Dny havrana - 23. Umírající labuť

29.11.2014 21:20

 

Zdravím všechny čtenáře Havrana :)

Byl to boj, ale další část je tady (a pořád ještě ve slíbeném termínu - ha!). Pro Safiru, wow, Nade, cim, KattyV, Adelaine a freyu - díky, že jste mi pod minulou kapču napsaly, holky, věřte, že tahle je tu opravdu jen a jen pro vás a jen a jen díky vám ;-) 

Udělám, co se dá, aby tu do konce roku ještě aspoň jedna kapitola byla, ale uh - nic neslibuju, jsem teď zaháčkovaná jinde :-/ Nicméně snažit se budu opravdu poctivě :)

Tak pěkné počtení.

 

ooOoo

Byl to zvuk tříštícího se kamene, následovaný temným nárazem a nelidským výkřikem.

On křičel?

‚To není možné,‘ oznamoval analytický hlas v jeho hlavě.

‚Tělo se mi spolu s hlavou roztříštilo, po nárazu jsem už nemohl křičet. Nemůžu už ani logicky myslet… a přece… myslím. Cogito ergo sum.‘

Severus na sebe shlédnul. Vznášel se nad zemí ve výšce věžního pokoje.

Dole na šedém dláždění klečela malá, v barevných šátcích zahalená postava nad velkou postavou, zakrytou splývavou bílou látkou. Pod barevnou postavou vyčnívala jedna modrá ruka s drápovitými nehty a po kamenné podlaze se jako lesknoucí se závěs rozprostíraly zářivé černé vlasy. Tmavými vlasy si razil cestu temně rudý potůček, pokračoval přes dlažbu a pomalu se vsakoval ve spárách mezi kočičími hlavami.

„Nuriyyo, Nuriyyo, probuď se, prosím!“ Hlas malé horské elfky přeskakoval panikou.

„Synke lodrett,“ pronesl tichý hlas a teprve teď spatřil Severus malou zeleně oděnou postavičku elfího kouzelníka, mistra Nepomuka. Stařec stál trochu stranou všeho dění a rukama ukazoval na Severuse. Téměř neviditelný mlžný paprsek spojil elfovy ruce s tělem lidského kouzelníka. Bledé světlo zaplápolalo v mlze a rozplynulo se.

Severus se stále ještě pomalu vznášel nad zemí, jeho vlastní levitační kouzlo působilo sestupně – neboť takové být muselo – vstříc malému elfímu mistru.

„Finite levitatem,“ zašeptal Severus a jen o okamžik později se jeho nohy dotkly země.

Vrhnul se k nehybnému ležícímu tělu kněžny a k malé elfce.

Vládkyně Gargoyleů byla podivně strnulá. Ležela ve zcela nefyziologické poloze, její paže byly natažené dopředu a vypadaly úplně normálně, její nohy však byly nepřirozeně zkřivené, alespoň co bylo poznat pod hávem, na očím-vystavených chodidlech žhnula energická síť jako ta, kterou Severus viděl naposledy v Kamenné síni při proměně Gargoyleů, při jejich procitnutí. Ta síť slabě pulzovala.

Mistr Nepomuk nyní došel až k nim. Stařec starostlivě pohlédl na obě ženy. „Nech mě se podívat, Medeoro,“ řekl tiše, a přistoupil blíž. Malá elfka, která akorát zoufale potřásala hlavou a vzlykala, se kousek odsunula od své chráněnky. Její obličej přetékal slzami. Přítomnost starce však na ni podle všeho měla uklidňující vliv. Také Severus si všiml silné aury, která malého elfa obklopovala.

Nechal své ruce klouzat ve vzdálenosti několika centimetrů nad tělem Gagoyleské kněžny a jeho výraz temněl, čím víc se blížil k jejím nohám. Pozvedl teď bílou látku do výše a jeho oči se vylekaně rozšířily. Také Severus zalapal po dechu. Kněžniny nohy sestávaly z šedého kamene a ten byl ze značné části rozbit, až rozdrcen do nejjemnějších úlomků.

V temnotě se najednou objevil pohyb, zaplály zelené a červené páry očí, jak další Gargoyleové mířili k  hrůzné scenérii.

„Mon dieu, Nuriyyo!“ Martialisův hluboký hlas pronikl houstnoucí tmou. „Qu'est-ce que c'est passé içi?“ Ohromeně zíral na kněžnu ležící na zemi.

Byl to hlas jejího bratra nebo výsledek zaříkávaní, která Nepomuk bez ustání mumlal nad nehybně ležícím tělem, zatímco z jeho dlaní vystřelovaly do jejího těla zelené a bílé energické paprsky, v každém případě Nuriyya otevřela oči a její duhovky ve tmě zeleně zahořely.

„Viděla jsem ho padat, havrana,“ řekla se zvláštně napjatým hlasem. „On přece nesmí umřít, ještě ne, ještě ne…“ její hlas se vytratil v šepotu.

„Vyskočila z okna, i když její přeměna ještě nebyla dokončena,“ vysvětlovala teď Medeora, a její hlas byl jen vydechnutím.

„Nepřinášíš nám nic než trápení, kouzelníku!“ zasyčel Martialis teď na Severuse, který stále ještě klečel na zemi vedle Nuriyyy jako zkamenělý. „Nejlépe bude, když zmizíš zase zpátky v kobce, ze které jsi vylezl.“

„Ale Martialisi,“ pokáral ho starý horský elf a vrtěl přitom hlavou, „buď rozumný. Ten člověk za to nemohl. Byla to Nuriyyina chyba. Říkal jsem jí, že budu dávat pozor, ona by mi musela věřit. Jeho pád bych mohl zmírnit, její však ne, ona padala příliš rychle.“ Udělal krátkou pauzu a pak pokračoval: „Navíc toho kouzelníka potřebujeme.“

„K čemu bychom ho měli ještě potřebovat?“ zařval zlostně Martialis. Vedle toho vzeku stála v ametystovém obličeji napsaná však i sarost o sestru a bezedný strach.

„Nuže, nejprve,“ odpověděl malý čaroděj klidně, „by bylo prospěšné, kdyby ten člověk tady mohl odstranit Ornithovultus hexapedus. Nemám nejmenší zájem skončit jako ptačí potrava. A Kameny jako vy on používá, aby se mu v žaludku rozmělnila strava, takže buď vděčný, že ho ten člověk zažene.“

Nepomuk povzbudivě na Severuse kývl, pak obrátil svou pozornost zpátky ke kněžně.

Severus vzhlédl. Mistr Nepomuk měl pravdu, zatímco oni všichni postávali kolem Nurryyy, netvor klouzal čím dál níž, a teď tiše kroužil jen v malé vzdálenosti nad jejich hlavami.

Jak na celém světě měl přemoci tuhle bestii? Byl si jistý, že ten pták byl prorostlý černou magií až ke konečkům křídel.

Nejprve ho musel odlákat od malé skupiny před věží. Urychleně běžel podél vnější zdi Kamenné síně. Tam byla pravděpodobnost, že nenadále narazí na Smrtijeda nejmenší. Bude ho pták následovat? Rozptýlil do vzduchu červené jiskry a opravdu: monstrum pronásledovalo svou domnělou kořist a ignorovalo Gargoyley i elfy.

Teď však měl Severus nový problém: zvíře bylo zjevně hladové a extrémně rozhněvané. Atakovalo ho krkolomnými letovými manévry a Severus – příliš překvapen, aby ho odrazil prokletím – se ostrému zobáku vyhnul jen o vlásek.

Vzpamatoval se však rychle, zvedl hůlku a vystřelil ochromující kouzlo na zvíře, které se k němu po obratu zase blížilo. Jak se obával, kletba se bez účinku od lesklého kovového opeření odrazila.

Severus se snažil dalšími kletbami, přičemž se obratně vyhýbal útokům té bestie.  Ale nezáleželo na tom, zda zasáhl svým kouzlem hlavu, nohy nebo dokonce do široka otevřenou tlamu, jeho kletby nezpůsobily víc, než malé obláčky kouře. Bestie byla rezistentní, podobně jako drak.

‚Drak‘ – to slovo a ta představa gigantického zeleného ještěra se mihly Severusovou myslí. Jednou už proti drakovi bojoval, když byl během svého pobytu v Andách nečekaně napaden tam ve skrytu žijícím Chilským hadizubcem. Tehdy to zvíře vyřídil společně s Luciusem Malfoyem. Ale oni byli dva, a jednalo se o jedno, i když už dost velké mládě.

Ten obří sup tady byl jiný kalibr. Přesto však – drak, to bylo to řešení. Nemusel tu obludu porazit, nýbrž ji jen zahnat. Muselo to mít nějakou slabinu a on doufal, že hádal správně. Tou slabinou mohly být jedině oči!

Ornithovultus se stále víc blížil. Znovu natáhnul vrásčitý krk se smrtícím, zuby překypujícím zobákem.

Severus opětovně zvedl hůlku.

„Combustio!“ pronikl jeho hlas rázně nocí. Věděl, že to bylo riziko, klít tak nahlas. Nějaký Smrtijed mohl poznat jeho hlas a jeho strategická výhoda být považován za mrtvého by byla ta tam. Ale v tu chvíli bylo zastrašení příšery prioritou. Hlasitě zvolané kouzlo mělo jednou víc síly než tiše zašeptané.

Kouzlo Severuse Snapea uvolnilo ohromné síly. Z konce hůlky mu vyšlehl jeden rudý plamen, změnil se v ohnivou kouli a cíleně zasáhl levé oko té supovité příšery.

Pták zavřeštěl. Byl to děsivý výkřik trýzně, ne nepodobný tónu mocného rohu.

Zvíře stáhlo hlavu zpátky a snažilo se protřít si křídlem spálené oko.

Přitom obrátilo na kouzelníka druhé, nezraněné oko. Severus chtěl právě vyslat druhou kletbu, když se rozmyslel a dál ptáka pozoroval s vytasenou zbraní.

Když ho teď oslepí, mýtické zvíře ztratí jakoukoliv orientaci a v nejhorším případě se vrhne na skupinu Gargoyleů a elfů pod věží. Severus se místo toho rozhodl vystřelit salvu ohnivých koulí na spodní stranu křídla v naději, že tam rozdmýchá bolestivý požár.

A skutečně měl jeho plán slibovaný úspěch.

Ze zvířete vycházel dporný zápach spáleného peří.

Ornithovultus vyrazil žalostný zvuk, a začal se ve spirále pomalu šroubovat vzhůru. Zvíře se pořád snažilo přejíždět si po zraněném oku a nebezpečně přitom kolísalo.

‚U Merlina,‘ pomyslel si Severus, ‚jestli se ten obří pták zřítí, žádné levitační kouzlo na světě nedokáže zbrzdit jeho pád.‘ Avšak zvíře plynule získávalo na výšce, jeho stín zakryl první na nebi se třpytící hvězdy, a nakonec zmizel s posledním žalostným výkřikem ze zorného pole kouzelníka a užaslých Gargoyleů.

„Působivá práce, člověče!“ řekl Lapidis, který se mezitím připojil k malé skupině, když se Zmijozel vrátil. „Ušetřil jsi toho tvora, každý zachráněný život je zachráněný svět. To se jednou vyplatí.“ Podal kouzelníkovi modrohnědou ruku.

 Severus však neměl chuť zabývat se teď etikou zabíjení a univerzální rovnováhou. Kdyby to zvládl bezpečně, proklel by to monstrum zpátky do Tartaru, odkud pravděpodobně pocházelo. Ale rád přijal Gargoyleovu nabízenou hladkou a chladnou ruku a stiskl ji. Měl pocit, že tady bude potřebovat každou pomoc, s ohledem na Martialisovo neskrývané odmítnutí.

Přistoupil teď zase blíž ke skupině kolem kněžny a klekl si vedle ní. Mistr Nepomuk dřepěl po jejím boku a směřoval další energetické paprsky do jejích rozdrcených končetin.

Dýchala krátce a trhaně, měla však otevřené oči. Když zpozorovala Severuse, po bílé tváři se jí mihnul úsměv.

„Jsi tu, Havrane,“ zašeptala. „Měla jsem o tebe strach.“ Natáhla k němu ruku, a ačkoli mu z toho, že se dostane tak blízko jejím bílým tesákům, přeběhl lehký mráz po zádech, přitáhl si ji opatrně do jemného objetí. Musel se přitom hluboko sklonit, neboť ostrá bolest v levé paži mu připomněla, že svůj první souboj se supem prohrál.

Její hlava těžce spočívala na jeho paži, a když ji objal, nadechl se její vůně, vůně jejích vlasů, které se modro černé a hebké jako hedvábí otřely o jeho tvář. Kdyby vůbec měl nějaké očekávání, jak by byla cítit nebo jaké by byly na dotek, tak by čekal, že její vlasy budou husté a tuhé jako srst kočky, a ona by vydávala pronikavý pach, který je vlastní všem masožravcům. Avšak jeho jemný čich vnímal kovový pach krve jenom tam, kde se krev z rány na jejím temeni vsakovala do vlasů. Prameny, které se mu otíraly o obličej, v něm však vzbuzovaly dojem pačuli a santalového dřeva, a něčeho blíže nespecifikovatelného, i když známého. Zatímco se stále ještě snažil vzpomenout, ta jemná směs vůní se pod jeho čichem rozptýlila a změnila se do jemného aroma, v němž domilovaly levandule a fialky. Užasle ji nechal pomalu klesnout, aby zjistil, že její kůže se teď zase modře třpytila a byla protkána tisíci jemnými šmouhami a vráskami. Její vlasy se opět leskly v původní stříbřitě bílé a ležely jí v copech kolem ramen. Oči teď měla zavřené a dýchala klidně.

„Ach, v této podobě se zotaví rychleji,“ řekl tiše mistr Nepomuk. Jinak než ještě před pár minutami, vypadal teď spokojenější a méně znepokojený. „Měli bychom tak rychle, jak je to možné, vejít do věže. Váš pán,“ pohlédl krátce na Lapidise a Martialise, „není dnes v noci na zámku přítomen, ale neměli bychom dál pokoušet naše štěstí. Čaroději,“ obrátil se nyní za Severuse, „nechal bys prosím kněžnu vznášet dovnitř? Rád bych si šetřil své síly na léčení.“

Severus opatrně levitoval zraněnou kněžnu skrz vysokou dřevěnou bránu, kterou Lapidis a další Gargoyle za nimi okamžitě zase zavřeli. Nacházeli se ve vysokém koridoru osvětleném křišťálovým lustrem. Severus si připomněl poprvé, kdy ho Crabbe a Goyle tudy táhli. V popředí stála měděná brána, vstup do Kamenné síně. Na Lapidisovo znamení se otevřela stejně tak tiše, jako tomu bylo tehdy.

Jak velmi se Severusův svět od té doby změnil – jak velmi se změnil on sám!

Vstoupili do klenuté místnosti a mistr Nepomuk je rychle vedl síní k alabastrové bráně.

Lapidis zavolal klíčníka a stařec se chvatně přišoural, aby splynul s reliéfem vedle brány.

Čas plynul tak pomalu, jako kdyby někdo téměř zastavil ručičku na světových hodinách.

Mistr lektvarů se nervózně rozhlédl a sledoval kněžnu, která se bezvládně vznášela vedle něj ve vzduchu. Její bílé roucho bylo potřísněné krví. Vnější okraj toho stále se rozšiřujícího fleku byl rudý, ale vnitřním prosakovala vazká jantarově zbarvená tekutina.

Celou dobu držel elfí léčitel ruku nad poraněním a mumlal tichá zaříkávání a stále znovu vysílal ze svých dlaní barevné energetické šípy.

„Ztrácí nejen životadárnou krev, ale i životní mízu,“ řekl teď ustaraně Nepomuk a pohlédl na Severuse. „Umíš léčebná kouzla, člověče?“

„Nejsem zběhlý v tomto oboru, můj repertoár má spíš status nouzového programu,“ odpověděl Severus.

„Nu, to bude muset stačit, dokud se Medeora a já nevrátíme s odpovídajícími léčivými lektvary a semeny keře Měsíčního květu. Budeš ji do té doby muset zásobovat energií.“

„Zásobovat energií?“ Severus překvapeně vzhlédl. „To se ale nepřičítá k nouzové léčbě.“

Neměl ponětí, jak by měl přenášet energie. Přál si, aby mohl získat pomoc z Bradavic, madam Pomfreyová měla připravená odpovídající kouzla, není pochyb. Ale nemohl se jen tak přemístit z hradu ani si to namašírovat do trůnního sálu Temného pána a tam použít krb. Zatraceně, dokonce i Remus Lupin by si teď věděl rady, Studium věštění z čísel vzal čert, ale on sám mohl z hlavy vytvořit nějaké běžné lektvary, přičemž by pro to potřeboval adekvátní pracovní místo, avšak klasická léčebná kouzla nebyla tak docela v oblasti jeho odborných znalostí.

„Nu, tvůj známý, ten světlovlasý velvyslanec hradního pána ovládá pár dostatečných kouzel, která ty jistě také dokážeš,“ řekl vlídně mistr Nepomuk.

Zrovna schopnosti Luciuse Malfoye si musel nechat předhazovat! Severus mlčky sám pro sebe zaklel. Vzpomněl si ovšem také, že blonďatý Zmijozel byl neustále po ruce, když byl někdo ze služebníků Temého pána zraněn v boji. 

Zatímco byla slonovinově zbarvená brána zasunutá v zemi, oni mohli konečně vstoupit do přízemní části věže. Pochodně hořely známými modrými plameny, a vrhaly místnost do světlého, ale chladného přítmí.

„Vezmeme ji nejlépe do jejích vlastních komnat,“ doporučil Lapidis a naznačil Severusovi, aby ho následoval do schodů. Zmijozel nechal opatrně vznášet tělo zraněné vedle sebe nad stupněmi vějířovitého schodiště.

Poté, co se dostali na odpočívadlo, Gargoyle otevřel těžké dubové dveře a vedl Severuse do velké místnosti, jejíž centrální část tvořil kulatý, mělký rybníček, nad kterým barokně působící mořská panna nechávala z rohu hojnosti nad svým dobře rostlým tělem stékat do rybníčku vodu. Severus na moment zkoprněl. V rybníčku, který do místnosti vrhal zlatavé odlesky světla, se mihotala stejná zlatožlutá záře, kterou viděl v Loreleyině jezeře.

V Lapidisově ruce se jakoby sám od sebe vytvořil modrý plamen, který, když ho odfoukl, uháněl z jeho ruky ke každé pochodni v místnosti, až vzplanulo modravé světlo. Modř na stěnách splývala se zlatavým třpytem rybníka k nazelenalé světelné kupoli, v jejímž středu šlo rozeznat teplé, žlutavé jiskření. Stěny pokoje sestávaly z hrubě tesané břidlice, z místnosti vedly dvoje další dveře, které však byly zavřené. Jen na jednom místě byla nehostinná skalní stěna přerušena mramorovým krbem, který byl menší, ale přesnou kopií velkého krbu z Kamenné síně.

Mávnutím hůlky zažehnul Severus hřejivý oheň, neboť se chtěl vyhnout tomu, aby Nuriyyin bratr vyprodukoval jeden ze svých studených modrých plamenů i v krbu.

Severus prahnul po žlutavém světle a teple obyčejného ohně. Vzpomínal si na to, že jednou v zimě očaroval pochodně v chodbě vedoucí k učebně lektvarů, aby byly zelené a chladné, takže sice ukazovaly cestu, ale neposkytovaly ani útěchu ani teplo.

Brumbál je pak jednou doslova obarvil a nakonec pochodně očaroval tak, že neustále vydávaly teplé měkké světlo. Severus se týdny snažil ono kouzlo zlomit, ale nakonec to vzdal. Ani on ani Brumbál tuto záležitost nikdy nezmínili, ale kdo kromě ředitele mohl takové kouzlo seslat?

„Kde ji mám uložit?“ zeptal se Severus, poté co si všiml, že ho Gargoyleové soustředěně sledují. Mistr Nepomuk zmizel, zůstali tu teď odkázaní sami na sebe.

Lapidis bezradně pokrčil rameny. „Nemáme žádná lehátka nebo postele, s výjimkou pokoje ve východní věži. Spíme v průběhu dne a bez jakékoliv potřeby měkké podložky.“

Pro vysvětlení ukázal na reliéf ve skalní stěně, kterého si Severus povšiml teprve teď. Mělo to výklenek, jehož klenba vypadala tak, jako by byla ze zdi vytesána, aby odpovídala vysoké kněžnině postavě. Reliéf znázorňoval břeh jezera, s vysokým rákosím, lekníny pučícími na vodní hladině a překrásnou labutí. Každé její pero bylo vymodelované tak, že člověk očekával, že se to zvíře perfektním obloukem svého dlouhého štíhlého krku sehne ještě o něco hlouběji, každé stéblo tak jemně propracované, že by člověk téměř myslel, že se každým okamžikem pohne ve větru.

Takže to bylo to místo, na kterém kněžna trávila své dny, pokojně uložena mezi rákosem a lekníny, zdánlivě věčná součást uměleckého díla. Jak klamná však byla věčnost, jak zdánlivá stabilita kamene.

Teď však potřebovala měkké lůžko, a Severus ji jemně odložil na podlahu, pak zvedl hůlku a soustředil se. Pot mu vyvstal na čele, kouzelné formule nikdy nebyly jeho nejlepší předmět. Přeměňování by mu zde mělo pomoci, ale ani to nebylo jeho silnou stránkou. Dokonce i Remus ho pořád překonával. S jistou lítostí zkonstatoval, že mnoho věcí ovládal jen rudimentálně. Ridimentálně na své vlastní vysoké požadavky.

Ale přesto se nyní objevila v bezprostřední blízkosti krbu pohovka, jejíž neo-modernistický design Severuse sice vyděsil, protože v duchu si představoval dřevo a zelený samet, nicméně černou kůží potažený chromový podstavec byl také přijatelný kus nábytku.

Nechal Nuriyyu levitovat na postel, a vykouzlil pak dvě vlněné deky, které se mu podařily v jakž takž obstojném provedení. Jedna byla jemně zelená, druhá ovšem vesele oranžová, která byla ke shédnutí v Lupinovské kuchyni. Lapidis si podle všeho nevšiml stylistického faus pas, popadl jednu deku a nařasil ji s jemností, které by se člověk od velké kamenné bytosti nenadál, okolo zraněné sestry.

Severus si byl bolestně vědom skutečnosti, že on sám zcela postrádal takovéto rodinné vazby, které způsobovaly lítost Gargoyleů zde a které ještě ráno činily snesitelnějšího i vlkodlaka. Byla to jen gesta, prchavé malé doteky, se kterými tady Lapidis a tamhle Angelus obdarovávali své sourozence, a přece to znamenalo o tolik víc.

Severus vykouzlil, když už s tím jednou začal, dvě jednoduché dřevěné židle pro sebe a pro Lapidise, a přisunul si svou židli blíž k Nuriyynu lůžku.

Na programu teď byla léčivá kouzla. Přál si, aby této oblasti svého vzdělání věnoval více pozornosti. S hořkým úsměvem si připomněl, že jeho intence nebyla nikdy hojení, ale způsobování zranění. Jeho ctižádosti a jeho hladu po uznání stála jakákoli forma altruismu v cestě, neochvějně, jak se zdálo, a on toho zalitoval až pozdě.

Také teď toho opravdově litoval, ale zdálo se mu málo smysluplné, aby truchlil právě teď.

Musel se soustředit. Co dokázal Malfoy, dokáže on také.

Severus nemohl tušit, že had, který se při generálce ovíjel kolem Eviny jabloně jako kolem Aeskulapovy hole, tomu dřevu tím také vtiskl magickou schopnost hojení. Neúmyslně, ale mocně.  A bylo to to samé dřevo, ze kterého pocházela hůlka Luciuse Malfoye. V rukách opravdového léčitele by mohla dosáhnout velkých věcí, takhle však léčivý potenciál hůlky coby pomůcky temné strany jen pustl. 

Severus neměl Malfoyovic kouzelnickou hůlku, Luciusova formule se mu však vypálila do mozku. Neměl ponětí, z kterého jabloňového stromu bylo uříznuto dřevo na hůlku jeho otce. Po každé generálce jak známo následuje premiéra a každá legenda obsahuje zrnko pravdy.

„Sanitas!“ poručil a bílý paprsek vyžehnul ze špičky jeho hůlky a zahalil kněžnu jasným světlem. To světlo ji obklopilo jako kokon, začalo pulzovat a na jejím těle se znovu objevila ta energetická sít, která ohlašovala přeměnu Gargoyleů. Najednou se ta síť, která teď rovněž pulzovala světle žlutě, svraštila a uzamčené tělo se přetvořilo.

Kněžnin pronikavý výkřik zajel Severusovi až do morku kostí. Co to udělal?

„Co s ní provádíš, kouzelníku?“ osopil se na něj Martialis, který se dosud držel v pozadí, teď se však výhružně tyčil nad Severusem.

Ještě než mohl odpovědět, vmísil se Lapidis. „Pleteš se do věcí, kterým nerozumíš, Martialisi. Nebo ji dokážeš vyléčit?“

Oslovený velký ametystový bojovník sklonil rezignovaně hlavu.

Lapidis se obrátil k Severusovi, který ještě stále šokovaně pozoroval pulzující energetickou síť, která zatím Nuriyyino tělo zmačkala v jednu neforemnou hroudu. Její oči doutnaly jako smaragdy ve světle svíček, zorničky se jí zúžily do úzkých čárek, a výraz její tváře odrážel směs hrozeb, potlačovaného hněvu a zoufalství. Aura nebezpečí, která ho obklopovala, citelně, byla téměř hmatatelná.

„Pokud se jí něco stane, kouzelníku, pak ti přísahám, že si budeš přát, aby tě velvyslancovi lokajové byli dorazili. Tento svět se všemi svými dimenzemi nebude dost velký, aby tě skryl před mým hněvem.“

Severus vnímal tu naprosto nesmírnou pohrůžku, kterou představovaly postoj a výroky velkého Gargoylea, byl však příliš zaneprázdněn tím, co se před ním dělo na – nebo přesněji nad pohovkou, než aby pociťoval skutečný strach.

Tam mezitím nebylo k vidění víc než třpytivý, oranžovou pulzující sítí potažený balon, který se vznášející ve zrychlujícím se tempu otáčel kolem své osy.

Všichni přítomní zírali na rotující kouli jako paralyzovaní. Najednou se barva začala měnit, dříve jasné světlo se obrátilo do modrého odstínu barevné škály, a z rotující koule vznikla modrým kouřem naplněná bublina, jejíž kontury se postupně rozplývaly a sloučily se do nového těla.

Fascinovaně a současně hluboce šokován zíral Severus na postavu, která se z šedomodré mlhy vyloupla ven. Vznášela se před nimi mocná labuť, máchající mlhavými křídly a vyrážející zvučný pokřik. Zvíře fixovalo očima Gargoyleyy i kouzelníka a oči mu zeleně zářily. To zjevení bylo stejně tak strašidelné, jako okouzlující a nepřekonatelně elegantní. Vzdáleně Severusovi připomínala Patrona, stříbřitě modrá a nepopsatelně půvabná, ale pak začal kouř blednout a zjevení se rozplývat.

„U Merlinových vousů, přivolej ji zpět, kouzelníku! Než bude příliš pozdě!“ zvolal hlas mistra Nepomuka, ještě než se objevil on sám v malém hnědozeleném víru, který doprovázel jeho příchod.

„Nemůžu!“ zakřičel Severus, vytržený ze svého omámení, zpátky. „Bylo to jen kouzlo Sanitas, nic víc, a pak začala žhnout tímhle světlem a objevila se světelná síť a ta ji přetvořila a pak, pak…“ hlas mu vypověděl službu.

Co měl říct?

„Chtěl jsem ji vyléčit, ale místo toho jsem nedopatřením změnil její podobu a teď se Vládkyně Gargoyleů rozpadá v méně než prach, vypařuje se v modré mlze.“?

Co to jen udělal?

 

ooOoo

Další

ooOoo

 

Komentáře

Ahoj

Wow | 14.10.2016

Tak se rok s rokem sešel.... od čtení povídek hp jsem si dala dlouhou pauzu (mezitím porodila dcerku:)), ale nezavrhla jsem je úplně:) začínám otevírat oblibene stránky, cekam překvapení kde se co urodilo, a ejhle, zde nic :(

Ahoj podruhé:)

wow | 14.10.2016

Ale i tak moc děkuji za proběhlý překlad!!!!

***

cim | 27.11.2015

Koukám, že jsme skončili skoro v polovině. Přeložit 23 kapitol ze 48 není vůbec špatný výkon, já bych to zapíchla už u první kapči ;D
No a mé hodnocení na závěr: Určitě to byla zajímavá povídka, i když se děj posouval opravdu velmi pozvolna, měla něco do sebe. Takže díky :)

Re: ***

Sitara | 26.12.2015

Ahoj ciminko,
uh, za to jak neslavně jsem skončila s Havranem se stydím a pořád si nejsem úplně jistá, že jsem skončila nadobro, přece jen je to v týhle chvíli jediná možnost, jak se dostat k němčině a nějakým způsobem se jí věnovat... ale prostě ta chuť schází. Odbočila jsem ze světa HP do světa Avengers, Merlina a anime a v současné době nemám pomyšlení se vracet. Navíc s nástupem do práce mi ubylo času jak na překládání tak na čtení (a přiznám se, že čtení u mě vždycky mělo přednost :) ), takže volné chvilky teď věnuju překládání toho, pro co pořád pociťuju nadšení. I když ještě neuzrál čas, abych se o to podělila se čtenáři, jelikož to ještě není ve stádiu ke zveřejnění... Moc ti děkuji, že ses mi tu ozvala, že mi nespíláš za tu víc jak roční pauzu a vůbec pravděpodobný konec Havrana, a taky díky za to, že jsi mi tu nechávala své milé komentáře ♥

prosim prosim, smutne koukam, v novy dil touzebne doufam :)

wow | 15.03.2015

#smutný psi oči#

Re: prosim prosim, smutne koukam, v novy dil touzebne doufam :)

Sitara | 17.04.2015

Aj, já se snad na to okamžitě vrhnu, tohle mi nedělej, smutným psím očím nedokážu odolat! :)
Moc mě mrzí, wow, že překlad stojí, vážně, sama nesnáším, když uvíznu jako čtenář při rozepsané povídce, a pokračování a s ním i konec jsou v nedohlednu. Hm, z toho by tak nějak mělo jasně vycházet, že to sama nebudu dělat, že... Někdy to ale vážně prostě nejde. Pořád ještě to nejsem ochotná úplně zabalit, ale mám dojem, že se k tomu schyluje. Už dlouho. Ovšem jak říkám, nedokážu odolat smutným psím očím... dobře, píšu si: začít makat na další kapitole Havrana pro wow a ostatní, co ho ještě čtou ;) Hned tak to ale nebude, musím se hodně učit a večer se pak věnuju překladu slashe z angličtiny, když je chuť, ale pustím se do toho, slibuju.

***

cim | 20.02.2015

Díky za další kapitolu, jsem ráda, že havran je zachráněn, takže jak to ještě dopadne s labutí.

Re: ***

Sitara | 17.04.2015

Já děkuji za komentář, má věrná cim :) (Ne)pěkně vás šponuju, vim to a mrzí mě to.

ooOoo

Nade | 28.12.2014

Je fakt neuvěřitelné, jak dlouho jsem tu nebyla, když mi unikly hned dvě kapitoly téhle povídky. Už jsem to napravila a opět mi nezbývá, než litovat, že toho tu není víc, protože kapča končí tak... Strašně!
Nevyčítám ti, že nejsi víc činorodá, protože já sama mám na blogu dvě rozpřekládané povídky. Bylo to dost vyčerpávající a časově náročné (a to jsme na to dvě), a pak do toho přišla nemoc, starosti ve skutečném životě, škola, práce, a já strašně pomalu sbírám sílu, abych se k tomu vrátila. Ale už to brzy přijde... doufám. :-D
Děkuji za další kapitolky a moc se těším na pokračování. Šťastné a veselé.

Re: ooOoo

Sitara | 17.04.2015

Děkuji, Nade, za komentář (a omlouvám se, že reaguji s takovým zpožděním, to je ta nevýhoda webnode, že neupozorňuje na nové komentáře...), ano, sílu k pokračování bych vážně potřebovala taky :)
Děkuji!

Záznamy: 1 - 10 ze 16
1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek