Dny havrana - 12. Zničení zrádce

ooOoo

Severus viděl krev tekoucí jí po bradě a krku – jeho krev. Její kůže teď opět modře zářila a stejně jako dřív byla protkána jemným bílým mramorováním, vlasy bílé a vyčesané.

Překonala krátkou vzdálenost k Malfoyovi, a podávala mu s vyzývavým úsměvem, při kterém mohl vidět syrová vlákna masa mezi jejími bílými zuby i krev na jejím jazyku, srdce jeho bývalého přítele, avšak Voldemortův velvyslanec odmítavě pozvedl štíhlé ruce.

Byl bledý, jeho tvář nabrala téměř zelenou barvu, a když nyní povstal, zapotácel se.

‚Chybí ti potřebná stabilita, Luciusi,‘ pomyslel si trpce Severus, avšak pečlivě chráníce své myšlenky.

„To nebude nutné,“ s námahou ze sebe vypravil Malfoy, ukazujíc na krvavé kousky v ruce kněžny, „viděl jsem dost. Vůle Temného pána je naplněna tím nejlepším způsobem.“ Ukázal dalekosáhlým, trhavým gestem na oltář a nad ním stále ještě se mihotajícím se runám.

„Kněžno Kamenné síně, Tvůj Pán přikazuje zničit zrádce,“ bylo vybledlé, stejně jako poslední věta „Nech ho spatřit Tvou pravou tvář, nechť je označen Tvou mocí.“

Pouze „Ať nikdy víc nevidí vycházet slunce.“ se ještě elegicky vznášelo nad krvavým dějištěm rituálu.

Kněžna se hlasitě zasmála, chraplavým, krákoravým smíchem, sklonila hlavu před Voldemortovou „pravou rukou“, pak hodila Severusovo srdce na kamennou podlahu a rozšlápla je drápy vyzbrojenou tlapou.

V síni teď opět panovalo naprosté ticho. Ozýval se jen chraplavý smích Starší. Lucius Malfoy opustil místnost kvapně a s vlajícím pláštěm. Navzdory jeho spěchu, vypadala jeho chůze nejistě. Poté, co zmizel úzkou vstupní branou, bylo z chodby slyšet dávivé zvuky.

Pochodně teď znovu vzplály v jedovaté zeleni, která však postupně bledla a brzy opět zavládlo dřívější žluté osvětlení.

„Lapidisi, iluze! Vyslov protikouzlo!“ zvolala nyní hlasitě kněžna. Její hlas zněl naléhavě a rozkazovačně. „Nemáme mnoho času.“

Červená mlha naplnila sál, když se Lapidis znovu objevil, ceremoniální hůl ve vysoko zdviženém pařátu. Nechal tu magickou věc rotovat vysoko nad oltářem. Řetězy ze Severusových rukou opadly. Snažil se zorientovat, ale všechno kolem něj se znovu točilo. Jeho pohled padl na krvavou hroudu na podlaze, kterou kněžna rozšlapala. Bylo to jeho srdce, viděl to, a přece to musela být jen iluze, kouzlo, které mělo ošálit Malfoye. Koneckonců žil, dýchal a cítil. Rukama sklouzl ke své hrudi, a když nahmatal hlubokou trhlinu a viděl krev na svých prstech, jeho mysl se vzbouřila.

V černých očích se zrcadlilo zděšení.

„Stráže do chodeb a nahoru do Síně,“ poručila kněžna. Někteří z Gargoyleů se spěšně vydali na cestu a opustili místo uctívání.

„Medeoro!“ křikla, „dépechez-vous!“ Dvojí zavíření prachu nedaleko schodů a objevila se Medeořina pestře oděná postava vedle jiného horského elfa, který byl právě tak malý a snědý, jako léčitelka, avšak bělovlasý a oblečený výhradně v zelené a hnědé. Oba chvatně přicupitali k oltáři. Oči malé elfky starostlivě pohlédly na Severuse.

„Proč to tak dlouho trvalo, zpropadeně?“ láteřila elfka.

„Voldemort poslal svědka,“ odpověděl Martialis. „Použili jsme velký rituál a složitou iluzi, abychom ho oklamali. Je to mocný kouzelník. A tenhle tady,“ ukázal s napřímeným prstem na Severuse, „ je mizerný v nitrobraně.“

Severus chtěl odporovat, ale Medeora ho jemně, a přece neoblomně, tlačila zpět do polohy ležmo.

„Nemluv,“ žádala šeptem. „Potřebuješ zpátky srdce.“

‚Merline,‘ pomyslel si Severus, pak to nebyla žádná iluze a jeho srdce leželo skutečně na zemi, pošlapané ženou.

„To není neobvyklým osudem mužů, kouzelníku,“ řekl k němu tiše Martialis, a ukázal mu tím, jak zřetelně mohl číst jeho myšlenky.

Mezitím se kněžna sklonila ke krvavé hroudě, která kdysi tloukla v hrudi Severuse Snapea, a opatrně ji zvedla z hladké skalní podlahy.

„Nezapomeň přidat kousek, který jsi odkousla… Nespolkla jsi ho přece úplně?“ ptala se úzkostlivě Medeora.

Kněžna beze slova zavrtěla hlavou a vyplivla něco červeného, syrového do své prázdné dlaně.

‚Merline, dělají to často?‘ ptal se Severus sám sebe zděšený touto konverzací. Existovala možnost, že Gargoyleská kněžna skutečně mohla spolknout kousek jeho srdce? Severus se rozhodl dál o tom nepřemýšlet.

Lapidis přistoupil k ní, ceremoniální hůl v modro-hnědé pracce. Zamumlal tiché zaklínadlo, a červené světlo ozářilo drápatou kněžninu ruku. Nyní začal safír na jejím prstě modře planout, diamant v její čelence vyslal bílý paprsek do jejích dlaní a ona začala tiše zpívat zaklínání. Její hlas se nesl daleko do každého zákoutí sálu. Martialis přistoupil jako poslední z Gargoyleů. Malým stříbrným nožem otevřel jeho arterie a na obsah Nuriyyiných dlaní nakapal několik kapek vazké, jantarově zbarvené tekutiny.

Medeora mezitím držela Severusovu ruku pevně ve své a klidně k němu promlouvala. V hrudi necítil žádnou bolest, jen podivný pocit prázdnoty. Napětí, pod kterým byli ostatní, mu nezůstalo skryto. Tohle bylo vzácné, staré a komplikované kouzlo, a nebylo jisté, že magické trio dosáhne svého cíle. Toliko bylo Severusovi jasné. A jemu bylo s ohledem na Medeořiny sevřené rty stejně tak jasné, jako jí, že jeho čas se krátí. Pokud selžou, zůstane mu jen bezedná, černá propast. Poprvé po mnoha a mnoha letech se Mistr lektvarů obával smrti.

Z kněžniny ruky se náhle vyvalil černý kouř, a v Lapidisových zelených očích probleskla nefalšovaná starost.

„Jak dlouho ještě?“ zeptal se, obracejíc se k Medeoře.

Léčitelka svou hnědou, vrásčitou rukou pohladila Severuse po bledém, zpoceném čele.

„Pospěšte si,“ odpověděla.

Tři Gargoyleové se opět soustředili na energie proudící z magických kamenů.

Medeora sledovala střídavě ty tři kamenné postavy a muže na stole před sebou. Kněžnin zpěv postupně utichal a zpomezi jejích prstů znovu vyvěrala černá mlha.

„Bohyně, pomoz nám!“ vykřikla hlasitě.

Medeořiny tváře nabraly jasně okrový tón.

„Ztrácíme ho!“ vyhrkla zoufale a po tvářích jí stékaly slzy.

Severus viděl celou scénu jako skrz stále temnější šedou mlhu. Kouř, který unikal z rukou Paní Gargoyleů, se nyní zdál být rovněž šedý.

„To nestačí, bez smaragdu to nedokážeme,“ zasténal Martialis a Severusovi připadalo, že poprvé slyší v jeho hlase vedle hněvu i skutečnou lítost.

„Ne!“ vykřikly Medeora a Nuriyya současně, „nesmí zemřít.“

„Musí přece existovat nějaké východisko, nemůžete pomoct, Mistře Nepomuku?“ otázala se zoufale léčitelka.

„Víš, co se může stát, pokud se naše prastará elfí magie setká s temným kouzlem Gargoyleů?“ pronesl starý horský elf tiše. „Mohli bychom vytvořit monstrum. Riziko je příliš velké.“

„Přistoupím na jakékoliv riziko,“ řekla pevně kněžna. „Udělej to, Nepomuku! Prosím,“ dodala téměř úpěnlivě.

Malý bělovlasý horský elf nakonec přikývl a přistoupil ke kamennému triu. Drahokamy zářily jasněji než kdy jindy. Konečně z jedné své kapsy vytáhl černé pero a nechal je doplachtit do Nuriyyiny ruky. Nesrozumitelným jazykem zamumlal tichá slova.

Zastínil teď svým malým tělem výhled na Medeoru a Severuse. Vyčerpaný kouzelník mohl beztak rozeznat už jen stíny postav.

Zaznělo hlasité syčení, a jen o několik okamžiků později spěchala kněžna k oltáři.

„Podívej se mi do očí, kouzelníku a rozluč se se sluncem. Jsme vázáni příkazem hradního pána a musíme jej vyplnit, jinak budeme všichni zničeni. Ty však musíš dobrovolně dát polovinu svého života, jen pak ti mohu jinou polovinu vrátit zpět.“

Čaroděj vnímal její oči jako slabé zelené jiskry. Pohlédl na Medeoru. Léčitelka souhlasně přikývla.

„Zůstanou ti ještě noci, Severusi,“ zašeptala mu do ucha.

Kouzelník stiskl Medeořinu ruku. Nechápal, co se přesně dělo, ale lepší dvě poloviny života, než temnou propast. „Dobrovolně“ byl v jeho situaci nejspíš vtip, a to docela špatný. Ale pokud sečetl půl a půl, stále přitom ještě vycházelo něco docela slušného.

„Ano,“ řekl tiše, „dohodnuto.“ Jeho hlas byl sotva víc než šepot.

Měl strach. Pomyslel na Loreley a její něžný hlas, jak říká „důvěřuj mi“, ale ten obvyklý, útěšný pocit se nechtěl dostavit. Vzpomínal si na to, ale zdálo se to podivně vzdálené a nedosažitelné.

Medeora nyní sáhla na jeho hruď a roztáhla okraje rány. Necítil ani nejmenší bolest. Jeho pohled se však podivně vyjasnil. Pak sledoval s panicky rozšířenýma očima, jak mu kněžna ukázala obsah svých do dutiny zformovaných dlaní. Sedělo tam chvějící se holé kuře s jedním jediným černým pírkem na jednom z jeho dvou drobných křídel. Mělo velikánské zavřené oči a dýchalo v jemu známém rytmu. Byl to rytmus jeho vlastního srdečního pulzu. Pro Boha, to nemohla být pravda! Prudký otřes proběhl Severusovým unaveným tělem a z hrdla mu vyrazil chraptivý výkřik.

Kněžna bez dalšího váhání vtiskla malého ptáčka do jeho hrudi, a když své modré ruce vytáhla z rány, přišla bolest. Rozložila ho. Jeho pohled se znovu zakalil, potemněl, a on slyšel Medeořin hlas, který stále dokola volal jeho jméno.

Pak ucítil na svých rtech lahvičku a uslyšel Medeoru zašeptat:

„Pij, dítě.“

Poslušně polkl. Sladké a ostré.

‚Výtažek z elfského stromu,‘ pomyslel si a na rtech mu zahrál úsměv. Věděl, že to pomůže.

Jakoby z dálky zaslechl Martialisův hlas. „Dostane se z toho?“

„To já nevím,“ odpověděla horská elfka a tiše vzlykla.

„Ten člověk je silný,“ podotkl hluboký Lapidisův hlas, „má šanci.“

„Musí žít,“ dodal, „bez něho se proroctví nemůže naplnit. Říkala jsi, že on je Jediný, Nuriyyo.“

„Vím, co jsem říkala, Lapidisi. Proroctví říká, že havrani budou létat s fénixem, až splní své poslání. Neříká nám však, kdy se to stane,“ odvětila kněžna prudce.

„Tvá sestra v něj věří, Lapidisi. Ty bys měl také,“ zaslechl Severus hlas starého horského elfa, „a modlit se, aby se tentokrát nemýlila.“

To byla poslední slova, která Severus slyšel, než ho temnota konečně spolkla.

ooOoo

Další

ooOoo