Potio felis - 2. kapitola

30.01.2013 21:42

 

Vítám všechny spolunadšence u další kapitoly :-)

Nemůžu vám ani dost vypovědět, jakou radost mi udělaly všechny vaše komentáře. No vážně, mohla bych si je číst pořád dokola :-D Jsou skvělou hnací silou k dalšímu překládání. Velice převelice děkuji pancuše, xlovexx, Efox, Bobo, denice, Saskyi, Lanevře, bacilovi, grid, Symphony, Máje, Agnes, POPO, Gleti, CorCaroli, Profesorovi, mariii, Patoložce, Claire, Noře, Adelaine, Erumoice, arye, anneanne, yellow a Sharlaid (a za případné zkomolení se omlouvám ;-) ). Doufám jen, že se vám povídka bude líbit i nadále. Mňau!

 

ooOoo

Kočka a myš

„Miau?“

Všechny pohledy se obrátily k Harrymu, který seděl na podlaze v tureckém sedu, s rukou připlácnutou přes ústa.

Snapeova obočí se nebezpečně svraštila.

„Co to bylo, pane Pottere?“

Zelené oči na něj zmateně pohlédly. „Eh. Nic?“

„Nic, vskutku. Mě to znělo, jako kdybyste mňoukl, což, jak si jistě dovedete představit, shledávám velmi překvapujícím.“

Harry se zasmál, ale dokonce i jeho uším to znělo spíš hystericky než pobaveně. „Mňoukl? Já? Proč bych měl mňoukat?“

Hermiona, která držela v náručí Křivonožku, se podívala z Harryho na svého kocoura a pak k místu, kde skončila velká část lektvaru.

„Pane profesore, myslím, že...“

„O tom pochybuji, slečno Grangerová. Hodina skončila, jděte do svých společenských místností, nebo kam vždy chodíte, když nejste tady, to je mi jedno. Slečno Grangerová, odeberte zbytek lektvaru pana Pottera a postavte ho na můj stůl, pak zmizte také. Pane Pottere, vy mě doprovodíte k řediteli.“ Suše dodal: „Nepochybně by se chtěl také pobavit.“

Než mohli studenti třídu opustit, zazněl Snapeův hlas znovu.

„Mimo to dostanu příště od každého z vás šesti palcový pergamen na téma, proč je tak důležité mít se při zacházení s lektvary na pozoru.“

Učebna se vyprázdnila pod nespokojenými vzdechy a Snape s Harrym se vydali na cestu k Brumbálovi.

„Karamelové bonbóny.“ Chrlič uskočil stranou a oni stanuli na schodišti, které je vyneslo nahoru k Brumbálově pracovně. Snape zaklepal a vstoupili do kanceláře, kde Harry překvapil sám sebe, když zavrčel na Fawkese. Brumbál vzhlédl od svého psacího stolu a oba si změřil pohledem.

„Severusi, Harry, co se děje? Už je zase čas na ‚Harry-bude-muset-být-vyloučen-ze-školy‘ - proslov?“

„Sarkasmus, Albusi? Jak víš, to je mé území, kam jsi vkročil, takže buď teď raději velmi opatrný.“

„Dobrá tedy. Takže?“

Snape popisoval, co se stalo. Brumbál poslouchal a přikyvoval na správných místech, zatímco Harry seděl na své židli a nesoustředěně se pohupoval sem a tam. Něco nebylo v pořádku, nehledě na skutečnost, že mňoukal. Něco na dotek zvláštního. Zhoupl se ještě jednou a všiml si v dolní části zad překážky, která tam předtím nebyla a také tam definitivně nepatřila. Jeho pravá ruka se jakoby sama od sebe připlížila k jeho zadní straně a zatápala.

Nedůstojné kvílení, jež následovalo, přerušilo domněnky a teorie, které ti dva muži proti němu právě vymýšleli.

„Pane Pottere, co...“

„Mám ocas!“

Tolik let trefných komentářů a zdokonalovaných spletitých urážek a přes to přese všechno nenapadla Snapea na tento výrok žádná odpověď. Absence výrazu v jeho tváři vehnala Harrymu do obličeje červeň.

„Myslím... na zádech, teda... o něco níž... och Merline...“

Jejich obličeje musely být nanejvýš legrační, neboť ředitel se začal tiše smát, a chvíli trvalo, než se opět uklidnil.

„To je fascinující vývoj. I když připouštím, že ne bezpodmínečně pro tebe, Harry, ale pokud vím, neexistuje žádné kouzlo ani žádný lektvar, který může někoho proměnit ve zvíře, když nepočítáme zvěromagii. Cokoli tu mladý pan Longbottom namíchal, způsobí revoluci ve výzkumu. Za předpokladu, že vypátráme, co přesně udělal. Ale myslím si, že ty to už zvládneš, Severusi, zejména s Harryho pomocí.“

Snape měl zřejmě něco v krku, protože podle zvuků, jež bylo slyšet, se zdálo, jakoby se dusil.

„Myslím, že bude nejlepší,“ pokračoval Brumbál, aniž by dal najevo, že si něčeho všiml, „když se Harry ponejprv ubytuje u tebe, Severusi. Nemůžeme ho přece v tomto stavu poslat zpět do jeho společenské místnosti.“

Snapeovy zhoršující se krční problémy byly podle všeho přímo úměrné délce Brumbálova projevu.

„Citronový bonbon, Severusi?“

„Nemůže se pan Potter ubytovat na ošetřovně? Měl jsem za to, že pro něco takového jsme toto místo zřídili? Nebo Sv. Mungo? Hlavně daleko odtud.“

„Ale ne, Severusi?“ káral ho Brumbál, ne bez jistého sadistického podtónu, „ty jsi přední odborník, co se týče lektvarů. Pokud je někdo schopný, udržet tuto situaci pod kontrolou, pak ty. Informujte mě o všech novinkách. Ta ta!“

Harry sledoval rozhovor s minimem duševní účasti, připojil se ale na místě, kde ho Brumbál házel na krk Snapeovi. K tomu měl co říct. Výběr nadávek z jeho strany byl skutečně pozoruhodný, i když Snape některým mudlovským výrazům tak docela nerozuměl. Zvlášť těm o jisté panenské matce nějakého boha. Na Snapea to mírně zapůsobilo.

Než se ti dva rozkoukali, stáli venku před ředitelnou a vypadali zmateně.

„Jak jen to vždycky dělá?“ zamumlal Harry, nečekajíc, že dostane nějakou odpověď a byl proto tím překvapenější, když přišla.

„Nemám nejmenší tušení, ale pokud na mě tento trik použije ještě jednou, za nic neručím.“ Snape vypadal, že opět přišel k sobě a uvědomil si, s kým to tu mluví, protože jeho tvář znovu nabrala obvyklý kyselý výraz. „Zdá se, že jsme byli přinuceni, strávit tento víkend spolu a věřte mi, když vám říkám, že jsem nikdy neočekával, že budu tato slova adresovat vám. Ale ředitel ve své nevysvětlitelné moudrosti, s důrazem na nevysvětlitelné, nebude ignorování svých pokynů akceptovat. Tedy dobrá, následujte mne.“

Snapeovy komnaty se nacházely nedaleko jeho učebny. Nechal Harryho pár kroků poodstoupit a zamumlal heslo, které odklonilo portrét jakéhosi vzteklého čaroděje. Harry očekával nějaký druh typické sklepní místnosti, kamenné zdi a spartánský nábytek, vše černočerné se zelenými a stříbrnými zmijozelskými symboly, ale skutečnost vypadala jinak.

Dominující byly přírodní odstíny. Podlahu pokrýval tmavě hnědý měkký koberec; pohodlně vyhlížející pohovka uprostřed místnosti, před kterou stál nízký stůl, a obě křesla před krbem byly z tmavého třešňového dřeva a pokryty svěžím zeleným čalouněním; skříně ze stejného dřeva stály u stěn a byly zcela zaplněné knihami. V čele místnosti stál Snapeův psací stůl, který se stejně jako skříně prohýbal pod tíhou knih, novin a svitků pergamenu. Na stěnách visely gobelíny se scénami z historie kouzelnického světa a za sklem ve skříňce stály stovky malých lahviček, které byly naplněny lektvary a pečlivě označeny. Celkově vzato byl pokoj příjemný, útulný a skrz na skrz mužský.

Tři aspekty, které si Harry až do této chvíle v souvislosti se Snapem nedokázal spojit. Samozřejmě mu bylo jasné, že Snape byl muž, ale bylo to spíš takové, jako když víte, že rána do obličeje vám způsobí bolest. To bylo jednomu taky jasné, ale člověk neměl potřebu získat tu zkušenost osobně. Tenhle obývací pokoj, ve kterém najednou stál, posunul jeho vnímání Snapea a on tak docela nevěděl, co by si měl o tom myslet.

„Spíte na gauči,“ zavrčel Snape, „zajisté nebudu kvůli neschopnosti vašeho kolegy vyklízet svou postel a abych jednu přeměnil, musel bych se vzdát nějakého kousku svého nábytku a k tomu také nejsem ochoten. Jasné?“

Harry mrzutě přikývl. Tolik k tématu o změněném vnímání Snapea.

Ne. Pořád stejný bastard.

ooOoo

Později odpoledne se Harry povaloval na přiděleném gauči. Chtěl, z nedostatku jiných činností, vyřídit své domácí úkoly, ale nemohl pořádně sedět; něco, a tím byla míněna především docela nová část těla na jeho zádech, mu znesnadňovalo najít přiměřeně pohodlnou pozici. Vytvořil malý otvor vzadu na kalhotách, aby ta asi deseti centimetrová věc měla trochu volného prostoru. Nakonec, protože už to dál nemohl vydržet, si lehl na břicho.

Místnost osvětloval krb, který se nacházel za ním a také na Snapeově psacím stole hořely svíčky, protože tam Mistr lektvarů seděl při práci, při níž studoval pergamen, na kterém k smrti vyděšený Neville Longbottom sepsal seznam přísad, jež si ještě dokázal vybavit, že je na svém stole mohl mít. Snape kroutil hlavou, když přečetl některé názvy rostlin. Proboha, jak jen se ten chlapec dostal k tomu, nahromadit šalamounek, pryskyřník, čemeřici a vlčí bylinu? Ty přece neměly ani v nejmenším co dělat s tím, co bylo jejich úkolem.

Vydal ze sebe podrážděné odfrknutí, které vyplašilo jeho nechtěného spolubydlícího. To další, čeho si byl Harry vědom, bylo, že jeho nově získaný ocas sebou mával sem a tam jako šílený. Otočil hlavu a zjistil, že ta chlupatá věc narostla asi o trojnásobek. Jeho zděšené vydechnutí neuniklo ani Snapeovi, který obešel pohovku a shlédl na něj dolů.

Když stál nad mladým mužem, který tu před ním ležel, Snapeovy oči se zúžily a ruka se natáhla k Harrymu. Harry si pomyslel, že Snape chtěl zastavit to mávání, které se rapidně zrychlovalo, ale Snapeova ruka mířila k Harryho hlavě.

„Co...?“ začal Harry, ale dotek Snapeovy ruky následoval pocit tak absolutního a prostupujícího blaha, že nebyl schopný žádného dalšího slova. Tak rychle, jak ten pocit přišel, tak také zmizel a Harry zaprotestoval tichým zakňouráním.

„Pane Pottere, měl bych vás upozornit na existenci nových skutečností,“ ozval se Snapeův hlas a nebesa – všiml si někdy předtím, jaký měl jeho profesor naprosto rozkošný hlas? Byl sexy nejméně v šesti různých odstínech – a právě to byla myšlenka, která Harryho zase přivedla k sobě. Sexy? Snape? Tady něco není v pořádku.

„Co tím myslíte?“ zamumlal Harry, jakmile znovu našel svůj hlas.

„Vaše uši,“ objasnil Snape a Harryho ruka vystřelila jakoby sama od sebe na pravou stranu jeho hlavy. To první, co zaznamenal, bylo, že jeho ucho se zdálo být směrem nahoru delší. Poté zjistil, že špičky byly chlupaté. Podrbal se na nich, což, jak se domníval, bylo přesně to, co dělal Snape, avšak pocit z dřívějška se nedostavil. Zklamaný, nechal ruku klesnout.

„Působivé,“ prohlásil Snape. „Smím?“ Zvedl ruku a Harry horlivě kýval, aniž by naslouchal hlasu rozumu, který na něj ze zadních částí mozku zděšeně křičel.

Sotva se Snape dotkl jeho uší, vypnulo se tak téměř všechno, co v Harryho hlavě racionálně probíhalo, poněvadž blaženost se vrátila zpátky se silou vrženého kladiva.

Snape fascinovaně pozoroval, jak se oči mladého muže zavřely a jak začal příst. Posadil se vedle Harryho na pohovku a jal se ho drbat za ušima. Ten stále ještě nervózně se cukající ocas upadl do naprostého kómatu, zatímco Harryho pravá noha sebou začala extaticky škubat.

Snape měl vždycky slabost pro kočky, i když to držel v tajnosti, v neposlední řadě kvůli všem vtipům, se kterými by se jeho kolegové na jeho a jistě i na Minervin účet přetrhli. Jeho autorita pro něj byla důležitá a on nebyl připraven jakkoli ji dát v sázku. A přece se těšil z Křivonožkovy a příležitostně také z návštěvy paní Norrisové. Kočka starého Filche vůbec nebyla tak špatná, když se člověk nejdříve přenesl přes její méně příznivý vzhled. Z velké části proto se s ní cítil být vždy trochu spojen.

Ale tohle tady byla vskutku okouzlující kombinace. Harry Potter byl na nejlepší cestě stát se prostředníkem mezi člověkem a kočkou, a reakce, které v něm mohl prostými doteky vyvolat, nenechaly Snapea bez odezvy. Až na Brumbálovo přání začal Harryho v jeho šestém ročníku trénovat k boji proti Voldemortovi a třebaže ho Nebelvír ve své tvrdohlavosti a neochotě respektovat příkazy, častokrát doháněl k jednomu či dvěma záchvatům vzteku, jeho mínění ve vztahu k němu přece jen něco změnilo.

Na počátku všeho byla lekce nitrobrany. Zpočátku se Snape ještě těmi tak špatně ukrytými vzpomínkami o Harrym u jeho rodiny bavil. Vzpomínky na psa, který ho zahnal na strom, vzpomínky na skupinu chlapců, vedených nějakým dvounohým karbanátkem, kteří ho terorizovali a další. Avšak čím více pronikal do Potterových myšlenek, tím více ho smích přecházel. Dokonce ani Snape neměl tak tvrdé srdce, aby ho pohled na dvouleté dítě, které plačící toužilo po útěše, a na které opovržlivě shlížela žena s koňským obličejem, nechal chladným. Byl svědkem toho, jak byl malý černovlasý chlapec necháván o hladu, zamykán v nějaké malé komoře a nazýván podivínem.

On sám neměl šťastné dětství, ale přinejmenším měl matku, která ho milovala. Jeho vztek na Harryho náhradní rodinu s každou lekcí nitrobrany rostl, až jednou dostoupil svého vrcholu a on poslal Dursleyovým jako vánoční dárek zabalené překvapení. Pochopitelně to bylo ve skutečnosti zakázané, ale on své pěšinky dobře zahladil a byl si jist, že nikdo nemohl nic vysledovat zpátky k němu. Měl podezření, že Brumbál něco tušil, nedomníval se ale, že toto jeho rozhodnutí příliš odsuzoval, protože Snapeovi o pár dní později věnoval místo obvyklých vánočních ponožek lahev drahé whiskey.

Harry se navzdory svému smutnému dětství a té na něm spočívající věštbě stal mladým mužem, kterého Snape poprvé skutečně poznal právě v tomto šestém ročníku a který, jak brzy zjistil, nebyl vůbec jako jeho otec James, a stejnou měrou Snapea jak přitahoval, tak dráždil. Nedlouho poté zjistil, že to nebyla pouze Harryho povaha, která jej fascinovala. Jejich duely, které s postupujícím časem, námahou a oteplením v místnosti, zahrnovaly také stále méně oblečení, až tam nakonec stáli už jen v košili a kalhotách, u Snapea brzy vedly k následným hodinám vášnivé samoobslužné práce.

Přes to všechno mu vždycky bylo jasné, že vášeň, kterou začal vůči Harrymu pociťovat, zůstane nenaplněna. Byl mladíkovým učitelem a už jenom proto neměl žádné právo se s ním sblížit. Ale především to byla skutečnost, že Harry se na něj tímto způsobem nikdy nepodíval a nikdy to ani neudělá. Byl mladý a pohledný a v neposlední řadě byl zatracený „Chlapec, který přežil“. Polovina kouzelnického světa byla připravena zabíjet, aby se dostala do jeho postele a dokonce i ti, kteří nebyli na muže – lesbické čarodějky či heterosexuální kouzelníci – byli ochotní v jeho případě udělat výjimku. A kouzelnický svět jako celek by jeho, Snapea, roztrhal na kousky, kdyby položil byť jednu ruku na jejich zachránce.

Nebylo to fér, ale takový byl život a on si na to zvykl.

Ale teď mu život nachystal dárek. Nebylo toho mnoho, ale on byl odhodlaný vzít, co se mu nabízelo. A momentálně se mu nabízel pohled na Harryho, který se přetočil na záda, předl mu pod rukama a nevnímal, co se kolem něj dělo. Snapeovy oči se zablýskly a byl to záblesk sestávající jednak z potěšení a jednak z pochmurného humoru. Soudě podle seznamu a s ohledem na skutečnost, že mu zbylo více než dost z lektvaru, který z Harryho udělal to, čím teď byl, došel k závěru, že nebylo nijak zvlášť těžké ho vyléčit. Pravděpodobně nebylo potřeba více, než odvar z mandragory, což bylo univerzální „Finite Incantatem“ v tekuté formě, a který by mohl vyrobit ještě toho dne, pokud by okamžitě začal. Když však osud jednomu učinil nabídku, jako je tato, pak by přece bylo více než hloupé, kdyby ji člověk odmítl, že ano? A pokud Snape nebyl jedno, pak hloupý.

Horní ret se mu zvlnil odhodlaným úsměvem. Rozhodl se. Nebude Harryho léčit okamžitě, ale místo toho si ho nechá přes víkend tady u sebe. Přísady k lektvaru si vyzvedne až zítra a lektvar připraví v neděli. Pokud reakce, které měl mladík při pouhém drbání uší, byly podnětem ke spekulacím a projeví-li se ještě více příznaků proměny, pak by dva následující dny mohly být velmi zajímavé.

Zintenzivnil drbání svou pravou rukou, zatímco levou začal rozepínat Harryho košili. Byl si zcela vědom, že to, co dělal, bylo morálně neobhajitelné, ale co bylo tohle ve srovnání s tím, čeho se dopustil jako Smrtijed? Další minusový bod na jeho karma-seznamu mohl být jak jemu, tak i nadpozemským silám, ze srdce ukradený. A po tom všem, čím si ve svém životě už musel projít, mu byla nejspíš dopřána malá kompenzace.

Košile se rozhalila po obou stranách a Snapeovi byl poprvé dopřán ničím nerušený výhled na Harryho hrudník. Někdy, po famfrpálových zápasech, si hráči stahovali uniformy přes hlavu už cestou do šaten, ale v davu a obklopen učiteli a studenty, se Snape nikdy neodvážil dívat se tím směrem déle než pár vteřin. Nyní však měl neomezenou svobodu zírat na Harryho zlatavou kůži tak dlouho a tak soustředěně, jak jen chtěl. Jeho levá, nezaměstnaná ruka se přiblížila k horní části Harryho trupu a konečky prstů sklouzly pomalu, téměř bázlivě, po kůži, než se docela položily na nabízející se hruď. Snape zavřel na moment oči a zcela se poddal pocitu tepla, který objal jeho dlaň. Roztáhl prsty a nechal svou ruku přejíždět po mladé hřejivé kůži. Z hrdla mu unikl sten, téměř nedobrovolný, jež byl hned nato zopakován ozvěnou. Snapeovy oči se rozletěly a pohlédly na Harryho, jehož pootevřená ústa ze sebe vydala to druhé zasténání.

Snape se zhluboka nedechl, když si horkost razila cestu z jeho hrdla až do podbřišku. Bez dalšího přemýšlení o důsledcích, sklonil hlavu k Harryho tváři. Pravou rukou, kterou až do této chvíle drbal Nebelvírovo ucho, se zapletl do hebkých černých vlasů a zaklonil Harrymu hlavu, až se jeho šíje a ústa Snapeovi nabídly v pozvání. Poté zabořil obličej do teplého krku a svým jazykem zmapoval cestičku od brady až k poddajným ústům, aby přitiskl své rty proti těm Harryho. V celém jeho těle se rozpoutal požár. Jazykem vklouzl mezi Harryho rty, jež se pootevřely, aby jej vpustily dál. Bez toho, že by marnil čas dalšími myšlenkami, jím Snape vrazil do horkých hlubin a vzal si to, o čem tak dlouho snil.

Zdánlivě nekonečnou dobu tak setrval, jen rty a jazyk se pohybovaly a jeho levá ruka, která hladila Harryho po těle a pomalu zajížděla stále níž. Když dosáhl opasku kalhot a zajel pod něj konečky prstů, Harry se náhle zhluboka nadechl, jeho záda se propnula vzhůru a zasténal do Snapeových úst.

Jako zasažený bleskem se Snape vymrštil na nohy a odklopýtal několik kroků vzad. Nevěřícně hleděl na mladíka na gauči a jeho ruka se jakoby sama od sebe dotkla jeho rtů, než ji odtáhl a zíral na ni. Harry si povzdechl a začal se hýbat a Snape od něj doslova odskočil pryč ke svému stolu, aby se tam sesunul do své židle. Spěšně si urovnal vlasy a slepě se natáhl po štosu esejí a brku. Civěl na horní list, ale nic neviděl. Vše, co cítil, bylo teplo a touha, které mu proudily tělem.

Jedno bylo jisté – budou to dva dny, které změní jeho svět navždy.

ooOoo

Pro zajímavost a pobavení, zde opět autorčina nápověda:

:-) - Ano, super, skvělý, zapomeň na oltář, postavím ti svatyni! Krevní oběť, správně? Ta se hodí. Třetí kapitolu. Jeď, jeď, hop, hop.

:-/ - Hmm?

:-( - Sakra, měla jsem raději investovat čas do něčeho důležitého. Mytí vlasů nebo zírání do zdi, například.

 

Prosím prosím, jen žádnou krev! Překladatelku potěší i pouhý komentář ♥

Komentáře

:P

SORA 77 | 10.07.2014

už začínám pokládat základní kámen na svatyni, co se týče těch obětí, trváš na panenských?

:3

Desire | 03.02.2014

:-) ach ano! Postavím ti svatyni, přesně tak! :D no jedna kapitola lepší než ta druhá. Neville asi nečekal, co svou nehodou všechno způsobí, ale určitě to stálo za to. Severus se nezdá, vsadím se, že se neudrží moc dlouho.
Jdu rychle na další!

:-)

lilith3913 | 24.09.2013

:-) - Ano, super, skvělý, zapomeň na oltář, postavím ti svatyni! Krevní oběť, správně? Ta se hodí. Třetí kapitolu. Jeď, jeď, hop, hop.

*-*

Lex-san | 10.02.2013

Tak to jsem teda zvědav, jak to chce milý Snape vydržet víkend v Harryho přítulnosti ehm tedy přítomnosti.

:-)

leaena09 | 08.02.2013

:-) - Ano, super, skvělý, zapomeň na oltář, postavím ti svatyni! Krevní oběť, správně? Ta se hodí. Třetí kapitolu. Jeď, jeď, hop, hop.

Re: :-)

Sitara | 09.02.2013

Děkuju moc moc moc! :-)

:)

Adelaine | 08.02.2013

Ty jo, bylo to skvělé. Zezačátku jsem byla trochu zklamaná, že autorka nevydržela dodržovat tu laťku, kterou nasadila v první kapitole, co se týče vtipnosti (nebo možná spíš jsem od toho očekávala víc;)), ale pak když jsem se od toho oprostila, se mi to velice líbilo. Já si nemůžu pomoct, ale mám prostě slabost pro povídky, kde jsou aktéři ovládáni svojí touhou a pudama a tady je to ještě vygradovanější o tu kočičí záležitost. Děkuji za překlad a těším se na další kapitolu, byla jsem lehce indisponována, ale aspoň si toho teď užiju víc. Hned na ni jdu. :)

Re: :)

Sitara | 09.02.2013

Já si taky myslím, že první kapitola je nejlepší ze všech čtyř (teď myslím co do vtipnosti, pochopitelně, protože tu vzrušující stolovou scénu z trojky miluju), ale jinak v těch dalších mám taky oblíbené vtipné hlášky a slovní obraty... Jako obvykle mě těší, že ti čtení zpříjemnilo chvíle a děkuju za komentář :-)

black-lana.webnode.cz

Lanevra | 06.02.2013

Já jsem úplně přehlédla tuhle kapitolu a to se dívám na DS každý den tak desetkrát.
Domnívám se že nikdo nezná trik jak dokáže Brumbál člověka uvrtat do nějaké hodně, ale hodně nepříjemné situace, pak mu vnutit bonbony a nakonec ho vykopnout před ředitelnu jakoby nic. :-D Každopádně se mu to daří u všech. U Snapea, Pottera, ministra kouzel, no prostě u všech.
Potter mi připomíná takové ty japonské anime kde jsou lidé s kočičím ocasem a ušima. Určitě na to je jméno, které já jako neznalec prostě nevím.
Teda, tady se nám to rychle ale vyvíjí. Jdu hned na další kapitolu, abych věděla jak se Potter zachová.

Re: black-lana.webnode.cz

Sitara | 06.02.2013

Aspoň si užiješ dvojitou dávku ;-)
Brumbál je na to takový expert :-D
Tak v případě jap.anime jsem na tom stejně...taky nevím.
Díky za komentář!

Longbottom je génius :-))

Claire | 06.02.2013

Se zpožděním, ale přece. Jsem zde, jsem nadšena měrou vrchovatou a skvěle se bavím. Kromě báječného překladu (kdo by to jen řekl, že dlouhé věty se překládají mnohem hůře než ty holé?) se mi nesmírně líbí ta gradace - Harryho přeměny a Severusových myšlenek v závislosti na ní.
Severus je zmijozelský absolvent, rozhodně ne ledajaký, není se co divit jeho postojům a rozhodnutím. Kdo by ostatně dokázal odolat tak lákavé příležitosti...?
Jak tak píšu komentík, zároveň přemýšlím, zda se Harryho myšlení změní na kočičí, či zda mu zůstane lidské uvažování .. od toho by se totiž do značné míry mohly odvíjet jeho další akce (pokud bude mozek kočičí) či provokace a dráždění (to když zůstane lidský). V případě té druhé varianty by si celou situaci mohl užít a vychutnat mnohem víc a dokonaleji.
Severusovo plánované vychutnávání si naopak zcela jistě žádné úvahy neobsahuje, a tak bude zajímavé počíst si o tom, jaké budou jeho činy.
Moc děkuji za krásnou kapitolu, zpříjemnila nepříliš pohodový den.
A honit tě rozhodně nebudu, už to udělalo asi 150 lidí přede mnou... no, a svatyni raději taky ne, sice neznám tvé bytové podmínky, ale Schwarzenberg ti Hlubokou asi nedaroval, aby se ti tam všechny vešly...

Re: Longbottom je génius :-))

Sitara | 06.02.2013

Moc děkuju za úžasně dlouhý komentář :-D
Uvidíme, jak si Harry bude užívat situaci, kdy jeho kočičí já převezme kontrolu a jaký pak bude návrat do reality... ;-)

bohuzel nemam cas stavet ti svatyni

Symphony | 05.02.2013

protoze si to musim precit jeste jednou!

Re: bohuzel nemam cas stavet ti svatyni

Sitara | 05.02.2013

To je od tebe hezké :-D
Děkuju za komentář ;-)

ouu

Ekolisias | 03.02.2013

tak tahle kapitola byla taky skvela! co svatyni, rovnou cely chram!:D sup sup, dalsi kapitolu.. pises skvele, dej se zacina vyvijet slibne, jsem zvedava na Harryho myslenky a Severusovy ciny :3 :DD

Re: ouu

Sitara | 03.02.2013

Tvá zvědavost bude v druhé polovině povídky uspokojena (aspoň doufám ;-) ). Třetí kapitolu mám už přeloženou, ale pořád je s ní ještě mraky práce.
Děkuju za komentář :-)

ooOoo

Nade | 02.02.2013

Ab-so-lut-ně skvělé! Souhlasím, postavíme oltář... ale místo krve bych navrhovala trochu smetánky pro našeho kocourka. :-D
Teď je čas nablble zírat od zdi a na všechno ostaní je čas později. :D

Re: ooOoo

Sitara | 02.02.2013

Dě-ku-ji! Jsem ráda, že se Ti povídka líbí :-)

hop hop, jeď, jeď...

Nora | 02.02.2013

To je božíííí a skvěle přeloženo. Opravdu moc pěkně, takže i já ti postavím oltář, pokud toužíš po víc než jednom:-))) krevní obět zamítám, ale co třeba kousek lososa, tuňáka či jiného masíčka pro kočičku? Autorka musí být kočkomilka, ty reakce popsala výborně. Hm, to bude skvělý víkend. Seve, ty se máš.

Re: hop hop, jeď, jeď...

Sitara | 02.02.2013

Tolik oltářů a obětí... tolik nadšení :-D To budu muset autorce říct, až jí budu psát :-D Chacha, a to se těšte na další Harryho kočičí reakce ;-)
Děkuju za komentík!

Záznamy: 1 - 20 ze 72
1 | 2 | 3 | 4 >>

Přidat nový příspěvek