Cat Eyes - 8. Remus Lupin

21.04.2013 22:27

 

Zdravím vás :-)

a zároveň se omlouvám, že jsem se zpozdila s přidáním kapitoly. Užívala jsem si krásného počasí a na opravu se vrhla až večer a ono je to přitom dneska nějaké dlouhé... :-D

S vděčností za komentáře ji věnuji bacilovi, Agnes, Nade, Saskye, Bleskovi, kamčí, Lucce, weras, Bobo, Martě, Claire, Máje a Benny ♥ ♥ ♥

Hezké čtení ;-)

 

ooOoo

Severus s jemností otřel bledý obličej navlhčeným hadříkem. Uložil Harryho do své postele, kde se okamžitě znovu stočil do klubíčka, pevně svírajíc deku. Jinak nebylo slyšet žádný zvuk. Teď ale, půl hodiny poté, co byli zpět v pokoji, se Harry konečně pohnul.

Mistr lektvarů opět přejel hadrem po Harryho tvářích, poté ho začal maličko drbat. A zdálo se, že to pomohlo. Oči se pomalu otevřely. „On... on... on...“

„Klid,“ rozkázal Severus. „Jen klid. Dýchej zhluboka a snaž se uklidnit. Všechno je v pořádku.“

Harry se třásl, byla mu zima, ačkoli tomu tak být nemohlo. Cítil, jak ho muž opatrně narovnal a opřel o své tělo. Přikrývka byla omotaná kolem něj a on uvědomil si, že starší kouzelník ho drží v objetí. Neměl sílu se bránit a ani nechtěl. Až moc rád se uvelebil na Severusově široké hrudi. Bylo tam teplo a příjemně.

„On... je přece mrtvý...“

„Regulus Black není mrtvý, ale ano, je to Siriusův bratr.“

Harry zavzlykal. „On... on mě nenávidí, on...! On... mě chce... zabít, že jo...?“

Severus opatrně vzal Harryho ruce do svých vlastních a třel je. Byly studené a on chtěl něco dělat.

„To je nesmysl, Harry. On ti určitě nebude chtít nic udělat.“ A pokud přece, musel by ten pitomec nejprve kolem něj, což nedokáže. Zcela jistě ne.

„Ale… ale kvůli mně…!“

„Harry, uklidni se,“ nařídil Severus a po chvíli znovu začal mladíka drbat, načež pocítil, že se konečně uklidňuje. Tyhle uši byly skutečně praktické. „A teď ještě jednou: Je mi to líto. Měl jsem tě varovat. Regulus nikdy nezemřel. Jeho smrt jsme zinscenovali. Brumbál ho pronásledoval. Tvůj zablešený kmotr o ničem nevěděl, nemohli jsme ho zasvětit, bylo to příliš nebezpečné pro něj i pro ostatní zúčastněné. On patří do vnitřního kruhu. A jistě ti na té věci nedává žádnou vinu.“

„Ale… ale když já…!“

„Žádné když, Harry. Jen klid.“

Beze slova se o Severuse opřel a zavřel oči. Bylo to příliš, vidět tvář svého kmotra v jeho údajně mrtvém bratrovi. „Co… se stalo?“ zeptal nakonec tiše.

„Ztratil jsi vědomí. Obávám se, že poslední dny byly na tebe trochu příliš,“ odpověděl Severus. „Přinesl jsem tě zpátky sem. Máš trochu teplotu, ale nic světoborného. Později ti dám lektvar. Zítra bude všechno zase v pořádku.“

Harry jen přikývl, jeho ruka si mezitím pohrávala s přívěskem obojku. Prostě si jen vděčně užíval tu nezvyklou blízkost. Nesmírně ho to uklidňovalo a po chvíli si všiml, že opět začal příst.

„Lepší?“ zeptal se po nějaké době Severus.

Harry kývl a vzhlédl: „Díky,“ zamumlal potichu.

Lektvarista se jen usmál. „Dobře,“ zašeptal. „Někdo se o tebe přece musí postarat.“

„Proč...?“

„To bys měl přeci vědět, ne?“

„Proč to děláš?“ zeptal se Harry, přičemž sebral všechnu svou odvahu. „Ze soucitu?“ Zjistil přitom, že má strach z odpovědi. Ne, že by to bylo zvláštní.

Mistr lektvarů se na Harryho překvapeně podíval, pak potřásl hlavou: „Nesmysl,“ zavrčel a pevněji si ho k sobě přitiskl. „Myslel jsem, že už mě znáš natolik, abys věděl, že nedělám nic jen tak ze soucitu a ne, ani proto, že si myslím, že jsem ti něco dlužný.“

Harry si krátce úlevně vydechl, než vzhlédl přímo do tmavých očí: „Proč tedy?“

Severus se zahleděl do napůl nedočkavých, napůl úzkostlivých očí, které si ho prohlížely. Lehce chlapci prohrábl vlasy, zadíval se na uši, které ho tak fascinovaly. „Protože chci.“

„Ale... proč? Myslel jsem... nemůžeš mě vystát! Já... měl takový strach, že bys mohl zjistit, že to já jsem Shaddow!“

Severus něžně hladil černé vlasy. Tiskl Harryho k sobě tak pevně, jak jen to bylo možné. „Není pravda, že bych tě skutečně nenáviděl. Nikdy.“ Ujistil ho tichým hlasem. „Považoval jsem tě za arogantního, ale takový je i Draco. Slíbil jsem si – a tvé matce, dávat na tebe pozor tak dobře, jak jen bude možné a to jsi mi svými sólovými akcemi zatraceně ztížil.“

„Tak proč?“ ptal se Harry bezradně. „Proč to všechno děláš? Jen... kvůli... mé matce?!“

Mistr lektvarů pohlédl na chlapce ve svém náručí. „Ne,“ odpověděl tiše. „Nejen. Už dlouho ne jen kvůli tomu. Hledal jsem tě, když si všichni mysleli, že jsi zmizel. Pořád jsem si dělal starosti. Protože... ty pro mě moc znamenáš, Harry. Možná teď ještě víc než dřív, protože jsi konečně ukázal, že se v tobě tají víc, než hloupý Nebelvír, který dělá všechno, aby si... uhnal ještě více potíží jen proto, že se bezhlavě žene do nebezpečí.“

Mistr lektvarů se zasmál, když zaznamenal mladíkův pohled. Nejprve nedůvěřivý, pak překvapený a nakonec... úlevný. Lehce Harryho podrbal. „Jinak bych ti ovšem zakroutil krkem,“ dodal tiše, poté přejel po stužce, kterou měl zelenooký chlapec stále ještě kolem krku a svými štíhlými prsty jej pod ní pohladil.

Harry na staršího muže nevěřícně zíral, než se mu rozsvítilo. Nechápal to. Co?! Mohl doufat? Bylo to, jak si myslel? Ano, a pak tam byla ta ruka a pohladila jeho vlastní prsty.

Severus cítil, jak silně Harry reflektoval jeho pocity. I jeho nejistotu. „Myslím to vážně,“ řekl tiše. „O něčem takovém bych nikdy nežertoval,“ prohlásil a trochu od sebe Harryho odsunul tak, že se mladíkovi mohl pohodlně dívat do očí. Povzbudivě se usmál, pak se k němu sklonil a přiložil své rty na Harryho. Byl to jen lehký, krátký polibek, ale stačil, aby mladíka definitivně upokojil. Nato si Harryho znovu přitiskl k sobě.

Harry nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo. Ještě před několika dny si myslel, že Sn... Severus pro něj zůstane nedosažitelný a on ho uvidí jen z dálky nebo jako kočka a teď... teď byl nejprve políben a pak opět přitisknut k mužově hrudi.

Ještě před několika týdny mu všechno připadalo tak strašné, teď byl za to všechno vděčný. Dokonce i za kouzlo, které ho trefilo, jinak by se nejspíš pravdu nikdy nedozvěděl. Pravdu o lidech, kteří vždycky tvrdili, že chtějí jen jeho dobro a pravdu o lidech, kteří byli údajně ach-tak-zlí-a-odporní.

„Už je to lepší?“ zeptal se Severus po chvíli, v níž Harryho drbal. Těšil se z vibrací způsobených předením proti své hrudi a i mladíkovy pocity byly klidnější. Panika už téměř odezněla. Severus mohl dokonce stěží uvěřit tomu, co jeden malý panický záchvat uvedl do chodu.

Harry rychle vzhlédl a plaše se usmál. Vychutnával si ruku, která ho krátce pohladila po tváři, pak tu byly opět rty, které se dotkly těch jeho. Díval se do temných, téměř neměnných černých očí, poté přitakal. „Všechno v pohodě,“ zašeptal. Byl vyčerpaný, ale cítil se lépe, naprosto bezpečně a jednoduše šťastně.

Lektvarista jen přikývl: „Všechno bude v pořádku,“ slíbil něžně.

A Harry mu věřil...

ooOoo

„Děje se něco?“

Regulus vzhlédl, překvapený, když viděl Draca. „Proč? Co by se mělo dít?“

„Já nevím, ty... vypadáš duchem nepřítomný, strýčku Regu.“

Tmavovlasý muž se potichu zasmál. „Musel jsem jen o něčem přemýšlet,“ odpověděl. „Nemáš dělat úkoly?“

„Vím, že něco není v pořádku!“ stál si Draco tvrdošíjně na svém. „Taťka byl dneska zvláštní, mamka byla zvláštní, strýček Sev mě zas málem vyhodil ze svého pokoje a dokonce i Tom se chová divně!“

Regulus se zahleděl na blonďatého chlapce: „Řekněme, že tu existuje jistý překvapivý vývoj, od Severusova... objevení se.“

„Jde o to, jak mohl strýček Sev uprchnout... ? Koneckonců jste s tím nikdo nepočítali.“

„Ano.“

„Copak se tam stalo?!“

„To se dozvíš, až bude čas.“

„Jo, jasně! Nic nám neříkejte!“

„Čím méně víte, tím líp pro vás,“ připomněl Regulus mírně.

Draco si sám pro sebe něco zabručel, zatímco si balil věci. „A kdy se to dozvíme?“

„Až to budeme považovat za správné a teď zmiz.“ Teprve až když Draco odešel, otevřel tmavovlasý muž zásuvku a vytáhl odtamtud starou fotografii. Byla z jeho školních let, udělaná v jeho šestém ročníku. Byl na ní on se Siriusem, v prostých kouzelnických šatech, místo ve školních uniformách, takže vypadali téměř jako dvojčata. A šťastně se smáli do objektivu, docela jinak, než na rodinných snímcích, na kterých se Sirius v té době beztak už neukazoval. Tolik to bolelo, být od svého bratra odloučený.

Ale snažil se mu pomoct, dokonce, i když se dostal do Azkabanu. V Siriusovu vinu nikdy nevěřil. Avšak nemohl udělat mnoho, protože Brumbál jeho bratra téměř úplně izoloval.

A teď byl tady on: Harry Potter, kdysi jejich největší nepřítel, teď brzy snad jejich nejsilnější spojenec. A Siriův milovaný kmotřenec. Chlapec, díky kterému muž nepřišel o rozum, navzdory skutečnosti, že byl téměř třináct let vystaven mozkomorům.

Ten chlapec mu připadal tak hubený a malý. Ale musel být zatraceně silný, po tom všem, co zažil a ty velké oči musely nejspíš v každém probudit neuvěřitelný ochranářský instinkt.

Regulus pomalu přistoupil k oknu a zadíval se na výstřední park usedlosti. Mnoho z mladých odložilo své domácí úlohy stranou a dováděli při koulovačce. „Slibuju ti to, Siriusi,“ řekl tiše. „Dám na tvého oblíbence pozor. Tak dobře, jak umím, velký bratře.“ Ano, chtěl, aby si i ten hubený a traumatizovaný chlapec, kterého viděl v Tomově kanceláři, tam dole hrál.

Lucius mu podal stručný nástin toho, co věděl. Nebezpečí, do kterých ředitel Harryho každý rok ponoukal, falešní přátelé. Že Harry možná, ne, dokonce velmi pravděpodobně, byl i týraný, svými vlastními příbuznými, navedenými tím ach-tak-dobrým-a-čestným mužem v čele světla.

Spontánně se rozhodl, že ty skvělé příbuzné po válce poctí návštěvou a bůh jim pak buď milostiv - protože on nebude!

ooOoo

Byl večer. Severus pohlédl na Harryho, který se schoulil v křesle jako kočka a četl knihu. Žádnou učebnici, kterou mu Severus zakázal, Harryho teplota ještě nebyla pryč a chlapec by se neměl příliš namáhat. 

On sám před chvílí dovařil velký kotlík léčivého lektvaru. Byl třeba, protože se tu učily stovky dětí. Neměl pochyb o tom, že by mohl hrát Poppy Pomfroyovou nebo by alespoň musel zásobit Zabiniho. Mohl stejně tak dobře začít hned.

Harry chtěl pomáhat, avšak on nechtěl, aby se chlapec ještě víc vyčerpal, ten šok ho sebral už dost. Pousmál se, zatímco stál ve veřejích a pozoroval ho. Vypadal tak roztomile, jak tam seděl, s kočičíma ušima, které sebou čas od času zaškubaly.

„Harry.“

Tmavovlasý chlapec vzhlédl a usmál se, když spatřil lektvaristu.

„Je pozdě, měl bys do postele, ještě stále máš horečku.“

Harry se zazubil a přikývl, než zmizel do svého pokoje – nemohl tomu uvěřit. Měl vlastní, pohodlný pokoj a nové oblečení – a vyhledal si pyžamo, načež zmizel v koupelně.

Pomalu se svlékl a zadíval se do zrcadla, přičemž jeho ruka si i nadále pohrávala s přívěskem na obojku. Tenhle den byl... krásný, nejlepší den, jaký měl, i když tu byl ten šok. Zato ho Severus nechal celou věčnost sedět u sebe na klíně a drbal ho. Oh ano, a políbili se, několikrát. I potom, co se Mistr lektvarů vytratil, aby připravil nějaký lektvar.

Harry se rychle osprchoval, vklouznul do pyžama a opustil koupelnu. Téměř toužebně pohlédl na Severusovu postel, avšak nechtěl být vtíravý. I když měl strach, že bude mít zase noční můry. Ale věděl, že musí do postele. Byl unavený a cítil, že má teplotu.

Severus vzhlédl, když si všiml, že už je Harry zpátky. Sám se převlékl a seděl na posteli, v ruce knížku, pro změnu žádnou o lektvarech. Podrážděně civěl na mladíka, jenž právě sklopil uši. „Harry?“

Harryho hlava znovu vystřelila vzhůru. „Já... jsem...“

Muž si tiše povzdechl a odložil knihu stranou. „Pojď sem,“ řekl tiše.

Harry se pomalu přiblížil k posteli. „Co... co je?“

Beze slova stáhl zelenookého chlapce na svůj klín a políbil ho. „Pokud chceš spát tady, proč to prostě neřekneš?“ ptal se tlumeně.

„Nevěděl jsem, jestli...“

„Pak se můžeš jednoduše zeptat,“ odvětil Severus a dostrkal Harryho do postele, jeho hlavu si ovšem položil na klín, přikryl ho a ještě jednou zkontroloval lehce zvýšenou teplotu. Něžně chlapce vískal ve vlasech. „Copak je?“ zeptal se nakonec, když si uvědomil, že měl Harry problémy, že mu něco dávalo zabrat.

Mladík se na něj překvapeně podíval. Jak jen mohl Severus vždycky poznat, co se v něm odehrávalo?! „Já... něco mě... napadlo, něco, co řekl klobouk...“

„A to bylo?“

„On... on...“ Harry těžce polkl. „Řekl, že... Tom... je můj příbuzný, můj děda nebo tak.“

Severus na několik vteřin ztuhl, než Harryho znovu podrbal. Nebesa! Pokud to byla pravda...! Raději ani nedomýšlet! Tom by ztratil nervy! Kolik lidí by pak bylo potřeba, aby mu zabránili vzít Bradavice ztečí a zabít ředitele?! Pro Merlina! Chlapec to měl rád opravdu komplikované! „Dobře,“ promluvil konečně, když viděl ty tázavé oči. „Uvidíme,“ řekl tiše. „Udělám test původu, a když se bude shodovat, oznámím to Tomovi.“

„On... z toho nebude nadšený, co?“

„Nesmysl, bude nenávidět Brumbála ještě o něco víc. Ale na tobě by si to jistě nevybil, proto můžeš být naprosto klidný.“ I kdyby si měl na Toma došlápnout, aby mu slíbil, že Harryho nezraní víc, než už beztak byl!

„A... když mě pak bude taky nenávidět, jako Remus?“

„Co...?!“ Severus zmateně pohlédl na chlapce, který znovu zavřel oči a byl si docela jistý, že nemá daleko k pláči. „O čem to tady mluvíš? Proč by tě ten hloupý vlkodlak měl prosím tě nenávidět?“

„On... od té doby... té doby, co Sirius... už mi nenapsal a... a...!“

„Ššššš...“ Severus něžně setřel slzu z těch nyní znovu bledých tváří. Nedokázal si představit, že by ten laskavý vlkodlak Harryho opravdu nenáviděl. Byl u toho, když chtěl Lupin s Harrym mluvit, avšak muž byl poslán na misi v zahraničí... „To jistě není pravda.“

„Jak...?“

„Znám Lupina příliš dobře, ani nevím, jestli je ten idiot vůbec nenávisti schopný,“ odpověděl prostě. „Takže už nemysli na něco tak hloupého.“

Harry se na muže tázavě zadíval, ale pak se k němu jen blíž přitulil, když ho lektvarista začal znovu drbat a pomalu se zase utišil. To všechno na něj bylo opravdu moc.

Severus Harryho hladil, až dokud si nevšiml, že se jeho dech zklidnil. Pohlédl do nyní uvolněné tváře – Harry usnul. „Vypadá to tak, že budu muset ráno uvařit několik komplikovaných lektvarů a vl...“

V tu chvíli se tam objevil domácí skřítek. „Co?“ zeptal se chladně, malé stvoření mu spěšně předalo pergamen. Mistr lektvarů rychle přelétl obsah, pak se pousmál. Právě zredukoval své problémy. Rychle si vyčaroval jeden ze svých brků a napsal lakonickou odpověď, aby ji předal domácímu skřítkovi.

Když stvoření zase zmizelo, jemně položil Harryho hlavu na jeden z polštářů, než sám ulehl. Sotva se uvelebil, přisunul se zelenooký mladík zpátky k němu a on ho velmi rád sevřel v náruči. „Spi dobře, ty malý blázínku,“ popřál mu šeptem, než se tichým Nox postaral o tmu.

ooOoo

Regulus se nervózně rozhlédl. Neměl rád lesy, už vůbec ne ty, které se jen tak hemžily vlkodlaky a ne, to opravdu nebylo uklidňující, že úplněk měl být až za týden. Znovu krátce očima přeběhl lístek, ale slova se bohužel nezměnila. Pokud by Lupin někde byl, pak tady.

Ještě jednou, proč že to vlastně dělal? Ach ano, pro zelené oči. Aby tomu klukovi bylo jasné, že není pravda, že by ho nenáviděl, ale že ho dokonce shledával docela sladkým. Oh, a byla tu ještě ta drobnost, že Lupina vždycky považoval za extrémně atraktivního, už v jejich společných školních dobách. Bohužel nikdy nezjistil, jaké pohlaví preferoval a pak, po škole, už bylo prostě příliš pozdě.

Poněkud nepromyšleně Regulus kroužil krajinou – alespoň tak dlouho, dokud v zádech neucítil něco špičatého. Ups...

„Otočit! Pomalu!“ zavrčel Remus, který se pokoušel ignorovat svá zranění. Hnal ho sem Siriův pach, ačkoli mu připadal zvláštní a nesl slabý odkaz na Harryho. Sledoval, jak se černovlasý muž, který byl jen nepatrně menší, než on sám, otočil – a zůstal šokovaně zírat. Aniž by chtěl, nechal hůlku klesnout. „Regulusi?“ ptal se nevěřícně. „Já... já myslel...!“ Všichni mu říkali, že byl ten muž mrtvý, že jeho přítel padl...!

Regulus klidně pohlédl staršímu muži s šedými prameny ve vlasech do očí. Remus se změnil – a vypadal, že je zraněný, soudě dle jeho křečovitého držení těla. „Ne, nejsem mrtvý,“ odpověděl klidně. „Předstíral jsem svou smrt.“

„Co... tady děláš?!“

Regulus si tiše povzdechl a vzal vlkodlakovi hůlku z ruky, překvapen, že ten se ani nesnažil mu v tom zabránit. Pak muže přiměl, aby se posadil. Dobře, že byl tak přepadlý. Znal ho dost dobře na to, aby věděl, že by si to jinak nenechal líbit. Už téměř něžně mu odhrnul z obličeje pramen vlasů. „Jsi zraněný.“

Remus se na něj nechápavě díval. O co tady šlo? Proč se o něj Regulus Black staral a jak to, že nebyl ani v nejmenším překvapený, že ho vidí?! „Nic, co... bych nepřežil,“ odvětil. „Co tady děláš?! Uvědomuješ si vůbec, jak moc jsi Siriusovi ublížil? Jak zoufalý byl? Jaké měl výčitky?!“

Regulus si krátce promnul čelo. „Neměl jsem na vybranou,“ zašeptal. „Přece jen mě chtěl Brumbál zabít.“

„Cože?!“

„Pořád si snad ještě myslíš, že je svatý?“ zeptal se teď chladně Regulus.

„Bojuje za stranu světla!“

„Bojuje jen za jedno – za svůj plný měšec a taky nemá problém s tím, kráčet přitom přes mrtvoly! Copak si myslíš, KDO Siriusovi zamítl proces, který by ho očistil! A kdo mého bratra vlákal na Ministerstvo?!“

„Ale...!“ Remus cítil, že mu druhý muž nelhal. Ale nechápal, co to mělo znamenat. Brumbál mu dal šanci, i když byl vlkodlak! A staral se o Harryho! „Harry?“ vyhrkl náhle. „Daří se mu dobře?“

„Definuj dobře.“

„Co tím myslíš?! Nenapsal mi už pěkně dlouho!“

„Ty přece taky ne.“

„Cože? Co to tady říkáš?“ rozčiloval se vlkodlak a odstrčil ruku, která chtěla sáhnout po jeho hábitu. Nechtěl, aby Regulus viděl jeho zranění nebo celé jizvy, které pokrývaly jeho tělo. „Píšu mu pravidelně, minimálně jednou týdně! Znám toho chlapce! Kdybych to nedělal, ještě by si namlouval, že je vinen Siriusovou smrtí! Brumbál mi dal dokonce k dispozici sovu, aby odnášela moje dopisy!“

Regulus překvapeně nadzdvihl jedno obočí. „Chlapec od začátku prázdnin neobdržel jediný dopis a ano, myslí si, že se na něj zlobíš.“

„Cože... odkud?! Kde je?!“ Teď zněl Remusův hlas hrozivě. Harry byl pro něj jako vlastní dítě. „Snad jsi ho... neodvedl k Temnému pánovi?!“

„To udělal sám,“ odsekl Regulus tiše. „Ale ano, je u Toma. Severus se o něj stará. A už bylo na čase, protože to nikdo jiný nedělal.“

„Cože?! Ale...! Profesor Brumbál se o něj přece staral!“

„Řekni, jak naivní jsi?“ zeptal se Regulus užasle. „Ve škole jsi přece taky nebyl tak hloupý! Ten stařec Harryho využívá, kde jen může! Chce chlapce nechat zabít!“ Předhodil vlkodlakovi dnešní noviny, něco, o čem jednohlasně rozhodli, že to před zelenoočkem ukryjí. Hned palcový titulek označil Harryho za bezohledného vraha a druhého Temného pána.

Během čtení Remus ztratil jakoukoliv barvu. Vzhlédl: „Harry je hodný chlapec! Neunesl ani ty děti, ani...!“

„Taky že ne,“ pronesl s klidem Regulus. „Pohřešované děti z Bradavic jsou ze své svobodné vůle na Riddle Manor. Někteří proto, že jejich rodiče jsou Smrtijedi a jiní, jako Longbottom, jsou sami Smrtijedy. Ani nikoho nezabil, už vůbec ne v posledních týdnech. Možná poškrábal, taky pokousal, prskal, ale zabil – rozhodně ne.“

„Cože?!“

„Dám ti na výběr,“ řekl mírně Regulus, zatímco se uvnitř modlil, aby se muž rozhodl správně. „Můžu tě vzít sebou na Riddle Manor, ty si poslechneš, co máme na srdci, necháš si ukázat důkazy a můžeš si promluvit s Harrym nebo tě nechám tady a můžeš dál pracovat pro vraha. Pro toho, který zabíjí bez výčitek svědomí, ne, ještě hůř, nechává zabíjet. Ovšem pochybuji, že tuhle v pravdě pochybnou misi přežiješ,“ dodal tiše. „Myslím, že jsi sem byl vykázán, abys tu zahynul a Harry tak přišel o posledního člověka, o kterém si myslí, že ho má rád ze své vlastní vůle.“

„Tomu... nemůžu uvěřit!“

„Proč se chlapce nezeptáš sám?“ navrhl Regulus. „Můžu ti poskytnout bezpečí. Nikdo tě nenapadne, pokud budeš ochoten naslouchat. Oh, a pokud nebudeš křičet na Po... Harryho, máme Mistra lektvarů, který pak vždycky hned reaguje stejně.“

„Prosím?!“

Regulus se tiše zasmál. „Kdybych to nevěděl líp, řekl bych, že Severus Snape je až po uši zamilovaný,“ prohlásil. „Do kouzla jeho osobnosti. Na druhou stranu... když si představím malého, jak přede – musí být sladký.“

„O čem to prosím tě mluvíš?! Roztavilo ti temné znamení mozek?“

Black se zmohl jen na opětovné zašklebení a podal muži svou ruku: „Zjisti si to.“

Remus na vteřinu zaváhal, ale chtěl zjistit, jestli se Harrymu daří dobře. Jen doufal, že to opravdu nebyla past. Copak někdo věděl o tom, že Regulus byl jeho přítel? Pokud ano, pak měl problém, to mu bylo jasné. Protože nemohl druhému muži ani důvěřovat, ani ho nechtěl nechat jít, teď když stál před ním živý. Ne, ne znovu...

Regulus se jen zasmál a chytil ho za ruku, než je oba přemístil, aby konečně přistáli v jeho pokojích.

Remus se se zájmem rozhlédl – krásný, velký pokoj. Tedy, špatně se tu zjevně neměli.

„Co?“ zeptal se pobaveně Regulus. „Myslel sis, že žijeme ve sklepení s řetězy na zdech a budeme spát v rakvích?“

„Něco takového...“

Mladší muž se tiše smál. „No, pak tě musím zklamat, mám rád více pohodlí... jestli chceš vidět mučírnu, odkážu tě dál na Snapea... ačkoli si myslím, že pro své kotě dokonce vymaloval.“

„Kotě?“

„Eh, jo...“ zamumlal Regulus. „No, to bylo něco, co se týkalo Po... Harryho,“ navázal opatrně. „Teď se ale posaď!“

Remus se svezl do křesla. „Co je s Harrym?“ zeptal se napjatě. „Co mají znamenat ty řeči o Snapeovi a nějaké kočce? Nevěděl jsem, že by měl nějak zvlášť rád zvířata!“

„No – to se změnilo s Harrym. Teď je to kočičí milovník.“

„Aha?“

Regulus se jen uculil a začal vyprávět celý příběh tak, jak ho znal. Nevynechal ani tu věc se šokem nebo následnou diskuzi, kterak ti dva teď při sobě stáli.

„Harry... poškrábal... Temného pána?!“

„A Luciuse pokousal,“ ušklíbl se Regulus. „A ano, vede se mu opět dobře, i když Severus nechce, aby k němu někdo chodil, protože chlapec ještě není tak docela ve své kůži – přinejmenším tomu tak bylo ještě včera večer,“ pokrčil rameny. „Kdo ví, možná za ním budeme moct zítra.“

„Proč má Snape nad Harrym dohled?!“

„Protože on sám to tak chtěl,“ odpověděl Regulus. „Potter k sobě pustí blíž jenom Snapea,“ přiznal tiše. „Nevěří nám, což mu nemůžu mít za zlé. Kromě toho bude dočasně pro svou vlastní bezpečnost od ostatních izolovaný, ale nezdá se, že by byl kvůli tomu opravdu nešťastný, ne dokud je s ním Snape.

Remus ho sledoval. „A jinak?“

„Má se dobře. Jak jsem řekl, vezmu tě ke Snapeovi, pak si s ním můžeš sjednat audienci,“ zašklebil se.

Remus se poškrábal na hlavě, ale trhl sebou, když to provedl špatnou rukou.

„Jsi zraněný.“

„Zřejmě.“

„Zavolám Zabiniho seniora, je to léčitel.“

„Není třeba,“ odmítl unaveně Remus. Obrázek v jeho hlavě se začal pomalu kompletovat. Dostal prakticky beznadějnou misi, poněvadž si byl vlastně vědom toho, že vlkodlaci by se k nikomu nepřipojili. Poučili se z  trpké zkušenosti, že jen oni by na konci byli zase za hlupáky a nositel takovýchto nabídek... nebyl nijak zvlášť populární.

„Není třeba?!“ ptal se nevěřícně Regulus. „Koho chceš oblafnout?“ Vstal a přešel ke krbu. „Ošetřovna.“

Krátce na to se v plamenech objevil Zabini. „Co? Ještě někdo uklouzl na slámce a zlomil si nos?“

„Ne, tady jde o něco víc, můžeš přijít? S některými lektvary, jako bezbolestný a léčivý? Něco na jizvy.“

„Jistě.“

Remus na něj jen zíral. „Co...?“

Black se jen zasmál. „Znám vlkodlaky,“ objasnil. „Byli mým koníčkem už od prvního ročníku. Ty potřebuješ pomoc, a pokud se chci někdy dostat k Harrymu, raději se o tebe postarám,“ zašklebil se a v tu chvíli už zaplál oheň a vystoupil z něj Zabini. „Regulusi...?“

Black ukázal na svého hosta. „Vypadá, že má za sebou pár nepříjemných dní.“

„Pane, udělejte si prosím pohodlí.“

Remus krátce zalétl pohledem k Regulusovi, který tam vyčkávavě stál a blokoval únikovou cestu.

„Dělej Lupine,“ pobídl ho Regulus mírně. „Už jsem viděl jinačí. Takže do toho, vlku,“ zazubil se. „Před Siriusem jsi taky nebyl tak ostýchavý.“

‚Do něj jsem taky nebyl zamilovaný,‘ pomyslel si. Pak si začal, i přes bolesti v prstech, rozepínat košili – když ta najednou zmizela. „Co to...?!“

„Nedalo se na to dívat,“ odbyl ho Regulus, ale pak se odmlčel. Vypadalo to hrozně. A on už toho viděl hodně. Ale tohle... byl zlý sen! Celá horní polovina těla hrála všemi barvami. Žlutá, modrá, zelená, fialová. Kromě toho tam byly další nepěkné škrábance a odřeniny. „Ošetření není třeba, že?“

Remus se podrobil léčivému kouzlu a musel přiznat, že to byl dobrý pocit, když bolest polevila. Opravdu dobrý. „Měl jsem už horší zranění.“

„A taky ti zakrátko hrozila otrava krve?“

Remus se pousmál. „Není to nic vážného, Siriusova smrt bolela víc a skutečnost, že si Harry myslí, že ho nenávidím. Nebo den, kdy jsem se doslechl, že jsi mrtvý.“

Regulusovy oči se na okamžik rozšířily, pak se vzpamatoval. „Máš podivné názory. Gregu?“

„Pár nalomených žeber, ztráta krve, zlomené zápěstí pravé ruky, naražená čéška, mnoho nových ran, několik starých jizev.“ Vyndal krém. „To by mělo zamezit vzniku jizev a ty staré zmírnit.“

Remus jen přikývl a znovu si tiše oblékl svou košili. Teď když ho ruka už tak nebolela, zdálo se mu to podstatně snazší. „Děkuji.“

Greg kývl, sbalil své věci a odešel.

„Kdy můžu mluvit s Harrym?“

„Možná zítra,“ řekl Regulus. „Pokud Sev usoudí, že už je v pořádku. Na to nemá vliv ani Tom. Sev je jedním z nejmocnějších kouzelníků tady, nehledě na Harryho. Nikdo se do něj nenaváží, když to nemusí být.“

„Nikdy bych nemohl Harryho nenávidět...“

„Ty nedokážeš nenávidět nikoho, Lupine, to byl vždycky tvůj problém.“

„Když se na to chceš dívat takhle,“ pousmál se Lupin. „Ovšem právě se učím nenávidět,“ dodal pak chladně. „Nechal jsem se vodit za nos!“

„Tak jako pár tisíc jiných,“ prohodil tiše Regulus. „Měl by sis lehnout, vypadáš děsně.“

„A kde?“ ptal se Remus. Byl příliš vyčerpaný, aby odporoval.

Černovlasý muž se zašklebil a otevřel dveře: „Budeš se muset spokojit s jedním pokojem. Jsme trochu moc přeplnění, aby ti bylo dáno vlastní apartmá.“

„Kolik lidí tady je?“

„Tak kolem šesti set. Plus minus,“ ušklíbal se Black. „Trochu jsme... ulevili Bradavicím.“

„Že jsem se ptal,“ zamumlal Remus. „Dobrou noc.“

Regulus se po muži pobaveně ohlédl a pak se zadíval na hodiny. „Měl bych mu říct, že je teprve krátce po jedenácté dopoledne?“

 

ooOoo

Hmm. Ještě mě tak opožděně (značně opožděně) napadlo se vás zeptat, jak vám vyhovuje velikost písma a bílá barva na černým pozadí... Kdybyste stály/i o úpravy, tak se ozvěte, ať si nekazíte oči ;-)

Komentáře

technická

sisi | 05.03.2014

nejdříve mi dovol vyjádřit poděkování za pěkné čtení. Opravdu jen velmi zřídka najdu nějakou pravopisnou, nebo gramatickou chybku, nebo překlep.(Za své chybky se omlouvám, protože mám novou klávesnici a hůře si na ni zvykám) Teď k otázkám. Mě osobně velikost písma vyhovuje, ale pozor!: inverzní podoba textu prý může bolet do očí. Ale dá se to kompenzovat použitím modrých skel na brýlích. Tedy v případě slashe asi i růžových, ale modré mám dobře odzkoušené, tak mohu potvrdit, že pomáhají proti duchům na obrazovce, když máme bílá písmenka na černém pozadí. Těším se na finální dohru, jak to všechno dopadne.

-

Adelaine | 24.04.2013

A jeje, doteď to bylo dobrý, ale věčně brečící Harry a přeslazený Severus. Achich ouvej, doufám, že horší už to nebude, to bych asi nesnesla.
Jinak díky za kapitolu, byla taková poklidná a i Remus si přijde na své, hmm...

Re: -

Sitara | 24.04.2013

Než jsem překlad téhle povídky začala zveřejňovat, přišlo mi na mysl pár konkrétních lidiček, u kterých jsem si byla skoro stopro jistá, že se jim líbit nebude. A ty jsi byla mezi nima Adel :-D Ale věř mi, že tvé znechucení brečícím Harrym a přeslazeným Severusem (i když mě tady nepřijde až tak přeslazený, jako třeba někde jinde) chápu. Noo, jestli tě to uklidní, tak Harry už s pláčem skončil... teda doufám. Moc se mi to teď nevybavuje, ale jestli máš alergii na sladkého tokajícího Severuse, tak čti dál jen na vlastní nebezpečí a neříkej, že jsem tě nevarovala :-D
Díky za komentář ;-)

Re: Re: -

Adelaine | 25.04.2013

Sakra, to jsem až tak průhledná?!:) Ne, brečící Harry sám o sobě je v poho (samozřejmě existují daleko horší případy, to žádná), spíš ještě dohromady s tou nerozhodností, podhodnocováním se a tak. Jistě, musí se to brát s nadhledem (to mi připomíná: díky za varování předem:)), a co třeba na tý povídce oceňuji, je to, že Smrtijedi nejsou napravení, ale celý je to zapříčiněno velkým 'nedorozuměním'. Překlad je skvělý a doteď jsem si to docela užívala jako milou oddechovku při cestě vlakem, u který tedy zapomeneme, že je to možná bráno vážně, až takhle kapitola byla na mě nějak až moc... Nicméně díky moc za překlad a uvidím, co bude dál;)

Re: Re: Re: -

Sitara | 25.04.2013

Jenom docela maličko :-D Usuzuju z toho, co překládáš sama a z tvých komentářů, když je někde u něčeho najdu a přečtu si je. Spousta věcí se nám líbí oběma, ale v některých se náš vkus liší. Ty jsi na některé povídky mnohem přísnější a máš vyšší nároky než já :-D Každopádně jsem ráda, že ses do toho odvážně pustila a že nacházíš i něco pozitivního :-D (jsem zvědavá, co budeš říkat na konci, pokud se rozhodneš dočíst :-P )

Re: Re: Re: Re: -

Adelaine | 25.04.2013

Hmm... já si teda myslím, že můj hlavní problém je v tom, že zásadně neumím chválit a že mám mizernou povahu, kde vždycky na všem musím najít chyby:). Nicméně ano, asi jsem dost náročná, já to vždycky svádím na to, že jsem docela vědeckýho zaměření a že mi trochu vadí nepřesnosti a nelogičnosti, ať se to týče čehokoliv:). Tak doufám, že se nikterak ode mě nenecháš odradit, protože překládáš pěkně a ono asi se povídky v němčině hledají těžko a Potio Felis byla absolutně geniální:D i Dny Havrana se mi zatím líbí velmi... Já jsem se kdysi dávno snažila najít francouzské, ale byla jsem líná a brzo jsem to vzdala;)

Re: Re: Re: Re: Re: -

Sitara | 25.04.2013

Odradit se nenechám ;-) přece jen, máš výhrady k příběhu a ne k překladu (zatím :-D ) a pochvala od mazáka potěší ;-) Jo, hledají se těžko, hlavně třeba na fanfiction.de mají přes tísíce povídek ale vůbec žádný možnosti, jak si nějakou vyhledat podle kritérií, takže musí člověk pročítat diskuze a tak a to mě moc nebaví :-/ Takže nevim, jak dlouho se mě to překládání bude držet, právě kvůli tomu těžkýmu hledání a nedostatku povídek, který by se mi překládat chtělo... Kdyby bylo víc takových jako Potio... :-) Páni, umíš i francouzky, jo? S povídkou z francouzštiny jsem se snad ještě nesetkala... Víš, já si furt říkám, kéž bych tak v nj objevila nějakou pecku, jakou je pro mě "náš" Klíč, ale asi... není...

Prosba

Sisa | 23.04.2013

Ahoj moc pekná poviedka páči sa mi ale mám otázku nemôžeš mi napísať nejaké adresy kde je HP mačka no skôr kocur ;) a je to Hp a ss slash? Prosím ak by si mohla tak adresy no skôr odkazy zišli na tento email: stranky.sl@gmail.com

Ďakujem

Re: Prosba

Sitara | 24.04.2013

Mailíka jsem poslala, tak snad dorazil :-)
Já děkuji za komentář ;-)

ooOoo

Nade | 23.04.2013

Díky za další kapitolku, moc jsem se na ni těšila. Harry z ouškama musí být moc roztomilý. :-) A bude určitě šťastný, až se dozví, jak je to vlastně s Remusem.
Velké díky, těším se na pokračování. (Ke vzhledu nemám připomínky.)

Re: ooOoo

Sitara | 24.04.2013

Roztomilost sama :-) Aspoň že tak, kdyby to byl takový Severus s kočičíma ušima... no, to by byla jiná :-D Absurdní představa vrnícího Snapea, radši o tom nepřemýšlet :-D
Díky za milý komentář, Nade :-)

:-)

bacil | 22.04.2013

Fíha tak Severus se s Harrym hezky zbližují. No a ještě Remus a Regulus. No ty dva jsem tady opravdu nečekala,ale je to zajímavý pár. Takže se na ty dva nadějné páry budu moc těšit i v pokračování.
Písmo, barva i velikost jsou super. Nic bych neměnila :-D

Re: :-)

Sitara | 24.04.2013

Děkuju bacilku, jsem ráda, že se ti pořád líbí! :-)

:-)

kamčí | 22.04.2013

Regulus a Remus jsou opravdu příjemný pár :-). Jsem moc ráda, že Remus dorazil a Harry tak získá další jistoty. Jen mi v téhle kapitole moc nesedí, že se Harry chová jako opravdu malé dítě a stejně tak o něm mluví i ostatní. Jako by mu bylo jedenáct místo šestnácti. Má za sebou dost traumatizující období, tak je asi jeho chování ovliněno tím, ale doufám, že se z toho dostane :-)
písmo i barevnost stránek se mi líbí, dobře se mi to čte :)

Re: :-)

Sitara | 24.04.2013

Že jo? Taky jsem si říkala :-) Remova přítomnost mu udělá dobře. Harryho uplakanost mi taky vadí a to, že se k němu Severus nechová div jako k invalidovi, ale snažím se mít pochopení... Prostě kluk, kterýho potkaly děsný věci a kterej se má konečně o koho opřít, tak toho využije... On se srovná ;-)
Děkuju za komentík, kamčí :-)

děkuji za pokračování

Lucka | 22.04.2013

Moc krásná kapitolka :) Regulus s Remusem, zajímavý pár. Vyvíjí se to čím dál tím líp. Už se nemůžu dočkat pokračování. Jinak barva písma mi hodně vyhovuje. :)

Re: děkuji za pokračování

Sitara | 24.04.2013

Děkuju Luci, jsem moc ráda, že se ti pořád líbí ;-)

Díky :-)

Mája | 22.04.2013

Že by Raddleovi byli příbuzní Evansových? Prastrýček Tom má přece také mudlovské kořeny, že? Potterovy a Gauntovy bych tedy dohromady nedávala, jsou příliš odlišní. Další páreček mě moc potěšil, Remuse mám moc ráda a jsem ráda, že se přidal do party hodných strýčků Smrtijedů :-D
Bílá na černé je fajn, jiné barvy by mi dělaly problémy. Černá na bílé a bílá na černé zcela vyhovují mému slabému zraku :-)

Re: Díky :-)

Sitara | 24.04.2013

Obávám se, že příbuzenství se autorce zdálo býti příliš obyčejné, takže si upředla jiné vysvětlení, trochu více fantasmagorické :-/
Parta hodných strýčků Smrtijedů, no to je opravdu vystihuje, že :-D A Remus je nový čestný člen... hm. Pro mě je Remus postavou, která mi nevadí. Ale nedokázala bych ho číst v páru se Severusem a už vůbec ne s Harrym. Z toho mi naskakuje husina. Prostě ne. Jen Sirius a tady ještě Regulus...
Jsem ráda, že barevnost vyhovuje ;-)
Moc ti děkuju za komentář, Májo :-)

Re: Re: Díky :-)

Mája | 03.05.2013

Jo, Lupina mám ráda v páru s Blackem. Sice upřednostňuji Siriuse, ale což... :-) Nebo Tonksová se mi k němu hodí. Snupin taky nemusím a ve vztahu s Harrym mi taky sedí víc jako otcovská postava. Ačkoli jsem pár povídek na toto téma přečetla, tak mě nijak neupoutaly...

Záznamy: 1 - 20 ze 40
1 | 2 >>

Přidat nový příspěvek