Dny havrana - 10. Rozhodnutí

19.05.2013 22:00

 

Zdravím vás, milí čtenáři :-)

vítejte u další kapitoly Havrana. Trvalo to, já vím a prosím vás ještě o trpělivost, protože nevím, kdy se dostanu k tomu, abych přeložila další kapitolu. Doufám, že se vám ta dnešní bude líbit, začíná se blýskat na lepší časy a vypadá to, že se konečně brzy pohneme z místa (tedy Severus z jeskyně).

Ráda bych dnešní díl věnovala všem skvělým komentujícím: cim, Nade, Safiře, Hajmi, Adelaine a berkove. Děkuju za vaše reakce ;-)

 

ooOoo

Když Severus procitl v Loreleyině objetí, došel k rozhodnutí. Nikdy nestavěl své osobní potřeby nad své povinnosti vůči straně světla. Mluvila s ním o jeho úkolu a on pozorně naslouchal a pochopil. Existoval plán a on byl jeho součástí. Neměl ponětí, kdo ten plán ukul a jakou roli v něm hrál on sám, ale důvěřoval vodní panně, která vedle něj pokojně spala. Lehce ji políbil na rty. Zaplavila ho vlna něhy, když se její zeleno-zlatě zářící oči otevřely a pohlédly na něj.

„Má drahá, nastal čas, abych šel, že ano?“ otázal se, zatímco se jeho prsty probíraly jejími dlouhými zlatými vlasy.

Přikývla.

Něžně ho políbila a nenuceně sklouzla přes okraj malého jezírka do hlubokého jezera na dně jeskyně. Ozval se mocný cákanec a mohutně to žbluňklo. Vystřelila vodou, vysoko se vymrštila a v elegantním oblouku se zase ponořila do vody. Musel se bezděčně usmát, když se chovala jako delfín. Opatrně sešplhal dolů do jezera a dlouhými tempy plaval hlubokou zelení. Nikdy se plavat neučil, ale tady se ukázalo, že pohyby patří přirozeně k jeho schopnostem.

„Plaveš, jako bys vyrůstal u moře,“ chválila jeho nově nabytou dovednost.

„Pojď ke mně, Flipe!“ otevřel náruč, a když do ní vklouzla, jemně ji sevřel ve vroucím obětí. „Přestane to tak bolet?“ ptal se a jeho temné oči na ni pohlédly se stínem strachu.

„Ne.“ Zavrtěla hlavou. „Mě zůstane bolest navždy.“

Pak zašeptala: „S tebou to bylo něco zcela zvláštního, Severusi. Jsi výjimečný muž. Nikdy na tebe nezapomenu.“

Vážnou tváří se jí mihl úsměv: „Ale ty tu bolest zapomeneš, jakmile vody mého jezera – jakmile mě, opustíš.“

Přitiskl ji k sobě. Její tělo se něžně přivinulo k jeho. Hlas se jí sotva znatelně zachvěl, když řekla: „Na břehu najdeš své oblečení, Severusi. Až opustíš mou síň, neotáčej se. Projdi skrz obloukovitou bránu a ať už se za branou stane cokoli, zůstaň klidný. Věř mi. Budeš mi věřit bez ohledu na to, co se tam stane?“

Mlčky přikývl. Ano, důvěřoval jí. Jejich rty se naposledy setkaly v náruživém polibku. Měla zavřené oči, dlouhé řasy jí vrhaly na tváře stín.

„Podívej se na mě,“ vyzval ji. „Miluji tě.“

Dlouhými prsty jej něžně pohladila po tvářích, pohled zastřený slzami.

„Teď jdi, Severusi. Je nejvyšší čas.“

Otočil se ke břehu a vytáhl se na jednu z mnoha skal. Cítil, jako by se mu srdce mělo v hrudi roztříštit.

Neotáčet se, rozkázal si. Tušil proč. Neodešel by, kdyby ji teď ještě jednou spatřil. Našel své oblečení a překvapeně zjistil, že bylo úplně suché.

Zpočátku šel ve směru skalnatého oblouku váhavě, avšak s každým krokem bolest v jeho hrudi slábla a nahrazoval ji klid. Vzpomínal si na její tvář, její tělo, její polibky. A na to, jak velmi ji miloval. Byla to šťastná vzpomínka a ta nebolela.

Když Severus Snape prošel bránou, ta se za ním sama od sebe zavřela. Snape příliš pozdě postřehl strážce a pokusil se udělat krok zpět. Zády narazil na masivní hrubou skalní stěnu.

Měl se ještě jednou otočit, poté co vystoupil z jezera, možná by mohl slyšet její tiché šeptání.

„Já tě také miluji, Severusi.“

Vystoupila z vody a utíkala za ním, každý krok jako tisíce ostrých bodnutí jehlou do jejích chodidel. Když se skalní stěna za jeho štíhlou, temnou postavou uzavřela, vyhasly pochodně na stěnách zlaté jeskyně i oheň v zeleně zářícím jezeře a v posledním zlatavém záblesku světla se zatřpytila zpěněná vlna na černé skalní podlaze.

Loreleyina píseň utichla.

ooOoo

Na druhé straně skalní brány přistoupili dva šedí kamenní strážci s pozvednutými kopími k Severusovi.

Jejich matné oči slabě žhnuly v mléčné modři a mdlé červeni. Jeden z nich mu podal pár stříbrně lesklých řetězů a Severus rezignovaně natáhl ruce a připoutal se. Jaký smysl by mělo odporovat? Jen během několika málo sekund Zmijozel pochopil svou bezvýchodnou situaci:

Kromě obou strážců, kteří ho dostali u kamenného oblouku, bylo přítomno ještě dalších na dvě stě kamenných bytostí. Stráže zajistily vstup do podzemí stejně jako cesty k výklenku. Sedadla amfiteátru byla zcela obsazená. Dvě stě párů jiskřících očí se zablýsklo, když na ně nyní pohlédl. Museli ho očekávat.

Zradila ho Loreley? Ne, to nemohla, to prostě nesměla být pravda.

Naproti oblouku, kde se stále ještě se svými strážci nacházel, byl v otevřené části kruhu vystavěn nějaký druh tribun. Červený samet tvořil zadní ohraničení této konstrukce, zatímco trůnům podobná křesla byla potažená zeleným brokátem, prostřední sedadlo lehce vyvýšené. V pravé části tribuny se nacházela lóže. V ní stály tři přepychové, vysoké, z černého dřeva vysoustružené a mnoha dřevořezbami zdobené židle. Byly potaženy tmavou kůží. Nákladné rytiny představovaly siluety hadů a ty, jak se zdálo, se ovíjeli kolem opěradel a nohou výstředního sedacího nábytku. Místo očí měly blýskavé smaragdy a třpytily se téměř stejně tak jako oči netvorů v hledišti. Před lóží visel převis ze zeleného sametu, na kterém se lenivě protahoval stříbrný had.

Jaká radost, pomyslel si Severus sarkasticky, můj kolejní symbol. Za těmi třemi židlemi však byly černé nařasené sametové závěsy, na nich lebka s hadem odrážející světlo několika hořících pochodní. Lóže byla stejně tak neobsazená, jako tribuny.

Severusův pohled sklouzl po bytostech v řadách. Vykazovaly stejnou rozmanitost jako nahoře v Kamenné síni. Měl za to, že některé dokonce rozpoznal. Jejich tváře byly nevypočitatelné, pokud jejich mimika byla vůbec interpretovatelná. Jejich výrazy, jakož i tlumené šuškání, ukazovaly na určité napětí. Bude se tu konat mimořádná událost a Severus měl neodbytný pocit, že bude v tomto představení hrát významnou roli.

Dnes nedávají „Danteovo peklo“ nebo „Dantonovu smrt“, ale „Utrpení mladého S.“ předvídal Severus temně, přičemž při pomyšlení na slovo „mladý“ se jeho rty bezděčně zvlnily. Cítil se zdravý, silný a v této spojitosti také mladý jako už dlouho ne. Kromě toho se cítil velice živý. Možná to bylo typické, cítit se obzvlášť čilý s ohledem na takovou smrtelnou hrozbu, možná to byl jen adrenalin, který mu šuměl v žilách a srdcem splašeným až na dvě stě tepů za minutu. Stále ještě tu byl Voldemortův rozsudek.

Opřel se zády o skalní stěnu a její chlad a pevnost jakoby mu dodávaly jistotu. Za touhle stěnou leželo Loreleyino jezero a ona mu řekla, že by měl mít víru, ať už se stane cokoli. Jeho puls i dýchání se zklidnily.

Náhle se scenerie před ním dala do pohybu. Pochodně zazářily v jasné žluti, světlo zaplavilo podzemní prostory a kamenné bytosti umlkly a zadívaly se ke vchodu. Brána se otevřela, a jako první do místnosti vstoupili dva nosiči pochodní a zůstali stát vedle dveří. Poté se ozval zpěv, hluboké basy intonovaly melodické broukání, které se přibližovalo a přecházelo ve vícehlasný sborový zpěv, při kterém recitátor předestíral melodie a slova, která ostatní zpěváci vroucně opakovali. Znělo to jako gregoriánské chorály. Sloky přibližovaly nějakou cestu časem, zjistil Severus, neboť v něm zpočátku pěli neznámou řečí, později však staro-řečtinou, latinou a francouzštinou. Severus rozuměl fragmentům textu, slova „oběť“, „krev“ a „kámen“ se v nich vyskytovala, jak se mu zdálo, obzvlášť často.

To skutečně nechává prostor naději, poznamenal Severus s tichou ironií sám k sobě. Zpěváci, sbor asi tuctu kamenných bytostí oblečených v temně modrých kutnách, se nyní objevil v jeskyni. Pokračovali ve svém slavnostním zpěvu a Severus se konečně navzdory znepokojivé situaci ztratil v hudbě. Byla překrásná.

Pokud by Severus Snape jako student věnoval více pozornosti výuce kouzelnictví ve starých jazycích, neunikla by mu také slova „naděje“ a „změna“, nadprůměrně často se v přednášených chorálech vyskytující.

Severus se z hudby vynořil jako z hlubokého transu, když hlasy zpěváků byly nyní překryty vysokými, zvonivými ženskými hlasy. Temný melancholický zpěv mužů nyní tvořil zeď zvuků, nad kterou jásavé soprány jako houf malých ptáků poletoval sem a tam, zatímco akordy jemných altů po ní klouzaly jako mocné labutě na jezeře.

Skrz průchod nyní kráčel s nepopiratelnou elegancí „Sbor panen“, jak je Severus v myšlenkách pokřtil. Byly to také kamenné bytosti, ale v kontrastu k šedým stvořením v hledišti a mužským zpěvákům vypadaly jako lidské ženy, které byly přeměněny v živoucí drahokamy.

Jejich drápy a křídla, jakož i bílé tesáky vzal sotva na vědomí, tak byl polapen v magii, kterou štíhlá, barevná těla vyzařovala. Dívčí sbor měl na sobě bílé tógy a světle modré pláště ze splývavé látky.

Zpívaly chvalozpěv, ze kterého mohl vyvodit jen opakující se „Elle vient, la ducesse“, „Kněžna přichází“.

„Váš výstup, Veličenstvo,“ zašeptal cynicky a obrátil pohled zase ke vchodu, kterým dovnitř přišly zpěvačky.

Zpěv nabýval na síle, vyplnil každé zákoutí síně a mnohohlasně se odrážel od zdí. Až opožděně si Severus všiml, že se všichni tvorové zvedli ze svých kamenných sedadel a přidali se ke chvalozpěvu. Byl to silný chór a Severus měl pocit, jakoby stál uprostřed "Carmina burana" *.

S posledním akordem do síně vstoupila kněžna doprovázená Lapidisem a Martialisem. Tři vysoké postavy vystoupaly na tribuny a zaujaly sobě určená místa. Nyní se posadily i ostatní bytosti.

Kněžna na sobě měla k podlaze dlouhý háv s vysokým stojatým límečkem. Spletené bílé copy byly na její hlavě připevněné k vysoké koruně a na čele jí zářil jeden diamant obroubený stříbrnou jinovatkou.

V sále zavládlo ticho plné očekávání.

Starý klíčník, který otevřel již alabastrovou bránu, vkročil doprostřed kruhu a udeřil se stříbrnou ceremoniální holí, v jejíž hlavici byl zapracován obrovský rubín, třikrát do podlahy.

Dal oběma strážným, kteří Severuse spoutali, pokyn a ti ho přivedli do centra arény. Pozvedlo se šeptání, když teď diváci spatřili Severuse ve světle. Stál vzpřímeně a zahlížel na kněžnu, jejímuž pohledu čelil. Ano, toto byl jiný zjev, než zlomený muž, který byl služebníky Temného pána, pána jejího zámku, dovlečen do její síně. Jak jen si přáli, ti dva špekouni, kteří ji tak moc nenáviděli, vidět ho v jejích chladných, drsných spárech ochabnout, avšak oba dva uvážlivě ze síně zmizeli, ještě než nastala noc.

Šeptání se změnilo na brblání, když se jeden ze strážců pokusil černovlasého kouzelníka srazit na kolena. Disponoval enormní silou a Severusova kolena by se jistě v dalším okamžiku poddala, kdyby kněžna strážnému jedním velitelským gestem nedala na srozuměnou, aby nechal Zmijozela stát ve vzpřímené poloze. Mumlání ustalo.

Martialis, který seděl po její levici, nyní podával kněžně v kůži vázanou starou knihu se zlatými stránkami. Otevřela ji a předčítala z ní jasným, zvučným hlasem. Text byl stereotypní a složitý, alespoň pro někoho, kdo byl ve francouzštině jen velmi omezeně zběhlý, jako Severus Snape.

Francouzskému textu nerozuměl úplně, ale jednoznačně šlo o staré zákony, výkon rozsudku, pomstu a svobodu. Pro Severuse nebylo možné, přečíst si z reakcí publika souhlas nebo odmítnutí. Tvorové, kteří ho obklopovali ve stovkách, jako gigantický šedý kamenný kruh, ze sebe nevydali ani hlásku.

Teď však kněžna povstala a promluvila k němu.

„Jsem Nuriyya, Prvotní a Vládkyně lidu Gargoyleů (angl. gargoyle – chrlič, pozn. překl.). Dlouho jsme na tebe čekali, Severusi Snape.“

To nebylo každopádně to, co černovlasý Zmijozel očekával. Pochybovačně se na ni zadíval. Čekali na něj?

Pokračovala ve svém projevu: „Stará proroctví mluvila již dlouho o tom, že přijde Jeden, který v sobě sjednotí krev starých národů, který se postaví čelem Temné mocnosti a vysvobodí šedý lid z prokletí. Je to již více než tisíc let, co jsme směli doufat, že jsme tohoto Jediného nalezli. Avšak on se odvrátil od světla a odkráčel do temnoty.“

Udělala významnou pauzu a zdálo se, že se její pohled na krátký okamžik ztratil v dálce. Pak znovu promluvila.

„Nyní stojíš v našem středu, kouzelníku. Vzepřel ses Temnému hradnímu pánu tím, že jsi jej roky podváděl a přitom jsi každý den riskoval svůj život. Mnoho životů zůstalo skrze tebe světlé straně moci zachováno.“

A několik nevinných mrtvých jde na mé konto‘, pomyslel si Severus a pocity viny ho zalily jako studená vlna, tváře mu hořely.

„Vím, že jsi na Temné straně zabíjel,“ pravila stará kněžna, jakoby mu četla myšlenky.

Jeho šokovaný pohled se setkal s jejím, mohl tady snad každý číst jeho zatracené myšlenky?

Avšak kněžna pokračovala: „Žil jsi černou magií, čaroději, víš jaké to je, stát na této straně. A přesto, i když pro tebe tvá moc tolik znamená, vzdal ses jí a nakonec učinil jiné rozhodnutí, jinak bys dnes nebyl zde v naší síni.“

Severus sebou trhl, když se z řad ozval první potlesk.

Kněžna se na něj znovu podívala a její pohled se do něj zavrtal: „Ty už ses přece definitivně rozhodl, Severusi Snape?“

Severus se zachvěl. Rozhlédl se kolem sebe. Směřovala k němu více než stovka planoucích párů očí. Očekávali odpověď. Ale byl připravený jim nějakou odpověď dát?

Nebylo to tak jednoduché. Rozhodl se proti Temnému pánovi, protože jen to mohlo dát jeho životu smysl, protože jen boj proti Voldemortovi mohl ty hlodající pocity viny, které ho uvnitř sžíraly, alespoň přechodně, pokud ne utišit, tak přinejmenším uspat. Pocit, že riskuje svůj život pro Řád, byl jako droga, hořká medicína, která jeho vlastní ničemnost a bezcennost zastřela, bez toho, že by je někdy mohla zahladit. Na začátku, poté co se svěřil Brumbálovi, měl ještě naději, že by mohl svůj dluh splatit, že by se jednou mohl se zdravou duší navrátit z temnoty. Když však zachránil první lidi před zásahem Smrtijedů, uvědomil si, že jeden život nevyváží druhý. Pro něj nebylo cesty zpět ke Světlu. A nyní stál zde v této síni a byl opět postaven před volbu.

„Mám na výběr?“ ptal se spíš sám sebe, pak si teprve uvědomil, že ta slova vyslovil nahlas.

„Vždy máme na vybranou, Severusi Snape,“ odpověděl Lapidis hlubokým hlasem, vstal a sestoupil z tribuny dolů a přiblížil se k Severusovi. Jeho zelené oči se zaleskly, ale jeho hlas zůstal klidný, když řekl: „Po staletí jsme na tebe čekali, temný čaroději. Pokud se nemůžeš přihlásit ke Světlu, pustíme tě na svobodu. Pak můžeš hledat svou cestu do temnoty. Ale ta tě nikam dál nezavede. My však zůstaneme navždy uvězněni v temnotě noci. Měl by ses však konečně rozhodnout pro Světlo a nejen proti temnotě, budeme ti ve tvém boji stát po boku.“ Pokynul Severusovi a vyčkávavě se na něj zadíval.

Severus mlčel. Bylo mu špatně z množství myšlenek, které mu vířily v hlavě a vtáhly ho do víru protichůdných pocitů. Skoncoval s celou svou existencí, když ho ten mladík zradil Voldemortovi a jeho maskování vybouchlo. Doba ve Volemortově sklepení, mučení, to všechno mu mělo rozloučení s jeho bídným životem usnadnit. Bylo to pryč, jeho čas vypršel.

A nyní tu stál, a ti příšerní tvorové ho vybízeli k tomu, začít od začátku, znovu se postavit proti Temnému pánovi, dál trpět.

Byl tak prázdný a vyčerpaný, když jím smýkali chodbami dolů a on se rozloučil s měsíčním svitem.

Ale pak – ano, cítil se vyhořelý, prázdný, ale to bylo předtím. Před Medeorou s jejími hbitými snědými prsty, před Loreley, v jejímž objetí se zase našel a před hlasem, který mu ve snu tak jistě řekl: „Tvůj čas přijde.“ Jeho předchozí myšlenky byly myšlenkami zoufalého muže se zraněnou duší, ale jeho duše teď byla uzdravená. Cítil ještě vinu, kterou na sebe naložil, ale to bylo v nějaké jiné době.

Nebyl ani ubohý ani bezcenný, to mu Medeora a především Loreley ukázaly, jeho život nebyl bídný a on by ho znovu nezahodil a nevsadil ho na špatnou věc. Zaplatil vysokou cenu a čas pokání byl za ním.

Jeho rozhodnutí se v něm začalo formovat, projevilo se a divoká radost nechala jeho srdce opět bít rychleji a jeho oči zazářit. Začal by od začátku, dostal novou šanci.

„Definitivně jsem se rozhodl, kněžno.“ Jeho hlas zněl drsně, ale promluvil nahlas a zřetelně. „Následuji Světlo.“

Zvedl se jásot. Gargoyleové tleskali a jeden druhého objímali. Po krátké chvíli zvedla kněžna svou modravě třpytivou ruku a všichni opět ztichli. Nyní se také vztyčila a kráčela z tribuny dolů.

Vzala Severusovy ruce a ty své, a stříbrné řetězy spadly se zařinčením na podlahu. Její ruce byly studené a jemné, zjistil překvapeně Severus.

„Věz, moudrý synu Zmijozelův,“ řekla teď k němu a fixovala očima jeho tvář, „pokud své rozhodnutí neučiníš celým srdcem, pokud selžeš, bude to naše zkáza.“

„Neselžu,“ odvětil Severus Snape a jeho hlas byl klidný a jistý.

Najednou se světlo v jeskyni změnilo. Pochodně vysoko vzplály a jejich plameny vrhaly jedovatou zeleň na skalní stěny. Zdálo se, že na okamžik všichni zkoprněli.

Nuriyya se vzpamatovala jako první. Jako blesk se kněžna shýbla, zvedla stříbrné řetězy a omotala je kolem Severusových zápěstí.

„Lapidisi, velká magie!“ zvolala a achátový Gargoyle sáhl po obřadní holi a vysoko ve vzduchu s ní zatočil kolem dokola. Z rubínu vyvěrala červená mlha a zahalila je.

„Důvěřuj mi, Severusi, ať se stane cokoliv,“ zašeptala mu kněžna a kočičí zornice v jejích zelených očích se zúžily. „Na kolena, zrádce!“ zaprskala na něj hlasitě.

Zcela překvapen poslušně poklesl v kolenou. Co mělo teď zase znamenat tohle? A proč ho všechny ženy ustavičně vyzývaly, aby jim věřil?

Viděl před sebou Loreleyin krásný souměrný obličej se zelenýma očima se zlatými skvrnkami. Byly stejně neprůhledně zelené, jako oči kněžny.

Avšak Severusovi nezůstal žádný čas, oddávat se dále svým myšlenkám, neboť do síně vstoupila vysoká, štíhlá postava s dlouhým, černým cestovním pláštěm a až na ramena sahajícími bílými blond vlasy.

Lucius Malfoy.

Pochodně opět nabraly svou předchozí žlutou barvu.

 

ooOoo

*  Carmina Burana  je soubor středověkých náboženských, satirických, moralistických, milostných, pijáckých aj. básní a písní, pocházející z 11. - 13. století. Básně jsou známé z rukopisu nalezeného v benediktinském klášteře v Benediktbeuern, v malé vesnici ležící na úpatí bavorských Alp. Text byl mnohokrát zhudebněn, např. Carlem Orffem roku 1937, který použil 24 básní. (zdroj: Wikipedie).

Pro ukázku a navození atmosféry si můžete poslechnout třeba O Fortuna - doporučuji ;-)

 

ooOoo

Další

ooOoo

 

Komentáře

Fantastický překlad

Safira | 18.06.2013

Ano, zase je tady koment od té nedočkavé Safiry a zase začíná být netrpělivá... Ale velmi Tě, Sitaro obdivuju že Dny havrana dokážeš tak bravurně překládat (já jsem si jednou tuhle kapču hodila do Google překladače a - možná to bude překladačem, ale vůbec jsem tomu nerozuměla...- vyjel mi tam sice český text, ale se špatným skloňováním atd... ). A vzhledem k tomu, že se němčinu učím druhým rokem tak si asi těžko budu překládat povídky... : ) Ještě jednou: klobouk dolů

Re: Fantastický překlad

Sitara | 20.06.2013

Páni, moc děkuju za pochvalu! :-) To se moc krásně čte :-D Vážím si toho ;-) Já se s překladačem snažila číst anglický povídky, ale nebylo to ono (nebo jsem prostě rozmazlená, co se čtení týče). Pokud jde o havrana, tak další kapitolu už přeloženou mám, ale je třeba ji opravit, tak uvidim, jak to půjde. Během posledních dní jsem měla doma hotové tropy a s rozvařeným mozkem se těžko dělá :-D

ooOoo

Nade | 22.05.2013

Bylo mi líto, že se musel rozloučit s Loreley. :-(
Taky mám ten dojem, že Lucius Malfoy uvidí jen to, co je nezbytně nutné. Je zvláštní, že on tam vstoupil, když jeho "kolegové" odtamtud mazali jak zající. No, nechám se překvapit, ale hlavně se moc těším na pokračování. Díky za krásnou kapitolku.

Re: ooOoo

Sitara | 23.05.2013

Jo, ale třeba se s ní ještě setká ;-)
No jo, jeho kolegové jsou zbabělci a Lucius jako pravá Voldemortova ruka asi ví víc než oni. Jsem ráda, že tě kapitola potěšila a moc děkuju za komentář Nade :-)

= D

Safira | 22.05.2013

mno jsem zmatená a zvědavá, co se z toho vyvrbí ... => Děkují moc za překlad.

Re: = D

Sitara | 23.05.2013

Chápu, taky jsem zvědavá :-D
Já moc děkuji za komentář ;-)

***

cim | 20.05.2013

Tak nevím, mně to připadá jako začátek představení pro Malfoye. Napadlo mě, že má podat hlášení, jak kněžka se zrádcem Snapem zatočila, ale pokud je všechno jinak… budu doufat, že kapitola bude dřív, než vyhrožuješ :D ;) Díky za kapitolu :)

Re: ***

Sitara | 21.05.2013

Musim se držet za pusu, abych zase něco nevyžblebtla :-D Budu se snažit, ale nic neslibuju ;-)
Já moc děkuju za komentář, ciminko :-)

-

Adelaine | 20.05.2013

A já myslela, že překládat nebudeš teď chvíli, ale jsem ráda, žes nám dala další kus.
Ano, autorka se značně inspiruje rozličnými knihami, ten úplný konec s Loreley mi přišel teda až zbytečný, jinak to vyvolává trochu melodramatickou atmosféru. Takže ano, Sev je má zachránit, a já ksakru zase nevím, kdože je ten zrádce, ale aspoň je jasné, že kněžnu svazuje kletba a neslouží Voldymu jen tak z plesíru:). A Malfoy tam má asi taky nějakou roli, protože dle všeho se jich nebojí, takže on ví.... Hmm... To bude zajímavé. Díky za překlad.

Re: -

Sitara | 20.05.2013

Tak to bylo v plánu, jenže pak jsem potřebovala trochu odstup od CE, tak jsem se po kousíčkách ve chvílích času pustila do havrana :-) Ale teď se na chvíli zase odmlčím, ještěže z kočičáka zbývají už jen dvě kapitoly :-D
No jo, vsadím se, že identita zrádce nás bude hníst ještě dlouho :-D
Já moc děkuju za komentář ;-)

Záznamy: 1 - 10 ze 10

Přidat nový příspěvek