Dny havrana - 16. Vlčí anděl

Zdravím :-)

další kapitola je tu... Věnování patří Nade, Safiře a cim - moc vám děkuju za komentáře, děvčata :-) Dneska se objeví nové postavy, tak jsem zvědavá, co na ně řeknete.

Příjemné čtení!

ooOoo

Do téhle chvíle putoval lesem asi jednu nebo dvě hodiny. Takže nemohlo být ještě příliš pozdě. Noc bude ještě dlouhá.

Mohl tu počkat, dokud nevyjde slunce a pak prostě prchnout jako havran?

Tato otázka se zakrátko zodpověděla sama. Od široké dlážděné cesty pronikalo až k němu klapání kopyt. Ke křižovatce se blížil kočár. Staromódní povoz zastavil nedaleko rozcestí. Kočí, muž vysoké, vychrtlé postavy, oblečený v žaketu a s cylindrem na hlavě, sestoupil z kozlíku a otevřel dveře kočáru. Hluboce se poklonil. Z kabiny vystoupila dáma. Vzdálila se několik metrů od svého dopravního prostředku a přešla na křižovatku.

Zatímco se přibližovala, zamávala Severusovi.

Stoupl si za strom, aby zakryl svou nahotu a zavolal na ni: „Zůstaňte stát, slečno. Jsem bohužel neoblečený.“

Zasmála se. Byl to jasný, perlivý smích. Šla zpátky ke kočáru a vzala něco ze zadního sedadla – balíček. Rychlými kroky zamířila k němu.

„Náhodou mám sebou ještě jeden plášť. Mohu vám ho s radostí půjčit.“

Severus zaváhal.

„Ale no tak, budete se cítit podstatně lépe, až budete mít něco na sobě. Také se otočím, abyste mohl vylézt zpoza svého stromu.“

Odložila balíček v blízkosti stromu, o pár kroků ustoupila a odvrátila se od Severuse pryč.

Rychle si pospíšil ze svého úkrytu a popadl svazek látky. Byl to plášť, jehož jedna strana byla vyhotovena z černého sametu, druhá z chladivého hedvábí. Materiál byl na dotek silný a drahý. Severus si vzácný kousek oděvu přehodil kolem ramen a držel jej vpředu překříženými pažemi u sebe. Voněl trochu sladce, po vanilce a jasmínu. Zřejmě její parfém.

„Můžete se znovu otočit, slečno,“ řekl. „Nemáte náhodou na palubě ještě nějaké kalhoty a boty?“

Mladá žena se zasmála. „Ne, je mi líto. Potkávám tu tak zřídka neoděné cizince, že pro tyhle případy bohužel nejsem kompletně vybavena.“

Přistoupila k němu blíž a s úsměvem mu nabídla ruku. „Jsem Lou Kay.“

„Steven Evans,“ představil se Snape. Ona byla – navzdory kočáru – patrně mudla, jméno Kay v sobě nemělo nic kouzelnického. Zdálo se mu chytré, uvést rovněž nějaké mudlovské jméno.

Potřásl jí rukou. Byla teplá a jemná. Lou Kay v sobě měla něco, čím ho okamžitě zaujala. Její smích byl otevřený a velmi okouzlující. Měla souměrnou, úzkou tvář rámovanou zrzavými blond loknami.

„Takže, pane Evansi, co tady děláte, sám a… ehm… tak spoře oblečený?“ zeptala se.

Severus musel rychle přijít s dobrým vysvětlením. „Jsem turista a procházel jsem se tady v blízkosti. Tam vzadu u potoka,“ ukázal neurčitě směrem, ze kterého přišel, „jsem se koupal, a pak jsem na břehu na slunci usnul. Když jsem se probudil, bylo mé oblečení pryč. Pravděpodobně dětský žert,“ řekl, krčíc rameny.

„Tak, tak, dětský žertík,“ odvětila s úsměvem. „no ano, něco takového se přihodit mohlo. Nakonec jsou přece prázdniny a mnoho dětí v prázdninových táborech tady v okolí. Copak jste tady sám… na dovolené?“

„Ano, cestuji sám. Skupiny turistů nejsou pro mě to pravé…“ řekl a pak pokračoval: „A vy? Myslím tím, co dělá mladá žena se starobyle vyhlížejícím kočárem uprostřed noci sama v lese?“

„Já nejsem sama,“ odpověděla bezstarostně. „Můj otec, patří mu zábavní park tady nahoře, trvá na tom, aby mě doprovázel náš kočí Jeff, když chci do města. Přítelkyně pořádá párty. A je teprve deset, takže opravdu není tak pozdě,“ ukázala na digitální displej svých náramkových hodinek.

„Proč nejedete autem?“ chtěl vědět Severus.

„Tady? V chráněné krajinné oblasti?“ Znovu se zasmála svým nakažlivým smíchem. „Protože bych se dostala do pěkných mrzutostí s lesníkem, pokud by mě chytil a to už jednou udělal. Můj otec byl kvůli pokutovému lístku hrozně naštvaný!“

Udělala obličej, takže jí na hladkém čele vznikly vrásky hněvu. „Jak jsi přišla na ten pitomý nápad, vzít si auto? A bez ptaní!“ Imitovala patrně svého otce. „A pak se dát cestou přes přírodní rezervaci a ještě se nechat chytit. Pokutu ti strhnu z kapesného. A máš domácí vězení,“ hartusila dál změněným hlasem.

Severusovou tváří prolétl úsměv. Byla typickým teenagerem, jako jeho starší bradavičtí studenti a dovedla si dělat ze svého otce legraci. Ten ubohý muž si jistě dělal o svou dceru starosti, když ve večerních hodinách zmizela a ještě k tomu s autem.

„Chcete jet s námi do města?“ Lou ukázala na úzkou asfaltovou silnici, která pokračovala od mýtiny. Na městské dopravní značce stálo „Lostowny“, 2,5 mil. Proč tuhle cestu předtím přehlédl? Jeho od přeměny stresovaná hlava si s ním zřejmě pohrávala.

„Mohli bychom vás vysadit v hotelu ‚U pošty‘ a zítra byste si mohl nechat poslat svá zavazadla. Teď u sebe nemáte peněženku,“ zachichotala se, „ale jistě vám i tak někdo pomůže. Obsluha na ‚Poště‘ má být prima, určitě pro vás budou mít i zubní kartáček a pyžamo.“

Severus vděčně přikývl. Oblečení, sprcha a postel – přesně to teď potřeboval. A zítra ráno se mohl pokusit ve své havraní podobě dostat zpátky ke Gargoyleům.

„Víte, zábavní park je idylický, ale jen idyla a kolotoče se po čase fakt omrzí. O prázdninách je to bez školy někdy docela pěkná nuda. Jsem ráda, když je ve městě nějaké rozptýlení. Často děláváme párty…“ brebentila radostně dál.

Severus naslouchal jejímu nedůležitému dívčímu tlachání jen napůl ucha, zatímco jí kráčel po boku. V myšlenkách už nechal na svou šíji bubnovat teplou vodu hotelové sprchy, a těšil se na čistě povlečenou postel.

„… a pak někdy také přicházejí mé přítelkyně ke mně, zkoušíme nový make-up a oblečení,“ vyprávěla vesele Lou a bez nadechnutí pokračovala, „pouštíme si hudbu a tančíme a až s tebou budeme hotové, a ty budeš prázdný, vrány dostanou zbytky.“

„Jak prosím?“ ptal se Severus a zmateně vzhlédl. Co to říkala?

„Říkala jsem, že tě vysajeme do poslední kapky a pak tvoje vnitřnosti předhodíme vranám,“ řekla a hlasitě se zasmála. Byl to stejný perlivý smích jako předtím, ale teď zněl chladně a nemilosrdně.

Severus zíral na teenagerku, která si právě stěžovala na nudu o prázdninách. Před ním stála bledá, mladá žena, jejíž kabát se rozevřel a výstřih šatů tak poskytl výhled na vystouplé hrudní kosti. Zrzavě blonďaté vlasy jí kolem hlavy visely ve zcuchaných, lepkavých loknách. Její hladové černé oči byly jako temné tunely, bez života. Otevřela ústa a Severus zděšeně viděl, čeho si měl všimnout celou dobu: dva dlouhé bílé špičáky se provokativně pomalu vysunovaly přes její úzké, bledé rty. Tohle nebyl žádný Gargoyle. Hrozba, která z téhle kreatury vyzařovala, byla smrtelná.

Nechal se obalamutit jejím žvatláním, jejím věrohodným vysvětlením pro něco tak nepravděpodobného. Přírodní rezervace – jak mohl být tak hloupý?

Šikovně ho vylákala směrem ke kočáru, a asfalt pod jeho nohama nebyl nic než iluze, stál na dlážděné cestě s šedým kamenem, a sice už daleko za ním. Oficiálně vyhlížející oznamovací tabule na město rovněž zmizela, stejně jako sladká vůně parfému v sametovém plášti. Byl to zakrvavený, po rozkladu páchnoucí hadr, který ho zahaloval. Zjevně nebyl první, koho do něj chytila.

‚Iluze,‘ pomyslel si hořce, nechala ho vidět, co vidět chtěl. A on chtěl vidět, že se odtud dostane pryč. Ten prvotní instinkt byl rozumný. A přesto ho zavedl rovnou do neštěstí.

Ale teď bylo příliš pozdě.

Měla ho mezi sebou a kočárem, zahrazujíc únikovou cestu ke křižovatce.

„Jsi upír,“ vydechl, jen aby získal čas k přemýšlení. Existovalo nějaké východisko, možnost jí uniknout?

„Smím se představit?“ Usmála se, ale tentokrát to byla znepokojující podívaná. "Lucy von Krolok."

‚Pochopitelně, Lou Kay, bylo Lou K., krátce Lucy Krolok a město Lostowny – Lost Town,‘ uvědomil si Severus, och, jak jen mohl být tak slepý? Předpokládal, že na prastarém šedém náhrobku bylo vyryto jméno Krolok. A on dobrovolně vedl své nohy na její cestu, nakráčel jako myš do pasti.

Kdyby měl u sebe hůlku, snad by se z téhle polízanice ještě dostal. Jeho nádherná hůlka však ležela někde uvnitř hradu Temného pána, pokud ji nezinkasoval Malfoy. Bez magie byl kouzelník bezbranný. Potřeboval mudlovskou taktiku, pokud si chtěl zachránit kůži. Měl i jen náznak šance? Nevěděl.

V jeho mysli se vynořily obrazy starého „Drákuly“ – filmu, který viděl s Albusem. Což mu nepřipadalo ani jako výjimečná taktika, ani rafinovaná, ale bylo to to jediné, co mohl dělat.

Silně se roztřásl, a plačtivě zanaříkal: „Nech mě jít, prosím!“

Posměšně se ušklíbla, přitom zvrátila hlavu vzad a nechala zablýsknout bílé špičáky. V takovou reakci doufal. Blesku rychle udeřil, tak silně, jak mohl. Jeho pěst tvrdě zasáhla její bílý hrtan.

Severus Snape nikdy nebyl rváč, ale teď profitoval z tvrdých lekcí svého dětství na okraji Edinburgu. Rána sedla. To mu poskytne čas – odklad, nic víc, nic míň. Vzpamatuje se až příliš rychle. Prudce ji od sebe odstrčil a utíkal cestou dolů na rozcestí. Bez přemýšlení si vybral stezku „Vlčí rokle“.

Běžel tak rychle, jak mu nohy dovolovaly. Tma ho sice omezovala, ale hvězdy náhle zářily jasněji, jako by mu chtěly ukázat cestu. Stezka byla úzká, ale mnoho štítků na stromech mu usnadňovalo orientaci. Byly světlé a opatřené nápisy. Vypadalo to, jako druh naučné stezky. Supěl námahou. Nebe nad ním se najednou zatemnilo. Mezi něj a hvězdy se vetřela vyzáblá, netopýru podobná postava, s téměř bílými, bezkrevnými perutěmi. Krátce se zasmála.

„Dostanu tě, Evansi. Jsi příliš pomalý. Utíkej přece rychleji!“ křičela pohrdavě.

Nenechal se pobízet dvakrát. Běžel tak rychle, jako ještě nikdy. Medeořiny léčivé a posilňující lektvary odvedly výbornou práci. I přes jeho vyčerpání zůstávaly jeho svaly poddajné a pružné. Jeho strach vykonal zbytek, aby ho popohnal. Větve jej šlehaly do obličeje a zanechávaly mu na kůži hluboké škrábance.

„Už mohu cítit tvou krev!“ vykřikla těsně za ním.

Větvoví stromů tu bylo příliš husté na to, aby mohla letět. Ale i na dvou nohách by ho brzy dostihla. Dvakrát jí unikl jen díky obratnému hákovému úderu, ale teď ho síly pomalu opouštěly. Plíce mu hořely, na šíji cítil její studený, zkažený dech.

„Dobrý bože, pomoz mi!“ modlil se tiše s ohledem na hrůzu za ním. Severus se vždycky obával Temného pána, ale jeho čirá zloba byla předvídatelná. Krutá, ale známá. Tenhle tvor však byl výplodem pekla a jen anděl ho teď mohl zachránit. Aby toho nebylo málo, cesta se teď rozšiřovala a umožňovala démonické pijavici opět rychlý let.

Se smíchem se vyšvihla do vzduchu, předstihla ho a elegantně přistála několik metrů před ním.

Bylo to beznadějné, nemohl projít kolem ní a nemohl ani dál běžet.

Hned se na něj vrhne.

Avšak jeho motlitba nezůstala nevyslyšena. Vytoužený anděl přišel v podobě, kterou by Severus označil za prvotřídní ironii, pokud by byl v tu chvíli schopen komentáře.

Dvě světle šedé šmouhy se z podrostu vyřítily na vampírku, bílé zuby zazářily a pak zazněl dlouho táhlý výkřik bolesti, divoké syčení a hluboké vrčení. Žluté oči se zaleskly a pak vlci stáhli démona stranou.

Severus běžel dál a kolem bojujícího tria tak rychle, jak mu pálící plíce dovolovaly. Na konci stezky se před ním vynořila velká budova, jejíž okna jedno po druhém rozjasňovalo elektrické osvětlení.

Dveře se rozlétly a v kuželu světla, který zahnal temnotu, vyběhl z domu muž. Náhle se celé prostranství rozzářilo téměř v denním světle. Jen v krátké vzdálenosti se nacházela vysoká dřevěná brána, sestávající ze dvou kolmých a jednoho přes ně ležícího příčného trámu, který zdobila kostěná lebka vlka.

„Rychle, člověče, přes práh brány!“ vykřikl hlasitě muž. Severus udělal, jak mu bylo řečeno a spěchal s mezitím rozechvělýma nohama do uměle osvětlené zahrady.

Muž dlouze hvízdl a vlci upírku nechali.

Pádili vysokou rychlostí ke dveřím a zmizeli v domě. Jen o několik vteřin později přiletěla Vyhladovělá k Severusovi a druhému muži.

„Vrať ho, Lupine!“ zavřískala. „Je můj. Moje kořist!“

Její úzká tvář byla zkřivená vzteky, grimasa hněvu. Přesto se nepokusila hranice pozemku překročit.

„Zmiz, Lucy!“ křikl muž, kterého nazvala „Lupinem“, pevným hlasem. „Jinak zapnu solární světlo,“ hrozil.

Hrozba zřejmě zabrala. Odplachtila několik metrů dozadu. Číhavě visela ve vzduchu a její oči sršely jiskrami. Oheň znenadání pohasl, její oči se zdály opět úplně bez života, v koutcích se však sbíraly krvavé slzy.

„Podívej, co tví pokojoví psíci udělali s mými šaty,“ naříkala. „Otec mi vynadá. A tenhle tady-“ ukázala na apaticky v trávě dřepícího Severuse – „má můj krásný plášť.“ Trucovitě vyšpulila spodní ret.

„Můžeš si příští týden vyzvednout nové oblečení, Lucy. Přinesu ti je na křižovatku,“ obrátil muž, který se jmenoval Lupin, s povzdechem. „A svůj plášť pak také dostaneš zpět. Ale drž se od mé naučné stezky, a dej konečně prsty od lidí. Jinak si pro tebe dojdu – a v poledne.“

„To přece neuděláš, planá výhružka, že!“ zasyčela, pak se usmála a znovu vypadala téměř nevinně.

„Chci šaty z nylonu, světlé, zářivě zelené a přiléhavé, velikost 34! Příští týden, jinak sem zase přijdu a vyškubu ti ty tvé chráněné kytky.“ Ukázala na několik vzácných divokých orchidejí, které prorůstaly z kopřiv u zahradního plotu.

Vrhla na Lupina ještě jeden provokativní a na Severuse jeden velmi hladový pohled, a pak se vypařila do temné noci.

Severus se díval za ve tmě mizející upírkou. Pak bezradně pohlédl na cizince.

„Pokud vlastní silou dokážete překročit práh mého domu bez pozvání, všechno vám vysvětlím,“ řekl muž a neurčitě ukázal směrem k „naučné stezce“, aby ilustroval pojem „všechno“. „V opačném případě následujte slečnu Krolokovou zpátky na hrad, protože na špinavé triky nejsem zvědavý.“ S těmito slovy opustil stále ještě v trávě trčícího Severuse Snapea, a šel zpět do domu, avšak ani na sekundu se ke Snapeovi neotočil zády.

Zřejmě měl dobré důvody, být opatrný. Severus se namáhavě zvedl, a následoval cizince do domu. Nemohl vypudit nepříjemné myšlenky na oba šedé vlky, kteří uvnitř čekali, ale zůstat venku v zahradě, bylo pravděpodobně smrtící a tudíž naprosto nepřijatelné.

Kdo by si pomyslel, že vlk může být někdy andělem?

ooOoo

Další

ooOoo