Dny havrana - 5. Kněžna

28.02.2013 18:24

 

Zdravím vás!

Kapitolu chci věnovat cim a raven9 za to, že statečně komentují :-D Děkuji!

Vy, ostatní tiší čtenáři - nepřestanu doufat, že než se spolu dohrabeme k té poslední 48. kapitole, zanecháte tu po sobě nějakou tu stopu ;-) i kdyby se mělo jednat jen o smajlíka (jehož podobu nechávám zcela ve vaší režii :-D ).

Takže, první setkání s NÍ... Hezké čtení! :-)

ooOoo

Starý kamenný muž dorazil k alabastrovému portálu a položil své pařáty do prohlubně ve zdi vedle vysoké brány. Jeho drápy vytvářely škrábavý zvuk. Vedle prohlubně mohl Snape vidět stopy a hluboké zářezy, které zde po staletí zanechal nespočet jiných drápů, jež prováděly stejný úkon, jako stařec.

‚Zřejmě chce tu bránu otevřít,‘ pomyslel si Snape.

Povrch kolem ruky kamenné příšery se začal opět pokrývat jemnou sítí ze světelných pablesků a pulzovat. Snape fascinovaně pozoroval, jak je stařec pomalu pohlcován kamenem a jako kousek skládačky zapadá do teprve teď ze stěny viditelně vystupujícího reliéfu. Pulzování sláblo, a tvor a reliéf zase ztuhly v lesknoucí se, leštěný kámen. Ohromený kouzelník viděl, že stařec se teď asi ve výšce dospělého muže ovíjel kolem zdobeného klíče stejně jako had kolem Aeskulapovy hole.*

‚Klasický magický strážce brány,‘ zašeptal tiše Snape.

Síň ovládlo ticho plné očekávání, kamenné bytosti čekaly mlčky. Ticho bylo skličující, Zmijozel si myslel, že jeho rychle tlukoucí srdce musí být slyšet po celé místnosti, jak mu bušilo v uších. Konečně zazněl skřípavý zvuk, následoval rachot těžkých řetězů, které se podle všeho stáčely z navijáku. Ve stropě nad bránou se otevřela úzká mezera a pomalu se rozšiřovala. Skrz nepřetržitě se zvětšující skulinu pronikalo stříbřitě modré světlo.

Alabastrová brána se podle všeho zasouvala do země. Otvor poskytl volný pohled do vysoké, téměř čtvercové místnosti. Stejně vysoká, gotická okna jako v síni přerušovala zdi na třech stranách pokoje. Ukazovala na sever, západ a východ. Patrně se nacházel v obranné věži v severním křídle zámku, konstatoval Snape. Stříbřitě mdlé měsíční světlo, které dopadalo skrze okna, se smísilo se světlem nevysokých modravých plamenů mnoha pochodní, které byly na stěnách připevněny ve spárovitých držácích. Široké schodiště z černého kamene vedlo nahoru, kde se ztrácelo ve tmě.

Na úpatí schodiště náhle vzplanuly pochodně a osvětlily celou místnost mihotavými světle červenými odlesky. Na horních stupních se objevil pár drápy-vyzbrojených tlap, které pomalu a nehlučně kráčely po schodech dolů. Patřily k vysoké, velmi staré ženské postavě, která teď vstoupila do záře světla. Její postoj vyzařoval důstojnost a ryzí moc. Silně se podobala kamenným stvořením, která zatím v malém půlkruhu obklopila Snapea, a přece se od nich nápadně lišila.

Její ruce měly jen čtyři prsty, které končily dlouhými drápovitými nehty, ale přinejmenším to byly téměř lidsky působící ruce. Její tělo vypadalo právě tak vytesané z kamene, jako těla Snapeových strážců, kteří ho mezitím nechali sklouznout na podlahu. Avšak její kůže – pokud je to vhodný výraz pro povrch jejího těla – nevypadala šedá jako žula, ale namodrale se leskla jako lapis lazuli. Byla protkána tenkými mramorovými šmouhami a tisícem malých drobných vrásek. Věk modré postavy bylo těžké odhadnout, stejně jako u ostatních tvorů, ale na takové stvoření musela být nekonečně stará. Ostatní tvorové měli sice šedý, ale hladký povrch těla. Z lopatek bytosti se dopředu lomila velká, kožovitá křídla, která obklopovala její tělo, jako pelerína. Měla na sobě tóze podobné, bílé roucho ze splývavé látky a na jejích pažích se třpytily červeně zářící kovové kroužky, ve kterých byly vyryté runy, hieroglyfy a další, Snapeovi naprosto neznámé, symboly. Její dlouhé, do copů spletené, bílé vlasy jí spadaly po zádech hluboko dolů. Za ní se teď objevily dvě vysoké mužské postavy, právě takové jako ona, a zahalené v podobných, avšak mlhavě šedých hávech. Ještě převyšovaly už tak značně vysokou postavu ženy, a byly rozložitého, silného vzrůstu. Zdálo se, že jejich hladká kůže byla tvořena modro-hnědým achátem a zářila jako vyleštěná.

Trio přistoupilo blíž ke Snapeovi a on teď mohl přesněji rozeznat jejich obličejové rysy. Měli stejně dlouhé tesáky, jako ostatní tvorové a v přítmí pokoje také jasně planoucí oči zelené barvy, avšak na rozdíl od šedých stvoření se dívali skrze černé zornice, což jim dodávalo o něco méně děsivý vzhled. Kamenná žena pokynula okolostojícím, kteří před ní skláněli své hlavy a uctivě ustupovali zpět. Ukázala své zuby v něčem, co by Snape za jiných okolností interpretoval jako úsměv, ovšem jeho naprostý strach ho nechal jen slyšitelně zalapat po vzduchu. Dlouhé špičáky se nebezpečně zablýskly. Nyní se otočila přímo k němu a prohlížela si ho chladným, odhadujícím pohledem.

„Pán vás ke mně poslal. Vaším proviněním má být zrada, kouzelníku,“ řekla jasným hlasem, který vůbec nepasoval k jejímu nepochybně vysokému věku.

Mluvila s lehkým cizokrajným přízvukem.

Snape neodpověděl. Jeho hrdlo bylo jako sešněrované. Jako paralyzovaný zíral na její dlouhé copy. Nejen že se v záři světla leskly jako hladká kůže plaza, zdálo se, že copy měly téměř šupinatou strukturu a klouzavými pohyby se svíjely kolem hlavy starší ženy jako hadi.

Snapeovi hlavou probleskla myšlenka, že to ona mohla všechny ty šedé bytosti svým pohledem proměnit v kamenná stvoření, Medusa, nebezpečná příšera tu před ním vyčkávavě stála. A on jí už pohlédl do očí a teď bude odsouzen k existenci jako kamenná bytost.

„Odpověz Kněžně, člověče!“ zahřměl mu do ucha přísný, hluboký hlas.

Vysoká postava stojící po Kněžnině pravé straně se na něj obořila s očima sršícíma zlostí.

„Budeš projevovat Její Výsosti úctu, kouzelníku, pokud tě nemám rozdrtit.“

Strčil Snapea, který se už beztak víc přikrčil, než poklekal, s obrovskou silou k zemi, takže ten se následně intenzitou a směrem úderu, zhroutil na bok. Přitom očima stále ještě vyděšeně fixoval kněžniny vlasy, avšak rázný hlas kamenného muže nyní překonal iluzi a ženina kštice se teď nezdála být ničím jiným, než těžkými copy z lesklých bílých vlasů. Už se nepohybovaly jako hadi, nesvíjely se, ale následovaly jen pohyby těla ženské postavy. Snape se zoufale snažil kontrolovat svůj strach a uspořádat své myšlenky. Jeho situace byla beznadějná. Podrobí ho výslechu a zabijí, buď ho velký kamenný muž rozdrtí, nebo mu kněžna ukáže svou „pravou tvář“. Tak bylo řečeno.

Nemusel nic popírat, neměl víc co ztratit. Ale dřív, než se mohl kněžně ještě jednou doznat ze své zrady, naklonila se ke svému společníkovi a tiše mu domlouvala:

„Lapidisi, tento člověk je paralyzován strachem a zůstává tu již jen málo k rozdrcení.“ V jejím hlase zazněl náznak nesouhlasu. Zřejmě se na svého průvodce hněvala. Když se teď skláněla dolů ke Snapeovi, zněl její tichý a jemně káravý hlas opět chladně.

„Nuže, máte mi co říci, kouzelníku?“

Dívala se mu přímo do očí, ty její působily bdělým a nestárnoucím dojmem, nikoli jako její nekonečně staře vyhlížející tvář. Byly jako zelená horská jezera, hluboká a neproniknutelná. Zachvěl se. Měl pocit, že vidí až na dno jeho pokroucené duše. Nemohl čelit jejímu pohledu a tak odvrátil oči.

Co by měl ještě říkat? Že zradil Voldemorta v boji o světlo ve světě, pro správnou věc? To byla sice jedna strana pravdy, i když ne jeho jediná motivace, ale sotva přijatelné vysvětlení. Beztak už nemělo žádný význam, zda v tomhle dramatu, jehož konec byl už jistý, převezme ještě roli mluvčího. Dřepějící na podlaze a vyčkávající jejích dalších kroků, sotva znatelně zavrtěl hlavou.

Napřímila se v celé své výšce a nyní procházela kamennou síní. Před velkým krbem zůstala stát a prohlížela si šedavá písmena, která stále ještě visela ve vzduchu nad římsou.

„Kněžno Kamenné síně, Tvůj pán přikazuje zničit zrádce. Ať nikdy víc nevidí vycházet slunce. Nech ho spatřit Tvou pravou tvář, nechť je označen Tvou mocí.“

Otočila se k čekající skupině šedých stvoření, oběma svým společníkům a Snapeovi. Snape pořád ještě ležel na boku na kamenné podlaze, zkroucený a třesoucí se. Jeho pohled se upínal k její osobě, když hlasitě oznámila: „Příkaz pána z Chateau lac-des-larmes musí být splněn. Vykonám jeho slova, jak náleží. To je má povinnost.“

V kamenné síni se vzedmulo tiché mumlání.

„Nuntiusi,“ přivolala k sobě jednu z okolostojících bytostí. Vyžádaná postava se oddělila z řad ostatních a poklonila se kněžně.

„Dones hradnímu pánovi vzkaz. Sděl mu, že jeho nařízení splním slovo od slova, jak si žádá zákon.“

Kněžna ukázala hlavou k měděné vstupní bráně. Sotva znatelně kývla a křídla velkého portálu se otevřela právě tak tiše, jak to udělala při Snapeově příchodu. Posel odspěchal s neočekávanou rychlostí ven do koridoru, přes který byl Snape přiveden Crabbem a Goylem a zmizel ve tmě. Jeho postava se ztratila v temnotě a brána se opět zavřela.

Stará kněžna stála zpočátku nehybně, její postoj vyzařoval hrdost a důstojnost. Nakonec se pomalu otočila ke stále ještě ve vzduchu visícímu nápisu. Na jejím čele se na krátký okamžik objevila hluboká rýha a v očích se jí zablýsklo. Náhle mrštila směrem k runám něco, co vypadalo jako fosforeskující bílá koule. Koule se s ostrým třesknutím roztříštila a objevil se oslepující záblesk. Když Snape zase mžouravě otevřel své bolavé oči, runy zmizely. Kněžna teď s odhodlaným výrazem na namodrale se třpytící tváři ukázala na Snapea.

„Vezmi ho dolů, Martialisi. A zavolej mi Medeoru. Během chvíle budu u vás.“

S tím se otočila, opustila síň alabastrovou bránou a pak zmizela na schodech.

Martialis, druhý modře se lesknoucí kněžnin společník, pokynul jednomu ze dvou stvoření, která už předtím Snapea přitáhla ze síně. Popadli jeho paže a vlekli ho skrz alabastrový portál. Vstoupili do vysoké chodby, skrz kterou jejich vládkyně právě odkráčela ke schodišti, a obrátili se k východní straně místnosti. Martialis položil svůj modrý pařát na železnou páku, která vyčnívala ze světlého zdiva. Ozvalo se tlumené vrzání. Z pravoúhlých kvádrů sestávající kamenná podlaha se otevřela a poskytla nerušený pohled na vchod, který se propadal do tmy. Do podzemní části hradu zřejmě vedla kamenná rampa.

,Další podzemní vězení nebo kobka,‘ proletělo Snapeovi hlavou.

Tohle bude poslední. Namáhavě se přetočil, jeho zlámaná žebra hnala bolest jako rozžhavené šípy přes jeho tělo, když se snažil posledním pohledem zachytit stříbrné měsíční světlo. Zdálo se mu být utěšující a už ne tak chladné a odmítavé. Mohl jen vytušit, co ho v temných hlubinách hradu čeká. Obě stvoření ho nemilosrdně táhla dál a se slábnoucí měsíční září vyhasínaly poslední jiskry naděje v jeho srdci.

 

* Aeskulapova hůl

ooOoo

Další

ooOoo