Dny havrana - 20. Havraní zhouba

27.02.2014 13:22

 

Zdravím :-)

Po opravdu dloouhé době je tu další kapitola Havrana. Obávám se, že jsem díky tomu prodlení přišla i o těch pár čtenářů, které tahle povídka měla :-D tak uvidíme, jak se zadaří. Tahle kapitola byla pěknej poděs, to vám řeknu, ale nakonec je "zdárně" venku. Bohužel pravidelné přidávání slíbit nemůžu, ale budu se snažit, aby kapitoly přibývaly častěji, než jednou za pár měsíců :-D

Děkuju za všechny vaše komentáře k minulé kapitole!!! Moc si jich vážím ♥

 

ooOoo

Lupin vedl Severuse chodbou a otevřel těžké ocelové dveře. „Požární ochrana,“ řekl s úsměvem Angelus, když si povšiml Severusova iritovaného pohledu.

Zavedl ho do místnosti, která byla do značné míry podivná. Jednalo se o perfektně vybavenou kouzelnickou laboratoř, ovšem s několika „zvláštnostmi“, které Severusovi okamžitě padly do očí. Vlevo visel nad železnou plotýnkou mohutný měděný kotlík. Ohniště však nikde nebylo vidět. Nad kotlíkem se nacházelo čtyřhranné zařízení z ušlechtilé oceli, jehož funkce nebyla Severusovi známa. Stěnu lemovalo mnoho vysokých polic; obsahovaly důkladně do skupin uspořádané, v baňatých hnědých a transparentních skleněných nádobkách různé obvyklé a také vzácnější kouzelnické přísady do lektvarů jako kůže z hřímala, broučí oči, v soli naložené rohaté ropuchy a kentauří chlupy, mimo to běžná standardní díla kouzelnické přípravy lektvarů. Severus by okamžitě rozeznal přísady i bez toho pečlivého dvojjazyčného popisu v latině a angličtině.

Mezi skly zahlédl i slídivé kukátko a lotroskop, jakož i množství jemných, ručně foukaných lahviček a flakónků, které obsahovaly již hotové lektvary. Severus je poznal podle charakteristických barev, jejich jemné záře a magie, která z nich vycházela.

Široký, přímo ke zdi připevněný pracovní stůl nebyl ze dřeva, nýbrž zděný a obložený hnědo-červenou kameninou. Byl prázdný až na těžkou, v tmavé kůži vázanou knihu, jejíž hnědá vazba na sobě nesla zlatě vyražený hexagram.

Místnost se zdála být neviditelnou linií rozdělena do magické a nemagické části. Napravo se nacházel podobný pracovní stůl, rovněž obložený a i zde se táhly police na stěnách až ke stropu. Byly vybaveny knihami o chemii, biologii a laboratorní medicíně, a vedle nich stála, právě tak uspořádaná a označená jako po levici, více než stovka lahviček a skleniček s různými prášky, tekutinami a substancemi. Severus četl názvy chemických prvků jako síra, brom a uhlík, ty mu byly z jeho časů na kouzelnické fakultě v Oxfordu známé. Tam k jeho studijnímu oboru patřily i základy nemagických věd, z nichž především chemie ho fascinovala.  Poznal destilační zařízení s jejich kondenzátory, Bunsenovými kahany a Erlenmeyerovými baňkami, mohl také zařadit polarizační mikroskop a většinu chemických prvků, avšak při množství technických měřicích přístrojů a farmakologických látek se musel přizpůsobit.

Dveře v zadu byly otevřené a nabízely pohled na místnost s centrálně umístěným stolem z oceli, nad ním podivně formované osvětlení.

Lupin zavřel zadní dveře.

„Tuto sekci dnes nebudeme potřebovat,“ řekl srdečně a pohlédl na Severuse plný očekávání: „Nuže, co myslíte, profesore Snape, můžeme tady pracovat?“

„Jsem ohromen,“ přiznal Severus. „Co jsou to tady za přístroje a k jakému účelu slouží vaše laboratoř?“

„No, tady dole se nachází chladící zařízení, konstrukce je destilační aparát a vedle najdete voltmetr, zdroj napětí, tady stojí transformátor a naproti je laboratorní počítač. Disponuji vlastní sítí, která spojuje více počítačů dohromady, server stojí naproti v kontrolní místnosti. Tady na druhou stranu, je elektroforézní komora a tady… Jak obsáhlé jsou vaše základy ve všeobecných přírodních vědách, pane Snape?“

„Postačující, přinejmenším jsem si to doteď myslel,“ odvětil Mistr lektvarů, „tady jsem ovšem jen v omezené míře schopen vás sledovat, pane Lupine.“

„Účelem mé laboratoře je tvorba patentů v oblasti biotechnologie. Z toho jsem živ a financuji whisky, krmivo pro psy a svůj výzkum. Průzkum chování zvířat je zdlouhavá, namáhavá záležitost, ke které je třeba mnoho času. Potřebuji kolem sebe les a přírodu, můj učitelský závazek na univerzitě proto nikdy nepřicházel v úvahu, takže jsem musel využít jiné možnosti financování.“

„Měl jste učitelské místo?“

„Ovšem, do roku 1998 jsem vyučoval aplikovanou etologii a srovnávací zoologii na univerzitě Johanna Wolfganga Goetheho ve Frankfurtu,“ vysvětlil Lupin. „Pro kouzelníka nijak zvlášť zajímavé, obávám se.“

„Ach ano,“ řekl Severus, „ovšem teď vás mohu alespoň o něco lépe zařadit, profesor Lupin, jak tuším?“

Lupin přikývl.

„Potom ale,“ řekl Severus, „bychom se měli zříci titulů a formálního oslovování, a v dobré akademické tradici tím nezatěžovat naši práci. Jsem Severus.“ Nabídl zaskočenému biologovi svou ruku.

„Já vím,“ odpověděl zbytečně Lupin a krátce nabízenou ruku stiskl. „A říkejte mi prosím Angelus.“

Vědec byl překvapen, že ten údajně tak nepřístupný Severus Snape, Mistr lektvarů v Bradavicích, o kterém jeho bratr Remus mluvil vzhledem k jeho vědecké kvalifikaci vždy s nesmírným respektem, mu v souvislosti s naprosto moderními pravidly vědecké obce právě nabídl vzdání se všech formalit. Kouzelník byl také daleko méně znepokojující, než Angelus očekával. Svého vlastního bratra Remuse shledával někdy jako více nebezpečného.

„Měli bychom začít,“ dodal Angelus, „tam v mé laboratorní knize,“ ukázal na tlustou knihu na pracovním stole v magické sekci laboratoře, „najdete mé poznámky k lektvaru Vlčí zhouby.“

Severus byl několika kroky na zmíněném pracovišti a rozevřel knihu. Beze slova listoval od poslední strany dopředu. Co tam našel a během několika minut zanalyzoval, ho donutilo udiveně pohlédnout na Lupina.

Pokud ty poznámky odpovídaly pravdě – a Severus o tom ve skutečnosti nepochyboval – pak to Lupin dokázal, vyrobit Vlčí zhoubu sice s magickými přísadami, ale bez pomoci magie, a to až k předposlední fázi. Současně proces výroby standardizoval a zjednodušil. Mistr lektvarů byl ohromen.

„To je skvělá výzkumná a lektvaristická práce, Angelusi, na nejvyšší akademické úrovni. Udělal jste všechno, co je bez magických schopností proveditelné a mou metodu, co se týče efektivnosti výroby, v některých bodech dokonce zlepšil.“ Pak se stalo něco velmi zvláštního. Severus se usmál a nebylo to sarkastické pokřivení koutku úst, nýbrž otevřený úsměv, který dosáhl i jeho tmavých očí a řekl: „Jsem rád, že jste mudla, Angelusi, jako kouzelník byste byl závažnou konkurencí v přípravě lektvarů.“

„Děkuji za kompliment,“ řekl s úsměvem Lupin, „ale jsem docela spokojený bez magie. Možná bychom mohli jednoho dne popřemýšlet nad společným podnikem, ale teď nás prozatím čeká společný projekt. Pokud se postaráte o kotlík, Severusi, mohl bych extrahovat havraní protein a pomocí PCR* popsat nukleové kyseliny, které potřebujeme pro změnu lektvaru Zhouby.“ Zatímco mluvil, přešel Lupin ke skladu navazujícímu na pitevní sekci a přinesl odtamtud průsvitný trubicovitý sáček s krystalickou substancí.

„Jak zahříváte kotlík?“ ptal se Severus. „Nemáte tu žádné ohniště. Kromě toho stojí kotlík příliš blízko zdi, žár představuje riziko.“

„Vidíte ty díry v železném plátu, Severusi?“ odkázal ho Lupin. „Ta deska je druhem obřího plynového sporáku; pokud nastavíte spínač tam naproti na požadovanou teplotu a stisknete červené tlačítko, unikne plyn a zažehne se jiskra. Jen odvahu, zkuste to!“ vyzval Zmijozela.

Severus udělal, jak mu bylo řečeno, a s náhlým zasyčením se pod kotlíkem objevil modrý plamen, který sestával z dvanácti menších plamenů, jež vyšlehly z oválných štěrbin v železném plátu.

„O žár se starat nemusíte, Severusi, obložení stěn v blízkosti kotlíku je pokryté vrstvou kevlaru. To je extrémně žáru odolný materiál z kosmického výzkumu. Kouř bude odsáván digestoří,“ ukázal na čtyřhranné monstrum z ušlechtilé oceli nad kotlíkem, „je opatřená senzory a zapíná se v případě potřeby automaticky.“

Severus krátce kývl na znamení, že rozuměl. V tichosti už přemýšlel o technických inovacích pro Bradavice – ale počkat: pro něj už nebude v Bradavicích žádné vyučování. Ne, pokud musel trávit dny v opeřeném kabátě. Knedlík mu uvízl v krku, prudce si odkašlal a pak se chraptivě zeptal: „Pramenitá voda?“

„Od meandru čistého potoka se starým dubem, odebraná za úplňku, já vím,“ řekl Lupin. „V lednici tady naproti, umělohmotné lahve s modrými víčky.“

Severus otevřel lednici a vytáhl jednu z těch uvnitř nahromaděných lahví. Skladovány vleže, Lupin si opravdu věděl rady, pomyslel si Severus.

„Jak jste vyřešil problém zrání?“ ptal se Mistr lektvarů biologa.

Vlčí zhouba se nedala konzervovat, ani základní báze ne, každý lektvar musel být měsíčně připravován čerstvý. Byl zvědavý, jak vědec tento problém vyřešil, neboť si byl jistý, že by s prací nikdy nezačali, kdyby Lupin neměl řešení této předvídatelné obtíže po ruce.

V laboratorní knize však k tomuto neviděl žádný zápis.

„Podívejte se prosím do jiné laboratorní knihy, Severusi, tady, strana 433,“ řekl Lupin, který mezitím vložil havraní pero do čiré tekutiny a promnělnil. Dal kalný vývar po krátké době působení do dvou zkumavek a zasadil je naproti sobě do odstředivky.

Zatímco Severus studoval druhou laboratorní knihu, nenápadnou bichli se čtverečkovanými stránkami, točil se roztok s havraním perem v centrifuze bzučivě dokola. Po pěti minutách zazněl akustický signál, Lupin zastavil centrifugu a odebral pipetou přesah roztoku. Pečlivě ji vyprázdnil do připravené malé gelové-elektroforézní komory.

„Extrahujete čistou duši pera, jeho… substanci?“ ptal se Severus.

„Ano, dá se to tak říct,“ souhlasil Lupin, a připojil komoru, která nebyla větší než krabice od bot, ke zdroji napětí.

„Pokud tyto záznamy zde interpretuji správně, tak jste první stupeň protivlkodlačího lektvaru před zaklínáním a formulemi… usušil?“ ujišťoval se pochybovačně Severus, a jeho obočí zmizela téměř pod prameny vlasů. „Když se zavaří, bude neúčinný, uvážil jste to?“

„Samozřejmě,“ ujistil ho vlkodlakův bratr, „proto jsem ho také nezavařil, koneckonců tu nevyrábíme žádnou marmeládu, nýbrž jsem využil běžný technologický postup z mikrobiologie, kterým se obvykle suší bakteriální kmeny a mohou se měsíce uchovávat, lyofilizaci. Po měsíce nebo roky dodává živnou půdu lyofilizátu, než se zárodky zase probudí k životu. Tohle tady,“ ukázal s hrdostí na bílý prášek v plastikovém sáčku, „je takříkajíc vymraženo-vysušená Vlčí zhouba v předposlední fázi.“

Severus mlčel. Byl ohromený, ale pochyboval o účinnosti prášku. Magie byla nevypočitatelná, nenechá se nutit přírodovědnými prostředky.

„Všechna čest vaší genialitě, Angelusi, ale co uděláme, když to nebude fungovat?“

„Jsem přesvědčen, že to fungovat bude,“ řekl Lupin. „Život je magie, a pokud mohu znovu vzkřísit mikroby, mělo by to jít i se základem Vlčí zhouby. Více starostí, co se týče účinnosti, mi dělá vlčí bob, který už je v extraktu obsažen. Pryšcovité rostliny nemají vůbec nic společného s havranovitými ptáky, a váš vzorek aminokyselin… mh… takže vaše „vnitřní bytost“ by mohla udělat lektvar pro havrana neúčinný. Přesto je tento základ Vlčí zhouby ten jediný, který máme, vyrobit verzi bez vlčího bobu by trvalo, jak víte, téměř celý jeden měsíc, takže to musíme zkusit s tímto. Ale,“ dodal, „abych zodpověděl vaši otázku, Severusi, pokud souhlasíte, můžete svou přeměnu uskutečnit ve sklepní místnosti, ve které v dřívějších letech Remus někdy trávil úplňkové noci.“

Severus se zachvěl. Myšlenka, že on, Severus Snape, by se měl nechat zamknout v podzemní kobce – a ještě k tomu dobrovolně – ve které si vlkodlak musel vytrpět své přeměny, ho nutila se otřást. Jaká to hořká ironie! Remus Lupin se bude prohýbat smíchy do kolen – ale ne, přesně to by neudělal. Vlkodlak ukázal dnes v noci porozumění a upřímný zájem. To bylo víc, než Severus směl a mohl očekávat. I když bude sklepení jistě páchnout po psu a výkalech.

„Je to tam mnohem útulnější, než si možná myslíte,“ řekl Angelus, jako by vytušil Snapeovy temné myšlenky.

„Pojďme pracovat, pak to možná nezajde tak daleko,“ zavrčel Severus a obrátil celou svou pozornost zpátky ke kotlíku. Nalil do něj chladnou pramenitou vodu, a navážil v laboratorní knize uvedené množství prášku na rovnoramenných pákových váhách. Digitální přesnější váhy na Lupinově pracovním stole schválně ignoroval.

Oba muži teď pracovali mlčky, každý na „svém“ území laboratoře.

Když Severus lyofilizovaný prášek Vlčí zhouby po částech přimíchával do nyní na teplotu přesně 55 °C ohřáté pramenité vody, směs v kotlíku prudce vzkypěla, aby pak nabrala charakteristickou fialovou barvu a typický zatuchlý pach lektvaru Vlčí zhouby v předposlední etapě. Severus znechuceně zkroutil obličej.

Lupin to viděl. „Neříkáte nestále Remusovi, že to nemá dobře chutnat, ale účinkovat?“ zeptal se dobře naladěn.

Severus zůstal odpověď dlužen. „Jestli váš bratr brzy nepřijde s mou hůlkou, uteče nám ten správný okamžik. Pak budu v příštích dvanácti hodinách málo komunikace schopný,“ poukázal místo toho.

„Oh, pokud je mi známo, jsou havrani velice inteligentní ptáci, kteří se s trochou cvičení mohou naučit až na 200 slov,“ odpověděl Angelus a široce se přitom zašklebil, pak se však zase otočil ke své práci. Mikropipetou vzal z odpovídající přihrádky elektroforézní komory bílkovinný koncentrát a nechal čirou tekutinu skapat do malé kulaté baňky.

„Byl bych celkem připravený,“ řekl poté, co nádobu zazátkoval.

„Jako další musí být přidáno tekuté stříbro,“ prohlásil pak Severus, „omezuje vlka. Aby však došlo k jeho spojení s lektvarem, je třeba magické síly a „reakčního“ kouzla.“

„Měli bychom zůstat u stříbra?“ ptal se Angel. „Říkal jste, že omezuje vlka, ale my chceme potlačit havrana.“

„Máte pravdu, ale potřebujeme metalickou příměs s magickým aspektem, jinak lektvar nemůže uplatnit svůj vliv. Stříbro má silný magický potenciál,“ vysvětlil Severus.

„A existuje jiný kov, který má méně s vlkodlaky související vnitřní strukturu?“ chtěl vědět Angelus.

„V magické systematice kovů patří zlato a stříbro dohromady,“ odpověděl Severus. „Jsou v jedné skupině.“

„S gadoliniem a mědí?“ ptal se Lupin.

„Zajisté,“ potvrdil Severus.

„Přesně jako v periodické soustavě prvků,“ dolehl k nim teď tichý hlas Remuse Lupina, který se náhle zjevil ve dveřích laboratoře.

„Kněžna Gargoyleů nosí měděné náramky,“ vzpomněl si Severus, a pomyslel přitom také na vysokou měděnou bránu, která oddělovala Kamennou síň od zbytku hradu.

„Přeměna byla způsobena zčásti její magií. Možná měď tlumí sílu její magie, možná ale způsobuje opak,“ uvažoval Zmijozel.

„Mohl bys to prostě zkusit, Severusi,“ navrhnul Remus, „a v případě, že uděláš nesprávnou volbu, máme tu ještě nesmírně praktický sklep…“

„Riziko je příliš velké,“ přerušil ho jeho bratr. „Ne, najdeme kompromis, kov, který je neutrální a převezme pouze funkci metalického spojovače.“

„Platina?“ navrhl Remus. „Má dobré spojovací vlastnosti.“

„Ne,“ zamítli Severus a Angelus naráz.

„Nechceš kotlík, laboratoř a nás tři vyhodit do vzduchu, že ne, Lupine?“ sarkasticky se otázal Severus. „Upřímně řečeno, ty stavíš do stínu i kvality přípravy lektvarů Nevilla Longbottoma.“ Oči Mistra lektvarů hrozivě zajiskřily.

„Vůbec nejsi od čisté logiky tak daleko, Remusi,“ řekl Angel, patrně se snažil o věcný tón. „Opravdu potřebujeme něco jako katalyzátor, a že myslíš na platinu, je pochopitelné. Potřebujeme ovšem něco inertního, neutrálního, myslím tady na zlato. Co myslíte vy, Severusi?“

Kouzelník se na moment odmlčel, a pak přikývl: „Ano, myslím, že je to alternativa, která zahrnuje jistou míru vyhlídky na úspěch. Remusi, máš…?“

„Tady,“ odpověděl vlkodlak na Zmijozelovu nedokončenou otázku, a podal mu hladce vyleštěnou, jednoduchou, podlouhlou etuji z ebenového dřeva.

Severus okamžik zíral na černou skříňku, která obsahovala hůlku jeho otce. Převzal ji z Lupinovy ruky, a jeho vlastní ruce se sotva znatelně třásly, když aktivoval skrytý mechanismus, a jeho dlouhé prsty přejely po sametem potažené vnitřní ploše pouzdra. Ta krabička byla zavřená více než dvacet let. Tenká, světlá hůlka z jabloňového dřeva ležela nevinně zasazená v měkké podšívce. Magické dřívko se kónicky zužovalo, a v oblasti rukojeti bylo tmavší než na špičce. Už po generace putovala hůlka z ruky do ruky, od jednoho Snapea k dalšímu. Snapeovi přišli o moc a majetek už dávno, ale omezený počet magických předmětů řady starých kouzelnických rodin nikdy neopustí. Devocionálie temných umění a svazky Snapeových odpočívaly hluboko pod zemí v Severusově trezoru u Gringottů. Protože neměl žádného dědice, budou jednou rozptýleny do všech větrů, a ta myšlenka ho v žádném případě nezarmucovala. Nyní však bude nucen jeden prastarý magický relikt probudit z hlubokého spánku. Téměř si myslel, že ucítí šiplavé brnění, až hůlku vyjme z pouzdra, neboť takový pocit očekával od předmětu, který způsobil tolik zla, avšak dřevo se do jeho ruky teple přitulilo.

„Accio aureum,“ zvolal Snape, a ukázal na polici s chemickými prvky, a malá skleněná lahvička s jemným zlatým prachem poslušně plula směrem k němu.

„Nejprve bych to jednou zkusil se sírou, Severusi, ta není tak drahá, když by to šlo vedle,“ poznamenal Remus kousavě.

„Buď rád, že si nepřivolal brom, a neztratil ho v půli cesty, Remusi, jinak bychom teď všichni byli nanejvýš indisponovaní,“ pronesl Angelus a povzbudivě na Severuse kývnul. „Můžeme začít?“

Mistr lektvarů mlčky přikývl a přistoupil ke kotlíku, nad kterým tiše bzučela digestoř. „Nejprve havraní extrakt, Angelusi, pak zlato a poté vyřknu formuli.“

„Můžeme přidat lék proti záchvatům chuti na jídlo v raných stádiích vývoje, aniž by lektvar ztratil svou účinnost?“ zajímal se Angelus Lupin.

„Měli bychom ho vynechat, nevím, v které fázi může být přidán bez způsobení škod nebo narušení,“ odpověděl Severus.

„No, pak by sis ho měl vzít teď, nebo ti ho píchnu, až se proměníš,“ navrhnul biolog.

Poslední varianta se Severusovi vůbec nezamlouvala, ale zdálo se, že obsahovala nejmenší riziko. „Budiž, injekce mi připadá nejjistější, přeměna a lektvar tím nebudou ovlivněny, doufám,“ souhlasil bez nadšení.

„Dobrá,“ řekl Angelus, a podal Severusovi baňku s čirou tekutinou. Severus vzal lahvičku a nechal kapku po kapce padat do kotlíku. Lektvar se nezměnil.

Nyní vzal lektvarista nádobu se zlatým prachem a lehce na ni poklepal hůlkou. „Fluidis,“ zašeptal a prach zkapalněl a tenká lesknoucí se vrstva potáhla stěny skla. Severus ji zručně odzátkoval jen jednou rukou a nechal chladné, tekuté zlato stéct tenkým pramenem do kotlíku, přičemž mumlal tichou formuli a hůlkou jemně opakovaně ťukal do skleněné nádoby.

 Angelus a Remus stáli v určité vzdálenosti za ním a se zatajeným dechem sledovali, jak tekuté zlato tvořilo v nafialovělé tekutině uvnitř kotlíku velké bubliny, které se s každým vzplanutím stávaly jemnější a transparentnější, až nakonec zmizely. Nakonec se na hladině lektvaru objevila spirála z tekutého zlata, která se rychleji a rychleji točila. Remus zavřel oči, aby se vyhnul blížící se závrati. Nepostřehnutelný úsměv zvlnil rty Mistra lektvarů a ten promíchal lektvar míchačkou, přičemž pomalu zaříkával inkantaci.

"Sors immanis et inanis,

rota tu volubilis,

status malus, vana salus,

sors salutis, et virtutis,

michi nunc contraria est affectus.

Quis quis amat talifer

Volvitur in rota."

Lektvar syčivě vzkypěl, a zlaté kolo se rozplynulo bez návratu. Když se bílá pěna pomalu rozpustila, měl lektvar tu pro dokončenou vlčí zhoubu tak typickou bahnitě hnědou barvu.

„Na zdraví, Severusi,“ řekl Remus, který teď opět přistoupil ke kotlíku, a kriticky okukoval kalnou, hnědo šedou hmotu. Na rtech mu přitom hrál sotva patrný úsměv.

„To jsem viděl!“ řekl studeně Zmijozel. „Ani ti to nemůžu mít za zlé, Remusi,“ dodal rezignovaně.

Remus se přátelsky zasmál. „Musíš to pít, dokud…“

„Ano, já vím, dokud je to horké!“ sykl Severus. Kolikrát asi řekl tuhle větu druhému kouzelníkovi, když se jeho obličej pokaždé zkroutil odporem a lehce zezelenal.

Angelus Lupin podal Severusovi naběračku z nerezové oceli a pohár z téhož. Lektvarista beze slova nabral dvě žběračky kalného nápoje do poháru. Hnilobný zápach mu zašněroval krk a obrátil mu žaludek.

„Tvůj pohár je jen ze dvou třetin plný, Severusi,“ řekl vlkodlak a jeho tvář byla přitom tak bezvýrazná jako jeho hlas. Zdálo se to být pouze konstatování, beze stopy výsměchu. Výsměch si taky mohl ten zatracený vlkodlak ušetřit, samotné konstatování stačilo, zvlášť vysloveno. Dávka byla celý pohár, na druhou stranu – havran byl mnohem menší zvíře, než vlk, možná by stačilo méně… ach, vem tě čert, Lupine,‘ pomyslel si Severus, převrátil další naběračku bahnité břečky do své nádobky na pití a hrdinsky se jí chopil.

Když lehce viskózní hmota horce proudila do jeho úst a málem mu spálila jazyk, všechno v jeho nitru se znechuceně stáhlo.

Polknout,‘ nakázal si Severus, ‚musíš polknout!‘ Soustředil se. Bylo to obtížné, dostat tu prokletou šlichtu dolů, Severus se dávil a lapal po dechu. Otřásl se odporem.

Prokletý šálek v jeho ruce byl stále více jak z poloviny plný.

„Vedete si dobře, Severusi, máte už téměř polovinu za sebou,“ pronesl Angelův hlas vedle Severusova ucha. Muž byl nenapravitelný optimista. Severus v duchu zaklel. Pak zahájil druhý pokus s tím kouřícím bahnem. Druhá polovina lektvaru, která teď obsahovala i usazeninu, byla ještě nechutnější, než ta první, pokud to vůbec bylo možné. Severusovi vstoupily do očí slzy zhnusení a podlomila se mu kolena. Ztěžka se opíral o zděnou pracovní plochu a tělem mu probíhalo chvění. Pak to bylo pryč. V jeho žaludku se krčil beztvarý, horký knedlík, který se teď začal pomalu rozpouštět a kousek po kousku ho naplňoval.

Když měl znovu pocit, že dokáže jistě stát na nohách, přistoupil k Remusovi a podal mu ruku: „Prosím tě o prominutí,“ řekl, v obličeji ještě trochu zelený. „Už jsem musel spolykat lektvary, které způsobují křeče a nevolnost, a jiné, které jako by rozpouštěly vnitřnosti, ale žádný, přísahám při Merlinovi, ani jediný, nebyl tak odporný, nechutný a hnusný, jako tahle věc.“

„Že by?“ reagoval Lupin a nadzvedl jedno obočí, což Severuse ohromně iritovalo. „Tvou omluvu rád přijímám, obzvlášť když já to musím brát jen jednou v měsíci, ale ty – jak často říkáš, že se budeš měnit?“ Ďábelský úšklebek se mihnul Remusovou tváří.

Ale pak se omluvil a usmál se: „Tak jo, Severusi, co se toho týče, myslím, že teď jsme si kvit. Je mi líto, že jsi v téhle nepříjemné situaci, ačkoliv se ve mně rozmáhá jistý pocit spravedlnosti. Ale nikdo si nezaslouží muset užívat tento lektvar – ani břímě prokletí, které je základem onoho užívání.“ Výraz jeho očí odrážel při poslední větě zasmušilost a rezignaci.

„Ještě je čas na kávu, než vyjde slunce,“ zakončil Angelus pochmurný rozhovor mezi oběma kouzelníky. „Pojďme do kuchyně, později tu uklidím.“

Obrátil se k východu a oba čarodějové ho následovali, poté co Severus mávnutím hůlky uhasil modrý plamen pod kotlíkem.

„Tuhle kávovou posedlost si s sebou přivezl ze svého pobytu v Německu,“ řekl Remus, zatímco stoupali po schodech do přízemí. „Od té doby není v tomhle domě jediný drobeček dobrého anglického čaje.“

„Čaj pochází z Cejlonu nebo Indie, tu a tam také z Číny, ale nikdy z Anglie,“ opravil ho Mistr lektvarů. „Proč máš vlastně hůlku, Remusi?“ pokračoval a nechal vlkodlaka stát na schodech.

„Můj přeměněný čaj chutná pořád po kafi,“ zavrčel tiše Remus. Přesto – ráno, kdy si Severus Snape ověří ve svém – Remusově – sklepním vězení, zda lektvar havraní zhouby opravdu působí, si nenechá zkazit ani špetkou pražené aromatické kávy.

Pohvizduje si veselou píseň, následoval Zmijozela do kuchyně.

 
 

* PCR – angl. zkr. polymerázové řetězové reakce, což je jedna z metod molekulární biologie, umožňující mnohonásobné zmnožení určitého úseku DNA i z jejího nepatrného množství (v podstatě z jediné molekuly). DNA pak může být využita k dalšímu zkoumání. (zdroj: ABZ slovník).

 

ooOoo

Další

ooOoo

 

 

Komentáře

ooOoo

Nade | 30.01.2016

Prokrista! Je možné, že jsem tu nebyla TAK dlouho!? Ale asi jo, čas letí zatraceně rychle. :-D

:)

Adelaine | 23.03.2014

Díky za kapitolu, rozhodně ti to muselo dát zabrat, ale fakt se ti to povedlo. Koukala jsem, že autorka nějak ve výsledku tu PCR zapomněla použít:D
Nicméně musím přiznat, že teda Lupin musí mít setsakra bohatýho sponzora, aby si mohl dovolit takovouhle laboratoř.

Re: :)

Sit. | 06.04.2014

Nebo to Sitara nepochopila a blbě to přeložila :-D Taky možnost. Z týhle kapitoly jsem si vjížděla do vlasů, až na to budu mít chuť, tak to pro jistotu zkontroluju *krčí nos, protože se jí nechce*
Díky Adel.

Děkuju!

Sitara | 22.03.2014

Moc vám děkuju, děvčata, za vaše komentáře :-) Věřte tomu, že mě nakoply a já dostala hroznou chuť do překladu :-D z další kapitoly mi zbývá už jen pár stránek, jenže jako naschvál se u mě vyskytly technické potíže, takže netuším, kdy bude. Doufám ve vyřešení poruchy někdy během příštího týdne, ale znáte to...
Ještě jednou dík!

ooOoo

Nade | 07.03.2014

Nejdřív jsem si řekla, a jé, samé odborné výrazy a postupy. (Překlad musel být vražedný, tomu věřím.) Ale nakonec jsem se bavila. Severus očividně také, protože musel být doslova ve svém živlu a ani Remus mu to nedokázal pokazit. :-D
Díky za kapitolku a těším se na pokračování.

***

cim | 07.03.2014

Kapitola byla skvělá, už jsem ani nedoufala. Jsem ráda, že jsi na ni úplně nezanevřela :) Remus si užil zadostiučinění bohatě a na Severuse má ono prokletí velký vliv. Je upřímnější a uznalejší. Dráha dvojího agenta mu je nadobro uzavřená, na druhou stranu s jeho novým já by byl skvělým učitelem :D Doufám, že bude mít příležitost :) Díky moc ♥

Děkují

Safira | 27.02.2014

Chemio-Lektvarologie! :D
Bavila jsem se u hlášek! Např: Buď rád, že si nepřivolal brom, a neztratil ho v půli cesty, Remusi, jinak bychom teď všichni byli nanejvýš indisponovaní :D
I přes čekání tato kapitola splnila (z poloviny, protože jak jsem si už u minulých kapitol dokázala všimnout, autorka strašně ráda natahuje děj! :D ) moje očekávání! :D
Jelikož mám chemii... a zaplaťpánbů si v ní vedu líp než v němčině..., tak jsem si užívala pasáže s "mudlovskou" :D terminologíí prvků...
Ještě jedna malá poznámečka: (ano, já si prostě MUSÍM rýpnout) Severusův otec byl mudla, tak jaktože Severus vyňal z pouzdra otcovu hůlku... To je ale jen malý detail.
Díky moc za kapitolu a už se MÓÓÓC těším na další ... ehm, tedy se vlastně těším na účinky Havraní zhouby :D ... za předpokladu, že bude více učinná než pro Severuse chutná... (to je strašný slovní obrat... :( )

Přidat nový příspěvek