Dny havrana - 4. Kamenná síň

20.02.2013 16:38

 

S věnováním raven9 a cim :-)

ooOoo

Podlaha byla vyleštěná a jednoznačně z kamene, zářila matnou šedí, ale nebyla chladná. Snape by byl očekával, že tato podlaha bude na dotek studená, ale byla teplá a působila bezmála příjemně. Zdálo se, že pod dotekem Snapeových dlaní téměř vibruje.

Severus se začal rozhlížet. Nacházel se v dlouhé, vysoké síni. Zcela se skládala z šedého grafitu, nejen strop a leštěné zdi. Celá stavba mu připomínala gotickou chrámovou loď. Široká prostřední chodba byla od postranních chodeb oddělena 13 sloupy ze světlého mramoru. Avšak nehledě na architekturu, nic v místnosti chrám nepřipomínalo. Nebyly tam žádné oltáře, žádné obrazy a naprosto žádná jiná výzdoba. Ve výklencích bočních chodeb, které od sebe byly odděleny vysokými sloupy, stály kamenné sochy. Zřejmě představovaly nějaký druh démonů. Avšak jejich vzezření byla Severusovi, který měl s temnými bytostmi několik zkušeností, naprosto neznámá. Celá atmosféra působila všemožně, jen ne církevně. Severus na svých dřívějších cestách na kontinent několik velkých basilik a dómů viděl. Architektonická díla mudlů na něj přitom zapůsobila zrovna tak, jako hluboká zbožnost, která jejich stavitele k těmto dech beroucím mistrovským dílům poháněla.

Ačkoli měl osobně málo přístupu k víře a mytologii nemagického světa, přece vždy pociťoval v těchto sakrálních stavbách neobyčejnou atmosféru a jistou úctu tváří v tvář moci, kterou vyzařovaly.

Síla, kterou tak znepokojivě vnímal, byla cítit i v této stavbě. Ozařovala stěny a prostupovala vibrující podlahu pod jeho tělem, jako by byla se stavbou protkaná. Zdálo se, že každá část podlahy a každý jednotlivý kvádr obsahují prastarou sílu, která dýchá.

Síň byla nad zemí, jak Severus teprve teď udiveně zjistil. Úzká, vysoká okna začínající v poloviční výšce místnosti, na horním konci se sbíhající do špičky a zaopatřená průzračnými okenními tabulkami, byla zhotovena z podobného kovu, jako impozantní brána. Pronikalo jimi poslední světlo ubíhajícího dne.

„Tvůj poslední západ slunce,“ řekl Malfoy.

Pro Merlina, musel si pospíšit! Crabbe a Goyle, ti dva kreténi, zjevně zpanikařili při pomyšlení, že by měli být v této síni po setmění.

Zatímco Snape se pomalu – bolestně pomalu, jak soudil – a s rostoucím strachem plazil směrem k runám, pozoroval hrozivé skulptury a figury, které byly znázorněny na reliéfech ve výklencích umístěných mezi okny. Reliéfy byly vytesány přímo do kamenné zdi a rovněž ztvárňovaly nějaký druh démonů.

Měli drsné tváře s vytřeštěnýma očima, zpomezi jejich rtů vystupovaly vroubky, které patrně pocházely od ostrých tesáků. Svalnatá těla končila drápovitýma silnýma nohama a více či méně pařátovité ruce měly zasouvající se drápy a maximálně čtyři prsty. Nehledě na tyto jednomyslně charakteristické znaky, se však figury na reliéfech značně lišily.

Některé postavy byly velmi vysoké s širokými obličeji, které působily spíš přihlouple, jiné však byly drobné, s vychytralými výrazy. Zatímco některé byly zobrazeny ve vzpřímeném postoji, další působily jako psovité nebo kočkovité šelmy krčící se na všech čtyřech. A u některých byly vidět náznaky netopýřích křídel.

Celkově vzato se všechny zdály být výplodem něčí značně choré obrazotvornosti a Snape si pomyslel, že by ta pocta mohla náležet Voldemortovi. Současně však pochyboval, že by Temný pán přicházel v úvahu jako původce těchto reliéfů, poněvadž se zdálo, že mají značný věk. Také to nebyl Voldemortův styl, Temný pán upřednostňoval vyzáblé, kostnaté kreatury, které mu také neustále připomínaly něco z jeho vlastního zevnějšku. Tyto na zdejších reliéfech však byly rozmanité a bujné. Působily staře a byly do jednoho obklopeny téměř náboženskou aurou.

A vypadali – skutečně.

Zatímco poslední denní světlo vrhalo na reliéfy stíny, díky kterým jakoby dýchaly, pokryly se na povrchu jemnou sítí, jež vzbuzovala dojem, že se prohýbají. Snape se otřásl.

Pohled měl stále ještě pevně upřený na runy, a byl by jich téměř dosáhl, když se to stalo: koutkem oka zahlédl pohyb a zachvátila ho panika. Otočil se tak rychle, jak to bylo možné a zíral na síť sestávající z drobných, žlutavých světelných bodů, která se začala rozplývat v místě nad jednou z předních přikrčených postav a vtiskla se do kamene. V šedé žule se objevovaly trhliny a kámen – pulzoval. Zdálo se, že se kamenný povrch roztahuje a zase smršťuje.

Snapeovi vyvstal na čele studený post. Zaplavil ho strach. Co to k čertu znamenalo? Měl pocit, že přesně ví, co se teď bude dít dál, a přece to nebylo možné, bylo to neuvěřitelné.

Při Crabbeově a Goyleově strachu a narážkách nejprve pomyslel na upíry. Postavy v reliéfech je také trochu připomínaly s jejich tesáky a zuřivými výrazy, ale byly to jen do kamene vytesané figury, nikoli z rakví povstávající nemrtví. Byly svalnaté, nikoli vychrtlé.

Snapeova mysl horečnatě pracovala. Byl zmatený a chladná obava se v něm stupňovala, přesto začal situaci analyzovat a jeho myšlenky překotně uháněly. Nebyli tam žádní upíři a žádní démoni, o nichž by on někdy byl slyšel. Možná to byly jen očarované zdi a Voldemort ho chtěl strachem dohnat k šílenství. Avšak tato teorie se ukázala jako mylná, ještě než ji Snape stihl dokončit, protože teď se začaly ozývat tiché hlasy, které nepochybně vycházely ze stěn a reliéfy se začaly hýbat.

‚Jako obrazy v Bradavicích,‘ pomyslel si Snape ještě a pak z reliéfů pomalu vyklouzly první zívající a protahující se postavy. ‚Vlastně nevyklouzávají,‘ opravil se Snape, ‚kráčejí, tápou, kulhají, každý podle svého druhu a teď mě uvidí a půjdou ke mně.‘ Nová, tentokrát horká vlna strachu převálcovala na zemi se krčícího Zmijozela.

Postavy pomalu přešly k němu, jejich šedá, vysoká těla kolem něho utvořila kruh, stejně jako to v noci předtím udělali Smrtijedi. Potichu spolu rozmlouvaly, ale Severus mohl slyšet jen nesrozumitelné mumlání. Svaly jim pod kůží hrály, drápy klapaly po podlaze a některé ukazovaly jen dlouhé nebo krátké, v každém případě ostré špičáky a cenily zuby.

Nervově se zhroutí a zemře čirým strachem, pomyslel si Snape. Aura, která z bytostí vyzařovala, byla doslova hmatatelná, že ji mohl cítit. Ony byly – teplé.

Ano, byly živé.

‚Teplokrevní, ve smečce lovící predátoři,‘ usoudil Snape, přičemž každý jeden z tvorů ho mohl vyřídit. Vlasy mu doslova stály hrůzou a třásl se. Cítil, jak mu něco teplého stéká po vnitřní straně stehna. Teplo však rychle zmizelo a nahradil ho studený, vlhký pocit. ‚Merline! Ještě tohle!‘ vykřikl v duchu úpěnlivě, přesto se však očekávaný pocit studu nedostavil. Tenhle bod překročil už dávno.

Zatímco se kolem něj stále stmívalo, oči tvorů začaly žhnout. Byly to žluté, červené, zelené a modré oči, všechny fluoreskující a bez zorniček a všechny směřovaly k němu.

„Kněžno Kamenné síně, Tvůj pán přikazuje zničit zrádce. Ať nikdy víc nevidí vycházet slunce. Nech ho spatřit Tvou pravou tvář, nechť je označen Tvou mocí,“ uslyšel náhle Snape pomalu recitovat plně znějící, nečekaně příjemný hlas a mručení ostatních postav ustávalo.

Kruh se otevřel pro mluvčího.

Byl to další z šedých kamenných tvorů. Severus v „tom“ rozpoznal jednu ze soch.

„To“ bylo nepochybně mužského pohlaví, ne vyšší než velký muž a rovněž svalnatý, i když šlachovitějšího a štíhlejšího zevnějšku než některé z ostatních bytostí. Tvář toho stvoření byla zbrázděna vráskami a vlasy barvy světle šedého kamene. V prořídlých pramenech mu sahaly až na ramena.

„Ty jsi zrádce, který by k NÍ měl být předveden?“ zeptal se starý kamenný muž.

‚Vidíš tady ještě někoho jiného, kdo by nebyl šedivý, se zářícíma očima a strašně zmlácený,‘ pomyslel si Snape sarkasticky.

Jeho hlas byl však jen ochraptělým krákáním, když se postavil svému osudu a odpověděl: „Ano, jsem Severus Snape a zradil jsem Voldemorta.“

Zavřel oči a sklonil hlavu. Brzy to skončí.

Stařec však nesměřoval k němu, ale odšoural se těžkými kroky k protilehlé straně síně. Dva z tvorů popadli Snapea za paže a táhli ho sebou za starým mužem, přičemž předvedli své hrůzostrašné škleby a zuby se zablýskly. Přistoupili k druhému portálu, jež uzavíral zadní stranu síně. Byl stejně tak vysoký jako protilehlá měděná brána, avšak vyhotoven z bílého alabastru. Jemné reliéfy by vyřezány mnoha odborníky. Snape rozpoznal scény z antické mytologie, Eddy* a dokonce některé staroegyptské hieroglyfy.

Prastarý kult, u Merlina, co ho čeká za těmi dveřmi?

 

* Edda

ooOoo

Další

ooOoo