Dny havrana - 13. Pohřební průvod

07.07.2013 14:40

 

Zdravím vás u další kapitoly Havrana :-)

Bohužel je jen taková přechodová, takže se nic až tak zásadního nedozvíme. Taky je taková pochmurnější, takže jsem ji četla jen 2x, případné chyby tedy prosím omluvte. Děkuju cim, Safiře, Elecque, Nade a Adelaine za komentáře :-)

 

ooOoo

Severus létal. To samotné ale ještě nepovažoval za pozoruhodné. Letěl však bez pomůcky, bez koštěte. To naproti tomu ovšem pozoruhodné bylo. Ještě pozoruhodnější však bylo to, že nad korunami stromů plachtil s absolutní lehkostí. Od svých školních let se létání neustále vyhýbal. Nebyl v tom obratný a ani si pohybu ve vzduchu neužíval. Tanec s větrem mu zůstával cizí. Své nadané spolužáky obdivoval, později jim také záviděl. K Severusovu štěstí se význam létání na koštěti s koncem školy relativizoval, a teprve, až když se o mnoho let později do Bradavic vrátil, ho dostihla vzpomínka na jeho neslavnou leteckou kariéru.

Nyní se však Severusovi zdálo, jakoby se nikdy nepohyboval jinak než ve vzduchu. Vítr mu hladil vlasy a v průvanu za ním vlál jeho tmavý plášť.

Krajina pod ním se změnila. Stále hustší lesy v jasném světle úplňku zmizely, a scenerii ovládly pole a pastviny.

Na obzoru se objevily šedé věže mocného hradu, jež se tyčily nad velkým středověkým městem, které je obklopovalo, a stále se přibližovaly.

Na tom pohledu bylo něco podivně důvěrného a Severus překvapeně rozpoznal siluetu svého rodného města. Ale co u Merlinova vousu dělal v Edinburgu nebo přesněji řečeno, při přistávání v této šedé skotské metropoli?

Nebyl tam od smrti své matky, snažil se dětství v tmavých katakombách „Undergroundového města“ vytěsnit. Jeho matka nepocházela ze Skotska, byla Angličanka, a tím pádem nebylo nic, co by ho tady v Edinburgu po jejím skonu drželo.

Vznášel se dál nad střechami skotského hlavního města a nakonec bezpečně přistál na věži "Camera obscura".

Kdysi známé šedé uličky teď odtud ze shora vypadaly podivně jinak: něco chybělo. Severus si rychle uvědomil, co obrázek ulic tak změnilo: nebyl tam žádný provoz, žádné neonové reklamy, žádná auta a žádná elektrická pouliční osvětlení. Byla tma až na měsíční světlo. Mezi domy se hromadily odpadky, krysy se proháněly temnotou skládek. Lidé nebyli nikde vidět.

‚Tak muselo město vypadat ve středověku,‘ pomyslel si. Co zastavilo město v tomto stavu? Musel stát nějakou dobu na horní plošině věže a dívat se na střechy a do opuštěných hlubokých propastí domů, když byl ve svém tichém pozorování vyrušen z dálky slyšitelným klapáním kopyt.

Hluboko pod ním, na úpatí budov, vzbudilo jeho pozornost zvláštní procesí. Dva černí koně táhli krátkou dvojspřež, na které ležela rakev z tmavého dřeva. Rakev byla decentně zdobena několika tmavými růžemi a černými stuhami. Před spřežením se šoural sehnutý muž s dlouhými, prořídlými a neupravenými vlasy. Nesl standartu.

Severus lehce sklouzl ke zdi věže, aby lépe viděl. Světlo hvězd mezitím vybledlo a měsíc zmizel. Brzy nastane úsvit, ale teď byla noc ještě bledá. Krčíc se ve stínech vysoké věže, poznal onu standartu: stříbrní hadi na zeleném poli. Na té nyní rovněž lépe viditelné rakvi byly uprostřed růží uspořádány nějaké silné zelené listy, v jejichž centru trůnil jeden jediný bílý květ leknínu, s kalichem dokořán.

Vzduch byl naplněn tichou hudbou. Ozýval se nosný rytmus smutečního pochodu, překrývaný melancholickou melodií. Za koňským povozem šel ten nejpodivuhodnější zástup pozůstalých, jaký kdy Severus viděl: vpředu přede všemi starý kouzelník, který se opíral o těžkou, stříbrnou ceremoniální hůl Gargoyleů. Hlavu mu pokrýval černý špičatý klobouk, zpod kterého trčela dlouhá sněhobílá hříva.

Vedle něj kráčela stará čarodějnice s havraními vlasy, pevně stáhnutými do přísného uzlu. Podpírala stařičkého kouzelníka, avšak i její chůze působila, jako by byla ztížena velkým břemenem.

Za tím podivným párečkem šli dva mladí muži a děvče. Severus viděl kudrnaté, hnědé vlasy, jakož i neuspořádanou černou a zářivě rudou kštici.

Za těmi třemi teenagery byla rozeznatelná obrovská postava bradavického hajného. Následovali ho muž s  obnošeným, odřeným pláštěm, jehož tmavé blond vlasy byly protkány četnými šedými prameny a blonďatá žena v širokém černém kabátu. Mezi truchlícími kouzelníky byla pro Severuse jedinou neznámou.

Za skupinkou teď Severus zpozoroval hubenou ženskou postavu, zcela oblečenou v černé krajce a sametu. Tvář jí halil černý závoj. Kdyby nádherná ženina róba nebyla celá černá, mohla by být považována za slavností roucho nevěsty. Chůze tmavě oděné působila zvláštně nejistě, a opírala se o mohutnou postavu svého podobně zahaleného společníka. Severus bez obtíží poznal bratra vládkyně Gargoyleů podle jeho modravě hnědé, mramorované, jakoby vyleštěné achátově se třpytící ruky, která vyčnívala z rukávu jeho kutny. Zasmušilý pár následovala vysoká věkovitá postava kněžny. Měla na sobě k zemi dlouhý šat barvy půlnoční modři a byla dobře identifikovatelná podle svých dvou zářivě bílých copů, které jí spadaly volně dolů po zádech. Vedle Nuriyyy běžela rychlými krátkými kroky do tmavých šátků oděná, malá postava. Severus by léčitelku poznal, i kdyby se kolem jejího drobného těla ovíjelo něco jiného než známé šátky.

Jako jediná v tom smutečním průvodu plakala.

Díval se na ni, zatímco se pochod pomalu táhnul dál.

Co teď však zaznamenal, řadilo malé procesí k nejhrůznějšímu pohřebnímu průvodu, který kdy viděl.

Následovalo ho totiž asi tucet šedě oděných postav. Měly lidské rysy a bez výjimky usměvavé, šťastné obličeje. Byly doprovázeny skupinou muzikantů, kteří na tamburíny a flétny vyhrávali taneční píseň. Šedí se jásavě a žertovně točili v kole. Ti tam před nimi se vlekoucí truchlící je podle všeho i navzdory hlasitým, veselým melodiím nebrali na vědomí. Taneční skupina se teď k Severusovi dostala tak blízko, že viděl každému z nich do tváře. Ztuhl – vzpomněl si na každou z nich. Některé ho úpěnlivě prosily, jiné byly hrdé a uzavřené, když je viděl naposledy. Jedna každá z nich se však změnila v prázdnou masku smrti, když zelený záblesk světla ze Snapeovy hůlky zasáhl jejich těla. Oni všichni byli oběťmi jednoho mladého a velmi ctižádostivého Smrtijeda, a nyní tančili jako strašidla za malým smutečním průvodem. A nic jiného podle všeho nebyli, strašidla, duchové mrtvých.

V Severusovi se probudila vágní předtucha, čí rakev tak radostně doprovázeli, ale to nebylo možné! Koneckonců cítil a dýchal, a hned uvidí na okraji šedého města vycházet nad cimbuřími Edinburgského hradu slunce.

Když první červené paprsky vycházejícího slunce ozářily východní stranu mohutné věže hradu britské královny, ztratil náhle Severus rovnováhu. Jeho tělo se zdeformovalo, kůží jakoby mu prorazily ostré jehly, ale než se svému zděšení a ohromení mohl poddat, nacházel se znovu na římse vysoko nad městem.

Jeho drápy hledaly podpěru na úzkém parapetu a on krátce vzlétl, aby našel novou, bezpečnější oporu.

Vzlétl?

Pohled na černá opeřená křídla potvrdil neradostné podezření. Musel se nějak ocitnout v tomto zvířecím těle, ale jak? Proměnil se neúmyslně do ptáka? Snaha o zpětnou přeměnu se nezdála být vzhledem k výšce kamenné římsy, na které se krčil, skutečným právem volby.

Kromě toho měl podstatně naléhavější problém: musel prostě vědět, čí hrůzostrašný pohřební průvod to pozoroval. Rozhodl se svým zvířecím stavem zaobírat později, a vrhl se do hloubi, za tím podivuhodným procesím, které hrozilo zmizet v dáli v prvním světle začínajícího dne.

Vzduch ho laskavě zachytil, tvořil podpůrný polštář pod jeho křídly a on plachtil hladce a rychle jako šíp vysoko nad střechami.

Následoval smuteční společnost, která se teď obrátila k městským hradbám. Ulice byly stále ještě liduprázdné.

Průvod tmavě oděných kouzelníků a oslavujících duchů se pohyboval směrem ke starému hřbitovu s malým novogotickým kostelem. Severus zaváhal. Čarodějky a kouzelníci a magické bytosti normálně nebývali k poslednímu odpočinku ukládáni na křesťanské hřbitovy.

Povoz zastavil před kostelíkem. Z postranních dveří pískovcové budovy vyšlo osm mužů v černých fracích, všichni měli cylindry a černé masky na očích. Plynule zamířili k dvojspřeží a nacvičenými pohyby zvedli z vozu rakev. Severus zíral na jejich vyrovnané obličeje.

Oči se mu rozšířily ohromením, když ty muže poznal: McNair, Parkinson, Goyle, Crabbe a další čtyři Smrtijedi. Severus napjatě čekal na Brumbálovu reakci, ale ten klidně následoval rakev po schodech nahoru do nitra kaple.

Severus musel do budovy s nimi, pokud se chtěl dozvědět pozadí těch zvláštních událostí a identitu mrtvého. Ve své havraní podobě se však neodvažoval vletět jen tak přes portál do kostela, nad hlavami smutečních hostů. Pohled mu padl jakoby sám od sebe na impozantní postavu bradavického šafáře a klíčníka. Tam bylo řešení jeho problému.

Upíral zrak na poloobra a měkce přistál na jeho rameni. Hagrid se se svýma černýma očima překvapeně zadíval na havrana.

„Eh, tmavej chlapíku, chtěl bys starýmu profesorovi prokázat poslední čest? Byl to asi tvůj přítel, hm? Neměl hodně přátel, stará vráno, musel by bejt vděčnej za každýho, kdo dneska přišel,“ poznamenal obří muž svým drsným hlasem.

„Chovej se slušně a já tě vemu dovnitř,“ Hagrid něžně přejel svou gigantickou tlapou po hedvábně lesklém ptákově peří. Prošli bránou.

Na podstavci před fialovou látkou zahaleným oltářem stála rakev. Napravo a nalevo od ní hořely dvě vysoké bílé svíce, jejichž plameny bledly v jasném, barevném pruhu světla, který dovnitř pronikal skrz velké, pestré mozaikovité okno.

Z jedné krásné, avšak prostě vyřezávané galerie zazněla varhanní hudba. Postupně se smuteční hosté usadili na dřevěných lavicích uvnitř kaple. Severus se rozhlédl kolem. Tancující strašidla se do božího domu nedostavila. Žádný z nich – až na jednoho. Ten však netančil. Vlevo ode dveří, na poslední lavici, seděla průsvitná postava. Měla skloněnou hlavu, tak aby jí obličej zakrýval závěs dlouhých bezbarvých vlasů. Severusem problesklo tušení, ale myšlenka, která se týkala osoby skrývající se na zadní kostelní lavici, nemohla být správná. Tuhle duši na svědomí neměl.

Než se však mohl dál důkladně zabývat nenápadným duchem, otevřely se úzké dřevěné dveře vedle umělecky zdobené zpovědnice v čele interiéru a do místnosti vstoupil muž v ornátu biskupa. Bible ve štíhlých, pečlivě pěstěných rukách a pokorně skloněná hlava tvořily podivný kontrast k osobě „duchovního“. Nebyl jím nikdo jiný, než Lucius Malfoy, který nyní svýma chladnýma, ledově šedýma očima klouzal po shromáždění pozůstalých a odměřeným krokem předstoupil před oltář a vedle rakve.

Proč pro všechno na světě Brumbál a ostatní členové Řádu nereagovali?

Byla poslední bitva prohrána a všechno bylo ztraceno?

Varhany utichly a pán Malfoy Manor si odkašlal: „Sešli jsme se tu, abychom oplakali odchod toho, který byl velkým neštěstím vytržen z našich řad.“

Severus Snape pocítil úlevu a překvapení současně. Tohle jistě nebyla jeho pohřební řeč.

Malfoy by ji nikdy nesloužil a sotva by jeho – Snapeův – „odchod oplakával“.

Ta scéna byla jednoduše směšná.

Ale kdo byl ten mrtvý?

‚Řekni konečně, kdo leží v té dřevěné bedně,‘ pomyslel si vynervovaně.

Kazatel se však vyžíval v dalších povrchních frázích o „drahém zesnulém“, aniž by poskytl náznak informací, které by se ho týkaly. Konečně krátký projev dokončil, aby oznámil, že rakev teď bude ještě naposledy otevřena, aby přátelé a příbuzní zesnulého mohli dát poslední sbohem.

Mávnutím hůlky nechal víko rakve vznést do výšky a ke straně.

Nějaká žena vykřikla a vzápětí se černě oděná postava, která šla vedle Gargoylea, vrhla k rakvi.

Snape – zapomínajíc na všechnu opatrnost – vzlétl a začal pomalu kroužit nad podstavcem. Osobu v rakvi vidět nemohl, protože se nad mrtvolou krčila ta žena s černým závojem.

K zahalené teď přistoupila stará kněžna a odtáhla plačící ženu jemně, ale pevně od mrtvého těla. Když se plačící narovnala, uviděl nad ní kroužící havran voskovou tvář mrtvého – byl to jeho vlastní, lidský obličej.

Chtěl křičet, ale z hrdla se mu vymanilo jen chraptivé, hlasité skřehotání.

 

ooOoo

 

Vím, byla krátká, ale nestihla jsem tu další přeložit a nechtěla jsem vás nechat dlouho čekat.

14. bude snad během příštího týdne.

 

ooOoo

Další

ooOoo

 

Komentáře

dny HAVRANA

Safira | 19.07.2013

Mno! Chápu Nuryino, nebo čí: Zbudou ti ještě noci.
Teprve teď dostává název knihy ten správný ráz!
Na tom pohledu bylo něco podivně důvěrného a Severus překvapeně rozpoznal siluetu svého rodného města.
trošinku mě zaráží tahle věta, Sev se narodil v Edinburgu? :O
Já jsem si myslela že se narodil v Kvikálkově...
Děkují moc za překlad

Re: dny HAVRANA

Sitara | 25.07.2013

Popravdě nevím, kde se kanonický Snape narodil, ale fakt, že si místo jeho narození autorka upravila podle svého, mě osobně ani moc neruší :-D
Díky za komentář, Safiro :-)

***

cim | 12.07.2013

To jsem z toho jelen! I kdyby tělo bylo Severusovo, Luciuse coby kněze v mudlovském kostele… to si vážně neumím představit. Jsem zvědavá a ještě zvědavější, co je v tom za háček :) Děkuju za kpitolu :)

Re: ***

Sitara | 13.07.2013

Je to docela bizarní, že :-D
Já moc děkuju za komentář, cim ;-)

:)

Adelaine | 09.07.2013

Já se také přikláním k tomu, že je to buď sen, nebo nějaké halucinogenní promítnutí symboliky a jeho podvědomí.To, že má pohřeb, to si myslím, že by pravda být měla, ale postavy si tam podle mě promítlo jeho podvědomí, ani on na tom pohřbu nebyl. Chápu, že se mohl cítit zrazen oběma stranami konfliktu, proto ten společný průvod a Malfoy... Elfku očividně chápe jako tu, co ho má svým způsobem ráda, a ta žena, no, buď to mohlo být ztělesnění Lorelay, nebo (a to spíš) je to ta jeho budoucí. Takže ji nejspíš už viděl, jen si ji ještě vědomě pořádně nevšiml? Ok, kecám kraviny. Díky moc za překlad a těším se na další kapitolu a až se všechny ty otázky zodpovědí.

Re: :)

Sitara | 11.07.2013

Uvidíme hned v úvodu příští kapitoly ;-)
Jo, tu ženu jsem taky tipovala na Lorelay, hlavně kvůli té nejisté chůzi, chození po souši zřejmě pro vodní pannu není žádný med. No, uvidíme, jestli se k tomu pak vrátí a bude se to nějak rozebírat nebo jestli to zůstane na fantazii čtenářů...
Děkuji za komentář, Adelaine :-)

ooOoo

Nade | 08.07.2013

Celé to vypadá jako podivný morbidní sen. Brumbál by se neúčastnil pohřbu, který pořádají Smrtijedi. (I kdyby byl zesnulým Severus.) A určitě by sebou nevzal Zlaté trio. Uvidíme, co k těm náznakům řekne další kapitola.
Díky, moc se těším na pokračování.

Re: ooOoo

Sitara | 11.07.2013

Hodně morbidní, máš pravdu :-D (představa Malfoye držícího pohřební řeč nad Severusovou rakví mi přijde stejně směšná, jako Snapeovi :-D ) Já děkuji za komentík, Nade :-)

Záznamy: 1 - 8 ze 8

Přidat nový příspěvek