Dny havrana - 11. Voldemortův svědek
Zdravím vás, milí čtenáři :-)
Děkuji Adelaine, cim, Safiře a Nade za komentáře k minulému dílu :-) Dnes vám přináším dvě kapitoly najednou, protože byly extra krátké :-D Komentáře samozřejmě potěší ;-)
Příjemné čtení!
ooOoo
Lapidis stál tiše jako socha. Hůl vrátil zpět starci, který působil jako ceremoniář. Ten s ní teď třikrát udeřil do kamenné podlahy a hlasitě zvolal: „Pan Malfoy, velvyslanec Temného lorda, Pána hradu.“
Z řad zazněl zdrženlivý potlesk.
Malfoy zkřivil obličej do falešného úsměvu a naznačil úklonu.
Cílevědomě přešel k lóži se znakem Zmijozelu a Voldemorta a usedl na jednu z umělecky zdobených židlí. Hadi v nákladných dřevořezbách se začali prudce ovíjet kolem opěrky křesla a jejich smaragdové oči sršely chladem.
„Kněžno, Temný pán mne posílá, abych zkontroloval pozůstatky zrádce Snapea,“ – doslova to jméno vyplivl. „Ohledání mrtvoly je totiž má povinnost. Hledíte na mne překvapeně a já teď s politováním musím zkonstatovat, že můj dobrý přítel Severus,“ – poslední slova vyslovil se zřetelnou ironií v hlase a kývl přitom s širokým úšklebkem na Snapea – „stále ještě přebývá mezi živými. Podle slov vašeho posla jste však chtěli rozsudek Temného lorda, vašeho Pána, jak bych rád zdůraznil, vykonat doslovně?“
Na vteřinu se na čele staré kněžny opět objevily hluboké vrásky, které Severus již jednou spatřil, než nechala rozpadnout runové písmo před krbem v Kamenné síni. Avšak její výraz byl okamžitě znovu hladký a neproniknutelný a pohlédla přímo na Malfoye. Ten sebou na svém sedadle sotva znatelně trhnul.
„Služebníku Temného pána,“ začala klidně a vůbec ne hlasitě, přesto její hlas tvrdě rezonoval ode zdí, „váš pán ví přesně, že zákon nás váže uposlechnout jeho příkazy. Tvé objevení se Nás,“ – a až příliš jasně zdůraznila Pluralis majestatis – „uvádí v pochybnost o jeho důvěře v Naši věrnost, neboť vyslání svědka není obvyklý postup. To by vám také bylo známo, pokud byste jako My, sloužil hradnímu pánu po staletí. Ale My jsme nejspíš zapomněli, že vy jste jen člověk, pane Malfoyi, s omezenou délkou životnosti.“ Zdůraznila slovo „pane“ neurčitým způsobem, který mohl znamenat jak výsměch, tak pohrdání.
Luciova tvář zbledla vzteky a pěst sevřel kolem své elegantní vycházkové hole, která ukrývala jeho kouzelnickou hůlku, až se mu klouby na ruce ostře rýsovaly.
Severus potlačil úsměv, tvář neproniknutelnou masku. Spolknout tuto urážku bylo jistě pro Luciuse těžké, coby domýšlivého čistokrevného kouzelníka, který byl přesvědčen o své jedinečnosti, jako každý jiný Smrtijed.
‚Já stojím ve Vnitřním kruhu moci, vy jste jen nižší tvorové Mistra, bezvýznamní jako svinky!‘ vyhlásil rozzuřeně blonďatý Zmijozel, samozřejmě tak učinil beze slova. Myšlenky však byly tak intensivní, že se dostaly ke Snapeovi, aniž by použil nitrozpyt. Díval se přímo na Malfoye. Na krátký okamžik se jejich pohledy setkaly, a Snapeovy tmavé oči pevně spočinuly v Malfoyových chladných, šedých.
Výraz hluboké nenávisti a smrtícího vzteku se mihl Luciusovou tváří. Cítil, že mu druhý kouzelník četl myšlenky. Severus zakryl svou mysl. Atmosféra v jeskyni, jak se zdálo, transport myšlenek až příliš usnadňovala. A Voldemort měl, zdá se, skutečně pochybnost o věrnosti svých sklepních dětí, jinak by neposílal svou „pravou ruku“ jako velvyslance. Pro nevýznamné povinnosti byl arogantní kouzelník příliš důležitý.
„Odpusťte mi prosím mé poučování, velvyslanče Malfoyi,“ navázala teď znovu Paní Gargoyleů nit své řeči. „Ano, jak vidíte, je váš zrádce stále ještě na živu. Dovolila jsem si nechat ho dát trochu do pořádku, aby měl při následujícím rituálu dostatečnou sílu a vydržel až do konce. Tento rituál je více než tisíc let starý a žádný hradní pán nám ještě nikdy neodmítl naplnit jeho vůli naším způsobem.“
„Rituál?“ V Malfoyových chladných očích se objevil dychtivý záblesk. Radostné očekávání starobylého krveprolití se v jeho rysech dalo snadno přečíst.
‚Luciusi, ty odporné monstrum,‘ pomyslel si Severus tak otevřeně a silně, jak mohl.
„Tvé urážky hned pominou, Srabusi,“ odpověděl jeho bývalý „přítel“ nahlas a široce se zašklebil.
„Až budete připraven, pane Malfoyi, začneme,“ obrátil se teď Martialis, který doteď zůstával tiše sedět na svém místě, k Luciusovi.
Lapidis zmizel.
„Lid čeká,“ dodal Martialis, ukazujíc gestem k řadám čekajících šedých Gargoyleů, jejichž oči teď znovu doutnaly nedočkavostí.
„Oh, samozřejmě,“ Malfoy souhlasně máchnul rukou a se sebejistým úsměvem se na svém sedadle opřel. ‚Nemůžu se dočkat, až tě uslyším křičet, Snape!‘ poslal Severusovi myšlenku.
‚Sni dál, ty bestie,‘ odpověděl telepaticky Severus, pak své myšlenky znovu zahalil, jen aby bariéru o malý okamžik později nechal ještě naposledy padnout. ‚Mimochodem, spal jsem s Narcissou, zatímco jsi seděl v Azkabanu.‘ Viděl, jak Lucius bezmocný vzteky sáhl po své holi a vytáhl hůlku, ale Martialis se rozzuřenému kouzelníkovi postavil do cesty.
„Pane, rituál začíná.“
To ho zase usadilo, a nyní bylo na Severusovi, aby měl oči navrch hlavy. Kněžna ho za sebou táhla na řetězu jako psa, až stáli zády k lóži i tribunám. Narovnala se do výše a držela ve své ruce šedý kámen, ze kterého vyšlehl oslepující paprsek světla. S ním zažehla šestiúhlý útvar ve skalnaté podlaze, identický s pentagramem. Z jednoho stříbrného prstenu na její druhé ruce, který měl v sobě nádherný safír, vyvěrala mlha modrého kouře. Severus mohl sotva prohlédnout skrz, všichni, kteří stáli opodál, jistě také neviděli nic, ale pak se to stalo: Hexagram se začal propadat do země. Když modrá mlha o něco později zmizela, nacházela se uprostřed kruhovité arény břidlicová deska spočívající na dvou velkých, svislých, oprýskaných stalagmitech z ametystu, která zřejmě představovala oltář.
Severus slyšitelně nasál vzduch. Co to mělo být? Chtěli ho teď přece jen zabít?
Na její pokyn přišli čtyři strážci a přepravili ho na kamenný oltář, v jehož hladkém povrchu byly vyryté velké runy. Mohl ještě rozeznat runy pro „krev“, „srdce“, „Odin“ a „pták“, než ho strážci spoutali za zápěstí a kotníky stříbrnými kruhy, které byly po stranách zapuštěny do černého kamene.
Kněžna, která nyní působila staře a shrbeně, nechala ze své sevřené dlaně vystoupat kouli z jasného světla. Světelný míč praskl ve slabé explozi, a nad Severusem se objevila runová slova z Kamenné síně, Voldemortův rozsudek.
„Kněžno Kamenné síně, Tvůj Pán přikazuje zničit zrádce,“ četl. „Ať nikdy víc nevidí vycházet slunce. Nech ho spatřit Tvou pravou tvář, nechť je označen Tvou mocí.“
Chór začal s pomalým chorálem. Dominovaly mu hluboké polohy. Hudba pomalu nabývala na síle a melodie šroubovala plynulým crescendo do výšek. Ženské hlasy se připojily a dílo tak získalo na disonanci. Oltář se začal stále rychleji otáčet nebo se točila síň kolem oltáře? Severus se přestal orientovat. Jen stará, modrá kněžnina tvář zůstávala nad ním beze změny. Nahnula se nad oltář, oči zavřené v soustředění.
Hlasy žen se teď od hudby oddělily, pronikavé výkřiky, jako vrány nestále poletovaly nad temným hučením basů a barytonů.
Nyní se přidali i diváci v děsivé symfonii. "Sang, sang, sang", „krev“ volali v požadovačném rytmu, znovu a znovu.
Severusovi se zatočila hlava, pomyslel na Lilyin úzký obličej, na Loreleyiny zelené oči a nakonec čelil pohledu kněžny a zoufale se ho držel.
„Věř mi, Severusi, bez ohledu na to, co se stane a drž svou nitrobranu vztyčenou,“ zašeptal mu hlavě její hlas.
Oči jí zářily jasnou zelení, obnažila své dlouhé, bílé špičáky a jen on teď viděl její pravou tvář:
Její kůže byla bílá jako sníh, žádné vrásky nehyzdily její bledý obličej a její rty se leskly rudě jako krev. Černé copy, pableskující jako kůže plaza a svíjející se jako hadi, jí tančily kolem hlavy. Její zorničky se scvrkly do temných bodů a v jejích duhovkách se třpytily červenozlaté jiskry.
„Tvá nitrobrana!“ Nabádal její hlas. „Teď!“
Těžce se soustředil. Náhle držela v ruce stříbrný srp a jeho oči se rozšířily, když mu zabořila magický nůž do hrudi a pronikla do něj oběma ledově chladnýma rukama. Necítil bolest, ale oči se mu rozšířily nevýslovnou hrůzou, když vytáhla své krví zaplavené ruce z jeho hrudi a držela ve výšce před ním jeho cukající, bijící srdce. Místnost se přestala otáčet.
Kamenná stvoření v hledišti řvala vzrušením. Severus se podíval na Luciuse Malfoye v lóži. S horečnatým pohledem, stříbřitě šedé oči doširoka rozevřené, ústa pootevřená, ignorujíc proužek slin v koutku úst, zíral Malfoy na kněžnu, když své dlouhé tesáky zarazila do ještě bijícího srdce Severuse Snapea.
ooOoo
ooOoo