Cat Eyes - 9. Setkání

Zdravím :-)

Díky, že jste mi daly vědět, jak vám vyhovuje barva a velikost písma ;-) Všechno tedy zůstane zachováno, ale platí, že se vždycky můžete ozvat ;-) Co se povídky týče, asi jsem trochu v krizi, protože mě mírně začíná štvát :-D Mezi jiným i ty Harryho nerozhodné tři tečky... - nejhorší je, že je sama ráda používám, ale tady mě to už trochu vytáčí :-D Jen vy a vaše komentáře mi dobíjíte baterky, když nemám do překladu chuť :-) Moc díky Clare, Bobo, Efox, Benny, Agnes, weras, Saskye, Claire, jaja-chan, Máje, Lucce, kamčí, bacilovi, Nade, Sise a Adelaine.

A ještě drobné varování - zatněte zuby, na chvilenku se objeví Brumbál :-D Jinak žádná akce ještě nehrozí...

A dodatečné varování: přeslazené!!!

I tak vám přeji příjemné čtení :-)

ooOoo

Severus se pousmál, když se posadil zpět k Harrymu, který ještě ležel v posteli. Už ale bylo devět hodin ráno a opravdu na čase, aby chlapec vstal a něco snědl. Něžně mladíka podrbal za ušima. Věděl, že Black byl už asi hodinu na cestě, aby v Bulharsku našel vlkodlaka. Chtěl hned vyrazit do laboratoře ve sklepení, ale přál si vzít Harryho s sebou, nejen proto, že on ho potřeboval, ale i proto, že ho chtěl mít kolem sebe.

„Harry...“

Chlapec se pomalu probouzel. Obrátil se za hlasem, zazubil se a přitulil se k ruce na své tváři.

„Vstávat...“

„Nechci... je tu krásně teplo...“

„Musím říci, že se tu probily kočičí geny,“ zkonstatoval pobaveně Severus. „Kočky také všechen čas prospí.“

„To tedy ne,“ remcal Harry, ale promnul si oči a posadil se. Věnoval staršímu muži úsměv a přivinul se k němu.

„Vidím, že jsi opět ten drzý spratek, kterého znám,“ poznamenal suše, ale patrně nebyl naštvaný, místo toho jej měkce políbil. „Pojď, tvé jídlo je hotové,“ usmál se. „A pak tě chci vzít s sebou do laboratoře.“

„Musím posedávat kolem nebo můžu pomáhat?“

Severus nadzdvihl obočí. „Nerad bych, aby byla nutná renovace,“ prohlásil. „Věci mají tendenci vždy v kombinaci s tebou explodovat.“

Harry se zakřenil. „Ale nikdy ne v případě, kdy by to bylo opravdu nebezpečné,“ připomněl.

„Takže jsi to dělal úmyslně!“

Harry pomalu přitakal a obezřetně lektvaristu sledoval. Ten si ho jen přitáhl blíž k sobě. Nezdál se být naštvaný, no dobře, ne příliš.

„Proč?“

„Já... Grangerová, ona... chtěla být vždycky lepší a Weasley... chtěl, abych tě neměl rád a tím ani lektvary...“

Severus si jen povzdechl a trochu Harryho pohladil. „Obávám se odpovědi, ale co umíš?“

„Všechny lektvary až do sedmého ročníku a pár dalších,“ přiznal chlapec. „Vlčí zhoubu například. A... Veritasérum.“

Severus překvapeně povytáhl obočí. „To myslíš vážně?!“

Mladík se zazubil. „Já... já měl vždycky lektvary rád a cítil jsem se s tebou bezpečně. I když ses na mě obořoval. Vždycky jsem chtěl být dobrý, i když jsem si myslel, že ti to nebudu moct ukázat.“

„Lektvary? Ty máš rád lektvary?“ ptal se užasle Severus, načež se tlumeně zasmál. „Tvůj otec by se obracel v hrobě, kdyby to věděl!“

Harry trhnul rameny. „Myslím, že jsou uklidňující a je to větší zábava, než obrana nebo útok. Lektvary můžou taky zranit, ale hodně pomáhají.“

Severus Harryho něžně políbil. „Máš pravdu,“ souhlasil. „A pokud je to tak, jak říkáš, smíš mi pomáhat,“ dodal. „To chci vidět, Pottera, kterého těší příprava lektvarů,“ stále ještě trochu nevěřícně potřásal hlavou. „Tak mazej do koupelny a připrav se,“ vybídl ho pobaveně.

Nebylo třeba říkat to Harrymu dvakrát, rychle se hnal do koupelny.

Severus se za ním s úsměvem díval. Harry byl skutečně roztomilý. Byl tak jiný, než jak se choval ve škole a samotná myšlenka toho, že měl rád lektvary, byla něco takřka neslýchaného. Pravého Harryho očividně nikdo neznal. Zahučení letaxu ho přivedlo na jiné myšlenky. Rychle přistoupil ke krbu, trochu překvapený, že v plamenech vidí Regulusovu tvář.

„Co, Blacku?!“

Regulus nadzvedl obočí. „Nebuď hned tak přátelský. Chtěl jsem vědět, kdy…“

„Nejdřív dnes večer a jen pokud u toho budu.“

„Šest hodin?“

Severus si promnul čelo. „Pro mě za mě.“

„Dobře, tak zatím.“

To bude radostný večer, uvažoval chmurně Severus, protože věděl, že Black měl být úspěšně na lovu v Bulharsku, aby sem přivedl toho zablešeného vlkodlaka. Přesně to, co ještě potřeboval…

„Je všechno v pořádku…?“

Mistr lektvarů vzhlédl a usmál se koutkem úst. „Jistě,“ odvětil tiše. „Nelam si tím hlavu.“

Harry naklonil hlavu na stranu. Tomu doopravdy nevěřil, ale dál neřekl nic, vyčkával.

„Musíme asi přes půl usedlosti,“ poznamenal. „Měl bys…“

Harry přikývl a jeho tělo se začalo měnit. Chvíli to trvalo, než byl zase malou, černou kočkou a on zjistil, že i chlapcovu přeměnu shledává jednoduše sladkou. Pak kotě chytil, to se mu spokojeně schoulilo v ohbí paže, a vykročil.

K jeho překvapení však laboratoř nebyla volná: „Draco.“

Blonďák se s úsměvem otočil. „Strýčku Seve! Takže jsi přece jen vylezl z pokoje – a ve společnosti…“

„Chhhhhhhhhhhhhhh!“

Severus jemně podrbal syčící kočku. Harry pochopitelně zareagoval a zase se uklidnil. „Zjevně. Co tu prosím tě děláš? Bylo mi řečeno, že mám laboratoř dnes pro sebe.“

„Taky jsem už na odchodu. Jen jsem chtěl trénovat…“

Severus se sklonil nad kotlík a také Harry si prohlížel jeho obsah. „Je to nesprávně.“

„Copak jsem teď zase udělal špatně?“

„No – je ti šestnáct,“ připomněl chlapci Severus. „Drž prsty od Veritaséra dál.“ Mávl hůlkou a břečka zmizela. „A teď vykliď pole.“

„Také bych ti mohl pomoct. To pro mě může být sotva nebezpečnější než pro Shaddowa!“

„Dnes ne,“ odmítl Severus. „Rád bych pracoval v klidu,“ objasnil. „Chci vyzkoušet pár experimentů a jakkoli dobře probíranou látku ovládáš, tohle jsou jiné věci.“

Draco trucoval: „Fajn, tak si holt protrpím otcovo vyučování…“

„Když mi zbude čas, polituji tě,“ ušklíbl se Severus a počkal, až bude jeho durdící se synovec pryč, než Harryho posadil na podlahu a magicky uzamkl dveře – přičemž ho ještě něco napadlo – Harry neměl hůlku. Další věc, o kterou se musel postarat.

Harry se proměnil zpátky. „Příliš pozdě přidal kořen mandragory a do lektvaru určitě nepatří krev jednorožce. Ta reaguje špatně se slizem z tlustočerva.“

Severus překvapeně vzhlédl. „Jsem… ohromen. Kdy jsi prosím tě vařil Veritasérum?“

„Jednou, dvakrát, tak nějak. Ale Vlčí zhouba je těžší, jen… bez hůlky…“

„O to se postarám později,“ slíbil Severus. „Už jsem to vzal na vědomí. Dnes večer promluvím s Tomem. Může vzkázat pro našeho výrobce hůlek.“

„Co chceš dneska dělat?“

„Pokročilé léčivé lektvary: Bezesný spánek a jeden další lektvar,“ řekl.

„Jaký? Kostirost, Lektvar na vnitřní krvácení nebo nějaký, po kterém doroste část těla?“

„Ty všechny jsi už dělal? K čemu?“

Harry se na muže chvíli jen díval. „Chceš… to opravdu vědět?“

„Proč jsi je potřeboval?“

Harry si tiše povzdychl a protřel si nadloktí. „Jedním z oblíbených koníčků mého extrémně obézního bratrance a jeho násilnické party byl Hon na Harryho,“ řekl tiše. „A tetu Marge bavilo, když mi její pitomý pes šel po krku. Strýc Vernon taky nikdy nebyl zrovna citlivý, když si myslel, že jsem nesplnil své povinnosti.“

Severus mladíka něžně sevřel v náruči, pohladil jeho kočičí uši. „Žádný strach,“ zašeptal, „ti šílenci tě už nikdy nedostanou do rukou. Od teď na tebe dohlédnu já.“

Harry se usmál a šťastně se stulil do teplého objetí. „Já vím,“ řekl tiše. „Výhodou je, že jsem se stal opravdu dobrým v lektvarech.“

Starší kouzelník jen potřásl hlavou. Tak by se nikdo neměl muset cokoli učit! Automaticky si k sobě Harryho přitiskl pevněji. Jeho Harrymu nikdo nic neudělá! A běda tomu, kdo by se toho někdy zase odvážil! Chtěl všechno, ale žádné potvrzení o týrání, které mu jen objasnilo, jak ho Harryho příjmení zaslepovalo.

Harry si tu blízkost nadšeně vychutnával a po chvíli tiše promluvil: „To je minulost… Nemusíš dělat lektvary?“

Severus se musel tiše smát. Věděl, že to nebyla minulost, ale ta reakce mu ukázala, že Harry nebyl pozornosti-chtivé děcko, ačkoli byl za takového často považován, i jím samotným.

„No? Copak musíš udělat?“

Severus uvolnil své objetí a jemně Harryho políbil, než ho poslal k jedné pracovní ploše. „Nenáročné léčivé lektvary jsem již doplnil, můžeš začít s těmi na vnitřní krvácení a zranění.“

„Oh, dobře. Ty umím nazpaměť,“ zazubil se Harry a pohlédl na muže: „A ty?“

„Musím udělat něco jiného.“

Harry nadzvedl obočí, ale pak přikývl. „Kde jsou přísady?“

Severus ho vzal do skladu zásob, kde cíleně shromažďoval všechny věci a zmizel, aby si mohl přichystat vše, co bude sám potřebovat. Ještě jednou krátce zalétl pohledem k zelenookému chlapci, pak rozdmýchal oheň pod svým kotlíkem a započal přípravu lektvaru. Zadoufal, že opravdu nedojde k žádné explozi, jelikož to, co musel udělat, nebylo nic zdlouhavého, ale za to něco, na co se musel silně koncentrovat. Nemohl si dovolit žádnou chybu.

Harry pracoval tiše a soustředěně, třebaže dělal neobvykle velkou dávku. Byl to pořád tentýž recept a ten pro něj nebyl ničím závratným a neměl žádná zranění, při nichž by musel dbát na to, aby do kotlíku nenakapala krev.

Oba pracovali mlčky bok po boku, avšak nebylo to nepříjemné, ale jen soustředěné ticho a asi po dvou hodinách měl přinejmenším Severus svůj lektvar hotový. Musel ještě vychladnout, poté se změnit z agresivní rudé do tmavě fialové a jeho cíle bude dosaženo. Lektvar bude kompletní a zítra ho bude moct použít.

Chtěl Toma uvědomit o jeho potenciálním příbuzenství s Harrym teprve, až se to potvrdí. Nechtěl zklamat dva lidi, kteří si nepřáli nic víc, než rodinu. To bylo to poslední, co by Harry mohl potřebovat. Chlapec se stále ještě dělal silným, ale pozdě v noci, když ho zase noční můra vytrhla ze snění, se dalo poznat, jak byl vyřízený.

Opatrně zastrčil zazátkovanou lahvičku do kapsy svého hábitu a zamířil k Harrymu. K jeho překvapení byl ten lektvar skutečně naprosto v pořádku a téměř hotový. Pohotově vytáhl svůj vlastní nůž a beze slova pomohl Harrymu rozmělnit poslední přísady. Během hodiny byl dokončen i tento lektvar a oni tak mohli naplnit stovku dalších lahviček, které Zabini jistě ještě rád upotřebí.

„Dobrá práce.“

Harry se jen usmíval. Byl hrdý na to, že lektvaristovi mohl konečně ukázat, čeho byl doopravdy schopen. „Baví mě to,“ přiznal tiše. „Je to… uklidňující.“

„Já vím.“ Prohrábl Harrymu vlasy. „Někdo s tebou chce mluvit,“ poznamenal pak.

„Kdo?“

„Regulus.“

Harry ztuhl uprostřed pohybu a jen díky Severusově rychlé reakci se lahvička, kterou chlapec upustil, neodporoučela k zemi. „Siriův bratr?“

„Ano, pokud bys chtěl. Po večeři.“

„Mu… Musím?“

„Byl by rád,“ řekl Severus tiše.

„Proč? Já… já jsem…!“

Tolik k tématu minulosti, pomyslel si Severus a přitáhl si chlapce zase k sobě. „Ještě jednou: on tě z ničeho neviní. Chtěl by tě prostě jen poznat. A já budu přitom.“

Harry se doslova zavrtal do mužova náručí, než se zas vzchopil. „Jsem hroznej usoplenec a ode mě očekávají, že vyhraju válku…“

„Nejsi žádný usoplenec, ty pitomče,“ káral ho jemně Severus. „Máš toho prostě naloženo přespříliš. To, co od tebe očekával ředitel, je jednoduše směšné. Takže – promluvíš si s ním?“

Harry si tiše povzdychl. „A zůstaneš u toho?“

„Samozřejmě.“

„Pak… pak si s ním promluvím.“

Severus se pousmál a podrbal Harryho, vychutnávajíc si předení na své hrudi.

ooOoo

„KDE JE?“

Muži, kteří měli tu smůlu, že stáli před jejich běsnícím vůdcem, ztěžka polkli.

„My… nemohli jsme najít žádnou stopu,“ přiznal jeden z nich nesměle.

„Žádnou… žádnou stopu?!“

„Jeho hůlka je… je tady. On ji… nepoužívá.“

V první vteřině chtěl Albus muže proklít, ale pak se opanoval. Znovu se posadil do křesla, ze kterého vyskočil a masíroval si pulzující spánky. „Jak je možné, že nedokážete dopadnout jednoho nezletilého, šestnáctiletého kluka, který je celostátně hledán ještě i BYSTROZORY?“ ptal se nebezpečně tichým hlasem.

Muži vypadali bezradně, dokud ubohý velitel nezačal mluvit. „Já… nevím,“ odpověděl tiše. „Je to, jakoby zmizel z povrchu zemského! My… my přece stále ještě nevíme, jak se vůbec mohl nepozorovaně dostat do vaší kanceláře!“

Albus potichu něco zamumlal a muž se začal v bolestech svíjet na podlaze. To mu zajistilo alespoň trochu uspokojení. Ten problém mu způsoboval bolení hlavy a jediným logickým vysvětlením byla tajná chodba, ale do dnešního dne a i přes intenzivní pátrání ji nedokázal najít. Což mu k náladě absolutně nepřispělo.

„Chci výsledky!“

„Pane, kde… máme začít?“

„Godrikův důl,“ pronesl Brumbál temně. „Myslím, že je to začátek,“ prohlásil chladně. „A nestrpím žádné další selhání!“

ooOoo

„Harry, uklidni se přece,“ opět ho jemně plísnil Severus. „Už jsem ti přeci jednou řekl, že ti nechce nic udělat.“

Harry se slabě pousmál, hodiny právě skočily na šestku a v tu chvíli se ozvalo zaklepání. Říkat, že byl nervózní, byl čistý eufemismus. Ale vzchopil se, zatímco Mistr lektvarů přešel ke dveřím a otevřel je.

Severus nakrčil čelo, když viděl, že Regulus nebyl sám. Nic neřekl, ale vyjma toho přinutil Remuse čekat v předsíni. Jeden šok byl pro Harryho za tu dobu až dost. Naštěstí vlkodlak neprotestoval, jen si sedl.

Regulus naproti tomu vstoupil do obývacího pokoje, kde viděl Harryho, kočičí uši lehce sklopené a viditelně nervózního, ale aspoň nezbledl, jak tomu bylo posledně. V každém případě pokrok. „Ahoj,“ usmál se přátelsky. „Já jsem Regulus.“

Harry se slabě usmál, ale vypadal klidnější, když Severus znovu usedl vedle něj a přitáhl si ho do náruče, takže se o něj mohl opřít. „Ahoj…“

Regulus se tiše zasmál a svalil se na křeslo naproti nim. Teď, když viděl lektvaristu, byl mu vztah těch dvou naprosto jasný. „Já nekoušu, přísahám, kousání jsem vždycky nechával na Siriovi…“

Harry se pousmál. „Chybí mi…“

„Mě taky,“ přitakal Black. „Dokonce velmi, především proto, že jsem doufal, že si s ním budu moct ještě jednou promluvit. Věděl jsi, že se pokusil s námi navázat kontakt? S Tomem? Aby se ho zeptal, jaké jsou jeho cíle? Protože mu bylo nápadné, co ti Brumbál dělal? Opravdu jsi pro něj hodně znamenal.“

Harry tiše popotáhl, ale ovládal se. „Já… taky jsem ho miloval...“

Regulus se zakřenil: „To já vím,“ prohlásil. Nejraději by vzal chlapce do náruče, ale domníval se, že to nebyl nejlepší nápad. „A vím taky, že na jeho smrti neneseš vinu. Brumbál má své špehy všude a nechal Siriuse hlídat. Snažil jsem se ho ochránit, ale nevyšlo to. Věděli jsme, že je Bella šílená, ale ne, že by zašla tak daleko, aby zabila svého bratrance. Sirius odešel, aby tě ochránil. Znal riziko. Byl dost dlouho bystrozorem, aby si toho byl vědom.“

Teď se Harry opravdu kousal do rtů. Zahleděl se na muže, který byl Siriusovi tak neuvěřitelně podobný.

Regulus vstal a poklekl před chlapcem, setřel mu z tváře jedinou slzu. „Byl to tvůj kmotr. Postrádáš ho a někteří další tady taky, včetně mě. Ale ty na tom všem nemáš absolutně žádnou vinu. Jsi dítě a neměl bys na válku ani myslet.“ Usmál se. „A na mě se můžeš spolehnout,“ slíbil tiše.

„Děkuju…“

Regulus se zasmál a krátce hocha objal. „A něco jsem ti sebou přinesl. Jen je blbý, že ty hloupý dárky se vždycky tak vzpírají mašlím.“ Smál se potichu. „Ale zjistili jsme, že starej Brumla si odporně zahrával i s ostatními.“ Zamrkal.

„Dárek? Pro… pro mě?!“

„No, nepřímo,“ šklebil se Regulus a přešel ke dveřím, kde na chvíli zmizel, pak znovu vstoupil. „Je tu ještě někdo, kdo ti chce umýt hlavu, pokud jde o věci, které si tak rád namlouváš.“

Zmateně pohlédl na Severuse. Ale ten se jen povzbudivě ušklíbl a naznačil mu, aby se zvedl. Teprve, když Harry stál, ustoupil Regulus stranou a udělal tak místo Remusovi, který se napjatě tyčil mezi dveřmi.

Harry se zarazil, nevěřícně zíral na vlkodlaka, který se teď usmíval a jednoduše rozpažil ruce. To bylo vše, co potřeboval. Hnal se ke svému bývalému učiteli a poslednímu Pobertovi a vrhnul se mu do náruče. Nemohl tomu uvěřit! Odkud Remus přišel? Teď, po měsících mlčení?!

Remus se tiše smál a chlapce zvedl, což se i navzdory jeho zranění nezdál být pro něj naprosto žádný problém – mladík byl stále ještě příliš lehký a příliš hubený. Sirius to také pořád říkal. „Štěně,“ zašeptal dojatě. „Dělal jsem si takové starosti, když si neodpověděl na moje dopisy!“

„Ty… ty jsi mi… psal?“

„Každý týden alespoň dvakrát,“ pronesl Remus něžně dřív, než Harryho postavil zase na zem.

„Ty… se na mě nezlobíš?“

„Oh, chlapče… Přivádí mě v úžas, co ty si vždycky domýšlíš,“ smál se vlkodlak. „Sirius by tě za to vlastnoručně ohnul přes koleno. Jasně, že se na tebe nezlobím! Hlupáčku! Kdybych se zlobil, docela jistě bych nebyl tady!“

Severus tu scénu klidně pozoroval, ale byl více než spokojený. Věděl, že Harry tyhle rozhovory potřeboval a potřeboval i toho zablešeného vlka. Muž byl pro něj posledním, přímým spojením s rodiči a s jeho minulostí, protože Regulus pro něj byl absolutně neznámým pojmem.

Harry se trochu zasmál, ale samotné jeho vztyčené uši ukazovaly, že mu bylo podstatně lépe, než na začátku toho rozhovoru. „Ty… ty tady zůstaneš?“

Remus zalétl pohledem k Regulusovi, než se zašklebil a přikývl na souhlas. „No ovšem, štěně. Někdo tě musí mít na očích,“ krátce přejel rukou po uších, které sebou pod jeho dotykem zacukaly. „Kdo ví, co by se jinak ještě všechno stalo.“

„Chceš tím říct, že já nejsem schopen se postarat o jeho bezpečnost, vlku?“ zeptal se Severus chladně.

Remus překvapeně vzhlédl. Neměl tušení, proč Severus reagoval tak kysele, ale usmál se: „No – mluvíme o Harrym – ten najde na volném prostranství smrtelnou past…“

„Hej!!!“

Regulus se musel zakřenit, ale mohl jen souhlasit. Kdo se prosím pěkně nechá trefit kouzlem, proměnit se v kočku a k tomu se ještě přenést do hlavního sídla svého úhlavního nepřítele?! Oh, nesmíme zapomenout, že si Harry dokonce obstaral permanentní kočičí uši, které mu definitivně znemožňovaly lhát.

Severus musel proti své vůli zrádně pokřivit koutek úst, než podal Harrymu ruku. „No… malá pomoc nemůže škodit.“

„Malá?“ opakoval Regulus pobaveně.

„Hej!“ bouřil se znovu Harry. Až příliš rád se vrátil k muži a opět se k němu přivinul. Zatracené kočičí geny, ale už! Tohle proklaté pudové lísání!

Severus jen s klidem podrbal Harryho za ušima, což vedlo k tomu, že Remusova brada dopadla téměř až na podlahu. „Co, vlku? Na lovu?“

„Dostanu… nějaké vysvětlení?“ ptal se Remus, zatímco si sedal na jedno ze dvou křesel, druhé zasedl Regulus.

„A to bych mohl přísahat, že je to jednoznačné,“ řekl suše Severus.

„Kdy… jak se to stalo? Myslel jsem, že se nenávidíte!“

Harry zavrtěl hlavou. „Necítím k němu nenávist, ani předtím jsem ji necítil… ne opravdu. Ale… všichni pořád chtěli, abych… ho neměl rád. Jsi… naštvaný?“

Remus na něj zůstal překvapeně zírat, než zaregistroval pronikavý pohled Mistra lektvarů, který mu přede vším říkal jedno: Teď žádné špatné slovo… „Ale vůbec ne,“ usmál se vlkodlak. „Jsem jen… překvapený.“

Zbytek večera proběhl pozoruhodně klidně. Společně se navečeřeli a Remus se rozhodl, že si chce s Tomem promluvit hned. Buď by zůstal neutrální, nebo bude bojovat na jejich straně, ale na každý pád chtěl zůstat s Harrym.

Někdy po večeři, zatímco se starší bavili, Harry dokonce usnul na lektvaristově klíně, načež ten všechny vyhodil a Harryho přenesl do postele. Až na boxerky ho jemně svlékl, pak mu natáhl kalhoty od pyžama a přikryl ho.

ooOoo