Dny havrana - 17. Zaříkávač vlků

28.08.2013 15:19

 

Zdravím vás a vítám u další kapitoly Havrana :-)

Nade, cim a Safiro, jsem moc ráda, že tuhle povídku se mnou čtete a že mi necháváte komentáře :-) Vážím si jich! ♥ Snad se mi podaří pohnout i se slashem, abych potěšila i Jane ;-) Děkuju.

Příjemné čtení.

 

ooOoo

Zahradní dveře vedly do jakési selské místnosti. Pokoj byl plný podivných přístrojů a mudlovské elektroniky. Teplo vyrazilo Severusovi vstříc. Ve snaze nestát se kořistí upíra se pěkně zahřál a na těle se mu perlil pot. Klepala se mu kolena. Teď teprve si pomalu uvědomoval hrozbu smrtelného nebezpečí, kterému právě o vlásek unikl.

„Měl byste Lucyin plášť raději nechat venku,“ řekl muž jménem Lupin, který stál ve dveřích do chodby domu, a nyní ho se zájmem a s trochou nedůvěry pozoroval, „když bude v domě, mohlo by se to mylně vykládat jako pozvání.“

Plášť visel na Severusově těle v lepkavých, páchnoucích cárech; bylo neuvěřitelné, že ho na útěku neztratil.

„Tohle tady,“ cizinec podával Severusovi starou, hnědou froté deku, „si můžete vzít na sebe; ukážu vám koupelnu, a zatímco se budete sprchovat, najdu vám pár vhodných kousků oblečení. Následujte mě, prosím.“

Severus vzal deku, odložil plášť a vyhodil ho ven nedaleko zahradních dveří, přičemž dával pozor, aby už nepřekročil práh. Přitáhl si deku kolem ramen a následoval Lupina do nitra domu.

Neutrálně bíle zařízenou chodbou ho muž vedl k jedněm dveřím. Otevřel je a pak ustoupil zpět, aby uvolnil cestu Severusovi.

„Myslím, že tu najdete vše, co budete potřebovat. Ručníky jsou tam naproti v polici, holení v bílé skříňce pod umyvadlem. Kdybyste potřeboval ještě něco…?“

Severus zavrtěl hlavou.

„Dobře, oblečení vám položím na židli přede dveře,“ ukázal na chromovanou židli s černým umělohmotným sedákem. Pak se otočil a vystoupal po otevřeném dřevěném schodišti, které zřejmě vedlo do horního patra.

Severus zavřel dveře.

„Lupin,“ zašeptal tiše. Kdo byl ten muž? To nebyl Remus Lupin, navzdory vší panice, kterou pociťoval v zahradě i přes to, že pod žhnoucím elektrickým osvětlením bylo téměř jasné denní světlo, ten muž tam nebyl Remus Lupin.

A přece mu byl nějak podobný. Teď ale nemělo smysl se tím zabývat. Brzy se to dozví.

Rozhlédl se kolem sebe. Stál v bíle obložené koupelně. Vlevo se nacházel sprchový kout, po pravé ruce bylo umyvadlo a WC. Na chromované polici ležely bílé ručníky různých velikostí ve třech oddělených precizních hromádkách.

Místnost působila sterilně, vzduch byl však příjemně teplý, stejně jako dlaždice pod jeho nohama.

Severus nechal froté deku sklouznout ze svých ramen a postavil se před zrcadlo.

Jeho odraz mu ukázal štíhlého, téměř až vyzáblého skoro-čtyřicátníka s uštvaným a vyčerpaným obličejem. Kůži měl tak bledou, že jizvy na jeho těle byly sotva patrné; pálící, hluboké škrábance, které si přivodil na útěku před vampírkou, však zářily jako červené pruhy.

Plášť ho sotva ochránil před větvemi a trním, a tak se škrábance táhly přes celou horní polovinu jeho těla, ramena, paže, ruce i obličej. Už několik dní se v žádném zrcadle neviděl – tmavé strniště s ojedinělými stříbřitě šedými vousy mu pokrývalo bradu a tváře.

Tenhle Lupin měl pravdu, opravdu se potřeboval oholit. Holení obvykle obstaral jednoduchým kouzlem, ale teď se mechanické variantě nevyhne.

Nad umyvadlem bylo malé zrcadlo, a Severus otevřel bílou skříňku, kterou mu popsal Lupin. Našel zabalenou soupravu na holení, jaké se nabízely v letadlech na transatlantické lety*, a roztrhl tenkou folii. Na poličce pod zrcátkem stála dóza s pěnou na holení. Pekelně to pálilo, když nanesl bílou hmotu. Obával se, že pro nedostatek cviku k beztak už dominantním škrábancům teď ještě připojí i říznutí, ale každodenní zacházení s čepelemi a noži při přípravě lektvarových přísad a jeho pevná ruka ho uchránily dalších škod.

Když holení dokončil, očistil umělohmotný holicí strojek a posuzoval svou tvář v zrcadle: ‚Lepší,‘ pomyslel si, ‚přinejmenším už žádné další šediny.‘ Jeho odraz se však na něj cynicky zašklebil: „Zato jsou na tvých spáncích, Seveusi, jen se podívej pořádně.“

Rozhodl se však, že bude hlas ve své hlavě ignorovat. Už chtěl jen pod teplou sprchu. Ale najednou ucítil, jak pod ním nohy povolily. Opřel se o umyvadlo a rychle vytáhl stoličku, která stála vedle police. Sedl si, ale všechno se kolem něj točilo. Přitiskl hlavu k chladné zdi. Byl unavený, tak nekonečně unavený.

„Prosím, ať to přestane,“ prosil šeptem.

Kolotoč se pomalu zastavil. Zhluboka se nadechl a vstal.

Hlavu měl prázdnou, bez myšlenek. Mechanicky vstoupil do sprchy a teprve když se na něj vyvalila ledově chladná voda, znovu vzal na vědomí své okolí. Zaprskal a odfrkl si. Jak se k čertu nastavovala teplota, páku vodovodní baterie přece postavil doprostřed. Rychle našel ovladač, byl přednastaven na 12°C. Pán domu zřejmě miloval chlad. Severus otočil regulátor výš. 42°C, to se mu zdálo přiměřeně horké. Voda mu bubnovala na šíji a ramena, objala celé jeho tělo a po počátečním pálení zanechala jen pocit příjemného tepla a svěžesti.

Když po chvíli ze sprchového koutu vylezl, z kůže se mu kouřilo. Zabalil se do jedné z velkých osušek a otevřel dveře. Na židli ležely spořádaně složené nějaké kousky oblečení.

‚Pochopitelně všechno mudlovské,‘ pomyslel si rozmrzele, ale když vklouzl do bavlněné látky, která byla trochu moc široká a o něco kratších džínsů, čistého bílého trička a měkkého modrého kašmírového svetru, byl to opravdu dobrý pocit. Naposledy pohlédl do zrcadla, zatímco lezl do ponožek a domácích bot a na moment se překvapeně zarazil. Pastelová barva svetru zmírnila tvrdé linie jeho tváře, vypadal mnohem méně bledý. Tahle modrá mu padla lépe než jeho jinak stále preferovaná černá. Pak nad sebou jen zavrtěl hlavou. Teď měl opravdu jiné problémy než najít ideální módní barvu ke svému typu a jiné starosti než šediny. Přesto se sám sebe ptal, kdy si naposledy dovolil ten luxus intenzivního pohledu do zrcadla, a skutečně si na to nemohl vzpomenout.

Vstoupil do stále ještě spoře osvětlené chodby – a zkoprněl: přímo před ním stáli oba vlci, kteří před tři čtvrtě hodinou napadli upírku. Zřejmě obě zvířata pro tuhle noc ještě neměla se šířením hrůzy dost. Fixovali ho svýma žlutě zářícíma očima, hlavy přitom drželi skloněné, uši slehlé a jejich huňaté ohony byly vztyčeny. Světle šedou srst měli v šíji a na zádech naježenou. Obě zvířata vypadala přikrčená a připravená ke skoku. Severus leknutím zadržel dech, vlci byli zvířata, kterých se definitivně bál. Od té doby, co ho Remus Lupin během školních let jedné úplňkové noci napadl ve své vlkodlačí podobě, usadil se mu strach z vlků a jiných psovitých šelem přímo pod kůží.

Někdy se vlkodlak vplížil do Severusových nočních můr, kterým jinak dominoval Temný pán. To trauma bylo tak silné, že dokonce postava bubáka, kterou ve smrtijedských domácnostech příležitostně potkal, na sebe brala jeho podobu. Byl „jeho“ bubákem, zatímco v  dětství to nebyl nikdo jiný než jeho vlastní otec, po útoku se měnil do obrovského šedivého vlkodlaka.

Severusovi docházel vzduch.

„Dýchej,“ poručil si. Zalapal po dechu. Snažil se nedívat se oběma velkým zvířatům do hrozivých očí. Byl si jistý, že mohli cítit jeho strach. Pro jejich citlivé nosy musel být čichovým zosobněním strachu. Koneckonců si myslel, že to cítí sám.

Nohy mu vypověděly službu a podlomila se mu kolena.

‚Ne! Vstávej, Severusi!‘ řekl si v duchu. ‚Neběžel jsi napříč lesem a neutekl jsi té démonické upírce, aby ses teď nechal sežrat párem obyčejných vlků!‘ Byli to vlci, žádní vlkodlaci. Kromě toho mu ta zvířata přispěchala na pomoc, nebylo by smysluplné, riskovat nebezpečný boj s upírem, jen aby ho teď sežrali. Zatímco svůj strach pomalu dostával pod kontrolu, udělalo jedno ze zvířat krok blíž k němu. A pak se stalo něco neskutečného.

Vlčice se položila před tím na podlaze dřepícím Severusem Snapem a odhalila své světlé břicho. Současně ze sebe vydala zakňučení. Co to mělo být? Co od něj to zvíře chtělo? Ale pak pochopil. Opatrně a velmi pomalu natáhl ruku a dotkl se překvapivě měkké, husté srsti. Nechal své ruce klouzat po hedvábném kožichu a vlčice spokojeně funěla. Nyní k němu nejistě přikráčelo i druhé, větší zvíře, setrvalo však od něj o něco dál a rovněž se s hlasitým žďuchnutím svalilo na podlahu. Vlk položil čenich na zkřížené packy a sledoval kouzelníka, který dál hladil šedý kožich vlčice. Tak setrvávalo zvláštní trio nějakou dobu, až ze sebe vlčice vydávala pravidelné, téměř chrápání podobné oddechování a vlk zavřel žluté oči a pravděpodobně také sklouzl do Morfeova náručí.

Severusova kolena se třásla, když se pomalu zvedal. Vlk otevřel oči, zamrkal a zase je zavřel. Zůstal klidně ležet.

„Hodný pes,“ řekl Severus mírným a uklidňujícím hlasem.

Už celou chvíli tiše a konejšivě na zvířata promlouval. Úspěšně, jak ke své nekonečné úlevě zjistil. Pro Merlina, on, Severus Snape, kouzelník, jehož bubákem byl vlkodlak, a který přecházel ulici, když šel naproti němu pes, který byl větší než pudl, byl zaříkávač vlků!

Čerstvě pečený zaříkávač vlků se rozhlédl po chodbě. U nohou mu chrápaly bývalé objekty jeho velkého strachu. Z jediných otevřených dveří pronikala hudba a světlo, a on obojí následoval. Vstoupil do kuchyně, která vedla do přilehlé jídelny. Na stole uprostřed pokoje bylo prostřeno pro dva, sklenice na víno stály hned vedle. Na rozdíl od bílé chodby a sterilní koupelny vyzařovala tato místnost a kuchyň z tmavého dřeva teplou pohodu. Protože nikdo nebyl přítomen, šel Severus nejistě dál. Jídelna měla kromě průchodu z kuchyně ještě velké, dvoukřídlé posuvné dveře. Ty byly zavřené. Zaklepal a z druhé strany se přiblížily kroky. Dveře se roztáhly a Snapeův hostitel řekl: „Ach promiňte mi, že jsem vám zavřel. Myslel jsem si už, že by to v koupelně mohlo trvat o něco déle, poté co se vám dnes v noci stalo, proto jsem se v knihovně usadil s knihou. Jistě je nanejvýš neradostné, seznámit se se slečnou Krolokovou, otevřeně řečeno ne mnoho jejích „vyvolených“ zvládlo cestu sem jakžtakž nezraněno.“

Severus nechal bloudit pohled po velké, knihami až po strop napěchované místnosti. Nezaznamenal přitom ani vzácný koberec ani útulný sedací kout s kůží potaženými křesly či teplé světlo stojací lampy, jeho pohled zůstal viset na stovkách svazků, které vyplňovaly regály. Většina z nich byla mudlovská literatura, viděl Shakespeara, Goetheho a Dostojevského, knihy od Poa a Tolkiena, filozofická díla od Adorna přes Kanta po Rousseaua, vědecká literatura, většina z toho odborné knihy o biologii, ale i chemii a fyzice. Byla to excelentně roztříděná knihovna, a samotného Severuse by zaměstnala na celé týdny. Co však zaujalo jeho pozornost více než cokoli jiného, byla police, která byla kompletně vybavena magickými knihami.

Byla to celá sbírka o lykantropii, vlkodlacích a jiných magických tvorech, stejně tak knihy o upírech, Kouzelnické dějiny a bylinkářství. Některá standardní díla o přeměňování, lektvarech a věštění z čísel doplňovaly malý výběr.

Doteď si byl Severus ještě jistý, že byl v mudlovském domě, všechna ta technika a elektronika. Ale tyhle knihy ho nechaly na pochybách. Příležitostně se sice stalo, že se kouzelnické knihy neuvěřitelnými kanály „zatoulaly“ do nemagických domácností, ale tohle byla celá kolekce.

Severus upřel zrak na pána domu: měl stejné hnědé oči, stejné blond vlasy, jen bez předčasné šedi, jako nenáviděný vlkodlak. Podobnost s Remusem Lupinem nešla přehlédnout. On ovšem nosil dlouhé vlasy a měl plnovous. Jeho kůže byla opálená do hněda, kromě toho byl mnohem silnější. Působil jako mladší outdoorová verze Nebelvíra.

„Líbí se vám má knihovna, jak vidím,“ přerušil Severusovy myšlenkové pochody.

„Ach ano, vaše sbírka je velmi zajímavá a máte tu několik velmi zvláštních exemplářů,“ odpověděl Severus a obrátil se teď ke svému hostiteli. „Ale omluvte prosím mou nezdvořilost. Zachránil jste mě z bezvýchodné situace a já se ani nepoděkoval ani nepředstavil. Mé jméno je Steven Evans a jsem vám skutečně velmi zavázán.“ Podal Lupinovi svou ruku.

Blonďatý muž s úsměvem plácl a představil se. „Poděkování se přijímá, rádo se stalo, ale není nutné popírat vaši identitu, profesore Snape.“

Přátelsky se zašklebil na zaraženého kouzelníka. „Jsem Angelus Lupin, a můj bratr Remus mi již mnoho vyprávěl o velkém Mistru lektvarů z Bradavic. Sedneme si a napijeme se ještě před jídlem dobré irské Whisky, mezi všemi těmi knihami, které zřejmě oceňujete právě tak jako já?“ Udělal zvoucí gesto k hnědým koženým křeslům, avšak na Severusovu odpověď vůbec nečekal, a s elánem dopadl na jedno z pokrčených křesel. Pokynul a Severus jej váhavě následoval.

Lupin se natáhl k velkému dřevěnému globusu vedle svého křesla, stiskl spínač na podstavci zeměkoule a vrchní polovina se otevřela s tichým cvaknutím. Vousatý muž odtamtud vylovil poloprázdnou lahev Single Malt Whisky a dvě sklenky, a mechanismus globus automaticky zavřel.

„Ohnivou whisky bohužel nemohu posloužit, ale ujišťuji vás, že tahle se jí vyrovná.“

Naplnil obě sklenky na dva prsty, naklonil se přes malý stolek mezi křesly a postavil sklenku před Severuse.

„Skål,“ řekl vlkodlakův bratr a pozvedl sklenku. Snape mu beze slova připil, a oba muži popíjeli mlčky svou whisky.

Lupin nepřeháněl, ta whisky byla vynikající. Měla jantarově žlutou barvu, a třpytila se ve světle ohně v tisíci žluto-hnědých odstínech, odrážela mihotavé žluté plameny a na stěnu vrhala jemné zlatavé světelné body. Severusovi připomínaly záblesky v Loreleyiných očích, a jak prorokovala, byl to dobrý pocit na ni myslet, bez toho, že by přitom pociťoval bolest.

Vysokoprocentní tekutina chutnala po sladu a dlouhé zrání v dubovém sudu jí propůjčilo charakteristické, trpké aroma. Nechávala za sebou jemné pálení v krku a v žaludku se začala rozpouštět do příjemného pocitu tepla.

Severus měl pocit, že se znovu pomalu přeměňoval do svého pravého já.

Seděl v knihovně, s dobrou sklenkou whisky v ruce, polovina láhve skladem v dřevěné kouli, která se nějakým způsobem dala otevřít, na těle čisté oblečení a široko daleko nebyla v blízkosti žádná žena, která by chtěla jeho srdce nebo krev a vybízela ho, aby jí věřil.

Napětí se uvolnilo – konečně – a on by teď nejraději položil hlavu na překřížené paže a prostě jen civěl do ohně, ale bylo tam několik otázek, které musel položit, ačkoli se jeho hlava zdráhala přijmout další nejasné informace. Horští elfové, vodní panny, Gargoyleové, jeho přeměna, noční hon s upírkou, vlci, chronický nedostatek spánku, strašné jídlo a teď ještě bizarní technický kouzelník, který byl bratrem Remuse Lupina – to bylo prostě dost, a víc než to.

Rádio v kuchyni hrálo „More than a feeling“ od Bostonu, a Severus musel při téhle písni stále nutkavě myslet na Narcissu Malfoyovou, se kterou během Luciusova uvěznění v Azkabanu strávil několik pamětihodných nocí. Téměř mohl pod špičkami svých prstů cítit křivky jejího těla, vidět radost v jejích krásných modrých očích, když se večer přemístil do Malfoyovy pracovny, cítit její rty na svých, slyšet, jak se jí zrychluje dech a jak mu do ucha vydechne jeho jméno.

Byl to krásný sen. Během toho času tak velmi upevnili své přátelství a vzájemný respekt, a i když oba v její osamělosti navzájem nacházeli útěchu, bylo to pryč, když se Lucius vrátil z Azkabanu. Narcissa svého muže milovala, Merlin sám věděl proč. Lucius si takovou ženu jistě nezasloužil. Rádio, jak se zdálo, se s jeho odbočujícími myšlenkami proti Severusově duševní stabilitě spolčilo, protože i další píseň „Against all odds“ spojoval s Malfoyovou ženou – MALFOYOVOU ženou. Vlna melancholie se přes něj přehnala a nesla ho pryč. Teprve když slaná chuť zahnala známku whisky z jeho rtů, všiml si osamělé slzy, která se vykradla z jednoho koutku oka. Spěšně ji setřel a vrhl na Lupina kradmý pohled. Ale bratr bývalého učitele Obrany měl na klíně položenou knihu a četl. Odněkud vyštrachal kulaté brýle se zlatými obroučkami, které mu dodávaly poněkud nepatřičný vzhled. Musel cítit Severusův pohled, neboť vzhlédl a kolem úst mu zahrál jemný úsměv.

„Lucy von Krolok může jednoho docela pěkně udolat, pane Snape. Máte štěstí, že jste jí unikl,“ začal rozhovor.

I když to ke Snapeovým myšlenkám mělo daleko, bylo to lepší, než každé jiné téma a on měl skutečně několik otázek k Lou Kay – stále ještě nemohl pochopit, že jí tak naivně vkráčel do pasti.

„Odkud znáte tuhle… ‚dámu‘, pane Lupine?“ Chtěl říct stvůru, ale z nějakého důvodu ten výraz taktak spolkl.

„Je to má nejbližší sousedka,“ řekl přátelsky Lupin, „a je mnohem příjemnější, než Lávožrout v Ohnivých močálech nebo – bůh chraň – zbytek Lucyina klanu z hradu nahoře.“

„Adjektivum ‚příjemný‘ ve spojení se jmenovanou mladou dámou, se mi jeví poněkud odvážné,“ poznamenal suše Severus. „Pěstuje neobvyklý koníček, co se týče  lovu lidí.“

„To není zcela správně,“ odporoval Angelus Lupin, „loví vybrané muže, kteří mají šanci utéct. Ostatní lidi zabíjí okamžitě a jemně – nikdy je nenechá vidět, čím opravdu je. Z vás musela být nadšená. Tak dlouho si s vámi hrála, dokud hru neprohrála. To je vzácné, Lucy nenávidí prohry.“

„Poslouchejte, Lupine, to všechno mi opravdu nelichotí, a nemůžete přece vážně popřít, že tahle… tahle žena představuje smrtelné nebezpečí pro celé zdejší prostředí?“ Severus pozvedl hlas drobnou nuancí, ale jeho oči zlostně blýskaly. Tenhle chlap byl asi takový ignorant, jako jeho bratr – ne, on byl prostřednictvím Remuse Lupina patrně zvyklý na okolí s takovými monstry, a sotva mohl posoudit jejich démonický potenciál.

Ten pan Lupin, který seděl naproti němu, se usmál a v tom úsměvu bylo něco chápajícího a něco bezmocného, co mu propůjčilo nápadnou podobnost s jeho bratrem Remusem.

„Máte naprostou pravdu, pane Snape, připadá mi těžké, vidět Lucy von Krolok jako démona, kterým ona bohužel je. Ale musíte pochopit – nebyla vždycky taková.“

 

ooOoo

 

A/N: * Tady musíte prosím vycházet z toho, že Snape, ať už z jakéhokoli důvodu, někdy letěl do Spojených států, možná na vědecký kongres o lektvarech. Stojím si za tím, že USA je příliš daleko, aby se tam mohl přemístit nebo odletaxovat a všichni kouzelníci létají zásadně Business Class – samozřejmě.

 

ooOoo

Další

ooOoo