Dny havrana - 14. Ve věžním pokoji

Zdravím vás :-)

Omlouvám se, že další kapitolu přidávám až teď, ale minulých čtrnáct dní jsem neměla čas ani chuť do překladu. Člen mojí rodiny byl v nemocnici a když jsem nebyla tam, bylo spousta jiných věcí, které bylo třeba dělat a ve chvílích klidu jsem si prostě jen chtěla sama vychutnávat četbu svých oblíbených povídek :-)

Za komentáře k předchozí pochmurné kapitole děkuji Nade, Adelaine, cim a Safiře.

Příjemné počtení ;-)

ooOoo

Byl to jeho vlastní, lidský výkřik, který Severuse vytrhl z  noční můry a konečně mu umožnil se probudit.

‚Byl to sen, jen další zatracená noční můra,‘ snažil se uklidnit a cípem přikrývky, která zakrývala jeho tělo, si z čela setřel chladný pot.

Rozhlédl se kolem sebe. Ležel v měkké posteli s nebesy, s mohutnými dubovými sloupky. Baldachýn nad postelí měl tmavě modrou barvu a byl na něm stříbrný měsíc mizející za mlhavě šedým oblakem. Pokoj, v jehož rohu ten impozantní nábytek stál, měl téměř čtvercový půdorys. Když Severus vyhlédl jedním ze tří vysokých oken, uviděl tentýž stříbřitý měsíc se stejným mlhavě šedým mrakem, který zdobil nebesa nad postelí.

‚Jako ve Velké síni,‘ pomyslel si a cítil bolest při vzpomínce na školu, která byla po tolik let jeho jediným domovem.

Bolest, to byl ten správný impulz. Sáhl si na hruď a konečky prstů narazil na lněnou látku. Obvaz. Ach, ten rituál, vzpomínal si.

Rituál! Vzpomínky ho přepadly jako fúrie. Srp, tesáky, jeho srdce, pták, och Merline!

„Medeoro,“ zašeptal, „kde jsi?“

„Šš-šš,“ ozvalo se v odpověď něžné syknutí z jednoho nízkého křesla na druhém konci místnosti, a zvedly se dvě postavy. Ve světle vlídně plápolajícího ohně z obrovského krbu mohl Severus vidět cupitat k sobě Medeoru a rozpoznat Nuriyyinu vysokou, štíhlou siluetu, která k němu pomalu kráčela.

„Žádný strach, všechno bude dobré,“ promluvila k němu jemným hlasem Medeora a uchopila jeho ruku do své. Pevný stisk jejích krátkých snědých prstů mu udělal dobře.

„Musíš nám věřit,“ dodala kněžna.

‚Oh ne, ne už zase,‘ rezignoval mlčky kouzelník.

„Naposledy, když jsem vám věřil, kněžno, jste mi vyrvala srdce a pošlapala je,“ řekl cynicky.

„Eh bien, to ti neuškodilo, čaroději,“ odpověděla kněžna a vyzývavě pozvedla obočí.

"Mais merde, bien sur ça me faisait mal au cur (Zatraceně, způsobilo mi to srdeční bolesti),“ odsekl prudce Severus, záměrně jí odpovídajíc v jejím vlastním jazyce, aby jasně vyjádřil svůj vztek.

"Voila, teď odkryjeme poslední znalosti francouzštiny, aby nám udělaly jasno, není -liž pravda, Monsieur Snape?" Také kněžniny oči nyní nebezpečně jiskřily. Pak si však těžce povzdychla, trhla ramenem a přistoupila blíž k mohutné posteli.

„Omlouvám se,“ řekla a poprvé se usmála tak, že navzdory svým špičatým zubům nevypadala jako nebezpečná šelma, neboť její úsměv byl plný odzbrojující upřímnosti.

„Vpravdě jsi prošel něčím hrozným, a já bych to měla vědět lépe a ne se s tebou přít. Myslím, že máš mnoho otázek, a dnešní noci nadešel čas je zodpovědět.“

Přitáhla si pohodlnou, červeným sametem polstrovanou židli a usadila se s ní přímo vedle postele. Medeora již dávno seděla na okraji postele, krátké nohy jí visely ve vzduchu.

„Kde to jsme?“ zeptal se Severus. „Měsíc…“

„Jsme nad zemí,“ odpověděla rychle Medeora. „Toto je jeden z pokojů v obranné věži.“

"D'accord (dobrá)", zamumlal Snape, „co jste udělali s mým srdcem?“ Položit otázku, jejíž odpovědi se nejvíce obával, jako první, se mu zdálo být přijatelnou strategií.

Nuriyya se ďábelsky zasmála. „Nic jiného než to, co jsi viděl, Zmijezele. Vyřízli, nakousli a zašlápli.“

Měla slabost pro jeho zděšený výraz, byl pak jednoduše bezbranný a lidský, ne tak příšerně chladný a záhadný, jako obvykle. A ona ho za to obdivovala, jak rychle vzhledem k hrozivým situacím – a v její říši zažil téměř jen takové – získal svou rovnováhu zpět. Jeho odvaha a charakter a způsob, jakým se v její Síni doznal ke své zradě na Temném vládci hradu, obklopen jejími – pro nezasvěcené děsivě působícími – poddanými, na ni udělal dojem. Nebylo snadné na ni zapůsobit. Její staré oči viděly nekonečně mnoho – příliš mnoho, kdyby k sobě byla upřímná.

„Takové zacházení nepřežije žádný orgán – ani žádný člověk,“ navázal teď Severus na její spornou rozpravu. „S Lapidisem jste mluvili o iluzi.“

„To je pravda,“ souhlasila. „Žádný člověk nic takového nepřežije. Ale ty jsi to nepřežil, kouzelníku, alespoň ne úplně. Museli jsme na tobě vykonat rituál. Ten byl ovšem plánovaný jako podstatně méně dramatický a… opulentní. Přesto však bylo bezpodmínečně nutné, aby vůle hradního pána byla splněna. Prastarý zákon váže nás Gargoyley k pánům Chateau-lac-des-larmes.“

„Takže sloužíte Temnému pánovi?“ ptal se Severus a podezíravě zvedl obočí.

„Ano a ne,“ odpověděla kněžna. „Jeho rozsudek nad tebou jsme museli uskutečnit, jinak by náš podvod okamžitě zaznamenal. Má k tomu prostředky,“ zodpověděla nevyřčenou otázku tmavovlasého Zmijozela.

„Já ale mám své vlastní prostředky a cesty. Jeho rozsudek jsme vykonali doslova, jak jsem nechala oznámit posla. Smysl a význam jeho slov jsme však obešli – ach ano!“ Zlomyslně se ušklíbla.

„Vzpomínáš si na slova svého rozsudku?“

Snape přikývl, och ano, vzpomínal si.

„Nuže,“ pokračovala kněžna, „aby byl zrádce zničen, jak bylo nařízeno, museli jsme ti vzít život. To jsem udělala. Riddle však výslovně neřekl, že ti nesmím část tvého života vrátit zpět.“ Znovu se usmála a její bílé tesáky se zablýskly.

„Jistě chápeš, temný kouzelníku, že takový magický proces je vysoce komplexní a vyžaduje enormní síly. Přesto by takový dramatický a krvavý akt, jako velký rituál, nebyl nutný. Tohle bylo nevyhnutelné jen proto, že se Voldemort rozhodl nechat svého vyslance prohlédnout tvé tělo. Takže jsem mu musela poskytnout mrtvolu.“

„Proč by byl Temný pán nedůvěřivý, kdyby měl, jak říkáte, prostředek na odhalení podvodu z vaší strany?“ zajímal se Snape.

„Voldemort byl vždycky nedůvěřivý, už když si ještě říkal Riddle a je krajně obezřetný a prohnaný. To je tajemství jeho úspěchu,“ odpověděla kněžna, slova nasáklá sarkasmem.

Severus na ni užasle pohlédl. Tento rys na ní dosud ještě nezaznamenal. To byla v podstatě jeho doména.

Nuriyya pokračovala: „Alors, abych zodpověděla tvou otázku, Monsieur Snape, hradní pán není s to rozpoznat podvod, ale pouze vzpírání se jeho rozkazům. Nedůvěřuje nám, tak jako nedůvěřuje nikomu kromě sebe, ale jsem si jistá, že žádné konkrétní podezření vůči nám nechová. Jeho nařízení jsme vždy pečlivě přesně dodržovali, protože jsem věděla, že musíme jeho podezření rozptýlit tak dalece, jak jen je to možné, pokud bychom chtěli mít šanci, jakmile k tomu uzraje čas.“

„Co tím myslíte?“ ptal se Severus. „Existuje nějaký plán, jak ho zničit?“

Nuriyya si povzdychla: „Existuje plán, Zmijozele, ale k tomu ti dnes ještě nemohu říct mnoho. Všechno nezbytné se dozvíš, ale prosím tě, procvič se ještě chvíli v trpělivosti. Co by ses však měl dozvědět: mé plány nezahrnují Riddleův pád, nýbrž jen osvobození mého lidu. Ale jsou jiní než my, kteří mají plány zacházející dál. A pokud nás přátelé a spojenci Gargoyleů požádají o pomoc, jejich volání vyslyšíme.“

Nastala pauza. Kněžna mlčela a věžním pokojem se znovu ozývalo jen praskání polen v krbu. Severus přemýšlel o tom, co právě slyšel.

„Kněžno?“ začal po chvíli znovu rozhovor.

„Co bys chtěl vědět, kouzelníku?“

„Co je s Malfoyem? Musel přece vidět, že jsem dál žil, poté co jste udělala tu… tu věc s mým srdcem.“ Severus se zachvěl při pomyšlení na ten pohled svého pulzujícího srdce v drápy-obdařených rukách kněžny.

„Ach, Malfoy, l'ambassadeur,“ Nuriyya přikývla a znovu se usmála svým ďábelským úsměvem. „Víš, že jméno Malfoy pochází z francouzštiny? MAL FOIS, což znamená špatné dřevo, zpráchnivělý kmen. Takový strom vždy ponese špatné plody. Někteří říkají, že první Malfoy byl vyřezán z jabloně, na které had nacvičoval s Luciferem text pro Evu… Jak tomu tak bývá, je to silná, stará rodina, a uvnitř takových od nepaměti přebývala silná černá magie. Malfoyovi, to jsou generace temných tyranů, věř mi, vím, o čem mluvím. Některé z nich jsem dobře znala. Tvůj bývalý „přítel“ Lucius je jasné zářící světlo v této řadě, jak už jeho jméno naznačuje. A on je velmi, velmi mocný kouzelník. Bylo těžké ho oklamat,“ zakončila kněžna exkurzi do historie rodiny Malfoyova rodu, „ale viděl to, co vidět chtěl. To je podstatou iluze. Můj bratr Lapidis není žádný kouzelník, ale je Mistrem iluze. Malfoy byl více než připravený, vidět tě mrtvého, Severusi Snape, a pak spatřil tvé srdce v mé dlani.“

„Neviděl ho jen ve vaší ruce, kněžno, pokud si dobře vzpomínám,“ poznamenal cynicky Snape.

Nuriyya vypadala trochu dotčeně. „Ano, já vím. Je mi líto, že jsem tě musela tak potrápit, ale vedle zděšení jsem v tvých očích viděla i pochybnost. Musela jsem si být jistá.“

Kněžna pokrčila lítostivě rameny a pak pokračovala: „Vzpomínáš si, že jsem tě vybízela k použití nitrobrany a zakrytí tvých myšlenek?“

„Byla jste velmi přesvědčivá, kněžno,“ odpověděl Severus.

„Malfoy tě viděl zemřít. Přinejmenším tomu věřil. Viděl tvé srdce tam, kam – nu ano – anatomicky nepatřilo,“ zformulovala diplomaticky vládkyně Gargoyleů.

Velmi dobře si povšimla, že Severus pociťoval při každé zmínce svých přechodných kardiologických problémů jistou nelibost.

„Nuže, náš tyranský přítel si z toho logicky odvodil, že jsi mrtvý. Z toho důvodu tě také viděl ležet mrtvého na oltáři. Právě proto nesměl v žádném případě dál slyšet tvé myšlenky. Jsi fantastický nitrobranec, čaroději, žádný jiný člověk by v tvé situaci a v telepatické atmosféře jeskyně drahokamů nemohl udržet byť jen jiskru vzpřímené bariéry. Byl jsi velmi, velmi dobrý,“ pochválila nakonec Severuse a on měl za to, že na krátký moment zahlédl v jejích kočičích očích výraz hrdosti.

Severusovi v hlavě vířily myšlenky. Měl ještě tolik otázek, ale události posledních dní postavily jeho život na hlavu. Byl zrazen, mučen, zraněn a vyléčen, miloval a tuhle lásku ztratil, v dalším okamžiku byl svržen do propasti, strach, naděje, láska, důvěra a čisté zděšení následovaly jedno druhé bez přechodu, byl mrtvý a přece žil, a teď si to měl konečně uvědomit.

Sebral se ve chvíli koncentrace a zatlačil své zmatené emoce do hlubších sfér vědomí. Potřeboval ještě další odpovědi, aby se v této situaci dobral pravdy a našel svou vlastní roli v této hře života a smrti.

„Před chvílí jste říkala, že by velkého rituálu nebylo třeba, kdyby šlo jen o to, uposlechnout Voldemortovy rozkazy?“

„To je pravda,“ odpověděla kněžna. „Řekni mi, chytrý Zmijozele, co charakterizuje zrádce?“

„Musí si zachovat chladnou hlavu, i v nebezpečných situacích a šikovně skrývat své pravé úmysly,“ odpověděl tmavovlasý kouzelník bez zaváhání.

„Které z těchto dovedností, jež ti jsou bezpochyby obě vlastní, vládneš perfektně, nitrobranče?“

„Té poslední, jak vy jistě víte, Výsosti,“ řekl Severus a z nějakého důvodu sklopil své tmavé oči k zemi. Být nadaný lhář a zrádce nebylo nic, co by ho ve skutečnosti naplňovalo pýchou. Kdyby měl Severus na výběr, byl by rád vzal práci zářného hrdiny. Ale jeho síly bohužel ležely v jiných oblastech.

„Tvé schopnosti, Severusi, jsou pro stranu Světla právě tak cenné, jako síly dědice Nebelvíru,“ řekla Medeora, jakoby mu četla myšlenky.

„Umíš lhát, protože sám dokážeš uzavřít svou mysl, Zmijozele,“ řekla kněžna.

„A právě tuto schopnost jsme ti museli vzít, Severusi,“ vysvětlila mu horská elfka. „Zrádce Severus Snape byl zničen. Jen jedno průměrně komplikované kouzlo pro zkušeného horského elfa, jakým je Mistr Nepomuk.“

Severus nechal své myšlenky pomalu plout. Měly pravdu. Zbav zrádce lži, a je vyřízený. Voldemortův rozsudek byl v tomto bodě uskutečněn. Takže proto tam byli oba elfové, aby mu vzali schopnost lhát.

„Místo toho jste mi vytrhly srdce,“ konstatoval chmurně.

V Medeořiných očích se zatřpytily slzy. „Je mi to tak líto,“ zašeptala.

Kněžna však jen stručně řekla: „Už jsem ti pro to uvedla důvodky, kouzelníku.“

„To jste udělala, kněžno, ovšem.“ Na moment se odmlčel, jen aby pak ticho sám od sebe prolomil. „Co je to za věc, kterou jste mi vložila do hrudi? Viděl jsem… ptáka, ale to je zhola nemožné, myslím, čistě anatomicky…?“ V jeho černých očích mohly ženy vidět směs strachu a naděje.

„Oh, Severusi, jsi kouzelník nebo medik?“ zeptala se Medeora, a protočila na ni docela netypickým způsobem oči. „To je magie, o kterou tu kráčí, ne anatomie.“

Ale pak mu pohlédla přímo do černých očí a její výraz dosti zvážněl.

„Možná bychom ti mohli vrátit tvé vlastní srdce, aniž bychom ho změnili. Ale ty jsi byl dlouho bez srdce, možná příliš dlouho, to jsme nevěděli přesně. Ztratit tě, to jsme nechtěli a v žádném případě nesměli riskovat. Kromě toho se měli Gargoyleové držet ještě dvou příkazů Temného pána.“

„Ať nikdy víc nevidí vycházet slunce,“citoval tázavě Severus.

„Správně,“ dala mu za pravdu malá léčitelka, „ale tohle tady bude komplikované, proto nám dovol poslední část rozsudku nejprve rozebrat.“

Severus na souhlas pokrčil rameny a tázavě se zadíval na starou kněžnu.

„Vaše pravá tvář?“

„Ano, přesně tohle,“ odpověděla Nuriyya.

„Bylo to, co jsem viděl, když jsem tam ležel na vašem oltářním stole, vaše pravá tvář, kněžno?“ zeptal se Severus, a když se v něm probudila vzpomínka na její bílý, nestárnoucí obličej s krvavě rudými rty, ostrými tesáky a vlasy podobajícími se zmijím, pociťoval nepříjemnou tíhu v oblasti žaludku, a zježily se mu jemné tmavé chloupky na šíji.

„Strach?“ ptala se kněžna, a téměř neznatelně jí zacukal koutek úst, jako by byla vskrytu pobavena.

‚Hraje si s mým strachem,‘ pomyslel si zlostně kouzelník, ‚užívá si hrůzu, kterou vzbuzuje.‘

„Co je pravá tvář člověka nebo co se mě týká, spíš přesněji řečeno stvoření? Je pouze jedna, řekni mi to, ty, který jsi byl sám tak dlouho Mistrem klamu?“ vyzvala kněžna bývalého špiona.

Aniž by vyčkala jeho odpovědi, smutně zavrtěla hlavou. „Ne, Severusi Snape, co jsem ti ukázala, je něco, co si Voldemort přál, abys viděl a také co jsi sám podvědomě očekával. Je to jedna z mých tváří, a ano, někdy je to také ta pravá.“

Vysokou místnost teď znovu naplnilo mlčení.

Náhle zaslechli pod otevřeným východním oknem škrábavý zvuk. Kněžna byla v mžiku u okna, vteřinu předtím ještě seděla na své židli, a nechala místností zaznít opravdové znepokojující syčení, a v bledém světle měsíce Severus viděl, jak její vlasy potemněly a začaly se jí ovíjet kolem ramenou jako hadi. Jako obrovský dravec se přikrčila na okenní římse a jen o chvíli později ji spolkla temná noc.

„Zůstaň ležet, chlapče,“ poručila Medeora a sklouzla z postele. Odspěchala k oknu a pak vyskočila skokem, kterého by se Severus od malé elfky nikdy nenadál, na římsu, na které se akorát před chvílí krčila kamenná kněžna.

„Byli jsme sledováni?“ ptal se podezíravě Snape. Bylo lehkomyslné, nechat okno otevřené, když se mluvilo o zradě Temného pána. Voldemort měl své špehy všude. Severus se naštval. Jak to, že si toho nevšimli?

Medeora stále ještě napjatě sledovala okolí věže. Pak uslyšeli strašlivý výkřik. Nikdo neřekl ani slovo, ale Severus s Medeorou na sebe krátce pohlédli. V jejich očích se zrcadlila hrůza.

Ani ne o minutu později hopsla léčitelka z parapetu a vstoupila do světla ohně. Výraz její tváře byl znepokojený. „Nuriyya se vrátí,“ řekla.

Kněžna se objevila za oknem. Vznášela se, jak Severus fascinovaně zjistil. Vedle fascinace vnímal též určitou hrůzu. Široká, kožovitá křídla držela kněžnu ve vzduchu, bezhlučně s nimi mávala nahoru a dolů. Bílé copy jí klidně spočívaly kolem horní části těla, beze stopy hadího života v sobě, ale rty staré kněžny byly krvavě rudé. Elegantním skokem přistála na okenním parapetu, složila perutě za zády a vklouzla do místnosti. Oči jí zářily jasnou zelení a jazykem si olízla krev, která jí zbarvovala rty do červena. Na jejím bílém hávu byly rovněž krvavé skvrny.

„Chytila jsi ho?“ ptala se úzkostně Medeora.

"Halali!" řekla Nuriyya a vycenila zuby, „byli dva, jeden muž a zvěromág. Fretce jsem utrhla hlavu a Morbidus skolilo toho druhého – mladé, křehké maso.“

Severus cítil nepříjemný pocit u žaludku. Medeora se otřásla odporem.

„Tvá masožravá strava je mi hluboce cizí, Nuriyyo.“

„Ušetřila nám problémy s likvidací odpadu,“ zazubila se kněžna. „Gargoyleský pes se postará o zbytky.“

„Jste si jistá, že vám žádný neupláchl?“ prohodil Snape.

„To jsem, kouzelníku žádný strach. A že nás Riddle nechal sledovat, je normální. Práce pro bezvýznamné nováčky, kteří se teprve musí osvědčit v jeho službách. Posílá jen takové, které může postrádat. Ví, že je v noci lovíme,“ objasnila kněžna.

Posadila se obkročmo na židli vedle jeho postele, překřížila ruce na opěrce, opřela si o ně bradu a prohlížela si své dlouhé, tmavé nehty.

Severus podal horské elfce ruku a přitáhl si ji na okraj postele tak, aby byla s kouzelníkem i s paní Gargoyleů v úrovni očí. Všichni tři dlouho mlčeli a vypadali pohrouženi ve svých vlastních myšlenkách.

Oheň v krbu vrhal svou mihotavou záři na stěnu a po místnosti se najednou míhaly stíny poletujících velkých vran.

„Avis,“ přerušil tiše temný čaroděj mlčení. Nejistě si prohlížel obě tak rozdílné ženy. „Zodpovíte mi teď tu poslední otázku?“

Medeora si povzdychla. „Poslouchej, Severusi…“

„Ne,“ skočila jí kněžna do řeči, „je mou povinností mu to říct.“

Malá horská elfka přikývla.

„Když mi Riddle rozkázal, postarat se o to, abys nikdy znovu neviděl vycházet slunce,“ začala Nuriyya tiše vyprávět, „pochopitelně tím myslel, že bych tě měla zabít. Tento pokyn jsem nemohla ignorovat. Rozhodla jsem se vzít doslova i tento rozkaz. Ale tady to bylo těžké. Je sice snadné, jít Voldemortovu záměru z cesty, současně ti však neuškodit, není možné. Neexistuje příliš mnoho možností, které by zajistily, že někdo už nikdy neuvidí slunce. Bylo by možné jej navěky uvěznit v podzemní kobce a magicky zapečetit dveře. Nebo by se tomu dotyčnému mohl vzít zrak, oslepit ho – žádná příliš smysluplná alternativa, když uvážíme, že tvé poslání zahrnuje zvládnutí obtížných úkolů, které budou vyžadovat všechny tvé magické síly, tvou chytrost, tvou obratnost a také tvou schopnost bojovat. Oslepený bys na požadavky nestačil.“

„Jsem nadšený, že jste vyvodila tyto závěry, kněžno,“ pronesl Zmijozel se sarkastickým podtónem.

„Buďsi, ještě si budeš přát, abych se rozhodla jinak, kouzelníku.“ Zhluboka se nadechla a její zelené oči vyhledaly jeho pohled.

„Už nikdy znovu neuvidíš vycházet slunce, Severusi,“ – poprvé mu řekla jménem – „ano, žiješ, ale máš v sobě jen polovinu lidského života. Až za několik hodin vyjde slunce, jakmile se první sluneční paprsek dotkne horizontu, přeměníš se v ptáka. Ty, Severusi Snape, jsi havran.“

ooOoo

Další

ooOoo