Dny havrana - 1. Zrada

26.01.2013 20:26

 

Povídka, o které jsem se dozvěděla z komentářů na M a M pro vás a kterou začala překládat Nirtyn na fanfiction.potterharry.net, kde zveřejnila první dvě kapitoly. Jestli jich přeložila víc, nevím. Její stránky nefungují. No, každopádně doufám, že překlad někomu "nekradu", pokud se ji někdo chystal dopřeložit...

Je to poutavě psaný příběh a věřím, že si časem najde věrné čtenáře :-) Taky je dost dlouhý, tak se na mě nezlobte, když budu přidávat nepravidelně. Přece jen, můj hlavní zájem leží v oblasti slashe...

 

1. Zrada

Tma.

V jeho hlavě byla hluboká tma.

A ticho.

Nekonečné, mírumilovné ticho.

Zůstat, chtěl v tom tichu zůstat.

Ale bylo tu něco chladného, pocit, že z temnoty pomalu vyklouzává ven a plazivými pohyby se vine vstříc svému procitajícímu vědomí.

Hrůza.

Nechtěl se vracet do oslepujícího světla. K chladu a bolesti. Hlas v jeho podvědomí volal po temnotě a utěšujícím tichu, pak ten hlas vymizel s vlnou tepla, která mu náhle projela tělem.

Vyzvracel se na své nohy a ohavná pachuť a kyselý zápach vlastních zvratků spolu s narůstajícím chladem kapaliny na jeho nohách ho definitivně přivolaly zpátky k vědomí.

Pomalu se mu vracela paměť.

Stál uprostřed, když kolem něj temné postavy utvářely stále těsnější kruh.

„Zrádce,“ zasyčelo z jejich úst a oči se jim pod hluboko staženými kápěmi zle a hněvivě blýskaly.

Byl zrazen.

Neodhalili ho Smrtijedi, neprohlédl ho Temný pán, ne, byl to člen Fénixova řádu, který ho zradil Voldemortovi.

Jeden z nich, který nemusel na každém zasedání snášet nedůvěřivé pohledy, jeden, jehož hezký, otevřený obličej obratně zakrýval jeho skutečný úmysl, jeden, kterému všichni důvěřovali. K jehož záchraně se Snape vydal v nebezpečí, diplomaticky poslán Brumbálem.

„Jsi jediný, kdo může vyzvědět místo jeho pobytu, Severusi,“ řekl bradavický ředitel. A skutečně se to Snapeovi rychle podařilo – příliš rychle, jak teď věděl, zjistit místo pobytu údajně uneseného chlapce. Severus věděl, koho se zeptat. Že se tím dopustil osudné chyby a nakráčel tak do jedné ani nijak zvlášť dobře zamaskované pasti, mu došlo velmi pozdě. Příliš pozdě.

Nepozorovaně – jak se domníval – se dokázal vplížit do starého opatství, obratně přemoct oba strážné a cíleně a chytře najít chlapcovo vězení a zajatce, který tam byl uvězněn.

„Profesore Snape, díky Merlinovi, že jste tady!“ zvolal jeho student, když ho poznal poté, co si Snape stáhl kápi svého černého pláště.

„Věděl jsem, že přijdete,“ usmál se chlapec, ale ten úsměv nedosáhl až k očím.

„Také jsem to věděl,“ zaskřípal za Snapeem chladný hlas. „Expelliarmus!“ vykřikl Lucius Malfoy a Snape přišel o svou hůlku i zem pod nohama.

Kruh se uzavíral stále těsněji. Náhle se objevila mezera a přistoupila k němu vysoká, štíhlá postava. Červené oči zúžené do štěrbin ve tmě zářily.

„Severusi, můj dobrý příteli, můj věrný Smrtijede,“ zněl hlas Temného pána měkce ve Snapeových uších. „Přišel jsi, abys mi předal nějaké důležité informace o Řádu, jak jsem se doslechl?“

Snape mlčel.

Věděl, že to byl jen začátek hrůzného výslechu: tak často to pozoroval ze svého místa v kruhu. Uprostřed stávali jiní, zornice rozšířené panikou a jejich strach, který bylo možno cítit.

Tentokrát stál uprostřed on sám.

Voldemort věděl, že ho zradil.

Nebylo nic, co by mohl říct nebo udělat, aby unikl tomu, co ho teď čekalo.

„Mlčíš?“ zasmál se Voldemort krátkým, neveselým smíchem. „Jak moudré, můj věrný Severusi. Není nic, co bys mi mohl říci, co by už ptáček Fénixova řádu ochotně nezazpíval do mého ucha. Tolik ztracených životů, tolik dobrých přátel podvedeno, a to všechno jen za možnost být v blízkosti Pána zla, za místo v kruhu mých skutečně věrných služebníků. Nuže, toto místo se dnešní noci uvolní, není-liž pravda, Severusi?“

Voldemort zvýšil hlas, jeho slova byla jasně slyšet, ačkoli ve stejném okamžiku to vypadalo, jakoby jen šeptal.

Severus Snape dál mlčel.

„Jak vidím, nechceš už mluvit se svým pánem, Severusi,“ poznamenal Temný pán a krutý úsměv si pohrával s jeho bezretými ústy. „Avšak očekávám od tebe nějaké odpovědi a tvůj bezmezný respekt,“ Voldemortovy oči zvláštně žhnuly. „Nejprve poklekni před svým Mistrem, Severusi, můj věrný otroku.“ Namířil svou hůlkou na lektvarového mistra a jeho ústa zformovala nehlasná slova.

Severusovýma nohama projela ostrá bolest. Jeho šlachy byly odtrženy od příslušných svalových vláken. Cítil, jak přepadá dopředu, stejně jako loutka, jejíž nitky byly přestřiženy nejprve vpředu a pak vzadu.

„Respekt,“ zasyčel Voldemort, „mi budeš projevovat až do posledního okamžiku! A teď odpovědi. Jak dlouho už podvádíš svého pána?“

Ticho.

„Žádná odpověď? No dobrá. Legilimens!“

Snape nebyl na útok Temného pána připraven. Ostrá bolest v jeho kotnících, kolenou, křečovité chvění jeho nervových zakončení ho rozptylovalo.

Jako studená ruka se Voldemort natáhl po jeho vědomí a před Snapeovýma vnitřníma očima se v rychlém sledu objevovaly obrazy a scény: smích chlapce, který ho zradil, skladiště lektvarů, Lupin měnící se ve vlkodlaka, Blackova šklebící se tvář, když se na ošetřovně proměnil z velkého černého psa do své pravé, nenáviděné podoby, Potter na svém koštěti, které se ho pokoušelo setřást, opět sklepení, pak šedé, doutnající trosky kamenného domu v malé vesnici, nad tím znamení zla, tvář zrzavé ženy, zelené oči..., ne, tohle neměl Temný pán vidět, Snape nikdy nechtěl tyto myšlenky vydat všanc.

Nejlepší nitrobranec v Británii se se zasténáním upamatoval svých dovedností, to monstrum by přece mělo vidět to, co vidět chtělo. Ještě jednou naposledy ho Mistr lektvarů podvedl.

Ve Snapeově mysli se objevila Brumbálova kancelář: ředitel vstoupil do dveří a Snape podvědomě cítil, jak se Temný pán napjal. Stále ještě se mocného, starého kouzelníka obával.

„Nuže, pane Snape,“ začal Brumbál s vážnou tváří a tázavě pohlédl skrz půlměsícová skla svých brýlí na znatelně mladšího Severuse, „co vás v tuto pozdní hodinu přivádí ke mně do Bradavic?“

„Potterovi,“ odpověděl Severus a nad jeho horním rtem se tvořily kapičky potu. Bylo těžké čelit ředitelovu pohledu. „Jejich smrt. Oni plánují jejich smrt. Temný pán je napadne. Hledá je.“

„To,“ řekl starší kouzelník chladně, „není žádným tajemstvím.“

„Musíte je ochránit, profesore,“ odvětil Snape, používajíc důvěrně známé oslovení ze svých školních let. „Prosím,“ dodal téměř prosebně, „oni nesmějí zemřít.“

Brumbál se pochybovačně zadíval na Zmijozela, který byl mnoho let jeho studentem.

„Nu, pane Snape, jistě chápete, že mne překvapuje,“ ředitel přitom nadzdvihl obočí, „zrovna od vás slyšet takovou starost o Jamese a Lily Potterovi. Vy a pan Potter jste se k sobě nechovali zrovna přátelsky za vašich školních dnů.“

Snape upřeně hleděl na ředitele. Jeho tvář se odrážela ve sklech brýlí mocného kouzelníka, a když z krbu vyšlehly plameny, spatřil na té tváři výraz zlosti a nekonečného strachu.

Brumbálův pohled trochu změkl, když se ptal: „Čeho se obáváte? Co vás tak vyděsilo, že jste přišel ke mně, pane Snape? Snapeovi nejsou rodina, která se v těchto dobách musí nějak zvlášť strachovat. Vy sám máte, jak dobře vím, dobré...“ zaváhal, „vztahy s Voldemortem, takže co vás k tomu vede?“

Snape nemohl odpovědět. Otevřel ústa, ale nemohl ze sebe dostat ani hlásku.

„O koho se bojíte, Severusi?“ zeptal se ještě jednou ředitel, poprvé vyslovujíc Snapeovo křestní jméno a prohlížejíc si zkoumavým pohledem Snapeovu tvář.

Rty mladého Zmijozela bezhlesně zformovaly jméno a Albus Brumbál chápavě přikývl.

„NE! UŽ DOST!“ hlasitě vykřikl Snape a spojení s Temným pánem náhle skončilo.

Snapeova hlava se jakoby trojnásobně zvětšila a palčivá bolest vystřelovala od temene hlavy přes čelo až po spánky a spojila se, jak mu tak připadalo, do kruhu z bílého žáru.

Bolest slábla pomalu, jen píchání v jeho nohách znovu sílilo, a když mohl opět vnímat, zpozoroval, že i Pán zla těžce dýchá a tiše chroptí. Obličej zlého čaroděje byl jen maskou hněvu. Pak se ale usmál svým strašným způsobem a okolní vzduch naplnil nejdříve tichý, poté stále hlasitější chladný smích. Smrtijedi kolem nich stáli nechybně jako sochy. Snape si myslel, že pod jednou maskou vidí pár Luciusových ledově šedých očí.

Voldemort se pořád ještě smál. Nakonec utichl a otočil se k Snapeovi.

„Takže pro tuhle malou, mudlovskou šmejdku jsi zradil svého pána. Pro tu, které jsi nestál za druhý pohled a místo toho si vzala okouzlujícího Jamese Pottera. Neopětované city ti zamotaly hlavu, můj ubohý Severusi.“ Voldemortův hlas nabral ironický lítostivý tón. Poté však znovu převážil vztek.

„Ty, který jsi mohl být po mém boku velkým a mocným! Moc a bohatství a ještě více moci by se ti dostalo, můj Mistře lektvarů, kdybys zůstal věrným služebníkem svého pána. Ale ty ses plazil v bahně před mudlovskou šmejdkou, tak jako se teď plazíš v prachu přede mnou, Srabusi!“

Snape sebou trhl při zmínce nenáviděné ponižující přezdívky.

Ale Voldemort ještě neskončil, vychutnával si svůj triumf.

„Co udělala, když jsi jí svou... lásku,“ Voldemort to slovo pohrdavě vyplivl, „vyznal, Snape? Vyslyšela tě? Och ne, jistěže ne. Toho bledého, vyzáblého Zmijozela by tahle nebelvírská děvka nikdy nevyměnila za svého krásného, talentovaného a bohatého Pottera, to jsi přece musel vědět. Nebo ses nikdy neodvážil dát jí svou touhu najevo, Snape?“

Ve Voldemortových zlých očích se zaleskl záblesk poznání. „To je ono, že Severusi, prahnul jsi po ní zdálky, zbabělý a zoufalý. Ty ubohý, ničemný červe,“ posmíval se Pán zla.

V Severusových očích stály slzy. Slzy vzteku a ponížení, objal se rukama, jakoby chtěl sám sobě poskytnout oporu.

„Nu, Severusi,“ slyšel chladný hlas Temného pána v šeru noci, „přinejmenším jsi mě dnes pobavil a také moji věrní,“ zdůraznil to slovo a jeho pohled pomalu klouzal po temných postavách, které setrvávaly ve strnulé nehybnosti v kruhu a úzkostlivě zadržovaly dech – „Smrtijedi ještě dostanou svůj díl zábavy. Jaká ironie, Severusi, že tatáž mudlovská šmejdka, která mi svou obětí za toho svého bezcenného spratka ukradla tolik let na cestě k mé moci, mě teď připravila také o mého traviče. A tebe také připravila o mnoho let, můj politováníhodný Severusi.“ Z Voldemortova hlasu teď odkapával posměch a z kruhu Smrtijedů byl slyšet první opatrný smích, ve kterém zněla škodolibost.

„Doufám, že se ti tvá zrada vyplatila. Další odměna ti bude hned přidělena. Odměna, kterou sis zasloužil, zrádce.“

Ještě jednou nechal Pán zla zaznít svůj chladný, chraplavý hlas: „Malfoyi, Crabbe, Goyle!“

Svědomitě a hluboce se uklánějící ti tři dychtivě vyrazili.

„Pobavte se. Máte celou noc. Za svítání ho doveďte na místo předurčené zrádcům. A dohlédněte, aby byl při vědomí. Měl by vidět a cítit všechno, co lord Voldemort naplánoval pro zrádce.“

Temný pán se přemístil.

Tři postavy se teď ke Snapeovi přiblížily ještě blíž.

Severus tiše a nepozorovaně slavil své poslední, hořké vítězství.

Uchránil to, své skutečné tajemství.

Voldemort dostal k prohlédnutí jen část pravdy, kterou si Severus právě pro tento případ svého odhalení předsevzal ukázat. A Pán zla návnadu ochotně spolkl, zaslepen svým domnělým vítězstvím a opojen Severusovým ponížením.

Voldemort mohl být nejlepším nitrozpytcem století, ale on, Severus Snape, Mistr lektvarů, byl nejlepší v nitrobraně. A on vyhrál.

Ano, zemře. A do té doby bude muset vytrpět ještě mnoho strašlivé bolesti, ale své tajemství si sebou v poklidu vezme do hrobu a nalezne svůj klid. Tato poslední myšlenka nechala, navzdory jeho bezvýchodné situaci, přes jeho tvář přelétnout náznak úsměvu – uchránil své tajemství...

„Crucio!“ bylo to poslední, co Severus slyšel, a bolest, všeobjímající, v každém nervovém zakončení jeho těla - palčivá, ostrá, trhající bolest - byla tím posledním, co cítil, než se přes něj převalila temnota a strhla ho do hluboké, milosrdné tmy.

 

ooOoo

Další

ooOoo

 

 

Komentáře

5. kapitola

Safira | 23.02.2013

Kdy bude 5. kapitola?

Re: 5. kapitola

Sitara | 26.02.2013

Ahoj a vítej čtenáři :-) Tvůj dotaz mi ušel, kontroluju jen poslední přidané kapitoly :-) Pátá bude do konce tohoto týdne ;-)

xxx

Hajmi | 09.02.2013

Ano, o této povídce se na mém blogu mluvilo. Předpokládám tedy, že bude dobrá, a první kapitola tomu nasvědčuje. K mým nejoblíbenějším příběhům patří Snarry, ale stejně jako u tebe je pro mě nejpřitažlivější postavou Severus. Beru jakoukoliv povídku s jeho postavou a tuto budu rozhodně číst. Doufám, že se nebudeš zlobit, když si tě přidám do oblíbených. Držím palce při překládání a moc se těším na pokračování.

Re: xxx

Sitara | 09.02.2013

Ani nevíš, jak jsem ráda, že tahle povídka nakonec přece jen bude mít čtenáře :-D A že bych se zlobila? Nikdy! Spíš naopak ;-) Moc ti děkuju, Hajmi :-)

A jeje

Adelaine | 08.02.2013

Když si čtu ty komentáře, tak nevím, jestli jsem udělala dobře, že jsem to začla číst. Je to skvěle napsaný i přeložený, velice poutavý, takže přestože nemám ráda Snapea s ženskou, tak to snad přežiju a třeba mi to názor změní. Taktéž strašně doufám, že to nebude záporný Harry, i když myslím že ne, jinak bych to asi dál nečetla. A Sitaro, jsi dobrá, že ses nepodívala na konec. Já jsem přesně ta, která vezme knížku, přečte pár stránek, pak přečte pár stránek vprostřed a pak si přečte konec. Když mě to zaujme, tak to přečtu celý, ale nepamatuju si, že bych někdy něco přečetla od začátku do konce (kromě toho, kde to přibývalo postupně v průběhu mýho čtení). To tajemství mě také hodně zajímá, tak se těším na další část.

Re: A jeje

Sitara | 09.02.2013

To já jsem vášnivý čtenář. Já musim číst každý den, i kdyby jen jednu kapitolu nebo jen nějaký článek z novin :-D A nepamatuju se, že by se mi někdy stalo, že bych se podívala na konec knihy. Pokušení tam samozřejmě je, ale já si užívám ten požitek ze čtení každýho slovíčka a pokud tam je, tak i toho napětí v břiše :-D Některý svý oblíbený knížky jsem četla i pětkrát a vim, že je budu číst znova :-D Jo, jsem ulítlá, ale čtu pro radost z příběhu, i když už konec znám.
Takže doufám, že nebudeme nakonec zklamané z téhle povídky (ať už tím tajemstvím nebo Harrym či jinou postavou, i když já věřim, že Harry padouch nebude).
Děkuju ti za komentář, Adelaine :-)

***

cim | 01.02.2013

Příběh začíá velmi napínavě a také temně. Nebylo by nějaké shrnutí, aby člověk věděl do čeho jde? Nemám moc ráda Harryho v záporné roli ;)

Re: ***

cim | 01.02.2013

Promiň, úvod jsem našla až teď :D

Re: Re: ***

Sitara | 01.02.2013

V pohodě ;-) A neodradil Tě úvod? Já obvykle povídky s OC postavou v páru nečtu, ale tahle je dobře napsaná. A docela dobře se překládá. Jen si nejsem moc jistá, jestli ji vůbec bude někdo číst, když není snarry ani slash.
Děkuju za komentář :-)

Re: Re: Re: ***

cim | 01.02.2013

Smrtijedi v čele s Voldemortem a Severus, jak jsou popsaný se mi líbí, takže druhou kapitolu si přečtu ;). Jediný, co mi může vadit - Harry Potter = zrádce a mizera. A přinám se, nevím, co je OC - kolikrát já to viděla vysvětlený… a vždy to spolehlivě zapomenu :( :D

Re: Re: Re: Re: ***

Sitara | 01.02.2013

OC - originální postava (original character) :-) z toho si nic nedělej ;-) Já se přiznám, že ještě nemám povídku přečtenou celou (tak nějak se obávám, že kdybych předčasně zjistila to Severusovo tajemství, tak už by mě pak nebavilo zpětně překládat, neptej se mě proč :-D ). Těžko říct, z té první kapitoly, kdo by mohl být zrádcem... ale nemyslím si, že to bude Harry. Voldy by ho určitě hned zabil. Ani nevíš, kolikrát mě přepadla zvědavost, jen jen nakouknout dopředu, ale ne, vydržim to :-D

Záznamy: 1 - 11 ze 11

Přidat nový příspěvek