Dny havrana - 7. Podzemí

Vítejte :-)

Další drobečková kapitola (spíš popisného charakteru) je tu :-D Myslím, že je nakonec budu přidávat přece jen po jedné, i když jsou krátké... Však těch stránek u jednotlivých kapitol časem jistě nabude...

Věnování a velký dík za krásné komentáře patří sargo, cim, Bobo, ebrove, Tanace a Nade. Děkuju! ♥

ooOoo

Když se po několika hodinách probudil, pod kotlíkem žhnuly už jen červené uhlíky. Jejich žár vystačil k tomu, aby z kapaliny v té vyboulené věci nadále tiše stoupaly obláčky páry až ke stropu. Vypadalo to, jakoby malé množství stoupajícího kouře bylo pohlceno temnou skalní stěnou. Elfka – léčitelka zmizela beze stopy stejně jako oba strážní. Snape se opatrně posadil. Trýzeň, která v důsledku toho proletěla jeho tělem od nohou a chodidel, mu z hlavy okamžitě vyhnala všechny myšlenky na útěk.

Nemohl se hýbat. Elfčina léčivá síla měla zjevně své hranice nebo se vědomě rozhodla ponechat ho v tomto nepohyblivém stavu.

Nechal své oči bloudit po místnosti. On sám se nacházel v něčem na způsob výklenku, který zahrnoval jeho lůžko, stůl s přísadami do lektvarů a o trochu vzdálené ohniště. Prostor ohraničovaly dva silné stalagmity z nazelenalého kamene a oddělovaly ho od zbytku jeskyně. Snape si povšiml, že tam takových přirozeně oddělených výklenků bylo ještě více.

Široká klikatá cesta s nízkými, do skály vytesanými schody se mírně svažovala směrem dolů. Hlouběji se nacházela rozlehlá volná plocha, kolem které byla v širokém půlkruhu rozpoznatelná odstupňování, jež připomínala kamenné lavice. To muselo být místo shromažďování.

‚Jako amfiteátr,‘ napadlo Snapea.

Vertikální část stupňovitých sedadel byla ozdobena nádhernými mozaikami. Zobrazovaly scény z antické mytologie. Snape rozpoznal kouzelníky, jako byli Circe a Asklepios. Byly zde znázorněny i některé z kamenných bytostí. Rád by tam dolů sešel, aby si mozaiky prohlédl z blízka, ale to asi sotva přicházelo v úvahu.

Podle všeho se jeskyně rozprostírala i dál za amfiteátrem, ale tuto oblast už vidět nemohl. Nehledě na občasné zapraskání pochodní, bylo slyšet jen pravidelné šplouchání – šplouchání? Někde tam musela být voda. Teprve teď si Snape uvědomil, jak měl ústa úplně vyprahlá a jak moc byl žíznivý. V tu chvíli se jakoby odnikud v amfiteátru objevil vzdušný vír a jen o malý moment později spěchala Medeora po nevysokých schodech vzhůru k němu.

„Máš přece ležet, člověče!“ řekla rozhořčeně, ale její hlas i výraz v obličeji byl laskavý a otevřený.

‚Proč taková přátelská, a zřejmě dobrá bytost sloužila těm kamenným kreaturám, které zjevně patřily k Voldemortově tajné armádě příšer?‘ blesklo Snapeovi hlavou.

Pak znovu ucítil žízeň bolestivě pronikat do svých myšlenek a chraptivě se zeptal: „Prosím, dáš mi vodu?“

„Ubohý člověče, máš žízeň, že je to tak?“ ptala se elfka, přičemž to bylo spíše konstatování než otázka.

Na jeho přitakání odběhla zase ke kotlíku, zmizela za ním a o okamžik později se opět vynořila ve Snapeově zorném poli. V ruce držela křišťálovou karafu. Lehkými kroky cupitavě zdolala schodiště a ztratila se, načež Snape znovu uslyšel zřetelné šplouchání a tiché hlasy, ale nemohl porozumět žádnému slovu. Zakrátko se Medeora vrátila. Nalila průzračnou tekutinu z karafy do číše a podala ji Snapeovi. Dychtivě pil tu nádherně studenou vodu a ona mu dvakrát bez vyzvání dolila.

„Teď to musí stačit,“ sdělila mu poté. „Potřebuješ místo ještě na pokrm,“ dodala s tichým chichotáním.

‚Jídlo,‘ proběhlo Snapeovou myslí, ano, měl hlad.

Poslední jídlo, které v Bradavicích ve Velké síni pojedl, se odehrálo již téměř před dvěma dny. Jistě si nepřidal. A teď byl velmi hladový, přímo vyhladovělý. Malá elfka vytáhla ze svého roucha dřevěnou misku. Zdálo se, že ta pestrá neprůhledná změť šátků měla více kapes než Hagridův moly prožraný kabát, zavrčel v duchu Snape, když odtamtud vyndala i malou krabičku s kulatými ořechy. Ty rozetřela v hmoždíři s trochou horké tekutiny z kotlíku na kaši a naplnila kouřícím jídlem dřevěnou misku. Z jedné obyčejné sklenice tam přidala dvě lžíce žlutavého želé a promíchala. Pak Snapeovi podala teplé jídlo i s dřevěnou lžící.

„Jez, člověče,“ pobízela ho a znovu na něj povzbudivě kývla. „Brzy budeš svou sílu potřebovat.“

Zatímco si Snape ještě kladl otázku, zda bude u své nepochybně se blížící popravy potřebovat sílu, aby projevil mimořádnou statečnost, začal automaticky jíst. To žluté želé vyhlíželo jako med a sladký pokrm s ořechy mu chutnal neobyčejně dobře. Měl pocit, jakoby nejedl už kolik týdnů. Teplá kaše mu pomalu zaplnila žaludek a začala Snapeovým břichem šířit příjemný pocit. Elfka seděla na jedné ze dvou stoliček a se spokojeným výrazem na tváři ho při jídle sledovala.

„Je to dobré,“ řekl mezi dvěma sousty.

Zašklebila se a ústa se jí přitom roztáhla do nečekané šíře, doslova jakoby se smála od ucha k uchu. Uši, zpozoroval Snape, se směrem vzhůru zužovaly do špiček a byly obdivuhodně velké. A také hustě ochlupené. Předtím si toho nevšiml, protože měla hlavu neustále zahalenou přinejmenším třemi barevnými šátky.

„K čemu budu potřebovat sílu?“ vyklouzla ta slova z jeho úst dřív, než se mohl ještě zarazit.

Elfka zaváhala. Takže přece jen poslední jídlo? Ale odpověď ho překvapila.

„Musím ještě napravit tvé nohy,“ řekla. Poté se usmála: „A pokud chceš ještě někdy jíst něco jiného než kaši, musím vyléčit tvé lícní kosti.“

Měla pravdu. Mohl sice polykat, ale jen stěží kousat.

„A pak chci udělat pěkný i tvůj nos, jinak víckrát nezískáš žádnou hezkou lidskou ženu a budeš si muset vzít trola.“

Zakuckal se a zakašlal. Pozorovala ho a tvářila se přitom pobaveně.

Na poučování takového druhu byl sotva zvědavý.

Elfka lhostejně brebentila dál.

„Napravování kostí a léčení šlach a svalů je těžká práce – pro mě, a také pro tebe, člověče. Kromě toho to velmi bolí, ale naštěstí jen tebe.“ Teď se znovu zakřenila svým širokým úsměvem.

Snape nechal misku klesnout. Musel se jí zeptat teď, pokud chtěl odpověď. Odpověď na otázku, proč měl být vlastně vyléčen. Otevřel ústa, aby se jí zeptal, avšak ona krátce položila prsty přes jeho rty a zavrtěla hlavou, jako kdyby mu četla myšlenky.

„Teď se neptej, člověče. Dozvíš se to brzy.“

Její oči se na něj teď zadívaly vážně a trochu smutně. „Jsou to temné doby,“ zamumlala tiše.

„Musíš ještě spát, člověče. Brzy přijdu narovnat tvé kosti. Teď musíš vypít ještě tohle.“ Podávala mu fiólu se světle modrou tekutinou. Její lektvary jsou stejně pestré, jako její šátky, usoudil Snape. Pak malou lahvičku vyprázdnil a opatrně ji postavil vedle svého lůžka. Hlava mu příjemně ztěžkla a zabořila se do polštářovité hroudy z barevných látek. Usnul okamžitě, a ani nepostřehl, jak mu Medeora jemně přejela prstem po čele a pak zmizela v malém prašném víru.

ooOoo

Další

ooOoo