udržel ve vzpřímené poloze, když ho vlekl do letadla. Hloupý člověk, působil mu tolik problémů.
Sotva udělal krok dovnitř, když poblíž zaslechl jednu z těch bestií. Položil člověka a otočil se, aby zavřel dveře. Ještěrovité stvoření narazilo do Drakea vteřinu poté, co se dveře zavřely. Okamžitě na ně začalo dorážet.
Když se obrátil zpátky k němu, Stark ležel na podlaze raketoplánu zcela bez hnutí. Lokiho košile přes ránu nasákla krví. Dřepnul si vedle něj i navzdory zvuku drápů, jenž přicházel zvenku. Zvíře se chtělo dostat za nimi.
„U Devíti, jestli mi zemřeš Starku, budeš toho litovat!“ vyhrožoval mu Loki, ale člověk upadl do bezvědomí a na jeho hlas nereagoval. „Starku!“
Bestie přelezla vršek raketoplánu a teď seděla na čelním sklu, snažila se prodrápat si cestu dovnitř tamtudy a Stark pořád nereagoval. Tak jím znovu zatřásl.
„Starku!!“ vykřikl, ale nedočkal se žádné reakce.
ooOoo
ooOoo
Fanart pro kapitolu 16 - Die, Beast! by MelancholicTeddy