Dny havrana - 22. Návrat

Pro Nade, cim a Safiru.

ooOoo

Po chvíli byly z misky odstraněny rozinky a slunečnicová semínka, a lněná semínka spolu s ovesnými vločkami tu teď utvářela jakýsi osamělý duet.

Severus, ten nyní nasycený havran, vzlétl zpátky do své pozorovatelny na kuchyňské lince. Sova ho sotva ještě brala na vědomí. Načechrala si peří a po krátkém mrknutí hlavu zase otočila na záda a její velké žluté oči se zavřely. Ten poněkud záhadný černý pták pravděpodobně – jak se asi rozhodla – nepředstavoval žádné ohrožení.

Také havran byl přemožen tíživou únavou. Poslední dny cítil až v kostech. Načepýřil své tmavé peří, aby mezi ně a svou kůži dostal ohřátou vrstvu vzduchu, a vyčerpaně, ale spokojeně zastrčil hlavu pod levé křídlo. Kdyby mu to šlo, Severus by se usmál. I při spánku v lidské podobě lehával hlavou neustále na levé paži. Měl pocit, že jeho lidské vědomí mělo naprostou převahu nad zvířecími instinkty jeho těla, a s tímto uklidňujícím pocitem se pomalu nechal unášet bezesným spánkem.

O pár hodin později ho probudilo řinčení nádobí a příborů. Pod ním Angelus sklízel nádobí od snídaně do bílých kovových košíků ve skříni, zavřel kolmou záklopku a stiskl několik tlačítek. Ozvalo se jemné hučení.

Severus zamával křídly a zatřásl hlavou, aby z těla zapudil únavu. Chtěl se zeptat, kolik je hodin, zavřel však zobák včas, než mu mohlo znovu uniknout nesrozumitelné krákání.

Lupin k němu vzhlédl, vlídně se usmál a pak pokračoval v úklidu malé kuchyně. Sesbíral na zemi rozházené kousky oblečení, které tam od Severusovy přeměny stále ještě ležely a podal havranovi hůlku, kterou měl zastrčenou v kapse džínsů.

Brzy svou práci dokončil, přátelsky havranovi kývl a opustil kuchyni směrem ke knihovně.

Severus uchopil svou hůlku do zobáku a následoval Angeluse do knihovny. Kde byl Remus? Po starším bratrovi nebylo ani vidu.

Havran rozhodně přistál na poličce v sekci „Etologie“ a opatrně odtamtud vytáhl knihu o vlcích, přičemž dbal na to, aby ji svým ostrým zobákem nepoškodil. Byl rád, že plynulý pohyb havraního těla zvládl s přirozenou elegancí a bez psychického úsilí. Angelus Lupin sledoval se zájmem jednání přeměněného kouzelníka.

„Vážně, Severusi, nevím, jaké zvíře by se k vám hodilo lépe,“ řekl laskavě, „a kromě toho jsem si jistý, že bych vás poznal mezi stovkou jiných havranů. Tím nemyslím jen bílé peří na vaší hrudi, ale vaše pohyby. Nápadným způsobem se podobají těm lidského Severuse Snapea. Jsem nanejvýš překvapen.“

Havran Severus Snape se znovu vzdal jakéhokoliv akustického komentáře a mírně přikývl. 

„No, jistě nechcete začít studii o chování kanadských vlků obecných, nýbrž mi něco sdělit,“ odtušil Lupin s krátkým pohledem na obal a tázavě se zadíval na Severuse.

‚Špatně,‘ pomyslel si ten, ‚těsně vedle. Chci vědět, kde je vlkodlak, ale v kouzelnické sekci knihovny není místo k přistání.‘ Jak by to ale měl druhému muži vyjasnit – nonverbálně a bez mimiky?

Opatrně otevřel knihu zobákem a pak pohlédl vyzývavě na Angeluse.

„Bonnie a Clyde?“ zeptal se Lupin. „Ti jsou venku v lese, honí zajíce.“

Havran vehementně zavrtěl hlavou.

„Ach, kde je Remus?“

Konečně, groš padl. 

„Ten je nahoře a snaží se spát. Tyto události nás po pravdě všechny vyhodily z rovnováhy,“ podotkl Angelus.

Severus chápavě přikývl a odhopkal ke dveřím na verandu. Teprve teď za dne mohl vidět, že skleněné dveře z knihovny vedly přímo do zahrady, která se podobala parku.

Severus si ještě nebyl jistý, zda by měl teď hned vyrazit k Voldemortovu hradu a vrátit se ke Gargoyleům.

Nebylo by rozumnější strávit další večer v Lupinově domě, probrat s Remusem další kroky, které bylo třeba podniknout, něco pořádného sníst a později strávit regenerující noc v pořádné posteli? Potřeboval pauzu, toliko si byl vědom.

V tu chvíli ho to však nutilo pohybovat se, roztáhnout křídla a vystoupat do vzduchu. Kromě toho si chtěl, jedno jak jeho další rozhodnutí dopadnou, utvořit přehled o terénu. To se mu zdálo být ze strategického hlediska smysluplné.

Lupin ho neustále pozoroval, neudělal však žádný pohyb k otevření dveří. Havran nechal zaznít chraplavé zaskřehotání.

„Jste si jistý, že to máte pod kontrolou, Severusi? Kontrolovat instinkt, co se týče jídla, je jedna věc, přitom vám s jistotou pomohla psychofarmaka, ale létání je možná ještě silnějším lákadlem.“ Biolog pátravě pohlédl na havrana.

Severus jemně zaklepal zobákem o sklo.

„Tak dobrá,“ řekl Angelus a povzdechl si. „Bylo mi potěšením vás poznat. Všechno dobré, Severusi a mnoho štěstí. Budete ho potřebovat.“ S tím otevřel dveře do zahrady.

Havran ještě jednou kvapně přikývl, vydal chraplavé zaskřehotání, přičemž hůlku šikovně udržel v zobáku a pak se vznesl silnými, rychlými údery křídel do vzduchu. Přistál vysoko nahoře na větvi jedné staré lípy, na krátko se zastavil a rozhlédl se kolem.

‚Ne,‘ pomyslel si, neexistuje žádný skutečný důvod zůstávat tu déle, ač bych rád prošmejdil Lupinovu knihovnu.‘ Jak by měl zítra vyřešit problém svých řádících instinktů bez Havraní zhouby, mu ještě nebylo jasné, ale proč by se staral, když to bylo daleko. Nejprve se musel bezpečně vrátit na hrad a k tomu potřeboval čistou hlavu, kterou dnes díky lektvaru měl.

Podíval se na oblohu. To bílé světlo, pro které ve svých myšlenkách nemohl najít žádné pojmenování, stálo vysoko na nebi. Instinktivně věděl, že měl čas, a tak se odrazil od té ve větru se houpající větve a stoupal – využívaje proudění větru – pomalu do té nekonečné, bezbřehé modři nad ním.

Lupinův dům, zahrada se starými stromy a hypermoderní umělé osvětlení, všechno to se rychle zmenšovalo. Les, který původně sestával z jednotlivých korun stromů, se proměnil v záplatovaný koberec nejrůznějších odstínů zelené, od světlé, jemně žlutě-zelené bříz až k syté, tmavě modro-zelené borovic a jedlí byly k dispozici všechny myslitelné odstíny. Na hnědavém pravoúhelníku pelášily dvě bílé tečky za jednou drobnou šedivou.

‚Halali,‘ pomyslel si Severus při pohledu na Bonnie a Clyda, a jeho paměť mu před očima vykreslila obraz Nuriyyy, jak s nádechem cynismu v hlase vychvalovala své lovecké štěstí. Její obrysy byly měkké, nejasné, obraz staré kněžny se rozplynul a Severus teď znovu před sebou uviděl bílou tvář lovkyně, kterou spatřil jen jedinkrát: na obětním stole v amfiteátru. Proč na to musel myslet právě teď? ‚Je to těmi jejími vlasy‘ uvědomil si najednou. Když se skrčila na okenní římse, krátce předtím, než se jala pronásledovat špehy Temného pána do noci, zčernaly a svíjely se jí kolem hlavy a ramen jako hadi. Tak tomu bylo i před oltářem. Severus si byl jistý, že s barvou vlasů se jí měnil i obličej, i když to při druhé příležitosti neviděl. Uvažoval, zda její oči v sobě nesly stejný zoufalý výraz neukojitelného hladu jako ty Lucyiny. Ty byly jako propastné tmavě-šedé zamlžené tunely. Nuriyyiny oči však, jak si vzpomínal, po jejím lovu výrazně zářily.

Severuse zamrazilo, když pomyslel na čerstvou krev na jejím bílém hávu. Musela být krutý a strašlivý nepřítel. Z nejhlubšího srdce doufal, že to Temný pán zažije na své vlastní vychrtlé tělo. K tomu však musel zlomit kletbu, která na Gargoylech ležela a nutila je vykonávat příkazy temného čaroděje. To bylo teď jeho, Severusovým, úkolem.

Obalila ho aura jistoty. Konečně viděl svou cestu před sebou jasně. Jak by se po ní měl vydat a kam ho zavede, ještě nebylo zřejmé, ale to se poddá, tím si byl jistý.

Odhodil hůlku za sebe sebe do vzduchu, vyrazil hlasitý, výrazný výkřik, a pustil se do strmého klesání, následoval filigránové dřevo a nakonec se vynořil pod ním, jen aby ho ledabylým pohybem svého černého zobáku zase zachytil. Zobák zanechal v tvrdém dřevě sotva viditelný, jemný vrub. Severusovi to bylo jedno. Již jeho předci hůlku na několika místech poškrábali, její funkce tím však nebyla ovlivněna. Nebyl to nic víc než nástroj, jehož jediným účelem bylo přispět k pádu Temného pána. Bylo načase, aby také artefakty a dědictví rodu Snapeů změnilo strany.

Severus mezitím s termikou stoupal stále výš a výš do oblak. Záplatovaný koberec lesa pod ním se scvrknul na rohožku. Teď měl vynikající přehled o těch pod ním ležících polnostech. Lupinův dům nebyl víc než krabička od sirek. Na západě se z temně zeleného moře zvedal osamělý vrcholek hory. Na vymýcené náhorní plošině zachmuřeně zíral do okolí šedý zámek. Část působila zpustle jako zřícenina, ale Severus věděl, že tato budova ukáže svou pravou tvář teprve v noci. To musel být zámek Kroloků. Nu, to byl jistě špatný směr.

Na východě ustupovaly zelené plochy lesů hnědi přiléhajících polí a světle zeleným loukám, a on rozpoznal modro-šedý pás meandru, na kterém spořádal svou rybí hostinu. Z výšky ten široký potok působil spíš jako stříbřitě lesklá nit. Odtamtud přišel a teď ho vedla cesta zpátky.

Silný vítr mu usnadnil cestu, a mohlo to být později odpoledne, když v dálce spatřil vypínat se mocné věže šedého hradu Temného pána.

Jako bašta zla se vypínaly strohé kamenné kvádry svisle k nebi, avšak beze stopy do výše čnícího charakteru, který jinak vysoké stavby vyzařovaly. Samotná budova se čtyřmi křídly, vnitřním nádvořím a uvnitř něj uspořádanými nízkými kamennými domy působila jako skalnaté cizí těleso v té okolní zelené, i když drsné krajině. Žádný les ani žádná hora nenabízely zde tomu od moře sem vanoucímu větru zátaras, nad vyprahlou zemí neustále vanula drsná bríza. Dech zla vycházející z hradu a zamořující okolí se jako neustále rostoucí améba prožíral do zeleně okolních polností. Země kolem Voldemortova šedého vládnoucího sídla vykazovala nahnědlé zbarvení, žádné rostliny, ani plevel se neodvažoval vyklíčit v bezprostřední blízkosti hradu. Jen sbírka stromového žebroví podobajícího se kostem tvořila na závětrné straně východního křídla hradu bizardní les smrti.

Severus si byl bolestivě vědom, že s vítězstvím Temného pána by nejen tahle malá část země upadla do nevýslovného víru temnoty a neštěstí jako mrtvá hnědá zem kolem hradu by se rozšířilo dál.

Což by se stalo, kdyby selhal. Dostat Gargoyley na stranu Řádu bylo nepostradatelnou součástí boje proti Temnému pánovi a jeho Smrtijedům.

Přicházeje ze západu, střihnul si široký oblouk na východ, aby přistál přímo na věži Gargoyleů. S ubývající vzdáleností ke zdi bylo to ponuré vyzařování a silná magie tohoto místa zřetelnější a téměř fyzické, jako citelně ledový závan. Hrad byl ponořen do chladu a vlhka nastávajícího soumraku.

Chvění proběhlo havraním tělem a chlad se stal rozhodně hmatatelným. Něco jako neviditelný stín padlo na Severuse a najednou se obloha nad ním zatáhla a on si uvědomil pár obrovských křídel, která nad ním rozčísla vzduch.

V poměru k okřídlenému monstru, které se nad ním objevilo zdánlivě z ničeho nic, působil havran jako motýl, který se s bezmocným kmitáním snažil uniknout předimenzovanému netopýrovi.

Tvor, který náhle zburcoval zvířecí instinkty havrana a Severuse přiměl ke krkolomnému letu střemhlav, měl rozpětí křídel mladého draka.

Ale nejednalo se, jak havran zaregistroval, v žádném případě o ještěra, nýbrž o z tmavého kovu opeřeného ptáka, který se teď, se šesti drápy vyzbrojenými pařáty, vrhnul za ním směrem k zemi.

Domnělá kořist náhle zarazila svůj let, zahákovala se a rychlými údery křídel se vyšroubovala zase do výšky. Severus se rozhlédl kolem sebe: velký pták nemohl svou změnu směru kvůli své hmotnosti napodobit se stejnou rychlostí, ale teď se blížil mocnými údery svých impozantních švihů k němu a každý úder katapultoval tu obludu blíž k její kořisti.

Ve stoupání to teď vystrčilo svou holou, vrásčitou šedou kůží pokrytou hlavu daleko dopředu a jeho tesáky vyzbrojený zakřivený zobák vyrazil děsivé hluboké zakvílení.

Byla to hlava a zobák supa, jako dělaný, aby jím nepřátelům na zemi i ve vzduchu vyrval vnitřnosti – velkým, gigantickým nepřátelům.

Avšak kouzelník, který pomalu znovu převládal ve zmatených a jen na útěk polarizovaných havranových myšlenkách, nebo přinejmenším dosahoval vyrovnaného zápasu, si byl jistý, že s tímto zobákem mohla být výborně chycena a rozmáčknuta i malá kořist. A ten velký predátor byl rychlý. Definitivně byl příliš rychlý pro malého havrana, jehož puls mezitím bolestivě tepal proti jeho spánkům.

Uniknout úchopu se zdálo tak beznadějné, jako boj s drakem.

Havran se vyhnul neuvěřitelnou rychlostí pronásledovaného zvířete silnými údery křídel do strany. Avšak gigantický pták pokus o útěk předvídal a vlepil černému opeřenci ránu svým mocným křídlem. Žhavá bolest projela levým havranovým křídlem a Severus cítil, jak jeho křehké kosti praskají jako sklo.

„Drak,“ pomyslel si ještě při pádu, „to by bylo řešení. Jako bitva s drakem,“ a Potterova Wronského finta mu vyvstala před očima.

Kdyby jen dokázal pokřivené svěšené křídlo správně narovnat, už jen jedinkrát, snad by se dokázal zachytit, a na tvrdé zemi by se roztříštila jenom ta pronásledující ho noční můra.

Avšak křídlo vybavené jen slabými svaly vyžadovalo stabilní kostěnou konstrukci, aby bylo možné je narovnat, dokonce ani nejsilnější havranův prsní sval nepřiměl zlomený orgán k tomu, aby se roztáhnul.

Obrovský lovec nad ním si dávno uvědomil, že jeho oběť byla poražena, a víc za ním nespěchal. Kroužil ve vzduchu, aby se pomalu snesl k zemi a sledoval přitom havrana, jak se řítí vstříc smrti.

Ten z tvůrčího tlaku nějakého pomateného kouzelníka z před tisíci lety pocházející, tesáky obdařený Gryf viděl k zemi padat už nejednu kořist s roztříštěným křídlem, on se po nárazu jistě zaměstná lákavými útrobami, i když malý černý pták nepředstavoval víc než jednohubku a bohužel byl také příliš čerstvý.

Ale pak se přihodilo něco, co se tomu obrovskému zvířeti za všechna ta staletí úspěšného lovce ještě nikdy nestalo: jeho kořist se pod jeho bystrýma očima přeměnila: pera se stáhla do pokožky, která pokrývala nyní celé růžové havranovo tělo, křídla zmizela stejně jako ptačí drápy, a namísto toho se z těla prodraly ven lidské končetiny.

Supovi podobný dravec vnitřně zajásal: neobvyklé události ho nezajímaly, ale lidské maso znamenalo mimořádnou delikatesu a kousky budou teď naštěstí také větší.

A stále ještě padal.

Severus Snape cítil chladný vítr na své nahé kůži, zatímco ve zdánlivě stále se zvyšujícím, divokém tempu se nezadržitelně řítil vstříc smrtelnému nárazu.

Zdravou rukou vytrhl hůlku zpomezi svých sevřených zubů a vykřikl levitační kouzlo. Ale věděl, že tohle kouzlo účinek nárazu nezmenší, už byl příliš blízko k zemi.

Bylo příliš pozdě.

S ohavným zvukem narazil na kamenné dláždění před východní věží.

ooOoo

Další

ooOoo