Dny havrana - 8. Léčba

22.03.2013 19:00

 

Zdravím, vítejte u další kapitoly :-)

Ráda bych ji s díky za komentáře věnovala cim, Nade, raven9 a Tanace ;-)

 

ooOoo

Severus utíkal temným lesem. Něco po něm šlo. Plíce ho pálily, ostrá bolest ho bodala mezi žebry a tělo mu pokryl pot. Těžce oddychoval. Ztratil svou hůlku a neviděl žádnou možnost, jak se bránit, natož pak cestu pod nohama. Zas a znovu tvrdě vrážel do silných kmenů, větve ho šlehaly do obličeje a zanechávaly po sobě palčivé podlitiny. „To“ – ať už to bylo cokoliv, ho pronásledovalo už delší dobu, a vzdálenost se postupně zmenšovala. Brzy ho to dostihne.

Náhle se před ním objevila mýtina zalitá měsíčním svitem, v jejímž středu stála dřevěná chalupa. V malém okně zářilo jasné světlo. To mohla být jeho spása! Zmobilizoval poslední síly, měl chatrč téměř na dosah, když ho tvrdá rána srazila k zemi.

Něco velkého na něj zaútočilo z boku a ve světle úplňku se teď před ním postavil obrovský, zuby cenící vlkodlak. Ze žlutých tesáků mu stékala lepkavá slina. Severus cítil pach šelmy. Jedním skokem ta obluda přiskočila k němu, její pohyby viděl zpomaleně jako přes všechnohled. Vlkodlak vysunul drápy a žluté oči sršely vzteky. Náhle se jejich barva změnila na planoucí rudou, se svislými zornicemi uprostřed. Hrozivě se před ním tyčila kostnatá Voldemortova postava. Zašklebil se svým typickým bezretým úsměvem a hůlkou namířil na Severusovu hruď.

„Řekni sbohem, traviči,“ zasyčel, „Avada Kedavra!“

Zelený blesk letěl se zasvištěním na Severuse, který se nemohl pohnout z místa. Voldemort se sklonil nad Severusovým mrtvým tělem a upřeně se na něj zadíval. Jeho tvář zestárla, do rysů se mu vryly hluboké vrásky, které se rozpíjely a modravě zabarvovaly. Jeho zorničky zůstaly svislými štěrbinami, ale teď se topily v zelených horských jezírcích. Holá lebka byla čím dál více rámována záplavou bílo šedých vlasů a studená, hladká ruka pohladila Severusovo čelo.

„Musíš spát, kouzelníku. Přijde doba, v níž havrani budou létat s fénixem, pak se musíš postavit osudu. Ale ne dnes. Spi dál, člověče. A spi klidně. Tvůj čas přijde.“

Jen tato poslední věta zůstala v lektvaristově paměti. A neurčitý obraz černých copů, které se v měsíčním světle leskly namodralým stříbrem a hladce mu proklouzly mezi prsty.

Vzbudily ho hlasité údery kovu o kámen. Pouhých pár kroků od jeho lůžka byl zaměstnán jeden ze strážců, kteří ho přinesli sem do sklepení, a pod bedlivým pohledem elfky-léčitelky hloubil v zemi díru. V ruce svíral nástroj, který vypadal jako krumpáč, jenže vpředu to mělo dva háčky, vzadu kladivu podobné zesílení.

„To nejspíš stačí,“ přerušila Medeora jeho práci a prohlížela si úzký vrub.

Z jedné ze svých nesčetných kapes vytáhla malou věc sestávající z koule na jedné a zeleného křidélka na druhé straně. Tu zvláštní věc položila do té skuliny. Poté ji posypala hnědým drobivým práškem, který odebrala z hliněného hrnečku, jež rovněž měla na skladě v jednom z mnoha záhybů svého roucha.

Teď si klekala na podlahu a ruce zvedla do vzduchu, dlaněmi směřovala částečně k sobě. Zamumlala nesrozumitelná slova, která opakovala stále znovu jako mantru. Nakonec začal její malý obličej zeleně zářit, přičemž ta zelená záře však vycházela z jejích dlaní. Z každé dlaně najednou vyrazil nazelenalý paprsek, oba paprsky se sloučily a zamířily na skulinu v zemi. Jakmile se vzniklý paprsek dotkl podlahy, přilil tam jeden ze strážců vodu z nějaké křišťálové karafy, přičemž dbal na to, aby se svýma velkýma namodralýma rukama nedostal paprsku do cesty.

Snape tu podívanou fascinovaně pozoroval. Tohle byla prastará magie Země. Věděl o tom málo, poněvadž tento druh magie byl lidem nepřístupný. Bytosti jako elfové a víly jej však používaly, stejně jako to zřejmě dělala i kamenná stvoření.

Ze skuliny v zemi se nyní pomalu plazil bledý výhonek, který natahoval své listy vstříc zelenému světlu z Medeořiných rukou. Rostl, jeho stonek se stával stále tlustším a silnějším, a další výhonky si z něj prolamovaly svou cestu. Ukázaly se vroubkované, světle zelené listy, které byly pokryté stříbřitými vlásky. Nakonec se na třech malých větvích objevily velké, magnoliím podobné, bílé květy. Na elfčině čele vyvstaly drobné krůpěje potu, když paprsek světla z jejích dlaní potemněl a začal blikat. Nakonec zmizel a pak se rozevřely tři květy. Léčitelka vzhlédla, spatřila květy a na tváři se jí objevil široký úsměv, který byl vzápětí opět nahrazen vážným a soustředěným výrazem. Vprostřed květních kalichů se teď objevily jasné, stříbřitě třpytivé plamínky, zářící jako jiskry. Elfka zajela svými krátkými hnědými prsty pod jiskry a ty teď tančily na špičkách jejích prstů.

„Teď toho muže pevně držte,“ řekla náhle oběma strážcům, kteří se rychle chopili Snapeových paží a kotníků a svýma pařátovitýma rukama ho drželi jako ve svěráku.

Pak se všechno seběhlo strašně rychle. Elfka položila jiskry na Snapeovy prsty a jeho chodidly a nohama okamžitě vystřelila řezavá bolest. Hlasitě zasténal. Cítil se, jakoby jeho nohy byly spalovány zevnitř, doslova hořel. Horkost stoupala celým jeho tělem a pot mu na pokožce okamžitě vytvořil nepropustný, lepkavý film. Pak – pomalu – pálení ustalo. Elfka poklekla vedle jeho postele a podívala se na něj:

„Podívej se na mě, člověče. Musíš teď být ještě jednou statečný.“

Poté posadila oba poslední plamínky na jeho tvář a nos, a jeho obličej začal, jako předtím jeho nohy, hořet zevnitř. Slyšel sám sebe křičet a pak vše kolem něj náhle potemnělo.

ooOoo

Když mnohem později přišel zase k sobě, bylo mu po těle teplo a cítil se příjemně lehký. Vypadalo to, že prudká bolest zmizela, sotva si na ni vzpomínal. Rozhlédl se kolem. Oba strážní se znovu stáhli na svá místa u vchodu do sklepení. Horská elfka seděla ztracená v myšlenkách na stoličce a zírala do ohně, který opět planul pod kotlíkem. Její snědý obličej vypadal unaveně, ale uvolněně. Jakmile zpozorovala Snapeův pohled, napřímila se a přistoupila k jeho lůžku.

„Nu, člověče, jak vidím, daří se ti mnohem lépe.“

Její hnědé oči na něm pátravě spočinuly.

„Jsi ještě slabý, ale brzy budeš moct zase chodit.“ Odmlčela se.

Pak se její tvář roztáhla v mírném úsměvu a řekla lítostivě: „Můj úkol zde brzy skončí. Mému pacientovi se vede lépe. Nechám ti tu ještě jednu lahvičku s odvarem z kořene. Vezmi později 7 kapek. Zachovává léčivé účinky bílého měsíčního květu z keře. A zde v hmoždíři leží několik listů. Spař je po jednom horkou vodou z kotlíku a vypij každou hodinu šálek odvaru. To tě posílí. Bedna tam vzadu,“ ukázala na bednu ze světlého broušeného dřeva, která stála na podlaze vedle druhé stoličky, „také ještě obsahuje něco pro tebe. Teď ještě trochu odpočívej, a pak můžeš opatrně vstát.“ Otočila se k odchodu.

„Elfko,“ zašeptal tiše Snape, „Medeoro,“ dodal chraptivě, poprvé vyslovujíc její jméno.

„Jak ti někdy můžu poděkovat? Nemám nic...“

- ale ona mu skočila do řeči: „a nic je to, co od tebe žádám, Severusi. Udělala jsem jen, co je mou povinností – a mou radostí,“ doplnila s úsměvem.

„Opatruj se, člověče. Máš před sebou velký úkol, který bude vyžadovat všechnu tvou sílu. Tak se vzchop.“

„Co...“ zaváhal, ale pokud by se teď nezeptal, ona bude pryč a on by od strážných jistě nedostal žádné odpovědi, „...co se mnou zamýšlejí, ty kamenné bytosti?“

Vyhledal její pohled, avšak ona tím svým uhnula. Podívala se do ohně a soucitně pokrčila rameny.

„To přesně nevím, Severusi. Kněžna učiní rozhodnutí. Je při tom vázána velmi starými pravidly a zákony. Ale dosud vždy rozhodovala moudře. Každý z nás má jít svou cestou, Severusi a naplnit poslání. Mým je léčení a tvým... ach, kdo ví?“

Dívala se na něj svýma kulatýma, hřejivýma hnědýma očima a znovu se usmála.

„Kdyby věci byly jinak,“ řekl Severus, „kdyby to byly jiné časy, Medeoro, naučila bys mě některé z tvých dovedností? Jsem... docela ucházející lektvarista a přihlížel jsem tvému vaření. Rád bych s tebou pracoval. Myslím tím... býval bych rád s tebou pracoval,“ dodal rezignovaně.

Medeora byla několika rychlými cupitavými kroky u jeho lůžka, položila mu ruce na ramena a pak mu jedním roztržitým pohybem krátkých, snědých prstů shrnula z obličeje černé prameny.

„Pokud by to byly jiné doby, pak bych tě učila s radostí, mé dítě,“ řekla.

Pak zamrkala a přejela si rukou přes oči. „Řasa,“ pronesla nepřesvědčivě. Vzdychla: „Mnoho štěstí, Severusi. Budeš ho potřebovat,“ slyšel ji ještě říct, pak malá horská elfka zmizela v hnědém víru prachu.

Tam, kde stála, ležel na podlaze zelený šátek. Severus se opatrně natáhl ven z postele a zvedl ho. Na dotek byl jako hedvábí, avšak při důkladnějším zkoumání byl protkán drobnými žilkami jako u listů. Zvedl ho k nyní od bolesti osvobozeného nosu a přičichl. Voněl slabě po levanduli, půdě a bezpečí.

Kdy mu vlastně začala říkat jeho křestním jménem, přemýšlel Severus.

 

ooOoo

Další

ooOoo

 

Komentáře

====

weras | 01.04.2013

Narazila jsem na tuto zajímavou povídku(i když čtu raději slash) a moc se mi líbí.Sice tam bylo hodně mučení,což nemusím,ale doufám,že se tato povídka rozvine a místo náznaků přijde vysvětlení.Těším se na pokračování!!!!!!!!

Re: ====

Sitara | 02.04.2013

Každý čtenář je vítán a komentář vždycky ohromně potěší! Jsem ráda, že tě zaujala, werásku :-D A děkuju za komentář!

ooOoo

Nade | 23.03.2013

Pořád samé nezodpovězené otázky... Uáááá! Jsem děsně zvědavá na Severusův osud, ale asi se už opakuju. Ale to proto, že mě tahle povídka úplně natahuje na skřipec. Snad už brzy přijde nějaký zlom. :-D

Re: ooOoo

Sitara | 23.03.2013

Oh, ani nevíš, jak moc s tebou souhlasím a soucítím, Nade :-D Mám to taky tak... A klidně se opakuj, ničemu to nevadí a já sama to taky často dělám :-D
Děkuji ti za komentář!

***

cim | 22.03.2013

Moc pěkná kapitola :) Vypadá to, jako že je třeba vězně řádně uzdravit, aby mohl podstoupit tzv. boží soud. Severus jistě není moc povzbuzen. Díky, už se těším na další kapitolu ;) :)

Re: ***

Sitara | 23.03.2013

Pořád samé náznaky, ale zatím žádná pořádná informace :-D Jsem ráda, že se ti líbila ;-) Děkuju za komentář, cim :-)

Přidat nový příspěvek